Načerno

PAINT IT BLACK.

Pochopila jsem to dobře, že během koronáčového stanného práva se jezdí načerno? Říkali to o meziměstské autobusové dopravě, tak nevím, proč by to nemělo platit i pro městskou.

Takže jsem načerno jezdila. Až dodneška. Dnes ráno jsem měla chvilku čas, než mi pojede tramvaj do práce, tak jsem se rozhlédla, jestli už pekárna ve vestibulu metra funguje. Ne, tahle ne. Takže se najím až odpoledne. Ale dopravní podnik vedle už jo, má otevřeno. Ještě nedávno mívali na svých pověstných okýnkách (vlámsky se to řekne loket!) nápis, že během – jaksetojmenuje, jak se ta uzávěrka jmenuje, výjimečný stav nebo si nemůžu vzpomenout, to nebude náhoda, to je prostě obranný mechanismus proti nasrání; jinak bych si to pamatovala – prostě během korona-omezení že se časové jízdenky neprodávají, leda na netu. No tak na jejich net to kupovat nejdu, tam jsem si chtěla koupit loni měsíční jízdenku a řeklo mi to, že si ji můžu koupit jen s týdenním předstihem platnosti. Tak na to internet fakt nepotřebuju.

Vidíte, jak píšu přinasraně? Asi to bude tím, že jsem před chvílí viděla televizní zprávy, jo, ty veřejnoprávní. Ty neschopný.

Prostě jsem taková čestná občanka, že jsem šla a koupila si ode dneška měsíční jízdenku. Ve stanici metra, do které jsem přijela načerno. Čtyři týdny jsem jezdila načerno. I když jsem jezdila málokdy. Předtím mě přinutili zůstat dva týdny doma. Preventivní karanténa po návratu ze zahraničí. Nemohla jsem si jít ani koupit rohlík. Internetová dovážka potravin byla přetížená, ta mi taky nepomohla. Tyhle dva týdny nuceného pobytu doma čenžuju za následné čtyři týdny ježdění načerno. To je moje cena. A to já mám pražské dopravní podniky ráda. Ony se umí dobře chovat v krizi, reagovat, informovat o změnách. Narozdíl od jinejch. Narozdíl od naší vlády a naší veřejnoprávní televize. To ten rozhlas je o dost lepší, když na to přijde. A přišlo na to už při povodních v roce 2002. Česká televize jsou sračky. Komentáře jim některým jdou dobře, i když dělat delší rozhovory by nezaškodilo. Ale zpravodajství, to ne. Prostě naprd. Když máme štěstí, řeknou nám něco o Jemenu jednou za rok… Myšlenka na možnou nesrovnatelnost národních statistik přišla až 21.4. Od bruselského zpravodaje. Takže po šesti týdnech? První relativizaci jsem zaznamenala včera, 23.4., kdy u počtu mrtvých v USA konečně napsali i to, kolik má ta země obyvatel. Ale udělat z toho relativní číslo, zlomek, jednoduchej index, to furt nic. Selhání a ještě jednou selhání. Strašit virem, to jo, ale věcně informovat o užitečných věcech pro občany? Ňáký hovno. Když něco, tak se zpožděním, až po strašení. A dávat to do souvislostí nebo nesouvislostí, hledat nějaké vstupní faktory nebo se někoho schopného zeptat? No prosím vás!

Ptají se leda Babiše a spol. Nebo nesmyslně oznamují občanům, že Babiš s něčím souhlasí. Například s rozhodnutím soudu. Dělají si srandu? Co by asi tak s rozhodnutím soudu měl dělat? Za prvé, pokud on se vyjádřil, že souhlasí, nemusejí a nemají to média občanům vůbec sdělovat. Co je to za ptákovinu? A za druhé pokud se vyjádřil, že souhlasí a chce, aby to média odvysílala, tak snad takovou ptákovinu neodvysílám, no ne? A jestli jo, tak buď jsem neschopnej, nebo jsem poplatnej vládě. A to úloha veřejnoprávních médiích fakt není. Svině Česká televize!

Zavřít ho, až bude černej. Ten Babiš. Se svojí svévolí. Chci, aby šel před soud za to, že omezil práva nás všech způsobem, kterým na to neměl právo. A on to věděl! Věděl, co a jak má dělat podle zákona, jak postavit krizový tým. Čas krize ho neomlouvá. Ani náhodou. Demonstrovat na žádný náměstí kvůli tomu nepůjdu. To bych musela demonstrovat i za neschopnost televizáků, který si platíme. Všechno to platíme! Já chci, aby stát zaplatil všechny náhrady škod všem občanům. Ať se klidně stát zadluží. Lepší než když se zadluží ti jednotliví občani. Jsou to lidi. Chci, aby šel Babiš do prdele. Do černý. A aby sem radši přišli černý žurnalisti, pokud nebudou mít prázdný hlavy.

.

Rubriky: Výštěky | 31 komentářů

Je čas na mejdan!

A takovej mejdan se sexy tancem se dá dělat i po jednotlivcích! Nehledě na to, že ve dvou nebo ve dvou domácnostech se setkávat venku můžem!

Jsem v práci, kde nikdo jiný není a dá se tam řvát víc než doma, a jedu

Lambada, Ketchup song, Samba de Janeiro, Makaréna, YMCA,

Wham!

Já si nemůžu pomoct, prostě jsem z plážových tanců přešla na písně pro homosexuály a tak, mám ty lidi víc a víc ráda.

Tarzan Boy – to je takový to uo uo uo uo uóó, podle čehož se text písně špatně hledá…

A proto

Taky trochu bizarní klip:

Na základce jsme poslouchali depešáky a trochu nudnější petšáky:

Elton John mě taky nebaví. Teda jestli znáte od něj nějakou podlahovku, tak řekněte. A tady máme královnu všech, ten klip žeru:

.

Rubriky: Výštěky | 14 komentářů

Den zkázy ve Francouzském institutu

FR. INSTITUT OSLAVUJE 100 LET U NÁS!

fr-4

Ve Štěpánské ulici v Praze sídlí Francouzský institut, kam jsme za studií někdy zašli na výstavu nebo filmovou projekci. Institut v úterý 4.3.2020 oslavoval 100 let. V úterý se někdy scházíme s Lenkou1, spolužačkou ze střední, tak proč nejít i na oslavu. Avizovali, že od 18 do 19 hodin bude na dvorku zdarma svařák a dort. Radši jsme se tentokrát sešly už v 16 hodin, sedly tradičně do hospody U Kotvy, daly si jak jídlo, tak alkoholické nápoje, a vyrazily z tohoto strategického místa pěšky deštěm do cíle.

Přišly jsme tam chvilku po šesté. Opuštěné nakloněné velké konve napovídaly, že svařák už v nich není. Právě dohrála živá hudba jako doprovod k promítaným trailerům starých francouzských filmů; těch, které my Češi známe. Neškodné komedie nám přece komunisti dopřáli. V mírném dešti někdo začal krájet dort. Nevrhly jsme se tam. Procházely jsme  přízemím a našly schody dolů. Vedly na malou výstavu. Tak jo.

Přečíst úvodní český text mi dělalo trochu potíže. Jednak jsem ještě byla pod vlivem Kotvy, jednak je ten překlad do češtiny špatný. Což bych ve Fr. institutu nečekala.

fr-1

Hned pod schody seděli dva kustodi a mluvili spolu. Kousek od nich na parketách ležel čisťoučký papírový tácek. V tmavším, francouzsky nediskriminačním odstínu. Asi někdo nevydržel čekat na dort, vztekle zahodil tácek a šel. Uprostřed podlahy byly vyskládané čtverce, trapně stejně velké, velikost strany á totožná s velikostí strany bé, jako šachovnice, slušela by jim nějaká změna. Kopla jsem do tácku správným směrem. A ještě jednou. přistál na exponátu. No vida, trochu diagonály to dodalo. Pěkné.

fr-3

Další exponáty byly čisté, minimalistické. I podlaha. A vida, ještě něco na ní leží, kousek celofánu. Sem s ním.

fr-2

Mně ty exponáty nevadily, jen jeden jo. Bílá síťka zavěšená od stropu. A nic. Bílá síťka proti bílé zdi. To teda už neberu. Jenže na podlaze se nic dalšího nenabízí, co by vhodně doplnilo tuto expozici. Co se dá dělat, musím sáhnout do vlastních zásob. Kustodi spolu pořád mluví, krásně se postavím do lajny kustodi – Lenka1 – exponát -já. Nevidí na mě. vytahuju z kabelky zvýrazňovač a zavěšuji ho vkusně do prostoru.

fr-5

Ještě posledních pár ohlédnutí, ještě se pokochat naposled výstavou, projít kolem nevšímavých kustodů na schodiště a jsme venku.
„Radši to nebudu dávat na internet na facebook. Možná by ty kustody vyhodili. Nebo mě stíhali za výtržnictví. Ale to bylo dobrý, že ti dva si ničeho nevšimli…“
„Oni se bavili o bisexuálech,“ odpověděla Lenka1.
Tak toho jsem si nevšimla zase já. Škoda.

.

Rubriky: Zákoutí | 3 komentáře

Těším se na únor a na homosexuály

Těšila jsem se, že únor bude volnější.

A dneska 6.2. to snad už bude pravda a navíc nám pozítří v sobotu odpadla škola a mám volno!

Od konce srpna do konce ledna je to u mě pracovně nejhustší. Odevzdání projektových zpráv za rok 2019 na konci ledna vypadalo, že bude celkem v pohodě, protože mám svůj podíl práce s týdenním předstihem, ale ne, ještě další věci a změny se objevily, naše nová ekonomka odchází po zkušební době, takže jsem musela jít na úřad osobně já odevzdat papíry, do toho vyplnit online formulář, ke kterému mi podklady poslali na poslední chvíli. Pátek posledního ledna. No a hádejte! Ťukla jsem v tom online formuláři na nějaké tlačítko, ono to nereagovalo, tak jsem ťukla znovu, jenže mezitím se nová stránka už načetla a já ťukla omylem na velký zelený nápis „Odeslat zprávu.“ Předčasně. Neměla jsem tam nahrané soubory s účetními doklady. No tak v nejhorším by to šlo nechat být, při vyhodnocování by přišli na to, že něco chybí, a vyžádali by si to dodatečně. Leč já si zanadávala, zasmála se, zavolala někam nějaké paní ředitelce, ta mi dala kontakt na ajťáka, ten formulář opět otevřel, já tam nahrála potřebné soubory a odeslala to už naostro a snad komplet. Šéfovi a našim ekonomům to vyprávět nebudu. Leda kdybychom se spolu opili na flámu.

Jéje a teď jsem si vzpomněla, že ještě v únoru máme jednu zprávu odeslat a o dva projekty ještě zažádat. No tak dobře, tak v červenci budu mít zase volněji.

A mě to baví. A učím se vlámsky (Duolongo Dutch learners) už 78 dní v kuse. A Flámové to oceňují. A ten nejkrásnější Flám mi poslal ještě další stránku se spoustou krátkých výukových videí, ke kterým jsou kontrolní otázky. Mně je jedno, že nejkrásnější a nejmilejší a nejhebčí Flám je homosexuál, já je mám nějak ráda. Bezpečný vztah a tak dále. Můj život si žádá více homosexuálů a více Flámů! A flámů taky, těch je uspokojivé množství.

.

Rubriky: Co Liška | 10 komentářů