Liščí fňufání

Inspirována Aninou a jejím fňuknutím nad prožitými hezkými chvílemi si Liška uvědomuje, že také občas fňufá (lišky fňukají FŇUF). Druhý den po nebývale příjemném bohatém zážitku když si ještě dovede vrátit včerejší vjemy včetně hmatových, derou se jí slzy do očí. I při vzpomínce na dřívější silné emoční zážitky – třeba na období bláznivé zamilovanosti.

Moje nejstarší vzpomínka na takové fňufání:

Je mi pět let a jsme s rodiči a jejich kamarády a jejich dětmi na chalupě, kam jsme rádi jezdívali. Hrajeme fotbal. Já jsem brankář a stejně starý Jakub je útočník i obránce. Proti nám dvěma je družstvo asi pěti dětí, o něco mladších než my. Dospělí dohlížejí. Prostor mé brány je vymezen dvěma cihlami. Brána se mi zdá nějak velká – neobsáhla bych ji celou, kdyby někdo chtěl dát gól; hra se sice soustřeďuje téměř výhradně na prostor před druhou bránou, ale co kdyby. Brána má být přece velká tak akorát! Nenápadně ji proto zmenšuju, po kouskách. Asi jsem to přehnala – jeden strejda si toho všimnul a zase bránu zvětšil. No nevadí, až se nebude dívat… Sportovní Jakub střílel jeden gól za druhým, až se do hry vložilo i pár dospělých – na straně protivníka i na naší straně. A pak mi střelili gól. Pamatuju si, jak jsem se večer myla – žínka plavala v lavóru, kam mi máma nalila teplou vodu z plechové konve – a rozbrečelajsem se usedavě, protože jsem věděla, že už se to nikdy nebude opakovat, už nikdy neproběhne stejně takové krásné odpoledne. A rodiče mysleli, že brečím možná proto, že jsem dostala gól, a táta mi říkal, jak pěkně jsme fotbal hráli a jak bylo těžké mi gól dát.

Komentáře

[1]anina, 12.4.2007 13:29

Nojo, Lištičko, ale to jsi byla malá…
A pokud si ráda fňukneš i teď, jsem ráda, že nás uňukánků je víc :))) , i tak ti přeju, ať nejsou důvody, ale jak to udělat…? Proměnit se v kámen, nebo si něco odstranit z mozku….nějaký to fňukací centrum ;)

[2]Jirka*, 12.4.2007 14:01

Liška byla velká už když byla malá :-) To, že občas fňufá a fňufala je jen tím, že zrovna neviděla na přítomnosti a budoucnosti nic dobrého, přesněji nic lepšího. To se stává :-)

[3]Liška, 12.4.2007 17:33

Když na mě leze fňufání po silném emočním zážitku nebo z jeho pomíjivosti, říkám si přitom, že všechno je v pořádku, že se můžu svobodně (a bezpečně!) propadat do euforie nebo naopak zoufalství nebo se rozhodnout je nenechat vejít; že přijdou ještě mnohá další dobrodružství a některé výhradně nadmíru krásné zážitky. To já jsem zase optimista; ovšem vím, že přijdou i hrůzy. Ale jak píše Anina, nechci se proměnit v kámen – teď se mi častěji hrnou slzy do očí než dřív, kdy jsem je nenáviděla a bránila se jim, a jsem ráda, cítím se živější, ať to působí na koho chce okolo jak chce. I při tom fňufání se vlastně cítím dobře – s vědomím, že si to můžu dovolit, aniž by mě to ohrozilo, je to bezpečné, protože vím, že to zvládnu, že teď už ve mně je něco stálého, pevného, co mi nedovolí klesnout na dno a setrvávat tam dlouho. A protože už nemám takový pošetilý strach z toho, že někdo uvidí, že i já dokonce někdy brečím.
* * *
Mírné adekvátní fňufání prostě beru.

[4]Ptáče, web, 12.4.2007 21:20

Ptáče Lišce rozumí…Ta pomíjivost je opravdu strašná…Tak moc bych si přál některé chvíle, dny i roky prožít znovu a nejde to a už se to nikdy nevrátí…je to srdcervoucí nedokonalost našich životů :-(

[5]Liška, 13.4.2007 08:46

Nebo srdcervoucí dokonalost našich životů?

[6]jes-terka, web, 13.4.2007 11:02

Fňukám. Taky. Teď docela často. Ale taky bojuju. Jak mi to přijde v tu kterou chvíli. Někdy chci bojovat, někdy chci fňukat. A tak uplyne nějaká doba vyplněná bojem a fňukáním, ve které se nebudu cítit svázaná cizím „musíš bojovat“ nebo „nesmíš fňukat“, ale budu se chovat podle svého „chci bojovat“ a „chci fňukat“… A bude! Bude dobře ;)

[7]Liška, 13.4.2007 13:56

Jes-teřičko, to zní dobře, že bude a bude dobře.
Už se mi v poslední době úplně všechno zdá obojaké zároveň, příjemné i nepříjemné naráz – přece kdo nefňuká a nemá nad čím fňuknout, o něco přišel nebo spíš někam nedošel.
* * *
Takhle pěkně si všechno „zracionalizuju“, zkreslím a naservíruju k vlastní momentální spokojenosti. To jsem teda asi manipulátor.

[8]anina, 13.4.2007 15:26

Pofňukat si, politovat se, i to je někdy potřeba, vždyť to nikdo jiný za nás neudělá :)
Ne, vážně, myslím, že i to k životu patří, jako smích, jako vlastně vše, co je člověčí.
Jasně, není mi zrovna sympatický člověk, co má něčeho přehršle a fňuká si , jak má málo, ale to už je zase o něčem jiném.

[9]Ééé_liškaneryška, 26.5.2007 09:10

Ale fňufňání přeci není fňukání! S tím nesouhlasím!

-přece kdo nefňuká a nemá nad čím fňuknout, o něco přišel nebo spíš někam nedošel.
Já bych to (se) zas nebrala tak vážně… ;) a to si pofňuknu s velkym potěšením!

[10]Liška, 28.5.2007 12:20

To je pravda – nebrat se příliš vážně, ale na druhou stranu se zase nebrat jen legračně, občas si dopřát fňufnutí, a zároveň se nebagatelizovat. To je to, co Liška potřebuje.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.