Tůma a Kiddy

SEN 12.7.2017

1)
Jsem zřejmě chlap, vyšší, tmavší a pružnej, podobně jako jistý brazilský bubeník. Odlétám. S dalšími přáteli. Jsme na letišti. Ukradla jsem cizí příruční zavazadlo. Nevšimli si toho. Dávám si ho ke svým zavazadlům. Bude v něm něco hezkýho!

(K zavazadlu mě po probuzení napadá, že večer před snem jsem hledala jeden kletr, červený Pamír, co jsem chtěla následující den půjčit kamarádům. Ale nenašla jsem ho, musela jsem ho někomu půjčit už před časem a nevím, komu.)

Loučil jsem se předtím s blondýnou – něco jako Marilyn Monroe ve starších filmech – chtěl jsem ji upoutat. Ona mě šla vyprovodit a co se to stalo? Nepamatuju si, asi jsem byl napitej. Jméno Tůma.

(Ještě ve snu uvažuju, že TŮMa je možná odvozeno od TMA, TEMný, černá TŮŇ. Že to souvisí s nějakou mou stinnou vlastností. Po probuzení si říkám, že to bude asi od slova Tomáš, i když se mu ten tvar příliš nepodobá. A je to tak.)

2)
Jdu se koupat do bazénu s kamarádkou. Je jí asi 14 let. Blondýnka? Nikde není. Není vidět. Bazén je prázdný.
Kiddy!
KIDDY!

(Jmenuje se Kiddy. K tomu mě po probuzení napadá citát z filmu Limonádový Joe: „Nestojím o vaše Kidy.“ Uvažuju o významu jména – asi že byla veselá „just kidding“ nebo prostě že to bylo ještě dítě, „kid.“)

Bazén je vysoký, stojím na jedněch kovových schůdkách, okraj obdélníkového bazénu přečnívá nahoru, kolem celého bazénu je díra a teprve asi o metr dál je kachlíčková podlaha skoro ve stejné výši jako rantl bazénu, musí se ze zídky bazénu skočit v rohu, aby se od něj člověk dostal na podlahu. Rozhlížím se po bazénu. Nic. Jen průzračně tyrkysová voda. – A tam na dně? Je to ona? Leží tam?! – Ne, to je jen odraz lidí venku. Nějaké rychle plavající dítě, kluk, pro ni skáče.

Kiddy!

Kiddy!

DSCN2500-500

(budík)

.

Rubriky: Sny | 29 komentáře

Nahazuju a odhazuju motory

Připadá mi,  že jsem v tom neskutečná; jak je krizová situace, tak to zvládám dobře, je to moje parketa, stihnu se i ozvat telefonicky aktivně (kdežto jindy bych čekala, až mě budou urgovat jiní); zaprvé jsem se sama ozvala v rámci vedlejšáku a nedělala mrtvýho brouka, za druhé jsem popřála Lososovi šťastnou dovolenou a za třetí večer v ideální hodině jsem zavolala tetě k svátku (máme totiž ve výtahu takovej displej a tam píšou, kdo má svátek, a já předtím byla nakoupit a viděla jsem to)  – a to jindy nedělám, to obstará máma, já přece nejsem ten „rodinnej typ.“ V sobotu k nim pojedu na strejdovy kulaté narozeniny, dárek ještě nevim, ale vzhledem ke krizovosti a rychlosti situace bych řekla, že bude výbornej! Ten můj dárek pro tetu před měsícem určitě byl.

Nakoupit jsem napřed chtěla jít večer jen flašku a bonbóny pro sousedy, které jsem hodinu předtím vytopila pračkou. Přetížila jsem ji a spolehla na to, že to zvládne, a přitom šly už dávno zvěsti že to né. Pamatuju si, jak už před pár lety – když jsem bydlela jinde – přišla máma, v rukou držela nějakou dlouhou obrovskou věc, nějaký péro, a vítězoslavně prohlásila: „Teď už ta pračka téct nebude!“ A měla recht. Mě to tehdy vyděsilo – taková obří součástka, sotva se to dovnitř vejde, a že by byla její absence ku prospěchu? Ale jó, byla – jen se nesmí ta pračka přetěžovat, no.

Vytopila jsem sousedy nejmilejší, kteří volali záchranku, když si máma ve středu zlomila nohu. Před pár dny jsem za nimi večer zašla, abych jim poděkovala a poinformovala. A teď tohle. (Ne že by to vytopení bylo za těch čtyřicet let poprvé, podruhé, potřetí.) Jejich syn byl můj nejlepší kamarád celou základku, plus jeden rok před i po. Chodili jsme spolu do třídy a skoro každý den se pak navštěvovali a courali kolem okolních bloků cestou ze školy a posílali si dopisy a bonbóny v pytlíku na šňůře oknem, až se pelargónie cukala. A měli jsme tajné písmo rozluštitelné pomocí šifrovací mřížky! Enigma hadr. Ta mřížka byla vyrobena z „aplikace“ dětské peníze – papírové mince v pravidelném šiku byly vytlačeny ven, na čtvrtce zbyly bílé obrysy, terén pro nás! A měli jsme falešné tajné písmo. A to jsme dávali na falešné tajné místo, kde ho špiónila mladší sestra mého kamaráda a její vrstevnice, mladší ségra jinýho kluka od nás z domu. (Jo a to ještě nevíte, že jsme chodili si hrát na dvůr, respective probourané dvory ve vnitrobloku a bylo nás asi šest z jedné třídy v našem bloku, plus další děti podobnýho věku a to bylo něco.) A tahle výborná špiónská mladší sestra právě zavolala sanitku mámě, když už se (máma) nemohla postavit na otekou nohu v těch červenejch domácích šatech a zelenejch zdravotních pantoflích, co jí přinesl Ježíšek. To bylo ve středu a dneska je pondělí.

Takže já si myslím, že mě dneska po tom vodopádu ze stropu hned sousedi nechtějí vidět. Viděli jsme se, když mě přišli upozornit, že jim kape voda na hlavu. Já napřed měla plán, že jim koupím flašku a bonbóny, ty dobrý želatinový fazolky z Irska, ne tak lepivý jako jiný podobnýho druhu. A zaskočím k nim. – Ale ne, řekla jsem si, že k nim zajdu až zítra. (Mezitím zase vyperu…) A že tu flašku a bonbóny koupím pro sebe. Že to potřebuju. Nemám nikoho, kdo by mě klidným hlasem utěšil – ani venku ani v sobě. Místo něho používám pivo. A tak si koupím pivo a bonbóny. Sobě. Tím se stabilizuju a budu moct dodělat finanční tabulky pro vedlejšák a letáček do práce a tak.

No a co myslíte? Koupila jsem lahev a bonbóny pro sebe a ještě bonbóny pro ty sousedy a ještě bonbóny pro strejdu, protože flašku už pro něj mám. Zase ten altruismus, no.

Tyhle tři dny – pondělí, úterý, středa – si beru odpoledne volno, přičemž vždycky mě čekají minimálně dva cíle. Takže domů stejně přijdu vpodvečer. A dneska jsem v krizovém režimu stihla několikery věci a vyprala ručně několikery šaty, vytřela mokrou koupelnu od vody a kuchyň od vysoptělého piva. A pak si řekla, že dobře funguju krizově a že stačilo. A od tý chvíle už jsem neudělala nic a neudělám – ani letáček ani finanční tabulky ani píseň na ráno nepřipravím, nic. Potřebuju nic. Abych zítra mohla něco. A ještě v horku.

A to je opět půda pro vnitřního kritika: že tohle ještě nebylo dost, to bylo málo, tabulky čekají a letáček, taková zábavná položka, taky čeká a nedočká se. Nototo! Nohovno, vnitřní kritiku. Zítra. – Nojo a když jsem neudělala tabulky ani letáček, je ještě pravda, že dobře funguju v krizovém režimu? Nebo je to kec, když nic? Když jsem se přejedla bonbónama a pak už se na nic nezmohla.

Bane, já vím, proč tloustnu. Přibrala jsem rychle, až mě z toho pálí kůže. Protože čekám delší vytrvalostní období, kdy budu potřebovat toho vlídného, laskavého, s klidným utěšujícím hlasem. Ať bude venku, nebo uvnitř. Podle spotřeby bonbónů hádám, že bude uvnitř. Jinak sladký prakticky nejím asi šest let.

Co jsem chtěla říct: že v krizových situacích jedu a funguje to. A je to dobré. Pro ty kolem určitě, pro mě – to už je otázka. Kterou si pokládám a každý den si můžu odpovídat; to už je moje věc. Říct jsem chtěla a zaznamenat pro sebe, že tenhle fungující systém pocitově ale neznamená krásnou idylickou pohodu. Znamená účtování, nejen plánování, znamená bilancování, nejen přehnané obětavé „záchranářství,“ obnáší nejen satisfakci z udělané práce, ale většinu času obnáší znatelný emoční propad. A lehkou úzkost. Není to jakobynic, byť se to tak přítomným může jevit. Proto povolávám krátkodobé intenzivní zdroje – setkávání s lidmi; v sobotu jsem se byla koupat s jednou ženou, v neděli s jinou, rozpracovaly jsme plánovanou společnou akci v budoucnu. Dneska i zítra jdu na další fyzioterapii, co mi předepsala doktorka, pozítří se potkám s kamarádkou a ta příští týden přijede a budu mít dovolenou. Mezitím pojedu k tetě a strejdovi. Dva týdny mám naplánovaný – vidíte, jak neplánovač začne plánovat až v nestandardní situaci – a budu se mít dobře. Potom si zajistím styčné body na další týden a bude to taky fajn, letní žár a smrad nemocnice mě neubije a mojí mámu taky ne, o to se obě zasloužíme.

Jak to dělaj jiný lidi, netuším…

.

Rubriky: Co Liška | 20 komentáře

Rozhledna

SEN 7.7.2017

Je příjemný slunečný den. Kopcovitá krajina, pole, lesy, louky. Jsme někde na kopci, ale nad námi je ještě vršek s rozhlednou. Na druhé straně nahoře na zoraném poli na kraji vpravo u keře stojí chlapi s technikou – asi velký traktor s velkým širokým pluhem vzadu. Mají pauzu, odpočívají, mluví, svačí. Rulisu napadlo při pohledu na ně, že by si možná nemusela pořizovat nový takový stroj, ale už jetý a zeptat se jich. – Kolik je hodin? říkám si. Stihne se jich ještě zeptat? Tři čtvrtě na dvě. – V kolik musíš být v Praze, ptá se mě Rulisa. Ve tři čtvrtě na tři (to je reálný čas, v kolik dnes odpoledne musím být zpátky v práci, až zajedu po obědě za mámou do nemocnice). To tam budem! – Aha, říkám si, Rulisa to ví, jak dlouho autem pojede; i když že by to šlo tak rychle odtud ze Šumavy?

Máme tedy ještě chvilku čas. Chci dojít od pole kousek zpátky na návrší, kde jsme byli a kde asi parkují auta. Ale bloudím jinou cestičkou. Kolem ní není vidět přes vysokou trávu nebo býlí. Nebo by to mohla být levandule, ten kopec vypadá jako na jihu Evropy. Cestička se rozděluje, jdu dál mezi porostem a je to oklika přes vrchol s rozhlednou. Spěchám. Rozhlednu jsem si představovala jako bílý maják. Je tu ale úzká kovová konstrukce a je sklapovací – dá se celá položit a zvednout (včera jsem našla článek o zvonici, která vypadá obdobně, úzká kovová konstrukce, a je vyrobena z křídla velkého Messerschmidtu). Na vršku je nějaký pár nebo rodina a vidím úhledný bílý dům, část má namalovanou světle tyrkysově. Pěkné. Taky vypadá jako ve Středomoří. Je tu shora krásný výhled na louky a ty jsou jemně svítivě barevné – růžově kvetoucí tráva (jako tam, kde jsme loni v létě s kamarádkou malovaly a chystaly jsme se letos zas, než si máma zlomila tu nohu) a teplá žlutá.

Už jsem na místě. Několik lidí – s nimiž tam jsme – vybalují napnuté rámy na malování a hledají, které jsou stejně velké.

Probouzím se s myšlenkou, jestli rorýs nebyl ve skutečnosti raroh (v realitě vím, že vypadají jinak), ta slova mi připadají podobná.

.

Rubriky: Sny | 47 komentáře