Planý slib, planá jablka, plané neštovice a planý -

POPLACH!

Tento týden mám u sebe proslulý poplašný telefon v proslulém pouzdře se slony. Je to vždycky na týden a za příplatek. A jelikož službu na telefonu krizovém pro volající lidi jsme s koncem roku zrušili a tím jsem přišla asi o dva tisíce měsíčně, vzala jsem si v lednu pohotovostní službu na poplašném telefonu, aby se mi ta finanční ztráta trochu zamázla. Dobře postup při poplachu znám, číslo objektu si pamatuju, se strážníky se ráda bavím.

Poplach nebyl asi tři měsíce a předtím taky dlouho ne, vím to, zrovna dneska jsem dopisovala do tabulky, kdy měl kdo službu. Pak jsem ještě za světla – óó, to je asi tím, že je pátek – zapnula alarm a vyšla z pracoviště domů. Tam jsem došla už za tmy. A už jsem nepracovala. V deset jsem se koukla na Hercula Poirota, končil asi o půlnoci. Bylo by lepší jít spát dřív, protože zítra je sobota a mám školu v Dejvicích, ale Poirot je kromě Columba jediný televizní pořad, který mě zajímá, a Columbo byl včera. Poirot nesmí zůstat pozadu.

Oblékla jsem si pyžamo a dokonce s fanfárou! To jsem nečekala. Příjemné. Odkud to hrajou? Přímo z poplašného mobilu. Volala stará známá nahrávka, že „pozor, došlo k poplachu v objektu.“ Další krok je okamžitě zavolat městskou policii, nahlásit číslo objektu a zeptat se jich jako mazák, co jim říká jejich pult. Jestli to není jen rozbité čidlo a které…  Prý poplach. „Posíláme tam hlídku.“ Tak si vezmu taxíka. Když už odjelo poslední metro. Přece nepojedu hodinu a víc. To by se hlídce s nastartovaným motorem v čekajícím autě nelíbilo. To už víme. Další krok je volat taxíka. Se závěrečnými slovy nahrávky, tentokrát se ženským hlasem: „Pokud chcete obdržet es… em… es… o přistaveném vozidle, ZAVĚSTE!“ Následuje rychlý sled kroků:
Svléknout spodek od pyžama a vzít si zase kalhoty;
Strčit si do zavazadla podprsenku a čisté tričko;
Vzít si telefon, ze kterého jsem volala taxíka, a vzít si poplachový telefon;
Vzít si nový sešit do školy na nový předmět;
Vzít si ty dvě suchý housky, co jsem si připravila na ráno;
Říct usínající matce, že jedu pryč a přijedu odpoledne;
Vzít si hlavně klíče od práce;
Vzít si peněženku s doklady…

„Máš peníze?“
„Ne!“

To mě nenapadlo, na taxíka asi potřebuju hotovost; snad už se platit kartou dá, ale jisté to není. Matka mi půjčila několik stovek. Stačí čtyři?

Mezitím se divím, že sms ještě nedorazila, načež zjišťuju, že dorazila už dávno, jenže mám vypnutý zvuk telefonu, tak jsem ji neslyšela. Ha – taxík je prý na místě a „po třech minutách je-“ Dál nedočítám, ježkovy zraky, to přišlo tak před třema minutama a po třech minutách taxík asi hned odjede, honem, policejní hlídka čeká, ti to mají blíž.

Obout si rozvázané boty naboso;
Strčit ponožky do zavazadla;
Zkontrolovat, že mám peníze a klíče od práce;
Přehodit si na krk šálu;
Přehodit přes sebe kabát;
Zapomenout doma make-up na ráno;
Běžet ven.

Je tam.
Nezamknout domovní dveře, beztak byly odemčené;
Nasednout a jet.

Cestou je čas, do toho zvoní znovu telefonát, že došlo k poplachu… ne, je to někdo jiný, je to nějaký policista a ptá se, jestli jsme na cestě a za jak dlouho tam dojedu. Ptám se řidiče. Za deset, patnáct minut nejpozději. Fajn. Mezitím si vyprávíme s řidičem o krádežích a sepisování protokolů a dovídám se, že kartou se platit dá, ale ne ve všech vozech, takže je dobré to nahlásit předem. Dobrý. Pojedete zpátky? Ne, nepojedu!

Policejní hlídka, jak mě vidí přibíhat, zhasíná světla a vypíná motor a vystupuje. Dva sympatičtí fousatí v neonových vestách a dobré náladě. Jdeme dovnitř, odkódovávám, co jsem za světla zakódovala, jdu do té místnosti, kde je hlášen poplach – a nic. Všechno vypadá v pořádku, ani čidlo nesvítí, je v pořádku. Možná byla moc blízko něj záclona. Ale jak by se hnula, když okna jsou zavřená? Záhada. Nevím, jak dlouho by trvalo Herculovi Poirotovi rozluštit tuto tajuplnou noční událost a jakou květinu by si dal do klopy. A nevím, jestli Columbo by přijel v baloňáku nebo taky v neonové vestě. Já přijela bez podprsenky a bez ponožek. Musím tím být nápadně podezřelá! Například zrovna včera Columbo usvědčil vraha podle zavazování tkaniček! To mě by neusvědčil, já je mám celou dobu rozvázané. A zrovna před chvílí Hercule Poirot – jak on to vypátral? – ani nevím, jak.

Nonic, zůstávám spát v práci, ráno to mám do školy kousek. Je to blízko, ale vycházet z domu musím ve stejnou chvíli, jako bych šla z domova na metro. Hlídka vesele odjela, může být v klidu, další poplach tu nebude, protože tu jsem já. Nebojím se, ne. Kolik máme? Ve čtvrt na jednu zvonil poplach a ve tři čtvrtě na jednu už si zase sundavám kalhoty a jdu si pomalu lehnout. Kartáček na zuby tu mám, tak dobrou noc a záhadám vstříc.

Dodatek:
Šla jsem do patra pro deku na přikrytí a zjistila, že jsou tam otevřené dveře na terasu! Někdo si myslel, že je zavřel, ale otočil klikou naprázdno. Jakmile by fouknul vítr a hýbnul dveřmi, spustil by se alarm tam. Ještě že jsem tu zůstala. Kdybych se vrátila spát domů, asi bych během víkendu musela přijet zas…

.

Rubriky: Co Liška | 14 komentáře

Když byla vrána na houbách

STARÉ NALEZENÉ KOMIKSY:

tus_comics3strip_500

A ještě jeden se zajícem. Vznikl krátce před zrodem vrány – Lišky, vrány a sýra.

tus_comics2strip_500

Moje databáze obrázků na blogu mi tyhle dva vyplivla jako obrázky, které ještě nejsou přiřazené k žádnému článku. Ale je možné, že jsou to jen duplikáty a už tu publikovány byly. Já si je nepamatuju, tak si je sem dám znova. Docela dobrá metoda, jak táhnout blog bez invence dalších deset let…

.

Rubriky: Comics | 13 komentáře