Čas na něžnost (3)

K SOBĚ.

IMG_0517-barometr500

Ne se pořád kritizovat a všímat si, kdy jsem mohla být aktivnější a nebyla, kdy jsem mohla být uvolněnější a nebyla, kdy jsem mohla držet hubu a nedržela. – To moc něžně nezní. To zní jako já.

Chci sama sobě říct, až se budu někde exponovat pohybem, tancem, obrazem, zpěvem, brnkáním na nástroj: „To mi musíš ukázat ještě jednou! A baví tě to? To je skvělý.“

A ne se leknout, zarazit se a proto už to nemoct udělat opravdově, nemoct to zahrát čistě natož s patřičnou dynamikou. Ne se leknout a zarazit se nebo mě leknout a zarazit mě jako se mi to asi stalo v dětství: Představuju si, jak jsem běžela s otevřenou náručí, kde jsem měla sebe celou a chtěla se celá dát a ukázat – co jiného má a dává dítě – a přišlo „Stop.“ Nebo přišel dojem, že je to všechno samozřejmost; co mi jde, je samozřejmost, o tom se nemluví, a co mi nejde nebo ani ne nejde, ale nejde dokonale, to je nedostatek a „mohlo to být lepší.“ A co jde dítěti dokonale? Asi nic… A když mu to jde, jeho rodiči to jde beztak ještě líp, jak se vzápětí dítě-já přesvědčí. Tak odtud odněkud moje polarizované pojetí vlastních schopností – když jsem nejlepší, můžu se cítit schopná, jindy rovnou úplně neschopná, že nic neumím; na úsečce mezi tím se pohybuji těžkopádně, musím si ji schválně připomínat, jinak jsem na jednom z jejích konců, resp. na tom dolním. Nacházení pravé míry nemám ještě zdaleka zautomatizované. A v těch pólech leží moje neněžnost. K sobě.

(Pro doplnění: Nikomu nezazlívám, jak mě vychovali. Jak mohli. Šlo by jim všem na oplátku říct „Mohlo to bejt lepší,“ to může říct každý z nás. A ono to mohlo bejt mnohem, mnohem horší.)

To bychom měli a už o tom mluvit nemusím. Jen se sledovat, jak moc se mi bude nebo nebude dařit to aplikovat, do jaké míry na úsečce. A i pól nedaření je v pořádku – dlouhodobej kuřák taky zkouší přestat kouřit většinou víckrát.

Jinak teď týden mé něžné oko a ucho nebude rozptylováno.

Dnes jen trochu bylo. Někdo nevěděl, že mi letos umřel táta. Tak se to dověděl, zaobaleno do milé úsměvné vzpomínky. Později na stole ležela náhodou nálepka s údaji o známém fotbalistovi. „On měří 180 centimetrů? To jsem myslel, že je menší. Představ si, jak bychom mezi nimi vypadali my dva!“

„Já bych byla v bráně,“ odpovídám se svou bezprostřední pohotovostí a zazdívám tím konverzaci. On řekl My… Přitom já jako žena jsem vysoká nadprůměrně. Takže dobrý – nebere mě vůči sobě jako výškově předimenzovanou, hurá. To bylo doufám smyslem sdělení.

A příště za týden. Potom jsem si uvědomila, jak mi těch pár vět – a věty s jinými lidmi ne – připomnělo víc věcí. Jednak to, že mi umřel táta. Smutek po něm. A až večer mi došlo, že byly Dušičky a mě ani na chvíli nenapadlo, že se k nim můj táta nějak vztahuje. Já se k hrobům totiž moc nevztahuju. Táta taky ne. Ani zaživa.

Ten smutek mi připomněl, že kámoš Soused byl předvčírem na mašli. A já za ním večer nejela, něco na mě lezlo a potřebovala jsem zůstat v teple. A snad pro něj bylo dobrý si poradit beze mě, aby tam byla možnost, že něco udělá jinak než obvykle. Teda ne že si to hodí. Včera jsem ověřila, že žije. Tak snad vydrží. Je smutný, že je smutnej. A smutný je i to, že ještě nebyl za těch pár let tak smutnej, aby ho to přimělo přestat dělat hadr té své vyvolence.

Smutek.

Připomíná mi něžnost.

Tak i proto jsem se do ní nikdy tak nehnala. Do smutku taky ne. Přitom je užitečnej.

Dneska jsem prostě trochu smutná a je to fajn.

A ještě jednu historku mi smutek a fotbal připomněl, ale tu už nechám na jindy.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentáře u Čas na něžnost (3)

  1. rulisa napsal:

    Když jsem se dočetla k odstavci v závorce, musela jsem se usmát. Protože u toho předchozího mě napadlo: „Až se v neděli uvidím s tatínkem, musím mu říct, ať ty jeho výčitky, že mi nedokázal dát pěkný dětství, hodí za hlavu, že každej má něco a že tohle moje mohlo bejt i ještě daleko horší, i když s pološílenou maminkou, bylo vlastně docela hezký…“

  2. SV napsal:

    tá prvá veta: to mi niekoho pripomína ;-)

  3. SV napsal:

    smutnosť z toho, že Liška a Rulisa nemali asi zrovna ideálne detstvo…..
    a obdiv, a radosť, že to napriek tomu zvládli a sú z nich moc prima holky!

  4. SV napsal:

    …..čas detstva si každý nesieme v sebe…..to dobré, aj to nedobré…..celý život……

  5. ratka napsal:

    Vztahovat se k rodičům… vztahuji se pořád. Jen můj vztah k tomuto vztahování se, se mění…

  6. Liška ryška napsal:

    3 SV
    já jsem měla dobrý dětství a v předškolním věku mi připadalo a připadá krásný. Potom ta škola, to už nebylo ono.

    Akorát v tom dětství něco bylo víc a něco míň, žádná zvláštní hrůza. Šlo v tom fungovat celkem dobře, takže se dá hodnotit jako dobrý i takhle zpětně.

  7. ratka napsal:

    taky mě napadlo… a souhlas s Liškou. Mohlo to být horší :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>