88 komentáře u Kurz pomoci v krizi

  1. ratka napsal:

    No to je síla. Ale poradila jsi si jako profesionál, i když ještě bez všech kurzů. :-)

  2. ratka
    Poradila jsem si, jak to šlo, a určitě je takových lidí víc.
    Na jiném kurzu (moc kurzů, co :-)), právě na tom, z kterého jsem si četla svoje vlastní výpisky a teprve to mi dalo celistvý pohled na to moje období (delší, než jsme čekali), jsem se dověděla, že je typické, že post-traumatické období se projevuje taky tělesnými obtížemi a ty se většinou stěhují po těle, nejčastěji je to u žen zánět močáku nebo něco v pánevní oblasti, taky se to může týkat potíží s polykáním… a dál si to nepamatuju, někdy motání, brnění končetin, potíže s rovnováhou (dál si to nepamatuju a číst to nechci, říkám si, že důležitý je asi to, co mi utkvělo). Typicky člověk po traumatu vyhledá nějakou psychopomoc, pak ji skončí, pak po pár letech třeba zas na čas vyhledá… a nemusí vůbec nikdo poznat, že šlo o trauma. (Pozná se to/poznala jsem to podle toho počátečního okamžiku s vysokým energetickým nábojem, ze kterýho nešlo vystoupit, nešlo uplatnit žádnou kontrolu, nešlo se vůlí uklidnit jako obvykle.)

    Nejvíc mě zaujalo, že osobnostní potíže – přibližně řekněme lidi s hraniční poruchou osobnosti – se dají také pojmout pohledem traumatu a posttraumatu. Nějaké projevy jsou tam podobné, ta zcitlivělost… i když já znám víc takových lidí a je to trochu jiný a někdy silnější, pravidelněji rozložený během let než u člověka po traumatu (tam to má nějakou křivku – průser, hrůza, pak jiná depresivní hrůza a pak postupně klesající během let, rozředěné čím dál víc až nic; tak to bylo u mě a tak to i odpovídá té teorii), ale ten koncept je, že lidi s poruchou os. byli traumatizovaní v raném dětství. – No a já vím, že poruchu osobnosti teda nemám. Jenže za jeden ze znaků toho považuju (snad se nepletu) takový riskatní skákání do věcí, bez sebeochrany, například ve skupině lidí člověk s takovou poruchou může mít tendenci mluvit hodně často jako první, vzít to na sebe, jít do toho a pak to schytá od ostatních, kteří jsou rádi, že sami nemuseli jít s kůží na trh. A já sice nejsem vždycky ve skupině (zavánějící terapií, na výcviku nebo nějakém kurzu) v takové roli, nejsem úplnej „otvírák“, kterej jinak nemůže, ale dost často jo. Mám trochu na výběr (ale měla bych používat minulý čas, protože dneska už je to zase jiný, dneska si umím i počkat, je to v klidu, rok minimálně), ale často jsem volila do toho jít. Další znak je takové zcitlivění a to jsem taky měla – když někdo vypráví hodně silný příběh, setkání se smrtí kamaráda třeba, tak to mě bralo a rozbrečela jsem se a cítila se jak blb (pozor, ne v práci s klientem, to ne, to bylo celkem v pořádku) ve skupinkách na výcviku, kurzu, kde jsem věděla, že se to může, je to bezpečné prostředí. A dneska už taky ne, dotýká se mě to silně, ale už nedojde k tomu propuknutí pláče – jsem si ověřila. A mít na výběr znamená zdraví.

    A já furt nechápala, proč se mi tohle děje, když přece zas až tak patologická nejsem, jsem zdravá.
    A pochopila jsem až nedávno, že je to projev post-traumatu, že to nemusí být celoživotní, nebude to trvat dál, povede se mi to udělat i jinak. Je pravda, že to trauma by nevzniklo, kdybych už na základě výchovy nijak k tomu neinklinovala; takže nějaká „zátěž“ tam byla i předtím, ale není to trvalý, furt jsem v pásmu duševního zdraví.
    A tím konceptem post-traumatu se mi to nějak ucelilo, když mi to někdy v srpnu došlo.

  3. ratka napsal:

    2. hodně lidí má traumata… někteří si je nesou již od porodu. těžko se rodili. a někdo si je nese ze srážky s realitou, kdy ho rodiče nepřipravili na „reálný život“ a ten ho nakopl z jedné a pak z druhé.

  4. 3 tojo, pořád to má víc rozlišenejch stupňů – něco zvládne, něco je krize, nebo krize s potřebou pomoci zvenku, něco je trauma a dál dobrý, něco je trauma plus posttrauma, tzn. docela dlouhý.

  5. Jirka napsal:

    To je masakr Liško. Přestože z toho něco, coby pravidelný čtenář, znám, to takhle kondenzovaný zní neuvěřitelně. Nejen z toho pohledu, kolik člověk vydrží, ale kvůli tomu množství drobných křižovatek, kdy se to může úplně podělat a výsledek měnit k nepoznání.

  6. ratka napsal:

    četla jsem: chtěla jsem mluvit o přechodu… (na střední školu). Napadlo mě, že to je krize :-))) a prochází ji každá bába… i když chlapi prý tak.

  7. rulisa napsal:

    Zaujal mě ten popis posttraumatických projevů u Lišky. A výpočet, že 14 let…
    Tak to ještě tak sedm osm a budu venku z rozpadu manželství.

    Liško, znám ten příběh a asi nemá smysl, abych opakovala to, co psali přede mnou. Jen mě napadlo – a nemohlo se naopak na rozpadu tvého manželství podepsat právě to předchozí trauma s tátou? Rozvod jsi inicovala ty, jestli to nemám zafixováno blbě, nikoli manžel…
    A když to sepíšeš takhle dohromady, působí to na mě jako potřeba vyrovnat se s minulostí a tím minulým traumatem přetrháním svazků nejen s tím traumatem, ale se vším, co patřilo do jeho okolí, do stejné doby… Uvolnit se z toho všeho, jít jinam…

  8. ratka napsal:

    Hm, co je trauma… že? Liška popisuje jako traumatizující proces osamostatňování. Tedy přechod ze závislosti do samostatnosti. Asi to tak bude pro každého trauma. Pro někoho dříve a pro někoho později. Někdo se osmostatnil již jako děcko (viz můj vyženěný vnuk, který nemá žádné vazby) a pro někoho je to celoživotní porod.

  9. rulisa napsal:

    8
    Trauma je jasně definované.

  10. ratka napsal:

    9. Pod traumatem chápu něco hluboce zasahujícího do integrity člověka. Těžké zranění se ztrátou důlelžitých funkcí, třeba oslepnutí nebo vozíček. Moje maminka přišla v pěti letech o matku, a následně e starala o dvě další děti… považovala to za ovinnost takže chodila nakupovat od 6 let, a než šla do školy tak uklidila postarala se o domácnost. až se vrátila tak opět. Akdyž v deseti přišla „nová“ maminka, tak byla jediná co ji chtěla protože domácnost nezvládala.

  11. barča napsal:

    Kurz pomoci v krizi se jmenuje článek.
    Liško, zajímalo by mě třeba z toho semináře – postřehy – pro praxi. co může použít laik, jak už pro sebe, nebo pro druhého, blízkého. Co tě zaujalo, z toho semináře, postup, přístup apd. Jde mi o to praktické, použitelné.
    Intuitivně většina z nás vyslechne, utěšuje, nebo dává „dobré rady“ nebo tlačí na pilu – v tom smyslu, to zvládneš, nebo se snaží toho dotyčného odvést pozorností jinam – to je takovéto, vykašli se na to ted, potřebuješ mezi lidi a bavit se, přijdeš naq jiné myšlenky.
    řekla bych, že hodně stačí jen neříkat nic a jen vyslechnout toho dotyčného, protože je tím vším zahlcený. a naoplátku se s ním nenechat stáhnout na dno, do lítosti, bolesti a bezradnosti jako on, to nepomůže ani jednomu – naopak jsou v tom nehybní oba.

  12. ratka napsal:

    Taky ji onemocnělo dítě, které bylo postižené a zemřelo po 15 letech těžké idiocie. Tohle bych nazvala taky traumatem, jelikož si nedovedla pomoci a řešila to skrze mne. BYla jsem svým podivným způsobem traumatizovaná skrze ni. Přesto se domnívám že zrovna tento případ s nemocným děckem patří do šuplíku přirozených důsledků života samotného. Tedy je to součástí života a nemělo by t být předmětem nějaké pssychoterapie jako spíše součástt života.

  13. barča napsal:

    11. ještě větší průšvih vidím v tom sebepotvrzování, když se někdy děje. kdy jako pomoc člověk chápe, že musí potvrdit tomu druhému – že je mu skutečně ubližováno.
    takže potvrzovací a začarovaný kruh.

  14. ratka napsal:

    13. to je velice zajímavý postřeh. Díky za něj.

  15. rulisa napsal:

    10
    Víš co, mně je to fuk. Zas tyhle dohady o pojmech. Ne vyprávění o tvojí mamince. Pokud je to jen vyprávění a ne sdělení, že všichni krom vaší rodiny jsou normální a nikdo jinej nemá nárok na krizi natož trauma.
    Reaguju na Lišku a její text.

    12
    Nemusí být. Nikdo to přece netvrdí.

  16. ratka napsal:

    15. máš pravdu. souhlas.

  17. barča napsal:

    Liško, odbočím.
    Mě tvůj článek připomněl moji vzdělávací akci v Ostravě.

    Tam nešlo jen o to, co dnes medicína dokáže a jak je úžasná a musím říct, že pro mě ty nové věci byly skutečně úžasné až sci-fi. :-)

    Ale ta akce byla mezioborová. To znamená – endoskopisté, chirurgové, patologové, hematologové, onkologové, lékaři z CT a také lidé z řad pojištoven.

    Co mě asi nejvíce zaujalo bylo to právě – reál a ideály.

    V praxi to znamená – endoskopista potvrdí nepříjemnou dg, odebere vzorky, pošle patologovi a čeká….patolog se vyjádří a chce potvrzení své dg v širším kontextu….objedná se CT….čeká se termín a výsledek CT….přijde výsledek CT a je nutno nemocného co nejrychleji dostat a nebo připravit chirurgovi…..zase se čeká….na termín operace a nebo se čeká až dotyčný bude připraven k operaci….oběhově….celkově, aby to zdárně proběhlo…..a pak se čeká…..na zhojení…..čeká i na na onkologa a jeho vyjádření a převzetí na kliniku a nějakou léčbu……a do toho pojištovna….vybraná léčba…..a zase schvalování a čekání…..čas, čas, čas…..systém, který nejde obejít….a špatná dg čas a člověka žere…..

    Takže i o tom byla Ostrava. Kde si všichni tito lidi z různých oborů povídali jak to řešit a neví…upomínkování…z reálu….

    vznosná myšlenka je – že všichni tito lidé dělají a chtějí dělat svoji práci dobře po všech stránkách,uvědomují si závažnosti dg. a času u relativně mladých lidí – ale vzhledem k polymorbiditě a přibývání nemocných to kulhá a nedaří se díky času a systému.

  18. ratko,
    ty sis v tom textu našla něco jiného, něco jinak, než jsem to napsala nebo nenapsala, ale věděla a myslela.

    8
    vůbec NE!
    Ani omylem. Neřekla jsem a nenazývám traumatem přechod z dětství nebo dospívání do dospělosti.
    To bych nazvala stadiem vývoje nebo, pokud je to doprovázeno těžkým obdobím, tak by to byla přechodová krize. Ale krize vůbec nemusí být trauma!! Malá menšina krizí spustí trauma.

    Moje trauma, co proběhlo, byl jeden okamžik, jedno zvyjebání a vlítnutí do příšernýho pocitu, děsu, ze kterýho nešlo vystoupit, není to už v silách člověka – toho konkrétního člověka, protože trauma se vždycky přece týká toho konkrétního člověka a stejná situace nezpůsobí každýmu trauma, ale jen málokomu. Každýmu z nás se to může stát, ale nemusí a každej možná má takovou situaci, která by to způsobila (na základě toho, co zažil předtím během svýho vyvíjení).

    6
    takže ani přechod (kamkoli :-))) nemusí být krize a když je to krize, nemusí to být ještě trauma a když je to trauma a někdo v něm hned nastoupí a pomůže, ještě se nemusí vyvinout posttrauma na léta. Ale spíš to trvá nějakou dobu vždycky – si myslím, ale teď nevím, jestli je to pravda.

  19. ratko 10
    Trauma to mohlo být, pravděpodobně. Ale to starání se o domácnost spíš vypadá jako přeskočení nějakých jiných vývojových fází, vývojových úkolů toho věku, a z toho teprve léta po tom přijde krize (nebo až to trauma právě). Tzn.V nějakém jiném období se ukáže, že něco chybí, nějaký způsob toho člověka, jak něco udělat, zvládnout. Má to potom ztížený. protože brzo uměl něco, co měl umět až potom. A to zas může být i v menší závažnosti, malé, ne tak drastické jako to, co zažila maminka.

  20. ratka napsal:

    19. maminka zůstala mentálně ve věku asi 7 -8 let. Zabrzdilo ji to. Ale nejde o mojí maminku, je ji 92 a tento věk 7-8 je teď optimální. Prostě se to všecko dorovnalo :-))

  21. 12 ratko
    Tvoje maminka je obdivuhodně životaschopná osoba už proto, že po těchto zážitcích (ad10 a ad12) se dožila takovýho věku. To je důkaz, že její zdraví je vlastně skvělý.
    Mohla bejt taky duševně nemocná už předtím, než by se jí (ne) narodily děti. Máte dobrej kořínek, takže pokud někdo z vaší rodiny zažije něco psycho blbýho (a je to docela možný), věřím pevně, že jeho život bude i tak dál dobrej!

  22. rulisa napsal:

    20
    Ratko, promiň, ale to se mi zdá hodně přitažený za vlasy…
    Mentálně sedmiletý až osmoletý dítě? A vychovala dceru a vedla domácnost muži a byla učitelkou?
    Nemyslelas to nějak jinak než mentálně?

  23. ratka napsal:

    21. Máš pravdu v tom, že psychika je velice podivný fenomén a nedovedu ho (zatím) nijak propojit s tělesností. Tedy najít nějaký vztah mezi dobrou psychikou a dobrým tělesným stavem.

  24. ratka napsal:

    22. reakce jako malá holka.

  25. 20
    že zůstala v tom věku 7-8 let myslíš celej život? To já myslím, že ne, že jen v něčem a v jiných věcech byla na svým. Kdyby zůstala celkově furt v tom věku a neposunulo se to, tak já myslím, že by nemohla dobře mít svoji rodinu nebo pracovat.

  26. ad25 – ano ad22

    Já jdu domů, jdi si přečíst ty jiné než ratčiny předchozí komenty. Těším se!

  27. ratka napsal:

    zajímavý je koment BArči, jak systém vytváří složitosti již z podstaty systému protože každá odbornost má „svůj procesní výsledek“ a ty se musí nějak zkoordinovat. a čas běží.

  28. rulisa napsal:

    Diverzifikace, co má vést ke zjednodušení a lepší specializaci, vždycky vede k odloučení a bariérám.

    Ergo školství. Děcka se učí jednotlivé předměty, ale pak je nejsou schopny aplikovat, dát dohromady. Proto se začla prosazovat metoda projektového vyučování a pod.

  29. rulisa napsal:

    27
    Koneckonců, funguje takhle všechno, přeci, všechny úřady, celý státní aparát, celý stát.

  30. Saul napsal:

    20:no,to se ti zas něco povedlo:-0

  31. 5 Jirko
    taky mám podobnej dojem – že takhle kondenzovaný, jen strohej seznam toho kolem rozvodu, byl vlastně hroznej mazec. Přesně v té době jsem založila tenhle blog, takže i ten jsem použila pro svoji podporu. A používala pak dál.
    A někdy na něm skákala do sdělování dost intimních věcí, což jsem předtím naopak vůbec nedělala. To mi bylo trochu divný ad kom2; bylo to z jednoho pólu do druhýho, nebylo to vybalancovaně vymakaně adekvátní :-) (a co taky je, žejo, ale taková Christabel si toho s určitým zděšením všimla). Ono je to OK dělat v bezpečným prostředí; na internetu zas tak bezpečný prostředí není, na druhou stranu – jméno tu nemám, tak co. Tohle balancování asi může vypadat různě.

  32. 7 ru
    Ano, o tom jsem přesvědčená – že moje reakce na situaci s tátou se podepsala na rozpadu manželství. Určitě jo. Oddálili jsme se a pak ještě víc, když jsem nastoupila do práce, oklepala se z těch prvních fází (toho post-traumatu, když to tak nazveme) trvajících skoro 2 roky (pak už se to ředilo a ředilo a v podstatě mi bylo dobře dalších X let, jen ta zcitlivělost, občas noční děs, trochu sklon k riskování v něčem apod.) a byla v euforii, že ten hroznej hnus už je pryč. Ta euforie mě vykopla ještě víc pryč z manželství. Chtěla jsem víc žít. – myslím, že i jiný věci v tom byly a možná nějaké, co jste zaznamenali vy a já ne nebo ne úplně.

    Pocit, že se chci od toho přetrhat, jít jinam,to jsi řekla zajímavě
    – no, že chci jít dál, to jo, a že očekávám, že se trochu něco změní. Vím, že beze mě se nic samo nezmění, ale mám pocit, že to vysvětlení tohohle aspektu nebo období (obojí, aspektu i období) života nebo spíš ucelení toho do nějakého tvaru tím, že si řeknu: „aha, post-trauma“ (a hodím to do té škatule, jak tomu tady říkáváme), ta možnost a představa konečnosti nějakého období, mi zase přinese nějaký nakopnutí, nějakou minieuforii a velkou sebejistotu a já chci věřit tomu, že mi to umožní líp dělat nějaký změny, který budu chtít (nebo který na mě spadnou znenadání). Chci věřit, že na tom můžu zase stavět něco dalšího, nějaký další schopnosti zvládnout něco změnit nebo něco aktivně udělat. to od toho- od sebe – čekám. Doufám, že to není přehnaný očekávání. Ale nějakou idealizaci a touhu po dokonalosti v tom u sebe čuju :- ))

    ru 7 první odstavec
    Snad dřív, snad dřív!
    třeba to nebylo přímo trauma (to je i tělesnej nějakej počáteční zážitek, ze kterýho nejde vystoupit, je nabitej energií a ta nějak nemůže ven, možná nějakej paradox v tom prožívanej a ne známej, není ve vědomí; někde v literatuře je o tom asi mnohokrát víc, než vím já, já to ještě neprobádala a co jsem četla, jsem zapomněla) s následným zcitlivěním – posttraumatem, třeba to byla krize, co už je dokonaná (?). I když taky jsi tam jako já měla takový vztahový riskantérie – ty jsi s Nevztahem fakt chodila jako partnerka, on z toho vybruslil nějak jinak. A to sice jinak a ne tak dlouho, ale něco takovýho jsem taky sjela. A taky se teď nehrnu do vztahu s nikým. – Tyjo ale zrovna teďka už mám dojem, že bych asi zmákla si v začátku ověřit tyhle dohody, úmysly a mluvit o tom s tím adeptem :- )bez toho zcitlivění.
    Já vím prd.

  33. barčo 11
    konečně si to přečtu, to mě zajímalo.

    Vyslechnout ano.

    Utěšovat – kamarádky to dělávají, kriz.intervent ne. Ten naopak podporuje průchod emocí, ventilaci emocí, ať je to pláč nebo cokoli, neutěšuje to, neuhlazuje, netlumí, nezatlačí to, neřekne „nebreč“, ale „klidně plačte, já počkám, jsem tu s vámi“ například – to znamená že pro to vytvoří prostor, volnej prostor, ale tak, aby ten člověk v tom nebyl sám, aby byli spolu, přitom to prostředí je bezpečné, nic se nenahrává, je to anonymní; a to jde hůř s někým, koho druhej den potkáš a budeš s ním v kanclu (podobně jako v psychoterapii, ale je to krátkodobá pomoc, víc zacílená a spíš je tam víc vedení, přímých dotazů ze strany toho pracovníka).

    Rady a „Ty to zvládneš“ a odklon „přijdeš na jiné myšlenky“ – ne. Ten pracovník vytváří prostředí a rozhovor, ve kterém pomůže dotyčnému, aby přišel na to, co potřebuje v tu chvíli (dlouhodobě to je jiný, přičemž ten člověk přece může zavolat i opakovaně), jaké jsou možnosti nebo jaká jsou pro a proti. Nebo jaké má zdroje podpory a sebepodpory (to bývá i v terapii užitečný).

    Jak říkáš, v první fázi vyslechnout, protože je ten člověk zahlcený (emocemi). přesně tak. Proto je ta ventilace emocí důležitá a ten hovor až poté pomůže se v té situaci zorientovat a najít, co z toho teď vylejzá jako nejdůležitější a co bude první další krok, jaké budou pak třeba další nebo jaké jsou možnosti pro teď.

    Neleze to daleko do minulosti ani daleko do budoucnosti. Jde o to, jak je tomu člověku teď a jak navodit hovor tak, aby našel, co teď uleví a co teď udělá.

    Ten pracovník není bezradný, protože ví, že už to, že je s tím člověkem, pomůže, když bude lidský a bude se držet toho, co je výše. Samozřejmě mluví za sebe, nehodnotí, popisuje, co se děje, co nejvíc otevřeně, opakuje, co pochopil, aby bylo jasné volajícímu, že se chápou. Jenže existují velký spousty variant, kdo všechno a s čím, v jaké situaci může telefonovat – proto je ten kurz docela obsáhlej; aby ten pracovník nebyl v akci na drátě zaskočenej a právě bezmocnej, to by tomu volajícímu nepomohlo.

  34. psice napsal:

    Trochu mě vyděsilo to skákání do věcí bez záchrany jako první. To jsem hlavně měla úplně klasicky, teď mám občas nutkání, ale ne pořád. A pak taky těch 14 let – to je strašně dlouhá doba. To ti potom stačí pět traumat rozestřených v životě, což nemusí být tak těžký pochytat, a máš to vlastně napořád?

  35. ratka napsal:

    34. pochopila jsem, že Liška zažila trauma jedno a na něj se pak nabalovala jak sněžná koule další, tedy suvisející… To předtím byl nářez. Otec po mrtvici byl najednou jinej. To byl šok-trauma …který spustil to další „utíkání“. Tedy tak to chápu ze svého místa (možná špatně) , jako útek před vazbou-soužitím…s někým.

  36. barča napsal:

    27. ano tak.
    ač se to nezdá – tu Ostravu jsem dala jako drobnou paralelu k zdánlivě jinému tématu o osobních traumatech – kde pojítkem je – problém, jeho uvědomnění si, vidění, snaha o řešení problému a právě ten běžící čas a nabalování se toho dalšího jako sněhová koule a ani z jednoho nejde moct vylézt, jak z osobního traumatu (zátěže)tak i právě z toho „jen“ pracovního problému. obojí důsledky jsou stejné – nevyřešení problému, nemocní lidé i „nemocní lidé“ se svými vztahy.

  37. barča napsal:

    Ratko, ad tvoje maminka a příměr k věku 7-8 let. řekla bych, že ti sedmiletí a osmiletí děti se orientují v tomhle světě – co se týče běžného fungování líp, než ti hodně staří lidé. :-)
    děti nejsou tak bezradní, umí technologie, umí zamavát se svýmu rodiči, když potřebují, nedají se ve škole apd….kdežto ti hodně staří lidé, jsou dost dezorientovaní někteří – místem, časem, osobou, nechápou dnešní svět….často jsou takoví bezradní, neví, neví a ani si nepamatují, neví kam a na koho se obrátit, nechají se napálit viz šmejdi, mentálně je to jiné, děti expandují – mentálně – staří se stahují do sebe, do ulity at už z bezradnosti, uzkosti, nepochopení toho jak ten dnešní svět fungují. oproti dětem je tam znát právě ta izolovanost, a malá přizpůsobivost v cizím prostředí, nebo při nějaké nové situaci. At už je to způsobeno mozkovým opotřebováním, nebo i nemocí – parkinson, aizhaimer, nedokrevnost mozku, atrofií mozku, změn na cévách mozku….tím pádem nastupující stařecká denmence. (což je oficiální název , není to jako pejorativní význam)

    a přesně jak píšeš, je matoucí i to, člověk ve stáří může fungovat fyzicky velmi dobře, obivujeme někdy v práci, jak ti lidé někteří hodně staří fyzicky velmi dobře vypadají, ale teprve po nějaké době zjistíš, že ten mozek je jinde, jinak. na první pohled se to nepozná, právě když vypadají fyzicky velmi dobře.

  38. barča napsal:

    osobně mi v dnešní době přijde – že „stárnout“ se vším všudy je hanba, nemělo by se to.
    není to v týhle dnešní společnosti žádoucí – po všech směrech – kult krásy, výkonnoti, činnosti, aktivity až do smrti. Kdo to tak nemá – je „out“ Copak jsme roboti? asi nejvíce to vnímám na posunování hranici odchodu do důchodu. (tehhle příklad je za všechny) dokonce v nějakých zemích (skandinávie) začínají prosazovat odchod do důchodu v 74. letech. Stárnutí se bohuže nebere jako součást života, ale jako nemoc. :-(

  39. rulisa napsal:

    38
    To mi právě přijde naopak – že se to konečně bere jako součást života, a ne jako nemoc.
    Proti kultu krásy a mládí se zvedá protihnutí ve smyslu „nebát se stárnout a být krásný i jako starý a přirozený“ už několik dlouhých let. Jestli ne desítek let.

    Jasně, že vždycky byly a vždycky budou ženský, co budou mít stárnutí za úhlavního nepřítele a za trauma (když jsme u toho tématu) a co vydají všechny úspory a vyzkouší jakejkoli nesmysl, jen aby se zbavily byť i jen vrásek. Ale s tím nic nenaděláš. To mi nepřijde jako kult, ale prostě jen jako standardní podíl povrchní pošetilosti ve společnosti.

  40. rulisa napsal:

    39
    No a pak je samořejmě taky standardní podíl pošetilých ovlivnitelných, pořád točíčí hlavičkou za největší kvočnou, kteří budou napodobovat to, co si myslí, že je in a že by bez toho byli oni sami out.
    Ale s tím taky nic nenaděláš.
    Proč si s nimi lámat hlavu.
    No tak si ty prsa prostě nový nedělej a je to, ne? :-)))

  41. barča napsal:

    38. osobní střípek, pamatuju si, jak jsem nastoupila do práce a vzhlížela s udivem na 40 letou sestru na směnném oddělení, pak časem odešla. – byla stará a unavená, šla na jiný provoz, ambulanci.
    Dnes na těch odd. akutních směnných jsou dost staré i starší sestry a nároky se na pracovní nasazení zvyšují – tím jak se vyvíjí medicína, vyšetření, ukony….plus ta administrativa, která je daleko více přebujelá, než když jsem začínala a všichni se tváří, že ty stárnoucí sestry nevidí… a vše je v pořádku, normál.
    takže vnímám to i tímhle způsobem. samozřejmě vnímám i to, jak rok od roku to hůře fyzicky zvládám, jsem pomalejší nejen fyzicky ale i psychicky na ty nároky v práci a jsem samozřejmě z toho i unavenější.

  42. ratka napsal:

    proč jsem napsala, že maminka je jako malá holka. Asi to beru podle sebe… sama se cítím ak na 15 let. Tedy o něco starší, ale pořád vykulená, udivená a očekávající že svět bude na mě „hodný“ z nějakého tajemného důvodu. Asi že já jsem „hodná“ a toto očekávání si nesu sebou. Ale k mamince. Maminka očekává pochvalu za to, že udělá věci „správně“, tedy tak jak ji učila její maminka nebo paní učitelka ve škole. NIkdy nezpochybnila že jeí maminka či paní učitelka třeba nebyly nositelkami správnosti. A když přijdu s něčím jiným, tak pořád to překvapení. A odkud to víš, no ty jsi taaaak chytrá, no to si musím přečíst, nastudovat, napiš mi to etc. Vůbec se nepředpokládá nějaká osobní invence, vlastní názor… třeba něco podle sebe. Spíše se něco naučí a pak zopakuje. a pokud to není podle maminky, tak je to špatně… je to trochu děsivé. Tedy zvláštně divné. Pokud někdo zareaguje jinak, než bylo u nich doma v dětství… tak již nastupuje pocit ohrožení, že se něco děje. že přichází „zlo“.

  43. barča napsal:

    39. 40, nebudu si lhát do vlastní kapsy :-) taky žiju v tý nějaký iluzi, že chci být přirozeně hezká, aktivní, fungující do nejvyššího věku a užívat si důchod a koníčky :-) je to taková iluze – „užívat si důchod“ tak nějak to vidím a prožívám i ted u sebe, že sakra ta iluze. nebo dostát této iluzi je náročné, po směnách chodím domů vyřízená, bolí mě záda, kolena, mozek mi kolikrát problikává (baterky v mozku slabé) tamto, s tamtím…no víš co myslím….no prostě hotovo…..a když můžu a nemusím nic ve volnu jsem nejraději :-)
    natož vyvíjet další aktivity – sportování, nějaká vyšší mentální činnost….i kolikrát čtení mi dělá problém…v unavě čtu jednu větu třikrát a nevím o čem se píše….

  44. ratka napsal:

    Proto píšu že je zde zvláštní pocit nezralosti, detinství a bezbrannosti které cítím i u sebe. Taková naivita…která se v mžiku otočí do pocitu ohrožení, když ten druhý vstoupí do „mých“ kruhů. Tedy dříve jsem ustupovala… ale teď už ne. Teď se zaseknu na „svém“. Dříve byla t hranice nejasná, kde je „moje“ a kde druhého. Maminka byla vždycky zcela otevřená, svačilo se na ní. Teď tam chodí syn v naději, že zažije pocit bezprostředního přijetí… jaký si pamatuje z dětství, kdy vše bylo jeho, maminka byla jen pro něj… a on se nechal obsluhovat. Nechápe… že tohle je již pryč a já taková nejsem. Muž mě vyškolil. Uzavřel v mé bezbřehosti…. zarazil. Už víc kontroluji prostor kolem sebe.

  45. ratka napsal:

    43. Nemyslím si, že lze užívat důchodu ve smyslu…už nemusím pracovat. Nějakou systematickou činnost člověk potřebuje stále. Autoregulační a to až do smrti.

  46. barča napsal:

    42. 44. Aha, Ratko, díky za dovysvětlení.

  47. Saul napsal:

    45:
    Důchodci z našeho baráku si takovou systematickou činnost našli.
    Systematicky mne sikanuji za nezamknuté dveře ,v zimě za nevysypaný popelnik před domem,v létě za cigaretový dým(jedna důchodkyně dokonce vyhlíží za záclonou kdy jdu kouřit , potom jde na balkon věšet k uschnuti suchý prádlo a demonstrativně se u toho dusí předstíraným kašlem )
    To jsem fakt zvědavej,kdy se začnou autoregulovat.
    I když první vlaštovky uz možná letí.
    Do uvolněného bytu se nastehovali noví mládí.
    Ne ze by dělali nějak zvlášť bordel,ale jsou takoví svérázní.
    A naší důchodci mi od té doby začínají i odpovídat na pozdrav.
    Třeba si ta paní ještě někdy dá se mnou i cigáro.
    A zazpíváme si spolu Forever jang:-)

  48. ratka napsal:

    47. třeba něco jako i naší mladí :-))

  49. Saul napsal:

    47:
    young
    Ale to je jedno,oni stejně anglicky neumí a ja taky ne.
    Ale na rozdíl od nich musím svůj cas trávit na kólech s lidma co buhvi proč tady mají fabriku a neumí ani cesky.

  50. Saul napsal:

    48:
    Mladí jsou u vás Ratko co?
    Ti nejmladší,mladí,nebo střední?
    A hlavně….ty s S. jste ted vlastně co?:-0)

  51. ratka napsal:

    50. já jsem ta „pravá“ babička :-) S. je grandpa, mě někdy řeknou grandma…ale opravuji je na babičku. Která babička? no ta pravá. Ta druhá stará už moc nemůže, ale má to výhody. Oni tam stejně jdou… hlavně ten malý tříletý. U staré babičky jde na záchod sám. JInde si říct nechce.

  52. Saul napsal:

    51
    No jo,grand…skvělá.
    Ja věděl,ze se z toho vykroutíš:-))

  53. Saul napsal:

    Máte na zahrádce včelín??

  54. ratka napsal:

    53. ne :-)

  55. Saul napsal:

    54:
    Sorry Ratko!
    To byl pokus o nepovedený vtip.

  56. Saul napsal:

    Já si tě ani nedovedu představit,jak vyrovnaně umíráš pod včelínem jako klasická Babička.:-)
    Ale jednou to prijde,deti a vnoučátka tě budou držet za ruku a čekat na nějaký duchaplný odkaz:-0)

  57. ratka napsal:

    56. to těžko. teprve teď mi dochází, že žádné děti na sobě zavěšené již mít nechci. čobolo tobolo, terazky je to ináč. Ale se blíží Vánoce, ve čtvrtek přijíždí i střední syn s ženou a děckem, nejmladší je tady (opcionálně přítelkyně) a právě jsem přišla od maminky, že se ji nepovedla náplň… a tak jsem dělala náplň a plnila s S. vosí hnízda. Zítra velký úklid a dům se otevře…

  58. Saul napsal:

    57:
    Tak to je budeš na smrtelné posteli odhánět:-)?
    Tak vosi hnízda.
    Proto mne napadl ten včelin,to bylo jen o kousek vedle.:-)
    Žádná Božena Němcová.
    Ratka s S. plnicí vosi hnízda:-)

  59. ratka napsal:

    58. kousek… to jo. Už mám napečíno. Jen my zbyly bílky a nevím co s nimi

  60. ratka napsal:

    mi, pardon…:-)

  61. rulisa napsal:

    57, 58
    No u nás se tomu říkalo a říká včelí úly, a když jsem od kohosi jinde poprvní uslyšela vosí hnízda, přišlo mi to úplně absurdně mimo, což i teď – kruci, Ratko, víš, jak vypadá vosí hnízdo? A jak včelí úl zastara, než zavedli úly typu Tachovák? :-)
    (Nápověda, tvar včelího úlu zastara lze zhlédnout v pohádce Jak se budí princezny, veze je tam Václav Postránecký pryč z království na vozejku se zapřaženou bílou kobylou, páč mají žihadla a mohli by píchnout princeznu.)

  62. rulisa napsal:

    Ergo Saul se vlastně trefil úplně přesně. :-)

  63. rulisa napsal:

    59
    Himalájskej chlebíček. Na 1 bílek 2,5 deka hladlé mouky, 2,5 deka cukru moučky (já dávám míň, nerada moc sladký), špetku soli a co se ti zachce různých ořechů. Z bílků sníh, do nich zlehka mouku a cukr a nakonec ořechy, naplácat do jeleního hřbetu (nebo do více hřbetů, já peču obvykle do dvou či tří současně) a upíct. Po vychladnutí nakrájet na tenký plátky a na plechu v troubě dopíct na velmi mírno do křupava. Skladovat v dobře uzavřené nádobě, vydrží v chladu do Velikonoc.
    Teda nevydrží, u nás se to dycky sní při lyžovačkách nejdýl do konce ledna.

  64. rulisa napsal:

    61
    Mohly!!!!

  65. psice 34
    sice o tom nemám informaci, ale řekla bych, že ne, že se to tak nezopakuje, protože trauma vznikne, asi když praskne citlivé místo a zlomí se v nějaké vážné (život ohrožující nebo tak vypadající) situaci. A jiné situace ho vyvolají zase u jiných, ne u toho stejného člověka;
    ale nějaké hrozné vnější věci jako katastrofa, kdy jeden přežije a vidí, jak všichni kolem jsou mrtvi, pobiti, to asi se může stát znova jako trauma a pokračovat jako následky multitraumatu (?).
    Ono ale to posttrauma-období není nějak příšerný celý, příšerný jsou dva roky dejme tomu, pak už je to slušný; ale u někoho křehkýho, kdo k tomu má přidaný ještě další hrůzy prvotního života, to asi může být horší potácení se na delší čas. Nevim. Asi si zas přečtu to „Peter Levine: Prebúdzanie tygra“ (mám ho v počítači), zase si z toho nepamatuju nic, možná kecám kraviny.

  66. ratko 35
    ne,
    prosímtě nepropojuj si všechno se vším, jednak se na to nedá reagovat, protože na co reagovat ve spletenci věcí, který je zároveň zmatkem, komplikací i zjednodušením. A jednak se v tom ten, o kom mluvíš (a teď jsem to já) nemůže cítit dobře.
    Až budu chtít parafrázovat nebo interpretovat svůj život, udělám to sama. Nikdo jinej na něj není expert, tak ať není na něj ani jasnovidcem.
    Příklad ad35: jo, otec po mrtvici že byl změněnej (a mělo to nějaké vazby k minulosti), to byla ta situace, která ale vytvořila teprve spouštěcí okamžik toho blbýho období.
    Sice píšeš zkrácenej mišung věcí, ale jinak a když to takhle napíšeš, není v kom.35 pravda nic.

  67. Saul napsal:

    63:
    Himálajský chlebíček?
    To je taková ta křupavá bílá pěna,co se občas objeví ve vánočním cukroví?

  68. Saul napsal:

    67:
    A jelení hřbety,to je co?
    Tak když tak jačí hřbety,ne?:)

  69. Saul napsal:

    Já prvně vyžírám kokosový kuličky.
    Pak rohlíčky,občas perníček,himálajský chlebicek…a pak je mi zle a jdu na pivo:-)

  70. ratka napsal:

    66. nechtěla jsem nic interpretovat Liško, taky jsem napsala že se mohu mýlit…protože vycházím jen z napsaného dojmu, tedy konkrétně to bylo z 32, tedy první dva odstavce Ru, přece taky nic víc nevím.

    63. tomu himalájskému chlebíčku se u nás říká rodinný přítel. Ale neumím ho s těmi ořechy nakrájet tenounce…a tak asi udělám normální srnčí hřbet :-)

  71. Saul napsal:

    Tak vysvětlí mi aspoň někdo,co je ten srnci,jelení,jaci…hřbet?
    Rodinný přítel si myslím vím co je:-)

  72. Saul napsal:

    72:
    No vida.
    Tak forma a srnčí.
    To jsem zvědavej co na to Ru:)

  73. Saul napsal:

    7o:
    A ten rodinný přítel?
    To vzniklo jak?
    Bez odkazu prosím,poctivou rodinnou historku:-0)

  74. rulisa napsal:

    67
    Ne, to jsou nejspíš sněhový pusinky.

  75. rulisa napsal:

    68
    Jo, bingo, nikoli jelení, ale srnčí. :-))))

  76. rulisa napsal:

    Našla jsem ten himalájskej chlkebíček na etu v obdobách jako „bílkový chlebíček s ořechy“, „ořechové suchárky“, „mandlové lupínky“, „ořechové lupínky“, „anglické schary“, „bílkové chrupinky“. „hubené cukroví“, „třísky“ a „sladké vínoční chipsy“.

  77. ratka napsal:

    moc se omlouvám, nejmenuje se to rodinný nýbrž domácí přítel :-) trochu jsem to popletla

    https://www.toprecepty.cz/recept/17377-domaci-pritel-nejen-vanocni/

  78. rulisa napsal:

    To je nějaký nízký a je to z celých vajec…
    To se musí fakt krájet blbě.
    Klikni si hned vpravo tam na obrázek „suchárky“, takhle vypadá to moje, ale mívám tam ořechů podstatěn víc a je to hezčí z vlašáků než z lískáčů. Taky se ty vlašáky líp krájí.

  79. rulisa napsal:

    A mám to teda taky tenčejc najkrájený než na těch fotkách., Akorát že se to při sušení pak víc kroutí.

  80. rulisa napsal:

    Ty moje mají tvar podle toho srnčího hřbetu (naskočí tak do 2/3 výšky i víc), ale na řezu a v barvě po usušení jsou asi takový:
    https://2.bp.blogspot.com/-6oGfaLxFVDw/V40P0oxgTTI/AAAAAAAADLs/iprN-ofowDEOr_GX9x92EZ3lext_xM0fwCLcB/s1600/IMG_9683.JPG
    Co ukrojím blbě, sním rovnou při krájení. :-))

  81. 70 ratko
    á dobře, díky!

    Domácí přítel je skvělý název.
    77 – proč třísky, to nevím, asi když to nejde nakrájet? :)

  82. Saul napsal:

    75:
    Jo,pusinky:-)
    78:
    No tak to je sakra rozdil.
    A ja uz se tesil na intimni pikantnosti.:-)

  83. ratka napsal:

    81. jj. máš pravdu, hledala jsem ten název. U nás a v širokém příbuzenstvu se tomu nikdy neřeklo jinak než domácí přítel a bylo to z bílků s ořechy. Takže ten suchar a vypadá stejně jako ten tvůj v odkaze. Je dobrý, ale už ho nedělám, právě kvůli tomu krájení… moc mi to nešlo. měla jsem to hrubé.

  84. rulisa napsal:

    84
    Tak udělej kokosky, ty jsou taky dobrý a na tvaru nesejde.

  85. ratka napsal:

    kokos mi nechutná :-) tedy dříve mi chutnal ale v poslední době je divný, hrubý a suchý jako seno. Anebo já mám blbé zuby :-)

  86. rulisa napsal:

    To je výrobcem. Zjistila jsem, že musím kupovat kokos moučku, ne strouhaný.

  87. ratka napsal:

    87. to jsem nevěděla. Dík za tip.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>