Noční Klokan

S MALOU RVAČKOU

Plánovali jsme se sejít v neděli, Soused volal v sobotu, když jsem dojídala večeři. Že zas krize a jestli se nesejdem dnes. Tak jo. Jsem RR, říkala jsem si cestou – Rescue Ranger. A taky ZZ. Zasranej záchranář. Co přijede na zavolanou.

Ale co, beztak jsme se chtěli sejít. Krize je to podobná jako dřív – věčně nespokojená žena vs. oddaný muž cítící se jako hadr. Ona to jinak neumí, jinak to s ní nebude, všechno hází na druhé a dělá z nich blbce, takže jsou dvě možnosti – buď toto přijmout, protože to z různých důvodů za to stojí, anebo jít od toho. To víme. Přesto je to krize horší než dřív. Protože už je mnohá v pořadí za těch pár let. Každej jinej by odpadl už dávno, říkám. Soused je tak odolnej, splachovací a trénovanej z dětství, že vydrží nebývale dlouho.

Kolem jedenácté jsem zaznamenala, že dávají židle nahoru: „Oni v jedenáct zavírají?“ „- V deset.“

Kam bychom odtud metrem béčkem popojeli? Jedeme k Andělu, nic jiného mě nenapadá. Vybavil se mi bar s dvorkem, kde mají záchod na číselný kód. Nedávno jsem totiž u Anděla byla na Dni neziskových organizací Prahy 5, celý den u stánku, a došla jsem do toho baru pro pivo do kelímku, které nám s kolegyní dost bodlo. Záchodový kód také.

Radši se projdeme venku, přece jen bych tomu dala přednost, protože Klokan už má vypito docela dost. Vzpomínám si, že jsme začali tančit na ulici a pak hned vedle vstoupili do baru s modrým světlem. Hráli tam Queeni z juke-boxu. Sousedova oblíbená kapela. Zalíbilo se nám tam. Queeny má rád i muž u baru – oba se sousedem hrají na virtuální elektrickou kytaru, muž dokonce i na klavír. Prý chodil do lidušky. Já v klidu pokračuji v pití piva.

Barmanka vypadá sympaticky, je tu celkem do deseti hostů. Jeden z nich je hladce oholený mladší Arab. Obrátil se ke mně, samozřejmě se mi nalepil na rameno, jak to tak tahle kultura bílým ženám dělává, nasadil přimhouřený úsměv a zeptal se „Jak se jmenuješ?“

Já,  jak to tak dělávám při podobné otázce, odvětila, že on se představuje první. Tak jsme se představili. Dobrá. Pokračujeme v barobytí. Freddie Mercury jede. Pán u baru je veterán z Afghánistánu, Iráku a Mali. Arab se usměvavě chová trochu, jako by mu to tam patřilo. Veterán mi říká: „Oni jsou strašně hodný lidi! U nich doma.“ Jak přijdou sem… Přišli dva vysocí vlasáči. Přinesli Arabovi asi trávu protože mi ji přichází ve sklenici nabídnout. Pak pro ně objednává tři zelené. Nebo absinth? Už nás nějak sere, ačkoli si nic neříkáme. Otáčí se do lokálu a všem přítomným s úsměvem adresuje: „Co, vy kundy!“

A co teď, my kundy? Nechat ho být, ať si žvatlá? Nic to přece neznamená. Bylo by to jiné, kdyby byl Čech? Zcela jistě. Nic by to neznamenalo. Ale takhle to znamená, že oslovuje z pozice cizince nás, všechny přítomné. A my jsme všichni Češi. Zvečera jsem Sousedovi odsouhlasila, že řekl své vyvolence, že se cítí jako hadr. Ničemu to nepomohlo a nepomůže, ale připadá mi to pro něj lepší, než držet hubu a nechat druhé se po něm vozit. – A teď máme nechat Araba, aby došel k závěru, že my Středoevropani jsme bezbranná másla, která nechají druhé se po sobě vozit? Komu to teda říká, nám konkrétním lidem v baru, Čechům, komu?

„Komu to řikáš? Komu to řikáš?“ povídám mu nahlas.

Otočil se na mě, načež Soused šel hned po něm, začli se prát. Veterán je vzápětí od sebe oddělil; já byla naprosto v klidu, protože u toho byl on. Jinak blbý, Soused byl dost napitej. Povídá: „Škoda. Škoda že nemám s sebou nůž.“ Dodává, že by bránil mě nožem. No to snad ne. „To by byla nedovolená obrana. Je to neškodnej provokatér,“ říkám Sousedovi. „Je to neškodej provokatér,“ opakuje veterán, velitel tanku. A vážně radí, abychom vypadli. Tak jo. Nedopíjím půllitr.

Jdeme vedle všichni tři, do té hospody se záchodovým kódem. Dáváme si každý jeden nápoj. Soused sedí a usíná. Veterán několikrát říká „On tě má rád.“ Půjdem domů. Loučím se s velitelem tanku, půjdu domů sama. On si bere taxík. To je spásný nápad! Loučím se s Klokanem, ne, s tebou také nepojedu, ukládám mu telefon do batohu, batoh na klín, do ruky mu dávám svou bankovku, říkám řidiči jeho adresu, zavírám dveře auta a jdu na Palackýho most. Jdu domů pěšky, mě to baví. Je to pět kilometrů, za hodinu jsem doma. Ve čtyři ráno.

Ještě že jsme ten sraz měli v sobotu a ne až v neděli!

.

Rubriky: Co Liška | 45 komentáře

Letní víkend v září (1)

KAM?

500-vylet1

Ano, vynořit se zbloudile v Bludově, znám odminule. Takže lepší by to bylo s mapou. Podívejme se do krabice, jaké mapy mi zbyly:

500-vylet2

Byť se Lužické hory nabízejí hned dvakrát, hlasovala bych pro Máchův kraj (Bezděz, Mnichovo Hradiště, Ronov, Ralsko, Česká Lípa). Jenže vím, jak je tam blbý spojení vlakem. Hlavně musím myslet na neděli – abych včas došla někam, odkud něco jede. A není to narvaný. Krom toho – Máchův kraj je už poměrně daleko na to, že vyrazím, jak to tak sleduju, v sobotu po poledni. Kde budu spát, to je to nejmenší, tím se zabývat moc nemusím. Hlavně že tam bude krásně!

Jet do Mnichova Hradiště je snadný. A dá se tam dobře najíst. Jenže co potom v neděli, odkud se dopravit domů – Doksy? Tam bude moc lidí, to mě nebaví. Mimoň je velký kus cesty na to, že v neděli už nemůžu jít až do večera. Ale asi tam – mohla bych se poblíž i vykoupat. Na Mácháč (tj. Doksy) nepomýšlím, byla jsem tam jen jednou, asi v zimě; taková turistická místa moc nenavštěvuju.

Český Dub. Jdu zjistit dopravu.

Těším se na les, trávu a nebe. A na kreslení a všechno.

Lepší je si dát nějaký cíl na cestu. Nějaké téma, lépe řečeno. To zjistím,až vyrazím.

Ze všeho nejdřív jdu natřít zrcadlo v koupelně. Ne zamalovat tu lesklou plochu! Rám natřít.

.

Rubriky: Comics, Zákoutí | 12 komentáře

Tajné dveře

SEN 10.9.2016

Covonosemito… Venku v krajině. Jsou různé vlezy pod zemí. Vlezeš z povrchu dírou kousek dolů, tam je víc tma, to je jasný, a je to takové podzemní rozcestí, odkud vede hodně krátkých chodeb a dveří zase ven. Vynoříš se někde jinde. Kus dál. V džungli.

Jsme skupina lidí. Centrem skupiny je jedna rodina. Nejbližší je mi asi jejich dcera, tu mám ráda. Zjistila jsem, že její dlouhovlasý manžel je zloduch. Jde po mně. Chce mě zabít. Mám totiž u sebe něco cenného, předmět, který on chce a který ta rodina chrání. Využívám podzemní dveře, abych se dostala do džungle, kde se dá schovat. Jsem mokrá.

Využívám dveře, abych se nepozorovaně dostala tam, kde bydlí ta rodina. Abych jim řekla o ohrožení ze strany jejich zetě. A je mi to líto kvůli jejich dceři. Přicházím do domu, je tam jeden muž-hlídač (tomu nevím, jestli můžu důvěřovat) a další lidi. Chci mluvit s matkou, ta je tam hlavní nebo pro mě hlavní. Musíme se společně dohodnout, co dál – jestli mám ten balík ukrýt někde ve větvích a sama se schovat jinde na stromě…?

.

Rubriky: Sny | 7 komentáře