Můj starý zločin

ZVLÁŠTNÍ SEN 7.8.2020

Úvod – dělám dřevo někde na řece, na břehu, jsou tam docela silné větve, asi z velkého buku. Dál po proudu je další skupina. Potom se míjíme každá skupina na jedné lodi a vidím u nich kluka, co se mi líbil, když jsem byla teenager, před skoro 30 lety. Odehrává se to ve dne.

Uvnitř, asi v chodbě nebo společenské místnosti hotelu. Je už spíš šero, večer. U stolu, co je napravo, sedí muž, přijel sem za mnou. Hned vlevo u vedlejšího stolu se baví nějaké děti, ty jsou tu taky ubytované, cizí. Muž sedí klidně u stěny, já v prostoru, jsem docela v pohotovosti, nesedím napevno jako on, můžu odbíhat podle potřeby. Vlastně nevím, co čekat, takže se mi to hodí, on je tu víc host. Z hovoru se ukazuje, proč za mnou přijel. Nedávno se objevily nějaké další důkazy a jemu podle nich došlo, že jsem to tehdy udělala já. Že jsem zabila dva lidi.

Ten muž je docela vysoký a dobře živený, vlasy má zcela nakrátko nebo je nemá, vousy nemá, je oholen. Tváří se vážně. Je takový pevný, není zdrcený, sedí klidně, ale je vidět, že to celé na něj osobně hodně dolehlo, je takový zatížený. Vypadá trochu jako bývalý kolega P. Přijel mě konfrontovat, podívat se, jak budu reagovat na informaci, že můj zločin teď vyjde na světlo. Hlava mi šrotuje a je mi jasné, že už to utajeno nebude, za nedlouhou dobu pro mě přijdou, seberou mě. On je docela smutný. Ta věc se stala dávno, už jsem na ni docela zapomněla, což mě samotnou v tu chvíli překvapí. Ale je to tak, zabila jsem dva lidi, byl to mladý pár, a nechala jsem je na dně jámy v lese, pod větvemi a listím. Proč jsem to tehdy udělala? Asi jsem chtěla zkusit, jaké to je. To je mi teď vzdálené, překvapuje mě to u mě. Ale zůstávám v klidu, nesu to jako to, co se stalo a nemůže se odestát.

Na otázku muže neodpovídám – neříkám mu, jestli jsem je zabila nebo nezabila, neříkám nic, taky proto, že by to mohly slyšet děti opodál, a já nechci, aby to někdo slyšel. Přemýšlím, dívám se na něj, jak je těžký a smutný a vážný, zklamaný. Napadá mě, že nejlepší by bylo být s ním. Kdyby to nechal být a byl se mnou… ale to je jen jedna z možností, co by se mohly stát, ale možná nestanou.
„A já tě dvacet let miloval,“ řekl.

Rubriky: Sny | 1 komentář

Zavřené hranice a ztracený pas

Čtrnáctého března po příletu do Ruzyně jsem se ocitla na dva týdny v preventivní karanténě. Když doma, tak doma! Hodně jsem spala. A jedla. A pila. A v mezičase se učila holandštinu.

Koronáčová opatření na mě měla přímý účinek: ztratila jsem pas. Jenže ne ten cestovní. Ten mezi tučnými boky a rostoucími ňadry.

Z celé té dvouměsíční aférky mi vyvstalo hned několik poučení, ale většinu z nich si bohužel nepamatuju kvůli zvýšenému přísunu irské whiskey a skotské whisky. Moje matka má prostě vkus, nepije hnusné žbřindy, a když musím být celé dny doma s ní a na nákup směla první dva týdny jen ona, seniorka, byl nápojový lístek celkem daný. Ještě ke všemu nachází zvláštní zálibu ve vaření obědů, když je s ní někdo doma, takže jsem i dost vykrmena. Ona vaří dobře, ona je prostě kvalitní každým coulem, palcem, na míle. A také si vždy pořizovala narozdíl ode mne jen kvalitní oblečení. Zpravidla britské. Naštěstí jí zbyly tři pěkné sukně, co už jsou jí pomenší, a mně se hodí a konečně jsem mohla vyjít po dvou týdnech ven. Jinak mi jsou jen jedny kalhoty a jedna sukně a jedny domácí šaty. Spodní prádlo je poměrně pružné. Nejhorší je to s podprsenkami. Musela jsem si jít koupit novou, protože u všech dosavadních jsou mi malé jak košíčky, tak jejich obvod kolem hrudníku.

Co dalšího mi dal koronáč? – Respective koronáč ne, spíš ta prekoronáčová uzávěra. Koronáč neměl nikdo z mých známých, nikdo z mých kolegů na pracovišti a možná ani já ne, i když jsem toho 14.3. přicestovala z Belgie, kde je situace snad úplně nejhorší ze všech zemí světa (ale dáno je to i metodikou statistiky, bacha na to – na to přišla Česká televize až 21.4., chytráci pitomí, ale stejně nás dál vytrvale krmí nesmyslnými a nerelativizovanými čísly a dělají, že ta čísla něco znamenají :-))

Poučení 1:
Když se lidé, co dobře znáš, ocitnou ve stejné situaci jako ty, prožívají ji úplně jinak.
To obecně víme, konkrétně například ze zpětných hovorů o jakékoli situaci po letech s lidmi, co u toho byli. Koronáč to připomenul s jasností a aktuálností. Bylo dobře vidět, že já a kolega, uvrženi do domácí karantény, jsme se cítili naštvaněji a byli dlouho pasivnější než ostatní kolegové. Měli jsme chuť komunikovat spolu, ale ne s ostatními kolegy.

Poučení 2:
V době, která obklopuje lidi úzkostí, kdy se mluví o strachu – například z neznámého viru – a media chrlí neustálý proud varovných informací včetně počtu mrtvých každý den, namísto aby dodávala jistotu a věcně informovala, co dělat v případě, kdy nastane xy… v takové době se úzkost generuje ve většině lidí. A v každém jde o jeho vlastní způsob projevu úzkosti a také obsah, čeho se úzkost týká, je daný individuálně; vůbec se nemusí týkat viru. Najednou se v noci probudíte se strachem, že nebudete mít na nájem. Nebo se strachem, že… se něco stane. A to se dá koneckonců vzít jako slušný ukazatel toho, jak a ohledně čeho se moje jindy upozaděná úzkost projevuje, na co se můžu zaměřit, co mám třeba i prakticky zařídit, abych byl kolem toho svého tématu víc v klidu.

Poučení 3:
U mě se potvrdilo, že pravidla a příkazy registruju a naložím s nimi po vlastním uvážení, jak se sama rozhodnu. Dělat cokoli bezmyšlenkovitě jen proto, že mi to někdo nařídil, že je to zákon nebo momentální vyhláška, to je mi vzdálené. Hlavně je mi vlastní, že to pořád někde vykřikuju. Když uznám, že něco má smysl – třeba jen pro ostatní, ne pro mne – jsem ochotná to kvůli nim dodržovat. Jinak ne. Na druhou stranu až dost uvažuju, co je etické a co ne a co udělám já, abych sama pro sebe obstála. Není to vlastnost, která by zajistila klidný legální život, ale to mě baví. Radši tohle než konformismus beze smyslu. Neumím dělat věci, o kterých nejsem přesvědčena. A to se vztahuje na velké i malé věci – například pravidelně luxovat, to mě vůbec nezajímá; až ve chvíli, kdy v tom uvidím smysl nebo radost, dělám to.

A co přinesla korona-aféra vám?

.

Rubriky: Comics, Zákoutí | 18 komentářů

Načerno

PAINT IT BLACK.

Pochopila jsem to dobře, že během koronáčového stanného práva se jezdí načerno? Říkali to o meziměstské autobusové dopravě, tak nevím, proč by to nemělo platit i pro městskou.

Takže jsem načerno jezdila. Až dodneška. Dnes ráno jsem měla chvilku čas, než mi pojede tramvaj do práce, tak jsem se rozhlédla, jestli už pekárna ve vestibulu metra funguje. Ne, tahle ne. Takže se najím až odpoledne. Ale dopravní podnik vedle už jo, má otevřeno. Ještě nedávno mívali na svých pověstných okýnkách (vlámsky se to řekne loket!) nápis, že během – jaksetojmenuje, jak se ta uzávěrka jmenuje, výjimečný stav nebo si nemůžu vzpomenout, to nebude náhoda, to je prostě obranný mechanismus proti nasrání; jinak bych si to pamatovala – prostě během korona-omezení že se časové jízdenky neprodávají, leda na netu. No tak na jejich net to kupovat nejdu, tam jsem si chtěla koupit loni měsíční jízdenku a řeklo mi to, že si ji můžu koupit jen s týdenním předstihem platnosti. Tak na to internet fakt nepotřebuju.

Vidíte, jak píšu přinasraně? Asi to bude tím, že jsem před chvílí viděla televizní zprávy, jo, ty veřejnoprávní. Ty neschopný.

Prostě jsem taková čestná občanka, že jsem šla a koupila si ode dneška měsíční jízdenku. Ve stanici metra, do které jsem přijela načerno. Čtyři týdny jsem jezdila načerno. I když jsem jezdila málokdy. Předtím mě přinutili zůstat dva týdny doma. Preventivní karanténa po návratu ze zahraničí. Nemohla jsem si jít ani koupit rohlík. Internetová dovážka potravin byla přetížená, ta mi taky nepomohla. Tyhle dva týdny nuceného pobytu doma čenžuju za následné čtyři týdny ježdění načerno. To je moje cena. A to já mám pražské dopravní podniky ráda. Ony se umí dobře chovat v krizi, reagovat, informovat o změnách. Narozdíl od jinejch. Narozdíl od naší vlády a naší veřejnoprávní televize. To ten rozhlas je o dost lepší, když na to přijde. A přišlo na to už při povodních v roce 2002. Česká televize jsou sračky. Komentáře jim některým jdou dobře, i když dělat delší rozhovory by nezaškodilo. Ale zpravodajství, to ne. Prostě naprd. Když máme štěstí, řeknou nám něco o Jemenu jednou za rok… Myšlenka na možnou nesrovnatelnost národních statistik přišla až 21.4. Od bruselského zpravodaje. Takže po šesti týdnech? První relativizaci jsem zaznamenala včera, 23.4., kdy u počtu mrtvých v USA konečně napsali i to, kolik má ta země obyvatel. Ale udělat z toho relativní číslo, zlomek, jednoduchej index, to furt nic. Selhání a ještě jednou selhání. Strašit virem, to jo, ale věcně informovat o užitečných věcech pro občany? Ňáký hovno. Když něco, tak se zpožděním, až po strašení. A dávat to do souvislostí nebo nesouvislostí, hledat nějaké vstupní faktory nebo se někoho schopného zeptat? No prosím vás!

Ptají se leda Babiše a spol. Nebo nesmyslně oznamují občanům, že Babiš s něčím souhlasí. Například s rozhodnutím soudu. Dělají si srandu? Co by asi tak s rozhodnutím soudu měl dělat? Za prvé, pokud on se vyjádřil, že souhlasí, nemusejí a nemají to média občanům vůbec sdělovat. Co je to za ptákovinu? A za druhé pokud se vyjádřil, že souhlasí a chce, aby to média odvysílala, tak snad takovou ptákovinu neodvysílám, no ne? A jestli jo, tak buď jsem neschopnej, nebo jsem poplatnej vládě. A to úloha veřejnoprávních médiích fakt není. Svině Česká televize!

Zavřít ho, až bude černej. Ten Babiš. Se svojí svévolí. Chci, aby šel před soud za to, že omezil práva nás všech způsobem, kterým na to neměl právo. A on to věděl! Věděl, co a jak má dělat podle zákona, jak postavit krizový tým. Čas krize ho neomlouvá. Ani náhodou. Demonstrovat na žádný náměstí kvůli tomu nepůjdu. To bych musela demonstrovat i za neschopnost televizáků, který si platíme. Všechno to platíme! Já chci, aby stát zaplatil všechny náhrady škod všem občanům. Ať se klidně stát zadluží. Lepší než když se zadluží ti jednotliví občani. Jsou to lidi. Chci, aby šel Babiš do prdele. Do černý. A aby sem radši přišli černý žurnalisti, pokud nebudou mít prázdný hlavy.

.

Rubriky: Výštěky | 31 komentářů

Je čas na mejdan!

A takovej mejdan se sexy tancem se dá dělat i po jednotlivcích! Nehledě na to, že ve dvou nebo ve dvou domácnostech se setkávat venku můžem!

Jsem v práci, kde nikdo jiný není a dá se tam řvát víc než doma, a jedu

Lambada, Ketchup song, Samba de Janeiro, Makaréna, YMCA,

Wham!

Já si nemůžu pomoct, prostě jsem z plážových tanců přešla na písně pro homosexuály a tak, mám ty lidi víc a víc ráda.

Tarzan Boy – to je takový to uo uo uo uo uóó, podle čehož se text písně špatně hledá…

A proto

Taky trochu bizarní klip:

Na základce jsme poslouchali depešáky a trochu nudnější petšáky:

Elton John mě taky nebaví. Teda jestli znáte od něj nějakou podlahovku, tak řekněte. A tady máme královnu všech, ten klip žeru:

.

Rubriky: Výštěky | 14 komentářů

Den zkázy ve Francouzském institutu

FR. INSTITUT OSLAVUJE 100 LET U NÁS!

fr-4

Ve Štěpánské ulici v Praze sídlí Francouzský institut, kam jsme za studií někdy zašli na výstavu nebo filmovou projekci. Institut v úterý 4.3.2020 oslavoval 100 let. V úterý se někdy scházíme s Lenkou1, spolužačkou ze střední, tak proč nejít i na oslavu. Avizovali, že od 18 do 19 hodin bude na dvorku zdarma svařák a dort. Radši jsme se tentokrát sešly už v 16 hodin, sedly tradičně do hospody U Kotvy, daly si jak jídlo, tak alkoholické nápoje, a vyrazily z tohoto strategického místa pěšky deštěm do cíle.

Přišly jsme tam chvilku po šesté. Opuštěné nakloněné velké konve napovídaly, že svařák už v nich není. Právě dohrála živá hudba jako doprovod k promítaným trailerům starých francouzských filmů; těch, které my Češi známe. Neškodné komedie nám přece komunisti dopřáli. V mírném dešti někdo začal krájet dort. Nevrhly jsme se tam. Procházely jsme  přízemím a našly schody dolů. Vedly na malou výstavu. Tak jo.

Přečíst úvodní český text mi dělalo trochu potíže. Jednak jsem ještě byla pod vlivem Kotvy, jednak je ten překlad do češtiny špatný. Což bych ve Fr. institutu nečekala.

fr-1

Hned pod schody seděli dva kustodi a mluvili spolu. Kousek od nich na parketách ležel čisťoučký papírový tácek. V tmavším, francouzsky nediskriminačním odstínu. Asi někdo nevydržel čekat na dort, vztekle zahodil tácek a šel. Uprostřed podlahy byly vyskládané čtverce, trapně stejně velké, velikost strany á totožná s velikostí strany bé, jako šachovnice, slušela by jim nějaká změna. Kopla jsem do tácku správným směrem. A ještě jednou. přistál na exponátu. No vida, trochu diagonály to dodalo. Pěkné.

fr-3

Další exponáty byly čisté, minimalistické. I podlaha. A vida, ještě něco na ní leží, kousek celofánu. Sem s ním.

fr-2

Mně ty exponáty nevadily, jen jeden jo. Bílá síťka zavěšená od stropu. A nic. Bílá síťka proti bílé zdi. To teda už neberu. Jenže na podlaze se nic dalšího nenabízí, co by vhodně doplnilo tuto expozici. Co se dá dělat, musím sáhnout do vlastních zásob. Kustodi spolu pořád mluví, krásně se postavím do lajny kustodi – Lenka1 – exponát -já. Nevidí na mě. vytahuju z kabelky zvýrazňovač a zavěšuji ho vkusně do prostoru.

fr-5

Ještě posledních pár ohlédnutí, ještě se pokochat naposled výstavou, projít kolem nevšímavých kustodů na schodiště a jsme venku.
„Radši to nebudu dávat na internet na facebook. Možná by ty kustody vyhodili. Nebo mě stíhali za výtržnictví. Ale to bylo dobrý, že ti dva si ničeho nevšimli…“
„Oni se bavili o bisexuálech,“ odpověděla Lenka1.
Tak toho jsem si nevšimla zase já. Škoda.

.

Rubriky: Zákoutí | 3 komentáře