Spokojeně makám

NESTÍHÁM SI KOUPIT JÍDLO…

denik-500

Baví mě to. Baví mě spolupráce. Veselá. S vědomím, že to stihneme, protože jsme prostě dobrý a protože vymyslíme i nový projekt natošup a já ho sepíšu tak dobře, že nám na něj peníze doufám dají. Na dřívější projekty dávají, dostáváme za ně od hodnotitelů hodně bodů. Protože vím, o čem píšu. Protože to znám. Protože se chci účastnit. Je to jízda a přináší dobrý pocity z dobře vykonané práce.

Obavy jsou v pozadí a čekají, až přijde jejich čas, některé mizí navždy. V pozadí je zatím i myšlenka „Herdek, za tuhle práci bych si, kdybych ji dělala pro někoho externě, řekla měsíčně víc peněz, než za jaké dělám. Mám velký kvality: umím napsat projekt, co má hlavu a patu, rozumím jeho smyslu nebo rovnou vymyslím jeho smysl, text přehledně strukturuju, je to celé solidní – ne že text tak jen působí, pracuju tady dvanáct let, orientuju se uvnitř naší organizace a orientuju se v přístupu a idejích, totéž v přímé práci s lidmi, dokážu spolupracovat s kolegy i šéfem a ještě ke všemu příjemně a zábavně a v klidu. Je pravda, že tohle se děje nárazově jen několik měsíců v roce, zbytek ale dělám výborný letáky, nápaditý pozvánky čím dál víc, propaguju, organizuju, takže na ten půlúvazek to určitě vydá. Tak chci bejt líp zaplacená.“

Po večerech jedu vedlejšák a další činnost, co rozjíždíme s kamarádkou a není snadný se propagovat, sehnat lidi do skupiny není nikdy snadný. Druhý půlúvazek mám na přímou práci s lidmi, ukončili jsme s kolegou jednu nekonečnou skupinu, takže si musím nabrat lidi do individuálu; jen co pomine ten nápor dodělávání projektů.

A tenhle týden se na internetu, na facebooku naší organizace (tam přímo nemůžu vkládat články, musím požádat někoho, aby mi je tam dal, ale na nové webovky naší pobočky je dávám jen já od letoška a to mě dost baví) – na stránkách se objevilo, že letošní Den duševního zdraví je s akcentem na duševní zdraví na pracovišti. Takový kecy, to zas někde někdo mezinárodně finančně ohodnocenej jel na druhej konec světa letadlem a tam vymejšlel, kterej mezinárodní den čeho bude kdy a na co se tohoto roku konkrétně má zaměřit, jasňačka. Takže duševní zdraví na pracovišti říkáte? Tak jsem pod to vrazila komentář, že k mému duševnímu zdraví na pracovišti by výrazně přispělo, kdybych neměla tak tristní plat a nemusela mít starosti, jestli mi zbyde na jídlo. Taky by bylo duševní pohodě nápomocné, kdybych měla peníze na dovolenou, mohla si odpočinout, načerpat síly a být čerstvý a výkonný zaměstnanec. Dodala jsem, že pokud mi nějaký peníz zbyde, investuju ho do svého dalšího vzdělávání. A prachy nikde. – Načež mi přišla zpráva od naší vrchní PR, jestli bych ten komentář nesmazala, protože tohle není žádný PR a já přece mám na starosti naše PR. Tak jsem to smazala, ale podle mě dělám PR směrem dovnitř, protože tímto komentářem vyjadřuju solidaritu se svými kolegy, kteří mají taky malý platy. Nonic. Zase průser, ale asi menší, než když jsem poslala jako PF to splachovadlo s mucholapkou a mnohých pracovníků ústředí se to dotklo, protože to bylo jejich splachovadlo s mucholapkou a asi to nikdo venku nemá vidět, asi to špiní nebo co. Tak ať to tam nemaj. Vizuálně to bylo nádherný a co je leták než vizuálnost? Obsah mně nevadil. Máme předstírat, že máme luxusní mramorový hajzly a odpovídající platy? Ňáký hovno.

PF2017_2

Ještě že tady nejmenuju nikoho ani zaměstnavatele, hurá, a můžu si to tady opatlat mucholapkou nebo hovnama, jak chci. Koneckonců se pořád cítím jako vysoce loyální zaměstnanec. Taková jsem a na tom můžu stavět a mít svoje připomínky nejen uvnitř, i navenek. Jsem nepokorná a svéhlavá, je to pravda, ale jestli mi na něčem záleží, tak jsou to ideje mého zaměstnavatele, jsem jejich nositel a ne že ne.

.

Rubriky: Ars Vulpeculae, Co Liška, Comics | 140 komentáře

S kocourem na výletě

SEN 19.9.2017

Jsme s kocourem na výletě. Je to příjemná cesta, procházíme světlým lesem, jdeme volně spolu po cestě. Došli jsme dál a na kocoura zaútočila velká načechraná liška. Velká asi jako vlčí špic nebo skoro vlčák. Otáčím se a jdu tu lišku odehnat, i když nevím, jak na to.

Výlet pokračuje, kocour se prochází pod vodou. Taky nějaký muž jde vodou, vypadá to, že jde po veliké želvě, pak tou vodou jede na slonovi.

*   *   *
Ten sen se mi zdál, když kocour přišel spát do postele podél mé nohy u kolene. Udělalo mi to radost – to nikdy předtím nedělal, spal na zemi poblíž nebo když byla postel rozložená, tak daleko v nohou na kraji. Nechodí ani na klín a nechce, aby ho člověk nosil, držel ve vzduchu. Takže to byla extra událost, že přišel. A tu noc poprvé po létě bylo puštěné topení.

.

Rubriky: Sny | 2 komentáře

Pokuta nebude! Zdraví především.

Jela jsem za mámou do nemocnice – ona zdárně trénuje chůzi o berlích už druhého typu a dokonce po schodech – a říkala, že člověk tam lehce zblbne. Kdyby neměla rádio se sluchátky, co jí dal její brácha, a knihy, co jí nosím a odnáším dočtené, a své vyšívání, co jsem nově donesla (typ richelieu, bílé na bílém, pak se to prostříhá), tak prý je snadný degradovat. Podle mě je významná další věc, že už máma není v noční košili, ale v šatech nebo ve volných kalhotech a tričku a to jí sluší. Uklidňuje mě, že nemusím tolik brojit proti hospitalismu. Už jsem totiž měla vymyšlenej takovej fotoprojekt s kloboukama…

Na druhou stranu právě teď v kontrastu vyniká, jak ostatní tři spolubydlící mojí mámy jsou v nočních košilích a připoutané k posteli jako k jedinému životnímu prostředí. Odkud se teď nehnou, už týdny. A máma může sama vzít berle a jít na záchod (po měsíci!) nebo na chodbu si zatrénovat chůzi. Ona je ta nejmladší a nejmobilnější a nejsilnější tam. A je to docela smutný vidět. Je to radostný, protože ona je schopná a komponovaná a pohromadě a pohyblivá – a zároveň je pro mě jako návštěvníka toho prostředí smutný a zasahující vidět ten zvětšující se kontrast a to, že nemůžu a asi nikdo nemůže nic moc udělat, aby to bylo i pro ostatní pokrokový a nadějný na první pohled.

Nojo, přinesla jsem v utajení tři balíčky brambůrků, protože paní L. je má ráda a měla zrovna svátek a máma jí je pak v pravý čas dala (snad jí je nehodila přes místnost vzduchem :- ). Něco jsem občas podala i těm dalším dvěma paním a máma si telefonuje ještě s jinou paní z první nemocnice. Ale co víc může člověk udělat. A co víc může na sebe nabalit, když se ochomýtne v tom prostředí… Já si uvědomuju, že pracuju denodenně v podstatě s nemocnými lidmi, uvědomuju si, že moje normy normality se dost posunuly a uvědomuju si, že potkávám např. méně potenciálních životních partnerů než ti, kdo pracují v jiných oborech. Nojonoaco, to je moje volba.

Jo a k pokutě – jela jsem tramvají za mámou a chtěla jsem jí dodat četbu v angličtině, aby nezakrněla. Jenže jsem knihu neměla dočtenou, pár stránek zbývalo a spěchala jsem a usnula jsem při čtení v tramvaji. Přitom je to knížka napínavá! – Earle Stanley Gardner: The Case of the Mischievous Doll.  Právník Perry Mason v akci. A já usnula a klátila se na sedadle, když mě probral velmi decentně mladík s odznakem „kontrola jízdenek.“

Tak jsem mátožně vytáhla peněženku, kde mám i doklady, a podala mu kartičku městské hromadné dopravy, zvanou inovativně a potupně Lítačka. A on si ji tam v koutě prohlížel, já se probírala z mrákot, už jen dvě stanice mi zbývaly do cíle – „a jen tři míle mu zbývaj k Mary Anne.“ On si tam něco psal do bločku. Pokladního, jak se ukázalo. Mně to bylo divné a vyhrabala jsem papírek, jenž potvrzoval, že legitka mi platí ještě 5 dní, mám zaplaceno. Pak mladík předstoupil s pokutou, ať podepíšu.

- „Jak tó?“ já na to klidně.
„Dala jste mi občanku, že chcete rovnou pokutu…“
„Notoné, já vám chtěla dát legitku!“ rychle napravuju a znovu vyndavám peněženku a z ní jinou kartičku, tentokrát víc zelenou než modrou.

A pán ten pokladní doklad přeškrtnul a stornoval a pokutu platit nebudu, protože mám platný průkaz. Pravda je, že minulý týden ráno jsem si frajersky kráčela z metra s knihou v ruce – ano, s tím Perrym Masonem – a v cestě mi stáli dva revizoři. Kontrolovali několik lidí přede mnou, já kráčela volně kolem, zastavila se a ptala se jich „Chcete vidět…“ a oni zaneprázdnění nechtěli nic vidět a já dojela do práce a tam jsem zjistila, že nemám ani doklady ani peníze ani nic a že jsem jela načerno. Jak by to Perry Mason obhájil před porotou, nevím, ale spoléhám, že by to taky nějak zařídil.

Hlavně že jsme zdraví a  svobodní v pohybu! Na posteli se jízdenky nekontrolují, ale nechtěla bych tam bejt!

.

Rubriky: Výštěky | 72 komentáře

Vypadám na sedmdesát?

Běžím si koupit oběd do samoobsluhy, vyjdu z pracoviště a venku potkám jednu paní A., co znám od vidění z minulých let.

„Jé, dobrý den!“

„Dobrý den,“ na to ona, „jak se máte? Vy jste se chystala do důchodu…“ povídá udiveně, protože člověk v důchodu nemá co dělat na pracovišti a paní A. je tudíž divné, že mě tu vidí. I když vlastně ne mě.

Mno, já si kolikrát říkala, že jsme si docela podobné s naší bývalou zdravotní sestrou, prima ženou, která poté, co dělala vrchní sestru na známé pražské psychiatrii, strávila svá raná důchodová léta u nás v práci. Takže teď jí táhne na sedmdesát. Mně ne! A ta paní si nás dnes evidentně spletla. Pobavilo mě to, ne urazilo, a musím to dát té bývalé kolegyni vědět! To ji potěší.

A to není všechno, přátelé. Před týdnem jsem šla domů, odemkla dům a pomalu kráčela dovnitř, načež od výtahu na mě jukala nějaká postava a že na mě počká, ať jedeme nahoru spolu. A tu já znám, to je paní B. z patra nad námi, znám ji celý život, s jejími dětmi a dalšími dětmi z domu a okolního bloku jsme si hrávali na dvoře, když nám bylo šest. Jedeme spolu ve výtahu, stojíme pár centimetrů od sebe a ona povídá:

„Vy jste taková krásně šlank, vy jste zhubla!“

A já: „No to né, naopak…“ ukazuju na boky.

Načež ona vpadne: „Vy jste si s tou Hedvikou tak podobný!“

„Ale to jsem JÁÁÁ!“ rozpřáhla jsem teatrálně paže a smíchem se pak zlomila v pase.

Smějeme se, potvrzuji, že jsme si s matkou čím dál podobnější, vystupuju. Mámě jsem to pak vyprávěla a nasmály jsme se podruhé. Mámě je 73. Vypadá na míň, to je pravda, má bílou jemnou pleť a vlasy má míň bílé než já (ona si je nebarví, já ano).

Tak nevím, jestli vypadám o třicet let starší, než jsem. Obvykle mi hádají naopak o 5-10 let méně. Jojo, je to sranda. Posuďte sami. Přikládám svou nejnovější fotografii:

hh-500

.

Rubriky: Výštěky | 14 komentáře