Jak reaguje váš organismus v šoku?

CO DĚLÁ MOZEK / TĚLO / EMOCE? 

Reagujete při nenadálém leknutí stejně jako při minulém leknutí, opakovaně? Anebo zcela nevyzpytatelně a nepředpokládaně?

Mě to hrozně zajímá, protože moje vlastní reakce při leknutí mě nepřestávají překvapovat svou pestrostí. A nekontrolovatelností. Možná se v nich nějaká pravidelnost objeví, když podám jejich výčet:

Hodněkrát jsem byla na letním táboře jako vedoucí. Na jednom z nich jsme už znali pár kluků z vesnice; jak to bývá. Kluků věkově někde mezi námi vedoucími a dětskými účastníky tábora. Věděli jsme, že kluci se chystají za tmy přepadnout tábor a ukrást vlajku nebo něco podobného. Věděli jsme předem, která noc to bude a kteří kluci. A přesto jsem se lekla, když se ve tmě kus přede mnou pohnul vetřelec. Chtěla jsem k němu běžet, ale moje kolena se podlomila do podřepu. Chtěla jsem něco zakřičet, a můj hlas zněl cize, hluboce, jako zpomalený gramofon, a špatně a pomalu jsem artikulovala. To trvalo asi pět vteřin, pak už se všechno odvíjelo normálně, plížící se útočníky jsme pochytali atd.

Podobná reakce se mi stala, když jsem šla jednou večer domů. Odemkla jsem dům, vešla potmě dovnitř, předpokládala, že můj kluk, který šel za mnou, rozsvítí, než vyběhnu po paměti pár schodů. Najednou jsem místo na rohožku před schody šlápla na něco měkkého – tělo! Vylítla jsem nad schody a slyším, že někdo houká. Aha – to já houkám! Hlas mi byl cizí, hluboký. A do toho začal houkat i ten opilý chlap, co spal na rohožce a já ho kopnutím probudila. Pak jsme ho poslali ven z baráku.

Kromě toho, že jsem jezdila ven s oddílem, jezdili jsme na studiích ven i s partou kamarádů. A dvakrát do roka vždycky dvojice připravovala třídenní dobrodružný program pro ostatní. Jednou takhle byl prvním bodem programu souboj družstev v přenášení dívek. Kluci z družstva měli postupně přenést v náručí všechny holky asi o dvacet metrů dál. Na asfaltu. A hned první kluk s první holkou v náručí zakopnul a ona spadla na hlavu. Zůstala ležet v bezvědomí, v křečích … My se rozprchli k nejbližším domům nevědouce, jestli chceme auto, nebo telefonovat (mobily tehdy nebyly), někteří zůstali u té kamarádky. Pak ji odvezla sanitka do nemocnice (měla otřes mozku, bez následků, jen si nepamatovala, jak se to stalo). My jsme pokračovali v celodenním výletu a já přestala mluvit. Měla jsem o ni strach a nešlo mi mluvit. Věděla jsem, že bych to mohla prolomit a násilně promluvit, ale neudělala jsem to; až na konci dne, večer.

Když mi bylo osmnáct, umřel mi kamarád z té naší party. Bylo mu pětadvacet. Moc hodnej, srdečnej a srdnatej kluk. Nešťastná náhoda – usnul ve vaně, plynová karma mu vyčerpala kyslík ze vzduchu. Nijak nekontrolovatelně jsem nereagovala; napřed se té zprávě nedalo uvěřit, potom jsem brečela a chodila ulicemi – chodila jsem takhle po městě, když jsem se potřebovala s něčím vypořádat nebo si něco rozmyslet; byl to můj obvyklý způsob. I dál byly moje reakce takové, jaké se dají čekat při úmrtí někoho relativně blízkého – vzpomínala jsem, jak jsme se nedávno viděli sami dva a co mi řekl, představovala si, jak ho jeho holka našla, a litovala toho, co měl před sebou…

Když mi bylo šestnáct, našla jsem svou babičku mrtvou. Nikdy o tom nevyprávím. Smrt je vždycky překvapení. Od té doby to vím. Teď chci říct, jak to bylo. Babička bydlela poslední léta za rohem od nás; musela být blízko, byla totiž po mrtvici a následkem toho komolila slova, nedorozuměla se dobře, nemohla psát, ale nakoupila a uvařila si, trefila po blízkém okolí. Navštěvovala nás každé odpoledne, než šla do kostela, a každou sobotu a neděli k nám chodila na oběd. Na mši v kostele na Jiřáku se cítila dobře a orientovaně, protože se jí vybavovala dobře známá opakující se rituální slova. Leckdy jsme k babičce šly s mámou a viděly cestou, že má doma zhasnuto, ačkoli bylo jisté, že je doma. To jsme se vždycky trochu obávaly, že se jí něco stalo, třeba upadla … ale vždycky to bylo v pořádku. Asi týden byla nějaká horší, radši jsme za ní chodily, ne ona k nám, a zrovna jsme si řekly, že už je to dobrý a mohla by ven. Večer jsme čekali návštěvu, máma chystala hostinu a já zaskočila k babičce s nějakými cukrovinkami a prádlem. Normálně jdu, vidím, že v oknech se svítí, vyjedu výtahem, zazvoním – i když vím, že to asi neuslyší – odemknu si byt, vstoupím do kuchyně. Svítí se, slyším, že vedle hraje televize. Jdu dál. V televizi něco dávají a babička sedí v ušáku a spí. Přistoupím k televizi a říkám si: Přepnu na jiný program a to babičku probudí. Přepínám čudlík. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že při mém prvním pohledu babička vypadala nějak neobvykle – rty a prsty na rukou má fialové. Přepínám čudlík. Přepínám další a další čudlík a už někde na pozadí vím, že babička je mrtvá a že to musím ověřit najisto. Přepnu ještě párkrát naprázdno čudlík. Pak se otočím k babičce a volám: Babi! – Nic. Rty a prsty na rukou fialové. Volám: Babi! Babi! a mlátím pěstí do ušáku, až jí hlava nadskakuje; nechci se jí dotýkat. – Nic. Teprve teď se polekám a vyběhnu rychle ze dveří.

Minulý měsíc mi umřela kamarádka. První mail, co jsem v pondělí ráno přečetla. Ne, nebyl to spam. V první chvíli jsem chtěla, aby byl – „zahynula při autonehodě.“ – Náš spolužák psal. Stejně jako Ona zůstal po postgraduálu u nás na katedře. Napřed mám pocit, že nevěřím, to přece není pravda, to se mne netýká! Potom zrychleně hlasitě dýchám. Rozdýchávám. Píšu: „Každej den na Ni myslím, protože používám už léta peněženku, kterou utkala a ušila Ona. No to je hrozný, zrovna nejhezčí a nejschopnější holka, co jsem znala.“ Je to tak, Ona je jediná osoba, které jsem kdy záviděla, jak je skvělá. A teď je mrtvá! Je mrtvá a teď musím být nejlepší holka já? Celý den mi bylo nanic. A stala se zvláštní věc – můj mozek najednou všechno otočil. Aby mě utěšil a uklidnil, říkal mi: „A kdo jiný by měl z nás umřít? To přece bylo vždycky jasný, že Ona. Ona přece nemohla zestárnout. Tak to mělo být, to je přece jasné, vždycky jsem nějak věděla, že se to stane.“ A ten den jsem tomu uvěřila. Můj mozek dělal psychotické kejkle – spojil a propojil nespojitelné! Aby mě ochránil před šokem? A před čím; co horšího se může stát, než psychotické kejkle? Před čím mě chtěl ochránit?

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

38 komentáře u Jak reaguje váš organismus v šoku?

  1. ratka napsal:

    To je velmi živě podané, jakoby se to právě dělo. Je velmi zajímavé jak si to uvědomuješ, hloubku tovjeho uvědomování. až překvapivě silné. Pamatuji si, že když jsem se lekla tak naopak moje vědomí jakoby se zúžilo, blokovalo. Nějaký závoj se přes něj přehodil a nedovolil mi prožít tu chvíli plně, jakoby mě to vyhodilo pryč.

    Takže úlek znamená pro mě víceméně omezení funkcí. A s každým dalším úlekem jakoby se vědomí zužovalo a zavíralo, až dosáhlo zvláštního stavu účelné kontrolované funkčnosti. Omezenosti. Takže tyto rušivé momenty vyloučilo. Dnes se vracím zpět do původní nekontrolované divokosti včetně intenzivního prožitku strachu se všemi atributy. ale to je jiný příběh.

  2. Liška Ryška napsal:

    Aha, díky.
    „Rušivé momenty vyloučilo“ – a i ve chvíli nečekané? Leknutí? Šoku?
    Když si sedíš naprosto v bezpečí, doma, v místě, kde znáš každou věc a kout, dřímáš a najednou ti něco spadne na hlavu – tak nevykřikneš nějaká nečekaná slova nebo nečekaný tón? – Než ti o vteřinu později čivy :-) zaznamenají, že ti spad na hlavu jen pavouček nebo brouk…a že se nic neděje.

  3. ratka napsal:

    2. no asi ne. asi nejsem lekavá. spíše zpozorním.

  4. ratka napsal:

    2. no asi ne. asi nejsem lekavá. spíše zpozorním.

  5. psice napsal:

    O příběhu s babičkou by se mi zdálo ještě hodně dlouho. V takovém případě vůbec nedovedu odhadnout, jak bych reagovala, asi bych utekla ještě o hodně dřív, bála bych se na ní podívat…už jsem to jednou psala, mám obavy, že bych jednou nebyla schopná dát první pomoc, i kdyby ještě byla platná.
    Jinak mám šok spojený s nehodou na motorce, oznámení úmrtí někoho blízkého, panický strach o děti, když to vypadá, že se strašně vymleli, nebo když vjel Žmur jednou málem s odrážedlem pod rozjíždějící se auto (určitě toho bude víc, ale tohle mě teď napadá jako první). V každém z těch případů jsem první minuty abnormálně normální, zbystřená a až neúměrně racionální, klepne mě to s odstupem minut až hodin a hodí většinou do mlčení, kdy ze sebe musím nutit slova. Tón hlasu asi stejný, ale to tak může připadat jen mě.

  6. Lenka napsal:

    Stejně jako u tebe: Každá situace je jiná a tedy je jiná i reakce. Pokud to mohu shrnout, tak nejvíc se mi projevuje situace, že se snažím racionálně zhodnotit, koho je třeba ochránit a zachránit a snažím se o klid, i když jsem v tu chvíli narvaná adrenalinem. Pak mám problém se uklidnit a nespím a neustále o té situaci přemýšlím.

    Většinou mě smrt neděsí, před smrtí mám úctu a je-li někdo už na druhém břehu, vím, že je mu už dobře. Snažím se pečovat o pozůstalé. O děti se bojím asi stejně jako jejich rodiče. Protože jsou neopatrné, může se stát cokoli a vím, jaká by to byla tragedie právě pro ty rodiče.

    Ale pak jsem zaznamenala několikrát po sobě naprosto neovladatelnou reakci, když někde uprostřed tábořících lidí někdo divně ťukl do ešusu, bylo to takové trošku cinknutí a trošku jako svistot …….. no, ve chvíli, kdy jsem se bavila asi s dalšími třemi lidmi to se mnou hodilo do příkopu a já si kryla hlavu a očkávala jsem výbuch. Byla jsem z toho trochu dost překvapená, ostatní se mi také divili, pak jsme se i smáli, za minutu se ozval stejný zvuk a já byla zas na zemi s krytou hlavou. Tělo reagovalo na podnět, aniž by tam byl prostor na nějaký myšlenkový proces. Asi nějaká vzpomínka na válku, možná, nebo to mám z válečných filmů, kterými jsme dřív byly jako děti krmeny a já to nějak hluboce prožila. Od té doby, co jsem si to racionálně zpracovala, se mi to už nestalo.

    Já myslím, že nikdo nemůže dát za sebe ruku do ohně, že by reagoval tak či onak v konkrétní situaci. Hasiči, zdravotníci, policisté atd. se na to trénují a stejně ….. i z nich občas někdo zpanikaří. Nicméně, když mi někdo po pádu jde do křeče (zpravidla zapadlý jazyk) nebo má tepenné krvácení, tak nebudu zdrhat, ale vrhnu se k němu a budu se snažit udělat, co se dá. Jedna kolegyně, když jsem měla dítě s tržnou ránou na hlavě (teklo to jak hrom) a chtěla jsem jí říci, ať pohlídá i moje děti (šli jsme ve štrudlu z divadla), tak přede mnou utekla. Tedy jsem poprosila ty malé děti, ať dojdou v klidu do školy v tom štrudlu a tam si sednou třeba do šatny nebo ať někoho požádají, aby se o ně postaral, a šla jsem s dítětem na šití na středisko, které bylo nedaleko.

    Jinak všude se učíme, že ve stresu a v šoku má člověk zúžené vnímání, snaží se prostě hlavně přežít.
    A taky ví, že se nesmí zbláznit ze silných emocí, takže odmítá špatné zprávy, rozčiluje se, aby se odpoutal, dělá nesmyslné věci (třeba jde zašívat ponožky, když ví, že ho to zklidní).
    Takže Úďo, to je noumální. :-)))))

  7. ratka napsal:

    Potvrzuji zazitky jako Lenka. protoze se treba tykalo i mojich vlastnich deti, ktere treba silne krvacely tak reakce byla velmi chladnokrevna. zajistit vsecko co nejrychleji. kdyz ale me to vyhodilo z tohoto zuzeneho adrenalinoveho stavu coz se stalo u dedecek kdyz lezel v komatu v nemocnici a jednou u decko kteremu prave sily hlavu, tak jsem se dostala do stavu tezko oznacitelneho jinak nez silenstvi – Amok. sice jsem nebehala dokola ale citil ajak se ve me neco lame, trha a ja padam do kolen, vysinuti bych to oznacila. Tento stav trval chvili a ovladla jsem se. pamatuji si to velmi dobre jelikoz jsme ridila celou cestu z brna, nejstarsi syn se klepal cleou cestu domu a nemohl mluvit, ani ridit. byl v soku porad. cely den.

    drobne leknuti neresim, brouky, housekny, pavouci a hadi jsou pratele, bouchani, rezani a krik josu mi jedno. ale napadlo me dnes rano jak jsem Jela autem podobenstvi se psem. ze to mam jako cviceny pes. ten taky sedi klidne a ceka na pokyny, a pak je vykona. nenecha se rusit projizdejicimi auty . necviceny pes se leka kazdeho chodce aprojizdejiciho auta, porad se rozhlizi a nafa na neco.
    takze si myslim ze ta lekavost je i nerizena roztekanost.. mame emoce stejne jako zvirata. identicke.. i cviceny pes muze chytnout sok a bezet Amok. ale to musi byt poradna racha.

  8. Sejra napsal:

    Z titulu svého zaměstnání jsem občas přizván hasiči k řešení úniku nějakých chemikálií do okolí. Nejčastěji to bývají ropné látky po nehodách. Vždycky tam přijedu dlouho po nehodě, takže pohoda, ale zrovna minulý týden mě zavolali a já zrovna seděl v autě půl kilometru od místa nehody. Tak jsem tam přijel, felicie v potoce a ještě tam byly dvě sanitky, krev, řidič v šoku, poražený chodec na lůžku, okolo doktoři…..nebylo to pěkné…
    Udělal jsem svou práci (vlastně o nic nešlo, těch pár mastných ok na vodě nebylo třeba řešit, napsal se krátký zápis) a po 10 minutách jel pryč.
    A to bylo zajímavé – dovedl jsem si představit, že jdu pacientům pomáhat, měl jsem úplně chladnou hlavu, žádné emoce, žádný „ježišmarjá“. Ale když jsem odtud odjížděl, musel jsem zastavit, protože se mi tak třásly kolena, že jsem nemoh ani řídit.

  9. rulisa napsal:

    Já přestávám dejchat. Normálně mi zastavujou základní fyziologický funkce. I když je potřeba něco udělat, akutně a honem, udělám to, ale pak se mi udělá zle, asi z hypoxie :-))

  10. ratka napsal:

    rozlisovla bych jestli je neco leknuti, jaoze jsem se lekla neceho a reaguji na ulek, nebo jsem v nejake stresujici situaci a setrvavam v ni z ruznych duvodu. kdyz jsem ve stresujici situaci a setrvavam v ni,tak dychma jen povrchne a citim jak mi vystupuje studeny pot na zadech, ruce se mi poti a jakobych se slysela jako ciziho cloveka. takze podobne jako Liska popisuje ale neni to ulek, spise dobrovolny vstup do fobicke situace. kterou si uvedomuji a prochazim ni zamerne, protoze je to treba moje prace nebo posloucham ucitele co vsecko delaji moje deti ve skole, to citim tu bezmocnou frustraci… ktere jsem vystavena a drzim.

    kdyz se leknu tak se leknu, to je proste takove to juuuu no co se to zase stalo. tkaove pichnuti pod srdcem. a podle situace dal pak nasleduje stres. teda jestli muzu uhnou nebo se fatk neco deje v cem musim zustat trcet.

  11. anina napsal:

    Když se něco děje, opravdu o něco hodně jde..už mockrát jsem se divila, jak dokážu, i když ne úplně klidná, ale přece to tak může působit, reagovat v ten moment racionálně. To bych od sebe nečekala. Prostě nějak konám automaticky, jak dovedu.
    Šok, neschopnost se k tomu hned vyjadřovat , třes po těle, slabost, to přijde až po..
    V další fázi si začnu uvědomovat co se semlelo.. a třeba ještě semlet mohlo..a nějak se s tím srovnávám dle závažnosti situace.
    Někdy se leknu úplně skoro až bezdůvodně, pro prkotinu, jindy si někdo myslí jak mě vyleká a nic. Asi záleží, v jakém rozpoložení člověk zrovna je.
    Ale potvrdilo se mi, že opar se mi udělá, nejen když na mě něco leze, ale i když se opravdu víc leknu.
    A to jsem tomu dlouho nevěřila, že to jsou „babský “ povídačky, ale asi ne a někdo to tak má.
    Nevím, co je na tom pravdy, ale prý ten vir oparu je v klidu, a čeká na příležitost, kdy je člověk oslaben, což ze šoku myslím i být může, třeba krátce, ale dost silně.
    Taky jsem zjistila, že pokud se jedná o člověka, kterého znám..pak musím vyvinout větší úsilí, abych se dostala do toho „klidu“ a mohla dělat, co je potřeba. U neznámého to jde líp..tam se ty emoce tlačí míň, i když mi to samozřejmě jedno vůbec není..co s ním bude.
    Asi i proto jsi nemohla své babičce, třeba zatlačit oči a nechtěla jsi vědět, že už není a u jiné babičky bys reagovala už víc racionálně.

  12. Liška Ryška napsal:

    Vy jste tady poukázali každej na něco důležitýho:

    1) Jednak na to racionální jednání (anina, Lenka, ratka, psice, Sejra, vlastně všichni) a teprve potom, po něm později se kdyžtak dostaví nějaká emoční reakce. A to samozřejmě v případech, kdy je možné něco dělat. Když se člověk dozví o úmrtí někde daleko, tak nemůže dělat nic, jen bezmoc, lítost nebo vztek, že se to stalo …

    2) Sejra psal o taky o tom, s tím že ta následná reakce byl třes. A to je důležitý – vybavuje se mi jedna kniha o traumatu, kde se psalo, že člověk když zažije trauma a jde dál, tak se mu to třeba vrací léta v nějaké situaci. A zvířata to prý mají zařízeno tak, že se po traumatu chvíli třesou, vytřesou to a je to pryč. Nevrací se to, nevzniká u nich nějake post-traumatickej syndrom apod. Na to třesení jsem si vzpomněla, když mi ta kamarádka umřela a já se položila do toho pocitu ztráty a pak jsem se zkoušela schválně třást, vytřást to.

    3) rulisa psala ad9, že přestává dejchat. Jo, to já mám taky a příliš málo si to uvědomuju. Přitom je dobrý si uvědomovat, jak dýchám a kdy – při napětí, nejen při šoku, ale třeba při trémě, když je člověk nepříjemně exponován před ostatními, šéfem apod. Dýchám mělčeji a ono to pak má vliv nejen na řečový projev, ale dostanu se do trochu jiného rozpoložení, do takového polotransu, ve kterém tréma není, jedu úplně volně, řeknu cokoliv, rac.kontrola probíhá, ale je slabší než jindy. Když je expozice hodně těžká (třeba když jsem nedávno kritizovala šéfa přede všemi), tak se až zalykám, nemůžu to rozdýchat, pořádně mluvit a ostatní to vidí; to už omezení je.
    No a to chci ješt prozkoumat, v tom mám rezervy- lepší je si dýchání uvědomovat, zastavit se a dýchat pomalu. Dokonce jsou na to i nějaký semináře, ale to já chci radši sama; ostatně znám dost odborníků, se kterými to můžu konzultovat.

    4) ještě ratka psala úvahu, že lekavost je vlastně roztěkanost; a kdo je vycvičen a má do velké míry zautomatizované reakce, tak se líp soustředí.

    * * *

    Dodatek ke článku:
    Zapomněla jsem napsat k tomu, jak mi mozek naruby propojil nepropojitelné, aby mě uklidnil -
    - je to naše obecná lidská tendence, propojovat věci a hledat kauzality. Asi jako ve filmu, v příběhu – když se objeví nějaká postava, tak se objeví v ději i později, bude mít vliv na závěr příběhu. A to my v životě často taky hledáme. Například když někdo nečekaně zemře, tak naběhne otázka: Proč, proč zrovna ona…? a mozek jakoby hledá „vysvětlení“, které by zapadlo do životního příběhu toho zemřelého člověka. Přitom realita je trochu jiná: do života nám vstoupí spousta postav a jen některé s námi procházejí dál, mnoho mnoho lidí potkáme jen párkrát a víckrát ne a nemají vliv na nás a nedovíme se o nich už nic.

  13. ratka napsal:

    Tu trojku, co popisujes jako tremu, sama vnimam jako velmi silny stres (az paniku). Clovek vi ze neco musi udelat, chce to udelat a telo mu vypovida poslusnost a projevuje vsecky znaky panicke reakce. Ztrata dechu, pot, vypadávání slov, ztráta paměti, u mě třeba i zčervenání…. A pak má člověk důstojně vypadat pred lidmi :-) Jkao holk ajsem si myslela ze se to poddá, že třeba jednou budu suverénní řečník, ale nestalo se. zůstalo mi to. dokonce se vylučuje myšlení a mluvení. když mluvím nemyslím a naopak. jakoby se ta centra nejak vzajemne blokovala. ale sama to beru vicemene jako prirozenou reakci na prezentaci sama sebe. neumim se prezentovat, ukazovat. potrebuji byt schovana a vzadu. a kdyz me vystaraji ven a ja tam musim stat, tak trpim. nevim nakolik je v Tom strach. je to spis uzkost. uzkost ze jsem videt. ted zu je to mnohme lepsi.

  14. Liška Ryška napsal:

    13 ne, to nejsou „všechny znaky panické reakce.“ Panická reakce je neporovnatelně větší nářez, tréma je proti tomu na nejnižším pólu. Ale souvisí to spolu, to joo.

    Mluvení a myšlení – ale jen tehdy při exponovaném řečnění před lidmi se ti to odpojí, jindy ne, žene :-)

  15. ratka napsal:

    když jsem v klidu, tak funguji velmi dobře. naskakují mi vtipy, srším humorem, zpívám a cokoliv… jakmile se dostanu do uzkostného (napjateho) stavu, všecko tohle se potlačí a zůstane jen střeh a kontrolování situace. asi odkud přijde rána nebo tak nějak – instinkty :-) i moje mnohé komenty u mě jsou výsledkem mojí snahy o uvolnění mysli. protože se cítím napjatá třeba v práci a chci se uvolnit. píšu to v práci většinou. dostávám se tím do stavu uvolnění. jakmile mě začnou napadat myšlenky „z ničeho“ vím že se uvolňuji. je to jakoby propojené. stav napětí mi vadí, nic mě nenapadá a jsem plochá, útočná. když se uvolním začnu se jakoby naplňovat. mohu i fungovat uvolněně, ale vědomě musím o to snažit. vědomě se pustit kontrolu, otěže z rukou.
    je to podobné jako s orgasmem. dokud je člověk napjatý a řídí to, tak většinou nefunguje (čest vyjimkám) A jak se člověk nechá padnout, uvolní se a nekontroluje se, tak se všecko rozletí a jede jako lokomotiva.

    no ehm, není moc dobrý příměr. ale je to hodně o kontrole, teda sebekontrole. uvolnění pro mě znamená ztrátu sebekontroly.

  16. Liška Ryška napsal:

    Nojo, tojo, ale bacha, to už souvisí s leknutím jen okrajově.

  17. ratka napsal:

    leknutí jako okamžitá instinktivní reakce organismu-těla na ohrožení tudíž…. ehm. z reakce leknutí a úleku můžeme usuzovat čeho se naše tělo bojí :-)

  18. ratka napsal:

    leknutí jako okamžitá instinktivní reakce organismu-těla na ohrožení tudíž…. ehm. z reakce leknutí a úleku můžeme usuzovat čeho se naše tělo bojí :-)

  19. Lenka napsal:

    No, ono se dá s tím vším pracovat, když člověk chce. Jedna studentka středoškolačka měla až panickou hrůzu promluvit před třídou. Hrozilo, že ji vyhodí ze školy. Stačila na to dvě „sezení“ s přeprogramováním a nyní už je po maturitě, na VŠ, jsme kamarádky a ráda vzpomínám na její zprávy ze školního života, které zněly: „Tak dneska jsme (já a ona :-) ) dostaly ze zkoušení před třídou dvojku!“ Milá zkušenost.
    S opravdovou posttraumatickou reakcí se taky dá a má pracovat. Z toho se totiž může vyvinout i něco ještě mnohem nepříjemnějšího, hodně to v životě obtěžuje. Také některá ochrnutí třeba po nehodě, také spousta bolestí atd. atd. je psychického původu – následek traumatu. AŤ už je tam faziologiký nález či nikoli. Fyziologický náslez často mizí, odstraní-li se ono trauma z minulosti.

  20. Lenka napsal:

    Jo, Liško, ten dech je základ. Zhluboka a klidně dýchat. Jednak se tím okysličí mozek, který může nalézt nějaké solidní řešení situace, a jednak soustředění se na dech je nesmírně uklidňující, protože dech zanmená život. Jeden z nejhezčích pocitů je asi, když člověk slyší klidně dýchající dítě. Klidný dech znamená, že je s nimi všechno v pořádku. Když mohu dýchat já, je také všechno v pořádku.
    Pomocí dechu se dá zklidnit tep, tlak. Jde se dovést až do hluboké meditační roviny a jde se dovést až do jakéhosi stavu …… téměř hybernace. Několikrát jsem tuto metodu použila na sobě, když už jsem celá zoufalá nemohla potlačit bolest hlavy nebo zubu. Ta prudká bolest úplně ustoupila – jenom tím, že jsem prodlužovala výdech co nejvíc a nejdýl ……… tělo se zklidnilo a s ním i bolest, kterou už nemohla zvládnout nejsilnější domácí analgetika.
    Dech je veliký pomocník.

  21. Jirka* napsal:

    Taky ztrácím dech. V podobných situacích se mi utáhne smyčka, jakoby nateče krk a upínám myšlenky a síly na své životní funkce. Byly situace, kdy jsem tu krizi musel nějak vyřešit, tak jsem ji řešil, ale celou dobu skoro nedýchal. O to větší záhul to byl potom, abych se dostal do normálu. Zrovna asi před třemi dny se mi na zlomek objevila scéna, které patří mezi mé nejhorší, oživil ji sen. Během vteřiny jsem měl oči vytřeštěné, tep na maximu a krk stažený, že mi trvalo asi čtvrt hodiny, než jsem se mohl uklidnit – celou dobu jsem přitom ani nezvedl tvář z polštáře. Vzpomínal jsem na tu situaci, která se stala cca před patnácti lety.
    Ani o tom nebudu dál mluvit, je to zbytečný, protože ve stejné situaci se člověk zachová stejně, nebo podobně. Tomu se nedá moc poručit.

  22. Lenka napsal:

    ad 21: Jirko, s dovolením. Trochu se v práci s lidskou psychikou vyznám. Sen v takovéto podobě většinou signalizuje, že problém nebyl vyřešen, hlásí se o řešení, protože jsou to ty shnilé brambory ve sklepě, které tam zapáchají a dělají neplechu a jednou se to vyčistit musí, pokud chce být člověk zdráv. V opačném případě by se problém nabaloval a mohl by způsobit vážné zdravotní – fyzické či psychické – problémy. To na tuty. Tedy po tak dlouhé době je mysl připravena o tom přemýšlet, vyplavovat emoce a následné reakce těla tak vzniklé, už je to pryč, takže emoční náboj není tak silný a je možné si to postupně nějak eliminovat – zracionalizovat, vyplavit – třeba i tím, že to budeš povídat či psát a přitom si uvědomovat, že už jsi za tím a že už je to dávno pryč, žes to přežil.

  23. Liška Ryška napsal:

    Lenko,
    19 jo, někdy mohou stačit „dvě sezení.“ Asi častěji je třeba napřed budovat důvěru a potom teprve jsou vytvořeny podmínky pro to, aby se mohlo něco změnit. A u jiných lidí to trvá hodně dlouho. Respektovat čas druhého. Stát se součástí a někdy ve vhodné chvíli i trochu ostřeji jít do toho – ovšem jen u některých typů lidí a v pravou chvíli; a to se pozná, až když se lidi setkávají dýl.

    mě zaujal i ten tvůj zážitek, jak před tebou kolegyně prchla…

    Ten dech bych nebrala jako alarmující proůser, ale prostě jako signál, že něco se děje – ještě lépe pokud se dá poznat (nějakým způsobem, co člověku vyhovuje a buď někam zajde nebo sám…), kdy a s čím by to mohlo souviset.

  24. ratka napsal:

    klidně dýchající kočka je taky velmi ukidňující :-)

  25. Lenka napsal:

    ad 23: Liško, v prvním odstavci mluvíš jako profesionální psycholog, co jede na pokadnu. :-)) Se to získávápomalu důvěra za 600 – 800 na hodinu! :-))) U nás na venkově to chodí malinko jinak. Jeden rok jsem učila na kurzu malou ségru, ta si mě pochvalovala, druhý rok tedy přišla druhá ségra, po roce její výuky AJ se mě zeptala, jestli náhodou neznám nějakého dobrého psychologa, že má problém, který chce řešit. Řekla jsem, že u nás žádného osobně neznám, ale pokud nebude mít lepší nápad, že tento problém vyřešíme spolu poměrně rychle a zadarmo spolu během dvou hodin. (A ono se to „náhodou“ opravdu povedlo.) Za dalších 14 dní přišla, že tedy jdeme do toho. Vysvětlila jsem, jak na to půjdeme, odsouhlasila to, za hodinu byla 3/4 práce hotová, za 14 dní jsme to dočistily a děvče se zbavilo mnohaletého problému. Fakt jsem měla z toho radost. (Samozřejmě jsem netušila, jak rychle dobře či špatně to půjde, ale dělala jsem frajera a ono to vyšlo. :-) ) A teď jsme kamarádky, i když jsem starší než její máma. Takže to získávání důvěry tam bylo, ale jinak, v přirozeném životě. Ono kyž už ke mně někdo přijde, zpravidla má reference nebo mě zná odjinud a už přijde s onou důvěrou ……. my se tu všichni tak trochu známe. :-) :-( :-) Někdy mě jímá až hrůza, když mi jedna paní řekne, že ví, jaké kurzy jsem dělala na jejich úřadě před patnácti lety a že proto přišla sem. Se nemůžu ani uplivnout, aniž by to na mě někdo za dvacet let nevybalil .:-)

    ke druhému odstavci: Dech není skoro nikdy prů….švih. Průšvih je bezdeší. Lidi dokážou na šok i umřít. (Ony to dokážou i zvířata.) Ale to asi máte také v probíraném repertoáru na seminářích, že?

    k prchající kolegyni: Si myslíš, že všichni dokážou tak klidně reagovat, jak o otm vyprávíme my (téměř dokonalí :-) ) zde na blogu? Byl koukala, co je mezi námi hysterek a tupců, kteří nepomohou. Znám dokonce jednu paní, která když viděla, že její syn má zlomenou ruku, začala do něj hystericky bušit. A ještě o tom všem vypráví, že pokud se někomu něco stane, aby nepočítal s její pomocí, že naopak reaguje agresivně. No, fakt člověk nikdy neví ……… :-)

  26. Lenka napsal:

    ad 24: Ratko, věřím. :-) A přidám souhlasně, že ještě více uklidňující je klidný dech ležícího rotvajlera. :-)) To totiž máš jistotu, že se v okruhu minimálně 50m nic špatného či divného neděje. V opačném případě totiž vystřelí jako dělová koule a chce zjednat nápravu. Bydleli jsme v devátém patře a on poznal podle kroků, kdo jde domů a kdo kam patří. Měl zmáknutých všech těch 25 bytů a všechny jejich obyvatele. Běda, když někdo z druhého patra šel na návštěvu do čtvrtého. Stál u dveří, nespokojeně frkal a čekal, zda nebude mít další indicie, že se děje něco nekalélo.

  27. ratka napsal:

    26.hmmm.možná. nevím. říkáš že jsi byla v tom paneláku v devátém patře s rotvajlerem uklidněna. OK.
    mě kočka leží na klíně neb na prsou, nebo se dotýkáme záda na záda. Její klid přechází na mě. Někdy mám obličej zabořený do její srsti a naslouchám.

  28. Liška Ryška napsal:

    Mno, Lenko, tady nejde o žádnou pokladnu, ale o preventivní opatření, aby klient nepřišel v budoucnu o své vztahy.
    Že se jinde než ve velkoměstě lidi znají, vědí o sobě, může být silná stránka i naopak průser.

    Když jsou všichni zůčastnění schopní využít tu silnou stránku, výhodu, je to skvělý a to už samo vypovídá o tom, že jsou otevření, a podlě mě tedy už je pravděpodobnější, že jsou schopni nějaké změny, žijí s odvahou. Přijdou s důvěrou, chtějí využít příležitost a ty jim k tomu pomůžeš, dovolí to, je to bezpečné a ty máš předpoklady, aby to klaplo.
    Ale to nejsou všichni lidi.

    Taková blízkost může být i naprostá nevýhoda, která by zničila tomu člověku vztahy, a člověk potřebuje, aby hledal pomoc u odborníka, se kterým se vůbec osobně nezná. To vytvoří bezpečí. A to potřebuje čas na vytvoření důvěry.
    Příklad: Když jsem holka a mám nějakou potíž, nesvěřím se ti, pokud budeš důvěrná kamarádka mojí matky. Protože je velká šance, že moje matka by se to dověděla, a to já nechci (pokud nejsem naprosto otevřený člověk a pokud také se ta moje potíž netýká něčeho, co matka může vědět). Další věc je, že když jsi kamarádka mojí matky, máš ji ráda ataky bys přispěla na pomoc jí. Jenže za tebou přicházím já a je velmi pravděpodobné, že moje potíže více či méně souvisí s mými rodiči. A já potřebuju tebe, nezávislou. nepotřebuju někoho, kdo by mohl mojí mámě „stranit.“ To je jedno, že by to nedělal; ta možnost tam je vždycky. A i kdyby nic … budu vědět, že celý můj příští život se budeš okolo mě ochomýtat ty, osoba, která zná moje intimní potíže – sice už ty potíže budou pryč, ale to je jedno, nemám vůbec chuť je říkat každému. Vybírám si jen některé lidi, kterým se svěřuju.

    To jsou v kostce nevýhody toho systému a výhody systému odborného rámce psychoterapie, která má etický kodex daný. To je pro klienta důležitý – jde k člověku, který má nějaký etický kodex, a kdyby se stalo cokoliv během té jejich spolupráce, klientovi by se něco zdálo blbě, tak si může stěžovat na toho psychoterapeuta a bude to prošetřeno.
    A to je taky určitý rámec bezpečí. proto se to celé dělá, proto psychoterapeut podstupuje mnohaletý a velmi drahý výcvik, a proto se dále vzdělává celý život.
    bez jízlivosti.

  29. Lenka napsal:

    Člověče, Liško, tohle slyším poprvé: “ ………… která by zničila tomu člověku vztahy, a člověk potřebuje, aby hledal pomoc u odborníka, se kterým se vůbec osobně nezná“.
    To asi někdo dělá, protože se bojí, ale já mám spíš opačné zkušenosti. Znala jsem problémy – a to velmi intimní – ředitelů a manažerů firem. Znala jsem jejich příbuzné, spolupracovníky ……. A nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo být pro ně nebezpečné, když mi řeknou něco, co neví ani manželka, ani milenka. Stejně jako u lékařů – ctít soukromí klientů je ZÁKON. Zpovědní tajemství. Je fakt, že mi to chvílemi lezlo na budku, že vidím do těch vztahů a něco je jinak vně a jinak uvnitř, ale to byl můj problém, ne jejich. Je zvláštní, že to, co ty říkáš, že kdybys byla dcera kamarádky, že bys za mnou nešla. Stává se opak. Pokud došlo na tento případ, ujistila jsem dívku (nebo chlapce), že zpovědní tajemství trvá, dokud si to děvče s matkou nepopovídá a že se nemusí bát, protože moje kamarádky myslí zpravidla jako já, tedy s ní o tom mluvit může a že se určit oběma uleví.
    Liško, myslím, že jde o vnitřní morální kodex, ne o to, že je člověk někým hlídán a podstoupil drahý výcvik. Samozřejmě výcvik je potřeba, je třeba znát nebezpečí, je třeba znám metodu, nejlépe několik metod a vytáhnout tu, která je v danou chvíli pro klienta nejvhodnější nebo jej doporučit dál. Proto já teď už terapii nenabízím, pracuji s někým jen když jsem požádána a živím se něčím snažším, než je terapie. :-)
    Nicméně to, co říkáš, je pravda, pro někoho. Dobrý terapeut by měl kromě odbornosti ještě vědět mnohé o duši, něco o Bohu a jak to tady chodí a tak. Bohužel jsem se mnohokrát přesvědčila, že materialistická psychologie je velmi bezzubá. Často tápe v bažinách a drží se struktur, které jsou vystavěné na písku.
    A abychom byli spravedliví, podobně je na tom člověk, který věří v něco, někoho, komu říká Bůh, možná pracuje i s energií, protože ten dar má, ale nemá ty odborné znalosti. ……. on nikdo není dokonalý, tedy ani tuto práci nelze dělat dokonale, ale jsem hluboce přesvědčena o tom, že si každý – sebe poslouchaje – najde toho svého“ terapeuta“ sám a může jím být sousedka od vedle, odborník, léčitel, lékař, maminka, babička, kamarádka …………….. a úplně nejlepším terapeutem je člověk sám sobě. Je to ale dřina a musí se taky něco vědět.
    Tak jenom takový náhled na věc, momentálně vytrysklý, nikomu ho nevnucuju.

  30. Lenka napsal:

    ad 27: V tom paneláku jsem zrovna uklidněna rotvajlerem nebyla, tam žádné nebezpečí celkem nehrozilo, to jen on musel mít ve věcech pořádek, ale venku jsem mohla meditovat se zavřenýma očima někde na kopci třeba hodinu a když jsem slyšela jen klidný dech zvířete, věděla jsem, že široko daleko není nikdo, kdo by nás rušil. A věděla jsem, že když jsem já v klidu, ani on nepotřebuje nikde šmejdit za zajíci třeba a nemusím ho vázat.
    Ale tak všechno je dobré, pokud to klid přináší, jen jedna malá výhoda, výhodička :-)), zdá se mi: Kočka lehává na tobě, kdežto já mohla ležet na psovi. :-)
    Přeji ti klidné kočičí předení. :-)

  31. Jirka* napsal:

    ad 22) Lenko, je to tak, jak píšeš, byl to dost dlouho nepříjemný problém, na který se nabalila spousta dalších věcí, ale už jsem o tom mluvil s dost lidmi (možná až moc) a jsem přesvědčený, že jsem v té situaci tehdy relativně obstál – v tomhle smyslu nemám žádné výčitky, nicméně jde o nezapomenutelnou událost, která se čas od času objeví spíš jako vzpomínka, ne jako noční můra. Celkem mě překvapilo, s jakou intenzitou tentokrát, to bylo hodně silné krátké a úderné „dežaví“ :-) To jsou stavy, kterých se, podle mě, člověk úplně nezbaví, ale pokud nezabírají v hlavě příliš místa, tak už nevadí – podobné je to třeba v případě, že si člověk třeba nevybaví ihned tvář zemřelého a má z toho výčitky, stydí se před sebou, že zapomněl – přitom jde spíš o důležitý moment vyrovnání se. Taky jsem nedávno o tom mlvuil s jedním známým, celkem jsme se shodli na tom, že jde o důležité časové rozhraní, kdy v té chvíli, co si nevybavím obličej dříve blízké osoby a musím použít například fotografii, se ona stává určitým způsobem „historickou událostí“ a přestane být záležitostí přítomného času (byť vzpomínky zůstávají), nebo jak bych to… a když někdo říká, že obraz někoho, s kým je třeba každý den v kontaktu, nezapomene, tak se často mýlí, nebo přímo kecá – možná sám sobě :-)

  32. ratka napsal:

    31. nevybavím si obličeje ani dětí a ani manžela, možná ani tatínka a ani maminky. kdybych je měla malovat tak mám vážný problém. takže si je nevybavím. ani tak a ani onak. ve snech mě občas doprovází muž nebo nejmladší syn. ale nevybavuji si jejich obličej. jen vím že to jsou oni :-) vidím je a zároveň nevidím.

    asi to nepatří k tématu, ale zdá se mi jakoby vybavování skutečných situací skutečně ve snu opravdu znamenalo že něco není…. jak má být. proč by to v tom snu se ukázalo kdyby to bylo vyřízené. takže asi něco otevřeného možná … nevím.

  33. ratka napsal:

    Liško, čtu již popáté Tvůj poslední odstavec a je v něm zašifrované nějaké pro tebe velmi důležité sdělení.

    Hledám, které z nich to je. Co sděluješ. Vždycky jsem věděla že se to stane. A toto vědění se fakticky objevilo z ničeho nic teprve když se to stalo. Chce tě to ochránit před náhodou? Aby jsi nepřipustila že náhoda existuje… nýbrž věřila že to bylo předurčeno? že se to mělo stát….

    To je těžké říct. zda se to mělo stát a zda bylo možné tomu zabránit a co by se muselo stát aby se to nestalo. Ano mozek má tendence šílet když si přehrává situace a hledá co bylo špatně. a uvědomění (uvěření) že se to takhle mělo stát ho zastaví. Ano, je to tak.

  34. Liška Ryška napsal:

    Lenko 29,
    já s tebou souhlasím – ono to může vypadat, že jsme v rozporu, ale myslím, že nejsme, že jen každá z nás klade důraz na jinou stránku věci.

    Zpovědní tajemství – ano a to právě je „uzákoněno“ v tom etickém kodexu, pro klid klienta a pro možnost, kdyby zjistil, že nebylo dodrženo, aby se dovolal uznání své stížnosti.

    K tomu ošemetnému – že je bezpečné se svěřit odborníkovi, kterého neznám, a ne tomu, koho znám, mám ho v blízkosti, zná lidi kolem mě nebo je dokonce můj příbuzný:

    Už jsem trochu psala nahoře, že to může být v pořádku u těch lidí, kteří sami za člověkem přijdou, motivovaní a s důvěrou, mají tedy pravděpodobnost změny velkou (to si myslím já, třeba to úplně tak neplatí…), i když symptomy třeba silné a dramatické; jsou to lidi, kteří nemají žádnou přímo duševní nemoc, jsou to prostě lidi jako my všichni, akorát jsou např. v těžkém období, šoku, stresu, rodinné situaci, zažívají ztrátu plus nějaký další průšvih a zjišťují, že jejich dosavadní možnosti chování nestačí, že to staré nefunguje; anebo je to nějaká fobie například … co já vím, prostě to, co se každému z nás může stát jako vyjímečná situace. Nebo jsou mladí a jede to ještě od dětství… cojávím :)
    - u takových lidí to může být v pořádku, ale přece jen existuje možnost, že se něco zvrtne – třeba v budoucnu ten bývalý klient, z vděčnosti a z náklonnosti, by přistoupil na pro něj nevýhodné podmínky revanšování, které by každému jinému odmítnul. A později se může cítit ukřivděně, zneužitě nebo naštvaně na sebe i na toho terapeuta. A jejich vztah je v čudu. Nebo vztah s tím oním, koho mají společného známého (manželka terapeuita nebo prostě někdo blízký) se zkazí a je to škoda. Pravděpodobně se to nestane, natož mimo velkoměsto, kde se lidi znají mezi sebou víc, sousedská výpomoc je běžná, „primární vztahy“ jsme se někde na sociologii učili, že se to odborně vznešeně nazývá.

    Ono je to horší u jiné skupiny lidí, u těch, co nemají dobře fungující vztahy v osobním životě, protože ještě neměli možnost, jsou z takové rodiny, kde to nešlo. Terapie je pro ně teprve první možnost být s někým ve vztahu, to tam potřebují získat, to je smyslem té terapie; vůbec zjistit, jak se dá fungovat ve vztahu, aby potom mohli navazovat vztahy s lidmi schůdněji než dřív, aby vůbec mohli s někým chodit nebo kamarádit…
    Ti lidi chodí do terapie dlouhodobě a pak cítí vděčnost a když ten terapeut by sklouznul do úplně osobního a krom terapie by si ty lidi zval domů, chodil by s nimi na kafe (ne jako terapeut, který ukazuje, co to je osobní vztah, ale jako ten, kdo má s tím člověkem intimní vztah – to se blbě vysvětluje, protože vztah tam je každopádně, ale terapeut je ten, kdo hlídá hranice, musí, i kdyby tisíckrát chtěl s tím klientem kamarádit), tak potom ten klient má tendenci nejen nosit občas drobný dárek k vánocům, ale dělat protislužbu a to je blbě.
    Znám případ, kdy někdo takhle svému psychiatrovi (ano, typicky to byl doktor a ne psychoterapeut; mám pifku na doktory) chodil řemeslničit na baráku, stavět barák. Ten člověk má tendenci to dělat zadarmo a pokud ten psychiatr nezná etiku a úskalí psychoterapeutickýho vztahu nebo dokonce pokud toho schválně chce zneužít a mít levnou pracovní sílu (jistě, ve všech profesích je spousta skvělých lidí a hrstička hajzlů), tak to tak bude a ten klient bude zneužitej dlouho. A dojde mu to až za pár let a bude mu chvíli trvat, než to zpracuje – zbrzdí to jeho proces rozvoje, úzdravy nebo-jak-se-to-dá-nazvat. Bude hodně zraněnej!
    Jo to je to slovo, bude hodně zraněnej a třeba přestane důvěřovat doktorům šmahem a dlouho nebude chtít nic a půjde dolů, půjde do léčebny. Takový případ je.

  35. Liška Ryška napsal:

    Tyjo kdysi kdesi jsem potkala doktorku (psychiatrie) a ta říkala, že její syn chodí se slečnou, už snad i bydlí, a ta slečna má nějaké psychické potíže, zrovna je v těžké situaci, nemá peníze. Snad bydleli všichni dokonce v domku u té tchýně doktorky. A ona povídá, že ta snacha by si zrovna teď nemohla platit terapii, tak ta tchýně ji vzala k sobě do individ.terapie.
    A „vysvětlování“ okolo, že nikde by tu slečnu na pojišťovnu nevzali, že jinak to nešlo. Že musela ona.
    A já na to: „Tomu nevěřím!“
    Protože v tu chvíli jsem měla jasnej silnej pocit, že tomu opravdu nevěřím. K tomu je mi známo, že to tak prostě není – kdyby si ta slečna nechala dát banální diagnózu (něco jako přechodná deprese, která to skutečně i byla; nechci tady uvádět ten opravdový název), tak mohla jít na pojišťovnu; možná by pár týdnů musela počkat, to je pravda, ale možná ne.

    A přesně tenhle případ se mi vždycky vybaví jako odstrašující.
    Protože ta paní pracovala vyloženě na tom, aby zničila partnerskej vztah svýho syna. Ono ji vůbec nenapadlo, že tím může něco posrat. Mám dojem, že to před tím synem i zatajily. Prostě podle mě nenapomáhala té dívce v tom, aby si udržela dobrej partnerskej vztah. Protože v terapii jistě ta dívka sdělovala, co se děje mezi ní a partnerem, jak to vnímá ona ze svého pohledu. A co je to potom za terapii, když terapeut tu má být pro klienta, ale je přitom matka partnera té klienty, tudíž bude vždycky stát i za svým synem. Je to nonsens.
    Kdo by chtěl bydlet u tchýně, které vyblil všechny svoje psycho-symptomy, která všechno ví a do smrti bude vědět a může to vytáhnout, kdy se jí to bude hodit? Ne, u tchýně bych do toho už vůbec nešla.
    :-D

  36. Liška Ryška napsal:

    ratko 33
    jo, ten poslední odstavec souvisí s dodatkem ad kom.12:
    že lidský mozek má tendenci hledat kauzalitu a logiku a příběh i ve věcech, které ho pro nás nemají a jeví se nám proto nelogické, neuzavřené, neuvěřitelné (jak se to mohlo stát? proč zrovna on? apod.)

    Neříkám, že každý mozek to má stejnou měrou – mozek člověka s psychózou (paranoidní) to dělá mnohem víc, všechno souvisí, všechno je znamení, jdou po mně, mluví o mně v rádiu…
    Někomu pragmatickému to asi mozek téměř nedělá. Ale zase má jiný nevýhody, ten člověk třeba není citlivej určitým způsobem ke druhým nebo kdovíco… někdy, někdo, různě.

    Můj mozek to dělá jen v krizi (což to u toho člověka s psychózou taky, nedělá to furt a jenom to, ale po nějakou dobu) a jen někdy, jen v prvním momentu nevysvětlitelných událostí. Je to jen krátký způsob vyrovnání se s leknutím, krátký signál. Pak to hned přejde a nastoupí uvažování atd., už není šokový režim. Myslím si, že je to spojeno i s tím, že závažné události vůbec zpracovávm spíš v psychice; v té chvíli by jiný typ člověka onemocně tělesně, odpadl, dostal migrénu, chorobu … Samozřejmě že taky somatizuju, jao my všichni, ale poměrně dost slabě. Já si toho všimun, já to cítím, ale ostatní to nevidí, je to jen jemné. Teprve pokud se krize vleče, tak už mě něco bolí, chodím s námahou atak, to už může být vidět i navenek. A vím taky, na kterém místě těla se ta somatizace nejčastěji děje. To vím předem, to už znám. Když na to zapomenu a špatně se obleču v době zvýšené námahy nebo stresu, tak to pak pocítím a vzpomenu si: Ahá!

    To je to, co o tom vím.
    Ano, a chtěla bych vědět víc, protože tohle dobrodružství je nekonečně zajímavé.
    Můžu si přemýšlet, proč zrovna ta a ta část těla, můžu si to číst v Rüdigerovi Dahlkem nebo to hledat jinde nebo se o tom pobavit s některým známým, co se tím zabývá (jo, to můžu, to považuju za normální odkrývání a ne nějakou kontraindikaci, o které jsem mluvila výše ohledně dlouhodobé psychoterapie).

  37. ratka napsal:

    36. takhle tomu taky rozumim i ve spojeni s tvoji 12. mozek aby se přestal točit dokola a zachranovat nezachranitelne, potrebuje sklidnit, nalezt reseni. je lepsi mu to reseni „naservirovat“ nez ho nechat tocit v prazdnu a vymyslet si. Ty zu víš co serviruji mojemu mozku :-)

  38. ratka napsal:

    no nevim jestli lepsi, ale pokoj prinasejici. prinasi pokoj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>