Noční dobrodružství Lišky Ryšky (polární)

NAKLÁDANÝ HERMELÍN NIKDE…

U Kalendů jsme se sešli čtyři – dvě holky a dva kluci, samé známé postgraduální firmy. Jako druhou večeřičku jsem si chtěla dát nakládaný hermelín, ale už jsem to nestihla. Vrchní nás skásnul nějakou dobu před zavírací hodinou; možná proto, že jsme mu narafičili do cesty dloooouhé veslo, na jehož levitujícím listu trůnil půllitr s pivem. Vymysleli jsme při té příležitosti novou olympijskou disciplínu – skok padákem na veslo. S finálním napíchnutím… Veselili jsme se v řeči vydatně a drsně.

Přesunuli jsme se do jiné podskalské hospůdky, kde zpívali a hráli staří pardi. Hospodský v modrém svetru mi řekl, že nakládaný hermelín nemají. Později přišli tři starší chlapíci, vypadali na mariášníky, nehráli nic, ale nakládaný hermelín dostali. Kolega vytáhnul šňůru z mého trika, co to šlo, a přivázal její konec za ucho půllitru druhého kolegy. Vzápětí jsem si tak hned trochu piva vylila do klína, což vzbudilo velký smích a ohlas v lokále. Jak jsem vytahovala z kapsy pánský bílo-zelený kapesník, abych si otřela sukni, zvrhnul se půllitr znovu, polil stůl a účet. Ten se rozmočil a pivní čárky se přetrhly vejpůl. Utřela jsem stůl, přerušila pupeční spojení s půllitrem a pivní kapesník jsem vrátila do kapsy u bundy. Asi v jednu hodinu jsme vyšli ven. Na železničním mostě jsem měla tu čest být svědkem zvukomalebného močícího rituálu, ale musela jsem stát dvacet metrů opodál, aby ho kolega pořídil. Druzí dva z naší partičky stáli dole na tramvajové zastávce, takže měli horší poslechovou kvalitu. Předpokládám, že moje tchýně si na noc zavřela okna, výjimečně tou dobou neměla špatné spaní a o vltavském rituálu nic netuší.

Od železničního mostu jsem šla svižným krokem po smíchovské straně na tramvaj 57 na Klárov. Chtěla jsem se zajít podívat na schůdky do čertovkovské restaurace, ale slyšela jsem, že mi v patách sviští noční tramvaj, tak jsem se nezdržovala, zároveň s ní dorazila na zastávku a nastoupila. Ráda jezdím noční tramvají a dívám se, jak cestující spí s hlavou opřenou o sklo nebo padají do uličky. Teprve uvnitř jsem zjistila, že mám zmrzlý obličej; venku bylo asi patnáct pod nulou. Jak rozmrzal, v teple jsem usnula. Ale ne s hlavou opřenou o ledové okno. Probudila jsem se na konečné stanici na Bílé Hoře. Sotva jsem se vydala Bělohorskou bělo-horskou ulicí k další zastávce směrem zpátky do města, předjela mne tramvaj 57 a řezala si to pryč, beze mne. Švihala jsem si to pěšky celou cestu po Bělohorské (tři kilometry?), nikde nikdo. Sklovitý tvrdý sníh, mráz, tma, lampy. Na ten třeskutý mráz jsem byla málo vybavená, protože my lišky nerady nosíme tlusté teplé oblečení, které by nás omezovalo v pohybu. Jak jsem byla rozeběhnutá, ani mi nebylo moc zima. Cestou na Lišku štěkal velký černý pes za nízkým plotem. Ale neskočil na ni, takže docupitala sněhem do svého doupěte ve tři čtvrtě na tři ráno ve středu 11.1.2006.

Komentáře

[1]Jája, web, 22.2.2007 12:55

Perfektní článek, skvěle se to četlo a navíc jsem milovník nakládanýho Hermelínu a mívám podobné problémy s jeho dostáním :)))

[2]Liška, 22.2.2007 15:41

Ohó! Výborně! To mi připomíná, že bych si mohla koupit hermelín a naložit si ho ještě dnes. Hned dostává můj večer nečekaný nový smysl! Jestli dneska něco klapne, tak nálož hermelínu.

[3]Jája, web, 26.2.2007 20:50

Já už se na to chystám nekecám čtvrt roku – na to nakládání – a ještě jsem se k tomu nedobrala… Ale bylo by to fajn, udělat si ho přesně podle svý chuti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.