Osm skleniček

A NEVÍTE, KTERÁ BIJE…

Doslova. Příspěvek pro milovníky moře.

Osm skleniček. Acht glazen. Chtěla jsem si pustit starou rozhlasovou hru v nizozemštině. I když zvuk praská a je ještě těžší slovům rozumět. Na youtube je takových starších audio her vícero, samé kriminálky. Některé trvají dvě hodiny a to bych brzo usnula. Tak jsem si pustila krátkou. S názvem Osm sklenic. Možná bude v jedné z nich arsenik? Půjde o osm podezřelých? Uvidíme. Tedy uslyšíme.

Rozhlasové hry já měla vždycky ráda. Dávali je v rádiu každou sobotu. A v neděli za mého dětství (a tradice pokračuje až doteď) ve 13 hodin zase dávali pohádky. Když byl na programu Šťastný princ, věděla jsem, že to obrečím, a doufala, že nedělní oběd se odehraje dřív a nebudu si slzet do talíře před rodiči. Kazeťák jsem měla až od 18 let a některé rozhlasové hry a pohádky si pak nahrávala na kazety. Mám je pořád – třeba Pygmalion s Kopeckým a Bohdalovou, Ideální manžel s Hanzlíkem, Exitus s Munzarem, Levá a pravá s Hlaváčovou, Ray Bradbury: Město. A spoustu dalších. A posledních pár let v červenci a srpnu si pouštím audioknihy od Agathy Christie. Takže Osm sklenic znělo jako lákavá volba.

Na základě své mírně pokročilé nizozemštiny jsem při poslechu pochopila, že děj se odehrává na lodi. Hlavní hrdina je Jan, někdo ho tam péruje, loď má kapitána a starého kormidelníka, Jan se baví v přístavu s kapitánovou dcerou a pak plují do orientu na ostrovy a nakonec tam někdo vypráví nebo čte o tom, že „byl jsem nejlepší kamarád tvého otce“ nebo „můj otec byl váš nejlepší kamarád“ a je konec. A kde je těch osm sklenic rumu? Kde je vůbec osm sklenic jakéhokoli nápoje?

Tak jsem zapátrala na netu a dověděla se, že skutečně rozuzlení přichází nakonec jako překvapení k zamyšlení. Píšou to tady. Budu si hru muset pustit ještě nejméně jednou, abych pointu pochopila.

Ale těch osm sklenic? Při mém pátrání vyšlo najevo, že já středoevropská krysa nebo liška nemám ani ponětí, co to obnáší. Na moři. Kdepak osm sklenic rumu. Šlo o naplňování nějakých nádob vodou (nebo co?) a podle toho se na lodi měřil čas! Čas, jak dlouho trvá lodní hlídka, služba. To jste věděli? Já vůbec ne, a to jsem ještě ve 14 letech chtěla být pirátský kapitán… Ve článku Scheepswachten je to popsáno. Hlavně ten čas měřili boucháním do zvonu, aby věděli, která bije, ale asi bouchali podle toho, že se nějaká nádoba zaplnila za půl hodiny? Takže během čtyřhodinové hlídky to byly čtyři sklenice, pak se vylily a měření začalo znova? Jsem z toho ještě suchozemštější jelen než předtím. Anglicky je to nějak popsáno tady. Nebo stručně tady ohledně lodního zvonu – a tam píšou, že šlo o přesýpací hodiny, aha, na půl hodiny: „…watches were timed with a 30-minute hourglass. Bells would be struck every time the glass was turned.“ Jooo, takže se to neplnilo vodou, ale přesýpalo, dobrá, to mě uklidňuje, že aspoň je to trochu suchozemštější než voda… Nojó, jasně, přesýpací hodiny! Ahááá. Osm rund přesýpacích hodin a pak skončila hlídka. V tom případě vznáším obvinění, že v knihách o plachetnicích a zámořských objevech se málo psalo o písku v přesýpacích hodinách. Nebo vy jste si pamatovali jejich důležitost na moři? – Já ne, furt nějakej sextant, oktant, kompas, ale o přesýpacích hodinách si nepamatuju, že bych četla.

Akorát jsem o nich poslouchala rozhlasovou hru, co si musím pustit ještě jednou nebo osmkrát, aby se mi dobře sesypala a zazvonil mi v hlavě zvon a já ji pochopila.

.

Na chodníku

PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.