Stanford prison experiment

LUCIFERŮV EFEKT…

zimbar2

zimbar3

Trochu paralelně jako George W. Bush, který v neetickém vedení setrval a ještě si vystoupil mimo ženevské konvence. Vždycky jsem ho nesnášela. Vraha. Nejhořejšího. Běžně mě vnější a vzdálené události hned tak nerozčílí. To už musí bejt. A bylo. První jarní den 2003. Co se následně dělo např. ve vězení Abú Ghraib a nápadně připomínalo Zimbardův experiment, rozebírá tento autor v druhé části své knihy Luciferův efekt.

zimbar1

První část téměř šestisetstránkové knihy je podrobný popis Zimbardova vězeňského experimentu, který je dost známý, konal se v létě 1971 na universitě ve Stanfordu v Kalifornii. Záměrem experimentu bylo zjistit, zda jsou situační vlivy tak důležitým faktorem, že převládnou nad důležitostí vstupních charakteristik zúčastněných osob. Jinými slovy: Dobří lidé, podle úvodních psychotestů bez patologie (studenti ve věku 18-24 let), pokud jsou vrženi do nepřehledné náročné situace, okolnosti je zformují tak, že jednají zcela jinak než je u nich obvyklé. – Okolnosti je zformovaly až nečekaně rychle; někteří v roli dozorců byli zneužívající, psychicky týrající, téměř všichni v roli vězňů se cítili bezmocně a nedokázali ze situace vystoupit jako z experimentu, propadli síle přítomnosti. O experimentu najdete videa, fotky, články. Byl natočen i film (2015), který zdá se, že aspoň vizuálně je víceméně věrný, ale kniha podle mě podává lepší a ucelenější přehled; dávám přednost jí a dokumentům. Starší německý film (2001) a jeho americkou předělávku (2010) jsem neviděla. Rozhovorů a dokumentů existuje řada, včetně Quiet Rage (1992). V češtině poměrně aktuální rozhovor s P. Zimbardem.

Technikálie experimentu tady nebo v komentářích rozebírat je nadbytečné. To se týká i podobně známého Milgramova experimentu s elektrickým proudem, o jehož variacích je v knize také řeč. Mimochodem Zimbardo a Milgram seděli v maturitním ročníku vedle sebe v lavici.

Ale co je hlavní – vědět, jaké situace přispívají velmi rychle a intenzivně k tomu, aby člověk mučil člověka! Z toho pak vyplyne, jak zabezpečit podmínky pro to, abychom se do takových situací nedostali, sami je nevytvářeli, a abychom měli na mysli aspoň pár vodítek, co dělat nebo nedělat, když jsme jejich svědky nebo účastníky.

A tím se profesor Zimbardo zabývá dnes. Jak být hrdinou všedního dne, hrdinou v zácviku, hrdinou v očekávání. Stránky projektu – http://heroicimagination.org/. Zimbardovi bylo před měsícem 84 let.

Tenhle text píšu bez pomoci knihy, chci to lovit z paměti, vědět, co mi utkvělo, a ne vypisovat, co si můžu znovu přečíst. - Jaké prvky tedy vytvářejí situaci pro potenciální zlé chování hodných lidí?

  • Nejasné kompetence. Nejasné hranice, co už je mez, za níž se nechodí. Nejasná zodpovědnost, není řečeno, kdo konkrétně za co zodpovídá, komu za to zodpovídá. Nebo je mu řečeno, že on sám za nic nezodpovídá.
  • Nepřehledná situace, chybějící dohled, chybějící nadřízení, kteří se objeví jen málokdy nebo vůbec ne. Lidé nevědí, na koho se obrátit se svými požadavky, dotazy, zlepšováky, potřebami, stížnostmi. Nebo nedostanou odezvu. Tyto postupy nejsou předem stanoveny.
  • Stresová situace, například pocit ohrožení jinou skupinou.
  • Pokud skupina A byla v předchozím období úspěšnější, měla lepší společenské postavení nebo byla do něj uměle vyzdvihována shora a jednoho dne se situace obrátí, skupina B například povstane, je pravděpodobné, že skupina B nebude jednat v rukavičkách a hrozí, že bude mít tendenci vidět skupinu A jako masu, nikoli jako jednotlivé lidské bytosti.
  • Prvky dehumanizace skupiny A (předchozí bod) záměrně pěstované, sdílené (ve skupině B), rozšiřované a pronikající i do používané řeči – příslušníci skupiny A jsou generalizovaně označováni například jako psi, svině, švábi, mor… Je totiž snadnější „vybít šváby“ než umlátit druhého člověka, souseda.
  • Prvky ponižování slovní, fyzické, sexuální, jakékoli. Znaky ponižování. Například nechat svléct člověka donaha, neumožnit mu konat hygienu, obléci ho do symbolicky ponižujícího oblečení, feminizace mužů – dát jim ženské oděvy. Slovní napadání – tady už situační podmínky přecházejí v realizaci mocenského chování.

Dál už nevím, asi stačí takhle málo, aby byl průšvih. A co se snažit dělat, aby nebyla živná půda pro šikanu, zneužívání, týrání lidí? Většina bodů platí pro utiskované i utiskovatele:

  • Připomínat si, kdo jsem. Že jsem jednotlivec a jsem zodpovědný za svoje činy, i kdyby byly determinované hrůznou situací. I tak jsem za ně přece zodpovědný. I za to, že nic neudělám, když jsem jen svědkem násilí. I to je můj podíl na něm.
  • Připomínat si, že mám svou minulost a že budu mít budoucnost; tedy že tato současná situace není odvěků a navěky. Nepodlehnout přítomnosti, síle situace, nepropadnout jí, nepřipustit, že jsme vláčená masa, pořád cítit svou důstojnost jako jednotlivec. Vztahovat se ke své minulosti a budoucnosti.
  • Pokud možno, nepropadnout pasivitě a pocitu, že jsem sám a je to beznadějné a že vyjádření odporu nikam nevede. Snažit se spojit s ostatními, zkusit postupovat společně.
  • Snažit se být aktivní, v nějaké oblasti mít nějakou kontrolu nad něčím, a tu kultivovat nebo použít jako sféru vyjádření odporu. U vězňů to bývá hladovka.
  • Pokud jsem v úzkých a něco potřebuju od druhých, obrátit se konkrétně na jednu z těch osob o pomoc. Nikoli: „Volejte někdo záchranku,“ ale „Vy, pane, zavolejte zatím záchranku.“
  • Nedá se opravdu předem předvídat, jak se kdo z nás v zátěžové situaci zachová, jak ho situace bude formovat. Kdo bude padouch a kdo hrdina. Ukazuje se jen, že častěji se dobře zachovají nebo lépe situaci přestojí lidé, kteří mají tu vlastnost, že nežerou autority, nepodrobují se jim příliš snadno.

Tyhle body mně osobně vyplynuly z výzkumu profesora Zimbarda. Jak tak na ně koukám, říkám si, že jakákoli nevinná verbální generalizace je už začátek zla. I jakákoli nadávka jednotlivci. No, není to na tom světě snadný.

A co bylo při samotné četbě pozoruhodné: Čtenář si představuje, jak by se zachoval on. A vždycky si představuje, že by se zachoval líp než ti dotyční. Všichni si to představujeme! A pak to většina z nás neudělá! To je největší past toho celého. A zároveň největší naděje. Tohle vědět – že situace má nad námi svou moc. Když to víme, je šance, že tak snadno nepodlehneme!

* * *

Děkuju Lososovi za tu knihu!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Comics, Výštěky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 komentáře u Stanford prison experiment

  1. Saul napsal:

    Ten Hydepark se Zimbardem jsem nedavno videl.
    Zajimavy bylo i to,jak se doznal,ze ma dodnes vycitky svedomi jak daleko to nechal zajit a ze by mozna v tom experimentu i pokracoval,ale utla to jeho zena,nebo pritelkyne.
    Ze se jako nezavisly experimentator a vedec sam stal obeti sveho pokusu a nechal se do nej vtahnout.
    Nebo tak nejak to tam bylo.

  2. Saul napsal:

    Ten Milgramuv experiment je jeste vymluvnejsi.
    Ted uz nevim,kolik procent zucastnenych bylo schopno pustit do obeti smrtelnou davku el.
    Proudu,ale vzpominam si,ze hodne.
    Potencionalni vrazi.
    Staci z cloveka sejmout odpovednost a je schopen cehokoliv.

  3. ratka napsal:

    Odpovědnost vytváří meze.

  4. ratka napsal:

    Možná v mnohem jemnějším měřítku je to vidět na dětech. Pokud mohou svobodně cokoliv… tak skáčou od jednoh k druhému a třetímu a čtvrtému a věci jim vypadávají z rukou a neznají míru či konce jsou tzv. urvaní z řetězu.

    Když ale to co začnou musí také ukončit (dohodou), tedy když ví že musí vytaženou věc uklidit, zabalit a dát zpět, začnou rozvažovat a některé věci nechtějí vůbec jelikož představa jak uklízí je zcela odradí. začne fungovat samokontrola – meze..

  5. ratka napsal:

    Tyto meze (odpovědnosti) si pak člověk táhne z sebou jako koule u nohy. V moment když někdo z něj odpovědnost sejme uměle, třeba hrou nebo převzetím povinností (úklidu, dotažení věcí do konce) vymkne se z kloubů. Dokážu si představit, že u hry na mučitele a otrokáře, dojde k vzedmutí atavizmů, které byly „omezeny“.

  6. Karel napsal:

    Ještě v češtině už vyšla jeho kniha Odpojený muž, ta by se ti taky mohla hodit.

  7. Saule 1
    Jo. přesně tak to popisuje. On teda od prvopočátku nebyl nezávislý experimentátor, protože udělal už rovnou předem tu botu, že sám byl v roli „velitele věznice.“ A to je chyba. A na druhou stranu právě to si vynutilo, ta situace si vynutila, že do toho spadnul. Kdyby byl nezávislej experimentátr venku, tak se to nestalo. A tím, že se ta chyba stala, ještě víc ten vliv situace potvrdila, než kdyby stál vedle. Jedna z požehnaných chyb v historii světa, ten jeho experiment.

    2
    ten Milgramův byl víc zaměřenej na výzkum vlivu autority, protože pán v bílém plášti nabádal „Pokračujte.“
    Hodně procent. V některých variacích kolem 80, 90 %, někdy zase o dost míň – když nebyl pán v bílém plášti nebo se to nekonalo na autoritativním místě, ale v nějaké ruině… Ale byla to většina. Když to vypadalo, že nejrychlejší cesta, jak z té nepříjemné situace vycouvat, je jít až na maximum, tak to udělali a šli. A nejzajímavější je tohle: šli prostě domů a pokračovali ve svým životě. Nenahlásili to! Já bych volala policajty – si představuju… :-)) A hodně zajímavý při čtení té knihy je, že si čtenář představuje, jak by se zachoval on. A vždycky si představuje, že by se zachoval líp než ti lidi. Všichni si to představujeme! A pak to většina z nás neudělá! To je největší past toho celýho.
    Jo, to musím ještě doplnit do článku, to je totiž základ toho poselství, vidíš to…

  8. Karle 6
    Odpojený muž? To neznám. Taky o čase napsal něco, jako poslední. Ale já to můžu číst i v angličtině. I když 600 stránek v češtině už mě mořilo i tak, už jsem se chtěla dobrat k té jediné pozitivní kapitole v závěru.

  9. psice napsal:

    8) a 2. část – No právě! Je to asi podobný, jako když se někomu něco stane a člověk není schopen zasáhnout. Kamarádka mi vyprávěla o jedné známé, které spadlo na rodinné oslavě dvouleté dítě do bazénu. Maminka toho děcka stála na kraji bazénu a nebyla schopná se pohnout, nebo jen zařvat. A přitom je to jasná věc, do vody spadne neplavec, tak odhodím batoh s mobilem a skáču pro něj, to bychom si tady asi odhlasovali všichni. Je to podobné, jako se nedá nasimulovat, jak se kdo bude chovat při dopravní nehodě, nebo teroristickém útoku. Hrozně mě dojímají příběhy vězněných skautů, nebo kazatelů z 50. let. Ti lidé se v naprosto beznadějných podmínkách rozhodli budovat komunitu, přednášeli, kázali, pomáhali nově příchozím.
    Na Zimbardovo téma se hrají i LARPy, v tom jednom víkendovém s výmluvným názvem Tábor měli prý vězni v neděli odpoledne nehranou (a už hodně velkou) žízeň a hlad.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>