KRÁTKÁ SEMINÁRNÍ PRÁCE
1.
Měj na paměti, že rodina jsou všichni členové rodiny a zároveň je to víc než pouhý součet jednotlivců. Rodina svým členům umožňuje zažít sounáležitost, zajistit bezpečí, odpočinek a další potřeby, dává rámec pro ocenění a rozvíjení života každého svého člena tak, aby se přitom učil nepoškozovat druhé. Je dobré, když se členové rodiny /domácnosti nemíjejí a stanoví si čas, kdy se sejdou všichni společně. Může to být každodenní společná večeře, nedělní oběd, méně frekventované pravidelné společné setkávání při nějaké aktivitě, kterou děláte rádi.
Smyslem bude jednak být spolu a učit se být spolu, sám se sebou a s lidmi, jednak rozvíjet ty činnosti, které členům rodiny dělají radost a které mohou dělat s radostí i pro druhé.
2.
Do větších rozhodnutí týkajících se rodiny ať jsou vzati všichni její členové, ať hlas každého zazní a je slyšen, i toho nejmenšího, bez ohledu na to, že on sám se na rozhodnutí jako takovém nepodílí. Ať je přizván a přiměřeným způsobem informován, aby mohl vyjádřit svůj postoj nebo pocit. Podpořte ho v tom. Například právě tím, že i vy ostatní budete mít prostor vyjádřit svůj pocit před ostatními. Patří to k vzájemnému respektu, jemuž se lidé učí v rodině.
3.
Každá rodina je jiná. Není to však omluva pro případné poškozující jednání uvnitř rodiny, kam je zvenčí těžko vidět. Abys takovému jednání předešla, vídej se i s jinými rodinami. Nahlédnout do jiných modelů lidského chování v rodinách přispěje k lepšímu přehledu, otevře ti více možností chování a zvětší kapacitu tolerance, tj. umožní prožít přijetí a poskytnout je druhému. Izolovaná rodina není dobrá věc, taková rodina se zříká svých možností, ochuzuje se, když nekomunikuje a nežije spolu s dalšími rodinami, blízkými, přáteli.
4.
Rodina je systém, který hledá pro své fungování rovnováhu. Nelze jí definitivně dosáhnout, jde o proces stálého hledání rovnováhy, vyvažování při každé nové situaci, malé změně. Když se změní jeden člen rodiny (během svého zrání, vlivem zdravotního stavu, změnou práce apod.), má to vliv na celý systém. Každý člen rodiny bude hledat svou novou rovnováhu, někdo rychle, někdo obtížně. Mysli na to, že to neprobíhá u všech stejně. Někoho změna nebo ztráta zasáhne více nebo na nečekaném místě, navíc má každý jiné předchozí zážitky a strategie, jak takovou situaci zvládat. Mějte pro to pochopení, netlačte příliš rychle na člena rodiny, který například truchlí delší dobu. Mohl by se začít cítit sám, nepochopený nebo vyvržený. To by ještě prodloužilo jeho těžké období a ve výsledku by to znamenalo potíže pro celou rodinu, její sounáležitost i soudržnost by byla narušená, rodina by neposkytovala podporu, působila by na členy až moc odstředivě, jejich vzájemné vztahy by mohly dostat těžkou ránu.
5.
Děti poznávají svět hlavně prostřednictvím rodiny, učí se z toho, jak se k sobě chovají její členové. Pro děti jakožto bezbranná mláďata znamenají rodiče a rodina všechno, je to pro ně otázka života a smrti. Nezneužívej této moci jen pro svoje pohodlí nebo dokonce pro svůj pocit převahy, vycházej ze své vnitřní laskavosti a vztahovosti k druhým jako k lidským bytostem. Děti nevědomky vnímají, co se děje mezi rodiči, a jsou tak ustrojeny, že to často vztáhnou k sobě a cítí pocit viny, myslí, že za situaci mohou ony, trápí se, cítí se špatné. Proto když dojde k nepřehledné situaci nebo rozepři v rodině, ujisti děti, že s nimi je vše v pořádku, nejsou ničím ohroženy, situace se spraví a ony to nemají na starosti. Nezatěžuj je podrobnostmi partnerských potíží mezi rodiči, nezatahuj je na „svoji stranu“ v případné rozmíšce proti partnerovi. Tady není žádná strana, všichni jste spolu. I v partnerské hádce se snažte být v tom spolu a ne nesmiřitelně proti sobě; otevírá to možnost další komunikace a dohod, spokojenosti. Odvaha vynaložená na komunikaci se ostatně vždycky vyplatí.
5+
Jestli ti svět nepřipadá jako bezpečné a radostné místo, do kterého bys chtěla přivést děti, snaž se ten svůj postoj dál pozorovat a zkoumat, použij veškeré nástroje, které ti padnou do cesty, nenech to být, ať to trvá jakkoli dlouho. Záleží na tom tvoje štěstí. Bez ohledu na to, jestli do tvého života přijdou děti nebo ne.
6.
A jaké „rady“ do manželství byste formulovali vy?
.
Já bych to formuloval zhruba takhle, ale určitě méně výstižnými slovy.
Zvláště bod 5+ bych zbytečně rozváděl do šířky.
Na někoho by to mohlo působit jako utopistická čítanka, jenže tak by mohly působit všechny podobné snahy o popis teorie.
Na rady do manželství je to moc dlouhý. Sem to ještě ani nepřečtla, jsouc v práci.
Nejvíc ze všech rad do manželství se mi líbila jedna, kterou mám napsanou v jednom z letitýcxh cancáků a byla údajně od nějakého významného herce, už nevím kterého, možná Kopeckého (senilita na pokroku, moje). A ta zněla nějak na principu toho, že nejsi povinna vůči druhému zachovat lásku a věrnost, což nevylučuje, že ji ráda zachováš, a že není on povinen…, což nevylučuje…
Zkusím to večer najít. Jestli zas neodpadnu dřív než cokoli jiného.
A pak kázání proslulého evangelického kněze bývalostrmilovského Jaroslava F. Pechara z nedávné svatby mojí ségry. Který shrnul všechna ta biblická tvrzení, jaká je či spíš není láska, do tří bodů. Skvělých.
A už taky vím prd. Jedno z toho bylo nesobectví, jedno komunikace (to mě zasáhlo, to chybělo u nás)… A to třetí matně… společný pohled do budoucna, či tak něco? Nevím. Musím se zeptat ségry.
Nejdůležitější je pětka. Rodina se zakládá, aby děti měly zázemi. Děti si pak v rodině hledají místo a vpečeťuji v prvních letech života základní strategie přežití. Tyto budu tvořit jejich osobnost celý život. Tedy budou se s nimi celý život nějak vyrovnávat. Děti do rodiny patří… jinak je to partnerství, tedy svazek dvou lidí nikoliv rodina. Rodinu může tvořit více lidí, kterí nejsou partneři, ale tak nějak součást komunity. (švagrové, babičky, tety etc…)
Ale kdybych měla psát sama za sebe, bez přečtení článku, tak pro mě je rodina společenství, do kterého člověk vždycky bude patřit, ať se udá cokoli, vždycky to bude jeho jistota kořenů a slova „doma“, a totéž by měl poskytnout i svým dětem.
A lidi z té rodiny už vždycky budou patřit k němu, ať se udá cokoli.
A z té 4 a 5 vyplývá všechno ostatní, co by člověk měl a neměl.
Když vím, že peníze jsou potřeba na nákup jídla, zacházím s nimi tak, abych si mohla koupit jídlo.
Když vím, že rodina jsou a budou lidi, kteří jsou a stanou se součástí mého života, mě samé, jednám vůči nim jako se součástí svého života. Sebe sama.
Většina párů co znám se berou až mají děti. Teď mě zval bratranec na svatbu, má dvě děti. A můj nejstraší měl taky dvě děti. Mladší se oženil asi po 6 letech vztahu, kdy se rozhodli mít dítě.
Vnímám rodinu spíše z pohledu dítěte než z pohledu dospělého. Díte se rodí do rodiny, dospělý rodinu jakoby za sebou vleče či do ní přispívá. Většinou oboje. Nebo nic. Dítě bere rodinu jako kus sebe, je na rodině závislé, je to pro něj něco zcela samozřejmého co k němu patří.
7
A z dítěte jednou nebude dospělý? Nebude už pak součástí té rodiny?
Já nevidím rodinu pro dospělého jako něco, co vláčí za sebou. Jasně, že ho stojí více práce, námahy, energie, než ho stála jako díě, ale je to něco za něco, pro mě je moje rodina – i širší rodina – opravdu důležitá, tak, jak jsem psala. Jako vědomí náležitosti někam, souzvislosti s něčím, kořenů… Domova v nemateriálním slova smyslu, stálosti v proměnách života.
Možná Ratko, že ten náš náhled se zase liší kvůli tomu, že ty v jedné rušné a náročné rodině žiješ, já jsem v podstatě sama. Je pro mě daleko citelnější a citlivější vědět, že mám svoje příbuzné, s nimiž jsempropojila kusy svého života, stali se mou součástí, pořád k nim patřím, ráda je vidím, když se setkáme… mám svoji smečku svoji příslušnost někam…
Bez ní bych byla osamělý ztracenec.
I bývalý manžel je pro mě pořád manžel. Protože byl a už mu to nikdy nikdo neodpáře, jsme dík námi založené rodině spojení, i když rozvedení.
Amen. Jen asi co se týká nezatahování dětí do problémů dospělých – tady musím trochu nesouhlasit. V mé rodině rodiče prohádali celé mé dětství, ale směrem ke mě se „nic nedělo“. Chápu, že mě tím rodiče nechtěli zatěžovat, ale oni občas děti cítí víc, než rodiče ví. Co se týká krizového managementu, určitě vztah nezahazovat po prvním problému, ale ani nelátat, pokud to prostě nejde roky. A neříkat dětem, že jsou rodiče spolu jen kvůli nim:) Jinak jak to čtu, úplně jsem viděla nějakou moudrou pratetu v naškrobený zástěře s naběračkou nad knedlíkama v hrnci, jako Dobromilu Rettigovou:)
9
Jo, ta škrobenost mi z toho taky trčela. :-) Taková intelektuálská upjatost.
Ale to holt asi patří k seminární práci.
Moji rodiče se taky hádali, a pořád kvůli mě. A byli pořád v napětí…. tatínek se vybil záchvatem vzteku a maminka naříkala a naříkala jak je tatínek na ni zlý. říkala jsem si že takové rodiče nechci, že to nejsou moji rodiče a odstřihla jsem se velice brzy … od emocí a citů. Abyych se tolik nehroutila protože jsem byla labilní, ale ono to životem nejde, ty emoce sice překážejí ale pokud nejsou emoce, živote je takový šedivý a tak jsem postupně opět přicházela „k sobě“. A teď vím že dospívání je hrozně těžký proces a není to vina rodičů, pokud je dospívání těžké. jedinou vinu mohou rodiče nést v tom, pokud dětem nedovolí dospívat a všecko za ně umetají.
A tak díky i za divočejší rodinu, pořád lepší než žádná. Otec co křičí, nadává a schovává se v garáži či v práci je furt lepší než otec, který není. Ale samozřejmě nemluvím o lidech psychopatických co ubližují, taky sou takoví, ti by děti neměli mít. Ale takoví ti normální chybující, tpadající, něco kazící a napravující, co se ztrácí a nacházejí… to jsoudobří rodiče i když to děti ještě nevědí. ale časem na to přijdou, že i rodiče s chybama jsou rodina.
Člověk je od přírody zvíře tlupové. Tlupu potřebujeme, mimo tlupu nemůžeme žít. Proto si tu svou tlupu musíme prostě hýčkat.
Psice
9
no, právě – nezatěžovat detaily, ale jasně ujistit a přehledně přiměřeně informovat, protože děti si všimnou všeho a má to na ěn nějaký vliv, to jsem tím myslela.
9,10
Škrobenost je schválně, to byla moje představa, jak to napsat v souladu s učením katolické církve. Asi mám škrobenou představu.
2 ru
nojo, ty tři věci to asi budou -nesobectví, komunikace a společný pohled do budoucna.
Výstižné.
Akorát já to musela mít na dvě stránky a v pěti bodech.
4,5,12
ano, tlupa je nutnost.
Kamarádka tomu říká „člověk je tvor vztahový.“
Já říkám, že vztahy s druhými, vztah k sobě samotné a vztah k transcendentnu se vzájemně ovlivňují. Nebo zkreslují. (Takže např. je docela dobrý tušit nějaké transcendentno jako takové a vědět, že pokud se mi zdá kruté nebo nějaké, tak je to mým vlastním zkreslením a ne tím transcentntnem samotným.)
ratko,
ano, pro děti je rodina to jediné, co mají a na čem závisí.
Dospělý si pak už nějak poradí i kdyby rodinu neměl; pokud původně měl to štěstí v dětství, že ji měl nějak fungující. A pokud neměl, bohužel si taky musí nějak poradit :((
Jirko* 1
utopie by bylo, kdybychom si mysleli, že takhle všechny rodiny můžou fungovat a fungujou. Tohle jsou kýžené možnosti, ideál, ke kterému se dá a má stále směřovat (a tak to formulují katolíci), i když nikdy ho nedosáhneme dokonale, to nelze, nikdo z nás.
z bodu 5. Děti nevědomky vnímají, co se děje mezi rodiči, a jsou tak ustrojeny, že to často vztáhnou k sobě a cítí pocit viny, myslí, že za situaci mohou ony, trápí se, cítí se špatné.
jo. jenže nevím jak z toho ven. I když jim rodiče začnou vysvětlovat, že to není jejích vina, stejně si to vztáhnou na sebe. Vida, já si taky myslela že se hádají kvůli mě… dokonce to i někde píšu. Bůhví proč se hádali a ubližovali si navzájem. To mě pokaždé bolí když vidím že lidé si ubližují, třeba slovem, úšklebkem nějakým opovržlivým posunkem. Vždycky je příčinou chybějící respekt a to se učí i dítě. Vidí nerespekt a přesně tak (identicky) tento nerespekt přejímá také.
18. kolik potíží by si lidé v životě ušetřili, kdyby se respektovali.
18
Myslím, že nutně nepřejímá. Taky může vnímané v sobě kompenzovat ve formě negace vnímaného. Viz debata pod posledním článkem u mě.
19
A kolik hádek. :-)
Ale nepíšeš ty sama, jak je potřeba právě v manželství občas nerespektovat se a dávat průchod emocím i za cenu hádek, urážek, ba i „poprání se“? :-)
21. to ano, teď mám spíše na mysli že tyto hádky vznikají z nerespektu. že a priori je spouštěčem chybějící respekt ale ten se nedá natlačit uměle, ten se rodí jak poznání důstojnosti druhého. Tedy jeho práva na osobní důstojnost i když chybuje a je to celkově debil (omlouvám se) Je to protimluv, paradox… ale jinak se z toho člověk nedostane, asi jen tak že připustí že ať je ten druhý jakýkoliv … i on sám (tedy já sám) je na tom stejně a oba máme stejné právo na lidskou důstojnost. tedy být respektováni.
22. a nemělo by se z tho udělat dogma…tedy smrtelé vážno co ubije jakýkoliv život v zárodku. Spíše v pozadí lidské pestrosti by to tak nějak mělo být ukotveno (lidská důstojnost a respekt) a přirozeně vyrůstat nebo pramenit i když se ti dva perou, přesto se respektují. Tedy váží si jeden druhého a je pro ně čest, že mohou být s tím druhým. Sdílet s ním místo a čas. i vzájemné hádky, ale v pzadí je respekt a radost z přítomnosti druhého.
22
Tos to hezky zauzlovala. :-)
Ale právě tím spíš, že si připustím, že i já sám(-a) jsem debil, přeci nebudu urážet druhého, natož v manželství.
zrovna tak to neznamená, že když druhého respektuju, že to musí být smrtelné vážno, hraní si na nedotknutelnost.
Jinak ad 23 rozumím a chápu a vidím to stejně. Praní se ve smyslu pošťuchování mi přijde milé a intimní. Ale urážení se s ječením do debilů nebo shazování se opovržením mi prostě už přijde za hranou. Za mojí osobní.
možná je to úplná blbost co jsem napsala…nesrozumitelná. vážím si svého muže čím jsem starší tím více. a taky se s ním hádám víc, jsem vzpurnější a protivnější. a šťastnější. I máma mi řekla, že jsem se hodně změnila. Sama to nepoznám, protože manžel mi nadává a peskuje mě furt stejně a děcka mě jen chválí :-) Ale možná tím jak jsem věkem pomatená, tak jsem více lidská ve své bezbrannosti. a snad je příjemné se mnou pobýt.
tu 25 jsem napsala před tvojí 24.
Ale abychom se vrátili k původní myšlence – je tedy hezké, když se napíše „Kolik potíží by si lidé v životě ušetřili, kdyby se respektovali.“
Jenže co je to respektování se?
Nakonec zjistíš, že pro každého něco trochu jiného.
Takže ty můžeš mít pocit, že druhého respektuješ, ale on s tebou ten pocit vůbec sdílet nemusí.
Ergo – ani to tedy není zárukou likvidace problémů.
Nakonec je potřeba i ta komunikace, empatie, dobrá vůle… A asi třicet dalších věcí.
23 nojo.
28
k tomu respektování právě patří komunikace, empatie, dobrá vůle, to je toho součást. A kdovíco dál :- )
U mě je respekt nejslabší místo. Protože moji rodiče nikdy nikoho nerespektovali, ani máma ani táta. a já to tak nějak jako dítě nasávala jako svojí přirozenost.
Stříhám maminku pravidelně. Bavili jsme se o tom, že si nemá umývat vlasy. Několikrát jsem jí to řekla, ona mi to zopakovala a přijdu a vlas má na všeck strany čerstvě umytý. Proč si ty vlasy umyla, když jsme se domluvili že ne. Prý si nakonec řekla abych nemusela šahat na špinavou hlavu :-)) Takže vůbec nerespektovvala naší dohodu a udělala si to opět podle svého. Takže jsem honila lítající vlasy a nadávala jí u toho.
Jenže toto „mít svojí hlavu a svůj názor“ je velice obtěžující ve vztahu. Prostě když se dohodne že to bude takhle tak i kdyby to 100x uměl ten druhý lépe jinak, tak ctít že to tak bylo dohodnuto. To my neumíme, furt vymýšlíme něco „podle sebe“. Neakceptujeme (já a máma) že někdo to dávno zná a je na to obecný návod.
29
To mi už přijde, že k respektování patří už teda skoro všechny kladný vlastnosti a postoje A to si myslím, že asi není, repektovat tě může i člověk neempatický, nabručený mrzout, který má jedinou dobrou vůli – neotravovat se diskuzema s tebou.
31. A není to spíše ignorance než respekt?
32
Když píšu „respektuje“, tak myslím respektování. Tj. uznává jako plnohodnotnou osobu či kolegu, přiznává prostor na tvůj názor na věc, na tvoje konání ve společném prostoru, bere ho v úvahu, nekoná proti tobě, ale za nějakým společným cílem, neshazuje tě, neponižuje – a ani neignoruje.
33. s tím souhlasím. Taky každá snaha prosadit si „svůj“ názor i když s převědčením že je to pro druhého dobré, je nerespekt. Tedy dotýčná osoba se domnívá že to ví, zná líp. Je to dost komlikovaná věc. I snaha prosazovat si to svoje… může být nerespekt. Může a nemusí. Pořád cítím že neznám míru.
34
Ano.
32
To mě přesně napadlo.
33
Aha, budiž, ale trochu pochybnà motivace pro to, aby to bylo to, čemu říkám respekt.
30
Já bych si ty vlasy taky umyla, že stejného důvodu, jako respekt k tobě.
36
No, a už je to tady – jen se domluvit, co to vlastně je ten respoekt. Mejt, nebo nemejt vlasy?
V tomhle případě je i dobrá vůle kontraproduktivní. Suchý respekt bez rádobyempatue a dobré vůle by to citelně zjednodušil. :-)
Jsem byla já.
Jinak 36 ad 33 – pro mě je to přesně to, co má být profesní respekt. Aby to v práci fungovalo. Proto to taky mezi chlapama možná funguje líp – bez komplikujícího balastu snah o empatii a projevování dobré vůle. Tu ať projevuje hlavně šéf pravidelně jednou za měsíc. :-) Případně k tomu dvakrát za rok při určování termínů dovolenejch, ehm…
37
Jo, kontraproduktivní. Já bych si tu hlavu umyla, ale kdyby mi ten parťák řek důrazně, ať si ji nemeju, že je to pro jeho práci pak lepší, tak bych si ji nemyla, to je fakt.
39
: )jo, na tom něco je!
36. jenže my si to vysvětlily, domluvily se proč ne… že už minule jsem měla problémy. A maminka že jo, že tedy si je neumyje a opět podle svého. Vůbec nevzala v potaz moji žádost. Vyignorovala ji.
39. přesně tak! proto se chlapi domluví ženy dělají zmatek a komplikace. Právě pro ty rádoby emptické snahy. Kolikrát jsem dostala vynadáno, že vnáším do situace „jasno“, tedy tam kde to již je domluveno ale já vymyslím ještě nějaké vylepšení…. třeba jen nápad a hned se to uzlí.
Takže jaké rady do manželství?
Počítat se vším a nic nebude takové jako představy že to bude :-)
Dát manželství čas a šanci i když to dře a je to celé na pytel.
Nevyčítat a nedělat ukřivděnou/ukřivděného
44
S tím se dá souhlasit naprosto. .-)
Píšu si do deníčku dnešní datum, s poznámkou, že se Ratka s Rulisou shodly hned ve třech bodech naráz :-)
Kdysi jsem viděl dokument s Woody Allenem, jeho součástí byl i rozhovor s ním. Od té doby se na něj koukám jako na vztahového sobce, který furt vytrubuje obdiv k fungujícím vztahům, ale sám není ochotný na nějakém zapracovat. Vůbec netuším, jestli to tak opravdu je, možná jsem nepochopil jeho ironii, nebo hranou roli, přestože to nebyl klasický film. Ale co mi zůstalo viset v hlavě nezdravě dlouho, jsou jeho slova o manželství, které popisuje jako pokus o řešení problémů ve dvojici, které by samotný člověk nikdy neměl (nebo tak nějak).
46
:-))
(Na první i poslední větu.)
46. jj. ta poslední věta je celkem výstižná.
A s Ru se shodneme delší dobu :-)
Jirko* 46
shodu tiše pozoruju :- )
Woody Allen – taky někdy nevím, jestli paroduje, nebo mudruje nebo co, ale vzít si za manželku dítě, co jsem vychoval, to nepochopím.
49. zeptám se asi moc hloupě… a proč ne?
50:
A máš nějaké rozumné důvody proč ano?
51. rozumné ani né, ale nerozumné ano.
Je to umělec a tedy bez zábran. Ta dívka není jeho vlastní a tudíž to není incest. A ta dívka ho jako umělce a asi i charismatickou osobu zbožňovala. Myslím že je hodně dcer co zbožňují otce, ale protože jsou jedné krve a „není to slušné“ tak to berou že ten otec jim nepatří… u teto dívky to asi bylo jinak. Pokud je z východu (Asiatka) nemá zábrany, je zcela oddaná otci.
52. Z takové blízkosti a vzájemné adorace může vzniknout velká láska (a závislost)
Je to umělec a tedy bez zábran.“
To je úžasná definice.:-)
Woody Allen čelil několika obviněním ze sexuálního zneužití svých adoptivních dcer.
Takže v té 53 ses trefila.
Ještě můžeš přidat Jacksona, jak ty děti co si bral do postele, platonicky a láskyplně miloval.
Ach jo, Ratko…:-(
Jsem trochu nevrlý, protože mi kroupy docela dost „vylepšily“ moje poprvé hezky vypadající auto.
Ale vzhledem k tomu, že se to přihodilo na dálnici a čelní sklo na rozdíl od metrových důlků v kapotě vydrželo, jsem vlastně rád, že jsem to přežil.
Mám asi se svým autem incestní vztah.
Ale nepřál bych vám ani s těmi německými turisty něco takového na dálnici, kde není kam se schovat, zažít.
To byl adrenalin jak na koncertu Rolling stones.:-)
Ale teď jsem byl svědkem, jak tu jedna socka obcházela svoje SUV a vypadala z následků těch ledových balvanů na svém zaparkovaném miláčkovi docela na mrtvici.
To já jsem zatím jen z toho tvého psaní, takže dobrý:-)
Ad 49 a pokračovánbí – je to jen otázka kultury naší konkrétní společnosti.
V jiné by se nad tím vůbec nepozastavili.
Protože rozumové odůvodnění, proč ne, to skutečně nemá. Čemu to vadí, krom našich výchovou zformovaných po/citů a morálky?
57:
Ru, téma je …..
58
Téma je irelevantní, když píšeš o kroupách na autě, že?
57. v tomhle smyslu to bylo myšleno… že rozumové zdůvodnění to nemá ale nerozumných celkem dost a vypsala jsem je.
To je pravda.
Takovou tragédií se téma vyčerpalo.
Co jsou proti tomu otcové soulozící se svými dcerami, byť adoptivními…
Dějinný kontext a morálka to vyřeší.
Akorát já budu mít poďobaný auto:-)
61. a máš ho fakt poďobaný?
61. z nějakého důvodu mě woody alen nijak nepohoršuje, spíše mi je šumafuk. Koukám že těch žen měl více a o té poslední je tato informace: Potřetí se oženil roku 1997 s adoptivní dcerou své tehdejší partnerky Mii Farrowové Soon-Yi, se kterou později adoptovali dvě děti. To je zajímavé, nebyla to jeho dcera nýbrž adoptivní dcera jeho partnerky s kterou nebyl sezdán….tedy to je adoptivních dětí celá hromada, jelikož i s tou poslední Soon-Yi děti adoptoval. JInak ohledně souloží s „dcerami“, nejednalo se o jeho dceru a bylo jí již 21 let. Celý další cirkus byl válkou uražené manželky.
62.
62.
Mám.
A hodně:-)
Byl jsem varován, abych nevyjížděl, ale tady to dopadlo asi ještě hůř.
Já ty šrámy utrpěl aspoň v boji na cestě, ale tady lítají chlapi s mobilama a fotí si místo atraktivních dcer díry na svých drahých autech.:-)
No já tu střechu zastříknu lakem a na plechovou kapotu vpředu seru.
Hlavně, že sklo vydrželo po cestě.
To mohl být docela malér, kdyby na té dálnici ne.
Tirák přede mnou kličkoval jak zajíc před myslivcem a nechtěl bych ho tam teda ulovit.
Tak konec dobrý, všechno dobré…
65. ještě že tak. my vyrazili s celou rodinkou do lomu… jenže snacha je tak pomalá, že jim to trvalo celou hodinu než si sbalili věci a pak všecko hrozně pomalu, takže jak jsme přišli k lomu začalo pršet a bouřit, děcka jsme zabalili do ručníků a jelo se v šíleném dešti zase domů. Naštěstí asi jen 4 km. A zahrádka zalita… myslím že ani Ru nepotřebuje sousedku na zalívání :-))
66
Tak dva dny. Když bude horko, tak truhlíky jen den.
63 ratko
Vůbec nesouhlasím.
Ani s 52, zcela ani s 57,60…
Když jsem otec, byť adoptivní (ad 63, ta holka byla adoptivní dcera Mii Farrow a Mia Farrow byla partnerka W.Allena, se kterou žil, i s těmi dětmi asi nějak, pravděpodobně – podrobnosti snad ani nechci vědět: ),
tak můj vztah k dítěti je otec – dcera. Pokud jsem nezdravej, možná je to vztah jiného typu.
Když jsem dítě, byť adoptivní, můj vztah k adoptivnímu otci je dcera – otec. Je to rodič. Který je pro dítě životně důležitý. Nelze aby nevzniknul vztah dítěte k tomu otci. Vztah jako k rodiči, ne ke kamarádovi, sourozenci, sousedovi, vzdálenému strýčkovi, prostě vztah k otci. Kterej má moc. Protože rodič je životně důležitej. To máme jasně daný, jsme mláďata dlouho dost bezbranná a jánevímco. Rodič je autorita (nějak zformovaná dle chování v rodině, ale to je teď vedlejší). Když je mi 21, tak asi taky, žejo… to není moc, 21 let. Ten vztah není já a ty, není my dva partneři, je to vztah dcera a otec. Takže:
Začít si s adoptivní dcerou je pro mě forma zneužití už sama o sobě, bez ohledu na to, jak to probíhá atd.
68. psala jsem že on nebyl adoptivní otec, Miu Farow byla sice partnerka ale ne manželka. Je možné že její děti nebral jako otec, zejména pokud byly již dospělé. Je to pak na jiné úrovni než dítě a dospělá osoba.
69
noto néé, to je stejný. Než byly dospělé, tak nebyly dospělé, doprčic!
70. jenže v tomto duchu jsou všecky nerovné vztahy jako třeba profesor – studentka. Né že bych s tím souhlasila, ale linie kdy se jedná již o zneužívání je velice tenká.
71
no samozřejmě, ano. Ovšem rodič – dítě je teda hardcore.
72
A co bratr – sestra?
72. právě že tam to necítím jako rodič – dítě. V tom je velká zrádnost, podobně jako nevlastní sourozenci (nepokrevní). Právě blízkost soužití může zažehnout jiskru mezi geneticky vhodnými partnery (prostě geny mezi nimi ladí)
74
Ano, tak jsem tu 73 myslela.
68
Ona nebyla jeho adoptivní dcera. Byla to prostě mladší nepříbuzná žena v domácnosti, a pokud on je zatížený na partnerské vztahy otcovského typu a ona na partenrský vztah, kde muž je silná a dominatní autorita, tak se to takhle vyvinulo.
Případů, kdy zeť zvládl i maminku, taky není málo.
Spokojená rodina, v níž se cítí všichni členové dobře, je vážně umění a není právě lehké ji takto ukočírovat. Různé životní události zasahují do života všech jejich členů, někdo je chvíli vítěz, jiný poražený a dá pořádnou práci nalézt správnou rovnováhu.
77 Miluško,
přesně tak. A to hledání rovnováhy je nekončící proces.