Ulice, kde teď bydlím – pomníčky

JEDNOMU BYLO OSMNÁCT, DRUHÉMU TŘICET…

nezapomníky

Pomyšlení na obětování vlastního života za někoho, pro jiné, mě provází od dětství. Vliv dobrodružných knížek. Ať je postava charakterově jakákoli, její obětí pro záchranu jiných v závěru knihy se vše minulé stírá, přichází smír, pochopení, očištění. A jak to chodí ve skutečnosti? Člověk se ani nerozkouká a je po něm? Cítí se podveden, že jeho život byl přetržen a náhle ukončen? Nebo snad cítí uspokojivé uzavření života, vědomí, že udělal dobrou věc? Je snad nakonec snazší padnout za něco z přesvědčení, než žít dál a dál, nahoru a dolů, z přesvědčení nebo nepřesvědčeně, v pokračující nejistotě, co bude, jaká kulka kdy přiletí nebo jaké další kulce se vyhnu, abych se zase pinožil vpřed?

Dá se srovnávat, zda je cennější jednorázový osudový čin, anebo běh na dlouhou trať přes mnoho zdolatelných překážek? Posuzují se v tom ohledu duše vstupující do Podsvětí?

A hraje jim přitom písnička Karla Kryla o tom, jak jsou pomníčky platné padlým asi jako mrtvému zimník?

 

Břevnov – ROZCESTNÍK

 

Komentáře

[1]Pařez, web, 15.5.2007 17:14

Byl to akt zoufalství. Podložený několika léty ve strachu a nedostatku, hnaný vidinou něčeho lepšího a očekáváním, že v téhle válce už žádná kulka nepatří mně. Každá chyba byla tváří v tvář vojákům s několikaletými zkušenostmi v zabíjení pod vedením ještě schopnějších vykoupena životem. Mnozí se ani nerozkoukali, a bylo po nich. Jiní umírali na pokraji vědomí celé dlouhé hodiny, někteří i několik dní a nocí.
Každý přínos jedince společnosti se dá nějakým způsobem převést na nějakou porovnatelnou hodnotu. A tedy i porovnat s přínosem někoho jiného. Ale nemá to žádnou vypovídací hodnotu, žádný rozměr „lidský“.

[2]Liška, 15.5.2007 17:35

Pražské povstání? Já nemyslím, že by to byl akt zoufalství; aspoň tak jsem o tom nepřemýšlela. Spíš to byl konečně boj, přímá akce – po mobilizaci a jejím zrušení kvůli Mnichovu, po těch letech protektorátu a nucené pasivity… možnost NĚCO UDĚLAT. Ne s ostudou být nečinný až do konce, nechat spojence, aby Prahu „osvobodili“.

[3]Pařez, web, 15.5.2007 19:57

Každé povstání se vydává za hrdinský čin. Pražské povstání bylo vedené strachem z toho, co by Velkoněmecká armáda, teď už zdaleka ne spořádaně ustupující, mohla ještě natropit. Britská, Kanadská a Americká armáda mohly už dávno být v Praze a ochránit ji, nebýt dohody o rozdělení zón na Východní a Západní.
Spousta Pražáků kolaborovala s okupanty a měla se poměrně slušně, kdepak, Pražáci se ostudy nebáli (a že jí nasbírali v běhu dějin za dobu existence Prahy dost). Spousta do okupace aktivních důstojníků a vojáků zalezla do sklepa a čekala, až se přestane střílet – a když to skončilo, vyhrabali zpod uhlí uniformy, vysypali z nich naftalín, a procházeli se po ulicích s výrazem „osvoboditelů“. Pražské povstání bylo z větší části dílem mladých lidí, co drželi střelnou zbraň poprvé v životě, nebo ji měli v ruce nanejvýš na vojně, a šli do toho, protože si vůbec neuvědomovali nebezpečí, jakému se vystavují – ale to dělali, dělají a budou dělat mladí lidé vždycky. Většina z nich měla lovecké pušky, a s nimi šla proti vojákům s velice dobrým výcvikem, kteří měli samopaly a kulomety. Našeho dědka s jeho kulovnicí rozstříleli někde nad Nuslemi právě z kulometu, který byl na věži kostela – v první světové válce byl na parníku v Boce Kotorské a vůbec neměl představu, jakým způsobem se vede tahle druhá světová válka.
Za celým Pražským povstáním stál strach, a u někoho i zlost a nenávist, nebo touha po pomstě. Ale ne strach z ostudy z nečinnosti nebo z toho, že někdo Prahu osvobodí dřív.
Jediné štěstí bylo, že Němci prchali domů, co jim nohy stačily, a neměli chuť se nechat zastřelit při nějaké pouliční přestřelce.

[4]anina, 15.5.2007 21:51

Ať už to bylo tak či onak, zamyslela jsem se nad těmi „nezapomníky“ a viděla za nimi ty mladé muže, jejich rodiče, milenky, děti…načatý životy s jejich plány…VÁLKA JE VŮL…

[5]radka, 15.5.2007 22:15

Myslim, ze ti mladi lide tam nesli umrit. Ze tam chteli bojovat.

Mladi lide jsou hrozne naivni a touzi po uznani. Po obdivu. Jsou pupkem sveta. Muj stredni syn mi vykladal jak se mu casto zdavaji sny, ze nekomu zachranuje zivot. Porad chtel udelat nejaky hrdinsky cin, aby se na nej vsichni divali. Abychom byli na nej pysni a rikali. Vidite, to je nas syn! A tak kazdou noc skakal do studny a tahal z nich padajici deti, nebo z ledove reky zachranoval topici. Litoval, ze to jsou jen sny. Ze nemuze byt hrdinou v realu.

Myslim ze na takove naivni predstavy doplatili i ti, kteri sli stavet barikady a „osvobozovat rodne mesto“. Nevedeli, ze smrt je definitivni. Clovek o tom cte, premysli ale porad mu neprijde ze se to tyka i jeho osobne. Sam si pripada nesmrtelny. I proto jsem jako divka provadela hratky se smrti. Casto tajne, protoze jsem se za to stydela. Chtela jsem vedet jaky je to pocit, bat se o svuj zivot. Umirat. Bylo to prijemne. Ale clovek nechce umrit doopravdy. Je to jen hra na smrt. Skutecny boj o zivot – vyburcovani pudu sebezachovy je neco jineho. Mame v sobe obrovske zasoby energie, touhy po zivote. neverim, ze nekdo chce dobrovolne umrit. Spis si to neumi predstavit, kdyby mel moznost tesne pred smrti bojovat o vlastni preziti tak by delal vsechno aby prezil.

[6]Pařez, web, 15.5.2007 23:32

http://www.blisty.cz/2003/5/7/art13929.html

Připomínáme-li konec druhé světové války v Československu, neměli bychom zapomínat na roli vlasovců, kteří zasáhli v květnu 1945 do pražského povstání a někeří historici o nich tvrdí, že zachránili Prahu. Velmi zajímavou knížku vydal v roce 1980 v torontském nakladatelství 68 Publishers Stanislav Auský. Mapuje v ní vznik, historii a konec „Ruské osvobozenecké armády“ generála Vlasova. Byla to armáda, která vznikla během druhé světové války ze zajatců a zběhů z Rudé armády: podle Auského to byli to lidé, kteří chtěli bojovat proti Stalinově diktatuře, avšak neztotožňovali se s nacismem.

Němečtí nacisté dovolili, aby se Vlasovova armáda utvořila, avšak nikdy jí
nedůvěřovali a dlouho ji ani nevyzbrojovali (po značnou dobu směli vlasovci cvičit pouze s dřevěnými zbraněmi).

Němečtí nacisté dovolili vlasovcům, aby byli vyzbrojeni, pouze, když se začala dostávat německá armáda ke konci války do úzkých. V květnu 1945 se vlasovci octli na území Protektorátu a do bojů zasáhli mimo potyček na Lounsku výrazněji jen jedenkrát – na straně pražského povstání proti německým okupantům, na pomoc Pražanům – v době, kdy americká vojska stála u Plzně a odmítala přijít Praze na pomoc.

[7]Pařez, web, 15.5.2007 23:37

http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_475.html

Když 5. května vypuklo v Praze povstání, jednotky 1. divize Ruské osvobozenecké armády pod velením generála Vlasova se vydaly směrem ku Praze, aby se nakonec přidali na stranu povstalců a pomohli na cenné hodiny a dny zastavit německé jednotky, a z velké části Prahy je vyhnat, v důvěře, že tento obrat jim vyslouží vděk českého lidu a tedy právo na novou vlast. Český národ ale tou dobu již silně ve vleku Sovětského svazu váhal, zdali přijmout pomoc vlasovců, a proto se stavěl neutrálně až pohrdavě k tomuto aktu pomoci. Jednotky ROA mezitím vstoupila do Prahy, pomáhala osvobodit celou oblast Smíchova, Hradčan, Ruzyně, pronikala na druhý břeh Vltavy a odevšad vyháněla německé jednotky. Když ale ani 7. května Česká národní rada nezměnila svůj postoj k jednotkám generála Buňačenka, došlo k roztržce a Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil, a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkam na demarkační linii.

Pozn.: Pamětníci (včetně mého otce, který zásah ROA viděl) tvrdí, že bez zásahu armády generála Vlasova by byly počty obětí v Praze mnohonásobně vyšší.

[8]Pařez, web, 15.5.2007 23:44

Ale po osvobození se nesmělo o podílu Vlasovců vůbec mluvit – byli to přeběhlíci (jednou k Němcům a podruhé zase proti Němcům) a byli patrně všichni do jednoho postříleni vojáky Rudé armády. A tak se zrodila pověst o Pražském povstání, kde (jak prameny uvádí) po dlouhé době zase jednou Češi bojovali na vlastní půdě za vlastní věc snad dokonce celých 10 dní.

Občas jsou naše dějiny dost zajímavé, naneštěstí jsme postiženi malostí malých národů a tak se snažíme minulost, která nám nevyhovuje, buď přepsat, nebo alespoň velice znesnadnit odhalení pravdy.

[9]Liška, 16.5.2007 09:19

Vlasovci rozhodně přispěli podstatně; chudáci, je to taková prokletá odepsaná skupina.
Stejně pořád mám nějaký vnitřní odpor k tomu, nazývat povstání (pražské nebo v jiném městě v těch dnech) akt zoufalství. Asi si to idealizuju.
Ale silně cítím jako svinstvo právě to chování velmocí – Američani nejeli do Prahy, museli ji nechat být, dokud nedojeli Rusové.

Ty velmocenské čachry mi zhnusují každou radost z vítězství nad fašisty a z konce války. Dělali to už před válkou (Mnichov), dělali to během ní a dělají to dál! Rozdělit si pěkně vliv nad územími a vládami států (kolonialisti jedni!), rozdělit Polsko, postavit železnou oponu, vyvolávat naděje na pomoc a nehnout prstem (Budapešť 1956 – teď o tom dávali dokument), válčit v Koreji a ve Vietnamu, na blízkém Východě, všude.
To je přesně to, co mě nejvíc na celém tomhle světě sere. Oživilo se to ve mně. Ale nevím, co já osobně můžu udělat.

[10]Liška, 16.5.2007 09:21

Taky nevím, jestli to vůbec lze jinak, než tvořit velké „sféry vlivu“, jestli by se bez nich nepovraždily různé skupiny, národy a neohrožovali by ty, co se povražďovat nechtějí. Fuj. Ten svět je kruté doutnající místo!

[11]Liška, 16.5.2007 09:24

Radko (5),
to je opravdu typické, ta touha mladých po hrdinství. Taky jsem to měla :) a snila v denních snech. A že to tvůj syn prožívá(-l) v nočních snech, to se mi líbí – jako by si dal dárek.

[12]Pařez, web, 16.5.2007 10:43

Z časů dětských si pamatuji, že ve snech, ve vlastním vyprávění a ve hrách na Kovboje a Indiány a podobných jsme byli hrdinové všichni. Ale v reálném světě – škola a rodina – už zdaleka ne.

[13]Liška, 16.5.2007 10:53

Bajo, v reálném světě jsou pro mě skoro všichni, kdo žijí, hrdinové. Ono těžko říct, kdo není hrdina, protože nikdy nevíme, co všechno musel ten člověk překonat, aby se dostal tam, kde je. Třeba se právě teď jeví jako totální vůl nebo zbabělec – ale možná je to jen přechodné období, ochrana, než bude mít dost odhodlání něco změnit.
Je to asi ulítlej názor, že mi jako hrdina připadá každý (kdo neničí záměrně ostatní). Ovšem ne v každou chvíli svého života.
Ještě se nad tím pojetím musím zamyslet; něco v tom kulhá, zdá se mi.

[14]radka, 16.5.2007 11:34

Nekulha :o) Cim lepe nekoho poznam tim vetsi hrdinou pro me je! jde jen o moji ochotu nahlizet do jeho nitra. A spatrit tam to jeho bohatstvi.

Neznam moc lidi, kteri zamerne nici. Vlastne neznam nikoho takoveho. Vsichni kteri skodili (z meho pohledu) byli presvedceni ze delaji dobre.

[15]Pařez, web, 16.5.2007 12:50

Liška: potkal jsem se se zlodějem, který se bránil tím, že kradou všichni. Potkal jsem se s člověkem, který lhal, a bránil se tím, že lžou všichni.
Možná jsi hrdina, a aby sis nepřipadala „vydělená ze stáda“, prostě máš za hrdinu každého. Mžná děláš každý den spoustu hrdinských skutků, na které by většina ostatních neměla. Možná se zamysli nad tímhle.

[16]Liška, 16.5.2007 13:12

Pařezi,
právěže mi vadí, že nejsem teď hrdina. Když je mi blbě, tak si připadám jako hrdina; zvlášť když je mi pak líp a vidím, že k něčemu bylo podstoupit nepříjemno a přežít
ho. A když se neděje nic zásadního a mám dost času na to, abych sama něco podnikla, aktivně udělala, postoupila dál, tak to nedělám, protože jsem lenoch všech lenochů. Radši si v klidu užívám příjemno a nepouštím se hned do překonávání lenošivosti. Na druhou stranu… Hloupý Honza to dělal také tak.

[17]anina, 16.5.2007 14:35

Docela se mi zdá pravdivý to, jak se říká…teď není čas na hrdinství… takový lidský…A copak ho nutně musíme na to mít ?
A pak co to vlastně je…třeba úplný prkotiny, co se s nima pereme každý den. Nějak to slovo nemám ráda, zdá se mi zprofanovaný…

[18]Liška, 16.5.2007 15:02

Hrdinství jako zprofanované slovo, to úplně chápu. Není se co divit, zvlášť kvůli socialismu. Tím slovem se dá krásně manipulovat, zvlášť mladé proutky na to rychle slyší (jak píše Radka).
Hrdinství vypadá jako silné slovo. Já ho tak nevnímám, já právě beru jako hrdinství i nesení každodenních břemen na dlouhou trať. A věta „teď není čas na hrdinství“ mi naopak předznamenává, že nepřijde jednorázová odvážná akce, ale nastává dlouhé období hrdinného skřípění zubů, skutečné trpělivé a uvědomělé hrdinství.

[19]Pařez, web, 16.5.2007 15:35

V jedné knize jsem kdysi četl: „Hřbitovy jsou plné mladých hrdinů“.
Já nemám slovo hrdina moc rád – ne pro jeho zprofanovanost, ale protože hrdina je neustále jako kladný, a jeho opak, zbabělec (raději použiji výraz nehrdina), jako záporný. Jenže nehrdinové mají nižšíé úmrtnost a většinou se dožijí vyššího věku. Čili – nehrdinů je tak nějak vždycky víc.

[20]Liška, 16.5.2007 16:01

Pařezi,
tak to právě nepojímám, že hřbitovy jsou plné mladých hrdinů. Asi byli, ale nemuseli být hrdinové; většina jsou politováníhodní kluci. Hrdinové jsou pro mě i ti, co neumřeli mladí, ale naopak ti, co žili dál a dál, od překážky k překážce a ještě s bolestí, že jejich mladý předek padl. Takže pro mě se hrdinové dožívají i vysokého věku a nehrdinů znám minimum, jestli vůbec.

[21]Kralovna ze Saby, 23.7.2007 22:52

Miláčkové Bohů umírají mladí…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí se štítky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.