Vzteklá Liška

DOSTALA JSEM SE AŽ DO SVÉHO LESA …

Včera jsem byla rozzlobená. Naštvalo mě, že v práci zlobil počítač, že se mi nedaří a nemám chuť být pilná. Doma ta zuřivost přešla v činorodost a přinutila mě napsat ji na papír jako proud myšlenek. Původně jsem chtěla mírumilovně polemizovat o tom, co je a není náhradní činnost, a dostala jsem se energickým drápáním a vybíráním těch pravých pro tu chvíli vhodných slov postupně až do obrazu, do lesa, do liščí kůže:

Chci psát. Chci psát rukou, ne na počítači. Dneska není úchvatný den. … Chci něco udělat. Něco, co se mi povede. … Potřebuju dneska něco vykonat, něco udělat, učinit, dokončit, úspěšně uskutečnit. Ne vyrobit ani vytvořit, to tentokrát ne. … Vyrábím prstové loutky jako náhradní činnost, chci takhle tvořit, abych odsunula ty opravdu důležité činnosti, věci a myšlenky? Někdy pletu. Nebo si maluju. Nebo peču koláč. Nebo čtu. Dělám to snad všechno jako náhradní činnost?

A co je potom ta schovaná, ne náhradní, důležitá? Psaní? A co když je psaní náhradní taky. … Dělám, co se mi chce – a jestli jsou to teď prstové loutky (pro koho? pro sebe? na co?), tak dělám prstové loutky, protože to asi smysl má. Nevěřím, že je to náhražka. Ale bojím se trochu, že nepoznám, co je a co není náhražka. Existují vůbec náhražky? Není všechno všecičko náhražka? Náhražka čeho???

Náhražka na Hrad! Jsou děti náhražka -aby bylo co dělat? Ne, to ne, sotva, možná u někoho.

Dnešek je blbej. Mám zlost. Zlost, že nepoznám, co chci dělat nejvíc, a že to neudělám. Hned teď. … Chci něco provést, udělat, učinit. Ne vykonat pro lidstvo, pro slávu, pro někoho. To ne. Ani pomoct někomu. Chci prostě něco udělat, protože musím, mám takovou zlost to udělat, takovou naštvanou energii konečně se do něčeho obout. To tu ještě nebylo. Je to předzvěst, že něco vážně udělám, do něčeho se pustím, dám, vběhnu, vtrhnu, prásknu do toho? Čertví. … A nevím, co to má být. Musím se ptát.

Něco řezat…to by mohlo být. Něco takového. Ne štípat dříví, ale řezat. Kácet. Nebo něco seškrabávat holýma rukama, trhat kůru. Co to znamená? Je to metafora? Obraz? Proč zrovna souvisí se stromy? (Nechci zabíjet živé stromy, samozřejmě že řezat suché!) … Teď chci drásat, strhávat, odhrnovat houštiny, prodírat se. Tak je to. To chci.

Drát se. Prorvat se tam. Kam? No přece k tomu, co chci dělat. A co to je? Je to „něco dělat“! To, co můžu dělat já. To, co jsem schopná dělat a udělat. Co to je? Myslet? Žít? Být? Jít? Jo, jít dopředu, rvát se dopředu, odstrčit energicky, co mi stojí v cestě, co mi překáží. Nemá to cíl – cíl je jít dopředu, kupředu, postupovat, drát se dál. Budu celá rozdrásaná, jako obvykle. Nesmím být tak bezohledná k sobě, nesmím bezohledně dovolit, abych měla samé šrámy od ostrých hustých větví. Ale to bych musela jít pomaleji. Nebo maximálně soustředěně! To budu muset.

Vůbec mě nezajímá, že se mnou nikdo nejde celou cestu, že mi ji neklestí, nerozhrnuje přede mnou chroští. Jak by mohl se mnou jít, to by nešlo; ani on ani já bychom nešli přesně, kam chceme a kudy chceme. To je ze mě takový samotář?

Ne, realista. Nebo to může být jinak? Jo, může. Možností je nekonečně. Chroští je nedozírné, mohu jít kudykoli – všechny cesty jsou namáhavé a po žádné se nedá vrátit zpět; větve se zase za mnou zavírají. Ne, to ne, to je ošklivá představa! Jsem přece Liška Ryška, která v lese tvoří cesty a staví mosty, po kterých kralevic může dojít, kam potřebuje, do cíle. Za mnou ať cesta zůstává! Dokud ji nezametu svým ohonem. Jako Liška Ryška. Ale já po ní zpátky nepůjdu.

Nechám si ji prošlápnutou, svoji stopu, abych mohla vysledovat, kudy jsem šla, abych pochopila, proč jsem šla právě tudy a kam to vedlo.

Nebojím se, že tou cestou někdo poběží za mnou? Aby mi ublížil? Aby mě ulovil? Ne – kralevic, který tudy jde, není nezvaný, smí jít se mnou.

Ti nezvaní mou cestu nenajdou; ta jejich vede jinudy.

* * *

Když jsem potřeštěně a potěšeně zaplnila papír, ulevilo se mi, vyšla jsem z hloubi lesa s dobrou náladou, soustředila jsem se na četbu v angličtině, pak přišel Osel, jedli jsme a opakovali si angličtinu, bylo mi dobře a spontánně a v noci se mi zdál sen. A šlo v něm o strom.

Komentáře

[1]anina, 25.4.2007 16:53

Lištičko, nejsi v tom sama. Zjišťuji to a snažím se na to přijít celý život…občas se povede a nějakej čas se to neřeší, člověk ví, že to je ono. A pak po čase už to zase být ono nemusí…jsme věční hledači něčeho. Někdy i dokonce víme čeho, jindy ani pořádně nevíme, tedy mluvím za sebe. A moc hezky jsi to popsala, upřímně a ze sebe :) Přeju šťastné hledání i nalezání…

[2]Gomba, web, 25.4.2007 19:25

Hezké „vypsání se“. A ještě to mělo hlavu a patu :)

[3]radka, 25.4.2007 20:01

Lisko taky ti preju stastne hledani a nalzani. Asi to snad patri k zivotni ceste, ze se lide takhle trapi. Taky jsem to takhle prozivala, obcas prolozila depkou a obcas silenou aktivitou. I kdyz to nevidis tak se sunes porad dopredu.

A deti? Necekej az prijde touha po detech. To muze byt pozde. Pokud ti muzu poradit (coz je moje podstata) tak okamzite vysad HA pokud takovy hnus beres :o) Treba se to cele srovna prirozenou cestou. Prirode je treba dat sanci!

[4]jes-terka, web, 26.4.2007 09:47

Liško, já myslím, že jsi jen výborně zdokumentovala myšlenkové pochody, které se dotýkají každého aspoň občas přemýšlejícího člověka. A že jak už tu bylo taky řečeno, tohle období je logickou protiváhou klidnějších období, kdy to tolik neřešíš a nevyvíjíš horečnou aktivitu. Ale takovéhle nakopnutí se, to může být pro různé věci moc dobré! ;)

[5]Jirka*, 26.4.2007 11:05

Papiňák před výbuchem, chladící elektrárenská věž, parní válec s lokomotivou dohromady, startující raketa s odpočtem posledního páru vteřin…teda Liško to je kadence! :-) Úplně mě to zatlačilo do křesla a žasnu. Možná proto, že jsem to četl rychle, ale myslím si, že stejně rychle jsi to i psala. Neroztrhla jsi tužkou v tom zápalu boje papír? :-) A vůbec, proč jsi to přepisovala, mohlas to naskenovat :-) Kdysi jsem si říkal, že budu psát na blog jen rukou a přenášet na obrazovku list papíru, ale „špatně se čtu“ :-) Přesto děkuju, minimálně polovinu silně proloženého textu jsi napsala i za mě a dotkla se tak věcí, které mě taky pálí. Rozdíl je ale v tom, že odteď už znám způsob, jak se toho přetlaku zbavit :-)

[6]Sára, web, 26.4.2007 12:17

Taky se přidávám k těm, kteří takové rozpoložení chápou, protože ho v různých formách zažívají a myslím, že úplně nejlepší co jsi asi potřebovala nejvíc udělat (zdá se:o)),je to vypsání se z toho.
Protože Ti to udělalo dobře.
Je skvělé, že Tě toho hodně baví, říkáš, nevíš jen co nejvíc,co je to „pravé“, jestli to všechno není náhražka..no já řeším to samé a výsledkem je bohužel pocit, že skoro všechno, co konám JE náhražka , někde kdesi v nekonečnu jasně cítím, „to pravé“,ale nevím co to je a nemůžu se k tomu nijak propátrat.
No a pak vlastně nemůžu dělat vůbec nic a nebaví mě vůbec nic.
Takže když mě cokoliv jen trochu zaujme,zavýsknu úlevou a hned to považuji za to „pravé“ (pro tu chvíli)a ne za náhražku:o))
Takže dle mě vlastně skoro pořád děláš to pravé a občas trochu víc pravější..
Ale to je právě tak relativní, ty jemné niance, jak to má každý trochu jinak, jak to jinak cítí, jinak chápe..
Napsala jsi to opravdu skvěle, Liško.Jakoby to psalo čistě Tvé podvědomí.To je určitě moc léčebné.

[7]radka, 26.4.2007 17:47

Ja myslim, ze ten pretlak je zpusobeny tim, ze clovek je geneticky naprogramovan na prekonavani prekazek. Pritom ten nejzivotaschopnejsi dokaze ty prekazky zdolavat nejlepe.
My mame tech prekazek hodne malo a chybi nam. Ve vybave mame toho tolik, co bychom mohli dokazat. Utikat pred dravou zveri, chodit desitky kilometru se zatezi, oveseni vsim co mame vcetne deti za potravou, bojovat s nepriteli a prezivat hladomor. To vsechno bychom dokazali. Ale nemame moznost. nemame prilezitost. A tenhle potecial se nam vynari z podvedomi a zene nas vpred. Nas potencial je nas pohunek.

[8]Liška, 27.4.2007 12:36

Pročítám si opakovaně vaše (pro mě významné) komentáře a díky za ně!

Dneska je elán pryč; naopak jakoby mě nebavilo nic. Snažím se ubránit myšlenkám, že dělám prd a nemám nic. Doufám, že mě to aspoň někam vykopne.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.