Ad vnitřní kritik

V LITERÁRNÍM OKÝNKU…

Před nějakým časem mi ratka poslala odbornou knihu, kterou před lety přeložil jeden můj učitel, výborný zajímavý psychoterapeut toho směru, ve kterém se i post-výcvikově vzdělávám. Kus jsem z knihy četla už v roce 2006, celou až o deset let později, od ratky; díky, ratko, to se neztratí, inspirace se dá čerpat pořád znova.

A to se potvrdilo dneska ráno. Řekla jsem si, že potřebuju nějakou četbu na cestu do práce a vybrala jsem zeleného Zinkera. A helemese, zrovna tu píše o vnitřním kritikovi. Jako by se v prdeli nechumelilo. Zrovna trefa do mého tématu. – Může to vypadat jako náhoda nevídaná, ale popravdě, těžko se netrefit do mého tématu tyranského vnitřního kritika, když to téma i toho kritika mám pořád s sebou, žejo.

Ráda si přečtu, jakými slovy ho popisují jiní. Jestlipak taky jako obra s chlupatýma nohama

zinker1-500

a obrátíme list:

zinker2-500

A to bychom měli.

Vedlejším účinkem tohoto článku je i to, že jsem sobě a rulise připomněla jednu výše uvedenou hlášku, aby hláška hned tak nezachumelila do věčného zapomnění v černé díře.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

43 komentáře u Ad vnitřní kritik

  1. ratka napsal:

    Pěkně popsané v knize, i tomu rozumím. Sama jsem velice úzkostná. A nejen já, i celá moje rodina, taky jsem si našla úzkostného muže a jak se zdá úzkostné jsou i vnoučata. Moje máma je chodící úzkost sama. Určitě to souvisí s výchovou, projevují se tiky či obsedantní reakce (kontroluje se něco etc) … Sama bych mohla napsat knihu o boji s úzkostí :-)) a domnívám se že takovou knihu by možná napsala polovina lidí.

    Tedy nakonec jde o to jak s úzkostí vypořádat, jak ji začlenit do života a jak jí žít. Ty uvádíš v knížce metody jak svoji úzkost poznat, vědět že v sobě mám masochistu a sadistu, co vděčně spolupracují nebo jak to říct líp na sebe hrají. Jak uvnitř tak venku. Něpochopitelné a nesmyslné vnější reakce jsou často výsledkem práce vnitřního boje (neudělám, nebudu, nechcu, nejsem taková, jsem jiná, lepší, horší) celá kaskáda vnitřního odporu…vůči běžnému z mého pohledu nevinnému životu. Toho bubáka si tam vkládá člověk sám.

  2. rulisa napsal:

    Já marně dumám, nebo spíš jen odhaduju a tápu, kterou hlášku hodnou připomenutí máš na mysli.

    Jinak článek myslím chápu a nezdá se mi nijak těžce pochopitelný nebo tak, převratný je možná metodou pomoci klientovi, ale v podtsstatě odpovídá tomu, co v sobě dělám celej život. Jenže u mě je to asi jednodušší, protože jako blíženeček – nebo prostě svojí povahou? – mám odjakživa blízko a snadno lehko k tomuhle rozdvojení a stavění obou polarit (jakýchkoli, čehokoli v sobě) vedle sebe a jetí souběžně po dvou kolejích s rovnáním jich do rovnováhy necháváním je pracovat obou. Potřebuju to. Ve všem.
    Vždycky, když jsem se třeba kvůli někomu snažila to dvojí zjednodušit na jedno, dopadlo to špatně.

  3. 2 ru
    Hlášku „jako by se v prdeli nechumelilo.“

  4. rulisa napsal:

    Ahaaaa…! :-))

  5. ratka napsal:

    hláška dobrá :-))

  6. Jé, na jiném blogu jsem viděla tenhle spam a jeho začátek mě zaujal, tak si ho sem dám; nevím, kam jinam:

    AHOJ!!!!!
    Já jsem erickson, když jsem nakonec našel svědectví o tomto kouzelném karafiátovi Dr. ozalogbo, jak pomohl mnoha lidem, aby získali své milovníky a rozbité domovy zpět, kontaktoval jsem ho…

  7. ratka napsal:

    a předvolba patří státu Kapverdy :-))

  8. ratko
    ty máš přehled! Už jsi tomu kouzelníkovi (nebo karafiátovi) volala?

  9. ratka napsal:

    ani mě nenapadne :-))

  10. ratka napsal:

    Ještě k té úzkosti, zajímalo by mě co je cílem terapeuta při práci s úzkostmi. Odstranit úzkost nebo se naučit s ní žít, tedy akceptovat ji.

  11. ratko 10
    cílem toho klienta.

    Napřed to druhý a tím pádem pak to první; ale ne úplně. Úzkost je užitečná věc a taky dobrej signál něčeho, není smyslem ji odstranit zcela, jen nebýt zahlcen úzkostí. Zahlcenej úzkostí = symptomy = potíže. Jinak ne.

  12. ratka napsal:

    11. Cíl ale vidí terapeut, klient ještě ne… chápu to tak že teprve v průběhu terapie dochází k nějakému „prozření“ u klienta. Tedy porozumění v čem spočívá jeho problém, že ho úzkost paralyzuje. TEdy chápu to tak, že úzkost by v prvním sledu asi mohla zůstat ale ta paralýza by se měla uvolnit ale nepřepadnout do hyperaktivity. tedy odpověděla jsem si sama :-)) omlouvám se. tedy pro mě bylo nejdůležitější pochopit že úzkost je mojí součástí, že ji ani nepotlačím, ani neodstraním… jedině se s ní smířím. Nejsem terapeut, píšu z pozice silně úzkostné osoby z úzkostné rodiny a s úzkostnými dětmi které vedou relativně normální život

  13. rulisa napsal:

    12
    To, že klient prozře ve smyslu „uvidí příčinu“, neznamená, že nevidí cíl ve smyslu „naučit se žít tak, aby mě úzkost neochromovala“.

  14. rulisa napsal:

    Píšu z pozice člověka, který nevím, jestli je úzkostný, ale ochromení ze strachu a děsu a bezmoci jako součást života, kterou nějak musel zvládnout, zná. :-)

  15. ratka napsal:

    13. no ano…ale té úzkosti se nezbaví i když vidí co ji způsobuje, tedy jen můj názor.

  16. 12
    přepadnout do hyperaktivity? To se děje jen u lidí, co se zhoupnou do mánie. Těch zas tolik není, to už patří do psychotického okruhu; ale nevidím důvod, proč tady vést debaty o diagnózách a vůbec o něčem nepřítomném nekonkrétním, to nejde a je to jen na škodu.

    Jde o toho klienta, jde o jeho život. Terapeut (teda to mluvím za sebe, ne za jiné, ti třeba pracují jinak) pokud vidí nějaký cíl nebo cíle na začátku, o kterých klient nemluví nebo neví, tak si ty cíle zase hezky strčí do kapsy a dává sakra pozor, aby je tam moc nevnášel, natož rval předčasně.

  17. ratka napsal:

    16. měla jsem na mysli obsedantní poruchy a kontrolní aktivitu. Tedy překlopit úzkosti do neurotických činností kdy se člověk vrací a kontroluje jestli něco udělal, přebaluje si tašku, kontroluje klíče, branku… etc. to je taky výsledek vnitřní úzkosti.

  18. ratka napsal:

    Oboje lze vidět na malých dětech… nejdříve obavy, nechce něco dělat, bojí se, je vtažený do sebe a pak když to překoná (ale úzkost v něm přetrvává) tak ho to překlopí do opačného pólu a on tu činnost dělá až přehnaně, řve, výská až začne být otravný a musí být zastaven protože ubližuje ve svém „tahu“ ostatním.

    Myslím že toto přetrvává i do dospělosti. Nejdříve paralýza a nechuť, a pak rozjezd a neschopnost se zastavit.

  19. rulisa napsal:

    15
    Ale ty ses neptala na zbavení, ale na to, jestli vidí cíl.

  20. ratka napsal:

    19. to ano… neptala, protože a priori jsem do toho vnesla svůj názor, že to nejde. jako laik.

  21. ratka napsal:

    19. ptala jsem se co je cílem terapeuta :-))

  22. ratka napsal:

    Zajímá mě to téma. A Liška mi odpověděla zcela srozumitelně. Dovést úzkost do stavu, kdy se s ní dá žít.

  23. rulisa napsal:

    22
    jj., vím, že tě zajímá, to celou dobu, co tě znám. Jen mě zarazilo, že si myslíš, že klient nevidí ten cíl, že je rpací terapeuta ho k němu dovést. Tak jsem napsala, že soudě dle sebe, ten cíl klient je schopen vidět, vlastně si myslím, že pokud ho nevidí, tak za terapeutem nejde.
    Ale třeba se mýlím a jde za ním prostě jen s pomóóc“ a dál nic.
    Ale přijde mi, že člověk s nadprůměrným IQ(které předpokládám, máme i všichni tady) musí tak nějak logicky sám dojít k tomu, že tu úzkost musí napřed nějak zvládnout, „přežít“, a pak teprv se jí půjde zbavit…
    Nevím. Nic nechci tvrdit jako hotovku jen proto, že něco nějak fungovalo mně.

  24. ratko 17
    jo obsedantní. Ale pojmenovalas to hyperaktivita. No, já bych byla pro jeden konkrétní případ a jeho opis/popis – s tím, že to sem nepatří, když nejde o nikoho z nás, není to náš vlastní příběh. Nebo nevim, jak na to.

    18
    že lze něco vidět na malých dětech – a co, nic, proč, já bych to nezobecňovala, pokud bych nevěděla proč nebo co je to společné; takhle je to tak málo informací, že tomu nerozumím a proto mi to připomíná nálepkování, nějaké zevšeobecnění a to si neumím představit, nedá se to přenést, nedá se o tom mluvit, diskutovat, nejde o čem. Osobně při osobním setkání možná jo, jo to by bylo sdílný, ale písemně to nejde, není kompletní, je nezodpovědný o tom (jen) psát.

    21
    aby něco bylo cílem terapeuta, to by bylo pro mě děsně direktivní a i v pozici klienta bych takovýho terapeuta nechtěla, protože v tom procesu by mě rozčiloval, štval, byla bych nucená s ním bojovat, ne ho brát jako spolu-pracovníka nebo spolu-člověka nebo podporu; a to by hodně brzdilo ty moje cíle (o které jde – je to moje terapie a já ji platim, navíc!), můj proces, to by mi fakt nepomohlo, nevytvořilo důvěru; leda až poté, co bychom toto konkrétní téma našeho vztahu probrali my dva spolu a to se dle zkušenosti domnívám, že by nastalo až po desítkách hodin, který bych jako klient zacálovala. Přičemž ono by tohle těžko bylo tématem na začátku, protože (podle mě, já nevim, podle mýho dojmu) je to vztahový téma a to na začátku nechodí. Podle mojí zkušenosti je pravděpodoný, že by ten klient po několika prvních hodinách zmizel, už nepřišel, odešel, hledal jiného terapeuta nebo (horší případ) na nějakou dobu by nehledal terapeuta, protože by si to zobecnil a moc nedůvěřoval, byl by zase sám a stál na místě (když to už byl člověk, který seznal, že do psychoterapie půjde, protože by mu fungovala, věřil by tomu, měl by nějakou zkušenost, že jemu to funguje). Nebo by se na chvíli propadnul. A kdo to chce? Nikdo.

  25. ratko
    ad „cíl terapeuta“ ale vůbec není blbá otázka od tebe, naopak, je to dobrá otázka!

    Na ní se dá odpovědět běžně tj. že jde o toho klienta a jeho cíle – protože pokud má člověk, který vstupuje do terapie, nějaké cíle, je to supeeeeeer!! Znamená to, že nějakou změnu chce a je motivovanej a to je už taková odvaha a přístup, že je dost pravděpodobný, že se ta změna skutečně stane – jde o to, že ta psychoterapie ji urychlí nebo / a dobře načasuje nebo / a umožní a podpoří (byť já jako teraput nepodporuju jednu stranu, jeden pól života toho člověka, já uznávám, že existuje obojí a obojí má svoje místo, svoji sílu, já to respektuju, protože jinak, bez vlivu starého dlouhého nezměněného chování, by ten člověk neměl žádnou potíž něco změnit!! Já to nejen respektuju. ale i OBDIVUJU, že něco změnit chce a že přišel!)

    Jaké jsou cíle terapeuta je i otázka na odvrácenější stránku – na to, že i psychoterapeut je člověk (a to je to hlavní, co on je, ne nějakej teoretik, to vůbec ne, naopak, on je právě člověk a to je právě to, co on nabízí, přítomnost člověka a ta právě fakt funguje, jakkoli to zní nepochopitelně nebo obskurně, ten vztah funguje, vztahovost – i ve spirituálním rozměru, což v užším výběru je i víra). Cíl terapeuta, pokud se to tak dá nazvat, je vytvořit vztah, nějaký. Psychoterapeutický, konkrétně. Ale to je jedno. VYTVÁŘET vztah, lépe řečeno. Umožnit, aby si klient vytvořil vztah ke mně, dát se k dispozici k tomu, ať to dělá jakkoli. A pak se to sezení může stát účinnějším – ne už (jen) jako nějaká diskuse odborná přináší (racionální poznání) nebo (jen) jako povrchní vztahy nebo jako naopak vztahy s lidmi až moc blízkými, se kterými pak bude klient celý život žít a oni by o něm všechno věděli ato není příjemný – já s ním pak už nebudu, já nejsem nebezpečná, proto se můžu nabídnout, aby si se mnou a na mě ukázal a uvědomil (když to půjde, třeba nepůjde a to je OK) svoje obvyklé způsoby chování, vztahování, předpokládání, podkládání…. cokoli.

  26. 23ru
    nojo, tak nějak jo,
    přičemž na IQ to záviset nemusí, tendence naší společnosti a třeba doktorských profesí je „jdu k odborníkovi, odstraňte mi symptomy (a to je jasný cíl, jak říkáš, to je logický cíl, kdo by to nechtěl)“ nebo „opravte mě“ nebo „opravte to moje dítě.“ A ono hovno, nepovede se bez práce nebo spíš bez odvahy nebo bez té námahy si přiznat, že na všechno nestačím já sám a nějakej prášek; potřebuju se prozkoumat v přítomnosti někoho druhýho – jenže to předem těžko vědět. A že „porouchané dítě“ neexistuje a efektivní je jedině pracovat s celou rodinou.

  27. ratka napsal:

    24. ty první dvě výtky beru, můj pohled byl povrchní…a jen takové kecání, takže odprejsknu

    u té třetí ale musím oponovat. Pokud si vybíráš nějakou profesi, tak určitě nějaký cíl máš… třeba pomáhat nebo vést nebo si vydělat peníze, pomoct lidem profesně. neber to prosím ve zlém, ale když zcela odmítáš „svůj“ pohled či uspokojení v dané profesi pak je možné se v tom ztratit, tedy ne se zcela ztratit ale třeba ztratit nit.

    Opravdu jsme se ptala na tvůj cíl.

  28. ratka napsal:

    27. Ale tím to pro mě končí :-) Odpověděla jsi mi. Tak mi to stačí.

  29. rulisa napsal:

    27
    Ale ty ses ptala na konrétní cíl, tj.udělat v osobnosti klienta to a to, zatímco teď píšeš o cíli obecném, tj. pomáhat klientům, lidem..

  30. ratka napsal:

    29. hmmm, to je zajímavé. Do obecnosti to u mně začalo klouzat, když jsem si sama v sobě začala prověřovat zda je to špatné mít cíl, pokud jsem ten co nabízí. Zobecnila jsem si to, abych se na to mohla podívat. Na ten vztah. Klient přichází jako zákazník, a terapeut mu nabízí nějakou službu. Co je tou službou? A jsme zpátky u toho, kdy je klientovi pomoženo (a to je asi cílem)

  31. ratka napsal:

    30. Tedy ta otázka zněla, co je cílem… kdy (za jakých okolností) mohu konstatovat, že je klientovi pomoženo. Může se stát že pomoženo nebude, a pak se to nepodařilo. Ale pohled ze strany terapeuta (ideál, celkem dobré, no moc to nejde a ani jsme se nehli) je asi v pořádku. Proto ta obecnost. že nějaké měřítko zde asi je. vím že ze mě mluví profesní deformace. že to tak dělám.

  32. rulisa napsal:

    31
    Nikoli. Otázka zněla:

    ratka
    26.5.2017 v 08:48
    Ještě k té úzkosti, zajímalo by mě co je cílem terapeuta při práci s úzkostmi. Odstranit úzkost nebo se naučit s ní žít, tedy akceptovat ji.

    Čili ptala ses takto na konkrétní cíl vůči konkrétnímu klientovi.

    Ano Liška ti odpovídala v rámci toho, za jakých okolností bude klientovi pomoženo:
    „Jde o toho klienta, jde o jeho život. Terapeut (teda to mluvím za sebe, ne za jiné, ti třeba pracují jinak) pokud vidí nějaký cíl nebo cíle na začátku, o kterých klient nemluví nebo neví, tak si ty cíle zase hezky strčí do kapsy a dává sakra pozor, aby je tam moc nevnášel, natož rval předčasně.“

    Protože pomoženo klientovi bude jen tehdy, pokud terapeut sám sebe upozadí a hlavní „řidič“ terapie bude klient, terapie se bude řídit možnostmi a rámcovými cíli klienta.

  33. rulisa napsal:

    31
    Ale jinak myslím, že to, co z tebe v tomhle tvém věčném přesunování konrétního a obecného mluví, není profesní deformace, zcela určitě. :-))

  34. ratka napsal:

    32. no ano… možná jsem to vyjádřila blbě. Pocitově. že slovo cíl evokuje různé představy. jakože se něco dere do popředi

  35. ratko 27
    Nic nebyly výtky a nikdo jiný tu neříkal nic jako „odprejsknout.“

    Ty ses ptala na cíl a nespicifikovalas ho jinak, než že to navazovalo přímo na cíl v individuální psychoterapii.

    Jestli se ptáš na motivaci lidí, co pracují v pomáhajících profesích, tak ta je různá a mnohovrstevnatá a je dobrý, aby si tu svoji každej připomínal, věděl o ní. To je celý. Z těch svých motivací se tu obšírně zpovídat nehodlám, ale je dost možný, že už jsem to tu někdy psala. Koneckonců mě znáte a to je taky odpověď – zdá se mi, že zdlouhavým odpovídáním, jaké jsou moje motivace, bych tu jen opakovala už známé. I když se to trochu v průběhu mění, ten pohled na to – proto si taky myslím, že kromě toho, aby člověk svoje motivace znal, je dobrý si je občas znova revidovat. Plus psychoterapeut, kterej je důvěryhodnej, chodí na supervize a ty se týkají pracovních témat a zároveň i jeho osobních témat, způsobů reagování, který se do tý práce prolínají – a tam taky ty svoje motivace, cíle, pomalost nebo netrpělivost přijdou na přetřes, pokud je potřeba. Vylezou.

  36. 30 ratko
    “ Klient přichází jako zákazník, a terapeut mu nabízí nějakou službu. Co je tou službou? “ a to je taky dobrá otázka a odpovědi na ni jsou určitě leckde na internetu a může na to být víc pohledů, definic a může se odpověď docela lišit podle toho, z jakého psychoter.přístupu vychází ten, kdo odpovídá.

    Takže bych nerada byla ten, kdo tady bude neumělae se snažit odpovědět a pak si najdeš na netu něco úplně jinýho a moje odpověď bude beztak napytel a budu ji pak nějak obhajovat…to nemám chuť.
    Jen bych řekla, že v posledních výzkumech a metastudiích – výzkumech o výzkumech :-) – se ukazuje, že co v psychoterapii funguje a pomáhá jako hlavní faktor, je vztah. A kupodivu dost bez ohledu na to, v jakém směru je terapeut vycvičen a taky celkem bez ohledu na to, jak je zkušenej nebo nezkušenej.
    Takže když chci být efektivní psychoterapeut :-)), měla bych tedy nabízet vztah. Nabízím sebe, tj. druhého člověka, který se dává k dispozici klientovi pro jeho… téměř cokoli. Ono totiž nefunguje dělat si psychoterapii sám sobě, sám si plakat, sám si zkoumat svoje věci, sám je vztahovat k něčemu z minulosti… to můžu, přinese to nějaké drobky, ale pořád to dělám zaběhaně podobně a nic většího se nestane. Terapeut respektuje druhého jako samostatnou osobu, nehodnotí, pokud možno (a má to zaběhaný, rozpoznává, co kdy říct nebo neříct – ale ne jako naučené fráze, to nikdy, je to opravdový, je tam v tom za sebe), a tento přijímající vztah je léčivý.

  37. 31 ratko
    ta mě trochu míjí… jestli bylo pomoženo, konstatuje klient. A jak se pozná, že se někdo má dobře? Na to umíš nějak universálně odpovědět?

    A ta formulace „je pomoženo“ je právě nějak pro mě od kořene jiná, než je moje myšlení. To enní žádný „ono se to“ nebo že někdo někoho opraví. Je to práce. Toho klienta. Ochota, odvaha, práce… Život, no.
    A zrovna je v takový situaci, že potřebuje napřed podporu, aby to nějak zmáknul a byl s tím spokojenej. A ta podpora je psychoterapie. Nebo to může bejt něco jinýho, síť jeho vztahů s kamarádama nebo rodinou nebo farností…

    Terapeut může mít pocit, že se nic nehejbe. To je v pořádku.On je tam od toho, aby vydržel i tohle. Že se padesátkrát sejde s někým každý týden ve stejnou dobu a má pocit, že se to nehejbe. BUď je mu zřejmý, že je dobrej důvod, aby se to zatím ještě nehejbalo (na straně toho klienta), anebo má dojem, že je to na straně terapeuta, že je moc opatrnej a mohl by dělat víc – tak si ten případ a svůj pocit vezme do supervize. Ale ono když se nic rok nehejbe a ten klient stále dochází, tak to znamená, že chce docázet, že mu to něco dává. na to se ho samozřejmě můžu i přímo zeptat. A on třeba odpoví, řekne, co by chtěl, anebo to jakoby neuslyší achodí dál a to znamená, že si pro něco chodí a dostává to. Kdyby nedostával, nějak by se to projevilo, třeba by byl vzteklej a to by se stalo tématem na té terapii a to by právě bylo výborný a dalo by se to prozkoumat a něco si z toho vzít.

  38. 32 ru,
    no. už jsem se nechala chytit do ratčiných přeskoků a zcela jiných formulací, než byly použity, a už jedu ve vysvětlování :-D Tak snad si během něj udělám pro sebe takové opáčko.

  39. 31 mě zaujalo to „že se to nehejbe.“
    Možná proto, že i já jako klient jsem takovej, že se něco moc nehejbe… :) Chytla jsem se, ratko, můžeš bejt uspokojená, CÍL splněn :)

    Jako terapeut, aby se něco hnulo, nikdy neudělám to, že budu před tím klientem nějak propagovat to, co má nastat, to, kam se má a chce (on chce, ne já!) hnout. Obzvlášť v gestalt přístupu, což je ten můj, nebudu podporovat jednu stranu.
    Příklad:
    Přijde mladík a sám říká v úvodních dvou hodinách, čeho by chtěl dosáhnout, co by rád. Říká, že se chce rozejít se ženou, která je na něj hnusná, odstěhovat se, bydlet sám. Pak na následujících setkáních říká, že už by se rád odstěhoval. Pořád to ale nedělá, jen říká. Takže jsou tam přítomné obě strany – něco ho drží, tam, kde je, i když ho něco táhne pryč. Já mu nebudu říkat a připomínat nic jako „Ale přece jste před půl rokem říkal, že chcete odejít – má to pro vás řadu výhod;zkusil byste je znova vyjmenovat a říct taky nevýhody toho současného stavu…“ Já tam jsem s ním celým, s těmi oběma stránkami, můžu je nějak ukázat obě, aby je líp viděl, nebo můžu s pochopením říct klidným přijímajícím hlasem, že obojí má nějaké výhody. Netlačit ho nikam. to by se akorát naštval a šel by obhajovat ten druhý pól, například. Takovejch lidí má ve svým okol hodně, který mu říkaj „Už se na tu holku vyser a jdi vod ní, vždyť tě využívá a tahá z tebe prachy a podvádí tě.“ A přesto to ještě neudělal. Já bych mu nijak nepomohla, kdybych jen opakovala, co slýchá pořád. Já podpořím obě ty strany a on tím nějak dostane půdu pod nohama (nebo ji dostane jinejma věcma během našich setkání, uvědomí si, v čem je dobrej, na co se může spolehnout, co už dokázal, že už se mu kdysi povedlo odejít od podobné ženy apod.) a může se sám nakonec rozhodnout a konat podle toho, i když zažije nějakou ztrátu; protože to bude jeho skutečný přesvědčený rozhodnutí, a ne že mu někdo dá radu „Udělejte to.“ To by bylo nahovno a ke všemu by to bylo direktivní a to lidi v takový situaci, s takovýmhle (zdravým) vztahovým tématem nepotřebujou. To by na sebe hrdý nebyli, nezískali by jistotu, nic.

  40. ratka napsal:

    39. jo to je dobrý příklad. je tam nějaká rozehraná situace… přičemž ta situace je rozehraná tak jak je z důvodu vnitřního nastavení daného mladíka.

    nechci tě zpovídat, opravdu to nebylo úmyslem a ani rýt do něčeho, jen že mě to velmmi zajíma až natolik, že jsme googlila různé terapeutické skupiny, a vygooglila jsem jen nabíky na zbavení závislostí /různých/. tedy v důsledku je problém tíhnutí klienta k určitému jdnání či do určité situace, je magnetizován… nečím, co vlastně chce. i když mu to škodí. chce hrát, chce býtzávislý, chce brát drogy, chce pít, chce být s hnusnou ženou…. ale terapeut ho má přivést ddo stavu, kdy to chctít nebude neboli kdy pozná že to není pro něj dobré. tedy opět to píšu šablonovitě, ale cítím že tady někde uvnitř je hluboký rozpor v daném člověku, kterému má být pomoženo. a poukázat na tento rozpor je jedna věc, a dokázat ho přesměrovat…aby chtěl nepít, nehrát, odejít od ženy, od maminky, nebýt závislý, etc. TAkže jsem to opět rozmázla ale je to tím, že na to koukám… a třeba se ptám sama sebe, jak závislosti vznikají a zda je možné se jim ubránit. úzkost je taky jen zakuklená závislost.

  41. ratka napsal:

    Předpokládám, že mám asi nějaký komunikační problém, protože se ptám na něco co je možná jiným naprosto srozumitelné a jasné, a já se ptám jak debil. Takže budu pokračovat, máme zde někoho kdo tíhne k zlé ženě, která mu ubližuje a on racionálně ví, že by se měl osamostatnit a jít svojí cestou. ale jeho srdce tedy nitro je obrácené k původnímu (ženě, matce, nerespektujícímu otci etc) a on by ho chtěl odvrátit….očistit, ale žádným vysvětlováním povídáním a ukazováním „tamto“ uvnitř mu změnit nejde. Pak nastupuje terapeut… v mé hlavě zde byl tento bod, když jsem se ptala na cíl. i proto ten trpný rod „být pomoženo“ jelikož zde vnímám určitou bariéru, kdy si dotyčný neumí pomoci…. pořád ho to táhne tam kam ho to táhnout nemá.

  42. 40
    a co že tě zajímá závislost? – Ono se používá slovo závislost, ale v těch programech se tím myslí „nezdravá závislost.“ Ne tendence se pohybovat během života na škále mezi úplnou nezávislostí a úplnou závislostí. To máme každej. Dokud se pohybujem na škále (čehokoli) na různých bodech, je to zdravý a je to úspěch.

    41
    jo, asi chápu. Akorát já nepoužiju slova „kam ho to táhnout nemá.“ Třeba má! Jak to mám vědět, já nejsem bůh a varuju se toho. Třeba ho to tam dotáhne. Třeba si v průběhu terapie ujasní, že nic měnit vlastně nechce, že chce setrvat. Proč ne! On je svobodnej, já jsem svobodná, nesnáším někoho do něčeho tlačit, i kdybych mu to tisíckrát přála – to by pak asi bylo spíš moje přání než jeho a od toho já tam nejsem, to by byl problém do supervize a otázka, jestli vůbec můžu pracovat s někým, koho mám nucení někam tlačit, s kým ze zásady nějak nesouhlasím a neumím se od toho oprostit. To by mu nebylo k ničemu.
    Já tam jsem ten, kdo podobné svoje frustrace zvládá nebo nedopustí, kdo přijímá rozhodnutí druhýho, protože kdo jinej má sám o sobě rozhodovat než ten dotyčnej, on má zodpovědnost za svůj život a já to respektuju. Pokud by byl ohroženej sebevraždou, tak můžu zasáhnout i důrazněji, ale to je ohrožení života, ne psychoterapeutickej proces.

  43. ratka napsal:

    42. cítím to jako určitou patovou situaci, možná tím… že si to nedovedu představit :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>