Liška si rekapituluje rané mládí

MY JSME VLASTNĚ MUSELY BÝT ŠIKOVNÉ HOLKY…

Byly jsme dvě, šestnáctileté, a vedly oddíl dětí.

Vypadaly jsme skoro stejně, všichni si nás pletli nebo považovali za sestry. Lenka byla o půl roku starší, zkušenější ze svého domovského oddílu, zodpovědnější (aspoň v něčem); však je také starší sestra svého bratra, kdežto já jedináček (proklatě!). Já se naučila hrát na kytaru, začala se pídit po knihách plných her pro děti. Tehdy, na samém počátku devadesátých let, jich mnoho nebylo. Ještě že jsme měly nadání improvizace, nápady a smysl pro pozměnění her, jejich adaptaci na konkrétní prostředí, počet hráčů a téma celotáborovky. Jak děti v oddíle rostly, rostly i naše zkušenosti a mohly jsme připravovat (někdy ve spolupráci s jiným oddílem a jeho vedoucími – kamarády) složitější hry, v klubovně, v pražských parcích i ulicích, na výletech a víkendových výpravách, o jarních prázdninách na horách, na letních táborech. Tím jsme žily. Oddílové schůzky a jednodenní výlety jsme podnikaly s dětmi samostatně, jinak s námi vždy musel jet někdo plnoletý. Dnes se trochu podivujeme tomu, jak nám rodiče dětí důvěřovali. Myslím, že dnes už taková atmosféra nepanuje. Také se všechno hodně zformalizovalo, zbyrokratizovalo, a následkem toho zprofesionalizovalo; protože bez rozličných zkoušek a školení není vedoucí vedoucím. A udělejte si na všechna ta školení čas ve své pracovní době!

 

Ven s dětmi jezdí většinou studenti (nebo pedagogové); já jako dlouholetý student jsem se tomu mohla věnovat intenzivně asi deset let. Když jsem nebyla o víkendu venku s oddílem, byla jsem tam s partou kamarádů nebo jen se svým klukem, který ostatně jezdil jak s dětmi, tak s partou; pořád jsme byli spolu. Potom druhá "várka" dětí odrostla a spárovaní kamarádi dorostli ke svatbám a povili děti. A už nebylo moc s kým jezdit. Pozvolna. Napřed mi lesy a hory, zříceniny a řeky chyběly; za ty dva roky mě partner přesvědčil, že už spolu pár let bydlíme, jeho táta umřel a můj je po těžké mrtvici, strýčky a tetičky to možná brzo čeká – tak se vezmeme. A pak se mi přestalo chtít někam jezdit (předtím jsem byla přesvědčená, že mně se to nemůže stát), už to nebylo tak důležité. Už pro mě nebyl tak důležitý ani náš vztah. Potřebovala jsem vyletět někam jinam, najít si pro sebe něco jiného. Udělala jsem to. A měla pocit, že je to snad poprvé, co jsem doopravdy se svým životem udělala něco sama. Že žiju a jen nepovlávám světem, ve vleku okolností a jiných lidí.

 

Teď o víkendu jedu na návštěvu – za Lenkou a její dvouapůlletou holčičkou a manželem, se kterým se známe z výprav taky už od šestnácti (stejně jako s mým bývalým manželem). Možná pojede i jedno naše oddílové "dítě", kterému už začal druhý semestr na universitě. Těším se.

Komentáře

[1]Liška, 16.3.2007 16:49

PS: psala jsem zřejmě inspirovaná Povídá-lenkou, Pařezem, Ebou, jarem a víkendovou návštěvou.

[2]Pařez, mail, web, 16.3.2007 17:20

Kytaru: ano

[3]Eba, web, 17.3.2007 22:41

Jo, musely jste být šikovné holky a musely jste mít sakra odvahu! Smekám před vámi svůj virtuální klobouk s lístkem břečťanu za krempou.

Vane nás to různými smery, život, osud, náhoda a rozhodnutí. Někdo zakotví, jiný radši jede dál, někomu stačí trocha jistoty, jiný hledá víc. A když najde víc, tak to pak stálo za ten risk, ne?

Těší mě, že jsem tě mohla trošku svojí kaší inspirovat. Měla bych to asi dělat častěji. :)

A kytaru? No vážně, ano!

[4]jes-terka, web, 19.3.2007 10:37

Tak Liško, jaká byla výprava? :) Sestra moje malá dělalal taky vedoucí, asi šest let. A jak říkáš, mnoho lidí u toho moc dlouho nezůstane. Alespoň u těch, které znám, je to vesměs škoda…

[5]anina, 19.3.2007 12:35

Potřebovala jsem vyletět někam jinam, najít si pro sebe něco jiného.Udělala jsem to. Gratuluju Liško, taky se mi to párkrát povedlo udělat. A taky párkrát ne…

[6]Liška, 19.3.2007 13:02

Anino, "taky párkrát ne", to zní živoucně. Já se pořád nestačím divit, kolik toho ještě budu muset udělat.

Pařízku, to zírám! Kytaru ano? Hohóóó, u kterého pražského mostu, kdy, za kolik, jakže?

[7]Liška, 19.3.2007 13:11

Jes-teričko, víkend dobrý, za dva týdny přijedou Lenka2 s holčičkou na návštěvu ke mně a v plánu tentokrát nemáme pečení perníků ani batikování, ale prstové loutky! Takže se musím podívat k šikovné Ebě pro inspiraci, hlavně technickou, jak vypadají zezadu…

[8]Pařez, web, 20.3.2007 00:07

Kde – já se nejlépe orientuju u Palackého mostu :-)
Kdy – ráno nestíhám, takže napřed musím dopravit nástroj do práce, a až tam bude, tak někdy cestou z práce – to je mezi 17 a 18 hod.
Za kolik – koupil jsem ji před třiceti lety za 420,- Kčs (myslím), z hlediska účetního má hodnotu nulovou :-)

[9]Pařez, web, 20.3.2007 09:02

Přivlekl jsem ji do práce. Mail mám _ghost(zavináč)centrum.cz, moc se mi nechce sem psát číslo mobilu.

[10]Liška, 20.3.2007 09:31

Hohóó, díky vřelé! Napíšu na pařez-ghost-zavináč-centrum. U Palackého mostu se též orientuju dobře a též tam nemůžu být dřív než mezi 17-18 hod. Jenže buď dnes, nebo až v pondělí. Díkyyyy, Pařeziii, napíšu. To je teda bomba.

[11]Pařez, web, 20.3.2007 11:41

Dnes by to šlo, takže napiš.

[12]Liška, 21.3.2007 08:46

Kytara je tadyyy!
Jdu o tom napsat víc.

[13]Eba, web, 21.3.2007 08:48

Ale honem! :)

[14]Liška, 21.3.2007 08:59

Už je to tam. Slávááá!

[15]Chronikarka, web, 24.3.2007 16:22

A já tu vedoucí dělám teď :o). Poznávám se v tom Tvém nadšení… Jenom to dítě budu povíjet až za hóóódně dlouho, a toho partnera snadčasem také najdu :o). A na kytaru nehraju, nývrž na klavír.

[16]Liška, 24.3.2007 18:27

Chronikarko, NÝVRŽ je skvělé hudební slovo – dík za inspiraci!
– Nehraju na kytaru, nývrž vržu na cello.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.