Etika blogování

PŘECE JEN SE V TOM POHRABU A JEŠTĚ SE TÍM POMAŽU…

Když nesouhlasíte s tím, co někdo píše na svém blogu v příspěvku či v komentářích, nebo se vám něco nelíbí na způsobu jeho interpretace – co uděláte?

Varianty co udělám já:

1) Nenapíšu nikam nic.

Je to bezpečné. Je to slušné. Je to nenapadnutelné. Je to pasivní. Nikomu to nic nedá a nikomu to ani neublíží. Nanejvýš to ochudí mne samotnou o možné reakce jiných v případě, že bych napsala svůj názor ad2)

2A) Napíšu do komentářů svůj názor.

Způsobem, který mi v tu chvíli připadá adekvátní – což znamená širokou škálu od suše racionálních tvrzení a argumentů až po citově velmi zabarvená dotčená vyjádření a výkřiky. A očekávám, že “domácí pán” se k tomu buď vyjádří, nebo nevyjádří, nebo že se k tomu vyjádří či nevyjádří jiní diskutující. Neočekávám, že můj komentář bude smazán, ale tato možnost existuje. Když se mi přihodí, překvapí mě, ale autor blogu to samozřejmě může udělat z různých důvodů, které mne nemusí zajímat; kdo by mu to právo mohl upřít!

2B) Nepíšu nic veřejně, napíšu zprávu autorovi blogu soukromě.

Ovšem jen v případě, kdy to není poprvé, co se na něj obracím, a kdy mám důvody předpokládat, že mne oprávněně nepošle do háje s tím, že mu nemám co kecat do jeho vlastního blogu a jeho vlastního názoru.

2C) Napíšu o tom článek na svůj blog.

S odkazem na blog toho, kdo mne k článku podnítil – stejně jako to dělám v případě, kdy mě inspiruje článek, který se mi líbí. Očekávám totiž, že jeho autor může přijít a komentovat u mne. Umožním mu to, je to pro mne žádoucí. Ale respektuju, když to neudělá.

V lepším případě dám předtím onomu bloggerovi zprávu, že hodlám u sebe reagovat na jeho text, nebo mu napíšu odkaz na svůj nový článek, anebo mu dám svůj text dokonce předem přečíst, pokud se ho osobně týká a mohla bych něco nežádoucího zveřejnit (např. když chci blognout, jak jsem se s tím člověkem setkala a kdy a kde jsme byli). V případě, že toho člověka neznám nebo mi připadá nevhodně vlezlé ho jakkoli upozorňovat, neudělám to.

3) Podebatím o tom soukromě s někým, kdo blog také zná a četl.

To nedělám často a v podstatě jen v případě, že jsem již svůj komentář autorovi blogu napsala.


Teď to vypadá, jako by bylo nějak zásadně důležité, aby Lišky psaly komentáře. Není. Jsem si jistá, že všichni se bez mých komentářů spokojeně obejdou. Ale já ne :-). Koneckonců, vždycky mi je můžete smazat nebo je ignorovat nebo mi k nim něco říct.


Když nesouhlasím s tím, co konkrétního někdo říká, píše nebo dělá, neznamená to, že se tak stavím k němu celému jako osobě, neznamená to, že s ním “nebudu kamarádit” a “nebudu ho číst a komentovat” a nebudu mu tím směšně vyhrožovat, protože to pro něj jistě nepředstavuje žádnou drastickou újmu. V tomto smyslu buďtež psány a chápány veškeré mé texty a komentáře.


Když o vás někdo píše na svém blogu nebo v komentářích u někoho jiného a vám připadá, že je text posměšný nebo “o vás bez vás” – co uděláte?

Varianty co bych udělala já:

4) Ignorovala bych to.

Nereagovala, nepsala komentář, kašlala na to, pokud bych to vyhodnotila jako nepodstatné a pozornosti nehodné. Buď bych se lehce naštvala, nebo silně zasmála.

5A) Napsala bych komentář.

Nejlépe krátký a nejlépe jen jeden; ale někdy při tom nezůstane, protože přibudou následné komentáře jiných. Tato varianta ovšem předpokládá, že mám na onen blog přístup.

5B) Napsala bych článek na svůj blog.

Nejlépe o etice blogování :-), s odkazem.


Praktická ukázka, jak TO dělá Liška, následuje (a nejde o porno):

Procházela jsem, co je nového na stránkách iprotest, a narazila na větu, kterou psal Roj a která mi nesedla, protože zaváněla demagogií. Jsem na to citlivá a měla jsem potřebu nahlas vyjádřit, že ta věta se mi protiví. I napsala jsem Rojovi, která konkrétní věta a z jakých tří důvodů mi smrdí demagogií a irituje mě. A napsala jsem mu, proč mu to sděluju – aby ta věta nezasmrděla také komukoli jinému, kdo ji uveřejní někde jinde se závěrem a napadnutím, že autor takového textu jakožto osoba je jistojistě demagog a tím pádem (!) celá iniciativa je špatnost a směšnost.

Takhle to dělám já (taková jsem “hrdinná Liška” a ještě se tím tady vytahuju). Neběžím sdělit celému světu svůj posměšný názor, natož abych si zasírala svůj vlastní blog čtyřmi články k tomu tématu. Když už jsem nutně nechtěla být zticha, upozornila jsem autora té věty, co si o ní myslím. A tím to pro mě končí; nechám na něm, ať s mým upozorněním naloží, jak chce – jestli větu nechá, opraví, nebo mě pošle do háje, ať mu do toho nekecám, nebo mě ignoruje, to je mi fuk, to už není moje věc.

Tímto prostým aktem jsem krásně ukojila svou potřebu vyjádřit nesouhlas s onou větou a navíc jsem to udělala s dobrým úmyslem. Navrch: Jak mohu vědět, že ta věta není tak napsaná schválně s nějakým záměrem, který neznám?!

Tohle je pro mě fair. Ale nevyvozujte z toho, že se za každých okolností chovám fair; to bych teda nerada. Vždyť možná v některém z uvedených prohlášení porušuju některé z uvedených prohlášení! Proč ne, když to uznám pro sebe u sebe za vhodné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

45 komentářů u „Etika blogování

  1. Já bych tenhle spot přirovnal k situaci, kdy si liška honí vlastní ocas. V lepším případě se jí bude motat hlava, v horším se do něj vztekle zakousne… ;)

  2. [1]
    Jo, takovou reakci jsem čekala jako první! Máš bod.
    Jen nevím, proč by se mi motala hlava z honění ocasu. Máš s tím nějakou zkušenost? :-)

  3. Uaaaa…zatím to chápu jen zčásti, ale až dočtu ty odkazy, asi mi to bude jasnější… doufám! :-)

  4. Tak už jsem to dočetla;chápu už článek, ale nad tím ostatním mi klesá brada a zamrzá rozum. Já bych taky dozajista mlčela, ne kvůli etice, ale kvůli zbytečnému (ne)plýtvání energií na věci, které za to nestojí.

  5. Nechápu takřka nic, takže je mi to celkově nesrozumitelné. Takže takhle zvenku: sleduji, že i v blogové sféře je možno ublížit a být ublížen. A na mou duši, tohle je pro mě překvapující zjištění.

  6. Na internet chodí lidi, co zrovna nechodí po venku. Ale jinak jo. Takže je to to samý, co venku. Ten samej vzorek. Jaký div. :-)
    Představa, že na netu, coby médiu vysloveně komunikačním, se dá s každým komunikovat, ba dokonce domluvit (na férovku, rovný s rovným nebo dokonce podle mých představ, jak by to mělo být), je zcestná.
    Pak už jde jen o to, kdy a jak člověk narazí a jak to unese. Unáší.
    Já taky blbě.
    Ale nevidím nic špatnýho si přiznat, že některý lidi nemusím. Že se jim i na netu vyhýbám, neboť z nich mám divně kolem žaludku, pachuť v puse.
    V každý oblasti lidskýho konání je etika, ale i falešná etika. Třeba falešný pocity, že bychom měli všichni tvořit jednu vělkou, spřízněnou, vstříc si vycházející rodinu.
    Neměli. Není šance.
    Pro mě někteří klidně ať jdou do prdele, já při natrefení na ně jdu tamtéž.
    A teď jdu k zubařce. ;-)

  7. Me to vubec neprekvapuje. Jsou lide, kteri chteji za kazdou cenu vyhrat. Dojit ke svemu svatemu cili. I kdyby sekery z nebe padaly. Zacian to vetsinou nevinne a postupne se z toho stava zurivy boj o vlastni prestiz.

    Takovi lide jsou NEJEN na blogu. Jenze kdyz v zivote dostaneme prvni ranu mezi oci tak vime ze tudy dal cesta nevede.
    Blog je celkem dobre treningove a poznavaci medium. V blogosfere bych ja asi nejakou etiku nehledala. To je jak v nabozenstvi. Voda se kaze a vino pije. Eticke je vsechno co delam ja (spravedlive, hluboke, filosoficke, na urovni) a neeticke to co delaji druzi (plytke, prazdne,konzumni, pod urovni) :o)))

    Přesto budu chodit na blogy vsem oblibenym, cist si je a brat si svoje pouceni. I tohle je jedno z nich. Diky za nej! Vetrne mlyny se toci porad dal.

  8. rulisato napsala přesně, naprosto a bez chyby. K tomu není co dodat, jen jí poděkovat, že to napsala za mě. Tak teda díky:)

  9. Nemám rád dva druhy komentářů: Jedni, kteří se mi okázale a dlouhodobě snaží dát najevo, že jsem debil (mažu) a druhé komentáře, které autor dává očividně jen proto, aby si ho někdo všimnul (nemažu). Byl jsem upozorněný, že to dělám taky a tak jsem v podstatě blogy komentovat přestal, protože jsem týden co týden poslouchal (od neblogerky), že je mě plnej net (nevim jak na to přišla, ale budiž). Jo a pak jsem ještě alergický na komentáře, které to co píšu se snaží dát do souvislosti s mým osobním životem, to píšou lidi, kteří mě znají. Po prvním upozornění, že tohle se mi nelíbí dávám takovému člověku zákaz komentování.
    Je mi jedno, když někdo napíše komentář, který se mi nelíbí, že s ním nesouhlasím, ale nesnáším bohorovnost

  10. [2] No jistě, mám s tím bohaté zkušenosti. Jinak bych nedostal už 7 banánů a nenapsal tady onen očekávaný komentář. Pořád ještě si naivně myslím, že bych měl říkat a psát, co chci a ne to, co by se ode mne chtělo slyšet a číst… Jo a díky za bod, pokud nemá zápornou hodnotu. Ale i kdyby měl „kladnou“, co s ním? ;)

  11. Ja byla vymazana zatim jen ctyrikrat :o) A to jen u zenskych.

  12. [4]
    Mlčet je asi lepší; ale když nemlčím a napíšu o tom (jednou – „teď a tady“ :-), udělám si tím službičku, je řečeno, jak to mám já a už se tím nemusím dál otravovat. Tak si to teda představuju…

    [9]
    Čau Aleko – četla jsem na tvém blogu (starší) článek o komentářích, včera, pro inspiraci. Tohle, co píšeš, je zajímavé doplnění. Ale zatím mi nedošlo, co myslíš tou bohorovností.
    K těm dvěma druhům komentářů, co nemáš rád – se nedivím, žes přestal komentovat, protože skoro každý komentář kohokoli by se dal vyhodnotit jako jeden z těch dvou druhů :-)

    [6][7]
    Jo. Mě blogosféra taky baví jako tréninková stěna, kam až můžu, kam se můj míč odrazí nebo zapadne do křoví, kam sahají hranice stěny, kteří lidé si na ní taky hrají, kteří přitom dají očima najevo kontakt a kteří ne a jen si jedou sami na svém kousku nebo si sednou a svačí, protože už jsou natrénovaní dost a umějí to levou zadní, nebo žertovně někomu seberou jeho míček a omlátí mu ho o hlavu…atd.

  13. Ehmmm Vlastne ted kdyz nad tim premyslim, tak to bylo alespon sestkrat (nebo vickrat) vcetne zruseni jednoho blogu (ne vlastniho) :o))) Ale zase mazaly a rusily jen zenske. Jelikoz jsem sebekriticka tak musim uznat ze asi lezu hodne na nervy.

  14. [10]
    Jasně, Chucpe má recht; piš, co uznáš za vhodné nebo za nevhodné.
    A s tím bodem nic – nebo naopak cokoli si s ním můžeš.
    -A tím se zas melu v relativistickém alibismu, v němž si tak ráda lebedím jako ve vířivce. Není nad pohodu ;)

  15. KDO MAŽE TEN JEDE?Ty jo, oni si blogeři mažou komentáře? To jsem ještě nezažil. Vážně.

  16. Taky jsem byla smazaná. Taky jsem smazala. Taky jsem už zakázala přístup. Taky mě některý (sebestředný či světostředný, na mě či ostatních komentujících se „dělající“, atd.) typy (odstíny) komentářů serou, taky chápu, že občas – nebo někoho kontinuálně – seru já, svými odstíny – no, vážně přesně jako v životě. :-)
    Ozvat se člověk občas musí, nedá mu to. Furt něco řešit, na něco si stěžovat a nad něčím plakat už svědčí spíš o fdotyčné plačce. Ale když to poslouží jen jako odfouknutí… Uff… aby se v klidu mohlo jet dál, tak proč ne. To je zdravý, myslím. :-)

  17. Liško,bohorovností jsem myslel to, co přede mnou teď psala rulisa: sebestředný idiot (ano, ona to slovo nepoužila, já s chutí), který všechno ví a jak máš jinej názor, seš nula. Zaplať pánbů takových lidí ke mně na blog chodí minimum, poslední půlrok snad vůbec.
    A s tím mým komentováním – mě prostě zarazila představa, že si někdo říká: „Hrůza, zase ten Aleko někde plácá játro.“ Ale vím, že tady to nikdo říkat nebude :)

  18. Muhehe… nemáte taky dojem, že na blogování a komentování bude brzy potřeba zbrojní pas? :)

  19. [20] Jsou slova s razancí projektilu, ale s takovými se v blogosféře nesetkávám. Jenom s neškodnými ping-pongovými míčky. Ping-pong, ping-pong, někdy je to skoro nuda… ;)

  20. 19,20: ale ne, přecejen se mi zdá, že se slova přeceňujou. Ostře nabitá ne, spíš takový poplašňák, kterého se člověk lekne a spadne pod vlak :-)

  21. Ona ta jejich střela někdy letí dost dlouho a po hodně velký křivce…

  22. Ale je fakt, že asi záleží i na cíli.
    Vím, že je dost lidí, kterým slova neublíží.
    Nepatřím k nim. Jako ostatně asi většina ženských.

  23. Me slova taky ublizuji, ale zdaleka ne to lik jako driv. Ucim se. Dyt jsou to jen slova. To nejsou skutecne strely. Jsou to pouha slova. Shluk pismen :o)

    Ten kdo se hrouti po temer kazdem vetnem spojeni to ma v zivote tezke. A hlavne to maji tezke ti kolem nej :o) Co ho musi furt utesovat. Slovo/utesovani/slovo/utesovani To je pak jak perpetum mobile :o)) Nekonecne utesovani

  24. no právě, hodně záleží na cíli. Slovo je jenom takové nic, shluk zvuků nebo písmen a záleží v kom co spustí, jaký jeho vnitřní proces. Ublížit se tak nedá, to si člověk ublíží sám, tím, jak na ty kecy reaguje. Ale kromě hluchoněmých má asi každý něco, co na ňho funguje.

  25. Mam par spoustecu pocitu viny (muj vnitrni otrokar) Ze se spatne staram o deti, ze se spatne staram o rodice a ze jsem neschopna (se starat). To kdyz mi nekdo rekne, tak trpim jako zvire :o))

  26. taky mám pár spouštěcích míst. Nejenom těch rozežíracích, ničících – euforické extáze z jedné věty znám taky moc dobře :-)

  27. (26 – 28)
    Od každýho trochu.
    Ano, je to i o tom, jak ten druhej dokáže vyhmátnout (třeba bezděky) moje spouštěče viny.
    Nebo něco jinýho moje, dluhy, lásky, závislosti…
    A je to i o tom, kdo ten druhej je.
    Od toho, na kom mi nezáleží, snesu vcelku cokoli. Nemám ho pod kůží.
    Při zaběhlým vzájemně až natvrdo otevřeným způsobu komunikace snesu taky strašně moc, i hodně pod kůží. Je to fér, čistý. Příjemně tvrdý, protože světlý.

    Ale když něco přijde znenadání, odtam, kde se to dlouho tvářilo, případně dokonce ujišťovalo, že nic, je Lotova žena proti mně fretka. Je to jak sdělení, že se mi ten dotyčný bál tak dlouho něco říct, až to z něj vypadlo jako facka. Čí chyba? Jeho? Nebo moje? Čím jsem ho k tomu dotlačila?

    Pro mě to prostě nejsou jen shluky písmen. Je to něco, co vypovídá o něčem v tom druhým, případně o něčem v něm vůči mně. Způsob, jak s těmi shluky písmen kdo zachází, jak je používá, proč. Když z něj vyvře, že mu slouží jako zbraň, třebas sebeobranná, přesunuju si ho do kategorie lidí, od kterých se mě napříště už nic dotknout nemůže.
    Nechci mít uvnitř lidi, ve kterých to vzbuzuje pocit, že se mnou musejí bojovat, bránit se mi.

    Ad (29) samozřejmě taky. Funguje to tak i tak. :-)

  28. P.S. A to nemluvím o tom, co jsem původně taky měla na mysli. Kolik toho dokáže takový slovo způsobit, když je jen tak vystřelíš do davu… A necháš letět…

  29. Asi jsem nějakej divnej, či co. Slova a věty mě kdysi dokázaly rozhodit. Dnes jenom výjimečně a krátkodobě, v řádu minut. I otrlost se dá natrénovat… ;)

  30. Ale proč? Já nechci být otrlá/otupělá. Jsem ráda, že cítím tak, jak cítím. Jen to má svoje výhody i nevýhody. :-)

  31. 30: a no jo, však ti ty tvé ideály nikdo nebere :-)

    jsem možná myslel nejen slova, ale vůbec komunikaci. Že by leckdo často si myslel, že to, co k němu od toho druhého přichází, že je jenom reakce na něho samotného a přitom každý nějak, něco, nějaký je i sám o sobě, nebo z něho vylízají věci z jiných komunikací s jinýma.

  32. RuOtrla neni otupela :o) Je to takove to viseni za jednu ruku na lezecke stene a jeste u toho svacit :o)) Proste je to fajn.

  33. Wellmi správně, Radko. Otrlost není otupělost. Jenom druh emocionální imunity. Ta je veskrze prospěšná. Všude vůkol samí emocionální alergici. Stačí kýchnout a už se psychicky hroutěj… :)

  34. 37: není to naopak? že alergici jsou ti, co kýchají? :-)

  35. (30) No, jasný, to už je taky o inteligenci. :-)
    Když se vás něco nedotýká, to není otupělost?
    A když se vás něco dotýká ve smyslu dolíhá, cítíte to, je nutno se kvůli tomu hroutit? :-)
    Proč tak černobíle? :-)

  36. [32][33] a ostatní:
    Jo, otrlost přichází postupně. Pochopit, že něco není osobní ke mně, a nemusí to tedy nijak rozbouřit moje city, to je/byl pro mne těžký zápas. Pokračuje stále, stále podstupuju takové situace
    – někdy mě to už nezasáhne,
    někdy zasáhne a musím si pracně vysvětlit, že to nemám brát osobně, a neberu,
    a někdy musím ještě k tomu nějakou dobu počkat, uvědomovat si v klidu, že mě to přece jen zasáhlo, a zažít to „zasažení“ a „dotčení“ a přijít na to, proč mě taková věc zasahuje. A příště už na mě nemá!
    Takže [39] to taky nevidím černobíle.

  37. Nemám moc zkušeností, moc nekomentuju ani u mě se moc nekomentuje..tudíž jsem se nesetkala s těmi výše popisovanými situacemi, nebo jsem si jich nevšimla ( třeba jestli mě někdo smazal..) Já to taky vnímám tak, že si každý může přece dělat i psát co chce. A to jak na to já reaguju je jen a jen moje věc.Smazala jsem několikrát jek zdvojené odpovědi..snad kvůli jakýsi estetice. Už jsem si ríkala, jaký by to bylo, kdyby se do mě fakt někdo pustil..ale moje texty k tomu zřejmě nevybízejí, nevím.
    Celá (MĚ známá) “ blogosera“ mi připadá jako zhuštěná a rozhodně zajímavá oboustranná ..psychoterapie.

  38. No vidíš, a mě v té souvislosti napadlo, že dnešní doba zvykla všechno, co člověku dělá dobře po duši, nazývat lehce dehonestujícně psychoterapií. No, a protože víme, že zdravý jedinec psychoterapii nepotřebuje, tak nám nenápadně oklikou manipulace vchází pod kůží, že jakožto zdravý jedinec bychom takovou berličku neměli potřebovat.
    A přitom je to úplně normální, že každý živý tvor hledá to, kde a jak je mu dobře, co mu dělá dobře. Jako prevenci. Když mu dobře nebude, onemocní.
    Jen lidi si hrajou na silný s tím, že se předhánějí v tom, kdo z nich víc znásilní sama sebe.
    Jdeme proti přírodě.
    Třeba to není terapie, třeba je to naše přirozená prevence.

  39. [41]
    „Blogosera“ je pro mě nový pojem. A musím říct, že mi kapánek připozvedl mou „blogoposranou“ náladu.

    [42]
    Ajo, prevence je to taky! Krom těch dalších stádií potom…

  40. No, sice pul roku po funusu, ale tu jsou me dva centy :-). Asi hodne zalezi na tom kterem blogu. Jsou bloggeri, kteri ocekavaji zpetnou vazbu (a ta muze byt i z principu negativni), anebo ti, kteri ji neocekavaji.
    Pekny priklad toho druheho je na http://www.dfens-cz.com/ , nazor at si udela kazdy sam, nicmene autor si sveraznym zpusobem vyresil problem komentaru :-).
    Vyjadrenim se k nejakemu tematu to v lepsim pripade skonci tim, ze si clovek „odfoukne“, v horsim pripade jen nastartuje nekoncici diskusi, ale to je opet pripad od pripadu :-).
    Kazdopadne pekny clanek na zajimave tema, Lisko :-)

  41. pfff, predchozi prispevek jsem potvrzoval kodem MAGOP, jesteze to posledni pismenko nesedelo, Lisko, Lisko … :-D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.