Kdo pomůže komu?

NEPODMÍNĚNÁ LÁSKA K BLIŽNÍMU JAKO ZÁKON BEZPEČÍ?

Dneska jsem byla svědkem drobné příhody, která ve mně vyvolala přece jen otázky. Jsem tak nápomocná osoba, jak si představuju? Asi ne, jen selektivně.

Jela jsem na skok domů. Tramvají. V létě jsou leckde opravy, změny v městské dopravě a letos dost dopadají na Žižkov, přes který jsem jela. Seděla jsem, přistoupil muž mého věku, možná mladší, našlapoval na špičky, měl jednu francouzskou hůl, špinavý batoh na zádech a sám byl dost sluncem opálený. Zůstal stát u dveří, protože nikde nebylo místo k sezení; kdyby popošel do vozu, jistě by někdo vstal a pustil ho. Budil ve mně dojem, že snazší je pro něj si těch pár stanic nesedat a znova namáhavě nevstávat, radši počkat tu chvíli vestoje.

Po pár stanicích víc lidí vystoupilo a uvolnila se dvojsedačka poblíž dveří. Přes uličku ode mne. Ten muž si tam sedl a přitom vykřikoval agresivním hlasem „Zasraný turisti“ nebo tak nějak. Zbystřila jsem v tu chvíli já a dvě slečny; byli jsme už jediní pasažéři v té části tramvaje.

Další stanice je Flora, vystupuju. Tramvaj nestaví v zastávce, kde je nástupní ostrůvek, ale v jiné ulici. Prostě letní změny v dopravě – a od té chvíle už není číslo 15, ale pokračuje jako číslo 16. Už to vím, varovala jsem mámu, ať nejezdí na Flóru tramvají, protože se tam vystupuje a nastupuje rovnou na silnici, je to velký skok a kdoví, jak by to po té operaci kolene zmákla. Já to zmákla slušně, vystoupila, koutkem oka vidím, že i ten muž s francouzskou holí zdárně vystoupil. Dveře se zavírají, příští stanice Orionka.

A pak sebou říznul.

A na ulici nikde nikdo, jen já. Tak jsem se zastavila, že počkám, až vstane. A ptám se ho, jestli vstane. On nic. Ale zapřel tu hůl o zem. Tak já říkám, že mu jí podržím, aby se o ni mohl opřít. On neřek nic. A já řeknu vám, že jsem si vybrala na té holi místo, které jsem vytipovala jako nejmíň olezlé, a tam ji držela kolmo k silnici. Uvědomila jsem si, že na toho člověka fakt nechci sahat. A že má ztíženou pohyblivost a fakt nechci, aby na se na mě převážil nebo se o mě opřel nebo dokonce na mě spadnul a shodil mě na zem. Protože mi připadal špinavej. Přecejen jako  fyzicky slabší žena nejsem zvyklá pomáhat chlapům vstát, to je druhá věc.

Najednou se zpoza rohu vynořil pán, padesátník, přistoupil k tomu chlapíkovi z druhé strany, ten se mezitím vzepřel do kleku, pán – byl to Francouz – ho slovně povzbudil, pak mu nabídl svou ruku jako podporu, já viděla tmavohnědou ruku s odřeninou zvednout se pomalu do vzduchu a přijmout tu podporu a bylo to. Ten pán vstal. Už byl v cajku.

Tak jsem odešla. Nechala jsem ho tam s francouzskou holí a s francouzským spoluobčanem a ozvěnou jeho posledních slov, nadávajících na cizince.

A za chůze jsem si říkala Doprdele, tak já snáz pomůžu někomu čistýmu než nečistýmu, to je teda nevýhoda nečistejch. Dostane se jim pomoci později než čistým. Dostane se jim pomoci?

A vzpomněla jsem si na jiné dva případy.

Na Láďu (jméno je změněno), kterého znám léta, je to milej kluk, bavím se s ním, tancuju s ním na akci, bavím se s ním, i když je rozjetej – když má ataku psychózy, takovou slovně útočnou, a přesně ví, kam střelit, aby mě dostal. Tak ho znám. A on zná ženy. A jednoho dne, když už v podstatě nebyl náš klient, nečerpal naše zdravotní služby, se objevil, přišel na bezpečné místo, k nám do domu pro lidi s duševním onemocněním. Měl omrzliny a něco s nohou a ta smrděla děsně. Jenže jít do nemocnice somatické odmítal on a nemocnice psychiatrická odmítla zase jeho. Přitom byl v situaci, do jaké by se nedostal, nebýt ataky. A neměl, kam jít; už nevím, proč. Tak chodil k nám. – Ale jak to umožnit? Nějaký prostor mu vyčlenit? Aby kolem chodili všichni kompenzovaní zaměstnanci a klienti? Já byla proti tomu, já tohle nechci! Systém neumožňuje některým nečekaným výjimkám jít tam, kam patří. Nikam v tu chvíli nepatří. A proč to mám být já, kdo to zachrání? Proč mám být já ten ve smradu? Já to nechci a jeho věcí, které si tu může vyprat, se nedotknu. Ne. To je moje hranice. Jiní kolegové ji mají jinde. Já ne.

A to byl člověk, co znám. Kterej je jinak zajímavej, fajn, mám ho ráda. Jenže jakmile někdo smrdí, já prostě nebudu ve stejným prostoru, natož se dotýkat, já nejsem tak doteková jako lidi z dotekových rodin. Já ho nechám na holičkách?

A jinej případ byl Quido (jméno změněno). Mladší kluk, taky jsme ho znali roky, byl fajn, jen bylo náročné ustát jeho nepřetržité tryskové slovní chrlení. Když bylo nejhůř, vyjednal si hospitalizaci v nějaké mimopražské léčebně, hlavně ne Bohnice. Jednou ho tam stejně převezli. A co se stalo dál a stálo ho život, se netýká mě, ale týká se stigmatizace. Ten kluk byl vymydlenej, ale jak pořád něco chrlil, mimo jiné i o zdraví, asi ho zaškatulkovali mezi hypochondry s psychiatrickou diagnózou. A to je stigmatizace duševního onemocnění. Něco jako smrad a špína. Ten kluk je mrtvej. Bylo mu asi dvacet šest. Byl v bohnický nemocnici a bolelo ho břicho. Vyšetřili ho a vrátili, že to nic závažnýho nebude. Tak nějak to asi proběhlo, zdá se. Až napodruhý ho převezli jinam a to už bylo pozdě. Umřel na zánět slinivky.

Je mi to moc líto. Měla jsem ho ráda. Vídala jsem ho. Já vím, za těch let, co pracuju na stejném místě, tam umřelo dost lidí, přes dvacet, tak dva za rok. Lidi s duševním onemocněním mají o moc vyšší úmrtnost, než je průměr populace. A nejde jen o sebevražednost; i ta je podstatně vyšší.

Naše organizace kromě přímé práce s lidmi provádí i osvětu v oblasti (de)stigmatizace duševních onemocnění. Už od začátku 90. let. A teď konečně se to postupně hýbe a jsme aktivní v reformě psychiatrické péče, jsme ti, co ji nesou. Aby na duševní potíže nepohlížel systém /člověk /kdokoli jako na špinavou skvrnu. A já dneska na ulici člověku v nouzi nechtěla podat ruku, protože je špinavej.

Tak nevím, kdo jsem. Copak jde si v krizové situaci vybírat, která špína mi sedí a která zrovna ne? Telefonická krizová intervence ano a na ulici podat někomu cizímu ruku ne? To jsem já. A nevím, jestli mám na to právo a jestli je to etické, když nejde zrovna o život a nejsem jediný bližní potenciálně nápomocný na Zemi.

.

Rubriky: Co Liška | 130 komentáře