Bílá

SEN 22.11.2020

S novými lidmi někde, jsou docela sympatičtí, trochu mladší než já, rozumíme si docela a jeden kluk je tam pěknej, připomíná mi barmana v de Muze, to je jazz klub ve městě Antwerpen, kam bych se chtěla vrátit co nejdřív a co nejvíckrát. Něco tvůrčího svýho dělám u stolu. Tomu klukovi se to asi líbí a má v koupelně na sobě bílé bavlněné spodní triko. Taková bílá trika s dlouhým rukávem jsem mívala jako dítě, z hodně tlusté a hladké bavlny, nosila jsem je pod svetrem. Ten kluk má ovšem triko o hodně větší.

Jedeme velkým červeným autem s některými z těch mladších lidí nebo nových kolegů. A narazili jsme. Bouračka. Jak asi vypadá bouračka, když se někomu zrovna děje? Najednou nic a černo a pak se člověk probudí? Sleduju, jak to probíhá: najednou je bílo a ticho, vůbec nic necítím, je jen bílo jako mlha nebo bílý list papíru. Probudíme se na onom světě, nebo tady? Tady, nic se nám nestalo, domlouváme se v klidu, že tedy musíme jet domů vlakem přes hory, asi až do noci. Trochu to bude zdlouhavé, ale není to poprvé, takové cestování je pro mě celkem normální.

Jsme někde, asi je to nějaké sdružení nebo klub nějaké organizace. Lidi se tu scházejí. Je to tu docela sympatický. Jednou za měsíc tu probíhá několik přednášek za sebou a jedna holka to organizuje, rozesílá program všem zájemcům. Ukazuje mi ho v počítači, teď to totiž budu dělat já. Hromadný mail na bílé obrazovce je nadepsán „Lékařům.“ Pak počítač vypíná, odchází. Nevadí mi, že tu práci budu dělat, takové podobné činnosti beztak dělám u nás v práci taky a tohle moc času snad nevyžaduje. Akorát je vlastně divný, že to berou jako samozřejmost, že ta práce spadne na mě, i když jsem se o ni nijak neucházela, nepředali mi pořádně seznam zájemců ani lektorů, program, nic. A zrovna teď, když jsem si říkala, že pokud nějaké vedlejšáky, tak už dlouho nechci organizační, leda něco výtvarnýho, protože toho organizačního jsem měla už dost. V práci mi to nevadí, to tvoří jen malý kousek mého pracovního poměru, ale najednou zase hup, něco mi někdo předal a ani jsem nevěděla, jak.
A ostatní lidi nikde. Kluk nikde. Cítím se dobře, aktivně, ale běžně. Ti mladší nadějní mi akorát šoupli administrativní práci a jsou kdovíkde a kluci taky.

.

Rubriky: Sny | 24 komentářů

Jak skrýt skvrny

NAPŘÍKLAD OD KÁVY…

Pracovní notebook polit kávou, opatřila jsem partiový soukromý a ten byl cenově výhodný i proto, že má na víku flek.

Hlavně ten vlevo dole, takže na straně, kde jsou panty.
„Něco si tam nalepím,“ řekla jsem si. Nějakou nálepku si sama vyrobím, třeba komiksovou. A nechala jsem to pár dní být. Potom jsem hledala papír a otevřela šuplík a v něm byla červená pěnová ta… prostě stránka, jenže ne z papíru, ale takové té tenké karimatkoviny, název materiálu nevím. Konečně najde své uplatnění. Hned mě zaujala!

V šuplíku byly i nůžky. Tak jsem hned vystřihla lišku. Ani jsem si ji nepředkreslila, to totiž většinou špatně dopadne, stejně finální výtvor udělám trochu jinak a zůstanou na něm přípravné čáry. Kdepak, bez předkreslení je to lepší.

Liška ryška už se prochází.

Ještě pár dní mi trvalo, než jsem se odhodlala ji přilepit neopré- totiž chemoprénem, pořád si pletu neoprén a chemoprén. Tedy ty jejich názvy. Několik dní jsem si říkala: „To to zase bude zapatlaný…“ a až dneska jsem lišku přilepila. A není zapatlaná, je to dobrý, dle plánu.

.

Rubriky: Ars Vulpeculae | 40 komentářů

Note: Bůček

Mám nový. Notebook.

Krásný nový lehký pracovní. Měla jsem ho k dispozici od jara. Pak přišel v říjnu pokyn nechat ho ležet na hromadě se třemi dalšími notebooky, které nám zaměstnavatel pořídil za jarní korona-doby. Byly potřeba pro distanční online práci – naše stolní počítače totiž nemají kamery, nedají se přestěhovat domů a tak. Přišel pokyn nechat notebooky pohromadě, protože bude následovat jejich zaevidování a nevímco – přijde ajťák a potřebuje se na ně podívat. Tak jsem tam ten svůj usurpovaný, označený zespoda nálepkou, taky položila. I když bych ho doma užila, protože ten domácí se půl hodiny zapíná, hučí, potom za další půlhodinu nějakou aplikaci otevře, načež se z ní nepodaří nic nikomu odeslat, protože zkolabuje.

Týden jsem ten notebook, svůj oblíbený, lehký, šikovný nechala ležet a nezdálo se s ním býti hnuto. Tak jsem si ho vzala na víkend zase domů.

Že je prostě můj. A velmi obratně jsem do něj v neděli ráno vylila tři deci vlažné kávy. Tak rychle, že to ani nebyl šok. Než jsem se stihla leknout, bylo hotovo.

Po čtyřiadvaceti hodinách sušení jsem ho zkusila zapnout a nic. Kolega – jediný, kterému jsem se svěřila a který je teď ve značně vzteklé, napružené a negativistické náladě vůči vládě a jejím opatřením – najednou přepnul do optimismu a řekl: „To je nadějný, zelené světýlko se rozsvítilo!“

Jenže to bylo všechno, co se stalo.

Tak jsem si narychlo objednala notebook svůj. Vlastní. Za prachy. Druhý v mé historii, ostatní počítače jsem měla vždycky od někoho zadarmo. Starší model, ale podobně malý, jen o něco málo těžší a se skvrnou na deklu. Já ho totiž docela potřebuju, jsouc PR a propagační činitel pro naši pobočku, Liška, psychoterapeut začleněný do startujícího projektu krátkodobé online terapie a vůbec. Včera měl být můj notebůček doručen a nebyl. Až v půl šesté mi poslali zprávu, že nestihli zásilku doručit (do 16 resp. 14 hodin) a že je odteď na pobočce pošty. Tak jsem tam okamžitě vyběhla a ke svému překvapení zjistila, že stále mají otevřeno do 18 hodin a že v jedné místnosti tam čeká 20 zákazníků v pořadí. Přitom v jedné místnosti podle vlády smí být jen 6 lidí. Možná pro tuto neřešitelnou absurditu tam byla nálada docela veselá a družná. Jindy je tam nálada plná vzteku, netrpělivosti a zoufalství; proto chození na poštu nenávidím, vedle nemocnice je to místo, kam pokud možno nikdy nechci jít, natož na dobu delší pěti minut. V létě na poštách bývá klima na omdlení a jindy vlastně taky. Tentokrát jsem ale já byla ten šťastný, kdo přišel na řadu hned, dostal balík a nechal ostatní čekat na důchody.

Mám tedy svůj notebůček, funguje, akorát má malou zapeklitost – na klávesnici nejsou napsané české znaky jako ěščřžýáíé, což tolik nevadí, ale nejsou tam ani „!ů§/(ú);°. Je tam O se dvěma tečkami, A s kroužkem, A se dvěma tečkami, tylda. Už jsem zjistila, že vykřičník se skrývá pod dvoutečkovaným A. Takže dobrý, už můžu vyjadřovat akcentovanou expresi. Juchů!
(ů se píše tak, že se ťukne na O se dvěma tečkami)

Šéfová to ještě neví.
.

Rubriky: Výštěky | 34 komentářů

Rozkladný vliv na vztahy?

Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.

Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.

Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.

A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.

Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): „Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?“ – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.

Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: „Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.“ A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná „vystoupení z komfortní zóny.“ A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.

A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.

Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.

.

Rubriky: Sny, Výštěky | 45 komentářů

Mám ráda parodie

ALE TAHLE VLÁDA JE TAK PARODICKÁ, ŽE PŘEDČÍ VŠECHNO…

Zakázali zpívat. To zakázat nejde. To dodržovat nebudu.

A bylo jim to málo, poručili… Že zavřou hospody, tedy místa sociálního kontaktu, který je nutný pro zdraví. A zakážou ho i venku. A kultura? To už vůbec! A to je taky součást zdraví. Máme ňákó tu bio-psycho-socio-spirituální jednotu, no ne?

Jako hlavní východisko a léčebný prostředek vidím humor.
Zatím. Než pošleme Babiše do lochu.

Našla jsem jeho fotku:

A taky fotku Prymuly:

Jo a prej více než šestičlenná rodina se nemůže sejít. Asi se někdo musí odstěhovat. Na ulici na mráz ne, to se taky nesmí, tak těžko říct, který luxusní hotel si vybrat.

Rubriky: Výštěky | 26 komentářů

Bible jako inspirace pro etiku dneška

Dávám sem první část seminární práce, kde jsem se snažila zjistit a dohledat, jak se obvykle v křesťanských kruzích asi vykládá text o dobrém stromu a jeho dobrém ovoci, o dobrém srdci a dobré řeči. Druhou část – vlastní inspiraci pro dnešek, paralelu a úvahy k textu – sem nedám, protože se týká krom jiného mého zaměstnavatele. To zveřejnit nemůžu. Bonus je, že své nadšení z nizozemštiny jsem propašovala i do biblických výkladů :- )

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 12,33-37

Celý příspěvek
Rubriky: Výštěky | 152 komentářů