Nedělní ahele momenty

V autobuse:

„Mně je pět.“

„Mně je taky pět!“

„A viděli jsme pět autobusů, ty bláho! – Hele, tramvaj!“

Vystupujeme s úsměvem. Jdu do metra. Míjím dvě dámy v letech. Hele, to bude persián. Obě? Dva persiány pohromadě jsem viděla snad v dětství. A tenhle jeden má trochu protáhlejší strukturu než druhý.

Druhá paní: „Tak jsem vytáhla ten kožich – „

„To já ho normálně nosím.“

„… aby se mi do něj nedali moli. Po pěti letech.“

Dámy pomalu vcházejí na nástupiště, já už jsem uprostřed něj. A hele, co to támhle leží?

peron1_500

peron2_500

peron3_500

peron4_500

Vzkaz. Pro mě? Připomněl mi můj magický nález červené trojky na téže konečné metra. A hlavně hry, co jsme připravovali pro děti z oddílu. Ani jsem si nevzpomněla, že jsem byla Akátová princezna, když jsem s čarodějem Vajglem – jak se můj táta pro ty příležitosti pojmenoval – prolejzala zříceniny kapslovny na Parukářce.

peron5_500

Strávila jsem odpoledne u našich, přišel čas k večeři, máma nesla na stůl a já že posadím tátu.

„Já už nebudu večeřet, nebudu si sedat,“ prohodil.

To on někdy tak říkává. Někdy naopak se v deset večer probudí a ptá se, kdy bude večeře, že by si sednul.

Posadila jsem ho.

„Jenom půlku.“ – Že nechce celý chleba, jen půlku.

Pak zazíval, sklonil hlavu, přivřel oči, nereagoval. Koukly jsme se s mámou na sebe. Mluvily jsme na něj, nic. Budeme volat …? Já bych volala první pomoc a už dlouho nečekala. Máma se neukvapuje. Tak ho položíme. Už leží, polštářek pod hlavu. Něco říká:

„Děkuju!“

Poslední slovo, nebo první? Postupně ověřujeme, že už reaguje. Rozumět mu celkem je. Na informaci, že je neděle, se mě ptá, jestli jdu zítra do práce. Uf, takže je celkem orientován.

Budeme muset dávat pozor na prudké napřimování, posazování. Což jde těžko. Vyhodnotily jsme epizodu jako bezvědomí z prudkého posazení. Předtím se to nikdy nestalo. Podávám tátovi kus čokolády; bleskově po něm vystřelil ruku. Tak snad dobrý, jako obvykle. Nechce ale pití. S tím mě štve. Málo pije. Od oběda nepil a že prý už před spaním pít nebude. Nedá si říct. Ani na kakao mi neskočil. Kdybych mu řekla, že o sobě chvíli nevěděl, ani by mi nevěřil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentáře u Nedělní ahele momenty

  1. ratka napsal:

    napadlo mě při čtení zejména poslendí části. Co kdyby řekl že už nechce jíst? Co byste dělaly?

  2. ratka napsal:

    Teda kdyby doopravdy nejedl a bylo by to jeho rozhodnutí

  3. Liška Ryška napsal:

    Nevím a takhle si dopředu krizové scénáře nevymýšlím.
    Podle situace.

  4. ratka napsal:

    mě to napadlo v souvislosti jak jsi psala že jsi chtěla tatínkovi volat rychlou pomoc. a maminka ne.

  5. Liška Ryška napsal:

    Já ještě nechtěla, ale bylo to první, co mě napadlo.
    Máš pravdu, že nějaká taková situace, kdy budeme mít s mámou každá trochu jiný názor, možná přijde. Když byl předloni můj kocourek nemocnej, tak jsme taky úplně spolu nesouhlasily. Ale kocour byl můj, tak jsem rozhodovala spíš já.
    A já utratit asi nemůžu dát nikdy nikoho.

  6. ratka napsal:

    spíš jsem měla na mysli situaci, když přání druhé strany (tatínka) nebude korespondovat s tvým přáním. Přičemž ty budeš ta co rozhoduje.

  7. Liška Ryška napsal:

    6
    Nojo, to právě těžko říct, co kdo rozhoduje, jakou cestu si ve svých omezených možnostech najde, kdo koho víc manipuluje, kdosi počká na klidnější chvíli, kdy je vzájemná dohoda už možná atd. Předvídat nic nebudu. Jsem ráda, co je teď.
    Jsem za rodiče vděčná.

    Co taky člověku zbejvá – napřed se na ně nasrat za všechny křivdy a pak nakonec uznat, že jsou přese všechno dobrý :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>