Pojednání o (ne)významnosti hrobů

JSOU DŮLEŽITĚJŠÍ ZÁŽITKY, ANEBO POZEMEK, KDE LEŽÍ MRTVÉ TĚLO?

A jen karela, hořká karela tam vybují (R. Kipling)

 

Kult předků. Kult mrtvých. Asi to první, co Člověk uctívá, ohromen životem a smrtí. Chce vzpomínat na své předky a rodinné mrtvé, protože mu byli nejpodobnější, jeho nejbližší, pochází z nich. Polovinu genů má od matky, polovinu od otce. Mí prarodiče tvoří mé čtvrtiny. Představuju si svou genetickou výbavu jako pizzu QUATTRO STAGIONI, naservírovanou na památečním rodinném podnose. Kdo jsem?

Hroby jakožto místa pro mne neznamenají vůbec nic – jako místa nemají přece nic společného s lidmi, které jsem znala. Jejich těla tam teď leží. Ale pro mě to důležité není. Mám lidi, které jsem znala, spojené s místy, kde jsme se vídali. A na hřbitově to teda nebylo.

Navíc mám místa společných zážitků uložena v paměti v té podobě, v jaké byla tehdy. Neříkám, že si pamatuju všechny detaily, ale je to významné. Na některá stará známá místa dokonce záměrně nechci jet a nepojedu; protože vím, že vypadají jinak a že patří do vzpomínek, nepotřebují korigovat svou podobu do stavu co nejbližšího aktuálnímu vzhledu. To by se popletlo a už by to nebylo ono, ztratila by se lyričnost a mlhavost, celá vzpomínka by se nakřápla a to já nemůžu potřebovat.

Když už bych chtěla mít místo vyhrazené svým milým mrtvým, ideální by byl pomník, kde by byla všechna jejich jména pěkně pohromadě. Nejjednodušší, dokonce cestovní balení, by byl papír popsaný jmény drahých zemřelých. A vida a už je to cestovní formát a stejně se mi to k místu na Zemi nevztahuje! A to jsem prosím vystudovala geografii. Dokonce sociální.

Myslím, že za toto pojetí není na vině jen moje lenost, ale i společnost. Ano, ukažme si na ni! Ve velkoměstě to zkrátka není jako na vesnici s místním hřbitůvkem pěkně po ruce, na očích a při cestě. Tam se dá zajít téměř denně, hřbitůvek je samozřejmou a významnou součástí vesnice; často přímo v jejím centru „u kostela blízko, moje rodná vísko“, v jiném kraji na okraji. Ve velkoměstě, odcizeném od nebožtíků, je hřbitov velká labyrintová plocha někde na druhém konci města, kam člověk ve všední den po práci zajet nestihne a ani nechce a o víkendu má jinou zábavu. Ještě ke všemu jsou různí zesnulí blízcí rozestrkaní po několika velkých hřbitovech ve městě a několika vesnických hřbitůvkách sto kilometrů daleko, pokaždé na jinou stranu od bydliště. Pak má člověk vzpomínat na své předky na místě jejich ostatků? A nejen vzpomínat, ještě hroby osázet sezónními květinami, ometat spadané listí, klást věnce a vánoční stromky, vyplít a v letním vedru zalévat (viz QUATTRO STAGIONI). Je dost lidí, kteří se rozhodnou věnovat svůj čas péči o hroby – tedy provádět rituál spojený s místem a s hlínou, jako vzpomínku na mrtvé. Určitě je to útěšlivé, bohulibé, očišťující, ve shodě s (křesťanskou) tradicí a ve spojení se světem.

Ale co má můj děda společného s šiškovým věncem? Co má babička společného s trsem afrikánů? Co má srdečný mrtvý kamarád společného s kusem žuly? Pro mě k němu patří hvězdy, černé díry, Perseidy, nafukovací člun, bílé nohy ve tmě a Lužické hory. Achjo.

Vidím, že jsem dost vykořeněná a individualizovaná. A vidím, že lidi s velkým sepětím s velkou rodinou takoví nejsou. Moje máma třeba. Když jsem se jí loni pokoušela vysvětlit, proč pro mě hroby nejsou důležité, ne a nechtěla si to doposlechnout, rovnou se zhrozila.

To vyprávím proto, aby bylo jasné, že vliv rodiny nemusí být pro vztah k hrobům určující. I když… můj táta je na tom podobně jako já. Ale chodívali jsme spolu kdysi na hřbitov rádi. Na ten, kde nemáme nikoho pohřbeného. S burákama. Krmit veverky.

A číst si zajímavá jména a představovat si za nimi vymyšlené osudy. A hrát na Lišku Ryšku a Vlka Šediváka. Jednou nás na hřbitově zavřeli. Už jsme si malovali, jak tam budeme přenocovat, ale nakonec vrátný otevřel mříž a pustil nás ven. O deset let později, když mi bylo čtrnáct, začala jsem na ten hřbitov chodit zas. Sama. Sedávala jsem tam na zdi nad hroby a něco si zapisovala do sešitu. Nevím už, co to bylo – asi něco rozervaného. A dělala jsem si ambice, že si nakreslím plánek celého hřbitova a budu znát každý jeho kout. Na to jsem si vzala jiný sešit, větší. Druhý týden jsem pochopila, že se to nikdy nepovede, a přestala jsem tam chodit. Stejně pršelo.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

24 komentáře u Pojednání o (ne)významnosti hrobů

  1. radka napsal:

    myslim ze to se sepjetim s rodinou souvisi jen castecne. Vztah k hrobum zavisi predevsim na tradici. Stejne jako chozeni do kostela. Ten kdo chodi do kostela a na zpovedi tak ten chodi i na hroby.

  2. Liška Ryška napsal:

    [1]
    No jasně že závisí na tradici – jenže ta je zpravidla předávaná rodinou.

  3. Modona napsal:

    Mám to stejně jako Ty i přesto, že už jsem asi trochu větší, hřbitov je prostě jen nějaké cizí místo.

  4. Liška Ryška napsal:

    [3] Sláva, to jsem ráda, že jsme si v našem odcizení blízké!

  5. radka napsal:

    Ja povazuji toto odcizeni od tradice za normalni. NIjak me to neprekvapuje. Myslim ze neni moc mladych lidi (povazuji se za maladou taky) kteri chodi davat vence a svicky na hroby. Naopak prijde mi divne kdyz mlady clovek (jako ja) na hroby chodi. Jsou tam same babky.

    A odcizeni rodine? To povazuji taky za normalni. V dnesi dobe rodinu nikdo nepotrebuje. Rodina se stala ciste dobrovolnou instituci.

  6. Laco napsal:

    Zajímavý text. Také jsem každý rok částí příbuzenstva počátkem listopadu bombardován dotazy, zda už jsem byl na hřbitově. Nebyl. Ale letos půjdu. O Vánocích. Vysvětlit dětem, jak je to se životem a smrtí. Jen se bojím, že se u toho budu dojímat a moc toho nevysvětlím…

  7. radka napsal:

    Vetsina deti ma k smri prirozeny vztah. Akorat se desi reakci dospelych. Ja byla jako decko vydesena dospelymi. Kdyz mi umrela babicka, kdyz mi umrela dedecek a nejvic kdyz mi umrel bratr. To co pro me bylo jaksi prirozene a plynulo jako reka, bylo ostatnimi promeneno v cernou muru. Kterou maly clovicek nechape. Kterou ani jako dospivajici porad jeste nechape. I kdyz chape smrtelnost. Chape pomijivost, promennost vseho, ale nechape ten stres kolem. A rika si, proc si to ti lidi delaji. Proc si delaji ten sileny stres. A nikdy nechce takhle dopadnout. Jako troska, co narika pro samozrejme, prirozene, pomijive. Protoze smrt je nevyhnutelna. Je zbytecne si vyrabet kvuli tomu stres. Tohle pochopi i male dite.

  8. radka napsal:

    Chci tim rict, ze mi nedela problem vzdat uctu k mrtvemu, umyt mu oblicej, pohladit ho po tvari, sedet vedle rakve a hlidat. Ani mi nedela problem chodit po hrbitovech a naslouchat sumeni vetru v korunach stromu. Zivot bezi porad dal. At na hrbitove nebo vedle mrtvych.A kazde rano se rodi znovu. A kazdy den na nas cekaji zivi. Ti mrtvi jsou minulost. jako shoreny odkapany vosk. MIsto nich jsem tady ja. A ja taky odejdu a nechcu aby nekdo narikal. Naco. K cemu. At si daji mi nasledovnici svicky k posteli a miluji se. To udelaji lip.

  9. Liška Ryška napsal:

    Radko [8] a to máš takhle celý život, nebo až od nějaké chvíle?

    [7] No já jako malé dítě to nepochopila, jak ty říkáš – asi v pěti šesti letech jsem si poprvé uvědomila, že umřu a že třeba pak nebude nic, zkoušela jsem si představit NIC a bylo to doprovázeno mou první krátkou panickou atakou (což ostatní netušili a netuší). A dost let mi trvalo, než jsem se toho hnusu zbavila.

  10. Liška Ryška napsal:

    [6]
    To je hezký. Jak jim to vysvětlit? Nějak metaforicky leda?

  11. radka napsal:

    Lisko, bohuzel odjakziva :o) Musela jsem se s tim vyrovnat jak jsem umela. Zejmena s tim, ze mi nikdo neumel odpovedet jaky smysl ma cekat az do smrti. Kdyz prece muzu umrit hned. A jak jsem zahy pochopila, bylo smyslem meho zivota delat radost me mamince ktera zazila tolik trapeni :o)) Jedno je jiste. Ataky desu jsem mela z toho, ze umre moje maminka. Pak by samozrejme muj zivot pozbyl smyslu. Neee, tak dramaticke to nebylo. Ale bylo to smutne. Moje detstvi i mladi bylo smutne. Nekonecna osamelost. Osamela osamelost. Osamelost uprostred stale pozornosti. Mizeni do sveta fantazie. Vystrel do reality byl pak razantni a dusledny.

  12. radka napsal:

    Odjakziva znamena od doby, kdy jsem pochopila ze jsem smrtelna ja i moji rodice. To mi bylo asi 10 let. Vlastne se to odstartovalo prestehovanim do jineho mesta. Od lidi me blizkych s kterymi jsem byla srostla a automaticky myslela ze to je muj zivot. nebyl. Po prestehovani jsem zjistila, ze jsem sama. Ze moje kocka zcepenela v osamelosti pred dvermi stareho bytu a tam kam jsem se odstehovala neni nikdo. Moji rodice byli odjakziva pro me nikdo. A seznamit s „cizimi“ jsem se neumela. Jen povrchne mluvit. A tak jsem od deseti vyrustala jen sama se sebou.

  13. Jirka* napsal:

    Liško já to mám „hozené“ úplně stejně. Hezky napsané. A trefně. Našel jsem se ve všech odstavcích. Jsem taky přesvědčený, že mrtví „žijí“ tak dlouho, jak žije vzpomínka na ně uvnitř nás. Hlavně proto jsou ty náhrobky zbytečné a celkem často jen suplují dobré sebevědomí, nebo spíš přesvědčení, že nejsme bez úcty, bez citu k něčemu, co už tolik k životu nepatří. Je mi jasné, že hřbitovy mají pro spoustu lidí smysl a jsou pro ně místem, kde projevují to, co celý rok opravdu cítí, ale stejně je tak nějak podvědomým obranným instinktem vytěsňují mimo – na kraj města, na kopec za vsí, mimo svou hlavu. Osobně se musím starat o dvě taková místa. Slovo musím je celkem namístě, protože v jednom případě jde o poslední přání, kterému se nesmím a nechci protivit a v druhém případě jde o hrobku s hodně dlouhou historií, oproti které jsem „takhle malej“… Možná o to víc to ale vidím tak, jak píšu… vlastně píšeš :-)

  14. aTeo napsal:

    Sehnat hrob je snazší neř najít místo k zaparkování…

  15. radka napsal:

    Moji zijici rodice mi svuj hrob jiz hrde ukazali. Maji ho zaplaceny na padeat let vcetne urny a zpopelneni. na hrobe maji svoje jmena

  16. Liška Ryška napsal:

    Radko: Aha.

    Jirko*: Jo, pěkněs to doplnil jinými slovy; to mi vždycky pomůže si něco znova uvědomit.

    @Teo: Fakt? Jak kde. Zaparkovat z nedostatku místa dvacet kiláků za městem, od svého cíle, mi připomíná dojíždění na hroby.

  17. radka napsal:


    Zaparkovani dvacet kilaku od hrobu, je hrobova turistika. To je pak skutecne celodenni tura. Pro me i na dva dny, s prespanim na hrobe.

  18. Aktérka napsal:

    Ty cizí mám ráda – starobylý pomníky, třeba s nápisem „zemřeli dne XY rukou hanebného vraha,“ nebo tak. Takovej sociologickej průzkum. A taky klid, na knížku třeba. Vlastní ne. Rodiče mi to budou muset odpustit, možná. Jednou. A taky… Nesnášim smuteční řečníky a fotografy. Brrrr.

  19. radka napsal:

    Ja se pri smutecnim proslovu vzdycky rozbrecim. I kdyz toho pohrbivaneho vubec neznam. Takova nejaka divna kolektivni litost. Ze tem druhym je to lito.

  20. Liška Ryška napsal:

    [17] Přespávat na hrobě? Je to trochu morbidní nápad, ale daly by se hroby za tímto účelem pronajímat turistům? I s karimatkou a peřinou…

    [18] Jo, taky tak!

  21. Pařez napsal:

    Dovedlo mne to k malému zamyšlení. Dokud žil děda z máminy strany, obrážel hroby předků on, a máma nad tím kroutila hlavou. Když zemřel, začala obrážet hroby předků máma. Taktéž po smrti tátova otce se táta ujal obrážení hrobů svých předků, i když před tím k takové činnosti měl výhrady. Když zemřela máma, táta převzal do patronace i tenhle hrob. Až umře, budu se držet zuby nehty, aby obrážení hrobů nenakazilo i mne.
    Myslím, že obrážení hrobů je člověku v mládí vzdáleno, ale s přibývajícími lety mu té mladistvé imunity začne ubývat, až se jednoho dne přistihne, jak s kropicí konví v ruce jedné skrápí rov předků, zatímco druhou rukou šátrá v kapse po zápalkách, aby zažehl plamen na hřbitovní svíci.

  22. Liška Ryška napsal:

    [21] Jo, věk a přibývající počet zesnulých blízkých s tím většinou souvisí.

  23. TS napsal:

    Na tohle téma mám podobný názor jako Liška. Ovšem i věkem se přístup k těmto věcem (a hlavně lidem) mění. Někdy v souladu s naší vůlí, někdy proti ní. Rád bych si zachoval nejen nadhled, ale i hlubokou pokoru k věcem, co nás přesahují.

  24. Liška Ryška napsal:

    Hmm, to je pěkné doplnění!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>