Liška v burziánském oděvu

V pátek jste mohli potkat Lišku

ve dvou minisukních naráz,

v černém s tenkým bílým proužkem

– tedy oděvu londýnských burziánek –

určeném do burzy odloženého šatstva.

 

Protože její kalhoty a tričko vykazovaly zřetelné známky pozvracenosti.

Čtvrteční večírek se evidentně vydařil.

 

Dělaly se pomazánky, grilovalo se na terase, jedly se koláče, tančilo se, zpívalo, pilo – a míchalo. To všechno jsem prováděla velmi aktivně a všechno si pěkně pamatuju. Až na ten závěr. Prý jsem rozhodně prohlásila „Já už nikam nejdu. Zůstanu tady.“ A ulehla jsem na sofa své šéfky. Petr mi donesl deku – jak potvrdilo pět svědků, kteří neměli okno – a nechali mě tam. Přespávat zrovna u šéfky na sofa! To snad ne, to by mě ani nenapadlo, kdybych byla při smyslech; ani u šéfky, natož na jejím sofa!

Probudila jsem se na zemi mezi sofa a stolkem. Nevím, jestli v botách, nebo ne. Někdo to tu pozvracel! Jenže tu nikdo není, jenom já. Než jsem se dala do čistících prací, osprchovala jsem se a pak mi přišla vhod moje lenost a nepořádnost: Před dvěma měsíci mi jedna paní předala v tašce dvě minisukně do burzy odložených oděvů, která se párkrát za rok v našem zařízení pořádá. V suterénu. A já místo abych sukně šla do suterénu uložit, zakopla jsem si je pod křeslo, kde ležely dlouhé týdny. A jak mi teď přišly vhod! Jednu jsem si oblékla dolů – na obvyklé místo – a jednu nahoru – na místo podprsenky a blůzky. Podšívkou navrch, jak jsem si všimla odpoledne. Náhodou to vypadalo jako slušivé šatičky s holými rameny (jeden kolega na to skočil!), až na ty nahé nohy v polobotkách. Očistila jsem sofa a podlahu, deku a džíny dala do pračky v suterénu. Díky dvěma minisukním jsem tam mohla dojít, aniž bych budila nežádoucí pozornost klientů a kolegů. Ti už všichni přišli. Na poradu, která se konala kde? U šéfky v kanceláři. Všechna okna byla otevřená a půlka sofa neobsazená. Moje šéfka je anděl! Řekla, že jí poblité sofa nevadí, a pietně zapálila dvě vonné svíčky.

Odpoledne jsem ve dvou minisukních, z nichž horní byla bezpečně skryta pod sakem, podnikla cestu na druhý konec Prahy a zpět. Žádné prudké pohyby, nepohazovat při řeči hlavou (to je těžké!), neshýbat se, moc nekoukat na zem, nic nejíst, jinak…! Po návratu jsem zjistila, že jsem do pračky zapomněla nasypat prací prášek. Prostě nejsem ve formě. Jistě mi dnes IQ pokleslo o 50 bodů. Deku a džíny jsem tedy vyprala znova a setrvala v zaměstnání až do konce pracího procesu. Pak jsem stále ještě smradlavou deku pověsila a džíny si vzala domů, vyprat potřetí. Šoupla jsem je do obrovského černého pytle na odpadky, plného dalších věcí na odnos do liščí nory. Hodila jsem pytel přes rameno a pospíchala k lesu, do kopce. Zřejmě jsem ve svém nouzovém oblečení a s odpadním pytlem na rameni nevypadala nevábně, protože mě za těch deset minut cesty oslovili postupně dva muži.

Že jim bylo oběma šedesát a namísto erotických návrhů se mnou jeden konverzoval na téma „Jen počkej, zajíci“ a druhý „Kdo z nás má těžší náklad,“ to sem už psát nebudu, protože byste přestali věřit v mou atraktivitu. Stačí, že už nevěříte v mou nezvracitelnou kultivovanost.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

25 komentářů u „Liška v burziánském oděvu

  1. No, koukám, že na konci minulého týdne byly nějaký speciál blééé skvrny na Slunci. :-)))

    Liško, co já bych za to dala, kdybych tě v těch šatečkách běžet s pytlem zázvoru viděla! A to jsem jen blogerka, co teprv zdejší blogeři!! :-))

  2. Neboj, nenechám si vymluvit, žes v tom oblečku musela být naprosto neodolatelná. ;)

  3. :)
    Pytel zázvoru to byl!! To kdyby mě napadlo dřív, mohla jsem článek povznést o jednu liščí úroveň výše. A mě napadnul jen malý mysliveček…

  4. To je skvělé, že si nepamatuješ, že Ti nebylo volno :-)
    Neboť já si z podobných veselic nezapamatoval ten skvělý pocit veselé společenské špičky, nýbrž pouze následné pocity od nepříjemných až po ty úplně nesnesitelné :-)))

  5. [5] Mě taky překvapilo, že NEVÍM. Je tpo sice sranda, ale na druhou stranu je to varující – nechtěla bych se udusit na sofa své šéfky…

  6. [8]
    Já zase vím, že mám plnou skříň slušivějších oděvů. A že (aspoň dneska) nepiju (zítra možná…).

  7. hehehe, to byla jizda :o) Takove se pamatuji dlouho :o)))

  8. Zbožňujus jakou lehkostí a humorem to píšeš..já mám z takových situací děsný trauma..právě proto, že to nedokážu nejen prožít,ale ani si představit s tím humorem.

  9. [11]
    Já tedy obvykle (orálně :o) nejsem vypravěčka chlastacích zážitků. Mně ten humor naskakuje i jako obrana – když udělám průšvih, chce se mi smát a vidím ho jako vtip. Pokud přijde nějaká hlubší reflexe, tak až později, až se čerstvé uleží. Kdybych pracovala v americké firmě (což mně se tedy nestane), asi bych si tak nevyskakovala a nehýkala štěstím. Tam nemají takovou skvělou šéfku. A proto hurááá, nemít prachy – nevadí.

  10. [11] Sáro,
    řekla jsem si, že trauma mi po třicítce nějak už nedělá dobře, že si budu chvíli užívat a pak se uvidí :)

  11. Liško, tak koukám, že Ty ale o IQ přicházíš alespoň odůvodněně… :) Ale takovýhle večírek zní povedeně, hlavně když máte v suterénu pračku a pod křeslama minisukně :)

  12. Tý voso. Asi bych se propadnul i se sofa do suterénu k pračce.. ale humor, to je ono, to občas pomůže. Jenom musíš mít kolem sebe takové lidi, co ti řeknou „Kašli na to, to se stane!“ Taky mi trauma skoro čerstvě po třicítce nedělá dobře, to je jako fakt, tak si dávám majzla;-) A zakopnuté věci, jo, to si budu pamatovat, až na mě někdo vytasí (těžko teda, ale co kdyby) že jsem bordelář;-))

  13. myslim ze vztah k vlastnim „ostudam“ hodne souvisi s tim jak vnimame „ostudy“ jinych. Pokud jsou nam jini v podobnych situacich trapni, tak takhle pak bereme i sebe. Kdyz se smejeme z nesikovnosti jinych odpustime si i ty nase.

    Ja uz jako holka jsem opecovaval a „zostuzene“ kamaradky a kamarady. Uklizela jejich vyblitky, vodila je do postele a nezlobila se na ne. asi to neni spravne. Ale ja taky delala totez. NIkdy by me nenapadlo se pohorsovat na nekym kdo je v nalade a je vesely :o) Libi se mi to. I dnes umime s prateli vypit osm archivnik flasek vina za vecer. Ale dnes piju jen kvalitu a vim kdy mam dost. Nepamatuji si kdy i bylo naposledy z vina spatne. Urcite jsou to desitky let, co jsem naposledy blila. Z becherovky.

  14. Radka: když jsem slavil osmnácté narozeniny (poslední, co jsem kdy slavil), získal jsem s Becherovkou tutéž zkušenost :-)

  15. [17][18] Ano, Becherovka byla to poslední, co jsem na večírku pila. Ale kdysi jsem jí pila i víc a nikdy mi nebylo nic. Asi že jsem před ní nepila domácí slivovici.

  16. [15] Ano, Jesterko, máme pračku, sprchu, kuchyň, myčku, bubny, ateliér, klavír, kočku… A v mém kamrlíku se nachází od všeho něco – violoncello, oblečení, faktury, kasa s penězi (zavalená knihami, které si jeden klient nutně musel u mě uložit před půl rokem), stojan s CD, silvestrovský klobouček, maska s ptačím peřím, … ale co žvaním; já to radši blognu!
    Dík za tip! :)

  17. Hmm, já chtěla po obědě napsat, že daleko horší než becherovka je domácí slivovice – akorát se seběhly události a musela jsem seběhnout i já na maštal, tak jsem to napsat nestihla – a teď koukám, že ona tam byla! :o)

  18. ad 17..no, nevím.Já sama se stydím, ale ostatní mě nijak nepohoršují ani nikdy nepohoršovali..(jen bych asi po nikom zrovna nemusela uklízet, kdyby to nebylo vysloveně nutný..).

    Jo a becherovka byla taky jednou moje téměř smrtelná..

  19. SAro :o) Ja to myslela tak, ze to co nam nevadi u jinych by nam asi nemelo vadit ani u sebe. Ledaze by jsme si mysleli ze jsme lepsi (vychovanejsi, kultivovanejsi, rozumejsi) :o))) To jakoze jsme na sebe prisnejsi nez na druhe. Ale to ja ted fakt jen tak kecam do vetru. Ja rada parim :o) Nejlepe s ostudou.

  20. Opilost snáším hodně špatně (hlavně svou, hlavně fyzicky), tak se snažím pařit tak, abych se u toho moc neopila. Ale tu ostudu, tu dycky! Ta bejt musí!
    :-))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.