Kdo pomůže komu?

NEPODMÍNĚNÁ LÁSKA K BLIŽNÍMU JAKO ZÁKON BEZPEČÍ?

Dneska jsem byla svědkem drobné příhody, která ve mně vyvolala přece jen otázky. Jsem tak nápomocná osoba, jak si představuju? Asi ne, jen selektivně.

Jela jsem na skok domů. Tramvají. V létě jsou leckde opravy, změny v městské dopravě a letos dost dopadají na Žižkov, přes který jsem jela. Seděla jsem, přistoupil muž mého věku, možná mladší, našlapoval na špičky, měl jednu francouzskou hůl, špinavý batoh na zádech a sám byl dost sluncem opálený. Zůstal stát u dveří, protože nikde nebylo místo k sezení; kdyby popošel do vozu, jistě by někdo vstal a pustil ho. Budil ve mně dojem, že snazší je pro něj si těch pár stanic nesedat a znova namáhavě nevstávat, radši počkat tu chvíli vestoje.

Po pár stanicích víc lidí vystoupilo a uvolnila se dvojsedačka poblíž dveří. Přes uličku ode mne. Ten muž si tam sedl a přitom vykřikoval agresivním hlasem „Zasraný turisti“ nebo tak nějak. Zbystřila jsem v tu chvíli já a dvě slečny; byli jsme už jediní pasažéři v té části tramvaje.

Další stanice je Flora, vystupuju. Tramvaj nestaví v zastávce, kde je nástupní ostrůvek, ale v jiné ulici. Prostě letní změny v dopravě – a od té chvíle už není číslo 15, ale pokračuje jako číslo 16. Už to vím, varovala jsem mámu, ať nejezdí na Flóru tramvají, protože se tam vystupuje a nastupuje rovnou na silnici, je to velký skok a kdoví, jak by to po té operaci kolene zmákla. Já to zmákla slušně, vystoupila, koutkem oka vidím, že i ten muž s francouzskou holí zdárně vystoupil. Dveře se zavírají, příští stanice Orionka.

A pak sebou říznul.

A na ulici nikde nikdo, jen já. Tak jsem se zastavila, že počkám, až vstane. A ptám se ho, jestli vstane. On nic. Ale zapřel tu hůl o zem. Tak já říkám, že mu jí podržím, aby se o ni mohl opřít. On neřek nic. A já řeknu vám, že jsem si vybrala na té holi místo, které jsem vytipovala jako nejmíň olezlé, a tam ji držela kolmo k silnici. Uvědomila jsem si, že na toho člověka fakt nechci sahat. A že má ztíženou pohyblivost a fakt nechci, aby na se na mě převážil nebo se o mě opřel nebo dokonce na mě spadnul a shodil mě na zem. Protože mi připadal špinavej. Přecejen jako  fyzicky slabší žena nejsem zvyklá pomáhat chlapům vstát, to je druhá věc.

Najednou se zpoza rohu vynořil pán, padesátník, přistoupil k tomu chlapíkovi z druhé strany, ten se mezitím vzepřel do kleku, pán – byl to Francouz – ho slovně povzbudil, pak mu nabídl svou ruku jako podporu, já viděla tmavohnědou ruku s odřeninou zvednout se pomalu do vzduchu a přijmout tu podporu a bylo to. Ten pán vstal. Už byl v cajku.

Tak jsem odešla. Nechala jsem ho tam s francouzskou holí a s francouzským spoluobčanem a ozvěnou jeho posledních slov, nadávajících na cizince.

A za chůze jsem si říkala Doprdele, tak já snáz pomůžu někomu čistýmu než nečistýmu, to je teda nevýhoda nečistejch. Dostane se jim pomoci později než čistým. Dostane se jim pomoci?

A vzpomněla jsem si na jiné dva případy.

Na Láďu (jméno je změněno), kterého znám léta, je to milej kluk, bavím se s ním, tancuju s ním na akci, bavím se s ním, i když je rozjetej – když má ataku psychózy, takovou slovně útočnou, a přesně ví, kam střelit, aby mě dostal. Tak ho znám. A on zná ženy. A jednoho dne, když už v podstatě nebyl náš klient, nečerpal naše zdravotní služby, se objevil, přišel na bezpečné místo, k nám do domu pro lidi s duševním onemocněním. Měl omrzliny a něco s nohou a ta smrděla děsně. Jenže jít do nemocnice somatické odmítal on a nemocnice psychiatrická odmítla zase jeho. Přitom byl v situaci, do jaké by se nedostal, nebýt ataky. A neměl, kam jít; už nevím, proč. Tak chodil k nám. – Ale jak to umožnit? Nějaký prostor mu vyčlenit? Aby kolem chodili všichni kompenzovaní zaměstnanci a klienti? Já byla proti tomu, já tohle nechci! Systém neumožňuje některým nečekaným výjimkám jít tam, kam patří. Nikam v tu chvíli nepatří. A proč to mám být já, kdo to zachrání? Proč mám být já ten ve smradu? Já to nechci a jeho věcí, které si tu může vyprat, se nedotknu. Ne. To je moje hranice. Jiní kolegové ji mají jinde. Já ne.

A to byl člověk, co znám. Kterej je jinak zajímavej, fajn, mám ho ráda. Jenže jakmile někdo smrdí, já prostě nebudu ve stejným prostoru, natož se dotýkat, já nejsem tak doteková jako lidi z dotekových rodin. Já ho nechám na holičkách?

A jinej případ byl Quido (jméno změněno). Mladší kluk, taky jsme ho znali roky, byl fajn, jen bylo náročné ustát jeho nepřetržité tryskové slovní chrlení. Když bylo nejhůř, vyjednal si hospitalizaci v nějaké mimopražské léčebně, hlavně ne Bohnice. Jednou ho tam stejně převezli. A co se stalo dál a stálo ho život, se netýká mě, ale týká se stigmatizace. Ten kluk byl vymydlenej, ale jak pořád něco chrlil, mimo jiné i o zdraví, asi ho zaškatulkovali mezi hypochondry s psychiatrickou diagnózou. A to je stigmatizace duševního onemocnění. Něco jako smrad a špína. Ten kluk je mrtvej. Bylo mu asi dvacet šest. Byl v bohnický nemocnici a bolelo ho břicho. Vyšetřili ho a vrátili, že to nic závažnýho nebude. Tak nějak to asi proběhlo, zdá se. Až napodruhý ho převezli jinam a to už bylo pozdě. Umřel na zánět slinivky.

Je mi to moc líto. Měla jsem ho ráda. Vídala jsem ho. Já vím, za těch let, co pracuju na stejném místě, tam umřelo dost lidí, přes dvacet, tak dva za rok. Lidi s duševním onemocněním mají o moc vyšší úmrtnost, než je průměr populace. A nejde jen o sebevražednost; i ta je podstatně vyšší.

Naše organizace kromě přímé práce s lidmi provádí i osvětu v oblasti (de)stigmatizace duševních onemocnění. Už od začátku 90. let. A teď konečně se to postupně hýbe a jsme aktivní v reformě psychiatrické péče, jsme ti, co ji nesou. Aby na duševní potíže nepohlížel systém /člověk /kdokoli jako na špinavou skvrnu. A já dneska na ulici člověku v nouzi nechtěla podat ruku, protože je špinavej.

Tak nevím, kdo jsem. Copak jde si v krizové situaci vybírat, která špína mi sedí a která zrovna ne? Telefonická krizová intervence ano a na ulici podat někomu cizímu ruku ne? To jsem já. A nevím, jestli mám na to právo a jestli je to etické, když nejde zrovna o život a nejsem jediný bližní potenciálně nápomocný na Zemi.

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

152 komentáře u Kdo pomůže komu?

  1. barča napsal:

    Liško, připomnělas mi, třeba tě to trochu uklidní – neobcházím a nekontroluju ležící smradlavý bezdomovce, když nějakýho vidím někde – snad chrápat. ale moje kolegyně má tyhle tendence a budit je a pak schytává nadávky. a když kolem nějakýho ležícího jdu a vidím, že je na boku, říkám si dobrý, nezaspiruje a jdu dál…..jinak aro a rychlá hodně taky vozí bezdomovce, ještě ožralí i k nám – vykoupat, pohlídat, se s náma kolikrát perou, chvíli trvá, než vystřízlíví a když vystřizlíví domáhají se pustit domů. V zimě teda ne, to jsou spokojený a jak mají být propuštění, vždycky si začnou stěžovat na nějaký zdravotní problém :-) a většinou přes zimu jsou hodný – jídlo, teplo, postel, televize, koupelna….luxus.

    jinak na smrady různý jsem zvyklá, ale i přesto mě to občas natáhne. A ano taky si říkám, že nejsem jediná na světě, která musí nutně vždy pomáhat.

  2. - vzhledem k tomu, že sem nikdy o práci nepíšu, nikdy o lidech ani anonymně, nerozebírejme prosím to pracoviště, jen ten přístup k lidem a pomoci a hranicím pomoci, případně mou štítivost prosím.

  3. barča napsal:

    a samozřejmě lidi co třeba leželi doma tři dny bez pomoci a rodina je našla….jednou nám přivezli paní z pole, ležela tam taky dost dlouho, potlučená a strašně ale opravdu strašně smrděla močůvkou z toho pole, to bylo k nedomytí, byla tím prosáklá. do toho modřiny….měla arytmii a stalo se ji to právě v poli, blízko domova, rodina ji hledala, nebrala telefon, tak ji šli hledat. žila a dobrý, přijelo aro a k nám na odd. na první pohled bezdomovkyně jak vyšitá.

  4. barča napsal:

    a co se týče tvojí pomoci tomu dotyčnému – udělalas v tu chvíli co bylo možné, cos mohla – možné pro tebe. každý má svý limity.

  5. barčo 1
    to musíš být na různý smrady zvyklá!

    Bezdomovce už ležící taky nechávám být. Tuhle v noci jsme ale nenechaly s jednou známou být ožralou slečnu choulící se u domu. Pak se vyzvracela, bylo to lepší, já zavolala taxíka na svoje jméno. takhle jsme se v noci namáhaly a pak ten taxikář mi řek, že tu slečnu nevezme, když hrozí zvracení. tak ne, no, tak jsme jí – byl rusky mluvící – řekly, ať jde pořád z kopce dolů a dojde do hotelu.

  6. 3
    tak to je teda taky zajímavý – předpoklad smrdutá bezdomovkyně, a ono vůbec ne!

  7. rulisa napsal:

    Liško, a co když je ta tvoje potřeba pomoci lidem, kteří nesmrdí, podvědomá kompenzace vědomí vlastních hranic a de fakto fyzického odstupu od lidí?

  8. rulisa napsal:

    ad 7. – protože ano, taky to tak vnímám, celou dobu, co tě znám, ty tvoje hranice končící hrozbou fyzického kontaktu.

    Ale jestli na to máš právo, neřeš. Máš, protože taková prostě jsi a je lepší pomáhat aspoň po telefonu než vůbec.

  9. 7,8
    zní to trochu překombinovaně, ale nemusí to být. I když asi je – skutečnost je asi jednodušší (i když asi zdánlivě:) – že nesnáším ty nenadálé situace, kdy nemáme možnost se obě strany rozhodnout, jestli na sebe šáhneme, nebo ne. Mám ráda situace, kdy jde o oboustrannou dobrovolnost. Není pro mě děsnej problém olíbat někoho na uvítanou, ale popravdě je to na mě někdy moc rychlý, radši bych byla, aby bylo společensky přijatelné se sama rozhodnout a udělat to nebo ne, aniž by ten druhý se cítil odmítnut. Tak jsem to dělala, když mi bylo kolem dvaceti i míň a bylo to dost ojedinělý, že jsem nějakýmu klukovi nedala pusu apod. (Tehdy se ještě holky tak necicmaly na tváře; ten zvyk nemám ráda – holky bych necicmala a klukům bych dala pusu na pusu nebo nic, žádný cicmání na obě tváře, připadá mi, že jsou teplí.)

    Radši to mám naživo než po telefonu. Bejt s někým naživo. S někým, s kým jsme si vzájemně řekli a rozhodli,že to tak bude, že nějakou dobu, že to zkusíme. Nebo takhle psát. Telefonování je pro mě nejhorší. oboustranná dobrovolnost je pro mě nejvííc.

  10. 8
    jo, takže to tak je – hrozba fyzického kontaktu ze společenských důvodů je pro mě horší než kdyby mě někdo ošmatával – v tom případě můžu dát najevo, že to nechci nebo chci. Kdežto ty společenský ošmatávání jsou pro mě moc. Vnucený. Je mi to protivný. Takový povinný. Brr. Když chci, tak jo, když nechci, tak ne. Nesnáším se s někým olíbávat jen pro povinnost. A i se toho někdy úplně leknu.

  11. 10, 8
    prostě fyzickej kontakt je pro mě dost intimní. Pro někoho jinýho je to třeba společensky běžný, nic intimního. pro mě je to něco jako francouzák.

  12. … eh, z toho vyplývá, že ty vítací konvence jsou jedinej způsob, jak zařídit, aby nevznikaly značný potíže, když jeden se chce miliskovat a druhej ne a pak s jiným vzápětí jo .- ))

  13. ratka napsal:

    12. přehazuješ to podle mě na jinou kolej. jeslti se miliskovat nebo ne, není vůbec důležité. Tedy z mého pohledu je to úplně jedno, nikdy mě to nezajímalo. když jsem chtěla, tak jsem dala… když ne tak ne. Nestálo to ani zlámanou grešlu pozornosti.

    Něco jiného je oživovat smradlavého bezdomovce na ulici, který třeba ani bezdomovec není…. řekla bych že zdde opět spontánnost. Jakože si člověk nemůže pomoc jestli přiskočí nebo ne. Takové to mám nebo nemám znamená že už nechci, že už se hlásí rozum… blokuje. A když blokuje tak nic.

    Pak může nastat frustrace z toho, že jsem spontánně reagovala jinak než bych si jakož přála. Ale tak to chodí :-) Musím to překousnout, zabývat se tím chvíli a pak hodit za hlavu. Málokdo z nás je tak úžasný, aby pokaždé zareagoval spontánně čistě a přiskočil, pomohl, zvedl, zavolal…. někdy jo a někdy prostě ne.

  14. rulisa napsal:

    Ale ten článek nebyl o společenských konvencích… :-)

    Ten byl právě o tom, co je nadřazeno potřebě pomáhat.

  15. rulisa napsal:

    13
    Přesně. Hřebík na hlavičku.

  16. ratka napsal:

    Přijde mi to mimořádně náročné, práce s postiženými lidmi je psychicky velmi náročná. Chovají se jak malé děti a přitom jsou to dospělí.

    Přesto bych rozlišovala mezi přítomnou slepou akcí a dlouhodobým „vztahem“ k někomu konkrétnímu.

    Při přítomné akci ti tvůj rozum nedá žádnou informaci zda je něco odporné, nebo smrdí etc… jednoduše se to děje, dělá, běží to … samo od sebe zcela samozřejmě. To odporné může přijít následně (nebo ne) až se zapojí rozum a zábrany. Ve vztazích se kolikrát člověk vymezí nebo vytvoří si určité vazby a dle nich již předem něco řeší… a rozhoduje.

    V přítomnosti nerozhoduje nic, všecko běží automaticky… bez“odporně“.

  17. rulisa napsal:

    16
    Tak v tomhle nesouhlasím. Mně mozek dává vcelku okamžitě informaci o tom, co je mi odporné a proč. Nevím, jestli je to rozum, ale když něco ucítím jako odporné, cítím to ve zlomku vteřiny při ději. Je to vykřičník, výstražná siréna, vnější informace něčeho výjimečného, tudíž potenciálně nebezpečného pro systém (mě).

    Není tam řízení rozumem, ale ten konkrétní vjem vyskočený procesem rozumu jako slovo, pojmenování stavu, tam je. „Smrdí.“ To by mi blesklo spolehlivě, nezávisle na tom, jestli bych mu pomocnou ruku podala nebo ne.

  18. rulisa napsal:

    Asi bych na tvém místě tu 13 už nevylepšovala, Ratko. Ty máš vždycky prvotní postřeh úplně úžasnej, ale pak jako by tě ta povedená výstižnost vcucla a navnadila, začneš to rozšiřovat a zdokonalovat a začne ti tam přibývat „rozjetých“ nepřesností, už spíš básnických licencí než faktů. :-)

  19. ratka napsal:

    nevím… možná :-)

  20. ratka napsal:

    Tedy určitě souhlas s tvojí poslední větou… nikoliv ve fázi vylepšování nýbrž že mě to vcucne a začnu si hrát.

  21. ratka napsal:

    Dám příhodu, snad Vás nepohorší. Byli u nás Francouzi na návštěvě. Protože jsou velice čistotní a akurátní, tak jsem všecko naklidila, hajzl vyumývala a protože mám to plastové s kuličkama, tak jsem tu téměř využitou ještě hodila do vody a dala novou, s tím že tu starou necham v té vodě pěkně rozpustit a vyhodím ji zcela prázdnou.

    Jenže Francouzi přijeli dříve než jsem čekala a já nahoře na tu plastovou věc v hajzlu zapoměla. Další den jsme jeli na výlet, všichnni venku yvpraveni a já vyrazila nahoru na záchod kouknout jak vypadá. No úplně zasekaný a ucpaný, tak jsem dovnitř hmátla rukou a hledala tu plastovoou věc … nejdřív hromada papírů, měkká hovna a pak koneček z toho plastu. Tak jsem s tím casnovala ať to povolí a vytáhne se nahoru. Nakonec se povedlo, a hovna mohla v klidu odtéct. A rychle jsme si běžela umýt ruce, pořádně mýdlem a důstojně jsme vyšla ven, kde všichi tři stáli a muž mě seřval, kde se válím, všichni čekají. Tak jsem něco zamumlala. Neřekla jsem že jsme se hrabla v hovnech naších hostů.
    Tak to je příhoda spontánního řešení problému :-)

  22. rulisa napsal:

    Hehééééé, tak v tomhle si docedu představit i sebe. :-))))
    Taky se mi takové podivné zašmodrchaniny potajmu pak trapně řešené stávají. :-)

  23. Psice napsal:

    Mne se libi nazor, ze je dobre pomahat aspon nejak, nez vubec a s tim fyzickym kontaktem podle me vubec nepatris mezi vyjimky. Mne jednou bezdomovec podekoval za laskavost potresenim ruky, mela jsem minimalni manevrovaci prostor mu tu ruku nepodat, ale zbytek cesty metrem jsem myslela na to, jak si ji v praci umyju. Ja pak naopak upadam do takove konvencni slusnosti, treba si sednu vedle strasnyho smradocha, zjistim to vterinu po dosednuti, ale nevstanu kvuli tomu, aby se necitil trapne. U me to zcela rezonuje se vztahy z litosti z doby, kdy jsem byla mlada holka, z toho uz jsem teda nastesti vyrostla, ale neco tam zustalo.

  24. Psice napsal:

    A ano, jakkoliv bychom se vsichni snazili byt korektni, lide vzdy rychleji a ochotneji pomohou ciste a nejlepe bile holce v tisni, nez bezdomovci, ktery navic u mnoha lidi budi presvedceni, ze je alkoholik a muze si za svuj stav sam. Jedna moje znama je doktorka a pro tyto pripady sebou nosi rousku – uz je parkrat rozdychavala, nebo vytahovala zapadly jazyk a pokazde byla sama, kdo pomahal. Nebyl to hrozen zachrancu, jako kdyz v tramvaji zkolabuje zenska s taskama.

  25. 13 ratko
    jojo
    1) napřed je ten signál: tohle smrdí, na to (nebo člověka) sahat je nebezpečí.
    2) pak je zřejmé, že je ten člověk v nouzi a potřebuje pomoc, nějakou, ještě není jasné přesně, jakou a do jaké míry a na jak dlouho se to protáhne
    3) a rozum vyhodnotí, co udělat, do jaké míry se angažovat. jestli pocit nebezpečí a odporu je míň důležitý, když jde už o velké ohrožení života toho člověka. Nebo jestli jde tu pomoc nějak distribuovat i na další lidi apod.

  26. Psice,
    ha, z toho vyplývá, že budu s sebou raději nosit dezinfekční gel.

    ratko,
    příhoda se záchodem je velmi vydatná.
    Jdu si dát oběd.

  27. rulisa napsal:

    26
    :-)))

  28. Saul napsal:

    Loni jsem se navečer na kole odkudsi vracel a v podstatě v centru města ležel na chodníku“mrtvej“ bezďák.
    Špinavej vousatej chlap s igelitkama kolem sebe.
    Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost i když vypadal docela neživě. Tak jsem zastavil a houkl na něj a to byl fakt nezapometulnej zážitek
    Otevřel krásně pomněnkově modrý oči,vyskočil jak Jura,usmál se na mne,vysomroval cigáro ,posbíral tašky a důstojně odkráčel vstříc svým světlým zítřkům:-)

  29. rulisa napsal:

    28
    :-))

  30. rulisa napsal:

    Jsem v odpovědích tady jakási monotematická… :-)

  31. ru 30
    a najednou umíš čísla!!

  32. rulisa napsal:

    Jenom dočasně.

  33. Eva napsal:

    Já bych to taky nedala. Bála bych se nějaké nákazy, že se to na mě přenese. A nepůjde to už smýt. Někdy to mám i obrazně, že se nechci „pošpinit“ i jiným kontaktem s určitými jedinci (i třeba pouhým hovorem, nebo i očním kontaktem). Asi je to strach, že na mě ten druhý bude mít nějaký vliv, který já nechci, mě samotnou nějak pošpiní a poznamená, jakoby stáhne s sebou do své špíny. Taky mi k tomu naskočily hranice – buďto nejsou dostatečně jasně dané a pak hrozí pohlcení, nebo jsou naprosto uzavřené, právě z obavy z neschopnosti je umět nastavit pružně, ale pevně.

  34. rulisa napsal:

    Super příspěvek.

  35. Karel napsal:

    Naděláte z jednoho chlápka, kterej chodíce o holi, upadl. Potřeboval jen postavit na nohy, zvednout…nastavujete hranice, hranice nákazy. Je to jen nákaza lhostejností. Lidi smrdí, někdy, jsou špinaví, pozor na ně!! Nikdy smrdět nebudete.

  36. rulisa napsal:

    35
    Však jo, neděláme z jednoho chlápka, děláme z našich podvědomých reakcí, které ty hranice nastavují bez naší vůle, automaticky.

  37. rulisa napsal:

    35
    To byl sebekritický článek, pane Karle, nikoli kritický.
    Tentokrát střílíte vedle vy podle vašich stereotypů. :-)

  38. Karel napsal:

    To jsem poznal, že byl sebekritický. Jak vypadají nastavené hranice proti nákaze?

  39. Karel napsal:

    Nákaza, co nepůjde smýt. To je síla teda.

  40. rulisa napsal:

    39
    Jj., výstižný popis pocitu, emoce.
    Přijde mi, že ženský obecně líp umějí poppsat emoce, chlapi spíš jen když jsou umělci. Tj. tak trochu baby. :-))

  41. rulisa napsal:

    38
    Jak u koho, o tom to právě je.

  42. Karel napsal:

    Samé hlouposti, Ruliso, nereagoval bych, kdybys pod příspěvek číslo 33, nenapsala, že je super. Co je na těch slovech super nechápu, obzvlášť pro tebe, ženu otevřenou, nestereotypní atd.

  43. rulisa napsal:

    Je super, jak dokázala paní Eva popsat to, co se v ní děje.
    Co píšu, nejsou hlouposti, Píšu to, o čem jsem stoprocentně přesvědčená. většina chkapů nechápe popisy ženských emocí jako popisy bezděčných záchvěvů, ale jako popis stavu mysli a jejich plán, jak co řešit. Což vůbec není. Pak vznikají přesně takováhle nedorozumění a – urážky ze strany mužů.

    Ano, jsem otevřená a nestereotypní (hurá), ale určitě i právě proto, že dokážu postřehnout a popsat tyhle nuance v sobě, poznat, kdy mnou co cloumá a čím to je, že se vé mně něco děje. nezastírat to a necpat rozum místo pocitů, ale až za ně.

  44. Karel napsal:

    Může si paní Eva, po styku s takovými nakaženými lidmi ,lehnout do vany s dezinfekčním roztokem, nebo se už předem obalit, například igelitem, aby to dala, aby dala tu špínu špinavou.

  45. rulisa napsal:

    Rozuměla jsme paní Evě i v té psychické rovin, kdy nechce s někým komuniukovat, dívat se na něj – Karle, přečti si to ještě jednou, je to rozbor fungování našich bloků.

    Zrovna před chvílí jsme tady měla hnusnýho, ale fakt hnusnýho, evidentně šáhlýho zákazníka, kombonoval vtírání se a blbý řeči naprosto mimo mísu, poučný, kd ydělaql z člověka totál blbečka, a geresivitu, když ho člověk nutil k nějakýmu konkrétnímu vyjádření se (velikost požadované destičky s gravírovaným portrétem) – a i já byla cítila pak jeho vnitřní agresivitu, jak se na mě přenesla,. do mě nasákla, vcucla mě – ale přitom se klepala děsem, celá, cítila jsem, jak se mi rty klepou, kdybych mohla, utekla bych od něj v tu ránu, ale nemohla, právě proto, že to byl zákazník a tu objednávku jsme s ním sepsat musela…. Byl hnusná osobnost. Prostě hnusná, nemocná, zlá, vnitřně neštastná, hojící se na jiných. Takže moje podvědomí mě nutilo k sebeobraně před jeho intenzivním zlem mou vlastní agresí, ať jsem se snažila být sebeklidnější, nešlo to, bylo mi fyzicky zle… I jenom očním kontaktem s ním…
    Nechtěla jsme ho takhle mít v sobě.

    Kdyby tam sebou práskl na zem, asi bych mu první pomoc dala, ale jen do okamžiku, než by otevřel oči a promluvil.

  46. rulisa napsal:

    44
    Ano, to je přesně ono, ty popisuješ akci, záměr, vůli, rozum.
    Jak to chceš aplikovat v okamžiku, kdy rozum ke slovu ještě nestihl dojít, kdy jde jen o pocity?

  47. rulisa napsal:

    45
    A nevím, co by mi v danou chvíli pomohlo na dezinfekci od toho psychickýho agresora pošahanýho. Možná jít na frťana. Když šukat není s kým.

  48. Karel napsal:

    To už jsou od tebe rozbory jakoby monster, lidi jako monstra. Vždyt se tě přece takový člověk vubec psychicky nemusí dotknout, neleze ti do hlavy. Proč by ti v ní měl dělat takovou hrůzu!

  49. rulisa napsal:

    No to je právě to, v hlavě ne, jen kolem žaludku. Do rozumu se nedostane, ale do podvědomých obranných pocitů ano.
    Když se ti snažím vysvětlit princip působení, tak holt to musí vyznívat jako působení monster.
    Ale chápu, že je spousta lidí, co nic takového prostě necítí. Třeba i ty. Tak zkus pochopit, že jsou lidi, co takhle cítí.

  50. Karel napsal:

    Ženy jsou strašně citlivé, ne všechny samozřejmě. Musíš si zavolat, při jednání s takovým člověkem, na pomoc nějakého chlápka. I Liška to vlastně tak udělala.

  51. Saul napsal:

    Naprostý souhlas s Karlem.
    Podpořený aktuální zkušeností.
    Dnes mne taková banda přecitlivělých ženských vyhodila od stolu při obědě.
    A to jsem vůbec nic neřekl.
    Stačilo,že jsem si dal smaženou nivu(krásně se rozttíkala na tom talíři)
    Tak jsem nafrněně,ale s hlavou vztyčenou odešel k vedlejšímu stolu,přišli kolegové a nikdo z nich nezaznamenal nejmenší problém.
    To by mne zajímalo,kdybych se po obědě u cigára zhroutil,jak by mi ty hvězdy dávaly umělé dýchání.
    Stejně uvažuji,že takové jednání budu s největší pravděpodobností řešit přes naše HR,nebo rovnou asi zavolám na firemní help linku.
    Všude na nástěnkách naší drahé nadnárodní korporace tu máme výzvy ke vzájemnému respektu a ony udělají takovej škandál!!

  52. rulisa napsal:

    50
    Nebylo koho, naopak silný chlápek šéf toho chlápka ke mně nahoru poslal, protože se s ním nechtěl zabývat.

  53. rulisa napsal:

    51
    Smažená niva přeci nijak extra nesmrdí. Měl sis dát smaženej tvarůžek.
    A pak omdlít u toho cigára. :-)

  54. Saul napsal:

    53:
    Ony naše dámy mají asi citlivější nosánky:-)
    HR vynechám a půjdu na to strategicky.
    Vzhledem k tomu,že byly většinou ze znepřáteleného oddělení,od kterého furt potřebuju nějaký podpis,pojmu to ryze vyděračsky .
    „Podepiš,nebo přijdu se smaženou nivou“:-)

  55. Evo,
    rulisa to řekla výstižněji, než to umím já: že jste vnímavá k sobě a ve výsledku je to hodně užitečný. Ne každej si uvědomí nějaké svoje zadní dojmy, vlastně nepopulární, dokáže je už i dát do slov a ještě sdělit někomu, tady nám.
    To mě vždycky znova fascinuje, je to plný života, je to léčivej proces pro sebe i ostatní.

    Karle,
    chápu i vaši reakci, taky někdy neodolám a něco mě přesně takhle nadzvedne, že to je už na mě moc (ale zas u jiných /mých témat, třeba onehdá na facebooku když někdo ukazoval video se sportovci, akrobaty nebo parkouristy či co, který já považuju za hazardéry se zdravím, nemám to ráda a nechci se podílet svýma daněma na jejich léčbě. Tam se na mě očekávatelně pak osopili, že každej kdo pije nebo jí nezdravě si taky ničí zdraví a podobně :-) ale já trvám na svým)

    Jak teď napsal Saul, tak se mi to ujasnilo. Ta jeho příhoda s nivou je fakt neuvěřitelná. Ani ty smažený syrečky moc nesmrděj, žádný jídlo nesmrdí nepřijatelně. Vyhnat někoho od stolu se mi zdá příšerný. Hodně sprostě bych v tu chvíli nadávala. I ženskejm.

  56. Saul napsal:

    a tak já to Liško s tou nivou trochu zdramatizoval.
    Ony ve skutečnosti jen trochu ofrňovaly nosánky,tak jsem raději odešel hrdě sám:-)

  57. Saul napsal:

    56:
    a rád.
    Ono poslouchat ty kecy o dětičkách a zážitky z dovolené v Chorvatsku…

  58. 57
    to chápu!

  59. rulisa napsal:

    Já taky. Takže to bylo jinak – Saul, když může, si záměrně dává smaženou nivu, aby měl důvod odejít od keců o dětičkách a dovolené v Chrovatsku, aniž by urazil nepochybně genderově velmi korektní kancelářské kolegyně. :-)

  60. SV napsal:

    Psice 24 píše: „lide vzdy rychleji a ochotneji pomohou ciste a nejlepe bile holce v tisni, nez bezdomovci, ktery navic u mnoha lidi budi presvedceni, ze je alkoholik a muze si za svuj stav sam“

    ano. je to tak. a vždy ma to celkom dosť vytáčalo. a ešte viacej smutnilo……

    pretože aj človek, ktorý ide autom ako blázon rýchlo, si za svoju autonehodou môže sám…….
    aj dlhoročný fajčiar si za svoju chronickú bronchitídu/karcinóm pľúc môže sám….

    a každému je prirodzené, že sa im pomáha…….

  61. SV napsal:

    nič si nevyčítaj, Liško. urobila si v danej chvíli, čo si mohla. viacej nebolo treba.

  62. SV napsal:

    Barča 3: ano, na prvý pohľad sa veci javia mnohkrát také, aké nie sú…..

    a nie vždy to dopadne takto dobre, bohužiaľ. mne tak zomrel príbuzný, vzdialený bratranec. epileptický záchvat. ostal ležať na chodníku. v zime. zomrel pár metrov od kostola. asi si všetci mysleli, že je to alkoholik, a môže si za to sám……

  63. Karel napsal:

    Jestli ovšem komentář č.33 není komentářem psychotika, protože to, jak jsou zde popisovány pocity při obyčejném a celkem běžném setkání s nevymydleným člověkem, tzn. – zahlcení, pohlcení, cizí vniknutí atd. , tak to je příznak psychozy. Ne, Liško? Není paní Eva z Bohnic?

  64. rulisa napsal:

    63
    Pak jsem taky z Bohnic.

  65. Karel napsal:

    Ty ne, vidím v tvých odpovědích velký rozdíl, ale nevím bohužel jak ho popsat.

  66. Karel napsal:

    Jen ještě, je to vážné téma, tak jak o tom Liška napsala, líbí se mi její sebekritické zamyšlení, nezesměšňuji to.

  67. 63
    Karle, je vidět, že o tom přemýšlíte, to je dobrý.
    Ne, žádnej blázen není Eva, naopak je zdravé a k jásání až léčivé, když si Eva nebo kdokoli uvědomí, co s ním nějaká situace dělá (protože ono jde nadávat třeba na vládu, na migranty, na hazardéry, na kohokoli a snad každý to někdy uděláme, aniž by nadávající šel ZA to svoje okamžitý naštvání, prostě si zanadává a nechá to bejt nebo se otřese odporem a zhnuseně odejde a nechá to bejt jako hotovou věc a taky je to lidský, normální mechanismus to tak dělat).
    Uvědomit si přesněji, co to vlastně se mnou dělá nebo hýbe a jak to probíhá a kdy (a není nutný se v tu chvíli pitvat v tom, proč zrovna já jsem takovej), to už je dobrá věc.

    Potom teprve to vůbec jde dát do slov, přemýšlet o tom ve slovech. Napřed to často ani není ve slovech nebo nemůže být, možná je to v nás ještě z doby, kdy jsme neuměli mluvit, tak to nemůže být ve slovech.

    A uvědomit si to, když je to docela nepopulární, nějaká odvrácená stránka (třeba: kdyby tady vedle mě stříkala krev, tak já tomu člověku nepomůžu, nebudu schopen, protože mě pohled na krev paralyzuje, teď to vím, podle toho musím se zařídit, sehnat pomoc jinak jinde), to není snadný, to si těžko přiznáváme takové stránky, rysy, extrémy, selhání, slabosti, stíny… to je jedno, jak tomu kdo říká.

    Přiznat to sám sobě je velkej čin. Si myslím já. Před tím se skloním vždycky. A nejde to hned a nejde to vždycky a někdy to nejde nikdy, ale před tím se skloním nebo spíš odkloním taky; ještě nepřišel ten čas a bylo by rozkladné násilím to někomu vmést nebo rvát nebo ho přimět k něčemu takovýmu – asi jako nevyžádaná rada, to je úplně totéž, nevyžádané hodnocení, které žádný vliv nemá, pokud není příjemce na to nastaven. A pokud na to nastaven je, tak ten impuls už si ho sám najde, nemusím to být já, kdo mu řeknu: „Uvědomuješ si, že se vyhýbáš tomu, abys o sobě věděl, že nejsi tak milující a přející, jak by sis rád o sobě myslel?“ Taková věta mu není většinou k ničemu, tak nebo tak.

    A přiznat to někomu druhýmu je ještě další krok a ten je léčivej. Jak pro mě, tak pro ty druhý, protože je pocta bejt u toho, když někdo takhle nějaké sebepoznání udělá a ještě mi ho řekne! (Pro terapeuta to je super okamžik, taková trochu odměna, hlavně svědectví, že ten člověk funguje, něco se v něm hýbe a to směrem k dobrýmu. To je fajn, protože okamžiků opačných je taky dost, nějakých propadů, bezradnosti a otázek „a co mám dělat? Já nevím, co mám teď dělat? Řekněte mi to!“ a to vydržet je docela těžký pro terapeuta, být v tom s tím klientem taky bezradnej).
    Když já o sobě něco zjistím – a to můžou bejt i maličkosti – tak jsem poodkryla kousek ze svýho příběhu, je to víc příběh, můj život je zas o něco málo srozumitelnější pro mě. A pak to můžu říct nahlas, tím ten příběh víc scelit a to mi pak ve výsledku uleví. I když možná když to nahlas říkám, brečím, i to se může stát. Tímhle procesem, kterej se týká nějaký jedný drobnosti z mýho života, si uvolním místo na nové věci, něco se zacelí, už mě to nezaměstnává, už na to nemyslím, už mě to neotravuje, nevstupuje mi to do života rušivě ani nečekaně nějakými emočními výlevy nebo ochromením nebo zahlcením apod. (se to integruje, řeklo by se odborně). A mám volno, volnou kapacitu na další věci, teprve potom může přijít zase další střípek a projet se tenhle proces znova s něčím dalším, jiným tématem. Který by jinak zůstalo skrytý a nějak mě omezovalo navždy. Nebo se mi uvolní čas, nebudu mít tak zaměstnanou mysl tím, abych pořád úzkostně přemýšlel, jestli jsem si myl ruce před pěti minutama a mám si je umýt znova… a jiné příklady. Pak budu šťastnější, budu víc na svým místě, v současný chvíli, budu mít možná nový nápady, možná budu mít kapacitu s někým začít chodit nebo si najít práci atd.

    Takhle vidím já tyhle věci jako kousky léčebného, samoléčebného ozdravného procesu, kterej běží pořád znova s dalšími kousky celej život. V tom vidím život jako takovej, nějakej směr tomu říká sebeaktualizace (asi rogeriáni), někdo jinak, integrace … já to tady popisuju, jak to mám nejradši, bez odbornejch výrazů.
    Je to děsně dobrodružný a díky, Karle, že jste mě přiměl si to projet, jak na to vlastně koukám.
    Dík i Evě za tu otevřenost, jinak by se to tu neobjevilo a neměl byste z čeho vyjít.

  68. - asi nejsem srozumitelná, vidím, že jsem to fakt psala jakoby pro sebe a ne pro čtenáře. Těch lituju, asi to chce dost soustředění ten předchozí koment přečíst :- )

  69. Karel napsal:

    Srozumitelné, profesionální, díky.

  70. Saul napsal:

    No,já bych řekl,že Karel si z vás dělá tak trochu prdel.
    Podobně jako já s tou nivou a vyhazovem od stolu.
    To ale od nás není moc hezké,já vím:-)

  71. Já zas rozumím tomu, že něčí reakce vám může připadat už dost bláznivá nebo ujetá. Nebo něčí rodina že je děsná, ujetá, nějak nenormální. A že si člověk řekne: jak je tohle možný, to je rodina magorů.
    Protože je to něco jiného, cizího, neznámého, neobvyklého. Jamile kdokoli začne mluvit víc o sobě, o věcech, co běžně lidem neříká, buď si připadá jako magor sám a stydí se, nebo tak připadá ostatním :- ))
    To už je snad pravidlo u každýho, mám dojem :)

    A když pak někdo jinej přidá zase svoji rodinnou příhodu, tak si můžu říct (jako každej) – jó, je to ještě celkem dobrý, všichni jsou nějak speciální, já s naší familií taky, tak co, hlavně že jsme z toho vyšli duševně celkem zdraví a to znamená, že to zas tak nemocný bejt nemohlo, je to v cajku, základ by byl a teď s tím můžem něco dělat nebo nedělat.

  72. 70
    to neva, prdel je taky dobrá věc. Taky se něco uvolní : )

  73. Karel napsal:

    Já si nedělám prdel, ty popisy, i od ru, jsou moc zajímavé pro mě.

  74. Saul napsal:

    Já byl z těch zenskych na prášky dnes už před příjezdem do práce
    Tak jednou týdně se stavím na benzince pro cigára,tam platí a nakupují denně tisíce lidí .
    Paní na mne mrkla a říká „červený Westky,že?“
    Tak jsem to odkýval.
    A do regálu vyskládávala zboží jiná prodavačka a jak mne uviděla,tak se rozzářila a prej jaká je to náhoda,že se ji o mne zrovna dnes zdálo,že jsem si k cigaretám koupil i sirky…no,žádný erotický podtext jsem v popisu toho snu nezaznamenal,ale spadla mi brada z toho,jak nebo proč si mne můžou pamatovat.
    Že bych smrděl,jako ta niva?:-)

  75. rulisa napsal:

    70
    Saule, že ty si s tou nivou děláš prdel, jsem sice poznala, ale asi jen dík tomu, že tě znám osobně. Prostě jsem si tě představila, jak to říkáš a ne píšeš. :-))
    Karla osobně neznám, ale mám pocit, že když už z ničehonic do našeho kvůli něčemu babince přispěje, tak to myslí vážně.
    Jako Fousek naopak téměř výhradně nevážně. :-))

    74
    A nebo že bys měl trochu uši jako Jiří Strach? ;-)

  76. Saul napsal:

    75:
    Co uši.
    Ale nemohl ten erotický skrytý význam jejího snu být s těmi sirkami\sirkou???

  77. rulisa napsal:

    Že jsi hubenej jako sirka?

  78. rulisa napsal:

    Ale fakt je, že když si chlap s rutinně sebevědomým klidem zapaluje cigaretu, jistý erotický náboj to má, bez ohledu na to, že to pak smrdí. :-)

  79. rulisa napsal:

    A sirkou si zapaluje! Jsem chtěla napsat.

  80. Saul napsal:

    77:
    Ty jsi určitě zase v práci přepracovaná.
    Mívala jsi výstižnější asociace.:-)

  81. rulisa napsal:

    Jj. eště píšu z práce. Když ty tmavou hlavičku nemáš, tak už se mi fakt nic moc jinýho neasociuje… :-)

  82. Saul napsal:

    81:
    Hlavička mi nabitými životními zkušenostmi a moudrostí zešedivěla a o te sirce už ani nevím,mám zapalovač:-)

  83. ratka napsal:

    81. Škrtání sirkou s tmavou hlavičkou… to je fakt sexy :-)))

  84. ratka napsal:

    Jsem právě přijela z kláštera :-)

    Psychika je tedy potvora, ale mě přijde že hodně problémů vzniká z důvodů vysokých nároků na člověka obecně. Jako stará jsme vychechtaná, protože mi o nic nejde. Jako mladá jsem byla vytikaná, protože mi o něco šlo. Chtěla jsem být dobrá, dělat věci správně, nedělat chyby a to způsobovalo napětí, zklamání protože jsem pořád něco kazila.

    Teď taky kazím a jsem něšikovná, ale nemá to žádné důsledky. Dříve jo… a proto ta vycukaná psychika.

  85. ratka napsal:

    Takže pokud chce člověk více, než může … tak se trápí. Pokud je v souladu to co chce a co může, tak žádný problém nevznika. Vše běží tak nějak samo od sebe. Velice zjednodušeně řečeno…

  86. ratka napsal:

    84. Podobně je to s dobrými skutky. Vždycky se najde někdo, kdo zareaguje správněji… než já. Nebo rychleji, nebo bude více otevřený, laskavý, najde správné slovo ve správnou chvíli, pomůže… zatímco já budu zapřklá, bázlivá, zabéčená, nemožná a dokonce nepřátelská. Dříve by mě to mrzelo… dnes se s tím smířím. Prostě nejsem tak dobrá. nevím zda bych k bezdomovci přiskočila nebo ne. Opradu to nevím, možná jo a možná ne. Ale nikdy bych někoho neodsoudila že to neudělal a ani neobdivovala že to udělal. Prostě má každý tenhle cit nějak nastavený. Je to jeho právo.
    Vím že existuje povinnost pomoci v určitých situacích, ale třeba již tím že zavolám pomoc, záchranku, policii.

    Moje kamarádka zasvěcená sestra během jízddy řekla, stůj… zastavili jsme auto a ona vybehla dědečkovi pomoci přejít přes cestu. Mne by to v životě nenapadlo. Jí ano. A nic… prostě ona je v tomto dále než ja :-))

  87. 86
    jo, to je dobrý.

  88. Eva napsal:

    Achjo, tak já nevím, jestli má ještě smysl se k tomu nějak vyjadřovat. Člověk někde něco plácne a je z toho takové pozdvižení. Nevím, chtěla jsem jen sdílet to, co mě k tomu příběhu Lišky napadlo, ty iracionální pocity. Jsem ráda, že se mě holky snažily pochopit a celkem se trefily. Třeba ta zkušenost rulisy v komentáři 45 docela dobře vystihuje ten psychický vliv. Díky.

    No ano, řada lidí za své onemocnění nemůže a nepomoct člověku jen proto, že je špinavý a smrdí, je špatné. Ale já jsem nenapsala, že bych to neudělala vůbec, jen, že se mi to ekluje a proč.
    Nemusíte se mnou souhlasit, může vám to připadat praštěné, ale dělat nějaké závěry o psychiatrických diagnózách takhle na dálku? Vážně to míněno není (doufám), ale jako sranda taky nic moc.

  89. Karel napsal:

    Ale na slovech záleží, je to opravdu skoro až psychotický popis. Mám kamaráda, má psychozy, je blázen, takhle o tom mluví. Proto mě to napadlo. Sorry.

  90. ratka napsal:

    88. asi ten důvod eklování je podivný… :-) Někdo druhému nepodá ruku třeba, protože se mu to ekluje nebo nešáhne na kliku. Může to precízně a přesně popsat, přesto je to zvláštní z pohledu většiny kde si lidé ruky podávají.

    Ale to je asi přesně to, o čem je řeč. člověk ležící na zemi potřebuje pomoc. Vycházejmě z toho že opravdu potřebuje a ten co jde kolem, řeší nakolik ho to to vcucne či pošpiní… tedy zcela nedůležité detaily :-)) Nestanem se mu v skutečnosti vůbec nic. Tedy bude trochu natlakovaný adrenalínem, taková věc člověka nabudí, tedy rozjedou lse vnitřní reakce… ale nejsou důležité ve smyslu jak se „já“ cítím :-) celou dobu šlo o toho druhého co potřeboval pomoc. NIkoliv o mé pocity.

  91. ratka napsal:

    Domnívám se, že není důležitý rozbor mých vnitřních pocitů a dějů, nýbrž zda se v dané situaci dokážu nelpět na svých stavech a tak nějak se pozvednout nad ně a nechat je být :-)

  92. rulisa napsal:

    90
    Ratko, znova – ten „mající pomoci“ nic neřeší!!!
    Popis popisu je popis pocitu, nikoli toho, co řeším, tedy rozumově zpraciovávám!

    Vždyť se tu o tomhle celou dobu bavíme s Karlem a pak přijdeš úplně nakonec ty a hodíš to zas o celou epochu zpátky na začátek…

    Já ty pocity mám taky, a přesto na lidi sahám i s nimi mluvím, Liška ví, pocity nemají tak úplně přímou úměru k tomu, co člověk udělá, pocity bývají taky smíšené, takové i makové, a morální (či morálkový) imperativ bývá zhusta silnější.

    Ty snad pošleš upřímně do prdele každýho, u koho ti naskočí pocit, že bys ho tam nejradši poslala? Přemýšlíš nad tím a řešíš to, nebo prostě konáš?

  93. rulisa napsal:

    92
    Pardon, popis pocitu je popis pocitu, nikoli popis popisu.
    Jsem zas už v práci a chvat s doslechem kroků dole na chodbě psaní neprospívá.

  94. rulisa napsal:

    91
    A představ si, že pro spoustu lidí ten rozbor pocitů důležitý je. Nikoliv pro jeden okamžitý výsledek nějaké už prošlé situace, ale pro nespočet dalších, budoucích. Případně pro budoucí situace jiných lidí, s nimiž o těch pocitech někdo jiný promluví.

  95. rulisa napsal:

    91
    Když si představím tohle tvoje pravidlo v psychoterapeutické praxi, tak přemýšlím, jetsli je to totální revoluce, nebo návrat do středověku…

  96. ratka napsal:

    92. čeho se to týká? co kdo řeší? tedy psala jsem o tom, že pocity se pokaždé nějaké vyrojí…precizně je popisuje umělec a vytvoří z toho oratorium nebo opus :-) anebo nic. V běžném životě se pocity objevují a mizí, pokud jim nevěnuji příliš pozornosti tak nepřekáží. Ale mohly by. Teoreticky by člověka mohly zcela ochromit…pokud by jim věnoval příliš pozornosti.

  97. ratka napsal:

    95. :-) já naštěstí pro druhé žádný psychopterapeut nejsu a ani bych být nemohla. :-)

  98. rulisa napsal:

    92
    se týká tvojí 90 a věty „…Vycházejmě z toho že opravdu potřebuje (pomoc) a ten co jde kolem, řeší nakolik ho to to vcucne či pošpiní…“

    97
    Ale formulovat podobné věty obecné platnosti můžeš, chápu. :-)

  99. rulisa napsal:

    96
    Jinak jako vždycky a všude v přírodě platí, že všeho s mírou, takže ty pocity tě ovládnou stejně tak, když se v nich budeš pitvat moc a zakládat si na nich a uděláš si z nich modlu a součást vlastní osobnosti, ale stejně tak i tehdy, když jim rozumovou pozornost věnovat nebudeš žádnou a budeš je odsouvat z vědomí. Když jim nebudeš rozumět, nebudeš si je přiznávat.

  100. ratka napsal:

    98. ano, je to tam. Jsem dyslektik, fakt jsem to tam neviděla. OK, předpokládám že v daném momentu je o pro něj dilema. Proto je tam slovo řeší.

    k druhé větě. nemyslím že jsme zde na nějakém sympóziu, píšu jak to vidím.

  101. ratka napsal:

    99. Nemyslela jsem odsouvat z vědomí, vědět o nich, plně je žít ale nemudrovat o nich. Tedy nevytvářet zpětné smyčky, neobracet se na ty pocity zpět, nehňahňat se v nich. vím že to nebylo myšleno… ale pro jistotu to zdůrazňuji.

    Pocity prožít a projít nimi skrzeva dál… nezachytávat se na nich, vědět o nich a nedotýkat se jich. Tedy snad je tomu rozumět.

  102. rulisa napsal:

    100
    Takže s obecnou platností. Bez potřeby naformulovat to bez kolize s jinými fakty.
    Píšu taky, jak to vidím, a vidím (Slováci mají hezký obrat „vidí sa mi“), že je to nesmysl právě pro to, co jsem napsala výše.

  103. ratka napsal:

    Nazvala bych to bdělostí… tedy vnímat pocity ale nenechat se nimi „svést“.

  104. rulisa napsal:

    101
    bracet se na pocity zpět musíš, pokud je máš rozumově zpracovat. Bez toho to nejde.

  105. ratka napsal:

    102. vidí sa mi je podobné jako „páči sa“ :-)

  106. rulisa napsal:

    103
    Jojo, a přesně to se tady snažíme dělat, řekla bych zas já. :-)

  107. rulisa napsal:

    105
    Já vím, ale naskakuje mi to často v té souvislosti, kdy něco nějak vidím, ale je to podřízeno viděním skrze mojí osobnost. Kdyby to neměli Slováci tam v té souvislosti, používala bych to já v té svojí. :-) Bylo by to výstižné.
    Ale asi začnu, co mi kdo může, žejo. :-))

  108. rulisa napsal:

    moji, ne mojí. :-(

  109. ratka napsal:

    105. „Páči sa“ je obrat jako „vidí sa mi“ ale v jiném významu. Páči sa ma spontánně napadlo, protože to říkala průvodkyně v trenčianském hradu. Pobídla turisty aby někam vstoupili – páči sa. Zkrácená forma Nech sa páči. Nabízím něco…třeba něco podávám. a řeknu: páči sa.

    Vidí sa mi… je ve smyslu Jeví se mi, zdá se mi. Tedy u mne normální stav :-))

  110. ratka napsal:

    Tedy ta 107 se mi jeví jako zcela přirozená. Každý vidí skrze svojí osobnost. Jinak to nejde. Vidí sa mi tomu odpovídá :-)

  111. rulisa napsal:

    Vidí sa mi, jsem myslela, že je to jako „jeví se mi to jako dobré“. Tedy jako „líbí se mi skrze moje zdání“… herdek, nezauzlovaly jsme se v tom? :-) Používá to slovenština i pro negativní „vidění“?

    Ne všechno je skrze osobnost, Vidím mraky na nebi, nebo jo, Vidím, že tam nic nejede, není skrze osobnost. To je prostě vidím. Ale vidí sa mi – to je super. Není to „zdá se mi“ s lacinou možností protistrany odpovědět „co se zdá, to je sen“, ani tam není to „myslím, že“ pro situace, kdy rozum a myšlení nejsou na prvním místě – prostě vidí sa mi. Vidím sebou. Vidím něco nějak ze svého hlediska, svých vjemů, pocitů, životních zkušeností…

  112. rulisa napsal:

    111
    Asi tomu nejlíp odpovídá „jeví se mi“ – ale to už je v češtině tak ukrutně knižní výraz, že si nedovedu představit, že bych to použila v internetové debatě. Připadla bych si jako upjatej náběh na intoblba.

  113. ratka napsal:

    112. Jeví se mi používám běžně, fakticky cokoliv vidí se mi skrze sebe. I mraky na nebi, vem si že je maluješ… každý je namaluje jinak, každému se jeví po jeho…ale už chápu jak myslíš to vidí sa mi, akože „aj ja“ vidí sa mi to, aj mě sa to tak vidí. Možná to tak není, ale mě sa o tak vidí (pozitivně)

  114. ratka napsal:

    Všecko na světě se mi jeví jen a pouze skrze mé vidění (vnímání) Přesto předpokládám (a fakticky věřím až vím) že vše je sjednoceno v jeden jediný celek. Takže dva lidé kteří na tomto celku participují, musí být sjednoceni i jeden v druhém, tedy harmonizují v sobě. vidí sice každý své, dělají každý své ale oboje je tónem velké jedinečné sladěné skladby. Tedy pokud se cítí uvnitř jedním. Takhle každý žij ten svůj kousíček…záblesk, zasvítí a zhasne, ráno se vzbudí a večer usne.

  115. ratka napsal:

    a teď jdu ladit maminku…. prý i nejde router, podezírám O2 že tam něco mastíjou.

  116. Saul napsal:

    115:
    V podobných případech podezírám nejdříve maminku.
    Většinou oprávněně:-)

  117. ratka napsal:

    Maminka s mým nejstarším synem :-)

  118. 92 na 90 ru na ra
    99 na 96 ru na ra
    jo, tak nějak. Ratka to vzala trochu do extrémů, ale oba extrémy nejsou ideál – ani se pitvat v něčema být tím ochromen, ani si ničeho nevšímat a být tím taky omezen.

    103 ratko
    asi jo, akorát máš jinej slovník
    104 ru
    jo

    ad router
    nám taky nešel net nedávno a mohl za to kabel, byl špatnej. najednou.

  119. ratka napsal:

    118. u nás vypnutý router :-)

    118. co se týče nevšímání si svých omezení, zjistila jsem že prostě s tím nic nenadělám. celou dobu jsme si jen namlouvala, jak jsem vyrovnaná, hodná či mírumilovná. A jsem cholerik vyskakovací :-)) akorát to teď nechávám být. vyskočím a vyfučím.

  120. ratka napsal:

    118. tedy nikoliv si „ničeho nevšímat“, spíše nedělat závěry že je to tím nebo oním, že to „mám dělat jinak“ nebo že je to špatně. Prostě to udělat jak to udělám, všímat si toho, žít to a jet dál… nepitvat to.

  121. 120
    jo, s tím že když mám tohle pojetí (tj. všímat si, jaké to je a kdy, s přijetím, ale ne moc urputně a fatálně a neupínat se k přemýšlení, proč to tak je), zanedlouho se to v pravý čas víc objasní.

  122. rulisa napsal:

    119
    Čili pravdu měl Saul. :-)
    U nás (maminky) nedávno v bleděmodrém totéž s mobilním telefonem.

  123. Eva napsal:

    Ještě jeden vstup k tomu, co se tu řešilo: Je špína a špína. Viděla jsem už několikrát bezdomovce, kteří se pomočili, když spali na lavičce, paní, která mi strkala před obličej ruce s fleky od krve a kdovíčeho a řvala, že chce peníze a podobně. To se mi opravdu nechce být v kontaktu s někým takto špinavým. To není, jako když sebou někdo švihne do bláta. Tuberkulóza, žloutenka, svrab, nic moc. Tolik k rovině fyzické.
    K té psychické: Manipulátoři můžou mít takovou moc a můžou se stavět do role oběti, takže se akorát cítíte blbě, i když se jim snažíte pomoct. A oni to na vás vidí, že jste snadná kořist. Nevím, co je na tom psychotického.

  124. ratka napsal:

    123. psychotické to asi není…je to obrana. Obrana vychází právě z pocitu „oni“, jak se to překlopí do pocitu „oni“ tak naskočí obrana… tedy to co píšeš v 123. Pokud pak lověk silou tyto bariéry láme protože lékař, nebo zubař může z toho i onemocnět protože se mu to protiví. Právě pro vnitřní obranu (bariéru) Pokud nejsi lékař, nepotřebuješ řešit špínu druhých… jednoduše se takovým lidem vyhneš a máš pokoj.

  125. Karel napsal:

    myslím, že od Lišky to nebyla úvaha o smradlavých, počuraných bezdomovcích.

  126. SV napsal:

    Karel 125: taky si to myslím…..

  127. Karel napsal:

    ….. to mi udělalo radost, tento závěrečný komentář.

  128. ratka napsal:

    zajímavý koníček. né že bych ho doporučovala, ale je zde dobře popsána metoda „vyndání mozku“, který púsobí rušivě a může vést k pádu. Nechodila jsem po laně, nůbrž po uzounkých hřebenech vysoko nad zemí. Upřený pohled na jedno místo a 100% koncentrace. Tedy člověka může rozhodit cokoliv…jak to v sobě vybalancovat a dovést ke klidu.
    https://magazin.aktualne.cz/balancuje-na-uzke-lajne-napnute-vysoko-nad-zemi-vypinam-moze/r~00e433ec9adf11e889f40cc47ab5f122/

  129. 124 ratko
    no to asi nevyhneš, když se ocitnou v ohrožení a jsi jediná poblíž.

    Naopak lékaři, zubaři si natáhnou rukavice a mají po ruce dezinfekci, jsou na to jednak vybevení a jednak na to mají normy, pravidla, vědí postup, kterej mají povinně dodržovat.

  130. 128
    Mě by spíš zajímalo, co tahle dovednost a vybalancování přinese do života v jiných směrech. V čem to posílí? Jak to mění můj klid v různých situacích? Jaký vliv to má, aplikačně. Ne co to dělá na tom laně, to je jejich věc – ale co potom, smysl.
    To je vlastně jediný, co mě na tom zajímá, protože jinak já osobně jsem člověk, co tohle nesnáší, nikdy nezkouší, nechápe. Tihle jsou jištění,nejsou to hazardéři (který nesnáším).

  131. ratka napsal:

    130. jde mi především o dovednost zklidnit mysl, když tato začne panikařit a odmítat něco co je nutné.

    Například zubaři jsou slinivkáři obecně. Jen zde v okolí znám 4, co trpí slinivkou. Nikoliv že by se málo sterilizovali. Můj názor je ten, že musí dělat práci která jim není příjemná. AA to způsobí vnitřní odpor a tím i onemocnění slinivky.

    Balancování je dovednost, které dokáže tento vnitřní odpor vyrušit… nikoliv násilím, jednoduše pozorností na něco jiného… pozornost na přítomný okamžik. Tím že se nenechám rozptylovat ničím jiným, dělám jen to co dělám, dokážu vybalancovat plus a mínus a zcela se ztišit. Ať s opatrností, obezřetností, hloubkou pozornosti a bdělosti k tomu co je. Pak člověk i vidí zřetelně co má dělat, kam šlápnut, co chytnout nebo na co se může vykašlat.

  132. ratka napsal:

    129. zaujala mně věta: no to se asi nevyhneš, když se octnou v ohrožení a ty jediná jsi poblíž.

    Je nadávající bezdomovec, který spadl před tvýma očima v ohrožení nebo ne? Dokázal by vstát bez tebe? nezávisle zda mu pomůže Francouz. Třeba by vstal sám, třeba je zvyklý vstát… žít v tom prostředí co je, neočekává že ho někdo bude zvedat.

    Jde i o míru… mohu opravdu pomoci? Anebo se spíše kolem motám a někoho podepřu, ale v důsledku je všecko furt stejné… kdybych nepodepřela tak by se nic nestalo.

  133. ratka napsal:

    132. Píšu z pozice sendvičové osoby, která „má“ kolem lidi, co potřebují…. Kolik dá … tolik je přijato. čím víc dám, tím víc je přijato. Když nedám… taak nic. Ale já s mužem jsme fakticky mezi dvěma generacemi, jak starší tak mladší za každou pomoc. Dostala jsem se do situace, že nepomohu protože mám jiné zájmy. Nééé že bych nemohla pomoci, jen vím že si dotyčný (dotyčná) dokáže poradit i beze mne. Tedy že dokáže vstát a dojít si tam, kam chce.

  134. rulisa napsal:

    132
    Tohle si asi říkají a říkali všichni to, co nepomohli. Třeba tenkrát, když na rušné ulici utloukl chlap ženskou. Nebo když na epileptický záchvat umřel na chodníku tenkrát ten člověk, kterému nikdo z kolemjdoucích nepomohl, protože ho považovali za opilce bezdiomovce. Kdžy se budeš chvíli válet v prachu cesty, od bezdomovce už moc k poznání nebudeš.

    Podle mě není „rozmyslím se, jestli to zvládne sám“. Je jen – mám v sobě pud skočit a pomoct, nebo nemám a hledám důvody, proč nepomoct.
    Jestli zrovna ta tvoje pomoc byla, či nebyla nutná, zjistíš velice často až později nebo dokonce vůbec.
    Ale blbě by se mi žilo s takovým pozdním zjištěním, že nutná byla, ale já nepomohla, protože jsme usoudila, že pomůžou jiní nebo že si pněkdo pomůže sám.

    Za svoje rozhodování a konání nese zodpovědnost každý sám, ne ti lidi okolo.

  135. ratka napsal:

    134. To máš pravdu. Přesto se musím naučit žít i s tímto vědomím. Nějak to v sobě dokázat zpracovat. Taky bych se mohla usoužit… že jsem nepomohla a mohla. Když nepomůžu. A to teda jsou situace, kdy nepomůžu.

  136. barča napsal:

    se přiznám, že v té debatě se dost ztrácím – je to na mě už moc psycho.
    bud člověk hned přiskočí a něco udělá, co ho napadne, nebo nevšímavost, lhostejnost, nebo naopak zaměstnaný něčím uplně jiným a nebo obyčejnej strach a bezradnost z tý situace a nepomůže, není schopen pomoct a jde dál – „uteče“

  137. rulisa napsal:

    Nikdo nepomůže vždycky, když by mohl. Často prostě proto, že si ani neuvědomí, že by pomoct mohl. Nebo to skutečně prostě nezvládne.
    Ale alibismus je hnus fialovej první třídy.

  138. ratka napsal:

    136. tedy mluvím o variantě kdy nepomůže… vědomě. Kdy opravdu nepomůže. A pak třeba zjistí, že je to špatně. že to s dotyčným opravdu dopadlo špatně. Musí si to vyřídit se svým svědomím.

  139. 132 ratko
    nevyhneš.
    Já nemluvila ve 129 o někom konkrétním, ale podobně jako ty (aspoň to tak vypadalo)ve 124 („pokud nejsi lékař… jednoduše se takovým lidem vyhneš a máš pokoj“), obecně o někom, kdo je v ohrožení. Ne tím, že pomalu vstává, ale prostě opravdu v ohrožení. Když řeknu slovo ohrožení, znamená to slovo ohrožení a ne že někdo pomalu vstává, ne už ten předchozí případ. Nepoužívám slova namátkově, já si velmi vybírám konkrétní výrazy, i když třeba mluvím rychle a nespisovně, tak je volím a vím o tom.
    Mluvím o první pomoci. Na tu je povinnost. I kdybych se chtěla vyhnout. navíc pracuju ve zdravotnickým zařízení, takže by mě pak soud odsoudil, kdybych nepodala někomu první pomoc – nejen moralita, i legalita šlape na paty, žejo…

  140. 134 ru
    no, právě.

    135 ratko
    v tom případě by bylo celkem na místě se usoužit. Nebo se velmi snažit to mnohonásobně odčinit.

  141. ratka napsal:

    140. asi jo…anebo si odpustit.

  142. 141
    a pak něco konat.
    Ještě že to odpuštění (v křesťanství) existuje.

  143. ratka napsal:

    142. díkybohu za ně.

  144. ratka napsal:

    142. člověk kolikrát pomůže tomu nebo onomu, a jiného opomene. Anebo to vyhodnotí špatně. Tedy vážnost situace neodhadne dobře. Domnívá se, že se to spraví samo… a třeba ne. Včera na koupališti se pustila vnukovi krev z nosu. Přiskočilo několik maminek, pomohli mi a chlapec usnul. Ptala jsem se pak jeho otce (syna), zda se mu to již někdy stalo. že jo… rýpe si v nosu a pak mu teče krev. Ale mě to nepřišlo OK. Co když mu fakt něco je? A co když jsem to mohla poznat…je to dilema v kterém se člověk potácí. Zda to řešit nebo nechat tak. Pokud je to něco vážné, budu si to vyčítat… ale třeba je to jen blbost.

  145. 144
    teď mám deja-vu, že jme se takhle už jednou bavili, před lety.

  146. ratka napsal:

    145. si jo. pro mě je to velice těžké téma. často mám pocit, že bych mohla udělat více…bojuji s tím celý život.

  147. ratka napsal:

    146.ale to není krizová situace. Uvědomuji si, že v krizové situaci jsem zřídka a pokud ano, spíše je pomáháno mě anebo blbe koukám. Nerozběhnu se jako moje kamarádka k ležícímu, nepodkládám mu pod hlavu bundu a neptám se kde ho bolí. Raději počkám, než hlouček objasní co a jak. Vždycky to tak bylo, když si ještě na základce spolužák zlomil nohu… tak jsem na něj zděšeně čuměla, zatímco spolužačka seděla vedle něj, držela ho v náručí a otírala mu čelo. to jsme cítila neskutečnou bezmoc… věděla jsem že na to nemám.

    Pokud je člověk sám, například se mi skácel do náruče ukrajinec… omdlel. Běžela jsem pro vodu, donesla mu deku a volala záchranku. Ale později si nebyla jistá, zda to bylo dobře… dnes bych ho asi ošetřila, dala mu pít a jíst, záchranku nevolala. Krizová situace je pro mě každá, kdy se cítím vyzvána k akci…třeba na mě někdo křičí, něco po mě chce a já musím zareagovat. Třeba se bránit… nebo naopak zaútočit. Je to výzva setkat se přímo.

  148. 147epotřeboval,možná jo.
    to je jasný, když je hlouček, tak není potřeba, aby se dopředu rvalo pomáhat sedm lidí, stačí míň.

    Krizový situace určitě nechci zažít pokud možno vůbec. A tobě se to stalo s Ukrajincem a zareagovala jsi rychle a dobře. To už pak je jeho problém, že se dostal do nemocnice, když předtím dopustil, aby někde venku sám nebyl v pořádku. Možná to nepotřeboval, možná jo. Možná ho tam potom předali někam jinam, kdo mu cíleněji pomohl v něčem, co napřed nebylo poznat. To nemohlo být dobře poznat.

  149. ratka napsal:

    148. pro mě je krize, i když na mě někdo křičí třeba. A já vím, že mám něco udělat… něco akčního. Třeba taky zakřičet nebo se urazit. A nedokážu ani jedno. Ta situace mě mine. Takhle cítím že mě někdy mine i krizová situace. Kdy je na místě aktivně se projevit…mít názor, být pevný a rozhodný. Povzbudit, něco laskavého říct třeba… a mě nic nenapadne.

  150. rulisa napsal:

    149
    Ale to jsou krizove situace pro tebe, kdezto pri pomoci cloveku v ohrozeni je to krizová situace pro nej.

  151. ratka napsal:

    149. anebo je na někoho jiného křičeno, třeba na prodavačku…někdo na ni blbě frká. To třeba řeknu dotyčnému, že se nic neděje…klid. Někde vřískají děcka (cizí), tak na ně zařvu ať jsou zticha nebo ať vysmýknou. To jsem se naučila. Dřív jsem vůbec nedokázala na někoho zakřičet, ukáznit ho, vymezit mu hranice… To je vše pro mě krizová situace. Kolikrát je jednodušší z mého pohledu opečovat bezdomovce než ukáznit uřvané děcka a jejích rodiče.

  152. ratka napsal:

    150. já vím, uvědomila jsem si to…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>