Nahazuju a odhazuju motory

Připadá mi,  že jsem v tom neskutečná; jak je krizová situace, tak to zvládám dobře, je to moje parketa, stihnu se i ozvat telefonicky aktivně (kdežto jindy bych čekala, až mě budou urgovat jiní); zaprvé jsem se sama ozvala v rámci vedlejšáku a nedělala mrtvýho brouka, za druhé jsem popřála Lososovi šťastnou dovolenou a za třetí večer v ideální hodině jsem zavolala tetě k svátku (máme totiž ve výtahu takovej displej a tam píšou, kdo má svátek, a já předtím byla nakoupit a viděla jsem to)  – a to jindy nedělám, to obstará máma, já přece nejsem ten „rodinnej typ.“ V sobotu k nim pojedu na strejdovy kulaté narozeniny, dárek ještě nevim, ale vzhledem ke krizovosti a rychlosti situace bych řekla, že bude výbornej! Ten můj dárek pro tetu před měsícem určitě byl.

Nakoupit jsem napřed chtěla jít večer jen flašku a bonbóny pro sousedy, které jsem hodinu předtím vytopila pračkou. Přetížila jsem ji a spolehla na to, že to zvládne, a přitom šly už dávno zvěsti že to né. Pamatuju si, jak už před pár lety – když jsem bydlela jinde – přišla máma, v rukou držela nějakou dlouhou obrovskou věc, nějaký péro, a vítězoslavně prohlásila: „Teď už ta pračka téct nebude!“ A měla recht. Mě to tehdy vyděsilo – taková obří součástka, sotva se to dovnitř vejde, a že by byla její absence ku prospěchu? Ale jó, byla – jen se nesmí ta pračka přetěžovat, no.

Vytopila jsem sousedy nejmilejší, kteří volali záchranku, když si máma ve středu zlomila nohu. Před pár dny jsem za nimi večer zašla, abych jim poděkovala a poinformovala. A teď tohle. (Ne že by to vytopení bylo za těch čtyřicet let poprvé, podruhé, potřetí.) Jejich syn byl můj nejlepší kamarád celou základku, plus jeden rok před i po. Chodili jsme spolu do třídy a skoro každý den se pak navštěvovali a courali kolem okolních bloků cestou ze školy a posílali si dopisy a bonbóny v pytlíku na šňůře oknem, až se pelargónie cukala. A měli jsme tajné písmo rozluštitelné pomocí šifrovací mřížky! Enigma hadr. Ta mřížka byla vyrobena z „aplikace“ dětské peníze – papírové mince v pravidelném šiku byly vytlačeny ven, na čtvrtce zbyly bílé obrysy, terén pro nás! A měli jsme falešné tajné písmo. A to jsme dávali na falešné tajné místo, kde ho špiónila mladší sestra mého kamaráda a její vrstevnice, mladší ségra jinýho kluka od nás z domu. (Jo a to ještě nevíte, že jsme chodili si hrát na dvůr, respective probourané dvory ve vnitrobloku a bylo nás asi šest z jedné třídy v našem bloku, plus další děti podobnýho věku a to bylo něco.) A tahle výborná špiónská mladší sestra právě zavolala sanitku mámě, když už se (máma) nemohla postavit na otekou nohu v těch červenejch domácích šatech a zelenejch zdravotních pantoflích, co jí přinesl Ježíšek. To bylo ve středu a dneska je pondělí.

Takže já si myslím, že mě dneska po tom vodopádu ze stropu hned sousedi nechtějí vidět. Viděli jsme se, když mě přišli upozornit, že jim kape voda na hlavu. Já napřed měla plán, že jim koupím flašku a bonbóny, ty dobrý želatinový fazolky z Irska, ne tak lepivý jako jiný podobnýho druhu. A zaskočím k nim. – Ale ne, řekla jsem si, že k nim zajdu až zítra. (Mezitím zase vyperu…) A že tu flašku a bonbóny koupím pro sebe. Že to potřebuju. Nemám nikoho, kdo by mě klidným hlasem utěšil – ani venku ani v sobě. Místo něho používám pivo. A tak si koupím pivo a bonbóny. Sobě. Tím se stabilizuju a budu moct dodělat finanční tabulky pro vedlejšák a letáček do práce a tak.

No a co myslíte? Koupila jsem lahev a bonbóny pro sebe a ještě bonbóny pro ty sousedy a ještě bonbóny pro strejdu, protože flašku už pro něj mám. Zase ten altruismus, no.

Tyhle tři dny – pondělí, úterý, středa – si beru odpoledne volno, přičemž vždycky mě čekají minimálně dva cíle. Takže domů stejně přijdu vpodvečer. A dneska jsem v krizovém režimu stihla několikery věci a vyprala ručně několikery šaty, vytřela mokrou koupelnu od vody a kuchyň od vysoptělého piva. A pak si řekla, že dobře funguju krizově a že stačilo. A od tý chvíle už jsem neudělala nic a neudělám – ani letáček ani finanční tabulky ani píseň na ráno nepřipravím, nic. Potřebuju nic. Abych zítra mohla něco. A ještě v horku.

A to je opět půda pro vnitřního kritika: že tohle ještě nebylo dost, to bylo málo, tabulky čekají a letáček, taková zábavná položka, taky čeká a nedočká se. Nototo! Nohovno, vnitřní kritiku. Zítra. – Nojo a když jsem neudělala tabulky ani letáček, je ještě pravda, že dobře funguju v krizovém režimu? Nebo je to kec, když nic? Když jsem se přejedla bonbónama a pak už se na nic nezmohla.

Bane, já vím, proč tloustnu. Přibrala jsem rychle, až mě z toho pálí kůže. Protože čekám delší vytrvalostní období, kdy budu potřebovat toho vlídného, laskavého, s klidným utěšujícím hlasem. Ať bude venku, nebo uvnitř. Podle spotřeby bonbónů hádám, že bude uvnitř. Jinak sladký prakticky nejím asi šest let.

Co jsem chtěla říct: že v krizových situacích jedu a funguje to. A je to dobré. Pro ty kolem určitě, pro mě – to už je otázka. Kterou si pokládám a každý den si můžu odpovídat; to už je moje věc. Říct jsem chtěla a zaznamenat pro sebe, že tenhle fungující systém pocitově ale neznamená krásnou idylickou pohodu. Znamená účtování, nejen plánování, znamená bilancování, nejen přehnané obětavé „záchranářství,“ obnáší nejen satisfakci z udělané práce, ale většinu času obnáší znatelný emoční propad. A lehkou úzkost. Není to jakobynic, byť se to tak přítomným může jevit. Proto povolávám krátkodobé intenzivní zdroje – setkávání s lidmi; v sobotu jsem se byla koupat s jednou ženou, v neděli s jinou, rozpracovaly jsme plánovanou společnou akci v budoucnu. Dneska i zítra jdu na další fyzioterapii, co mi předepsala doktorka, pozítří se potkám s kamarádkou a ta příští týden přijede a budu mít dovolenou. Mezitím pojedu k tetě a strejdovi. Dva týdny mám naplánovaný – vidíte, jak neplánovač začne plánovat až v nestandardní situaci – a budu se mít dobře. Potom si zajistím styčné body na další týden a bude to taky fajn, letní žár a smrad nemocnice mě neubije a mojí mámu taky ne, o to se obě zasloužíme.

Jak to dělaj jiný lidi, netuším…

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 komentáře u Nahazuju a odhazuju motory

  1. zuzi napsal:

    Ahoj Liško… díky za ten upřímný text, zvykla jsem si na komiksy, hle – a našla jsem tu dnes něco jiného.. Jak se v tom poznávám… situace bídná a ještě se to posere (viz pračka), ale člověk se musí oklepat a jít dál protože není kdo by utěšil, jen já sám… ale i to je dobrý, když se ví jak na to. Fungovala jsem tak dlouhé roky a to tvoje vyjádření.. emoční propad a lehká úzkost je zcela přesné vyjádření stavu, který já nedokáži pojmenovat, ale je stále ve mně. Jen ho už myslím dokážu přehlušit tím hezkým a hodným, co prožívám. Tak .. hezké léto a hezká setkávání přeju..

  2. Saul napsal:

    Jak to dělají jiní?
    Asi daleko míň po svým.
    Ja myslím,ze bys neměnila.
    To musí přijít (a prijde)tak nějak postupně

  3. Saul napsal:

    A pomalu.
    Času máš dost,v klidu…

  4. rulisa napsal:

    Kdybych měla soudit podle svého nynějšího stavu, tak jiní kolabujou. Fyzicky. Duše to chvíli táhne a jede, plánování, tempo, aktivita, ale pak tělo prostě zařve Dost.

    Jsem seřvaná, jdu si lehnout.

  5. Saul napsal:

    Cos provedla Ru?:-)

  6. Saul napsal:

    Hmm, koment někam zmizel.
    Psal jsem o jiných,kteří nekolabují,naopak se jeví naprosto spokojeně ačkoliv bydlí v Barácích na hypotéku,jezdi v autech na leasing,o dětech se něco dozví tak akorát od jejich tridni učitelky,jednou za rok letecká dovolená v edzipte ….a v práci musí jebat všechny kolem,protože správně tusi,ze všichni kolem jim jdou po krku a kdyby jim vypadla jedna výplata,tak se ten jejich úžasnej svět zhroutí jak domeček z karet.
    A zákony jungle jsou neúprosný.
    Takže se Liško neohlizej jak paní Lotova po ostatních a jdi svojí stopou.
    Až prijde čas,budeš sklizet co seješ a určitě budeš mít v sýpce víc,než ti „jiní“

  7. Saule
    děkuju.
    Teď jsem uříceně umyla kuchyňskou linku, skříňky, zítra večer budu pokračovat daší skříňkou a možná sporákem… je mi trapný to dělat před mámou a říct jí, že buď špatně vidí (a to možný je), nebo žije tak dlouho v jednom prostoru, že už nevidí, že něco není ošoupanost, ale jen omatlanost.

    Jinak se hodím do klidu. Dnes bude nealko večer. Další týdny ukážou.

  8. Saul napsal:

    Nealko večery bych měl taky začít zvažovat.
    Včera jsem seděl na zahrádce a kelnerka mi přinesla moje klíče od auta a ať jí za ně vrátím klíče od hajzlu,co jsem si vzal z háčku a vrátil tam ty od auta:-)
    Tak teď nevím,jsem jem roztržitý,nebo alkoholik,nebo roztržitý alkoholik?:-)

  9. ratka napsal:

    8. to je vtipné :-) děje se mi to taky. Bohužel se často směju jen sama. Co se týče úzkostí, mám je když se snažím ostatním přízpůsobit. Tedy dělám něco protože to „ti druzí“ po mě chtějí. to chytnu úzkost natotata.

  10. 8 :-)
    Já jsem v pokušení změnit nealko večer ve večer se sektem Bohemia brut, protože je vychlazenej a sousedi si ho nevzali. Bonbóny si vzali. Ty moje oblíbený želéfazole. Asi přecejen nealko zvítězí, protože večer se krátí a zítra musím jít do práce dřív.

  11. ratko
    ostatním přizpůsobit – a víš žejo, že to v tom nejčastěji je i u mě.

  12. rulisa napsal:

    11
    Mně přijde, že u každýho. Ale málokdo to vidí jako info o nutnosti to přestat dělat.

    5
    Neposlechla jsem tělo včas.

  13. 12 ru
    záleží jak silnej signál (úzkost) to je. Nebo jak často. A někdy si to člověk nepropojí se svou situací, jakoby to ještě nejde /jinak by asi ani ta úzkost nevznikla)… mě k tomu napadá.
    A dokonce si už i říkám, že nemusí přestat dělat to, co po něm chce okolí (nebo on si to myslí, že okolí chce), a co on nechce. Stačí si toho všimnout (což ten signál chtěl) a přemejšlet o tom, balancovat, pozorovat, kdy se cítím v tom líp a kdy hůř? Tady dávám otazník, protože to v poslední době zkoumám já – jestli to balancování už je cajk, anebo jestli je to málo, jen začátek dělání jen toho, co chci já. Nebo jestli to balancování je realita a bude to vždycky balancování. Já asi jen tak neudělám něco jen tak pro sebe za sebe bez ohledu na druhý; jen když jsem přesvědčená, že nemůžu jinak, že je to moje přesvědčení, něco pro mě zásadního.

  14. rulisa napsal:

    13
    Mám to teď naživo u sebe s tou Saulovou ženskou intimitou. :-)
    Velmi intenzívně jsem ucítila podivné stažení se až do křeče uvnitř sebe ze zjištění, že bych se měla stydět za to, co dělám a jak o tom píšu.
    Když jsem to hodila za hlavu s myšlenkou „vím svoje“, ulevilo se mi. Taky velmi.

  15. rulisa napsal:

    14
    Je to asi podobný stav, jaký u sebe popisuje Ratka, že po něčí kritice chytá paniku.

  16. ru 14
    jotakhle, teď je to pro mě pochopitelnější. Já na to pak taky reagovala, ale nemyslela jsem to tlačivě nebo že je to nepatřičné – a myslím, že Saul taky ne – i když si umím představit něco pohoršlivého jako reakci.
    „Vím svoje“ zní fajn. Dobrá mantra! Úlevná, protože to tak je. – Písemné vyjádření a k tomu v článku, ne v diskusi, je něco jinýho než sdělení naplno, bych řekla; ale plete se to, ple-te-se-to i mně.

  17. ratka napsal:

    15. no ano, je to podobné. Něco vnitřního opravdového je terčem ironických poznámek či různých ponaučení. Proč? Protože jsi to ukázala…nebo zveřejnila. Když je člověk víc uzavřený či mlčelivý, nestane se mu to. Jednoduše to ostatním „nedá“.

  18. ratko 17
    to je přesný.
    A ten, kdo to ostatním nedá, ale vyvolá v ostatních (co se obnažili o trochu víc) vztek a začnou do něj vandrovat, že nepustí chlup a to se právě stane terčem těch poznámek a ponaučení nebo někdy spíš přátelských podnětů a přejících povzbuzení.
    A je to nastejno :-))

  19. psice napsal:

    Mám ty bonbóny taky až když jde do tuhýho. A cukrovou vatu. Úplně obyč je to asi propojení na dětství a dobu, kdy jsem se nemusela starat. Držím palce. Zdroje jsou dobrý, nezapomeň i odpočívat. S tabulkama ať se jde kritik vycpat,na ty se v létě nechce ani „normálnímu“ člověku, natož v krizi.

  20. psice,
    díky za podporu – teď jsem nepotřebovala žádný bonbóny, protože je u mě na týden kamarádka a to je dobrý. Právě jdu dopiplávat obraz na plátně.
    Tabulky jsem nakonec na poslední chvíli udělala, takže teď mám jen minimum restů a samé, co počkají a nehoří.
    Doufám, že máte příjemný léto! Pak si o něm půjdu přečíst, zítra v neděli nebo v pondělí, až sundám z bytu igelit a půjdu si odpočinout od malování do práce :- )

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>