Krása prokrastinace

04-03-01

04-03-02

04-03-03

.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 komentáře u Krása prokrastinace

  1. Jirka* napsal:

    Bingo! :-)

  2. Jirka* napsal:

    Sám před sebou.. obhajovat.
    „Vždyť jsem byl v té práci od šesti do jedenácti večer! Sice to nemám ještě hotové, ale udělal jsem pro to maximum!“
    ..a tak podobně..

  3. Saul napsal:

    Nebo takto:
    „Ja to nedelam pro sebe,ja to delam pro penize“:-)

  4. Já mám spíš:
    „Když nejsem užitečná, tak co když pak nejsem vůbec a nemusím tu být. Takže musím mít před sebou, co dělat, jinak se možná propadnu do pocitu, že nemám smysl a namám právo být na světě.“ A to je dost ohrožující pocit. (já ho úplně nemám, ale mám na pozadí právě strach, že by mohl nastat, kdyby…)

  5. rulisa napsal:

    Tak to je dobrý, to taky nemám, jsem jen prostě líná. .-)

  6. Jirka* napsal:

    Snažím se prokousat do stadia, kdy budu mít všechno hotový :-)
    Myslím hlavní úkoly, většinou v práci. Chtěl bych zažít ten pocit, že po mně nikdo nic nechce, respektive že nemá právo nic chtít, že jen záleží na mně, jestli ho budu vnímat, nebo budu mít krátkou, ale intenzivní a oficiálně přiznanou siestu :-)

  7. Milan napsal:

    Dík za nový pohled na můj problém.

  8. ru 5
    Sláva!

    Jirko* 6
    Já to zažila někdy v listopadu / prosinci a nic zvláštního se nestalo, bylo to podobný jako jindy. Takžepo vánocích jsem zas najela do starýho systému něco valit před sebou, co už pár týdnů mělo být jen maličkostí nechanou dávno za mnou.

    Milane 7
    Díky. Mě udivuje, že v tom pořád jedu, tak hledám, jakého vysvětlení bych se chytla, nebo co bych z toho aspoň zajímavýho vytřískala.

  9. ratka napsal:

    Myšlenka že má existence má smysl , pouze když mám co dělat mi připomíná mojí maminku. Která poloslepá a polohluchá nejvíc naříká nad tím, že už nemůže nic dělat (pro druhé) a jaký má tedy její existence smysl.

    Přišlo mi to absurdní. Ale teď to tady čtu. No nevím. Opravdu nevím jak to je. Zviklala jsi mě :-) nahlodala.

  10. rulisa napsal:

    10
    Ratko! Takhle to přece nakonec mají skoro všichni staí lidi!
    Nejhorší je nepotřebnost, neužitečnost = bezsmyslnost sebe.

    Proto mám od maminky v šupleti tolik párů ručně pletených ponožek, které jsou mi témněř všechny malé, bylo to holt období, kdy jsem jí nabídla užitečnost jejich výrobou, zdělala celou krabici starých vln ode mě. Ale ani po propletení se na dno té krabice neudržela v paměti délku mých chodidel. :-))

  11. ratka napsal:

    10. třeba se ponožky ještě někomu hodit budou…a pokud ne, maminka se zabavila. :-)

  12. ratka napsal:

    10. zajímalo by mě pak někdy, jak se vyvíjí maminka… tedy zda stárnutí pomalu a důrazně vede pokoře…a míru v sobě (a druhým) nebo ke stálým zoufalým bojům, které nelze vyhrát.

  13. rulisa napsal:

    11
    No dyk přece to píšu – nejen zabavila, ale hlavně pro ni smysluplně.
    To víš, že jsem jí neřekla, že jsem už asi troje vyhodila, protože po vyprání by se do nich nevešlo už ani sousedovo vnouče. :-)
    Teda na dýlku, na šířku asi řikrát. :-))

    Už neplete, už jí to nejde, chromnou ruce a nevidí na to.

    Stárnutí u maminky nevde k pokoře, pouze ke schopnosti tu a tam něco překousnout a nechat si líbit (třeba zákaz dcery mluvit o bráchovi nebo o synech, jak všechno udělali kdy špatně), jen aby nebyla úplně sama. Protože těch bojů v sobě spíš přibývá, přímou úměrou k nemohoucnosti. Takže citelně přibývá i vděčnosti za to, že s ní vůbec někdo je.
    Mír neexistuje. Kde bylo peklo odjakživa a nikdy jinak, mír neuděláš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>