Zabalit trvá celkem krátce

OPROTI VYBALOVÁNÍ…

14-05-2016-odraz-pokoj-500

Zde můj pokoj na lustru.

Postel rozložená, vlevo u okna. Včera jsem ji složila, abych měla dojem, že přece jen volný prostor je, a ne že jsou všude krabice a žlutozelené pytle. Do knihovny ještě vše nedostrkáno. Sešity z univerzity ještě neprotříděny. Papíry vůbec neprotříděny. Literární výtvory z dětství a studentských let částečně protříděny, zůstávají a zabírají celou skříňku. Pytel s hračkami se bojím otevřít, asi ho dám rovnou do gauče. To bleděmodré za mnou, visící na čudlíku skříňky, je košile, kterou mi máma vyžehlila, ačkoli má doživotní zákaz mi žehlit.

Chci obnovit pokusy o zavěšení rolety mezi okno; začíná být docela slunečno.

.

Rubriky: Zákoutí | 10 komentáře

Čchi-kung: 10. lekce

NEŽ OMDLÍTE, OHOLTE SI NOHY! 

Do pomenší tělocvičny tentokrát přišlo 7 nových lidí; začal nový běh pro začátečníky. Ten náš měl být původně dvouměsíční, ale předplatili jsme si i květen. Dnes tedy dva lektoři a dvě skupinky otočené k sobě zády. Naše skupina je větší.

Mě přítomnost druhé skupiny za zády vůbec nerušila. Jediné omezení bylo, že náš lektor mluvil trochu tišeji a bylo mu hůř rozumět. Na tom jsme se shodli. Některým ale navíc vadilo, že jsou v tělocvičně dvě skupiny – možná z touhy, aby se věnovali JENOM nám, nebo možná kvůli představě, že jsme si to zaplatili, a oni přizvou ještě druhou skupinku a rejžujou na nás. Možná. Přímo to dotyční neřekli, jen mluvili o nespokojenosti nebo horší soustředěnosti než obvykle.

Pro mě je náročné, když úvodní uvolnění vestoje trvá na mě moc dlouho. Já si frknu do levé ruky, že je uvolněná, do pravé ruky atd. a už chci jít od toho; není mi příjemné pak dlouho bloumat a čekat, až přijde pokyn, že hotovo. Asi nejsem ráda ve vzduchoprázdnu. Když dlouho trvá soustředění na vlastní dech, tak to je pro mě v pořádku, protože vím, o co jde, není to vzduchoprázdno, nemusím na nic vnějšího čekat, přizpůsobovat svoje načasování.

A toho dne to pro mě dlouhé bylo. Navíc mi už celý den bylo nevalně, motala se mi hlava, zadýchávala jsem se do schodů, bolely mě nohy bezdůvodně. Zřejmě vliv počasí. I když ho nerada beru do hry a na počasí se nevymlouvám, fakt je, že mám spíš nízký tlak a může se stát, že při změnách počasí cítím napětí nebo mžitky a motání, ale s věkem se to stává mnohem méně často. No a dneska bylo chvíli slunečno, chvíli zataženo s vlhkostí ve vzduchu – a nic z toho, počasí se má změnit až zítra nebo pozítří. Docela mě potěšilo, když během kratičké přestávky na napití mezi cvičením jsme se shodly se dvěma jinými ženami, že jsme dneska vedle a vyčerpané a odrovnané a hýn. Takže to bylo asi fakt počasím, i ony měly pocity jako před bouřkou.

Vzápětí naše skupina udělala kroužek a přišla výzva – která byla špatně slyšet, to už víme – aby si jeden z nás stoupnul doprostřed. Kdo se dnes cítí slabý – aha, už slyším. Tak se hned hlásím a nabízím místo i těm dvěma vedle mě, kterým je také dnes slabo. Nenene, ty doprostřed nepůjdou a nikdo jiný tam nepůjde, to ne, to ne. Moje klasika – promluvit jako první a jít do toho, sebeochrana žádná, pěkně radostně to udělat pro skupinu, vzít to na sebe, ostatní budou spokojeni a to je můj cíl, budou rádi, že oni nemusí. To znám; proskupinová až za hrob. (Nechci používat slovo obětavá, protože mě irituje – proč asi. A kde se to vzalo jinde než v původní rodině – postarat se, aby rodiče byli spokojení, udělat cokoli. Moje zasraná loajalita k celku, jeho záchrana hrdinským chováním. Už si s tím lezu krkem.) A jak jsem si zvesela stoupla doprostřed, těsně před lektora, ještě vtipkuju, abych semkla kolektiv: „Náhodou je to dobrý, exponovat se uprostřed – je tady líp slyšet!“ Ano, funguje to, ostatní se uvolnili, usmívají se, tím jsem svůj záměr završila a také se můžu cítit dobře, ve svých kolejích. Moje běžné chování ve skupině, jak ho znám.

Prča je, že v tu chvíli jsem si naopak řekla: „To jsem dobrá, umím si přece jen říct o pomoc – přihlásila jsem se jako ten, kdo se cítí unaveně, a ostatní ho teď nabijí energií.“ V tu chvíli mi vystoupilo jako důležité tohle – zavádění nové dovednosti říkat si o pomoc, ale ve skutečnosti bylo mnohem výraznější to, co píšu v předchozím odstavci – mé zajeté staré pořádky dělat něco pro pohodu ostatních.

Všichni jsme si představovali, jak zakořeňujeme až dolů do hlíny. I já uprostřed kruhu. Pak jsme se každý podle svého nadechovali energie ze země do břicha a vydechovali. To šlo dobře. V břiše je to v rychtyku. Celkem příjemné a člověk může s hravostí sledovat, jak se pocit mění nebo nemění, když víc usiluje o nadechování a vizualizaci nebo odloží veškerá úsilí. Jenže pak lektor řekl, že teď můžeme energii poslat z břicha nahoru a hlavou ven.

„Energii nahoru, ježkovy zraky, to bude průser,“ pomyslela jsem si. A byl.

Na minulou hodinu jsem si vzala ne dlouhé, ale tříčtvrteční bavlněné kalhoty. A při té příležitosti jsem si oholila nohy, abych na nich neměla neestetické strniště. Dnes jsem si opět vzala tyto kalhoty. Nohy jsem neholila. Kdo by během cvičení čchi-kung koukal zrovna na nohy, jedny z mnoha. – Nejen koukal! Zvedal je ke stropu.

Energii poslat nahoru. A já potřebovala větší potvrzení a instrukci, že je to tak v pořádku. Pro mě poslat energii nahoru už je nevítané, znám to jako nepříjemné, dá se to těžko vrátit nebo ustát. A co se stane, to mi taky nikdo neřekl; co se stane, když energie vyjde hlavou ven? Přijdu o ni a budu trop, nebo co? Takže jak jsem cítila energii stoupat nahoru, lekla jsem se a radši to stopla, že počkám. Jenže tentokrát to byl nářez, všichni okolo. Vytrvala jsem, přesvědčená, že to ustojím. Jako obvykle nadoraz, bez záklopky. – No a pak se probudím na zemi a lektoři mi zvedají nohy ke stropu, je mi fajn, mám radost.

Ještě bych měla dodat, že jakmile slyším slova jako „poslat energii,“ zní mi to sektářsky. Uzavřela to osoba, co během večera vyjádřila naštvání, že nejsme v tělocvičně jediná skupinka: „Možná jsme na tebe poslali svoji naštvanou negativní energii.“ Kdežto lektor, protože jsem se usmívala a nic si z omdlení nedělala, odtušil s úsměvem: „Teď víš, jaké je stát v kroužku.“ A pěkná zpráva od kolegů na závěr: „Ale bylas dobře zakořeněná – jak ses sesouvala, pořád jsi byla chodidly na zemi.“

.

Rubriky: Výštěky | 49 komentáře

Mrtvá kočka ve vaně

SEN 10.5.2016

U nás v bytě. Ve vaně leží mrtvá kočka, světlá, stříbrně mourovatá. Veterinář prý řekl mámě, že kočka je dost prolezlá, asi breberkami, kontaminovaná. Táta o tom ještě neví. Zavřela jsem dveře do koupelny. Jsme v kuchyni. Našeho kocoura zavírám do té koupelny, do pokoje, nechce se nechat, vyklouznul zase ven. Snažím se, aby to táta nevěděl. A říkám si, kdo tu kočku z vany vyndá, jestli já, nebo máma.

.

Rubriky: Sny | 250 komentáře

Noc šroubů

IMG_8879-kyt-500

Loni jsem zahájila tradici předávat ke Dni matek kradenou kytici. Originální, pestrou, lokální. Je to děsně eko. Krom toho, že mě baví ji nakrást.

Loňská kytka:

svatek-matek-upr_500

Zrovna tento týden jsem četla článek o tom, že ty dokonalé, pevné sterilní květiny v květinářstvích jsou promořené fungicidy a pesticidy a dětskou prací. Pěstují se zhusta v Africe, děti nám je pak natrhají a zabalí a pošlou jich stovky tun letadly k nám. A mají zdravotní problémy. Prý i některé květinářky u nás mají z chemických kytek takový lišej na rukou, že musely nechat práce, četla jsem. A hlavně ty hektary půdy samozřejmě, ty jsou kaput. Místní lidi nemají k dispozici tolik půdy k pěstování místních potravin; ta půda je zničená chemií a patří kdovíkomu kdovíodkud, nůžky se zase rozvírají a tulipány převážejí přes půlku světa. Odporné. A my je tu máme pod nosem a buď si je bezmyšlenkovitě koupíme – protože jak máme hernajs vědět, odkud jsou a jaká je jejich skutečná cena? – anebo nekoupíme, ani o ně nemáme zájem. Nebo si radši nakradem jako já :)

Koneckonců my si ničíme i vlastní půdu. Co jiného jsou rozlézající se okraje měst než nenažranost kapitalismu a nutnost vyrábět sezónně nové a nové a skladovat ty rozmanité krámy na kraji měst? Nebo je tam rovnou prodávat na velkých plochách. Vybetonovaných plochách. A půda třeba kolem Prahy není žádná neúrodná hrouda, je docela kvalitní. Je mi jí líto. A těch částí města nebo obcí, co leží níž a při každém větším dešti je spláchne záplava, protože vybetonovaná půda těžko něco vsákne. Ovšem začalo to už za socialismu těmi velkými lány, to známe. Nojo a jak si zamést před vlastním prahem? Co můžu?

Možná nejdřív omést vlastní okno. Zasvítilo dneska slunce a vidím, že okno není tak umyté, jak jsem myslela. Ještě že Den práce byl už před týdnem.

IMG_8870-ok-500

Ta kytička ve váze je zbytek kytice ke Dni matek z prvního obrázku. A podobné nebo mnohem lepší a bez kradení můžeme pořídit příští sobotu, 14.5.2016. Kousek od domova. Na nám.Jiřího z Poděbrad bude přes den květinový trh, z českých zdrojů. Snad ho stihnu okouknout.

.

Rubriky: Výštěky | 40 komentáře

Čchi-kung: 8. a 9. lekce

DALŠÍ CVIKY

06-05-2016 009-orel-500

Kromě orlí sestavy, kterou si už víceméně pamatujeme a začínáme ji provozovat o trochu plynuleji, přicházejí další cviky. Mají jedno společné: Hned je zapomenu.

Pamatuju si jen jeden, dát ruce nahoru – jo, vzpažit by se to asi jmenovalo – a pomalu se rovně předklánět, v rovině zad se zemí dát ruce dolů, protáhnout je a hodně pomalu se zvedat zase nahoru.

Jinak nic nevím; zdá se jen, že v souvislosti s čchi-kungem víc vnímám svoje chodidla. Může to být i v souvislosti s tím, že už měsíc chodím v teniskách s tenkou podrážkou. Připadá mi ale, že i líp držím rovnováhu, když zatížím jen jednu nohu, a že kladu nohy na zem trochu jinak. Víc rovně asi. Víc celým chodidlem? Stabilněji, řekla bych.

Už mi letí hlavou, že asi ZASE nestihnu dnes cvičit, protože musím ještě něco pracovního dodělat. Celý pracovní týden jsem hodně ospalá a teď v pátek to jen graduje. Pomůže mě dobít čchi-kung? Ráda bych zítra šla někam na výlet, někam poblíž. Kam? – A tam si zacvičit v zeleni by bylo ideální. Jenže to bych dnes musela ještě uklízet svoje přistěhované věci, zejména distribuovat oblečení do všech skříněk; a jen ta představa už vzbuzuje únavu. Obávám se, že v sobotu budu spíš spát, než se někam kodrcat na nádraží. To jsem zvědavá.

.

Rubriky: Výštěky | 7 komentáře