Trio

UŽ CHÁPU, ŽE ŠVEJKUJU, ANEB ANALOGIE S VIOLONCELLEM…

Ouvertura

To je neuvěřitelný, když člověk objeví podobnost jedné své dílčí situace s nějakou konkrétní situací z dětství, kterou vyřešil tak, že něčemu zavřel dveře!

Když chce člověk ten svůj fascinující objev sdělit ostatním, vyzní to značně nepravděpodobně a dost lidí to nepochopí vůbec. Zní to jako fantasmagorie. Ale PRO skutečné propojení těch situací pak mluví činy. Chování člověka se v té dotyčné situaci promění.

Já loni pořád  o tragických hrdinech, ostatní do mně, že se vší silou bráním v jejich přítomnosti plakat a jít do vichru emocí. A vyšlo z toho, že jsem v dětství a raném mládí silným emocím opakovaně podlehla a někomu vrazila facku a to byl důvod, že jsem to už nemohla dopustit a pustit. Lekla jsem se toho, že dokážu být zničující smršť. A jakmile jsem si propojila jednu situaci s těmihle starými pevně zavřenými dveřmi, mohou být otevřené beze strachu.

Vděčím za to tomu, že asociace na situaci z dětství přišla v pravý čas. Byla vyvolána aktuální situací, která se už vystupňovala do určité intenzity, s trochou frustrace. A já věřím, že ta správná asociace chodí ve správný čas. Pokud se člověk nebojí na sebe podívat a pokud si vytvořil nebo žije v prostředí, které je dostatečně otevřené a vlídně trpělivé.

Sonata

Ve vedlejšáku č.2 se občas projeví moje zvláštní selektivní tupost – řeč je o smlouvách a jejich seznamu, řeknou mi „Můžeš vytisknout?“ a já beze všeho vytisknu seznam a ne smlouvy. Švejkovina. Nebo někomu neodpovím na mail, jiného přehlédnu, dalšího nechám ležet, poskytnu číslo na mobil v případě nouze a pak ho nemám u sebe.

Chovám se tedy nezodpovědně. Ne jako právoplatný člen tria, od něhož se očekává, že je zodpovědný za svůj díl. A to mě trklo – to slovo trio. Vedlejšákyně jsou dvě – já bych do toho ve dvou teda nešla, je to pecka – a jako doprovod si k sobě najaly mne. A já tohle už zažila, když mi bylo třináct, a nedopadlo to vůbec dobře.

V hudební škole se na vysvědčení dostávaly známky za nástroj a hru z listu, za hudební nauku, za hru v orchestru a také za komořinu, když člověk zrovna nehrál v orchestru. Já hrála, bavilo mě to a asi po roce přišel nový protivný dirigent a přeřadil mě z velkého do malého orchestru, protože tam potřeboval violoncello a já z nich byla nejmladší, jedenáctiletá. Mě to nějak zasáhlo, jít mezi samé mladší kluky, které jsem neznala, toho dirigenta jsem od té doby nesnášela a orchestr taky, i když mě za rok vrátili do velkého. A bála jsem se a styděla a nešlo mi to a zřejmě jsem tam i přestala chodit, už nevím. Pak mi bylo třináct a jestli bych hrála trio se dvěma houslistkami. Secvičit komorní skladbu pro vystoupení. Na starosti to měl jeden učitel, do té doby jsem ho neznala a nelíbil se mi od první chvíle. Připadal mi jako upír. Mluvil tiše, byl hubený, nosil šedý oblek a z prošedlých vlasů mu na něj padaly lupy a mně se to hnusilo. Nechtěla jsem, aby mi někdy v životě sáhnul byť jen na ruku. A nechtěla jsem hrát žádný trio. Dvě houslistky byly dvě krásný holky, o tři roky starší než já. Takže hrály nejmíň o tři roky déle a uměly to líp, to je jasný. Ta krátkovlasá černovláska, vysoká a štíhlá, se mi hrozně líbila. Druhá, temperamentní blondýna, moc ne, byla taková od rány. A mě, zaražené tele s copem, si najaly jako doprovod.

To naše trio byla skladba o několika částech, asi sonáta. Myslím, že měla čtyři věty. Z nichž jsme hrály jen dvě. Kvůli mně. Původně jsme to secvičovaly celé, když tu jsme došly na místo, kde byla v partu pro violoncello neobvykle dlouhá pomlka na začátku taktu. Divně dlouhá, nějak jako jedna a půl doby nebo co – pamatuju si, že to bylo prostě neobvyklé a já ten nástup netrefila. Tak znovu. Blbě. Potřetí. A zase ne. Samozřejmě že blbě; v té stresující exponovanosti před dvěma sošnýma dorostenkama a upírem, se kterými jsem vůbec nechtěla hrát nikdy nic. Načež temperamentní blondýna načuřeně vykřikla, že zkazit něco potřetí její brácha, tak by ho propleskla. Mírný učitel usoudil, že tuto část skladby vyškrtneme z repertoáru, když to nejde, a hrály jsme věty tři. Až do poslední společné zkoušky. Tam jsem asi s blížícím se veřejným vystoupením už panikařila a kazila jsem nějaké těžší místo. I byla tiše vyškrtnuta další část. On ten učitel byl možná docela hodnej …

A přišel večírek hudební školy. Všichni účinkující jsme samozřejmě museli přijít dřív, připravit si nástroje a rozehrát se v jedné z malých učeben, než nastoupíme do sálu na pódium. Všechny tři z tria jsme se sešly v jedné místnosti, naladily se tam podle klavíru a šly po svých. Já se bavila se svými kamarády, houslistky zase se svými jinde. A přišel náš čas. Usedly jsme na pódium a hrábly do strun. A při prvním hrábnutí mě zamrazilo. Byla jsem jinde! Ony si ty dvě mezitím znovu sladily své housle. Jinak než já. O kousek jinak. Musela jsem hrát s posunutou rukou. Nějak to šlo. Ale kde bylo hrát prázdnou strunu, musela jsem hrát ten tón jinde, protože prázdná by neladila, takže jsem musela změnit prstoklad a rozesrat si celý nacvičený part a skákat po strunách. No průser.

Od té doby jsem na violoncello už nikdy veřejně nehrála. Ani na absolventském koncertě. Nemohla jsem. Měla jsem takovou trému, že při zkoušce s klavírním doprovodem jsem hrála příšerně, ačkoli předtím, když o nic nešlo, to docela šlo. Happy endík je v tom, že v roce 2007 jsem to dokázala a bez trémy krátce hrála veřejně na malé vernisáži na violoncello se stříbrovlasým mistrem violoncellistou, malebným členem FOK. Trému jsem neměla, protože on byl klidný a trpělivý a já dospělá žena, ne už vyděšená holka s copem a ve své první podprsence, které pořád padá ramínko a z nosu kloužou brýle.

Finale

Dlouhá skladba. Že bychom tiše vyškrtli závěrečnou větu? Potřebovala jsem takovéto rondo, abych si zopakovala, jak to tehdy bylo s triem. Mám to výše vypsáno jako notový záznam té doby a až si svůj part přehraju znovu, porozumím analogii snad ještě líp než teď, kdy mě zatím jen trkla: Teď hraju také trio. Doprovod dvou schopných houslistek. Které se na mě naštvaly za pár drobných míst, co jsem pokazila. Nebo je to spíš naopak: pořád něco kazím a čekám, kdy se pořádně viditelně naštvou a ta temperamentnější řekne, že udělat to její brácha… Asi to kazím, protože nechci žádné trio. Nechci s nimi asi hrát, ale je těžké si to přiznat. Však tehdy jsem si taky nepřiznala, že trio špatně dopadlo. Dělala jsem, jako by se nechumelilo. Mlčela. Pasivně si vymohla, že už žádné trio nebude. Nebo pro jistotu ještě něco malého pokazila, abych měla jistotu, že nebudu hrát na pódiu.

Zavřela jsem dveře veřejnému vystupování – nejen hudebnímu; dveře na každé pódium. A zavřela jsem dveře před pocitem neumětelství, neúspěchu a selhání. Ovšem vím, že v dnešním triu ani nejde o nějakou mou neschopnost, ale o to, jestli mám nebo nemám kapacitu žádaným zodpovědným způsobem pracovat na tolika frontách. Mé houslistky si kladou přesně tuto otázku. Jako já. A já ještě neumím odpovědět, že kapacitu nemám, že to nechci. Proč jsem to zase dneska neřekla? Proč si někde uvnitř naučeně myslím, že když s triem skončím, bude to znamenat moji neschopnost, neumětelství, selhání a loserovství?

Děkuji vám za pozornost, vážení přátelé, koncert je u konce. Pro dnešek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

108 komentáře u Trio

  1. Liška Ryška napsal:

    Už jsem si to přehrála. Tedy přečetla.
    Je to výborná příležitost se v dnešním triu zachovat jinak než v tehdejším triu, neopakovat naučený scénář. Výborná příležitost, která vždycky chodí v pravý čas.
    Je čas se vypořádat s pocitem „jsem loser“ vs. „vůbec nejsem loser, naopak.“
    Přišel můj čas zrušit koncept loserovstí, neumětelství, neschopnosti, studu, trémy, zaraženosti a bázně veřejně vystoupit a říct, že něco nechci dělat.

    Zatím hraju trio jako tehdy – dělám drobné kiksy a provokuju tím ostatní, aby řekli, že už s nimi spolupracovat nemusím. Místo abych já svobodně přiznala a řekla, že už spolupracovat nechci.

    … Když si tohle řeknu, vím, že to tak je, ale hned mi naskočí i druhý pohled na věc: A co když to tak není, co když spolupracovat chceš, přece už to jednou děláš, tak to doděláš. Přece se nevzdáváš. No, právě.

    Já se nevzdávám.
    A já neumím prohrávat.

    To jsou ty dvě věci, co to všechno moje chování v triu způsobily.

  2. ratka napsal:

    pasivní odpor. to dělával můj tatínek a přiváděl maminku k šílenství. Pak jsem to dělala i já, protože to celkem fungovalo a možná jsem si tím léčila moje komplexy. ‚Teprve mj muž se mnou vyběh. a regulérně mě vypleskal (teda ne doopravdy) ale tak že jsem se smrtelně urážela a pokud jsem chtěl apřežít musela jsem tuto část života zpracovat. a zpracovala. protože jsem věděl aže MÁ pravdu. že se chovám jako vůl.

  3. anina napsal:

    Bývala jsem taková, že pokud jsem se někde, někomu “ upsala „, něco slíbila s tím, že budu spokojená ..event. udělám něco pro někoho a měla radost, že to udělat mohu.
    Taky jsem si připadala, když mi začínalo být blbě okolo žaludku, že to musím překonat a neutíkat, nezklamat.
    Ale časem se to nějak nakupilo, že ten pocit, že musím se přehoupl v to, že vždy nemusím.
    Bylo to stejně znát pak i na tom jak jsem se ne – angažovala ráda a třeba i blbě spala..na tom, co jsem dělala a vlastně ani nechtěla už třeba po čase.
    Přežila jsem to, pokud jsem si myslela, že bych někomu zrovna něco hodně pokazila, ale jak to šlo, tak jsem si postupně říkala, že je blbost dělat něco, co mi radost nepřináší.
    V životě je dost toho, co opravdu člověk musí skousnout, i když nechce..a to bohatě stačí..
    Poznala jsem, jak se mi ulevilo, když jsem se jak dlouho odhodlávala, že řeknu, že tohle nechci. A pak si říkala, proč už jsem to neudělala dávno.
    Jen jsem si dávala pozor, abych někoho nevyšplouchla v době, kdy se mnou počítal a bylo to pro něj opravdu důležité.
    Někdy mi to trvalo pěkně dlouho.
    Dnes, pokud mě něco vyloženě nenutí dělat i to, co mi úplně nevyhovuje, snažím se jít od toho a nechat to jiným, kterým nevadí to, co mně.

  4. anina napsal:

    Když chce být někdo zodpovědný vůči druhým, a zjistí že mu něco nevyhovuje, a přesto jede dál, jen aby nezklamal a nezradil, tak nakonec zrazuje sám sebe.

  5. barča napsal:

    1. „Já se nevzdávám.“ „A já neumím prohrávat.“ – v tom je pro mě řečeno naprosto vše. Pokud jiná poloha pro tebe v běžném životě neexistuje – toto postavení obnáší mnoho mnoho nepohodlí, trápení, nervů, blbých pocitů, napětí, neklidu (když se zrovna věci nedějí podle představ)v podstatě je to samý boj nejen sám se sebou, ale také s okolím a pak se to taky samozřejmě někudy vrací. Mívala jsem to kdysi, už to nemám a je mi podstatně líp, lehčeji se mi žije – to co nevyjde, neberu nutně jako prohru a také si neberu od okolí příliš věci smrtelně vážně – ani samu sebe neberu smrtelně vážně a tedy pak nemám potřebu ani nutně „vybojovávat „pozice s okolím.

  6. barča napsal:

    5. v podstatě je to stále totéž liščí téma, které jsme tu probírali vícekrát v různých oblastech, jen jinak popsané :-)

  7. ratka napsal:

    neumět se vzdát znamená vůči komu… kdo je ten „soupeř co mě vyzval na souboj“ a kde musím umřít třeba jako Švejk ale uvnitř s hrdým hledím :-)) kdo je ten soupeř? tohle když si čestně odpovím tak mám napůl vyhráno. Napůl proto, že uvidím svého „soupeře“ a musim PŘESTAT bojovat. Teda ta druhá část je porozuměn že to není soupeř. že je to jen v mé hlavě. že já jsem si toho soupeře v hlavě vytvořila. ale nejdřív to v tý hlavě musím uvidět. teprve pak to mohu pustit.

    tak je to se vším. nejdřív to pevně uchopit, podívat se tomu do očí a pak …pustit.

  8. rulisa napsal:

    3
    Aninko!
    Přesně tohle znám taky.
    Mockrát jsem se vrhla či nechala uvrtat/ukecat/vsunout do něčeho, co mě přerostlo, začlo dusit a deptat, pak jsem toužila, bytsotně a na kraji zhroucení prahla po tom z toho uniknout, zmizet, utýct, nebýt – ale zodpovědnost a hrdost mi to nedovolily, takže když to konečně šlo a já utýct mohla, byla to taková úleva, taková obrovská nádherná úleva…
    Naučilo mě to opatrnějši odsouhlasovávat, do čeho se zapojím. A víc se držet bokem. Myslet na to, že ta moje krásná velká postel v krásně kamnama vytopeným pokoji mi vlastně docela stačí. :-))

  9. fousek napsal:

    Ty komentáře nefungujou nebo co?

  10. ratka napsal:

    když se nechám do něčeho uvrtat, tak je to pořád moje odpovědnost i když se zdánlivě zdá že za to může ten druhý co mě tam uvrtal. že ten mě donutil, že on je příčinou. pak se to může zvrhnout ve švejkování a takový ten podvratný oportunismus až výčitkysmus. Jak jsi to chtěl tak to teď máš. takže fakticky ze svého uvrtaného rádoby poníženého postoje, člověk jakoby vítězil na celé čáře rozložením a rozmitím situacei a vinu svalí na toho „co to takhle chtěl“. Je to kravská manipulace.

    Když člověk převezmě nějaký úkol, když řekne ano a rozhodne se něco udělat, tak si za tím vnitřně musí stát. Nejen slovy, prostě to musí udělat s láskou a zaujetím pro věc. I když to chtěl ten druhý a ne on.Není přece malé poslušné dítě, jako dospělý člověk vím, co dělám. Akdyž něco dělám, tak si za to odpovídám a nevymlouvám se sama v sobě žre to dělám pro důruhého.. Anebo to nedělám a řeknu to taky. Řeknu tohle nedělám, protože to vidím jinak a chci něco jiného. Ano je ano, ne je ne. A není kvůli tomu dělit postele. Ale je třeba umět stát za tím co dělám. Umět si obhájit svoje, diskutovat o společném. Spolupracovat a nenechat se dotlačit do kouta. Jkaože udělám něco pro to ho druhého. Můžu dělat pro druhé ale jen a jen z vlastního přesvědčení. I když je to pro druhého, tak amusím vědět na 100% že to chci taky tak. JInak se ve mě začnou vevnitř vynořovat ty odporné manipulativní vzpírající se proudy, co požírají nejen mě ale i toho druhého a vzájemný vztah. Je třeba mít čisto v sobě. ano je ano, ne je ne. Odpovědnost je nepřenostná. Když něco dělám tak ve své odpovědnosti. já si za to odpovídám. Nikoliv že mi to řekl ten druhý. A mám klid.

  11. fousek napsal:

    Asi fungujou jak kdy.
    Jsem psal o tom, že to přece zku….y ty houslistky, když se přeladily jinam a neobtěžovaly se tě upozornit.
    Pěkný podraz od nich, nebo minimálně neschopnost.

  12. barča napsal:

    8. „ovládej sebe, nebo tě začne ovládat někdo jiný“ – to je zase začarovanej kruh, ego říká, „udělej to, jdi do toho, máš na to, ukaž jim, vyhraj … a postupem času, když už já nechci, ego říká, nevzdávej to, a pak třeba časem, kdy je toho moc, člověk toho má plné zuby – udělá chybu a ego zase šeptá. „jsi k ničemu, podívej kazíš to, nevzdávej to, přece nejsi nula, nebo naopak háže pocity viny „…. takhle neustále dokola, záleží jak ten hlas ega moc člověk poslouchá a jak se jím nechá ovládat…. a když ho konečně přestane poslouchat a v klidu řekne, už nemůžu, dost, nebo zvorala jsem to, je to moje chyba, prominte ….to je úleva a pak si člověk říká, ježíši proč jsem to neudělala takhle už dříve? …

  13. barča napsal:

    12. a samozřejmě máme především tendence obvińovat ty druhé, ne sebe.

  14. rulisa napsal:

    11
    Jo, přesně.
    Působí to na mě tak, že ony byly za hvězdy a jely po své koleji a ty pro ně doplněk, co nestálo za to se mu moc věnovat. A dojely na to. :-)

  15. barča napsal:

    V podstatě s Liškou velmi soucítím, protože sama na sobě ze své zkušenosti vím, jak ty nálady oscilují a jak je člověk tím utrápený a furt v sobě neustále něco řeší, svoje zmatky, pochyby o sobě a střídá se to jako mexická vlna s náladami, kdy je schopen převálcovat celý svět…vůbec to není jednoduché z toho jen tak vylézt, pokud to má v sobě takto člověk nastavené.

  16. ratka napsal:

    14. byla to chyba učitele. Liška byla ještě dítě. Někdo měl zaní převzít odpovědnost, a sladit ji s děvčaty. Ale já měla jako holka taky velkou trému, i na koncertu a později to přerostlo v trému před oficiálními výstupy. Protože takový výstup, to se člověk musí nechat ostatními ohodnosti a když si nevěří sám a považuje tu situaci za veledůležitou (bere si příliš důležitě) tak propadává. A je to pořád hra ega. pocitu úspěchu a sebemasáž. Když se teď „nepředvádím“ tak mi je to jedno. Můžu i mluvit i zpívat a je mi to jedno. Vím ale, že kdybych se měla sebeprezntovat na nějakém oficiálním koncertu tak se mi to vrátí, nedokážu udržet ego na uzdě. pořád ještě ne a proto vím že takové masové výstupy nejsoupro mě, že na to nemám. že to není moje „hřiště“.

  17. ratka napsal:

    15. Každého z nás bych vystrčila na nějaké podium ať tam jde zahrát a zazpívat. nebo postavit do nějaké „šíleného osobního sporu“ a teprve pak je možné mluvit o nějakém soucitu. zda teda jsem už vylezly nebo nevylezly z něčeho. jinak to nempoznáš Barčo. jen tak že tě hodí tam, kde tvoje strachy přirozeně lezou na svět a ty se na něj podíváš. to že se člověk chrání…. neznamená že má svoje nitro pod kontrolou.

  18. barča napsal:

    17. já myslím, že nám všem je tady dost let na to, že už jsme asi každý takové „podium“ zažil :-) a někdo třeba i těch podií měl více – v práci i v soukromí. prostě to jsou lekce, a někdy holt opakované lekce, aby to člověku došlo a docvaklo.

  19. barča napsal:

    16, 18. jedna věc je prožít, uvidět to na sobě a další věc je ta co s tím budu dělat dál, když to o sobě vím. málo lidí je těch, kteří si dokážou něco takového na sobě přiznat a ještě méně těch, co s tím začnou dělat.

  20. ratka napsal:

    18.nevím, možná. možná je nám dost let. je to téma, které hodně navazuje na autobus u mě. kdy v autobuse je jakože všecko jasné, odžité, zarovanané, harmonické. ale jak autobus havaruje a všichni vypadnou „do reality“ tak se začnou energie přeskupovat. vypadnutí holátka na mráz.

  21. barča napsal:

    20. sama na sobě vím, jak mě v minulosti spousta věcí fackovala a jela jsem stále podobné situace, podle stejného scénáře (proto jsem také psala o soucitu s Liškou) , až jsem jednou zoufalá podlehla a prostě najednou to šlo přenastavit myšlení a věci se začaly dít jakoby „jinak“ a mě se nesmírně ulevilo. jenže nestačilo to jen „odžít“, ale hlavně pochopit

  22. barča napsal:

    21. a samozřejmě jsme každý trochu jiná nátura, takže každému to trvá jinak dlouho a jiným způsobem na tyto věci přichází a docvakávají, nebo nedocvakávají.

  23. ratka napsal:

    21. přijdou jiné věci prostě… jedna vec se pořeší a jiná vyleze. a ta jiná je třeba rafinovanější, víc schovaná – mimikry. težko se dá odhalit právě ve své zákeřnosti.

  24. barča napsal:

    23. může být, ale po té jedné zásadní zkušenosti, kterou třeba ty popisuješ v 2, nebo v 16. já ve 21, tak se přece jen už díváš na věci malinko jinak, než před tou zkušeností – díváš se příměji a máš odvahy jít a tu věc vytáhnout a podívat se na ni a říct – jo tohle jsem taky já. takže mimikry možná, ale rozhodně ne na dlouho.

  25. barča napsal:

    23. 24. ve skutečnosti si myslím, že to „jiné“ co vyleze v jiných situacích je stále stejné, jen to člověk nevidí. možná to má jen jiný kabátek, ale ta podstata je stále stejná. jakmile to člověk jednou v sobě odhalí, pak má šanci to poznat lehčeji i právě v jiných podobách. mám to takhle sama se sebou, jiní lidé to mohou mít jinak. no a někdo to neodhalí vůbec za celý svůj život (tchýně ), nebo až ke stáru. (můj otec třeba).

  26. rulisa napsal:

    25
    Ano, přesně tento princip tady (v článku i na blogu) Liška odhaluje vlastně neustále. :-)

  27. ratka napsal:

    26. něco jako workshop :-) teda učím se furt

  28. Liška Ryška napsal:

    ratko 10
    jo, tohle je důležitý, to jsem potřebovala slyšet.

    anino 3
    jo, člověk si říká – teď ne, přece neprásknu do bot, ještě vydržím, přece je teď „nenechám na holičkách“, když zrovna mají tak těžké období, rozjíždějí to a potřebují podporu a zázemí.
    Přesně tak. Jenže je třeba trochu objektivněji zhodnotit, co je opravdu lepší – jestli já tím, že zůstávám, jim to ještě neztěžuju a každej jinej by jim prospěl líp. Tak to asi je…

    barčo 12, 15
    jo, dobře popsáno – já z toho všeho ale zas nějak extra „nervy“ nemám, protože tady působí to „neumím prohrávat.“ To funguje tak, že i kdyby prohra nastala, tak ji prostě neregistruju, odstíním, takže si nikdy nic nevyčítám a jedu dál – ovšem poněkud otráveně :) Já to spíš vysklím a odstíním, než abych si nechala kazit náladu pocitem, že něco vořu. No a ve výsledku si tu náladu stejně docela kazím – tím, že jsem z toho otrávená; že v tom furt zůstanu a neprásknu do bot. Potřebovala bych bejt trochu prvoplánovej hajzl, co do těch bot práskne a juchů pryč. Moje hajzlovství (když beru, že hajzlovství může být v každém z nás v nějaké formě a míře) je spíš skryté a podloudné – na něco se vykašlu, odložím to, ostatní zúčastnění začnou být nervózní, a já teprve pak to udělám a nějak to dopadne. Ale radost mi to nedělá.

  29. Liška Ryška napsal:

    fousku
    ad11 houslistky a 16
    Nojo tojo, ale vybavuju si moment, kdy jsem uvnitř tušila, že to tak je – ještě než jsme začly hrát. Tušila jsem, že si ty dvě naladily spolu znova. Ale zůstala jsem pasivní, neiniciovala jsem přeladění, neoslovila jsem je, nezeptala se jich, protože jsem se cítila méněcenná, ztrémovaná, vyděšené dítě, co se bojí si o něco říct (nojo, to mě dlouho doprovázelo). Tušila jsem na mžik, že si naladily – je to takovej pocit, co znám, takový nepříjemný vnitřní omráčení na moment a vzápětí ten nepříjemný pocit odstraním tím, že ho odvrhnu a nic neudělám. Kdežto efektivnější – a samozřejmě dospělejší, to jasně – by bylo začít jednat, aktivně. Nahlas promluvit, zeptat se, doptat se. Jenže ono to pak už nejde – jakmile ten mžik zmizí, je to zazděný, můj organismus předstírá, že to neexistuje.

    To jsem teda dělala v dětství, řekla bych.

    Ale že bych se toho zbavila domrti a vždy, to se evidentně taky říct nedá :(

    S těmi dvěma vedlejšákyněmi jakoby se to trochu vrátilo, vyhřezlo. Po dlouhé době. Zůstanu oněmělá a pak už ani není, nač se ptát:
    Ono nejde se zeptat: „A mám vytisknout ten seznam, anebo ty smlouvy, jak jste to myslely?“
    Právěže vůbec nenastane možnost se takhle normálně doptat (jako bych se normálně zeptala jindy jiných), protože už předtím to můj mozek vyhodnotí, že mám vytisknout seznam a nezamýšlí se nad tím, jestli existuje varianta jiná, vytisknout smlouvy. Jakoby otupí, zavrhne jinou variantu – tzn. vytisknout smlouvy nebo přeladit nástroj – a jede dál v pasivní koleji.

    Klíč musí být v tom, že tohle se mi jindy neděje! To není moje běžné pracovní chování. A vůbec to nenastává ve vedlejšáku č.1, i když je v mnohém podobný. Tam jsem taky tiskla smlouvy a pak později další dotiskla. A žádnej renonc nebyl :)) Jen ve vedlejšáku č.2 a to opakovaně. Pořád. To zpasivnění je tam pořád.

    Čím by to mohlo být:
    1) Buď je to tím, že mám pocit, že jsem do toho sama hozená a nemám žádnou podporu… Jo, to sedí! Ve vedlejšku č.1 takový pocit nemám, tam cítím podporu a pak zase já můžu být podpora pro ty druhé a věci fungují. Kolegové z vedlejšáku č.1 se vyznačují docela vysokou komunikativností, aktivitou, snadno a ochotně se s nimi vždy domluvím, jsou mi sympatičtí, zasmějem se spolu, je to příjemné. Šéf vedlejšáku č.1 vždy vydával pokyny podrobně a někdy i zatelefonoval, kromě toho, že poslal mail – hlavně na začátku spolupráce to hezky ohlídal a přitom jsme se cítila dobře, ne sledovaná a hlídaná, ale mile otcovsky podporovaná.

    2) Nebo je ta moje přimraženost a otupělost a vylítávání do pasivity způsobeno pocitem:
    „Tohle jsou dvě schopné skvělé holky (houslistky a teď vedlejšákyně) a já jsem JEN jejich doprovod, JEN zajišťovač nezbytných věcí, kdežto ti super experti jsou ony dvě, já ne a já asi nikdy nebudu. Taková podřazenost, méněcennost, která má pak samozřejmě za následek švejkovství nebo dokonce zlomyslná malá selhání, která způsobí těm dvěma expertkám nějakou chvilkovou škodu a nepohodlí. – „Já jsem jen doprovod? Počkejte, já vám ukážu, co poslední malej nedůležitej doprovod všechno způsobí!“

    Hnusný, co? Asi je to kombinace obojího, 1) i 2)

    Když to čte někdo jinej než já, tak mu to asi přijde běžné, ale myslím, že pro nikoho osobně není nic příjemnýho napsat o sobě něco takovýho, něco takovýho si přiznat; uvažovat, že to v něm existuje. A zrovna to právě mně vždycky nakonec uleví – nejen že si oddechnu, ale uleví to i do budoucna, umožní to volnější plynulejší chování v těch situacích, o nichž je řeč. Někdy to i zcela rozbourá jakoby jedinou ranou ty staré systémy chování.
    Tak snad i teď.

  30. Liška Ryška napsal:

    A kdybych si to nenapsala, nepopsala – na blogu nebo někam na papír –
    tak bych se nikdy nedostala do fáze v kom.29, nerozkrývala bych, jaké pocity/příčiny za tím jsou.

    Nevím, jak ostatní lidi, ale já to potřebuju napsat a pak třeba už nečíst – tím napsáním se mi to teprve setřídí. A pak to může pokračovat dál a dojít k výsledku. Když nic nenapíšu, mám to v hlavě všechno dohromady a jen občas vystřelí nějaký záblesk pochopení, který je ale tak rychlý, že hned zmizí a já ho zapomenu.

  31. ratka napsal:

    29. u bodu 1. a 2. vystupuje ještě jeden hlubší faktor. Teda víceméně ho vidím protože je zde určitá podobnost v podmínkách v jakých jsme vyrůstali. Milovaný opečovaný jedináček, který byl posléze vypuštěn úplně nepřiraven do reality. Přeskočil fázi „omlácení“ která ho má poučitl o čem to je. poučit že když se padne, je třeba opět vstát. že každý jde za svým a po svým a že to tak je…. Ono ze začátku to ještě tak nějak přetrvává, ten zvyk z domu že si mě někdo bude všímat, že se budu ptát a děkovat a tak nějak očekávat že ti druzí mě osloví a řeknou mi co mám dělat, poděkují mi a ocení mě. Ale jak dívka sílí tak zjistí že svět je „naprosto spravedlivý“ a to v tom smyslu že tam nejsou ti lepší a horší, chytřejší a méně chytří, že tam je to hlava nehlava. A kdo chvíli stál už je opodál.

    Že je všem jedno. Teda kromě maminky a tatínka.

  32. 29
    možná to není ani jeden bod (kecka může i mimo mísu), možná jsi jen přepracovaná, nesoustředěná, vedlejšák č. 2 ti nedává to, co jsi očekávala, možná máš pocit, že kolegyně zvládají svůj job i bez tebe a ty nemáš potřebu je přesvědčovat o opaku. práce tě nenaplňuje, nemotivuje, netěší…. a pak tě frustrují kopance z toho všeho plynoucí. proč to vlastně děláš?

  33. anina napsal:

    ad 30, liško, já to ani tak popisovat nechci, právě proto, že jak nemám přímou odezvu od někoho komu věřím spíš přímou a okamžitou, ne nijak zvlášť promyšlenou..prostě mě zajímá, co si ten, komu věřím myslí, co ho hned napadne, protože mě zná.
    Potřebuji vidět, jak mi to někdo jiný říká, jak se tváří a já už znám jeho, tedy i to, jak reaguje..podle gest , tónu hlasu apod.
    Nemusí být sice ta jeho první reakce vždy taková, že hned ví, ale tím, že zas já reaguji taková jakou mě zná, se k tomu doberu – dobereme.
    Když někomu píšu, popisuji, chybí tam ten důraz na něco, co by jinak druhý poznal.. a spíš tak pak nemusí vyznít to, co je pro mě důležité sdělit..myslím si.

  34. Liška Ryška napsal:

    anino 33,
    to je pravda, že naživo to sdělení přinese spíš ovoce. Bez toho všeho celkového osobního to není úplné.

    Já si to ale stejně potřebuju utřídit napřed pro sebe; zrovna pro mě to napsání smysl má. I když napíšu sama pro sebe seminární práci tam, kde jiný by to odtušil jednou větou a bylo by.

    ratko 31
    jó, nepřipravenost na realitu byla naprostá. Moje zkušenost končila tím, že se chodí do školy. Dál nesahala žádná moje představa, informace, nic.

    kecko 32
    no netěší. Dělám to pro tu směs – netroufnu si opustit druhé v (domnělých) nesnázích, když už jsem s nimi do něčeho šla, neumím to, protože já prostě neprohrávám, nevzdávám to, co už dělám. Původně jsem do toho jít nechtěla, ale začala jsem s vedlejšákem č.1, to šlo fajn, tak jsem usoudila, že totéž v bleděmodrém dělat jako č.2 půjde dobře a budu už vědět, jak s tím, přinášet zkušenosti z č.1. Jenže ono je to víc rozdílné.
    A je fakt, že jsem otrávená a nemám ani chuť nějaké zkušensosti využívat ve vedlejšáku č.2. Vlastně to nechci dělat vůbec, ta nechuť je zřetelná a prolíná tím celým a teď je to snadný, nic zvláštního – jen jim musím co nejdřív říct, že to dělat nebudu. Jenže tváří v tvář, když vidím kolegyni ustaranou a unavenou, tak mi to brání jí říct Konec. Kdyby se pořádně rozčílily, tak to snad dokážu (proto asi pořád ty moje renoncy jako nevědomá podloudná provokace). Ale takhle mě to vždycky zastaví ahodí do stereotypu „Jedu dál, nevzdávám se…“

  35. ratka napsal:

    34. poslední odstavec a řádky. to je stav, kdy se to dá ještě vydržet. Říkáš si že to ještě vydržíš (obětuješ se). Pak je o tázka pro CO se obětuješ. Proč to děláš? Jsou to peníze, nebo pocit jistoty, nebo z pohodlnosti (když nic jiného není). Proč to člověk dělá… Mívala jsem tyto pocity v počátcích manželství, když děti byly malé a mě se zdálo že se to dá ještě vydržet, i za cenu drobných lží a pokrytectví. ale vydržela jsem protože se mi zdálo že se obětuji pro rodinu. Musela jsem toto myšlení zásadně změnit. Jinak by mě to pohltilo jako černá díra.

  36. rulisa napsal:

    34
    Nojo, připálit kalíšek bylo jednodušší, v tom se nevezli jiný lidi.

  37. Liška Ryška napsal:

    ru,
    jo, připálit kalíšek byla jednorázovka a hotovo :)))

    ratko 35
    nojo, prostě stereotyp. Kterej teď zruším – jen se odhodlat. A to právě jde u stereotypů blbě. Jindy to jde raz dva, ale u těch zajetejch z dětství sraček ne.
    Potřebuju jen si udělat pro to nějakou oporu – třeba zase nějakou koláž nebo takovou nějakou hmotnou věc. Když je to nehmotné, jen ve vzduchu, blbě se do toho skáče.

  38. psice napsal:

    Mně to připomíná moji kamarádku, která měla rovněž kamarádku, spolubydlící. Kvůli sníženým nákladům a volnému pokoji přibrali ještě jednu spolubydlící. Holku, která kazila všechno. Když byla ještě třetí den zamaštěná pánev v umyvadle, byla zaručeně její. Utrhnuté splachovadlo? Bože, co s ním ta kráva udělala? Spolubydlící č.3 vydržela studenou válku pár měsíců a pak se odstěhovala. A potom se holky začaly dohadovat mezi sebou, najednou to nebylo na koho svést a na kom ventilovat napětí. Můj bývalý šéf tvrdil, že tahle funkce „posrávače“ funguje v mnoha týmech a jakmile nešťastník odejde, bývá zděděna někým jiným.
    Každopádně, je to jak píšeš, jsi dospělá a náskok těch dvou je jen v tom, že se znají déle. Pokud se nebudete vídat úplně každý den, dá se to ustát bez větších energetických ztrát.

  39. Liška Ryška napsal:

    Posrávač!
    To je nová postava do všech teorií skupinových rolí! Včetně rolí toaleťáku :)

    Posrávač je moc hezké slovo, připomíná mi Hanse Christiana Andersena – teda ne přímo jeho, ale jeho pohádky – tam byl Uspavač.

    Kdo je jednou posravačem, je dost pravděpodobné, že tuto roli bude mít i v jiné skupině. Ne v každé, kam vkročí, to už by byl neflexibilní neurotik, ale asi opakovaně. Takže si musím dát pozor; dvakrát stačilo. Hlavně bacha na tria.

  40. psice napsal:

    Liška: já si právě nemyslím, i když určité vlohy pro Posrávače určitě jsou. Ale po jeho odchodu to většinou hned někdo zdědí, někdo, kdo v tom může být do té chvíle úplně nevinně. Pro společnost je to pozitivní přínos a ventil, nikdo se nemusí plížit se špatným svědomím, ať se to týká prasklé žárovky, že není v rozpočtu na důchody nebo že došel papír v tiskárně – může za to Posrávač! Ale tím jsem tě moc neuklidnila, viď:) Já jsem byla v téhle roli několik let ve skautu, taky jako malá nedospělá holka a bohužel jsem se tím nechala semlít tak, že od té doby mám dost velké předsudky vůči všem čistě feminním společenstvím. Včetně tria!

  41. rulisa napsal:

    Hmm, pamatuju, kdysi kdesi v Itálii, trio feminní, ale posrávač nikdo z nich, myslím že nee… že jsme si to střídaly. :-))

  42. Liška Ryška napsal:

    ru,
    ajó, to jsme byly tři, ale funkce posrávače neměla pevné angažmá ani výrazný charakter.

    Když si tak vybavím, jak jsem vedla oddíl, tak si vybavuju jednu zimní výpravu, kde jsem byla vyloženej posrávač (bylo mi 16 nebo 17) a byli jsme tam 3 (jedno z toho byl kluk, dospělý) :
    1) připálila jsem buřtguláš, takže nešel jíst (a jiné jídlo moc nebylo, tehdy se nedalo o víkendu jít někam nakupovat, zvlášť ne kus od obce…), a myslím jsem do něj omylem kopla a vyklopila ho na zem.
    2) Taky jsem menstruovala a přemýšlela, jak to zorganizovatv polních podmínkách.
    3) V noci jsem měla nějakou potíž s udržením ohně, ale to už si nepamatuju. Šlajsme se projít, přelejzala bránu a něco jsem si natrhla o ostnatý drát, ale už nevím, co, a v oddílové kronice to jistě nebude :)
    4) Sušila jsem si chvilku botu v krbu a chytla mi na noze plamenem (a děravá bota ve sněhu je horší než jen vlhká…).
    5) Hráli jsme s dětmi hru, já si dala brejle do kapsy, aby se mi náhodou nerozbily, kdyby něco, ale rozbily se, protože jsme se po sobě váleli ve snaze získat míček. Naštěstí to bylo v neděli ráno, takže jsem neviděla jen poslední den – ale střílela jsem ze vzduchovky dobře, někdo mi brejle přidržoval před okem :-))
    6) V jednu chvíli jsem neměla nápad, jakou hru zařadit, a moje kamarádka byla z toho naštvaná.

    Jo – a teprve bod 6) byl to podobné jako v triu. To naštvání druhýho.

  43. Liška Ryška napsal:

    … naštvání kamarádky, že jsem si měla něco připravit, ale já jsem tehdy ještě zas tak schopná nebyla, neuměla jsem v tom chodit a nechtěla jsem v tom být sama hozená. Cítila jsem se nejistě a nepříjemně a neschopně.
    Nedlouho potom se to úplně zvrátilo, her jsem znala spoustu, uměla jsem dobře odhadnout herní území, hledala jsem hry pro větší a větší děti, vymýšlela svoje, improvizovala s jistotou a všechno to šlo dobře; kamarádka za pár let už chodila do práce a oddíl nestíhala, já pak byla hlavní. Ale na úplném začátku ne, to jsem neměla zaběhané a bylo to trochu zdrojem frustrace. Kamarádka měla náskok.

    Nojo, furt to samý :)

  44. ratka napsal:

    Připusťme, že posrávač je doopravdy posrávač a nikoliv někdo „nespravedlivě vyšikanovaný“. Ale že je to fakt nešika, všecko na něj padá, rozbije si nos, brýle, hlavu, řve, všecko se kolem něj točí…. už cítíte kam mířím?

    sama jsem byla dlouhá léta posrávačem a částečně pořád jsem i když ne tak výrazně. na výletě mi bylo zima, horko, píchla mě včela, narazila jsem na skluzavce ty oné části, museli jsem jít dřív domů (kvůli mě), bolelo mě břicho, hlava, neslyšela jsem jak jsem byla nachlazená etc. etc.

    posrávač je někdo, kdo chce být viděn! a je mu jedno jestli pro svoji šikovnost (což je vzácný úkaz) nebo pro svoji nešikovnost což je velmi jednoduché k dosažení. prostě je rád středem pozornosti :-)

    dá se toho zbavit jen tak, že se přestane cpát co centra pozornosti. prostě se zařadí mezi ostatní jako jeden z mnoha a bude mu to stačit.

  45. ratka napsal:

    nevím sice zda moje verze posrávače ladí s Liščiným triem :-) ale mohla by. v obou případech (houslistky i chytré podnikatelky školitelky) táhne Liška za slabší konec, teda je tam ten blbec (pardon) a celkem logicky se ji to moc nelíbí. U práce č.1 za blbce není a tím pádem neposírá. Proč neposírá v případě č 1? Teda odpovídám si tak, že je srovnaná s přidělenou rolí, nikam se nepotřebuje cpat – stačí ji to, a tak nemá podvědomé nutkání se odprezentovat speciálním komediálním výkonem.

  46. rulisa napsal:

    44 (a návazně 45) – To není posrávač, to je podstata hysterického rysu osobnosti. :-) To je sebeupozorňovač soustředňovač. :-)

    Liška tohle není, na to fakt dám krk i půlku svého trupu oddělného ve dví. Ten rys, co popisuješ u sebe, Ratko, je naprosto typický a charakteristický pro mou maminku. Znám ho důvěrně a celoživotně. Nárysem dík tomu i u sebe, pronásleduju ho a dupu po něm u sebe též celoživotně.

    Liška je oproti tomu opravdu pocitově spíš tichá. Je pavda, že když se na našem putování někomu vylilo jídlo na oblečení nebo rozbil nějaký kus oblečení či obuvi, byla to nejspíš Liška – ale nikdy kvůli ničemu nebyl problém. S ní nikdy. Kvůli ní jsme nikdy žádný plán měnit nemusely, soustřeďovat se nějak zvláštně na ni nemusely. Byla to s ní jen ukrutná sranda. To spíš Žirafka měla občas ten bolavej syndrom, že nemohla to nebo ono, protože ji bolelo to nebo ono. A potřebovala pozornost od nás.
    Liška nikdy.
    Maximálně se na něco zamračila a řekla, že to se jí nelíbí. Na rovinu a bez fňukání. :-) Pohoda džez jednat s takovým člověkem.

    Ono občas to posuzování druhých podle sebe je opravdu trochu zavádějící. :-)

  47. ratka napsal:

    46. v pohodě, dyť jen tak diskutujeme. každá tak nějak ze sebe. takže mi je jasné Ru, že mluvím o svých zkušenostech a že Liška je jiná. Ten posrávač mě prostě zaujal.Sama poseru kdeco. Ale jak říkáš, víceméně tak že je z toho ostuda. /hlavně moje/ i když se lepším a lepším. takže klidně tu hysterku (za sebe) podepíšu :-) i když plány se kvůli mě taky měnit nemusí, když mi spadly brýle do hajzlu (už jsem o tom psala) chodila jsem bez brýlí :-) jakože statečná, to jsem velmi :-)

  48. rulisa napsal:

    Přemýšlím, zdali opakem posrávače-středoublížence není posrávač-ubližovač.
    Mně se obvykle nic moc nestane, a nebo když, tak to není nic závažného. Ale přivozuju dost často zranění jiným.
    Třeba když jsem v té Itálii pustila závoru Lišce na hlavu. :-))
    Nedávno jsem kolegovi při špásování při práci propálila horkovzdušnou pistolí tričko na břiše i s kusem toho břicha.
    Nebo jsem před časem zlomila jednomu známýmu žebro.
    A tak všelijak.

  49. ratka napsal:

    když jsem byla mladá holka tak jsem milovala psychologickou literaturu. A vyčetla jsem si tam, že jsem neurotik a narcistický hysterik :-) nepsali tam jak to přímo vyléčit, spíše psali jak to vzniká. vzhledem k mé přemoudřelé informovanosti jelikož jsem všecky svoje poruchy znala lépe něž kterýkoliv psycholog nebylo možné mi nijak pomoci :-) Všecko jsem už na sobě odzkoušela. takže jakékoliv snahy o vylepšení mého psychologického profilu jsem přijímala se silnou skepsí. Takže jsem byla víceméně pozorovatel vlastních poruch aniž bych s tím mohla cokoliv dělat. Přesto všechno se teď dívám na sebe s úsměvem :-))) a na ty šílené historky taky. z nějakého mě neznámého důvodu jsem se zklidnila. a to celkem dost.
    a vyhovuje mi to víc než pomatené posrávání všeho kolem včetně sebe. uvidíme do budoucna. není všem dnům konec. tak nějak čichám že na mě čekají ještě velké zmatky. protože turbulence chodí v cyklech

  50. Saul napsal:

    „že jsem neurotik a narcistický hysterik :-) nepsali tam jak to přímo vyléčit, “

    To ani nemohli,to se vyléčit nedá:-)

  51. ratka napsal:

    50. takže to mám furt.. :-)

  52. Saul napsal:

    No kdyby jen ty:-)

  53. Saul napsal:

    52:
    Sakra,to teď vypadá jako bych se k tomu hlásil i já.
    Kdepak,stačí když se podíváš kolem sebe.
    Já to prostě jen pasivně trpím:-)

  54. ratka napsal:

    kolem sebe mám samé muže :-) a je pravdou, že trpí. zrovna včera ráno, zrovna jsem si umývala hlavu, vešel do koupelny muž a vysvětloval mi s velmi vážným výrazem v obličeji, jak se správně vypíná konvice. Speciálně kvůli tomu vstal v pět ráno aby mi to mohl říct. Takže mi to řekl a odešel. a za chvíli se vrátil a říkal mi to znovu. Načež jsem ho vytlačila z koupelny a chvíli jsme se přetlačovali o dveře, mezitím se mě pokoušel zasáhnout skrzeva škvíru ve dveřích. Pak se urazil, že si vůbec nechci nechat poradit a jsem hysterická :-)) Tak jsme řekla že mu příště přirazím mezi dveře hlavu, hned jak ju tam strčí.

  55. Saul napsal:

    manžel se možná choval poněkud nemotorně a unáhleně,ale tu základní pravdu,(že jsi hysterická)ti snad sdělil,ne?
    Výsledek jeho snažení jsi popsala výše.
    Dnes už člověk snad ani nemusí bejt křesťan,aby se stal mučedníkem.
    Stačí se oženit:-0)

  56. ratka napsal:

    55. muž má dvě možnosti. buď vydrží a stane se mučedníkem, nebo uteče a zachrání si holý život.

  57. rulisa napsal:

    53
    Kdybys nebyl neurotik, tak netrpíš.
    A kdybys nebyl narcistický hysterik, tak to nesděluješ světu.
    A máš to, tak.
    :-))

  58. rulisa napsal:

    57/54
    Zdá se, že na Ratčina muže to platí taky. :-)))

  59. Saul napsal:

    Když už jsme u těch neurotiků:
    „Manželství a sebevražda jsou stejný stupeň poznání“
    Franz Kafka

  60. Saul napsal:

    57:
    „A máš to, tak.
    :-)) “

    a kdyby právě tohle v tom komentu nebylo,tak bych ti snad i věřil,že nejsi zamindrákovaná (ostatně jak my všichni)
    Ale ukazování prstem a „jasnozřivost“ ,to hysterky rády,že Ru:-0

  61. rulisa napsal:

    Já někde tvrdím, že nejsem zamindrákovaná? :-))

  62. Saul napsal:

    No to by tak ještě scházelo,abys to tvrdila.:-)

  63. Saul napsal:

    A nejsem já to u Lišky,kde jsem slíbil že nebudu?
    Oh,jak krásné je sliby dávat….a porušovat je.

  64. rulisa napsal:

    Vidíš, to ti nikdo nepředhodil. Asi že to není projev zamindrákovanosti. :-))

  65. barča napsal:

    45. to mi připomnělo kdysi před lety takové období v práci, v době kdy jsem přestoupila na nové oddělení a učila se nové věci (zkušenosti už jsem měla) – o to víc jsem se snažila a přála si zapadnout co nejrychleji do nového kolektivu – snažila jsem se úporně a dnes se jen usmívám, jak jsem se to snažila urychlit, místo toho, abych byla trpělivá, dala tomu čas a přirozeně do toho vplula a čekala až si to sedne.
    měla jsem potřebu všechno to nové odborné co nejrychleji ovládat a naučit se. na jedné straně má obrovská píle, snaha a zájem a na straně druhé zmatkování, zbrklost pramenící ze zahlcení informací a občas přešlapy a chyby. dospělo to tak, že nakonec jsem o sobě právě začala pochybovat, že to nové odborné (jiný obor) nezvládám a začala jsem se s tím smiřovat. a jakmile jsem se začala s tím smiřovat, zklidnila jsem se a postupně jsem ty věci a informace začala vnímat šiřeji a tak nějak přirozeně a dostávali se mi do krve a začalo to jít vše lépe. a nakonec dobrý – naučila se a zapadla do týmu. ale to počáteční nutkání „vyrovnat se“ co nejrychleji těm ostatním, aby mě jakože brali mezi sebe – na to si pamatuju, trápilo mě to hodně. :-)

  66. Liška Ryška napsal:

    48
    nomomént, tys mi na hlavu pustila tu závoru, ruliso? Já myslela, že to nějak samo nebo že to udělal můj batoh :))) To byla teda šlupka hrozná, můj organismus byl celou noc otřesen.

    A před rokem jsi na mě nastražila elektrický proud! Už je to jasný, ty dráty trčící ze zdi, co mi třikrát daly ránu, by tam určitě nikdo jinej neměl.

    To znamená, že jsi hodně zdatná – protože jinak bys podlehla tomu, co na sebe během celého života asi nastražuješ.

  67. barča napsal:

    66. hm, závora na hlavu, proud do těla, ježíši, to vypadá na nějaký drsný rulisin výcvik :-)))
    Liško, prošlas, je to dobrý. :-))

  68. Liška Ryška napsal:

    psice 40 – aha, tenhle komentář se mi předtím neobjevil, to čtu až teď.

    Když jsem takovej Posravač, že každou chvíli něco rozbiju a ostatní ne, tak si to ani neberu, spíš to beru na lehkou váhu, říkám si, že se nic moc nestalo (to se mi někdy stalo, ale rychle jsem to zapomněla, protože jsem se nechtěla cítit nepříjemně kvůli rozbitým předmětům, ke kterým jsem ani neměla vztah; nestály mi za to).
    ad ratky 44 Posrávač chce být viděn:
    V triu jsem Posrávač, který chce být viděn, ale spíš sám sebou – aby mu konečně došlo, že tam nechce být – a viděn ostatními, aby mu řekli oni za něj, který toho není schopen: Tak končíme spolupráci, čau.
    Jsem Posrávač, protože jsem do toho tria nechtěla jít a neměla chodit a nechci tam bejt, ale kývla jsem, když ti ostatní vypadali, že někoho jako já potřebujou a nikoho nemaj. Vyhodnotila jsem to, že to ještě půjde, protože to bude stejné jako něco jiného, co znám. Jenže se ukázalo, že to příjemné, co v tom znám a očekávám, tam není. Zůstal jen vopruz. A já jim to nějak musím říct, jenže ne tak, že „Je to vopruz.“
    Nějaké diplomatické kecy o kapacitě a omáčka o míře zapojení a zodpovědnosti a samostatnosti by se hodila. Ale spíš to řeknu stručně, že tímhle způsobem to nezvládám a hotovo. Kydat diplomatické omáčky, umí nejlíp laň, tichým hlasem a s vážnou tváří pomalu hovořit o tom, co jsem už před půl rokem s někým vyřídila dvěma slovy, a laň teď přijde a rozebírá to jako světovou novinku a pozoruhodný úkaz. Br. Je to komické. Jenže laň povýšila, tak už to asi tak komické ve výsledku nebude.

  69. Liška Ryška napsal:

    49 – 52
    prosimtě ratko, neurotik je skoro každej normální člověk a narcistickej taky a hysterik taky – v nějaké míře ty prvky jsou v každém, ne jako patologie, ale jako hezká míchanina potřebných rysů, naše osobní.

    když si čtu o narcismu, tak se v něčem samozřejmě taky najdu. Ještě aby ne. Spíš ten, kdo se vůbec v ničem nenajde, by byl divnej. Když se nenajdu skoro vůbec ve schizoidovi, tak to jen značí, že zrovna téhle složky já mám míň (což já asi mám málo schizoidního a obsedantního), kdežto ostatní mám krásně zapojené a můžu se spolehnout, že je při nejbližší příležitosti uplatním. A že jednou za čas na mě vyskočí naopak trochu nečekaně. I když už asi spíš čekaně, po těch letech soužití se sebou.

    Teď musím inovativně zrušit svou neschopnost říct někomu, že ho opouštím a že to vzdávám a nezvládám – a tradá a postarejte se beze mě. To bude pocit!

  70. Liška Ryška napsal:

    54 to je bezva příhoda z koupelny. Mě by ten manžel naštval. Hlavně to, že nechápe, že když si meju hlavu, tak stejně neslyším, co říká.

    65 barčo, přesně – ta rychlost a zpomalení se a trpělivost na delší dobu, než by člověk čekal, to mě taky doprovází.

  71. Liška Ryška napsal:

    67 ad rulisin výcvik – a to jsem s ní nejela nikam na koni!

  72. barča napsal:

    71.hm, to by taky mohl být Taxisův příkop :-) kdoví, třeba tě na něj připravuje. :-)

  73. rulisa napsal:

    66
    No, já tu závoru zvedla a tys pod ní prošla, ale já ji současně pustila a tys zavadila batohem…
    Ono to tak dycky je, že to vypadá, že za to vlastně nemůžu. :-))

  74. rulisa napsal:

    67/72
    Na koni se mrzačím většinou sama. :-))
    Tak leda by to mrzačení ostatních byl skrytý masochismus, touha, aby mi to vraceli, což na tom koni není, neb tam mi to kobyleci vracejí preventivně. :-))

    70
    Ano, a to je přesně Liška, naprosto pragmatický přístup.
    Mě by třeba naštvalo, že mi leze do intimní posvátnosti koupelny místo snahy o sex ve sprše jen s takovou přízemní prudírnou jakože co jsem kde jak ne/udělala v kuchyni.
    Lišku by naštvala jeho nedomyslnost, řešit něco s ušima zacpanýma vodou. :-))

  75. Liška Ryška napsal:

    74
    jasně že by mě to naštvalo, protože můj muž je přece úchvatný, geniální, tvořivý, šikovný sexy gentleman – a jakmile mi něco říká, když neslyším a opakuje to rozčileně dokola, když to stejně neslyším a i kdybych slyšela, tak je mi to ukradený, tak to se shodí z mnou vybudovaného piedestalu a to mě naštve ze všeho nejvíc :))

  76. ratka napsal:

    75. muž (ten můj)nemůže být na piedestalu,už z principu. kdyby byl, tak mám furt tendence ho shazovat dolů. a neuklidním se dokud ho neshodím. Muž obyčejný…prostě jen je. a můžu s ním cokoliv. klidně se i pohádat. anebo pomilovat. protože existuje. Ten co je se mnou. Tak nějak obyčejně. Vážím si toho hrozně moc, že existuje.

  77. ratka napsal:

    Ale ono je to tak nějak celý život u mě Když muž je geniální, šikovný tvořivý a úchvatný, tak mám tendence ho nakopnout mezi… a třeba i nějak shodit, aby nebyl tak vysoko na piedestálu. Snad závist nebo co. Jakože jak si to může dovolit být takový úchvatný. Jakoby mě to rozčilovalo. Když je muž normální, příjemný srandista, „mé úrovně“ z očí do očí tak se okamžitě naladíme a super vztahy, kamarádi. A když se muž podbízí, teda děla politovánihodného chudáka tak mám opět tendence ho nakopnout.

  78. barča napsal:

    76. jsem taky vděčná za takové obyčejné a chybující muže, protože jsme na tom pak oba stejně :-) když bych měla dokonalého pana božského – musela bych být taky dokonalá a bezchybná, abych náhodou v jeho očích neselhala – to by byl stres jako kráva :-) přesně – muž jak je a je možné s ním cokoliv – dělat chyby, ale i napravovat. a od muže si ráda nechám poradit a něco i vysvětlit – neberu to od něj tak, že jsem debil, ani nemám pocit, že by se mnou takto nějaký blízký muž jednal – naopak, vnímám to jako pomoc. vzpomínám si na své začátky, po rozvodu, kdy jsem začínala žít sama. :-)

  79. barča napsal:

    78. ale zase na druhou stranu chápu, že v dlouholetých vztazích se tohle vnímá malinko jinak – už to jsou naučené takové vzorce, jeden řekne něco a druhý to vnímá po svém a tuší co bude následovat vypění :-) rozhovor a počínající hádka.

  80. rulisa napsal:

    76/77

    Ratko, víš, co mi tam hapruje?
    Ty svého muže chceš mít obyčejného, nedokonalého, vidět ho s chybami a bez piedestalu, abys ho mohla milovat a žít s ním jako s opravdickým.
    Tak proč kruci on má pořád nutkání tě opravovat a napravovat? :-)
    (Já vím, protože prostě takový je a patří to k němu, a tudíž ty to tak bereš a nehroutíš se z toho. Z čehož se proto hroutí on.:-))

    Proč se tedy netvářit, jako že nikdo není nesvéprábvný ani nic není nějaká výhoda, ale že je prostě všecko v pořádku, protože vzhledem k tomu, že stres to bude působit buď jednomu, nebo druhému, a jiné volby není, je úplně jedno, jak je ta která věc ne/zavřena, ne/uklizena, ne/dodělána? :-)

  81. rulisa napsal:

    78
    S tím problém nenám. I když si budu myslet, že muž vedle mě je naprosto úžasnej a nechybující (jakože to jsem zatím nepotkala, ale už jsem párkrát měla náběh vidět jen to lepší a ještě o hodně lepší), nebudu mít problém vedle něj chybovat – právě naopak! Jednak takovej bezchybnej mi to přece jednoznačně bude umět odpustit, a druhak, kdyby chtěl nechybující mít dokonalou ženskou, tak by nebyl se mnou, žejo. Se mnou je proto, že ho bavím, baví ho ty blbosti, co dělám. Tak proč bych mu tu radost kazila, žejo. :-)

  82. rulisa napsal:

    78
    Jo, a radit? Jo, radit jo, když se zeptám. Nebo jkdyž se v něčem očividně topím. A ne když se mu zvedne adrenalin, až mi kvůli tomu musí v kraji noci vlízt do koupelny a pérovat mě při mytí vlasů. To není radění, to je odragovávání se. :-)

  83. ratka napsal:

    82. Odpověděla jsme ti u článku výše:

    (Liška to sem kopíruje)

    Můj muž je perfekcionista. Dělá věci správně. Teda v momentě když ví, jak to správně udělat je pro něj naprostá samozřejmost to správně dělat. Kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Takže když se má konvice nejdřív vypnout a teprve pak zvednout, tak on to tak udělá. a očekává, že ten druhý to taky tak udělá protože je to ten správný způsob používání. On nechápe, že někdo udělá tak samozřejmou věc špatně. Jen tak protože si nedával pozor, byl nepozorný a je mu to u prdele. On to udělá správně vždy. A pokud to udělá špatně, což se taky stává :-) tak většinou je nemocný nebo nějak totálně oslabený. za normálních okolností udělá věc tak jak se má udělat a nijak jinak.

    proto mě pořád opravuje a vylepšuje. hrozně ho vysírám svojí lajdáckostí :-) dokonce si myslím že je z toho nemocný. ale učí se povolit a nehroutit se z toho, když někdo dělá věci „špatně“. Třeba když kluk se nepřipravuje na písemku (a hraje místo toho hru). Dřív s emu dělalo špatně a chodil mu nadávat do pokojíku, pak bezmocně a nešťastně nadával mě že nic nedělám. Ale celé se to postupně zklidnilo a kluk se začal učit sám od sebe. Myslím že všichni se učíme. I perfektionisti se učí… jak si sám sobě neškodit a neubližovat. Protože já jsem už za vodou :-) Mám tuto jeho vlastnost na háku. Dokonce jsme si ji oblíbila a scházela by mi. Po tolika letech….

    (a tento koment pokračuje)
    Není v tom adrenalín, spíše snaha pořád a pořád toho druhého vychovat k správnosti. nutkání dělat věci tak jak se mají dělat a nijak jinak. možná to pro někoho je nesnesitelná vlastnost, pro mě to byla celoživotní výzva. Zejména když jsem tak nepořádná a lajdák. Ale teď s odstupem času ho beru jako anděla strážného. Někoho kdo dává na mě pozor a není mu lhostejné co dělám a jak to dělám :-).

  84. rulisa napsal:

    83
    Je v tom adrenalin.Zvednutí jeho hladiny zvedne i tvého muže z postele, aby ti řek, co máš dělat či nedělat. Adrenalin nemusí nutně znamenat, že někdo křičí nebo omdlívá. :-) To nutkání má taky svou chemickou podstatu, či spíš projev, jako všecko. :-)

  85. rulisa napsal:

    83
    Jinak mně by to stejně jako tobě v posledné větě nevyznělo, když bych věděla, že ten pozor nedává on na mě, ale na sebe, on to dělá pro sebe, pro věcvi okolo, co nesnese, aby se s nimi zacházelo špatně, pro to svoje nutkání. Ne pro tebe. On by stejně opavoval jakoukoli jinou ženskou na tvém místě. Oopravuje tak určitě každého. To se strážným andělem moc co dělat nemá, on by se svět nezbořil a ty se do pekla nepropadla, kdybys vypínala konvici nikoli jako on, ale jako těch ve vedlejším threadu zmíněných 95 % ostatní populace. :-)

    Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdybys mu vysvětlila, že ty jsi taky taková knovice, co potřebuje určitý způsob fungování, a že k němu patří možnost dělat věci nepředpisově. :-)

  86. rulisa napsal:

    A pak že si ho nestavíš na piedestal… :-))

  87. ratka napsal:

    85. určitě by asi opravoval každého s kým by žil. čím víc intimity tím více péče. takže se nestará o to jak to dělá moje maminka, i když si asi něco myslí :-) a do své sestry se taky tak vehementně nesere i když ji pořádně sjebe když ho otravuje protože něco posrala nebo neví jak… Beru to tak že mě opravuje tak nějak z vnitřní potřeby mít věci (asi jsem taky jen věc) správně. že teda jsem nepředpisová věc poznal už velmi dávno, vlastně měl možnost utéct, dokonce když jsem odešla pryč tak se nemusel za mnou vracet kdyby nechtěl. on ví že jsem nepředpisová. a ví že se nenechám :-) už jsem mu vysvětlila úplně všecko. v klidu i v menším klidu. a jak to je teď, je to pro mě naprosto OK. a snad pro něj taky.

    ráno vstává každý den se mnou, aby mohl uvařit čaj a chvíli se mnou posedět než jdu do práce. pak budí syna a chystá mu snídani a zkontroluje ho zda něco nezapomněl. A když se vracím domů, tak je zatopeno a uklizeno. A káva čeká. Ono jsou věci takové a makové. Něco je méně ideální – třeba to že věci je třeba dělat správně, a něco je fajn. Třeba že mě bere jakoukoliv. a to já jsem pěkně hnusná. Být absolutně hnusná a přesto milována, je uklidňující.

  88. barča napsal:

    85. takhle zvenčí to může vypadat všelijak, takhle zvenčí si může kdokoliv myslet co chce, ale jedno je jisté – ten svazek prostě funguje a dlouho. takže co se nám zvenčí může zdát jakože nemyslitelné a nefunkční – tak jinému funguje a už spoustu let. také si myslím, že se to v tom vztahu vyrovnává – různě. manžel sice může být puntičkář, má pocit, že je hlavou rodiny, ale ratka je tím krkem :-) určuje směr, napadá mě třeba už jen to její vstup do společenství s manželem, to vůbec není přece jen tak, někoho „přemluvit, zmanipulovat“ aby šel a dobrovolně se nechal pokřtít a chodil pravidelně do kostela apd. myslím, že je to vyrovnané manželství, i když nám zvenčí právě může připadat jakoby z jedné strany „nesnesitelné“

  89. rulisa napsal:

    87
    :-)
    88
    Barčo, netřeba mi vysvětlovat, všecko to vím. Byla jsem vdaná, byť všelijak, dvacet let. A dostjsem viděla i jinde.
    Jen jsem si chtěla do Ratky vrtnout. :-)
    Myslím, že mají velmi pěkné a pevné, láskyplné manželství.

  90. barča napsal:

    86. líbí se mi, když lidé po tolika letech umí na sobě vidět to dobré, nebo to výjimečné. v zamilovanosti je to běžné, ale většina vztahů končí, když opadne zamilovanost a jakoby pak ti lidé časem přestali vidět i to dobré na svém protějšku, mají tendence spíše jen vidět a připomínat co ten druhý dělá špatně.

  91. rulisa napsal:

    90/86
    Říká se tomu Vážit si druhého.

  92. barča napsal:

    87. kdepak, činy hovoří za vše. :-) nějaký slovíčkaření v koupelně, vem čert.

  93. ratka napsal:

    89. ano taky si myslím že máme pevné a láskyplné manželství. a rovnoprávné. neděláme si naschvály podpásovky a tam kde je potřeba si pomůžeme a podpoříme se. A proto jsou lidé dva a nikoliv každý sám. To ale neznamená že je to ráj na zemi. Lidé jsou jen lidé. se všemi chybami. a tak do sebe vrážejí, občas si překážejí a různě se handrkují :-)

  94. ratka napsal:

    88 Barčo, můj muž nikdy do kostela na mši během našeho vztahu nešel. Akorát když já byla zvědavá a chtěla na mši zůstat, tak mi říkal že to nejde. že tam nepatříme. Teprve až já jsem řekla že bych se (asi) nechala pokřtít tak mi řekl že by byl i rád. a nic víc. A fakticky čekal jak se rozhodnu sama. Jak se k tomu postavím. A když jsem řekla definitivně že jo, tak se ke mě přidal. Sám nenaznačil nikdy. ani předtím, a fakticky ani když jsem váhala. mlčky čekal jak se rozhodnu. Od té doby chodíme spolu do kostela i na přijímání.

  95. rulisa napsal:

    94
    To je prostě krásný. Respekt jako hrom. A nejspíš vědění, že jen takhle je to ryzí, všechny ostatní cesty by byly kočičí…
    A pak že v tom pérování v koupelně nebyl adrenalin. :-))

  96. ratka napsal:

    95. mám z toho všeho dobrý pocit. jakože to tak má být.
    u nás dnes hrozné náledí. jezdili jsme jako kozy na lede :-)

  97. rulisa napsal:

    Nevystrčila jsem nos z baráku, potýkám se s cloud computingem, orchestrací heterogenní infrastruktury, business intelligencí a big daty. Překlad do češtiny z angličtiny přes slovenštinu evidentně přinejmenším zčásti pomocí automatického překladače, na zabití.

  98. rulisa napsal:

    Vystrčila, byla jsem vynýst popel, abych se aspoň trošku pohnula.

  99. Liška Ryška napsal:

    ratko 77
    nojó, jenže
    „můj muž je přece úchvatný, geniální, tvořivý, šikovný sexy gentleman“
    a tvoje kladené do opaku
    „Když je muž normální, příjemný srandista, „mé úrovně“ “

    je u mě totéž a ne opak :)

  100. Liška Ryška napsal:

    … a u tebe také, jak dočítám 94 a 96…

    ru 97 orchestrace, jo? To zní příšerně, hned si představím velkej orchestr s hemžícími se muzikanty, někteří sedí a ladí, jiní nakvašeně pochodují na svá místa, nevědí, kudy jít, protože infrastrukturu mají heterogenní a to taky znamená, že něvědí, kam kdo má jít na záchod, protože každej záchod je jinej a všude vedou různý trubky, některý od plynu, jiný s vodou… značně heterogenní labyrint infrastruktury.

  101. rulisa napsal:

    No, ono to tak podobně je, všecko v síti ti musí šlapat tak, aby to pěkně hrálo, ty jsi dirigent a řídíš nástroje, i když ony umějí hrát svoje noty, je na tobě to správně odmávávat a ladit dohromady. :-) A na záchod musej chodit každej jindy, páč jinak by se to celý zaseklo! Přetížilo a tak. Oni totiž nemaj pauzy, hrajou furt. Tak to občas akorát někde může vzít za jinýho…
    Určitě to už někde někdo rozebral i líp, tuhle analogii, musím to časem najít. :-)

  102. Liška Ryška napsal:

    Pracuješ v neděli!
    Já teď udělala jednu malou věc pro vedlejšák č.1, cítila jsme se přitom klidně, v pohodě, příjemně.
    A pro vedlejšák č.2 jsem včera večer chtěla hledat nějaké prostory na konání akcí a korespondovat kvůli tomu, ale tak mě divně a hodně bolelo v krku (možná z toho, že jsem se nadýchala Sava při úklidu?), že jsem nedělala nic, vzala si dva Coldrexy a dneska je to dobrý, trávila jsem den v galerii a v hospodě s kamarádkou. Tak uvidim, jestli mě začne bolet v krku, jakmile zítra pomyslím na vedlejšák č.2 … hlavně zítra by bylo ideální oznámit, že už radši pokračovat nebudu. Jojo, hyn sa hukáže, bum bum tydlidum.

  103. Liška Ryška napsal:

    Nó tak né.
    Tak dneska to říct nešlo.
    Bylo by to dobrý říct dneska s ohledem na ostatní zúčastněné – protože tento týden budou mít sezení kvůli tomu svému podnikání. Takže by tam mohlo být rovnou zahrnuto i to, že chci končit.
    Jenže já si to řeknu s ohledem na sebe – načasuju si to podle sebe a ne podle toho, jak má někdo jinej jednání. Dneska ten okamžik nebyl vhodnej, byla asi tak minuta mezi jinou činností a to teda né, to by nebylo vono.
    Takže možná za týden nebo jindy, ale rozhodně, až budu chtít já a bude na to chvíle času. Písemně jim to přece říkat nebudu; radši ústně jen jedné než písemně oběma. I když uvidíme.
    Nechám se překvapit, jak to bude :)

    Ono taky hraje roli, že chci končit, ale v tu chvíli, kdy se vidíme, tak já nějakou činnost vyvinu, i když s nechutí, ale přesto si nakonec řeknu: „Vidíš, vždyť to není tak špatný, ani to nebolelo“ a pak tváří v tvář se cítím celkem dobře a ne jako ten, kdo je rozhodnut, že konec.

    Tož inokedy. Budu číhat na vhodnou chvíli.

  104. ratka napsal:

    103. to je stejné jako u jakéhokoliv jiného vztahu nevztahu. ani ryba ani rak.

  105. ratka napsal:

    podobný problém jsem řešila u svojeho prvního zaměstnání. věděla jsem že odejdu, otázkou jen bylo kdy aby to bylo podle mě a pro mě výhodné. A když jsme pak skutečně odešla zbyla pachuť. Ředitel se mě ptal: Vy jste věděla že odejdete, proč jste to to neřekla dřív? cítila jsem jak mi stoupá červeň do obličeje a je mi stydno. Odešla jsem odsud. a styděla jsem se. Vím že třeba pro někoho jiného je to normální, pro mě to byl očistec na zemi. netušila jsem že se budu tak strašně stydět dokud se mi to fakt nestalo.

  106. Liška Ryška napsal:

    ratko
    104 – no přesně, ono jde totiž o ukončení vztahu nebo několika nebo aspoň změnu vztahu; proto to všechno – kdyby šlo jen o to přestat šroubovat žárovku… :)
    105 – taky mě napadlo, jak to bude s odpovědí na takoovu otázku, ale snad to tak dlouho protahovat nebudu.

  107. Eva napsal:

    Jak to tak čtu, přidávám se do klubu Posrávačů. Ovšem zůstává otázkou, jak by se v takovém klubu projevil ten hlavní posrávač pro tuhle skupinu? Měl by všechno naopak pintlich?

  108. Liška Ryška napsal:

    Evo,
    aha! V tom případě posrávači nemohou mít vlastní klub! Protože by to nefungovalo :-)))

    Posrávači jsou prostě takoví chudáci, že ani klub mít nemůžou…:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>