Čchi-kung: 11., 12. a 13. závěrečná lekce

A PAK SE UVIDÍ.

Poté, co jsem na 10. lekci omdlela, jsem hodila zpátečku. Párkrát jsem si zacvičila a jinak radši nic. Na další hodinu jsem nešla. To se dalo čekat. A na tu ještě další jsem váhala, jestli jít. Měla jsem toho v práci docela hodně a rozhodla se v unavené náladě nejít. Stejně jsem necvičila. Schválně. Ale na poslední hodinu, na tu určitě půjdu!

Jo. Jenže jsem se toho odpoledne účastnila debaty na druhém konci města.

(Dobré téma: jaké termíny používáme navenek, když mluvíme o lidech s duševním onemocněním, jaký jazyk s nimi, jaká pojmenování používá kdo a v jakém kontextu; nakonec záleží nejvíc na myšlení a vnitřním přístupu, protože jakékoli stejné slovo může říct jeden s respektem, druhý s despektem.)

Debata skončila, já spěchala na autobus a naskočila do toho, co nejede k metru jako všechny ostatní, ale do ZOO a k přívozu. No co se dá dělat, pojedu přívozem poprvé v opačném směru do Podbaby a pak se nějak dostanu do cíle. Vypadalo to, že to nemůžu stihnout včas. Nakonec jsem vylezla z metra jen minutu po zahájení lekce čchi-kung; vlítla bych tam tři minuty po šesté hodině a to by bylo docela v pohodě, to ještě asi ani nazačali. Přijít pozdě přitom nemám chuť. Proč – protože bych tím vyžadovala extra službu; šatna by už možná byla zavřená, musela bych lektorovi říct, aby mi ji otevřel. Taková prkotina. A mně to vadí. Nechce se mi po extra situaci s omdlením ještě vstoupit do extra situace jiné, chci se zařadit mezi ostatní jako jedna z nich a nevyčnívat, i kdyby to bylo vyčnívání jen pro mě a nikdo jiný by si ho nevšiml. Což je pravděpodobné.

Tak jsem se ptala sama sebe, jestli se cítím spíš na to, tam jít, anebo nejít. Nepřijít na poslední tři lekce, vymizet bez rozloučení, to pro mě není přijatelné. Tedy – přijatelné to je, mohla bych to udělat a dál na to už nemyslet, ale připadá mi lepší začaté věci dokončit, nevyšumět, ozvat se přímo. Váhala jsem tedy jen nad možností jít tam ihned, anebo se dvě a půl hodiny někde poflakovat, možná doma, a pak se přijít jen rozloučit ke dveřím, až je budou odemykat a vycházet ven. Jsou to možnosti, o kterých byste uvažovali? Nebo byste dávno měli v telefonu uložené číslo na lektora a prostě mu zavolali? Nebo byste na všechny lekce šli, když je máte předplacené?

Představila jsem si sebe v tělocvičně a řekla si, že mám jinou náladu, než na přítomnost ve skupině, kde se s úsměvem cvičí. A šla jsem ven, slunce svítilo. Koupila jsem si boty, časopis, šla na večeři a pak ještě na kafe. Nákladný večer. Prachy v prachu. Boty jsem si koupila jako odměnu za celej čchi-kung. Pěkný jsou.

Pak jsem si sedla na poslední čtvrthodinu s časopisem na schůdek sv. Ludmily, s výhledem na ony dveře. Kdyby skončili dřív, aby mi neproklouzli. V hodině H jsem nastoupila ke dveřím a rozloučila se s oběma usměvavými lektory. Účastníků, co znám, tam bylo jen pár. No a je to. Bylo to překombinované řešení?

.

Rubriky: Výštěky | 36 komentáře

Zabalit trvá celkem krátce

OPROTI VYBALOVÁNÍ…

14-05-2016-odraz-pokoj-500

Zde můj pokoj na lustru.

Postel rozložená, vlevo u okna. Včera jsem ji složila, abych měla dojem, že přece jen volný prostor je, a ne že jsou všude krabice a žlutozelené pytle. Do knihovny ještě vše nedostrkáno. Sešity z univerzity ještě neprotříděny. Papíry vůbec neprotříděny. Literární výtvory z dětství a studentských let částečně protříděny, zůstávají a zabírají celou skříňku. Pytel s hračkami se bojím otevřít, asi ho dám rovnou do gauče. To bleděmodré za mnou, visící na čudlíku skříňky, je košile, kterou mi máma vyžehlila, ačkoli má doživotní zákaz mi žehlit.

Chci obnovit pokusy o zavěšení rolety mezi okno; začíná být docela slunečno.

.

Rubriky: Zákoutí | 12 komentáře