Trampoty pana účetního

Zalíbil se mi včera jeden pan účetní. Byla jsem s pozůstatkem vedlejšáku v jeho firmě a byl milej. Říkal, že mám vytuněnej notebook. Tenhleten:

Co měl taky jinýho říkat, jinýho se nemohl chytit. A na závěr řekl: „Jé, vy máte extra obal na notebook.“ – „Jo. Se slepicema. Aby neumrznul,“ já na to.

Celkově to byla pracovní schůzka s veselou atmosférou. Kdybych byla vlezlejší, mohla jsem se ho zeptat, proč má na stěnách takové bizarní obrázky, ale to mi připadalo moc invazivní. Místo toho jsem oslovila jeho kolegyni, že má stejné jméno i stejné šaty jako moje známá a že to je pozoruhodné. Hm. Tak jsme se smáli a na shledanou.

Odhodlala jsem se a napsala krásné a skvělé vedlejšákové paní – vlastně je to zároveň moje učitelka, dá se říct – přes kterou vznikl kontakt na pana účetního. Psala jsem, že už jsem se s ním sešla, postupuje to, a že je sympaťák a jestli je volnej. Takhle já jsem si troufla, to je na mě až odvážné se takhle vyjádřit. Nepochopila jsem totiž, jak ten jejich kontakt vznikl; jestli je to její spolužák ze kdysi nebo manžel spolužačky či co… A manžel spolužačky to asi nebude, protože odepsala, že neví, jestli je volnej, neví o jeho osobním životě ničehož.

Měla jsem od pana účetního za úkol zjistit něco na příslušné pobočce finančáku, telefonicky. Ale nebrali telefon. Kdyby ho vzali, hned bych panu účetnímu napsala, že děkuji za milé přijetí a že už jsem se tam dovolala. Dovolala jsem se dnes, tak jsem mu napsala dnes. Že děkuji za včerejší milé přijetí a že už jsem se dovolala a je to přesně tak, jak říkal. A že posílám bezrouškové pozdravy ze své čtvrti do jeho čtvrti a přeju mu hezký víkend.

To je milé, ne? To zavdává možnost pro pokračování konverzace i v jiném než čistě pracovním duchu, ne? Chci, aby to bylo flirtovní, ale zároveň žádný pronásledování.

No tak odpověděl bohužel ne jako „já,“ ale že „my,“ ta firma, děkujeme za zprávy a ozveme se… Hm. To nevypadá nadějně. Ale stručně jsem odpověděla, poněkud jsem to ale jako obvykle překombinovala a použila divné výrazivo. Napsala jsem „Děkuju a těším se ostošest.“ A podepsala se tentokrát jen křestním jménem a iniciálou, ne celým příjmením. No tak počítám, že příští týden se ozve ne on, ale ta kolegyně, co to účetnictví bude zpracovávat. Doufám, že to tady nečte. A já se zase ponořím do referátů, diplomky, restů v práci a večírků jako obvykle. A umyju zbývající dvě okna. Když mrazivé počasí dovolí.

Vybrala jsem pár starých obrázků. Je jich tu nahraná totiž spousta. Nechápu, že jsem kreslila všechny ty deníky, skoro každou volnou chvilku. Teď jsem pořád nějak zaneprázdněná, ale myslím, že na kreslení dojde, až se zadrhnu při psaní diplomky. Nebo až se otevře nějaké vnitřní téma. A to se teď nekoná, nic nepotřebuju. Ani žádnýho chlapa. Jen jednou za dlouhý čas se mi někdo zalíbí. Lépe řečeno se mi zalíbí skoro každej, kdo se namane, ale on se namane jednou za pár let. A letos to padlo na pana účetního.

A tenhle úryvek rozhodně neplatí:

Zítra ráno je škola online, já budu mít kocovinu, protože jdu dnes na večírek, nebudu mít tentokrát hotový referát, ten pošlu dodatečně. Odpoledne budu asi mýt okno a psát diplomku. A pan účetní nikde, aby mě někam pozval. I když není, kam. – To je fuk, že je všechno zavřené a je těsně nad nulou, stačilo by, kdyby napsal pár hřejivých slov, ale on to asi nerozehraje. Nerozehřeje.

.

Na chodníku

PROSTĚ FURT PODOBNĚ… VČETNĚ ČURÁNÍ.

Krom mně známé věci, že od malička koukám ve městě hlavně pod nohy – pokud za chůze zrovna nečtu – jsem zjistila, že si často nahlas zpívám venku. A hlavně v naší ulici. Uvědomila jsem si to až náhodou, když jsem si koupila diktafon kvůli rozhovorům pro diplomovou práci a on se mi v kabelce zapnul a jel dvacet hodin. Pořád v té kabelce.

Řeknu vám, že nejhezčí chvíle k poslechu byly ty kousky nahrávky, v nichž jsem pochodovala někde v metru nebo po ulici. Diktafon v takových chvílích zaznamenal krásně pravidelná vrznutí do rytmu chůze. Během některých pěších přesunů do toho i cinkaly klíče. Zatím jsem nahrávku nesmazala a stáhla jsem si volně šířený audio-program, abych mohla tyto rytmické etapy vystřihnout a udělat z nich perkusní doprovod pro nějakou hudební skladbu. Fakt.

A k některým těmto hlasitým rytmům zazníval i tlumený zpěv. Kabelka byla totiž zavřená a diktafon v ní, takže venkovní dění zprostředkovával pouze přitlumeně. Nahrál některé rozhovory a přípitky, ale pro mě je zajímavější ten zpěv. Můj. Dřív mi nedošlo, že zpívám, když vylezu z domu a vydám se naší ulicí na cestu do práce. A zpívám většinou to, co ráno hráli v rádiu. Naopak večer, i v hodině po zákazu vycházení, vylezu z tramvaje a zpívám něco jiného než ráno. Například Yellow submarine. Nahrávka to dokládá. A když jdu čůrat mezi auta – protože jinde se nedá, hospody zavřeny – tak zpívat přestanu a cinkavé bubny taky přestanou, nastane chvíle ztišení… A pak zase nanovo pěju než dojdu ke dveřím bytu.

Taky pějete?

.

Itýl

VÍTE, CO JE ITÝL? A ZNÁTE KYKOLKY?

Možná jsem o Itýlu už někdy psala. Budu muset do nové tváře blogu vrátit vyhledávací okénko, které jsem tam původně měla. Doufám smutně, že číslování komentářů také jednoho dne půjde navrátit, protože zmizela i čísla komentářů pod starými příspěvky a kdyby náááhodou si tam chtěl někdo něco přečíst, tak zabloudí a už se nikdy nenajde v hustém komentářovém lese. Představuju si, že bych se v něm prodírala a nikdy neviděla světýlko perníkové chaloupky. Natož chaloupky, kde bydlí babička Karkulky s vlkem. Asi bych začala ze zoufalství výt.

Háj konceptů nedopsaných příspěvků zůstal na blogu zachován, do něj jsem se nebála nakouknout a za tenkou břízkou se tam kryl Itýl. Jen jedno slovo jako připomínka. Představuju si Itýla, jak je za tou tenkou břízkou komíhající se ve větru zalehnutý se samopalem.

Na Itýla jsme narazili s mým nejlepším kamarádem, když nám bylo asi jedenáct. Vyústilo to v záchvaty smíchu v obchodě. – Víte, obchod, to je taková místnost, kde se prodávají věci. Místnost bývá specializovaná jen na jeden něbo několik druhů zboží a v místnosti je vždy přítomen člověk-prodavač, s nímž zákazník naživo komunikuje během realizace nákupu. Naživo spolu mluví, nemají obličej zakrytý hnusným hadrem a nemusí být od sebe na dva metry daleko. Věřím, že někteří starší z vás si ještě vzpomínají. A v takovém obchodě jsme se setkali s Itýlem.

Tak co byste řekli, že to je? Jak to vzniklo?

Nápověda: Princip je podobný jako kykolky. Znáte kykolky?

Pozor, teď přijde vyluštění. V komentářích ho uhodla Mařka
a dodatečně sem dávám příběh Itýlu a jeho fotky:

U nás na náměstí v půlce 80. let vzniknul nový obchod, malinké knihkupectví nakladatelství Naše vojsko. Můj táta dělal za normalizace přesné repliky vojáčků v uniformách, cca 40 cm na výšku, kromě jiných způsobů seberealizace, když už ho vykopli odevšad a musel dělat korektora v novinách. Vůbec se hodně zajímal o historii vojenství, měl doma obrázkové časopisy francouzské, nějaké knihy v němčině, i české, co se dalo. Ostatně je máme pořád… i ty panduláky. Jsou pěkný, i když je trochu divný bydlet mezi vojáčkama (jsou jen v obýváku a v předsíni; do kuchyně pronikly pouze malby ze Stoleté války a nějaký ten erb na stropě, můj pokoj a mámy pokoj jsou zcela nemilitantní).
A ten nový obchod bylo pro mě požehnání, protože v Našem vojsku vycházely i docela levný paperbacky třeba i pod 20 Kčs (normálně stály tehdy knihy od 30 korun výš), takže jsem nějakej levnej mohla koupit tátovi k vánocům apod.
No a s mým nejlepším kamarádem jsme tam koukali do výlohy, co bych tak mohla koupit, a jedna celkem tenká kniha – takže vhodná! – měla na titulní stránce tank a nějakého vojáčka a zřejmě pojednávala o nějakém bojišti někde v širé Rusi, protože se jmenovala „Itýl je bojištěm.“
To by mohlo bejt dobrý, říkala jsem si ve svých dvanácti letech, jednak je tenká levná, jednak o Itýlu se nikde moc nemluvilo, spíš o Tobruku, Normandii, Sokolovu, tátu jsem o Itýlu neslyšela mluvit, tak to určitě ještě doma nemá, to bude asi nějaký bojiště druhý světový. Koupím ten Itýl.
No a pak vyšlo najevo, že název je „I týl je bojištěm“ a kniha pojednává o zásobování vojsk, o týlu vojsk, no a tomu jsme se děsně chlámali smíchy. Prostě itýl. Směju se tomu slovu i teď.
A zní to jako něco mezi ichtylem, motýlem a tydýtem.

A tady je titulní stránka, co za to všechno může:

Zadní stránka:

A náhodný výběr několika stránek. Ty agitační, na kterých bylo, jaké školy jsou u nás pro budoucí pracovníky týlu a „Přijď mezi nás!“ jsem nefotila.

.

Výhody online výuky

MOHOU BÝT NEČEKANÉ…

Za poslední dva týdny jsem přečetla asi dvacet odborných článků s tématikou psychoterapie online, psychiatrie online a podobně. Hledala jsem v nich něco do své budoucí diplomky – důkazy, že online psychoterapie není plnohodnotná – ale vlastně jsem to nenašla. Už mám koncept diplomky, její strukturu, metodu a jinak ani čárku. Kromě napsání diplomky mi ještě zbývá absolvovat čtyři předměty, jinak nemůžu jít ke státnicím a v září asi už vyprší k tomu vymezený čas. Výuka probíhá online. Zase online. Pořád jsem četla o výhodách a nevýhodách online prostředí a dneska se ukázala jedna, o které v těch anglicky psaných článcích nepsal vůbec nikdo! Žádný výzkumník na ni ještě nepřišel! Možná je to průlom!

Jsem jediný výzkumník, který empiricky prokázal na vlastní kůži jednu dosud neobjevenou a nepublikovanou výhodu online výuky!

Háček je v tom, že tuhle výhodu asi nechci publikovat ani já. Cože, říkáte si, zamlčovat vědeckému světu data? Zamlčet pravdu? Nevzít v úvahu jednu velkou výhodu online prostředí? No, asi ne.

Podobný aspekt byl v pár mně sympatických odborných článcích uváděn naopak jako nevýhoda. Formulovali to nějak jako že komunikace je omezena i z toho důvodu, že není vidět dobře řeč těla a gestikulace rukou, pokud na obrazovce během videokonference snímá počítačová kamera jen hlavy zúčastněných.

Ano. A této nevýhody jsem dnes sprostě, velmi sprostě využila a udělala z ní výhodu. Doufám, že těch ostatních 12 účastníků online výuky včetně přednášejícího si toho vůbec nevšimlo. Jinak asi nedostuduju.

V první polovině výuky jsem popíjela pivo. To nikdo nevěděl. Jen jedno. Pak se výuka přehoupla do své druhé poloviny a probírali jsme důležitou věc – termíny dalších online setkání. Vyučující řekl, že podmínkou pro absolvování semináře je napsat několik esejí a být přítomen na všech výukových setkáních. Proto se jejich termíny jeden po druhém probíraly, v jednom případě hrozila nějaká změna, vždycky šlo o soboty, tak jsem poslouchala bedlivě, ale protože jsem předtím vypila to pivo, tak jsem poslouchala i trochu rozechvěle. Chtělo se mi totiž dost čurat. A řeč o termínech se vedla a vedla a kdybych si odskočila na záchod, zmeškala bych finální rozhodnutí. Krom toho bych zmizela z obrazu a vypadalo by to, že mě snad seminář nezajímá. No tak jsem se trochu nadzvedla… a vyčurala jsem se do vhodné nádoby. Kamera zachytila mou změněnou pozici – nyní bylo vidět, že mám dole na tričku nápis Delirium – a i můj soustředěný výraz. Chvílemi jsem koukala někam dolů, pak jsem si zase sedla a dělala jakobynic a koukám, že mám zapnutý mikrofon a ne vypnutý. Doufám, že jsem ho zapnula v tom rozčilení až po akci, jinak by museli slyšet zurčení.

No. Tak takovýhle výzkum já jsem dneska pro lidstvo podstoupila. Našla jsem velkou výhodu online výuky. Nazvu ji online vylučovací metoda.
Výzkum je někdy prostě prasácká šichta.

.

Rozestupy jsou druhá přirozenost

ANEB MŮJ PRVNÍ NÁKUP NA ALIEXPRESSU

O existenci Aliexpressu jsem se poprvé dověděla u Psice. Asi před dvěma lety? (pozn.aut.: pokud nesnášíte chaos, přeskočte nyní na odstavec 6)


… Pardon, šla jsem k Psici teď a začetla jsem se do tak vtipného článku, že vznikla další prodleva před psaním článku o nákupu z Aliexpressu. Už třetí. První vznikla, když mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže jsem ji – upadlou a ztracenou – neměla, musela jsem v práci doplnit další náhradní té náhradní. No uvidíte nakonec na posledním obrázku. Upadlá součástka a upadlá její náhražka byla první časová prodleva. Ta druhá prodleva nastala až poté, co jsem zakoupené zboží zdárně vyfotila. A pak ty fotky ztratila. Vím, že jsem je uložila, proto jsem je pak smazala z foťáku. Ale v počítači v práci nebyly. V mém notebooku taky nebyly. Našla jsem je až dnes, až poté, co náhražka náhražky náhražky také někde upadla a instalovala jsem na její místo další stejnou. Už je v tom trochu zmatek, ale naopak mně se udělalo jasno, konečně jsem ty fotky našla – uložené netypicky ve zcela novém adresáři s názvem „blog,“ který jsem založila před týdnem asi v nějakém antichaotickém rozpoložení mysli. Asi jsem byla málo opilá. Jinak bych to nedělala a nechala fotky pěkně v chaosu v adresáří 2021 nebo „podzim 2020“ nebo tak něco srozumitelného, když jde o leden 2021. Mně se antichaos nevyplácí. Mně se vyplácí halda papírů rok, dva na stole v práci a pak ji celou vyhodit a dát na její místo další podobnou. Tak najdu všechno. A ze stylu psaní tohoto článku asi chápete, že chaos je můj přehledný přítel. Hlavně neuklízet.

Naše zdravotní sestra nakupuje na Aliexpressu a u jiných čínských dodavatelů jako na běžícím letištním pásu. A furt někam lítá za teplem. V Číně byla. Teď jsou obchody u nás kvůli kovidopatřením zavřené, tak kde si koupit zimní kabát? Mně už jich moc nezbývá, po jarní kovidouzávěře jsem přibrala přes prsa a přes to vzadu taky a je mi jen jeden pěkný kabát jentaktak, další jsou mi malé, malé, malé, větrovka na běžky (24 let stará, ale pěkná červeno-šedá) mi je a pončo. Tak mi ta kolegyně doporučila nějaký kabát z Číny, co si koupila sama, vypadal dobře, byl teda takový hadrózně měkký… tak jsem to zkusila, šla na jejich stránky a vzpomněla si cestou, že nemám černou koženou kabelku na denní nošení, ta moje už nevypadá dobře, když se otevře, no prostě ty vyrvané díry po magnetickém zapínání jsem před 12 lety zaslepila černými filcovými kolečky, ale to by ještě nebylo nejhorší, nějak to pak navíc popraskalo zrubu, no darmo mluvit, jen řeknu, že Italové všude frknou všem na očích značku, že je to echt leder, ale rub udělají z koženky, jen vršek z tenké kůže, prostě šejdíři. Proto jsem tu kabelku-trosečnici nosila tak jednou za rok se sebezapřením a je čas na jinou.

A tu jsem našla právě na Aliexpressu. Asi za 350 korun. Na denní nošení dobrá, na večer mám jiný model. Tedy kdybych náhodou chtěla někam jít do společnosti jakože moc nechodím a když je zákaz vycházení od 21 hodin a navíc je veškerá kultura poslaná do prdele, tak chodím ven většinou jen do 22 hodin a bez kultury.

Bystrý nechaotický čtenář už je asi unaven a bystrý chaotický čtenář si říká, co je to zase po čase za slepičí témata, nějaké kabáty a kabelky. Ale jaképak zase! Já používám kabáty a kabelky, dokud slouží. Ostatně jako všechny předměty a přístroje. Ten tmavomodrý flaušový dvouřadý tříčtvrťák, co mi je a je čerstvě vyzvednut z čistírny, je právě 20 let starý. 15 let jsem ho nenosila, takže je jako nový. No a na tom Aliexpressu jsem už kabát koupit nemohla, protože bonus za první nákup jsem nechytře spotřebovala na kabelku a bez toho bonusu by částka byla kolem 22 dolarů a musela bych platit clo a vyplňovat ten jejich papír a to kvůli ňákýmu blbýmu hadru dělat nebudu. To nebudu dělat kvůli ničemu. To si radši vezmu pončo každej den.

První nákup na Aliexpressu je tedy černá kožená kabelka na denní nošení. Má pruhovaný popruh, takže večer se vzít nedá a nikdo to od ní nechce. Dorazila o 3 týdny dříve, než bylo avizováno. Celá zabalená v igelitu. Pěkně tlustém. Pěkně tlustě. Rozervala jsem igelit, odstranila ho a narazila na pytlík z bílé netkané textílie a to byl finální obal mé kabelky. A hrozně smrděl. Plísní. Nebo přípravkem proti plísni, který smrděl jako intenzivní koncentrovaná plíseň?

Hned jsem ten obal nacpala do odpadků, vzala s povděkem kabelku a jela domů. V ponču. Jenže ta kabelka smrděla taky. Jiná kolegyně na první dojem říkala, že to smrdí kůží. Nojo, trochu podobný odér to byl, asi smíšený s pachem kůže, ale o dost koncentrovanější a plísňovitější.

My máme doma velkou předsíň. Velkou jako pokoj. Tam se taková jedna kabelka ztratí. Jenže nikoli před mou matkou. Před spaním si šla vyčistit zuby a povídá: „Tady je něco hrozně cítit zatuchlinou.“ A šla po čuchu, blížila se ke kabelce, já se hrdinně postavila mezi ně a dělala jakože nic, jakože čistému vše čisté. Pak jsem tu kabelku nenápadně vzala a než si matka vyčistila zuby, odnesla jsem kabelku do svého pokoje a šoupla ji mezi dvojité okno. Snad ten odér kaktusům fatálně neuškodí.

A to už jsem si všimla, že jezdec zipu není, za co vzít! Původně na něm bylo podlouhlé očko z kůže, stejně jako na zipu na kapse. To se rozhodlo setrvat a páchnoucí hostitelku neopustit. Kdežto hlavní zip byl pustý a prázdný. Druhý den jsem v práci našla vkusnou a nenápadnou a nesmradlavou náhražku a přidělala ji na jezdec horního zipu.

Ano, je to žabka na věšení záclon. Taková dozlatova. Máme jich v práci vícero, protože pro naši skvělou kreativní divadelní dílnu potřebujeme věšet oponu, horizont a další hadry.

Zkoušela jsem dát na kabelku napoprvé kancelářskou sponku na papír, ale ta spadla okamžitě, to byla měkkota. V ten moment jsem si nemohla nevzpomenout, jak poté, co můj otec intenzivně nosil strašlivé šedé omšelé kecky – mně bylo tehdy asi šestnáct a následky, jak vidíte, nesu doteď – začaly se konečně kecky natolik rozpadat, že jsme s matkou zajásaly: Konečně je vyhodí a bude ochoten nosit něco méně ošmajdaného a děravého! Ne. On vzal běžnou sešívačku na papír, secvaknul ty boty a nosil je další dva roky. Achjo.

Co byste místo toho ježdíku dali na zip kabelky vy?

Následujících několik nocí jsem kabelku přechovávala v mrazivém prostoru mezi oknem a myslím, že jí to prospělo. Spolucestující v hromadné dopravě a na ulici už nemají tendenci mimovolně dodržovat antikovidové dvoumetrové rozestupy, když začují mou přítomnost.

.

Na Nový rok nahá a povolná

VE VLTAVĚ SE ZÁCHRANNÝM KRUHEM NA KRKU…

Chtěla jsem napsat napřed článek o svém prvním nákupu na Aliexpressu – ne, není sponzorem mého blogu – jenže mi ze zakoupeného zboží upadla náhradní součástka, kterou jsem předtím nahradila součástku, co upadla hned první den. A já tu náhradní součástku chtěla vyfotit, jenže ji teď nemám, leda další náhradní té náhradní, a tu mám v práci, ne doma, takže až po víkendu.

Celý příspěvek

Běžný sen

SEN V NEDĚLI 10.1.2021

„Ty si vezmeš lyže?“ ptám se Lenky.
„Ne,“ odtuší.
Aha. Já si asi ty běžky vezmu, už jsem na nich asi pět let nejela, ale mohla bych to zkusit, tam snad nebude špatný sníh a strmé terény… Vlastně i teď jsme někde spolu na horách, toho jednatřicátého pojedeme jinam. Honza, manžel Lenky, byl přes den pryč, nechal nám tu puštěnou muziku ze svého přehrávače, pak se vrátil a je zvědavý, co jsme dělali, pouští si z mého foťáku nebo přehrávače, co jsme fotili a točili. I jednu holku někdo natočil, mladou, jak stojí ve svetříku u kuchyňské linky, je to cizinka Makedonka, asi vzal přístroj její kluk a natočil ji on, já ne. Tak to je dobrý, to se asi Honzovi bude líbit.

Už odjíždíme, (jdeme nebo jedeme na běžkách) doprava po cestě podél kolejí, takové bepečné, pěkné, kde nejezdí auta. V nádražní hale mají uprostřed podchodu vystavené jídlo – briošky a další takové lákavé věci, hned bych si dala… aha a platí se to hned vpravo u okýnka, tam je prodejna. Ostatní říkají, že si musí koupit vodu na cestu, je to devět hodin jízdy nebo kolik, to já bych si radši koupila ty briošky, už mám na ně velký pytel, naberu si je a zaplatím prodavačce, to snad stihnu, přede mnou jsou jeden dva lidi. Vybírám si trička, kalhotky a podprsenky, vezmu si toho víc, mám zrovna u sebe hodně hotovosti, několik tisícovek. Jsem na řadě, podávám prodavačce vybrané oblečení, spojené jedno za druhým do řetězu.Teď vidím, že jsem vybrala nějaké bílé prádlo a samá modrá a zelená trička a tílka, no co, to se neztratí, jedno tričko má malý zajímavý obrázek, to bych mohla dát kolegovi. Je na něm nalepená cenovka, dřív stálo víc, dvoumístné číslo, to je přeškrtnuté a je tam narazítkovaná osmička. Tak to je fajn, snad to nebude tak děsně drahé, osm – to je osmdesát, krát tři na české koruny? Je to v eurech nebo v librách? Jedno z toho, to je podobný, to je jedno, hlavně ať už mi to dají a můžu zaplatit.

Ostatní totiž už šli. V nádražním rozhlase zrovna hlásí o našem vlaku. Není to jen oznámení, je to přímo reportáž dvou rozhlasáků, říkají, že náš vlak už přešlapuje na kolejích. Přesto je snad ještě chvíli čas, jinak by přece nevysílali rozhovor, ale upozornění, že vlak je připraven k odjezdu. A vysílají v češtině, to asi nějak chtějí seznámit místní s tím, že odtud jezdí pravidelně vlak do České republiky a že je velký s velkou mašinou. Která přešlapuje na kolejích.

Ty dvě babky pořád v obchodě štrachají s mým nákupem, pomaličku, pořád to není hotovo, ale já potřebuju jít.
„Já už to potřebuju zaplatit,“ volám důrazně a nakláním se jim tělem co nejvíc do obchodu.
„Jé,“ uvědomuju si náhle, „já mám jenom české peníze!“ Možná se tím pádem obchod zruší a budu moct běžet. Sice nebudu mít nic, škoda, ale to je jedno.
„To nevadí,“ usmějí se pomalu babky, „My bereme všechny peníze.“
A pak říkají nevím proč:
„Musíme se chránit.“
Druhá přitaká pomalu s úsměvem: „Musíme se chráánit.“

Co to znamená? Jo aha, já jsem si nevzala roušku a nakláním se jim přes okýnko a vykřikuju. Rozepínám horní kapsu batohu, tu, na které je utržené držátko zipu, tam by nějaká zapomenutá rouška mohla být, ano, nahmatala jsem ji, je to jedna z mých roušek nastříhaných z trička, bez šití, jiné typy roušek odmítám, takže mám skoro všechny s červeno-šedým tenkým proužkem. Vezmu si ji a snad už to půjde rychle, v nejhorším mi ujede vlak.

.

WordPress nějak nefunguje

Komentáře nevidím, vidím jen jejich počet. Vložila jsem nový pod předchozí článek, a není vidět. Ty vaše jsem přečetla jedině z administrátorského systému. Jirka* píše, že mu nešlo vkládat komentář, bo posílá odkaz na černobílé PF 2021 s pěknou kočkou :- )

No tak nevím, asi se zeptám zuzi, achjo. Možná zase ten správce nezaplatil hosting jako minule. Mimochodem naopak mně fakturu neposlal už několik let.

Nic, tak u zuzi rozvedena.blokuje.cz všechno vypadá, že funguje.

Zatím jsem smazala všechen spam. To ničemu nepomohlo, ale to nevadí.

Prozkoumala jsem různá nastavení, ale nikde nevidím nic blbě. Komentáře by se měly zobrazovat jako jindy.

Á, píšete komentáře, super, jsou to tyhle, nejnovější tentokrát dole:

ještě 30.12. Jirka
No moment! Naštvaný komentář nemůže být ten poslední v tomhle roce :-) WordPress mi samozřejmě nemůže zabránit v tom, abych všem popřál úspěšný vstup do nové sezóny, hodně zdraví a trochu štěstí. Máme velkou šanci, že příští rok bude mnohem lepší, než ten letošní. Tak ahoj v něm.
(ten komentář jsem před pár hodinami 6.12. ještě neviděla, což je mysteriózní)

rulisa 6.1.2021 15:16
Já taky nic nevidím. Čtu to přes čtečku, ale když si otevřu přímo tvoje stránky, žádný komentáře tu nejsou, jen jejich pčet.

zuzi 6.1.2021 15:27
zkouška rozhlasu.. mně blbnou po NR obrázky, alespoň u mne je vidím zdeformované, ale dají se rozkliknout na nové kartě a ještě jsem narazila na něco, joo už vím!!! Když mi někdo napíše koment, tak mu nepřišlo upozornění na mejl, ale to se samo srovnalo, Rowdy a ty už zahlásilo!!! Ještě skouknu ty obrázky, jestli to budu umět srovnat do latě. Jsou tam na to nějaký udělátka, ale někdy se do toho bojím šáhnout, abych ten systém nevyužila k tomu, že to sprasím ještě víc. Musím opatrně :§. Před několika dny mi poslal pan Kubíček mejl, že jestli chci zaplatit hosting za předloni a letos, tak jsem kývla a přišla před dvěma dny faktura 1300,-. Za to jsem se dostala do nějaké kategorie celebrit, že mi budou blog jaksi opečovávat nebo co. Teď to skopíruju a když se to ztratí, bude to u mne na blogu.

Já, liška: Super, díky za reakci!

rulisa 6.1.2021 16:04
Pořád nic nevidím.
To je hodně drahej hosting…

rulisa 6.1.2021 16:05
Jestli on to nebyl tah pana Kubíčka, aby sis to opečovávání blogu od nich za ty drahý peníze zaplatila…

psice 6.1.2021 20: 25
Liško, ono to blbne už dýl – mně u tebe třeba zásadně neprochází dlouhý komentáře. Držím palce, ať se to podaří vyladit a nemusíš se stěhovat.

Liška:
A já koukla do mailu a našla fakturu, podobně jako zuzi za letošní i loňský rok, plus oznámení, že instalovali nějaký samořídící systém… a to bude asi ta mýlka! Napsala bych sem (jim jsem napsala), co je to za název, ale nemůžu se z domova dostat do liščího mailu, protože za žádnou cenu moje cizokrajná klávesnice nevydá znak plus. V práci ano, tam jsem se dneska dívala… na jiném notebooku (na tom, co jsem polila kafem, ale už mu vyměnili klávesnici za 1500 a je opraven a v provozu) se dá znak plus napsat kromě jiného i kombinací klávesy Fn a jedné klávesy vpravo dole, ale tady na mém ne)

A to jsem zrovna chtěla napsat jeden příspěvek o prvním nákupu na Aliexpresu a další o koupání ve Vltavě prvního ledna nahá a to po (zakázané) deváté večer. Naštěstí. To ovšem bez kometářů nemá žádnou šťávu a na facebook fotky z akce 1.1.2021 radši dávat nechci…

Liška 7.1.2021 00:15 … Jo tady +++ (na klávesnici ale není psané)

Poslední letošní hospodský

VEČÍREK SKONČIL OPĚT NA STAROMÁKU A PAK BYLA JEŠTĚ SRANDA…

Týden před Štědrým dnem. Že prý obvyklá předvánoční besídka v hospodě nebude. No to teda byla!

Že jen po poradě posedíme v práci, můžeme přinést dobroty. Nic jsem nepřinesla. Byl poslední den otevřených hospod, tak půjdu do hospody, nebudu sedět v práci v rouškách. Stačí mi hodinu sedět na poradě v roušce. Víc než hodinu nejsem ochotná. A to jen když nemusím moc mluvit. Huhňat do mokrýho hadru, na to mě neužije. A naštěstí vím o kolegovi a kolegyni, kteří následkem podobného rozpoložení už hospodu rezervovali. Pro pět lidí. A už v ní sedí. Počkala jsem tedy na zbyvající dvě konspirátorské kolegyně, přitom jsem vyluxovala něco z dobrot, co donesli a nakladli přizpůsobivější kolegové. A jeli jsme.

O našem alarmovém mobilu jste už asi slyšeli, že? Například tady. A v tento předvánoční týden ho mám u sebe zrovna já a zrovna nám trochu blbnula čidla, spustila nedávno planý poplach i během dne, jsou stará, o pohotovostní telefon se už skoro nikdo nechce a nemůže střídat, takže od 4.1.2021 jsme se rozhodli alarm odpojit. Teď mám ale ještě tohoto Černého Petra v tašce. Na týden.

V hospodě nás bylo pět. Bylo to fajn. Jen kdyby nemuseli zavřít už v osm a zase na několik týdnů. Achjo. Nesetkávání se s lidmi je smrt. Nechápu, proč vláda neaplikuje opatření aspoň trochu regionálně; tady v Praze zrovna virus tolik neřádí, všichni se mejou, jezdí s hadrem na obličeji a městská doprava není zrovna moc přecpaná. A i kdyby byla, tak funguje dál. Kdežto hospody ne, koncerty ne, divadlo ne. Je to nekulturní vláda. My jsme pro kulturu, tak jsme po zavíračce vyrazili přímo na Staroměstské náměstí. Myslela jsem, že tam bude nějaká demonstrace, přece musí být, po zavření restaurací, to se nabízí! Nebyla. A nebyly tam ani vánoční trhy, což bylo docela prima, protože na náměstí byl prostor a vešli se tam lidi. Bylo poseté malými hloučky lidí a atmosféra byla příjemná. Já nevím, proč za koronáče tak často končím mejdan na Staromáku. Předtím nikdy. S kamarádem varhaníkem letos skoro vždycky. S kamarádem kolegou dnes plánovaně demonstrativně.

Prosím vás, kde se dovím, že bude nějaká demonstrace? Vím, že happening hospodských za nelikvidování restauračního odvětví bude 3.1. Hurá! Jinak nevím nic a nikde se to nedovídám. S podivem. (A nemyslím tím Milion chvilek nebo jestli se to tak ještě jmenuje; to davové uskupení mě nezajímá.)

Bylo nás pět a odcházeli jsme z náměstí Kaprovkou. S kolegou jsme vtrhli do večerky a ještě si koupili pivo a koktejl v plechu. Holky už asi nic nekupovaly. Mohla to být stejná večerka, ve které jsme si gintonic koupili minulý týden s kamarádem varhaníkem, než jsme šli na poslední metro (ve čtvrt na dvanáct to bylo; hodina posledního metra se možná už od té doby změnila a tehdy zrovna nebyl žádný noční zákaz vycházení a asi ani zákaz konzumace alkoholu venku). Popíjeli jsme pivo a najednou jsme se ocitli Na Perštýně. Asi jsme šli na tramvaj k Máji. A v tom se někde rozezvonil telefon. V mojí tašce. Alarm.

Postavila jsem někam svou plechovku a vyhrabala alarmák. Hovor nebyla alarmová nahrávka „Pozór, došlo k poplachu ve firmě…“ Byl to šéf. Generální. Jeho vede městská policie jako odpovědnou osobu. A jemu zazvoní jeho telefon ve stejnou chvíli, kdy se spustí poplach a zvoní poplachový telefon s nahrávkou. Říkal něco o poplachu a že mám zavolat policajtům, asi. To si nepamatuju, jen si pamatuju, že jsem s nimi pak mluvila. Hodně nahlas. Kolegové stáli kolem a čekali. Dohodla jsem se smířlivě se strážníky, že jde o technickou závadu a nemají k nám do práce posílat hlídku. Ptali se: „A s kým mluvíme?“
Řekla jsem své příjmení. A začala ho důrazně hláskovat:
„H jako hovno…“
V ten moment kolegové odskočili tři metry dozadu a hrozně se chechtali. V hláskování už jsem nepokračovala, protože mě žádná jiná slova už nenapadala, na H mě napadlo jen to hovno a dál nic. Strážník se klidným hlasem zeptal, jestli je tam ypsilon, řekla jsem, že jo a že od ledna už jsme se rozhodli ten alarm odpojit, a rozloučili jsme se. Pak rozchechtané holky někam zmizely, asi na tu tramvaj.

S kolegou jsme zabočili do Ostrovní. Asi že jsme tam šli i 17.11. (Tehdy se alkohol na ulici konzumovat nesměl a většinu večera jsme strávili nedaleko nastojáka před café Jericho a kupovali si pivo od nich přes okýnko, předtím a potom navštěvovali památná místa a hledali demonstraci, kterou jsme minuli.) Chtělo se mi čurat, tak jsem si vyhlídla za rohem v Mikulandské opodál jedno auto, za které půjdu. A šla jsem. Kolega čekal na místě a pil svůj koktejl z plechu. Šla jsem rychle a řízla sebou u toho auta. Z dálky jsem slyšela, jak se kolega začal smát nahlas. Odložila jsem na místě zavazadla a pokračovala v plánu – vedle čumáku auta jsem přidřepla. Když jsem byla asi v polovině akce, to auto najednou rozsvítilo světla. Ozval se kolegův hurónský smích. Groteska. No nic, nebylo to poprvé, čůrám mezi auty rád a je to na mně doufám znát. Dokončila jsem v klidu akci, dveře auta se neotevřely, sebrala jsem tašky z chodníku a šla zpět, smíchu vstříc. Když zavíráte hospody šmahem, holoto, nedivte se, že slušný lidi vochcávají ulice.

Pak jsem hledala svou plechovčičku s gintonicem a nenašla. Zmizela.
„A to je možná dobře,“ řekl následujícího dne v práci kolega, „protože já jsem tu svou vypil a ráno jsem si musel vzít prášeček.“

Mám dojem, že po akci Rozsvícené auto už jsme se otočili a šli na tramvaj a každý jsme jeli na jinou stranu. Vzpomínám, že jsem nastoupila, vzala si roušku a do ní jsem se nahlas smála, až jsem slzela – a to se asi taky dneska nesmí – tak jsem vytáhla křížovky s názvem „Vtipy o koronaviru“ a začala luštit, aby byl můj chechtot pro spolujezdce srozumitelný.

To byl čtvrtek. V sobotu jsem jela vlakem ke kamarádce na narozeniny a ten alarmový mobil zase zvonil. Musela jsem se ve vlaku nahlas představit, říct číslo našeho objektu, název firmy a zase dohodnout, že jde o technickou závadu a městská policie nemá reagovat, nemá nikam jezdit, protože my taky zbytečně nepřijedeme. Zase se ptali, s kým mluví, tak jsem si dala pozor, abych své příjmení tentokrát nehláskovala. Vsadím se, že u toho alarmového pultu mají už dva dny obří ceduli s nápisem „Pozor, H jako hovno, rozverná paní.“ Tak jsem nechtěla provokovat. Vzápětí zvonil zase telefon. Já ty křížovky snad nedoluštím! Volal šéf. Ujistila jsem ho, že jsem výjezd policejní hlídky zrušila a že jsem jim oznámila, že od ledna už alarm odpojíme.
„Ale tos jim řekla už předvčírem!“ smál se.
„Jak to víš?“
No nic, takže mu někdo vyprávěl i tu historku s H jako hovno. Popřáli jsme si veselé vánoce a zavěsili.
Za minutu zase zvoní telefon. Nějaké cizí číslo.
„Městská policie Praha 6, máme tady hlášený poplach…“
Oznamuju, že jsem se už dohodla s jejich kolegy, že to je technická závada a nic se neděje.
„Hlídka už je na místě. Za jak dlouho tam můžete přijet?“
Už jsem to neukecala – tihle zřejmě neznali tu historku s hovnem nebo prostě neměli smysl pro humor. Musela jsem jim slíbit, že jim dám vědět, za jak dlouho tam kolegyně dojede.
Zavolala jsem jí, v telefonu se ozývala hlasitá disco hudba. Ona je šedesátnice a byly jsme dohodnuté předem, že během víkendu já jedu mimo město a ona by případný alarmový výjezd zajistila. Doprdele a obě víme, že je zbytečný! No, tak prý za dvacet minut bude na místě. Achjo.
Volám tomu cizímu číslu na Prahu 6, že za dvacet minut. Nazdar. Jsou spokojeni. Hrozný. H jako… Proč spolu dva týmy jedné městské policie nekomunikují?

Jízdu vlakem jsem protelefonovala, fuj, a vystupuju. Beru tašku. Něco studeného mi z ní vyteklo na kalhoty, na stehno. Do pytle! A rychle ven. Koupila jsem si totiž dvě plechovčičky gintonicu. Když jsem tu jednu předvčírem ztratila. Tak abych měla něco na cestu do kopce ke kamarádce, až vystoupím z vlaku. No tak ta jedna plechovka byla proražená přesně v polovině své výšky, takže půlka tekutiny je na mých kalhotách a na tašce. Druhá plechovka studí taky, ale jen do ruky a do krku. Mejdan jsem trávila v teplákách kamarádky a bylo to prima.

To už ani kolegovi nebudu vyprávět, že se mi něco vylilo na kalhoty. Tomu už se poslední rok ani nesměje, to je pro něj už denní chleba. Napsala jsem mu pak na Štědrý den, že jsem jen jednou vyhodila pojistky, málem sestavila stromeček v miniaturní verzi a zapálila kadidlo, načež se zbytek kadidla záhadně ztratil a už se nenašel. Nepsala jsem, že bylo kadidlo zabalené v papírovém ubrousku a bála jsem se, že jsem ho omylem vyhodila, takže jsem prohrabala plný odpadkový koš, ve kterém bylo papírových ubrousků požehnaně. Ale v žádném nebylo zabalené kadidlo, to vím. Veselé koronáčové!

.