Jsem blbá, když budu mít svůj první chytrý telefon?

Neměla jsem mobil mezi prvními ani mezi druhými. První jsem měla zaoblenej tmavomodrej Siemens. Pak (když bylo po něm, jinak bych si nový nekoupila a to platí stále) jsem si koupila stříbrnej Alcatel, tehdy s barevným a „největším displayem na trhu.“ Když mi potřetí spadnul prudce na dlaždičky, taky bylo po něm. To mohlo být tak v roce 2006, plus mínus 2 roky. Potom jsem měla mobil koupený narychlo, levný malý černý. Po něm také malý černý, získaný od operátora zdarma. Poté také zdarma, ale bílý s červeným rantlem, ten měl značku LG. Bohužel nějak přestalo jít nabíjení, nabíječka, konektor nebo nevímco, jinak bych ho měla doteď. Šla jsem tedy do obchodu a koupila si další bílý tlačítkový – se zeleným rantlem – a to v době, kdy už veškerenstvo mělo ty šmrdlací chytré telefony – asi před dvěma lety. Koupila jsem ho kvůli tomu, že vydržel nabitý asi týden a ne jeden den jako ty šmrdlací ojížděcí. A taky proto, že s tlačítkovým se mi snadněji propaguje, že nejsem k dispozici nikdy a nikomu. A proč by to vlastně měl být rozdíl s tím ošahávacím…

Rozdíl tu ovšem je. A značný. A málokdo z nás, rozežranců západo-civilizačních, si to uvědomuje. Nabíjet si každý den mobil totiž spotřebovává elektrickou energii. Nabíjet si každý den miliony mobilů totiž spotřebovává elektrickou energii. Vyhledávat si na internetu v mobilu každej prd a nepřemejšlet totiž spotřebovává elektrickou energii.

Stávám se tímto energetickým rozežrancem právě dnes. Ten bílej tlačítkovej mobil totiž chcípnul, takže asi dva týdny používám půjčenou tlačítkovou Nokii C2-01 gold, která v bazaru stojí asi tolik, co ten můj poslední NOVÝ tlačítkový, tj. asi 500 Kč. Kolegyně doma vyhrabala tu samou Nokii v černém, jenže nejde nabít ani tak ani onak, to jsem zkoušela a nic. A tak jsem dnes otevřela stránky prodejců telefonů -

- moment, zrovna jsem se nasrala, protože přišel domů ten dement, co žil třicet let někde na poli a teď bydlí v pokoji nade mnou! Máme tři čtvrtě na jednu v noci a on vždycky, neomylně, naprosto neomylně při příchodu do bytu (i odchodu, ověřeno) tak šíleně a s rozmachem bouchne dveřmi od bytu, že se mi otřese i podlaha (ano, bydlí NAD námi) a ta rána zazní celým domem, aby probudila i mrtvé kocoury, natož živé lidi. Takový bezohledný hovado jsem nezažila v tomto domě za svou celoživotní kariéru a v jiných domech za svou patnáctiletou bydlící kariéru. Pokaždé když práskne dveřmi a ve mně ztuhne krev, potom děsně patama skáče nad mým pokojem, až se mi otřásá i podlaha a drnčí mi (dvojité, takže dvakrát) okno. Bydlí tu několik týdnů a ve mně hrká, kdykoli je na chvíli doma. Většinou přijde kolem půlnoci, to ještě nespím, jen z něj hrkám, asi mě to připravuje o to líp na spánek, který nehrká. Vždycky si představuju variantně, co udělám: jestli si ho vyčíhám, až zas práskne a otřese celým domem a půjde dolů (jenže on jezdí i dolů výtahem, asi nikdy nebydlel v patře, tak si ho užívá) a já vykouknu a řeknu „To jste jistě vy, pane, to vím určitě, že to vy bydlíte nade mnou a že jste nikdy nebydlel v domě a nikdy nežil s jinými lidmi a dovolte, abych vás seznámila se skutečností, že v tomto činžovním domě bydlí i jiní lidé! Skutečně!“ Nebo jiné varianty. Právě teď se mi před vnitřním zrakem zjevil krátký dopis, který napíšu a strčím u do dveří. Jenže to není tak fér se neukázat a jen dát někam papír, ne jemu osobně. – Ale on doprdele taky dusá zcela neosobně, tak ať už hlavně táhne bydlet jinam; nechtějte vědět další alternativní scénář mých představ, morbidní. Pak ještě existuje ten, že bych na něj zazvonila a radši mu nabídla své tělo, než svůj strop. Aby uspokojeně ulehla  už doprdele nedupal, kretén naprosto bezohlednej úplně vymletej, jednou snad skákal u dveří od bytu přes švihadlo, to jsme myslela, že vyskočej z pantů, … no končím, jinak budu sprostá a sprostší. Naštěstí si mezitím šel lehnout, on je vlastně hodnej, že bouchne a dusá jen pár minut kolem půlnoci a jinak ne… Nojo, chyba bude ve mně, jsem netolerantní svině a stará panna.

Dnes jsem tedy otevřela popisy telefonů a zjistila, že

1) nejdu pod 3000 mAhod, což předznamenává jakous-takous výdrž baterie
2) nejdu pod 2 GB operační paměti (RAM)
3) ideální cena je 1500 kč, reálná do 2500 Kč, víc nedám
4) nejdu do foťáku, co má jen pár pixelů.

I když můžu samozřejmě dál tahat s sebou téměř denně středně objemný fotoaparát, jsem na to zvyklá desítky let narozdíl od velké většiny uživatelů mobilů, kteří do té doby, než se fotilo telefony, neměli ani náznak myšlenky, že by s sebou nosili foťák. – Jo, umím být i kousavá, chachá!

- doháje a zrovna zase zadupal ten horňák. Asi běžel rychle na záchod.

Mno, takže přátelé, co vás baví parametry přístrojů – a známe takové, jojo! – můžete hádat, co jsem si asi tak objednala zítra odpoledne k vyzvednutí v obchodě u nás za rohem.

Začala jsem stránkami alza, kde je vidět hned v popisu i ta kapacita baterky, večer jsem pokračovala na datart, kde se to musí dohledávat, ale některé typy telefonů mají levněji. Koukala jsem na Xiaomi, Prestigio, Ulefone, pak nějaké dva super loňské hity, co už ale dnes neprodávají, to se dalo čekat. Dala jsem tomu jen pár hodin a pak našla něco, co mi přišlo dobrý s ohledem na ty moje parametry, tak jsem to radši hned objednala a ani nedočetla veškeré recenze. V recenzi „cena /výkon“ dopadl ten můj vítěz ještě dobře s ohledem na moje parametry a původně stál přes 3000. Nemá nejnovější typ toho, jak tomu říkají – operačního systému? Asi to. Ale to mně může být jedno, když nemám srovnání a je to můj první netlačítkový.

- No a už všichni spí, i ten dusač hroznej. Najednou je docela sympatickej. Takhle v půl druhý v noci je skoro každej sympatickej, i ten telefon. Tož uvidím později, jak obstojí.

.

Rubriky: Výštěky | 78 komentáře

S. Sy-. Sympaťáci… symposion, symptomatické… syrový sysel sytý.

Š. ŠŤASTNÝ TŘÍDNÍ SRAZ.

c-hh

S lidmi ze školy jsme se viděli před 10 lety a teď. Známe se od roku 1981. Tehdy byla osmiletá škola. Hned jak jsme se vrtli na střední, přišel protikomunistický převrat.

Sešlo se nás na srazu 14, jsme v kontaktu ještě s dalšími. A bylo to skvělý! Protože se prostě známe tak, jak jsme, jací jsme, všichni jsme přijatí. I ti, co jsou v kriminále; ale ti nedorazili. Nikdo si na nic nehraje. Vidíš známou tvář, máš radost, že ten člověk je tak hezkej, že vypadá dobře, že žije a že patří k tobě. Můžeš se bavit uvolněně s každým z nich. Všichni jsme byli stejný grázlové z pomezí Žižkova a Vinohrad.

Společnou fotku ze srazu si vytáhnu vždycky, když bude nejhůř. Všichni se na ní smějeme, ale ani jeden ten úsměv není nastrojený škleb pro fotografa. Jsme šťastný. Naopak fotku z lednového srazu střední školy už nepotřebuju vidět. Všichni spolužáci z gymplu vypadají taky dobře, ale „příště se jen kouknu na fotku, nebudu na sraz chodit,“ jak řekla moje spolužačka Lenka1. Celý večer jsme se totiž spolu bavily jen ve trojici – s Lenkou1 a Lenkou2, co se spolu kamarádíme od začátku gymplu (ještě Ferda Mravenec, ale ta na srazu nebyla), vídáme se pořád, jezdíme spolu na prázdniny doteď. Pak jely Lenky ke mně domů přespat. Tam jsme se bavily bez ostatních kolem a to bylo mnohem lepší. Konečně nikdo nerušil a nehrozilo, že někdo další přijde a na něco se o mně zeptá a budu muset odpovídat, i když mě to obtěžuje. Nevím, čím to je. Proč jsou lidi ze střední víc cizí. Asi že už v těch 14 letech jsme se sešli jako dost hotoví lidi s hotovými zájmy. Taky jsme spolu blbli, jasně že. Čtyři roky jsou asi krátká doba. Čtyři nejsou osm a čtyři v osmnácti letech věku jsou jen menší část života, kdežto osm ve čtrnácti letech je většina života. Ty čtyři roky na gymplu byly jen rozjezd pro celoživotní přátelství a společný čas trávený s Lenkou1, Lenkou2, Ferdou Mravencem a jejich rodinami.

Sraz naší třídy 8.C byl zkrátka povedený. A na té fotce je super, že tam stojím nahoře, vlevo na snímku je můj nejlepší kamarád ze školy, co bydlel pod námi o patro níž. A z druhé strany stojí super kluk, děsnej sympaťák, kterej ve škole byl takovej přiměřenej, ne ničím extra nápadnej. A je teď boží. A ten několikrát během srazu připomínal, že v první třídě byl do mě zamilovanej! Jenže já to tenkrát nevěděla, já byla zaměřena na jinýho kluka, takovýho spořádanýho premianta, který na střední zvlčel a snad ani maturitu neudělal. Tak si to představte.

Přeju si více takových setkání, více takových spokojených lidí, více takových vztahů naplněných uvolněním, důvěrou, úlevou, přijetím, srandou, blízkostí.

Asi mám v tom deficit, když mě to tak zaujalo a rozradostnilo. Ve velkým městě potkat svoji starou pouliční partu šestiletých dětí je docela vzácnost. A zajímavý je, že jsme se tam sešly 4 holky, co nemáme děti, to je hodně neobvyklý na jednu třídu. Na gymplu mají děti asi všichni kromě mě.

.

Rubriky: Co Liška | 7 komentáře

Potřebujeme novou pračku.

ALE JAK NA TO?

Ukazuje se, že jsem ještě méně praktická a víc pomalá, než bychom čekali. Konečně jsem uvěřila, že naše pračka je kaput. Matka to věděla dřív a věděla i to, že je potřeba podniknout nějaké kroky pro získání nové pračky. Například něco prodat. Aby na pračku byly peníze. Také se po pračkách podívat. Někde.

Konečně to začíná docházet i mně.

Ona ta pračka trochu pere, ale blbě. Napustí vodu, vypustí vodu, pravděpodobně ji neohřeje a bubnem ani trochu neotočí. A tváří se, že prací cyklus proběhl zcela v souladu s mravním zákonem praček.

No a já přístrojům nerozumím a jediné, co od nich chci, je, aby sloužil bezporuchově dvacet nebo třicet let. Jinak jsou to pro mě zkurvítkované šmejdy.

Jediné, co je mému mozku s oslabenou praktičností jasné: Potřebujeme automatickou pračku s horním plněním. Tak se to správně jmenuje, žejo, a patří to mezi „domácí spotřebiče“ nebo tzv. „bílé“ něco, asi „bílou techniku“, jsem si vzpomněla; to se mi bude při hledání a shánění hodit. Pojmenovávání mi jde. A to je tak všechno. Praktické věci mi nejdou a stroje mě vůbec nezajímají, protože to nejsou lidi.

Ale vím o fascinujících dovednostech některých lidí ohledně vybavení domácnosti! A je možné, že některý z vás, těchto géniů domácí výzbroje tohle právě teď čte.

Kdybyste náhodou věděli, jak přijít k pračce bezpečně, levně a tak, aby sama (nebo s někým) přijela do naší koupelny a ta stará odjela pryč, tak to by bylo dost skvělé.

Je lepší napsat na facebook, že potřebujeme pračku, a čekat? Nebo se koukat výhradně po nových úzkých pračkách s horním plněním? Musí být úzká, jinak se do úzké koupelny nevejde. Asi na 5 kg prádla. No a nejlepší by byla zadarmo.

Jo a nevíte, kde prodat halapartnu? Jestli v nějaké té aukční síni, co se prodávají i obrazy? Takové nějaké síně tady poblíž jsou. Když se prodá halapartna, budeme mít na pračku. Je to takový pěkný koloběh technických vynálezů v domácnosti. Halapartna je technický vynález takové formy, kterou chápu! Nemá motor ani elektroniku a takové věci jsou pro mě srozumitelné. Jenže neperou hadry.

.

Rubriky: Výštěky | 121 komentáře

Jedna věta v březnu

KAŽDÝ VEČER JEDNA VĚTA:

Ta věta, která přijde. Dlouhá nebo jednoslovná. Šroubovaně odtažitá nebo živě prostá. Prostě věta. Nápad jsem přejala od zuzi a je to projekt Revolver Revue.

1.3.
Dneska jsem vymyslela skvělou větu,
jenže už dopoledne,
takže jsem ji do večera zapomněla.

sobota 2.3.
Učitel, který obvykle hrozně přetahuje, zkrátil vyučování a hned ho mám o dost radši.

neděle 3.3.
Náhodou ta antropologická kniha o divadle je poměrně zajímavá
navzdory tomu, že je v angličtině a má 380 stran.

4.3.
Ty pořady
o sériových vrazích
už si před spaním
pouštět nebudu.

5.3.
Neplánované mejdany opět potvrzeny jako nejlepší; k nám třem na pivu se přidala Hanka, co studuje dálkově něco jiného, andragogiku, a ukázalo se, že má stejný výcvik jako já, zná stejný lidi jako já, ale v posunutém čase – takže jsem se odpoledne nevrátila do práce a strávila ho v divadelní hospodě.

6.3.
Předjarní nálada ve žlutém kabátku ukazuje, že občerstvující změny je možné dělat.

7.3.
CO MI BRÁNÍ
POHNOUT
STARÝMI KRÁMY?

8.3.
Náhodu ty dokumenty o zločincích mi před spaním nevadí,
zlé sny se mi po nich zdály jen jednou a nezdály asi desetkrát.

03-devateho

neděle 10.3.
Tu antropologickou knihu jsem ještě nedočetla; dneska po návratu z deště to nějak už nešlo a pořád mě čeká 150 stránek v angličtině a nejpozději ve čtvrtek to po dočtení celé znovu projít a sestavit prezentaci knihy pro spolužáky.

11.3.
Snažím se číst knihu o divadle co nejvíc to jde v dopravních prostředcích a večer před spaním, protože zítra na to moc čas nebude – honem, jdu pokračovat.

12.3.
JE POTŘEBA
SI DEN PROSTŘÍDAT
ODPOČINKEM.

13.3.
V divadle
jde
o transformaci.

14.3.
Prsa jsem měla
vždycky citlivá -
nesnáším, když je na ně
někdo hrubej, neurvalej,
včetně lékaře.

15.3.
Třetí fáze (presuicidálního syndromu)
Rozhodnutí
čili
Ztráta kontroly
→ volat sanitku.

sobota 16.3.
Když mluvím před lidmi,
mám menší trému než dřív
a ocitám se ve výmluvném transu.

neděle 17.3.
RYCHLÉ ZHOUPNUTÍ POČASÍ DO JEDNODENNÍHO SLUNEČNA
MI DĚLÁ DOST ZLE, VŠECHNO MĚ UVNITŘ TLAČÍ.

18.3.
Už mě pálí oči,
jak před spaním několik hodin koukám
na dokumenty o vrazích.

03-devatenacteho

20.3.
Ze slova SLUPKA se dá vytvořit hodně slov;
takže pod obyčejnou slupkou na povrchu
může být uvnitř velké bohatství.

21.3.
Tloustnu
a poprvé mi to nevadí,
protože co se na čem mění
- nic.

22.3.
Jak mi poporostl účes, vypadám jako žena ze 30. let;
takže předtím jsem vypadala jako z 20. let
a za měsíc budu vypadat jako ze 40. let
a to bude i věkově odpovídat.

sobota 23.3.
03-dvacettri

neděle 24.3.
Co se rukou týče -
opravila jsem si rukáv a vypadá to dobře
a co se nohou týče -
kamarádka mi dala jarní boty, co jí nejsou, takže to vypadá, že mi umožnila, aby jaro začalo.

25.3.
S nejmladším leč zkušeným kolegou jsme šli na pivo tam, kam chodíváme s kreativním kolegou, a snad je to i lepší než sex, kdyby to pivo nebylo tak teplý (na teplotě kolegů nesejde).

26.3.
VEČER NA PIVO JSEM ŠLA POHOVOŘIT HEZKY S KOLEGYNÍ,
TAKŽE RÁNO NA PREVENTIVNÍ ODBĚR KRVE
ZÍTRA ZAS PREVENTIVNĚ NEPŮJDU.

27.3.
Na pivu navečer s kreativním kolegou jsme naplánovali, že z naší kanceláře uděláme bar.

28.3.

03-dvacetosm

29.3.
Mám chuť být víc kontaktní;
naštěstí ne invazivně ošahávací,
tak je to CAJK.

sobota 30.3.
KOHEN
znamená hebrejsky kněz (říkala máma)
a latinsky RADIKÁLNÍ
jde ke kořenům (říkal teolog).

neděle 31.3.
AKORÁT JSEM UMYLA DVĚ OKNA
A SEBE
A SEDLA SI
A ZAZVONIL ALARM V PRÁCI A MUSELA JSEM TAM JET.

.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Jedna věta v lednu

Jedna věta v únoru

.

Rubriky: Výštěky | 29 komentáře