Na Nový rok nahá a povolná

VE VLTAVĚ SE ZÁCHRANNÝM KRUHEM NA KRKU…

Chtěla jsem napsat napřed článek o svém prvním nákupu na Aliexpressu – ne, není sponzorem mého blogu – jenže mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže ji teď nemám, leda další náhradní té náhradní, a tu mám v práci, ne doma, takže až po víkendu.

Celý příspěvek

Běžný sen

SEN V NEDĚLI 10.1.2021

„Ty si vezmeš lyže?“ ptám se Lenky.
„Ne,“ odtuší.
Aha. Já si asi ty běžky vezmu, už jsem na nich asi pět let nejela, ale mohla bych to zkusit, tam snad nebude špatný sníh a strmé terény… Vlastně i teď jsme někde spolu na horách, toho jednatřicátého pojedeme jinam. Honza, manžel Lenky, byl přes den pryč, nechal nám tu puštěnou muziku ze svého přehrávače, pak se vrátil a je zvědavý, co jsme dělali, pouští si z mého foťáku nebo přehrávače, co jsme fotili a točili. I jednu holku někdo natočil, mladou, jak stojí ve svetříku u kuchyňské linky, je to cizinka Makedonka, asi vzal přístroj její kluk a natočil ji on, já ne. Tak to je dobrý, to se asi Honzovi bude líbit.

Už odjíždíme, (jdeme nebo jedeme na běžkách) doprava po cestě podél kolejí, takové bepečné, pěkné, kde nejezdí auta. V nádražní hale mají uprostřed podchodu vystavené jídlo – briošky a další takové lákavé věci, hned bych si dala… aha a platí se to hned vpravo u okýnka, tam je prodejna. Ostatní říkají, že si musí koupit vodu na cestu, je to devět hodin jízdy nebo kolik, to já bych si radši koupila ty briošky, už mám na ně velký pytel, naberu si je a zaplatím prodavačce, to snad stihnu, přede mnou jsou jeden dva lidi. Vybírám si trička, kalhotky a podprsenky, vezmu si toho víc, mám zrovna u sebe hodně hotovosti, několik tisícovek. Jsem na řadě, podávám prodavačce vybrané oblečení, spojené jedno za druhým do řetězu.Teď vidím, že jsem vybrala nějaké bílé prádlo a samá modrá a zelená trička a tílka, no co, to se neztratí, jedno tričko má malý zajímavý obrázek, to bych mohla dát kolegovi. Je na něm nalepená cenovka, dřív stálo víc, dvoumístné číslo, to je přeškrtnuté a je tam narazítkovaná osmička. Tak to je fajn, snad to nebude tak děsně drahé, osm – to je osmdesát, krát tři na české koruny? Je to v eurech nebo v librách? Jedno z toho, to je podobný, to je jedno, hlavně ať už mi to dají a můžu zaplatit.

Ostatní totiž už šli. V nádražním rozhlase zrovna hlásí o našem vlaku. Není to jen oznámení, je to přímo reportáž dvou rozhlasáků, říkají, že náš vlak už přešlapuje na kolejích. Přesto je snad ještě chvíli čas, jinak by přece nevysílali rozhovor, ale upozornění, že vlak je připraven k odjezdu. A vysílají v češtině, to asi nějak chtějí seznámit místní s tím, že odtud jezdí pravidelně vlak do České republiky a že je velký s velkou mašinou. Která přešlapuje na kolejích.

Ty dvě babky pořád v obchodě štrachají s mým nákupem, pomaličku, pořád to není hotovo, ale já potřebuju jít.
„Já už to potřebuju zaplatit,“ volám důrazně a nakláním se jim tělem co nejvíc do obchodu.
„Jé,“ uvědomuju si náhle, „já mám jenom české peníze!“ Možná se tím pádem obchod zruší a budu moct běžet. Sice nebudu mít nic, škoda, ale to je jedno.
„To nevadí,“ usmějí se pomalu babky, „My bereme všechny peníze.“
A pak říkají nevím proč:
„Musíme se chránit.“
Druhá přitaká pomalu s úsměvem: „Musíme se chráánit.“

Co to znamená? Jo aha, já jsem si nevzala roušku a nakláním se jim přes okýnko a vykřikuju. Rozepínám horní kapsu batohu, tu, na které je utržené držátko zipu, tam by nějaká zapomenutá rouška mohla být, ano, nahmatala jsem ji, je to jedna z mých roušek nastříhaných z trička, bez šití, jiné typy roušek odmítám, takže mám skoro všechny s červeno-šedým tenkým proužkem. Vezmu si ji a snad už to půjde rychle, v nejhorším mi ujede vlak.

.

WordPress nějak nefunguje

Komentáře nevidím, vidím jen jejich počet. Vložila jsem nový pod předchozí článek, a není vidět. Ty vaše jsem přečetla jedině z administrátorského systému. Jirka* píše, že mu nešlo vkládat komentář, bo posílá odkaz na černobílé PF 2021 s pěknou kočkou :- )

No tak nevím, asi se zeptám zuzi, achjo. Možná zase ten správce nezaplatil hosting jako minule. Mimochodem naopak mně fakturu neposlal už několik let.

Nic, tak u zuzi rozvedena.blokuje.cz všechno vypadá, že funguje.

Zatím jsem smazala všechen spam. To ničemu nepomohlo, ale to nevadí.

Prozkoumala jsem různá nastavení, ale nikde nevidím nic blbě. Komentáře by se měly zobrazovat jako jindy.

Á, píšete komentáře, super, jsou to tyhle, nejnovější tentokrát dole:

ještě 30.12. Jirka
No moment! Naštvaný komentář nemůže být ten poslední v tomhle roce :-) WordPress mi samozřejmě nemůže zabránit v tom, abych všem popřál úspěšný vstup do nové sezóny, hodně zdraví a trochu štěstí. Máme velkou šanci, že příští rok bude mnohem lepší, než ten letošní. Tak ahoj v něm.
(ten komentář jsem před pár hodinami 6.12. ještě neviděla, což je mysteriózní)

rulisa 6.1.2021 15:16
Já taky nic nevidím. Čtu to přes čtečku, ale když si otevřu přímo tvoje stránky, žádný komentáře tu nejsou, jen jejich pčet.

zuzi 6.1.2021 15:27
zkouška rozhlasu.. mně blbnou po NR obrázky, alespoň u mne je vidím zdeformované, ale dají se rozkliknout na nové kartě a ještě jsem narazila na něco, joo už vím!!! Když mi někdo napíše koment, tak mu nepřišlo upozornění na mejl, ale to se samo srovnalo, Rowdy a ty už zahlásilo!!! Ještě skouknu ty obrázky, jestli to budu umět srovnat do latě. Jsou tam na to nějaký udělátka, ale někdy se do toho bojím šáhnout, abych ten systém nevyužila k tomu, že to sprasím ještě víc. Musím opatrně :§. Před několika dny mi poslal pan Kubíček mejl, že jestli chci zaplatit hosting za předloni a letos, tak jsem kývla a přišla před dvěma dny faktura 1300,-. Za to jsem se dostala do nějaké kategorie celebrit, že mi budou blog jaksi opečovávat nebo co. Teď to skopíruju a když se to ztratí, bude to u mne na blogu.

Já, liška: Super, díky za reakci!

rulisa 6.1.2021 16:04
Pořád nic nevidím.
To je hodně drahej hosting…

rulisa 6.1.2021 16:05
Jestli on to nebyl tah pana Kubíčka, aby sis to opečovávání blogu od nich za ty drahý peníze zaplatila…

psice 6.1.2021 20: 25
Liško, ono to blbne už dýl – mně u tebe třeba zásadně neprochází dlouhý komentáře. Držím palce, ať se to podaří vyladit a nemusíš se stěhovat.

Liška:
A já koukla do mailu a našla fakturu, podobně jako zuzi za letošní i loňský rok, plus oznámení, že instalovali nějaký samořídící systém… a to bude asi ta mýlka! Napsala bych sem (jim jsem napsala), co je to za název, ale nemůžu se z domova dostat do liščího mailu, protože za žádnou cenu moje cizokrajná klávesnice nevydá znak plus. V práci ano, tam jsem se dneska dívala… na jiném notebooku (na tom, co jsem polila kafem, ale už mu vyměnili klávesnici za 1500 a je opraven a v provozu) se dá znak plus napsat kromě jiného i kombinací klávesy Fn a jedné klávesy vpravo dole, ale tady na mém ne)

A to jsem zrovna chtěla napsat jeden příspěvek o prvním nákupu na Aliexpresu a další o koupání ve Vltavě prvního ledna nahá a to po (zakázané) deváté večer. Naštěstí. To ovšem bez kometářů nemá žádnou šťávu a na facebook fotky z akce 1.1.2021 radši dávat nechci…

Liška 7.1.2021 00:15 … Jo tady +++ (na klávesnici ale není psané)

Poslední letošní hospodský

VEČÍREK SKONČIL OPĚT NA STAROMÁKU A PAK BYLA JEŠTĚ SRANDA…

Týden před Štědrým dnem. Že prý obvyklá předvánoční besídka v hospodě nebude. No to teda byla!

Že jen po poradě posedíme v práci, můžeme přinést dobroty. Nic jsem nepřinesla. Byl poslední den otevřených hospod, tak půjdu do hospody, nebudu sedět v práci v rouškách. Stačí mi hodinu sedět na poradě v roušce. Víc než hodinu nejsem ochotná. A to jen když nemusím moc mluvit. Huhňat do mokrýho hadru, na to mě neužije. A naštěstí vím o kolegovi a kolegyni, kteří následkem podobného rozpoložení už hospodu rezervovali. Pro pět lidí. A už v ní sedí. Počkala jsem tedy na zbyvající dvě konspirátorské kolegyně, přitom jsem vyluxovala něco z dobrot, co donesli a nakladli přizpůsobivější kolegové. A jeli jsme.

O našem alarmovém mobilu jste už asi slyšeli, že? Například tady. A v tento předvánoční týden ho mám u sebe zrovna já a zrovna nám trochu blbnula čidla, spustila nedávno planý poplach i během dne, jsou stará, o pohotovostní telefon se už skoro nikdo nechce a nemůže střídat, takže od 4.1.2021 jsme se rozhodli alarm odpojit. Teď mám ale ještě tohoto Černého Petra v tašce. Na týden.

V hospodě nás bylo pět. Bylo to fajn. Jen kdyby nemuseli zavřít už v osm a zase na několik týdnů. Achjo. Nesetkávání se s lidmi je smrt. Nechápu, proč vláda neaplikuje opatření aspoň trochu regionálně; tady v Praze zrovna virus tolik neřádí, všichni se mejou, jezdí s hadrem na obličeji a městská doprava není zrovna moc přecpaná. A i kdyby byla, tak funguje dál. Kdežto hospody ne, koncerty ne, divadlo ne. Je to nekulturní vláda. My jsme pro kulturu, tak jsme po zavíračce vyrazili přímo na Staroměstské náměstí. Myslela jsem, že tam bude nějaká demonstrace, přece musí být, po zavření restaurací, to se nabízí! Nebyla. A nebyly tam ani vánoční trhy, což bylo docela prima, protože na náměstí byl prostor a vešli se tam lidi. Bylo poseté malými hloučky lidí a atmosféra byla příjemná. Já nevím, proč za koronáče tak často končím mejdan na Staromáku. Předtím nikdy. S kamarádem varhaníkem letos skoro vždycky. S kamarádem kolegou dnes plánovaně demonstrativně.

Prosím vás, kde se dovím, že bude nějaká demonstrace? Vím, že happening hospodských za nelikvidování restauračního odvětví bude 3.1. Hurá! Jinak nevím nic a nikde se to nedovídám. S podivem. (A nemyslím tím Milion chvilek nebo jestli se to tak ještě jmenuje; to davové uskupení mě nezajímá.)

Bylo nás pět a odcházeli jsme z náměstí Kaprovkou. S kolegou jsme vtrhli do večerky a ještě si koupili pivo a koktejl v plechu. Holky už asi nic nekupovaly. Mohla to být stejná večerka, ve které jsme si gintonic koupili minulý týden s kamarádem varhaníkem, než jsme šli na poslední metro (ve čtvrt na dvanáct to bylo; hodina posledního metra se možná už od té doby změnila a tehdy zrovna nebyl žádný noční zákaz vycházení a asi ani zákaz konzumace alkoholu venku). Popíjeli jsme pivo a najednou jsme se ocitli Na Perštýně. Asi jsme šli na tramvaj k Máji. A v tom se někde rozezvonil telefon. V mojí tašce. Alarm.

Postavila jsem někam svou plechovku a vyhrabala alarmák. Hovor nebyla alarmová nahrávka „Pozór, došlo k poplachu ve firmě…“ Byl to šéf. Generální. Jeho vede městská policie jako odpovědnou osobu. A jemu zazvoní jeho telefon ve stejnou chvíli, kdy se spustí poplach a zvoní poplachový telefon s nahrávkou. Říkal něco o poplachu a že mám zavolat policajtům, asi. To si nepamatuju, jen si pamatuju, že jsem s nimi pak mluvila. Hodně nahlas. Kolegové stáli kolem a čekali. Dohodla jsem se smířlivě se strážníky, že jde o technickou závadu a nemají k nám do práce posílat hlídku. Ptali se: „A s kým mluvíme?“
Řekla jsem své příjmení. A začala ho důrazně hláskovat:
„H jako hovno…“
V ten moment kolegové odskočili tři metry dozadu a hrozně se chechtali. V hláskování už jsem nepokračovala, protože mě žádná jiná slova už nenapadala, na H mě napadlo jen to hovno a dál nic. Strážník se klidným hlasem zeptal, jestli je tam ypsilon, řekla jsem, že jo a že od ledna už jsme se rozhodli ten alarm odpojit, a rozloučili jsme se. Pak rozchechtané holky někam zmizely, asi na tu tramvaj.

S kolegou jsme zabočili do Ostrovní. Asi že jsme tam šli i 17.11. (Tehdy se alkohol na ulici konzumovat nesměl a většinu večera jsme strávili nedaleko nastojáka před café Jericho a kupovali si pivo od nich přes okýnko, předtím a potom navštěvovali památná místa a hledali demonstraci, kterou jsme minuli.) Chtělo se mi čurat, tak jsem si vyhlídla za rohem v Mikulandské opodál jedno auto, za které půjdu. A šla jsem. Kolega čekal na místě a pil svůj koktejl z plechu. Šla jsem rychle a řízla sebou u toho auta. Z dálky jsem slyšela, jak se kolega začal smát nahlas. Odložila jsem na místě zavazadla a pokračovala v plánu – vedle čumáku auta jsem přidřepla. Když jsem byla asi v polovině akce, to auto najednou rozsvítilo světla. Ozval se kolegův hurónský smích. Groteska. No nic, nebylo to poprvé, čůrám mezi auty rád a je to na mně doufám znát. Dokončila jsem v klidu akci, dveře auta se neotevřely, sebrala jsem tašky z chodníku a šla zpět, smíchu vstříc. Když zavíráte hospody šmahem, holoto, nedivte se, že slušný lidi vochcávají ulice.

Pak jsem hledala svou plechovčičku s gintonicem a nenašla. Zmizela.
„A to je možná dobře,“ řekl následujícího dne v práci kolega, „protože já jsem tu svou vypil a ráno jsem si musel vzít prášeček.“

Mám dojem, že po akci Rozsvícené auto už jsme se otočili a šli na tramvaj a každý jsme jeli na jinou stranu. Vzpomínám, že jsem nastoupila, vzala si roušku a do ní jsem se nahlas smála, až jsem slzela – a to se asi taky dneska nesmí – tak jsem vytáhla křížovky s názvem „Vtipy o koronaviru“ a začala luštit, aby byl můj chechtot pro spolujezdce srozumitelný.

To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela vlakem ke kamarádce na narozeniny a ten alarmový mobil zase zvonil. Musela jsem se ve vlaku nahlas představit, říct číslo našeho objektu, název firmy a zase dohodnout, že jde o technickou závadu a městská policie nemá reagovat, nemá nikam jezdit, protože my taky zbytečně nepřijedeme. Zase se ptali, s kým mluví, tak jsem si dala pozor, abych své příjmení tentokrát nehláskovala. Vsadím se, že u toho alarmového pultu mají už dva dny obří ceduli s nápisem „Pozor, H jako hovno, rozverná paní.“ Tak jsem nechtěla provokovat. Vzápětí zvonil zase telefon. Já ty křížovky snad nedoluštím! Volal šéf. Ujistila jsem ho, že jsem výjezd policejní hlídky zrušila a že jsem jim oznámila, že od ledna už alarm odpojíme.
„Ale tos jim řekla už předvčírem!“ smál se.
„Jak to víš?“
No nic, takže mu někdo vyprávěl i tu historku s H jako hovno. Popřáli jsme si veselé vánoce a zavěsili.
Za minutu zase zvoní telefon. Nějaké cizí číslo.
„Městská policie Praha 6, máme tady hlášený poplach…“
Oznamuju, že jsem se už dohodla s jejich kolegy, že to je technická závada a nic se neděje.
„Hlídka už je na místě. Za jak dlouho tam můžete přijet?“
Už jsem to neukecala – tihle zřejmě neznali tu historku s hovnem nebo prostě neměli smysl pro humor. Musela jsem jim slíbit, že jim dám vědět, za jak dlouho tam kolegyně dojede.
Zavolala jsem jí, v telefonu se ozývala hlasitá disco hudba. Ona je šedesátnice a byly jsme dohodnuté předem, že během víkendu já jedu mimo město a ona by případný alarmový výjezd zajistila. Doprdele a obě víme, že je zbytečný! No, tak prý za dvacet minut bude na místě. Achjo.
Volám tomu cizímu číslu na Prahu 6, že za dvacet minut. Nazdar. Jsou spokojeni. Hrozný. H jako… Proč spolu dva týmy jedné městské policie nekomunikují?

Jízdu vlakem jsem protelefonovala, fuj, a vystupuju. Beru tašku. Něco studeného mi z ní vyteklo na kalhoty, na stehno. Do pytle! A rychle ven. Koupila jsem si totiž dvě plechovčičky gintonicu. Když jsem tu jednu předvčírem ztratila. Tak abych měla něco na cestu do kopce ke kamarádce, až vystoupím z vlaku. No tak ta jedna plechovka byla proražená přesně v polovině své výšky, takže půlka tekutiny je na mých kalhotách a na tašce. Druhá plechovka studí taky, ale jen do ruky a do krku. Mejdan jsem trávila v teplákách kamarádky a bylo to prima.

To už ani kolegovi nebudu vyprávět, že se mi něco vylilo na kalhoty. Tomu už se poslední rok ani nesměje, to je pro něj už denní chleba. Napsala jsem mu pak na Štědrý den, že jsem jen jednou vyhodila pojistky, málem sestavila stromeček v miniaturní verzi a zapálila kadidlo, načež se zbytek kadidla záhadně ztratil a už se nenašel. Nepsala jsem, že bylo kadidlo zabalené v papírovém ubrousku a bála jsem se, že jsem ho omylem vyhodila, takže jsem prohrabala plný odpadkový koš, ve kterém bylo papírových ubrousků požehnaně. Ale v žádném nebylo zabalené kadidlo, to vím. Veselé koronáčové!

.

Test osobnosti jsme dlouho nedělali

PRO ZÁBAVU…

Narazila jsem na facebooku na test osobnosti, myslím, že u Donda. Ten kdysi blogoval… Možná to bylo u jiného kluka, nevím; na facebooku všechno rychle letí dolů, do jícnu nepřehledného chaosu. Zlatý blogy.

Když jsem ten test na netu vyplnila a viděla, že výsledek jsou čtyři písmena, v mém případě ENFP, vzpomněla jsem si, že kdysi na blogu jsme ho už dělali, z jiného zdroje. Napsala jsem tedy ta pouhá čtyři písmena, co údajně charakterizují někoho jako jsem já, tady na blogu do vyhledávače, abych našla článek, kde jsme se před lety testovali. Napsala jsem ENFP. A hned to ten článek našlo! Protože tehdy mi vyšlo taky ENFP!

Tak to jsem nečekala.

Čekala jsem, že se zasmějeme nad tím, jak se dá umně manipulovat při vyplňování podobných testů a jak jsme teď trochu jiní než kdysi a odpovídá to tomu, že si připadáme dnes jiní a podle toho vyplňujeme test a ten vyjde trochu jinak… A ne. Mně vyšlo totéž.

  • Asi jsem bez vývoje. Rigidní.
  • Anebo naopak, nejsem ještě natolik stará a zkostnatělá, aby mi vyšlo něco odlišného než před bezmála osmi lety, kdy jsem byla dost čupr?!
  • Anebo ten test, i přes svou stručnost a omezenost měří skutečně některé víceméně trvalé znaky.
  • Anebo ještě něco dalšího.

Test najdete tady v odkazu.
Aha, je v angličtině, to jsem si neuvědomila a pak to zapomněla.

Mně vyšlo ENFP-A
= Campaigner.
Enthusiastic, creative and sociable free spirits, who can always find a reason to smile.

Takovej pařmen, no.
V češtině tehdy se to jmenovalo Optimista – Politik – Reportér.

Odkaz na článek, kde jsme se testovali 9.1.2013, je tady.
Je v něm podrobně rozkecán česky ENFP, to přeskočte, a v komentářích jsme my! A zrovna byla volba prezidenta. První přímá. První kolo.

Odkaz na test v češtině, zdá se, pořád funguje.

Jsem zvědavá, jestli se otestujete a co vám vyjde.

Já jsem spokojená, mně vyšel pařmen s názorem, kreativní a veselej, energickej, přátelskej a že jsem nepraktická a rutinní činnosti nedotahuju, to je taky pravda. A dost mě potěšilo v kovidových časech, že tučně u mé charakteristiky píšou zrovna tohle:

ENFP are fiercely independent, and much more than stability and security, they crave creativity and freedom.

.

Bílá

SEN 22.11.2020

S novými lidmi někde, jsou docela sympatičtí, trochu mladší než já, rozumíme si docela a jeden kluk je tam pěknej, připomíná mi barmana v de Muze, to je jazz klub ve městě Antwerpen, kam bych se chtěla vrátit co nejdřív a co nejvíckrát. Něco tvůrčího svýho dělám u stolu. Tomu klukovi se to asi líbí a má v koupelně na sobě bílé bavlněné spodní triko. Taková bílá trika s dlouhým rukávem jsem mívala jako dítě, z hodně tlusté a hladké bavlny, nosila jsem je pod svetrem. Ten kluk má ovšem triko o hodně větší.

Jedeme velkým červeným autem s některými z těch mladších lidí nebo nových kolegů. A narazili jsme. Bouračka. Jak asi vypadá bouračka, když se někomu zrovna děje? Najednou nic a černo a pak se člověk probudí? Sleduju, jak to probíhá: najednou je bílo a ticho, vůbec nic necítím, je jen bílo jako mlha nebo bílý list papíru. Probudíme se na onom světě, nebo tady? Tady, nic se nám nestalo, domlouváme se v klidu, že tedy musíme jet domů vlakem přes hory, asi až do noci. Trochu to bude zdlouhavé, ale není to poprvé, takové cestování je pro mě celkem normální.

Jsme někde, asi je to nějaké sdružení nebo klub nějaké organizace. Lidi se tu scházejí. Je to tu docela sympatický. Jednou za měsíc tu probíhá několik přednášek za sebou a jedna holka to organizuje, rozesílá program všem zájemcům. Ukazuje mi ho v počítači, teď to totiž budu dělat já. Hromadný mail na bílé obrazovce je nadepsán „Lékařům.“ Pak počítač vypíná, odchází. Nevadí mi, že tu práci budu dělat, takové podobné činnosti beztak dělám u nás v práci taky a tohle moc času snad nevyžaduje. Akorát je vlastně divný, že to berou jako samozřejmost, že ta práce spadne na mě, i když jsem se o ni nijak neucházela, nepředali mi pořádně seznam zájemců ani lektorů, program, nic. A zrovna teď, když jsem si říkala, že pokud nějaké vedlejšáky, tak už dlouho nechci organizační, leda něco výtvarnýho, protože toho organizačního jsem měla už dost. V práci mi to nevadí, to tvoří jen malý kousek mého pracovního poměru, ale najednou zase hup, něco mi někdo předal a ani jsem nevěděla, jak.
A ostatní lidi nikde. Kluk nikde. Cítím se dobře, aktivně, ale běžně. Ti mladší nadějní mi akorát šoupli administrativní práci a jsou kdovíkde a kluci taky.

.

Jak skrýt skvrny

NAPŘÍKLAD OD KÁVY…

Pracovní notebook polit kávou, opatřila jsem partiový soukromý a ten byl cenově výhodný i proto, že má na víku flek.

Hlavně ten vlevo dole, takže na straně, kde jsou panty.
„Něco si tam nalepím,“ řekla jsem si. Nějakou nálepku si sama vyrobím, třeba komiksovou. A nechala jsem to pár dní být. Potom jsem hledala papír a otevřela šuplík a v něm byla červená pěnová ta… prostě stránka, jenže ne z papíru, ale takové té tenké karimatkoviny, název materiálu nevím. Konečně najde své uplatnění. Hned mě zaujala!

V šuplíku byly i nůžky. Tak jsem hned vystřihla lišku. Ani jsem si ji nepředkreslila, to totiž většinou špatně dopadne, stejně finální výtvor udělám trochu jinak a zůstanou na něm přípravné čáry. Kdepak, bez předkreslení je to lepší.

Liška ryška už se prochází.

Ještě pár dní mi trvalo, než jsem se odhodlala ji přilepit neopré- totiž chemoprénem, pořád si pletu neoprén a chemoprén. Tedy ty jejich názvy. Několik dní jsem si říkala: „To to zase bude zapatlaný…“ a až dneska jsem lišku přilepila. A není zapatlaná, je to dobrý, dle plánu.

.

Note: Bůček

Mám nový. Notebook.

Krásný nový lehký pracovní. Měla jsem ho k dispozici od jara. Pak přišel v říjnu pokyn nechat ho ležet na hromadě se třemi dalšími notebooky, které nám zaměstnavatel pořídil za jarní korona-doby. Byly potřeba pro distanční online práci – naše stolní počítače totiž nemají kamery, nedají se přestěhovat domů a tak. Přišel pokyn nechat notebooky pohromadě, protože bude následovat jejich zaevidování a nevímco – přijde ajťák a potřebuje se na ně podívat. Tak jsem tam ten svůj usurpovaný, označený zespoda nálepkou, taky položila. I když bych ho doma užila, protože ten domácí se půl hodiny zapíná, hučí, potom za další půlhodinu nějakou aplikaci otevře, načež se z ní nepodaří nic nikomu odeslat, protože zkolabuje.

Týden jsem ten notebook, svůj oblíbený, lehký, šikovný nechala ležet a nezdálo se s ním býti hnuto. Tak jsem si ho vzala na víkend zase domů.

Že je prostě můj. A velmi obratně jsem do něj v neděli ráno vylila tři deci vlažné kávy. Tak rychle, že to ani nebyl šok. Než jsem se stihla leknout, bylo hotovo.

Po čtyřiadvaceti hodinách sušení jsem ho zkusila zapnout a nic. Kolega – jediný, kterému jsem se svěřila a který je teď ve značně vzteklé, napružené a negativistické náladě vůči vládě a jejím opatřením – najednou přepnul do optimismu a řekl: „To je nadějný, zelené světýlko se rozsvítilo!“

Jenže to bylo všechno, co se stalo.

Tak jsem si narychlo objednala notebook svůj. Vlastní. Za prachy. Druhý v mé historii, ostatní počítače jsem měla vždycky od někoho zadarmo. Starší model, ale podobně malý, jen o něco málo těžší a se skvrnou na deklu. Já ho totiž docela potřebuju, jsouc PR a propagační činitel pro naši pobočku, Liška, psychoterapeut začleněný do startujícího projektu krátkodobé online terapie a vůbec. Včera měl být můj notebůček doručen a nebyl. Až v půl šesté mi poslali zprávu, že nestihli zásilku doručit (do 16 resp. 14 hodin) a že je odteď na pobočce pošty. Tak jsem tam okamžitě vyběhla a ke svému překvapení zjistila, že stále mají otevřeno do 18 hodin a že v jedné místnosti tam čeká 20 zákazníků v pořadí. Přitom v jedné místnosti podle vlády smí být jen 6 lidí. Možná pro tuto neřešitelnou absurditu tam byla nálada docela veselá a družná. Jindy je tam nálada plná vzteku, netrpělivosti a zoufalství; proto chození na poštu nenávidím, vedle nemocnice je to místo, kam pokud možno nikdy nechci jít, natož na dobu delší pěti minut. V létě na poštách bývá klima na omdlení a jindy vlastně taky. Tentokrát jsem ale já byla ten šťastný, kdo přišel na řadu hned, dostal balík a nechal ostatní čekat na důchody.

Mám tedy svůj notebůček, funguje, akorát má malou zapeklitost – na klávesnici nejsou napsané české znaky jako ěščřžýáíé, což tolik nevadí, ale nejsou tam ani „!ů§/(ú);°. Je tam O se dvěma tečkami, A s kroužkem, A se dvěma tečkami, tylda. Už jsem zjistila, že vykřičník se skrývá pod dvoutečkovaným A. Takže dobrý, už můžu vyjadřovat akcentovanou expresi. Juchů!
(ů se píše tak, že se ťukne na O se dvěma tečkami)

Šéfová to ještě neví.
.

Rozkladný vliv na vztahy?

Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.

Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.

Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.

A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.

Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): „Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?“ – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.

Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: „Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.“ A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná „vystoupení z komfortní zóny.“ A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.

A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.

Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.

.