S kocourem na výletě

SEN 19.9.2017

Jsme s kocourem na výletě. Je to příjemná cesta, procházíme světlým lesem, jdeme volně spolu po cestě. Došli jsme dál a na kocoura zaútočila velká načechraná liška. Velká asi jako vlčí špic nebo skoro vlčák. Otáčím se a jdu tu lišku odehnat, i když nevím, jak na to.

Výlet pokračuje, kocour se prochází pod vodou. Taky nějaký muž jde vodou, vypadá to, že jde po veliké želvě, pak tou vodou jede na slonovi.

*   *   *
Ten sen se mi zdál, když kocour přišel spát do postele podél mé nohy u kolene. Udělalo mi to radost – to nikdy předtím nedělal, spal na zemi poblíž nebo když byla postel rozložená, tak daleko v nohou na kraji. Nechodí ani na klín a nechce, aby ho člověk nosil, držel ve vzduchu. Takže to byla extra událost, že přišel. A tu noc poprvé po létě bylo puštěné topení.

.

Rubriky: Sny | Napsat komentář

Pokuta nebude! Zdraví především.

Jela jsem za mámou do nemocnice – ona zdárně trénuje chůzi o berlích už druhého typu a dokonce po schodech – a říkala, že člověk tam lehce zblbne. Kdyby neměla rádio se sluchátky, co jí dal její brácha, a knihy, co jí nosím a odnáším dočtené, a své vyšívání, co jsem nově donesla (typ richelieu, bílé na bílém, pak se to prostříhá), tak prý je snadný degradovat. Podle mě je významná další věc, že už máma není v noční košili, ale v šatech nebo ve volných kalhotech a tričku a to jí sluší. Uklidňuje mě, že nemusím tolik brojit proti hospitalismu. Už jsem totiž měla vymyšlenej takovej fotoprojekt s kloboukama…

Na druhou stranu právě teď v kontrastu vyniká, jak ostatní tři spolubydlící mojí mámy jsou v nočních košilích a připoutané k posteli jako k jedinému životnímu prostředí. Odkud se teď nehnou, už týdny. A máma může sama vzít berle a jít na záchod (po měsíci!) nebo na chodbu si zatrénovat chůzi. Ona je ta nejmladší a nejmobilnější a nejsilnější tam. A je to docela smutný vidět. Je to radostný, protože ona je schopná a komponovaná a pohromadě a pohyblivá – a zároveň je pro mě jako návštěvníka toho prostředí smutný a zasahující vidět ten zvětšující se kontrast a to, že nemůžu a asi nikdo nemůže nic moc udělat, aby to bylo i pro ostatní pokrokový a nadějný na první pohled.

Nojo, přinesla jsem v utajení tři balíčky brambůrků, protože paní L. je má ráda a měla zrovna svátek a máma jí je pak v pravý čas dala (snad jí je nehodila přes místnost vzduchem :- ). Něco jsem občas podala i těm dalším dvěma paním a máma si telefonuje ještě s jinou paní z první nemocnice. Ale co víc může člověk udělat. A co víc může na sebe nabalit, když se ochomýtne v tom prostředí… Já si uvědomuju, že pracuju denodenně v podstatě s nemocnými lidmi, uvědomuju si, že moje normy normality se dost posunuly a uvědomuju si, že potkávám např. méně potenciálních životních partnerů než ti, kdo pracují v jiných oborech. Nojonoaco, to je moje volba.

Jo a k pokutě – jela jsem tramvají za mámou a chtěla jsem jí dodat četbu v angličtině, aby nezakrněla. Jenže jsem knihu neměla dočtenou, pár stránek zbývalo a spěchala jsem a usnula jsem při čtení v tramvaji. Přitom je to knížka napínavá! – Earle Stanley Gardner: The Case of the Mischievous Doll.  Právník Perry Mason v akci. A já usnula a klátila se na sedadle, když mě probral velmi decentně mladík s odznakem „kontrola jízdenek.“

Tak jsem mátožně vytáhla peněženku, kde mám i doklady, a podala mu kartičku městské hromadné dopravy, zvanou inovativně a potupně Lítačka. A on si ji tam v koutě prohlížel, já se probírala z mrákot, už jen dvě stanice mi zbývaly do cíle – „a jen tři míle mu zbývaj k Mary Anne.“ On si tam něco psal do bločku. Pokladního, jak se ukázalo. Mně to bylo divné a vyhrabala jsem papírek, jenž potvrzoval, že legitka mi platí ještě 5 dní, mám zaplaceno. Pak mladík předstoupil s pokutou, ať podepíšu.

- „Jak tó?“ já na to klidně.
„Dala jste mi občanku, že chcete rovnou pokutu…“
„Notoné, já vám chtěla dát legitku!“ rychle napravuju a znovu vyndavám peněženku a z ní jinou kartičku, tentokrát víc zelenou než modrou.

A pán ten pokladní doklad přeškrtnul a stornoval a pokutu platit nebudu, protože mám platný průkaz. Pravda je, že minulý týden ráno jsem si frajersky kráčela z metra s knihou v ruce – ano, s tím Perrym Masonem – a v cestě mi stáli dva revizoři. Kontrolovali několik lidí přede mnou, já kráčela volně kolem, zastavila se a ptala se jich „Chcete vidět…“ a oni zaneprázdnění nechtěli nic vidět a já dojela do práce a tam jsem zjistila, že nemám ani doklady ani peníze ani nic a že jsem jela načerno. Jak by to Perry Mason obhájil před porotou, nevím, ale spoléhám, že by to taky nějak zařídil.

Hlavně že jsme zdraví a  svobodní v pohybu! Na posteli se jízdenky nekontrolují, ale nechtěla bych tam bejt!

.

Rubriky: Výštěky | 61 komentáře

Vypadám na sedmdesát?

Běžím si koupit oběd do samoobsluhy, vyjdu z pracoviště a venku potkám jednu paní A., co znám od vidění z minulých let.

„Jé, dobrý den!“

„Dobrý den,“ na to ona, „jak se máte? Vy jste se chystala do důchodu…“ povídá udiveně, protože člověk v důchodu nemá co dělat na pracovišti a paní A. je tudíž divné, že mě tu vidí. I když vlastně ne mě.

Mno, já si kolikrát říkala, že jsme si docela podobné s naší bývalou zdravotní sestrou, prima ženou, která poté, co dělala vrchní sestru na známé pražské psychiatrii, strávila svá raná důchodová léta u nás v práci. Takže teď jí táhne na sedmdesát. Mně ne! A ta paní si nás dnes evidentně spletla. Pobavilo mě to, ne urazilo, a musím to dát té bývalé kolegyni vědět! To ji potěší.

A to není všechno, přátelé. Před týdnem jsem šla domů, odemkla dům a pomalu kráčela dovnitř, načež od výtahu na mě jukala nějaká postava a že na mě počká, ať jedeme nahoru spolu. A tu já znám, to je paní B. z patra nad námi, znám ji celý život, s jejími dětmi a dalšími dětmi z domu a okolního bloku jsme si hrávali na dvoře, když nám bylo šest. Jedeme spolu ve výtahu, stojíme pár centimetrů od sebe a ona povídá:

„Vy jste taková krásně šlank, vy jste zhubla!“

A já: „No to né, naopak…“ ukazuju na boky.

Načež ona vpadne: „Vy jste si s tou Hedvikou tak podobný!“

„Ale to jsem JÁÁÁ!“ rozpřáhla jsem teatrálně paže a smíchem se pak zlomila v pase.

Smějeme se, potvrzuji, že jsme si s matkou čím dál podobnější, vystupuju. Mámě jsem to pak vyprávěla a nasmály jsme se podruhé. Mámě je 73. Vypadá na míň, to je pravda, má bílou jemnou pleť a vlasy má míň bílé než já (ona si je nebarví, já ano).

Tak nevím, jestli vypadám o třicet let starší, než jsem. Obvykle mi hádají naopak o 5-10 let méně. Jojo, je to sranda. Posuďte sami. Přikládám svou nejnovější fotografii:

hh-500

.

Rubriky: Výštěky | 10 komentáře