Akryl v jižních Čechách

NA MALOVACÍ VÝPRAVĚ S LENKOU2

500-05-siesta

Od soboty do soboty. Už je to naše třetí malovací výprava. Předloni Vysočina, loni Šárka, letos jižní Čechy – Blanský les / Podkletí / Křemže. A už si to šineme krajinou s prázdnými plátny a čtverci z karimatky na sezení, z Chlumu podél potoka ke Křemžskému rybníku, kde jsme si předchozího dne vytipovaly motiv. Máme odbočit od potoka doleva. „Tady to vypadá, že vlezeme někomu na dvorek…“ Další odbočka: „Tudy ne, to vede někomu do zahrádky.“ A tak vypadaly všechny, až jsme stanuly před Holubovem. Rybník byl daleko vzadu.

A bylo horko a bylo 11 hodin, tak jsme šly do Holubova na oběd. Do hospody u nádraží, co sama vypadá jako nádraží, ale je to i obecní úřad a jmenuje se „Pod Kletí.“ I když jsme se trochu bály, že tam potkáme čiperku… O dva dny dřív, v neděli cestou z Kleti tu k jídlu nic neměli, nebyl kuchař. Tak jsme si nedaly ani pivo. Radši. Jen co jsme tehdy venku usedly, přihopkala totiž k našemu stolu čupr starší žena. A hned si sedla. Tři muži, se kterými stolovala prve, kupodivu ani nevypadali, že si oddechli, ale věřím, že oddechli. Asi ani nedýchali, aby to vydrželo.

Tu paní jsme potkali už cestou na Kleť. Pod dolní stanicí lanovky. Ta jezdí co hodinu, takže jsme tam měly spoustu času a u děsně drahého stánku si daly pití. Já Kozla. A párek v rohlíku. Konzumovaly jsme a pohlížely na parkoviště, když tu z Kletě seskákala tato štíhlá babka a dala si hned taky Kozla. Mě to v tu chvíli uklidnilo; řekla jsem si „Dobrý, je to normální si dát dopoledne pivo, jsem tu správně, už včera v motoráku se ukázalo, že je tu děsně chlastací kraj.“ I jiní lidé sešli shora, začali nasedat do svého auta, když tu k nim čiperka přiskočila a téměř začala tu paní objímat. Zřejmě protože ji nahoře potkala…

Tato epizoda se nám večer v Holubově tváří v tvář čiperce vynořila z paměti jako blesk. Jako varovný ohnivý nápis. Ona si už přisedla – viděly jsme se přece pod Kletí – a mluvila a byla zvědavá, jestli chodíme meditovat. Protože kusy karimatek na sezení jsme měly s sebou i na Kleti, kdyby náhodou. Jenže pršelo, nic jsme vodovkami toho dne po příjezdu nemalovaly (krom toho jsme na to neměly čas, protože jsme si omylem prodloužily cestu, nojo, nejen dnes). Čipera měla rozvázaný jazyk a už musela dávat pozor na artikulaci. Pryč, pryč, řvalo to ve mně. Ha, půjdu se zeptat dovnitř, jestli vaří – Ne! Lenka2 se zvedla první, to NE! Bohužel, zůstala jsem u stolku sama s čiperkou. Řeč jí jen jela a dokonce na mě šmátla! V tu chvíli položila důvěrnou otázku:
„Vy jste čarodějky desáté kategorie?“
?
Naštěstí Lenka2 přišla se zprávou, kterou už znáte, že tu není kuchař a nevaří se. Dost možná si to vymyslela, aby nás před čiperkou zachránila. Omluvily jsme se, že nemůžeme otálet a musíme dál, do Křemže, protože je večer a máme hlad. Už vestoje jsme se stihly dovědět, že můžeme k paní na návštěvu, že dostala králíka a bude ho péct zítra. Prchly jsme. Do restaurace, kde už měli jen řízek se salátem. Je s podivem, že v tomto kraji večer jídlo moc neseženete a když ano, opakovaně je to řízek se salátem. Se salátem ve třicetistupňových letních vedrech.

Chápete tedy, že v den malování pláten jsme do hospody v Holubově vstupovaly se strachem, že nebudou vařit nebo že budou mít u stolku čiperku nebo že budou mít jen řízek se salátem. Naštěstí se ani jedno nestalo, najedly jsme se a jaly se postupovat ke Kremžskému rybníku zase z druhé strany. Po několika nesrovnalostech v mapě a krátké zkratce po kolejích jsme byly na místě a celé odpoledne malovaly. Toto (můj obraz je vpravo, ten vlevo je Lenky2) :

500-04-kremzsky1

Druhý den už bylo jasné, že je potřeba obraz domalovat jedině za odpoledního světla, takže jsme šly na oběd záměrně a pak teprve k rybníku. Na večeři jsme nešly už nikdy, to nemělo smysl, večer se tu jídlo nesežene ani ve večerce – jedna má do pěti, druhá do devíti a neleží vždy při cestě. V denním menu v Křemži nebyl salát, ale tři jídla: palačinky, langoš a kachna. Taky zajímavý! Kachna byla cenově milá a chuťově výtečná, velká porce, červené zelí, stehno. Toho se snad budou držet. A jdeme malovat podruhé až do večera:

500-05-kremzsky2

Potřetí jsme už k rybníku nešly. Další den bylo hrozné dusno a byly jsme unavené. Malovaly jsme jen večer;  přímo v pokoji jsme došmrdlávaly stromky a rákosí a viděly, že detailní dodělávky „v ateliéru“ trvají nemálo hodin, i když je rámcově skoro hotovo.

Jenže ubránit se těm piplavým dodělávkám, to je skutečné umění!

Stejně jako při čemkoliv jiném, i při malování se ukazuje, jaký kdo je, čemu se neubrání a co komu dělá potíže. Tak mi to připadá. – Jo ta popelnice. Ta asi taky o něčem hovoří, asi o skepsi a stáří. Stála asi o 30 metrů vedle, ale musela jsem ji na obraze mít, hned mě zaujala, líbila se mi, přitahovala mě. Podobně jako lampa s červeným podstavcem na akvarelu sv. Jána. Jinak by ta krajina byla moc idylická, moc optimistická, moc čistá. Podle mě. Objektivně přece proč by nebyla krajina idylická, optimistická a čistá. Jihočeská krajina obzvlášť. To už není krajinou, ale autorkou, že jí idylické a výhradně čisté a optimistické věci, lidi, krajiny, načinčané byty nafocené na internetu připadají krajně podezřelé. Krajně podezřelá krajina by to pro mě byla bez popelnice. Není to výzva k ekologii, není to burcování k lepšímu odpadovému hospodářství. A není to pesimismus. Já věřím v rozvoj skrze (sebe)poznání. Vždyť co všechno se v té popelnici skrývá! To také připomíná sebepoznávání. A to, že ta popelnice je moc krásná.

Popelnice mě prostě přitahuje, je to dobrodružství. Horší je to s těmi nároky: chce to přitmavit na obraze vrbu. Pak v některých místech zase zesvětlit, aby tam vzniklo světlo a stín. Teď tam něco nesedí. Jiným odstínem zelené přitmavit. Ale v tomhle místě ne. Znova. Jinak. Jinde. Jinou barvou. Není to dost. Není to ještě dost dobrý. Musím to zlepšit. Po dvou hodinách zase znova totéž kolečko. Nepustím. Nepustím. Já to dodělám. Já to dokážu. Já to přece vím, že to dokážu. Jen potřebuju čas. A jsem už unavená!

Takže se přetáhnu. Jako jindy. Například s mým kocourem Šimíkem… Nepustím. Já ho uzdravím. Já seženu lék. Půjdu támhle. Půjdu jinam. Odvezu ho. Urvu to sama. Všechno přece urvu. Vezmu si dovolenou. Utratím všechny peníze. Budu s ním. Musím mu pomoct. Domrtě. – Jenže kdo jsem já, abych všechno zmohla. Kdo jsem já, abych přemohla smrt. Ale já chci!

Tak to může dopadat – únavou, přetažením, odpadnutím. V horším případě i tělesnými potížemi, ale to když jde o něčí život. Už to líp a dřív poznám, takže při malování to dopadne jen pipláním detailů. Naštěstí nejde o život, jen se hezky zobrazí ten mechanismus. Ještě jeden večer trvalo ten obraz dodělat. A stejně něco chybí – větývky nahoře vlevo, aby ten strom nevypadal suchej. Je to třešeň a nebyla suchá a já nechci, aby byla suchá, já ji suchou nenechám, já ji neopustím, já to nedovolím, já jí někdy v budoucnu lístečky dodělám. Nesnesu je neudělat. Myslela jsem si asi dva dny, že to snesu pustit, ale ne.

500-08-obraz

Vyzkouším lehkost na jiném plátně.

Vyzkouším nedělat detaily. Nervat to.

Možná.

Třeba se zastavím včas, když motivem je stavidlo.

500-05-stavidlo1

Je v hrozně nedobrým formátu plátna a to mě právě taky inspirovalo jako výzva. Že to jako zase urvu. Že i do takovýho úzkýho formátu nastojato já něco narvu a bude to dobrý a pověsím si to nad postel. To těžko… To stavidlo by samozřejmě mohlo být i v tomhle pekelném formátu umístěno líp – u levé strany a o kousek výš. Ale ne, já to chci zmoct takhle, takhle jsem si to načrtla a budu se nad tím vztekat příští týden. Máte k tomu nějaké tipy? – Já bych řekla dát vysoký strom doleva.

A naložím si ještě víc, dodělám i loňský obrázek ze Šárky. Mám tam stromy hotové – větve na pozadí oblohy jsem přemalovávala osmkrát, pak už jsem neměla chuť ani sílu dodělat popředí. Možná ani schopnosti; chybí mi domalovat sedící ženu v trávě. S kloboukem. Aby toho nebylo málo.

P.S.
Do Holubova jsme šly ještě jednou, při odjezdu s věcmi na nádraží. Nechápu, že jsem 20 kilo nákladu donesla tak děsně rychle v takovém vedru na místo vzdálené několik kilometrů. Že jsem to zase urvala (připomnělo mi to moji babičku, matku matky, která prý dokázala rozsekat sama půl prasete razdva). V hospodě právě otvírali a čiperku jsme už nepotkaly.

SOUVISEJÍCÍ:

1. malovací výprava – Blatiny / Vysočina, léto 2016.

2. malovací výprava – Šárka, léto 2017. Domaluju snad v létě 2018.

Malovací víkend – České středohoří ve větru, podzim 2017.

V práci – Zátiší, červen 2018.

3. malovací výprava – akvarel, pod Kletí 2018.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae, Zákoutí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

29 komentáře u Akryl v jižních Čechách

  1. Milan napsal:

    Neumím malovat, ale řekl bych, že je to trochu „tvrdé“.

  2. Saul napsal:

    Ukoristil jsem v knihovne noveho Cilka.
    https://www.casopisbarbar.cz/kultura/v-siti-pameti-uvizl-slunce-se-ptal
    Ted jsem to otevrel a zrovna na fotce Kleti.

  3. Saul napsal:

    Obdelnikovy obraz s domky pusobi nedodelane,ale uz ho nedodelavej,bohuzel ma spatne perspektivu.
    Na to bacha,to uz se pak proste spravit neda.
    To chce vychytat hned pri skicovani.

  4. zuzi napsal:

    Tak oni to jsou domky… já jsem na ten obrázek koukala a vůbec jsem nepřišla na to, co tam je. Zdálo se mi to jako šikmá nafukovací hala s podivným dekorem. Jako něco co do té krajiny nepatří a co nedokážu identifikovat… až Saul to odhalil… Jinak … obraz s popelnicí bych já osobně ořízla jako fotku, nechala dole jen kousek vody a nahoře kousek nebe nad kopcem. Akvarýlek se svatým u mne vede na celé čáře :). Pokud se do té umělecké debaty mohu vmísit…

  5. Saul napsal:

    Jo,taky bych to oriznul.
    On ten ctvercovy format neni pro krajinky moc idealni.
    Ale zase se mi libi ten fialovy nadech na hladine v popredi.
    No a popelnici nekomentuji:-)

  6. ratka napsal:

    Líbí se mi obrázky, púsobí na mě surrealisticky, jakoby obrácené zevnitř. Obrázek s kostkama je fantastický. U popelnice se mi jevilo v prvním moment že se na mě dívá nosem

  7. rulisa napsal:

    Popelnice mě vede. Kdyby se do ní dostalo o kousičičínek víc (podvečerního či předbouřkovýho) světla, byla by dokonalá. Takovej malej Lhoták.
    Neřezat.
    Lhoták taky rád prostor a vzduch.
    I já.

  8. rulisa napsal:

    Výtvarný dílko nemá být dokonalý, má bavit.
    Takhle ta popelnice baví. Hodně.
    Po oříznutí to bude jen nudná normovaná předpisovka. Jako z hodiny VV.

  9. Jirka* napsal:

    Trochu jsem se ztratil v tom kubismu za vodou.
    Pohled z dálky je pěkný, voda je trefená perfektně, popelnice by mi taky chyběla – má trochu znaky karikatury, tím zvětšením detailů víka, ale to všechno tam pěkně pasuje.

  10. barča napsal:

    líbí se mi to. taková hezká serie. Pod Janíčkem s lampou a ted k tomu tahle krajinka s popelnící. nic s tím dál nedělej, nech to tak.

  11. barča napsal:

    a k tomu tvému psychologickému rozboru, který jsem dočetla – uff.
    zkus nebrat tak příliš vážně. :-) a přeju hezký volný dny. (i v duši)

  12. zuzi napsal:

    Každé výtvarné dílko se okouká a to, které doma visí a má na sobě ještě navíc nějakou takovou pecku jako je třeba ta popelka se okouká ještě dříve a člověk mu začne očima uhýbat. Třeba já mám doma holé zdi a tak mi to vyhovuje. Jen pár akvarelů, dárků od kamarádky jsem zastrčila za sklo knihovny a střídám je. Výtvarný dílko nemá být dokonalý, má bavit … tak s tím se dá polemizovat… výtvarné dílo není karikatura nebo vtip, který je na jedno použití. Dnes se díky koncepci cpe do umění každej a hned chce vydělávat. Právě tím že šokuje, protože dnes už se řemeslo moc nenosí… Chodím ráda na umění do galerie, nejraději na ucelené výstavy jednoho autora, které ukazují jeho vývoj. Přes léto je krásná expozice v Českém Krumlově v Schiele centru. Několik výstav – pohled ženy. Nechtělo se mi do galerie, ale nakonec jsem byla okouzlena – TOY BOX, Blabolilová, Rajnišová. Ta jména mi nic neříkala. U Blabolilové byl i ten jemný vtip, ale v kontextu s tím ostatním. Pro mne prostě není vtipné, když narvu do poetického obrazu popelnici, s prominutím, když to mám tak natvrdo říci. Je ale věc jiná, když to namaluje Liška, kterou to baví a která si to zdůvodní a dělá to pro svou radost. Jen já pro to nemám moc pochopení. –

  13. rulisa napsal:

    12
    Zuzi, to, co jsem napsala o bavení, není z mé hlavy, a bavit neznamená rozesmívat. Nemá to souvislost s vtipem.
    Copak všechno, co tebe baví, znamená, že u toho vtipkuješ?
    Bavit znamená, že mě baví se na to dívat – tudíž se taky zdaleka tak rychle neokouká jako to, o kterém si řeknu „dokonalé“ – a hotovo. To, že fotka baví, je naprosto běžný výraz ocenění fotky mezi lidmi výtvarného fotografování znalými, znamená to, že je právě na fotce nějaký malý nesoulad, který ji dělá zajímavou, pohled přitahující, do obrazu vtahující. Jako by ta fotka komunikovala s člověkem právě tím něčím…
    Dokonalost nebaví, dokonalost je na jeden kuk, hotová, uzavřená, v podstatě nekomunikující, je mrtvá.

  14. rulisa napsal:

    Osobně pro mě – ten obraz s popelnicí je první od Lišky, u kterého mě napadlo, že tohle bych si doma klidně pověsila. Právě proto, že je to v té své lhotákovsky melancholickopragmatické poetice – bavící.

  15. ad menší obraz s domky – ten není můj, ten je Lenky2.
    Asi to připíšu do článku. Já to tušila, že v tom dělám zmatek.

  16. ad popelnice
    Mě taky baví. A myslím, že ve skutečnosti trochu světlejší je; ta finální fotka obrazu je taková přistíněná.
    Kdyby ta popelnice tam nebyla, musela by ta krajina být pojata nějakým lepším stylem, aby mě nenudila a neštvala, že je taková nic extra (teda ne ta krajina reálná, ale to provedení obrazu).

  17. Milane 1
    Jo, to je dobrý, to mě zajímá, takovej postřeh. To slovo tvrdý. Můžu pak z toho příště vycházet. Asi to mluví i o tom, že ta vesnice vzadu (je to Mříčí) mohla být míň ostrá, jen naznačená. Že to chce se naučit ubrat a nepiplat to.

  18. ad formát obrazu
    Tojo, to je pravda, že krajina je lepší naležato – a nejen proto, že jsme na to zvyklí, ale že ji tak vnímáme zrakem „přirozeně.“ Snažila jsem si uvědomit, jakej formát vlastně vidím, jaké je to zorné pole, a připadá mi, že běžně, když se na nic nezaměřuju, je to určitě formát naležato a je to formát fotky, zhruba 4:3 nebo i ten protáhlejší. Ale když si sundám brejle, je to jiný, připadá mi to jako kruh.

  19. barčo
    díky. Neboj, já to zas tak nežeru a neberu vážně, vždyť nejde o život :- ) Jenom jsem se do toho ponořila pro účely článku a objevování, co to vlastně dělá.

  20. psice napsal:

    Mně tam trochu ruší popelnice a ten strom. Nejvíc se mi to líbí, jen když vyrůstá ta vesnice nad vodou. Ve mně by jsi měla největšího fanouška, kdyby ses vrhla na portréty. Třeba takovou čiperku s pivem a králíkem na pekáči v pozadí, která by měla ve tváři a v očích sepsaný všechny svoje avantýry, hříchy, pokání a samotu.

  21. psice,
    v tom případě budu pilně trénovat krajiny a až budou uvolněnější, troufnu si na lidi. Čiperka rozesmátá, vdechnout jí její šmrnc, no, to by mohlo být i zábavný.

  22. Saul napsal:

    Ciperka by ale jeste k te popelnici domalovat sla,ne?:-)

  23. 22
    Mohla by se jednou napjatou paží držet toho stromu a vlát radostně ve větru, vysmátá. A popelnice je v tom případě samozřejmě plná jejích plechovek od piva!

  24. rulisa napsal:

    24
    Tak tohle vidím živě! :-))

  25. barča napsal:

    24. mohl by to být dobrý komiks o Čiperce :-)

  26. M. napsal:

    Obraz s popelnicí je skvělý, takový bych si klidně pověsila doma :-))
    Být to klasická krajina, tak by mě tolik nezaujal, protože to místo neznám a nemám k němu vztah, ale takhle v něm vidím nějaký „příběh“…
    Je pravda, že strom vypadá suchý, a pokud mu ještě doděláš větvičky a lístečky, bude mít obraz jinou atmosféru… ale jako divákovi, který to místo nezná a pokud bych nečetla tvůj komentář, tak se mi to moc líbí i takhle :-)

  27. rulisa napsal:

    27
    Žejo!

  28. Ano, lístečky budou.
    Už jsem se dostala k barvám, ale k obrazu zpátky se dostanu za týden. Teď mám trénovací týden osamělého tréninku jednak akrylu a jednak akvarelu. Plus krmení kotěte a kocoura zrzavého. A házení spadaných švestek na kompost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>