Obrana otců

PROČ ZROVNA JÁ JSEM TEN ŠŤASTNEJ?

Otec ležící pomrtvící - listopad 2003

Mí rodiče jsou manželé dodnes. To zní jako happy end hned v úvodu.

Typická normalizační rodina jsem asi nebyli; nebo jo? – Rodiče po roce 68 museli skončit v zaměstnání, táta pak dvacet let pracoval v korektorně deníku, kde kdysi začínal jako mladý novinář. Našel si během normalizace jiné cesty, jak se kreativně realizovat. Máma dělala na zkrácený úvazek, aby přišla domů už brzy odpoledne a já abych nebyla s babičkou víc než s ní. Tedy peněz málo, k večeři často vajíčko naměkko, cmunda nebo topinky s česnekem. Ale máma je tak dobrá kuchařka, že od ní chutná všechno. A hostitelka je výborná, táta zas obdivuhodný společník, takže návštěv k nám chodívalo hodně, a hodně zajímavých. (Teď se celkově chodí do hospůdek víc než po bytech; už je to bezpečné. Aspoň se to tak jeví.)

Když jsem se narodila, bylo mámě třicet a tátovi pětačtyřicet. Jsem jediné dítě jeho čtvrtého manželství, jediné dítě své matky a třetí dítě otce. Dvě děti z jeho prvního manželství jsou o dvacet let starší než já. Až když jim bylo kolem třiceti, přihlásily se a přijely. Skoro třicet let je táta neviděl. Divný, co?! řekla jsem si v deseti letech, když jsem se dověděla, že ten pán je můj bratr. Vždycky mi připadaly nevěrohodné romány, v nichž hrdina najednou zjistí, že má sourozence. A mně se to stalo. Moje první slova byla: „Hurá, už nejsem jedináček!“ Reakce tátovy maminky, která s námi bydlela, byla překvapivější: „Byla u nás na návštěvě rodina a mluvili všichni jenom německy.“ No aspoň ještě stihli poznat svou babičku, než ji Alzheimer odtáhl do jejího raného dětství…

Při rozvodu, tehdy v 50.letech, matka bráchy a sestry žádala zakázat styky dětí s otcem. A soud tak rozhodl. Tehdy to šlo. (Jak to chodí dnes?) Táta samozřejmě na děti platil, na dálku, ještě pár let po mém narození. Ale nesměl je vidět. Vadilo mu to? Taková otázka mě samozřejmě napadala. Protože: Když se to mohlo stát jim, může se to stát i mně? Je to přece stejnej táta! Jaktože MNE neopustil, se mnou chodí na procházky, hraje na Vlka Šediváka a Lišku Ryšku, vyrábí mi další a další hračky a ukazuje, jak se co dělá? Cítila jsem se před sourozenci – protože jsme se začali vídat, i když bydlí daleko – zvýhodněně. Oni neměli jako děti tátu; to JÁ měla to privilegium být z úplné rodiny. Oni tátu potkali až teď, baví se s ním jako dospělí s dospělým; on se mnou jako s dítětem. A jaktože mě nikdo předem neinformoval, že moje máma je čtvrtá manželka? Kromě Karla IV. a Jindřicha VIII. nikoho takového neznám.

Ba ne, neprožívala jsem vůbec nic dramatického, žádné trauma; naopak jsem byla ráda, že mám sourozence a tak velké a pěkné a můžu s nimi kamarádit a s jejich dětmi, jen o málo mladšími než já, taky. Ale přivádí mě to k pochopení, že člověk, kterému umřel sourozenec, a on zůstal („rodičům“) naživu, nebo člověk, který jediný z celé rodiny přežil koncentrační tábor, ač je v tom šťastlivec, může se cítit až provinile a leží na něm tíživá „povinnost“ nezklamat.

A na mě leží prokleté jedináčkovství pořád. Ještě stále to považuju za nejhorší životní okolnost, co mne potkala. A její konce teprve přijdou… Začátky? Jako dítěti mi doma nikdo nepřišel na pomoc a na společný pokec a postěžování – byla jsem sama proti dvěma zatraceně chytrým a mocným spojencům, vystupujícím jako jedno těleso. Odsouzena všechny souboje argumentů se vzdělaným a zkušenostmi prorostlým starším otcem prohrát. A být večer brzo doma, protože on je plný úzkosti o své milované dítě a nedokáže tím nemanipulovat. Jako jediná zbraň proti tomu mi zbylo opozičnictví a prostořekost. Naštěstí jsem už vyrostla a můžu bydlet sama a chodit domů kolem parku ve dvě ráno! Mám ale tušení, že kdyby tátu neranila v létě 2003 mrtvice a kdyby mohl chodit, vartoval by u toho parku v noci v teplákách a s valaškou, aby zahnal ty davy jednotlivců, co mě míní přepadnout. Když mi bylo devatenáct, párkrát to udělal.

O tátovi bych toho ještě mohla navykládat … až by vznikl dojem, že je snad lepší milujícího otce nemít. Ale naopak ho mám dost ráda. Nemít rodiče, jednoho, dva nebo víc, je pro vstup do života asi horší. A být rodičem-otcem a nevědět o svém dítěti, nemít vliv na nic, co se dítěte týká, muset spolehnout na to, že dítě je v dobrých rukou, to znamená být oloupen. Bezmoc. A vědět, že (moje!) dítě není v dobrých rukou, to je hrůza. Nedodržování dohod a soudních rozhodnutí – přijet si ve stanovenou dobu pro dítě a dovědět se od jeho matky až na místě, že včera odjelo k druhé babičce a můžu zas táhnout – to je svinstvo. Nebo vždycky ne? Pomáhají takové páky jako sdružení otců? Docela mě šokovalo, jak se unie otců sama charakterizuje: „Zabýváme se rozvodovými a porozvodovými problémy spojenými s nezletilými dětmi.“ A co otcové nesezdaní? Pětina nebo už čtvrtina dětí se rodí mimo manželství! Předpokládá se, že ne-manželé jsou mimo tuto problematiku; jako otcové nezodpovědní a nehlásí se ke svým právům a právům dítěte? Nebo naopak tak zodpovědní, že není třeba je brát v úvahu, protože žádné potíže s nezletilými dětmi u nich neexistují?

Každá matka dostane možnost být matka, je k tomu nucená. A jak společnost – ve velkém i v malém – přesto krutě odsuzuje „špatné matky!“ A jak si některé „dobré“ matky připadají proti otcům všemocné jen z faktu svého mateřství! Zcestné.

Každý otec šanci nedostane. U muže společnost apriori nepředpokládá, že bude dobrý otec. „Špatný otec“ není tak odsouzeníhodný jako „špatná matka.“ Jenže někdy ani nemá možnost zkusit být otec. Zcestné.

Asi řeknete, že ze své pozice o tom nic nevím, že nemám pravdu (ale já si ji neosobuju – kladu si prostě otázky právě proto, že o tom nic nevím) a že všechno je v pořádku – matka není totéž co otec a nelze jim měřit stejným metrem. Ale dítě má jednoho otce a jednu matku, půl genů a půl genů.

P.S. V létě bude můj táta pradědeček!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

37 komentářů u „Obrana otců

  1. budu v tomhle asi hodně konzervativní, protože nejsem zastáncem extrémní emancipace, kdyby soud mohl přiřknout otci i kojence.
    Myslím, že dítě do věku cca tří čtyř let potřebuje spíše mateřskou péči než otcovskou. (pokud matka plní svou mateřskou roli a někde nefetuje)A chlapi kolem mně to do jednoho sami potvrzují.
    Je to osvědčené historií, biologií atd… z toho se ve společnosti přirozeně ustálil zvyk “matky s dětmi”. Dostal se tak i do právních paragrafů.
    Nic to neříká o tom, jaký by otec byl, kdyby mohl svou roli plnit a právo se touhle otázkou ani nezabývá. Chce hlavně praktická a rychlá řešení… tak jak je vymodelovala zaběhlá praxe.
    … dokud nebude dost nespokojenců, kteří to budou chtít změnit…
    (ale v těchle soubojích o děti bude vždycky jeden rodič nespravedlivě tratit, protože už i samotný vztahy a rozchody a rozvody jsou “nespravedlivý”).

    A “Dítě matce” je tedy zjednodušení, kterého se využívá i zneužívá. Využívá v tom smyslu, že když je dítě fixovaný na matku od narození, pak je těžká otázka, jestli je fajn ho ve čtyřech letech dát do výchovy otci. Zneužívá v tom, že rozhodnutí jsou automatická “k matce” i v případě že se rozvádí třeba když je dítěti deset, kdy už matka nemusí mít tu hlavní roli.
    A úplný zákaz styku je zcestný, to už se dneska takhle automaticky neděje, pokud není rodič dítěti nebezpečný.

    Sorry, že jsem se tak rozepsala, teď se tímhle zrovna trochu zabejvám jakožto tématem…:-)

  2. Můj názor na to znáš. Praktický důkaz, že to šlo, dítě otci. I když až po víc než dvou letech soudních tahanic a za cenu mé nenávisti vůči odboru péče o dítě.
    Budiž těm zmalovaným blbým fuchtlím jednou země lehká.

  3. Můj příbuzný (syn bratrance – vzhledem k věkovým posunům v rodině – Tobě jistě ne neznámým – dospělý chlap) se před asi osmnácti lety oženil a stal se otcem. Potom zčistajasna jeho žena zmizela do Anglie a už se neukázala a on zůstal s maličkou dcerkou. Pravda, pomáhala mu rodina, ale i tak toho na něj bylo hodně. Ale zvládl to a nyní je z ní pěkná mladá slečna. Myslím, že s hodně malými dětmi to mají muži skutečně těžší, ale když je třeba, tak zvládnou ledacos.

    Ale hlavně – 2 Ann: Tento příspěvek přeci není o tom, že by nemluvňata měli dostávat do péče otcové, ale o tom, že by měla být práva otců na své potomky respektována a ne jim házeny klacky pod nohy. Hm?

  4. 2 Kojot jasně, že Liška nepíše o péči otců o kojence. Dovolila jsem si zahrnout všechny extrémy, a i tento názor už na veřejnosti zazněl.
    Jinak pokud bych se měla vyjádřit jen na to, zda mají práva otců respektována, pak stačí říct: ANO.
    A věřím, že si to myslí i všichni ti ze sociálek a soudů, ale jejich pojem respektu je jaksi jiný než ten, jaký by se líbil otcům samotným. A o tom je snad diskuse.

  5. No jestli jsem si už ve čtečce nemyslela, ža to kváknul Roj… :-))

  6. Aj, teď koukám na ten svůj obrázek táty a vidím, že deka nevypadá jako deka, ale jako kámen, balvan, celá skála. Dost symbolické!

  7. Spíš než Unie otcůse mi při čtení tohoto článku vybavila Liga otevřených mužů (http://ilom.cz/) a jejich projekt Moderní táta (http://jdem.cz/abt60). A těmi “otevřenými” není míněno, že by je manželka kuchla! Leda by Liga byla protikuchací prevence :-)

  8. [12]
    Na stránky otevřených mužů jsem taky nedávno koukla, jenže jsem si je nepoznamenala a zapomněla se k nim vrátit a lépe prozkoumat. Díky.

  9. Když nejsou rodiče schopni dohodnout se mezi sebou, dopadne to zdaleka nejvíc na děti. Myslím si, že většině rozcházejících se rodičů mnohem víc záleží na tom, aby naplnili představy vlastní bez ohledu na to, co je lepší pro dítě. A není snad třeba podotýkat, že když se záležitost dostane před soud, ve většině případů soud rozhodnutím naoplňuje představy jednotlivých soudců, často bez ohledu na to, co je lepší pro dítě.

    … jsou ještě Jihočeští taťkové :-)
    http://www.jihocestitatkove.cz/

  10. [14]
    Ano, na “jihočeské taťky” jsem se během uvažování o otcích koukla a byly tam články, které se otcovství (ani taťkovství) vůbec netýkaly.

  11. Jihočeští taťkové vznikli jako oponentní sdružení proti Jihočeským matkám. Zatímco Jihočeské matky ventilují své obavy z blízkosti Temelína právě v souvislosti s dětmi, Jihočeští taťkové naopak za jádro bojují.
    V podstatě vzájemné třenice ale velice dobře kopírují rozvrácený pár – i nadávky a středy v minulosti byly.
    Ale máš pravdu, že tam vůbec o otcovství nejde – alespoň těm taťkům.

  12. Ona je ta problematika (myslím rodičovství) dost odlišná pár od páru, takže zda preferovat (obecně a podle čeho) otce nebo matku se naprosto zodpovědně nedá posoudit. Ani jako otec, jehož dítě vyrůstalo s matkou, ke které jsem měl a mám výhrady, i když ve svém případě mám svůj názor, v těch ostatních bych se neodvážil.

  13. Myslim ze matka ma po porodu automaticky pocit ze to dite je kus z ni. A trva i urcitou dobu nez dobrovolne a z vlastni vule kus “sveho” ditete otci prenecha. Zalezi hlavne na mire duvery, ktere k muzi ma. I proto to maji otcove tak tezke. Ja mluvim z vlastni zkusenosti. U prvniho jsem dite okupovala a byla jsem uplne pretizena. V pozadi cihal otec a chtel me pro sebe. Bojoval o moji prizen s ditetem. Pak prislo druhe a tatinek byl definitivne odsunut. Nebyl na nej v tom galupu cas. A pak prislo treti a najednou byl tatinek hlavni osobou. Nabizela jsem mu dite jako kolac na misce a on tento dar vdecne prijimal. Dodnes je pouto s tretim ditetem u meho manzela nejsilnejsi. Je to vec matky, jeji duvery v partnera, jeji jistoty a sebeduvery jak se vztak s otcem bude vyvijet.
    Nevim zda byl o tom ten clanek. Myslim ze zena si je svoji moci vedoma muze ji zneuzit. Nebo ji muze vyuzit. Bud k prospechu nebo proti zajmum ditete.

  14. [16] V tom pripade jsem vic matka nez tatka!!

    [0] Tak je tam ta zenska v posteli, nebo je to jen moje deformace? :-)

  15. [19] Roji, to máš vlčí mhu! Liška žádnou ženskou svému tatíčkovi do postele nešoupla. Ale on by ti vřele poděkoval za nápad a skákal by radostí. Teda kdyby mohl skákat.

  16. Kojot, Radka, Rulisa a další – samé zajímavé náznaky příběhů! Roj tedy moc ne :-)
    Těší mne a děkuji, že sem nevtrhla žádná upachtěná manželka v (jistě spravedlivém) rozhořčení, že manžel-otec leží na kanapi u televize a ona běhá z jedné místnosti do druhé mezi dětmi, sporáky, vysavači a žehlicími prkny a nestíhá.
    Takových žen znám tuny. Ale tohle nebyl článek na obranu matek, ten snad zas jindy.

  17. Ja mam treba kolegyni co ma ctyri deti, z toho dve sestileta dvojcata. Manzel lekar urolog s vlastni praxi. Kolegyne stiha uplne vsechno s prehledem, chtela by vic praci, citi se malo vytizena a je samy konicek. Zrovna nedavno jsme byly spolu ve sklepe a jezdit na konich. Obcas sebou taha nejake z decek ale vetsinou je umistni na ruznych mistech :o) Je to jen vec organizace a pristupu.

  18. Ty brdo ja ji tam fakt vidim! Cervene rameno, fialova mikrosukne, bledemodre kalhotky. Hlava taknejak splyva s polstarem. Koleno leve nohy je kousek nad okrajem, noha je na obrazku jen po horni cast holene.

    Asi su nemocny. Kdo me vyleci? :-)

  19. [23] Aha. Kalhotky jsou zřetelné, hlava že by pod polštářem? V tom případě bude taky fialová… No dobrá, Roji, psals vlastně k tématu: představa otce.

  20. No me to skoro pripada, jako by to byl premalovany obrazek te zeny. Jako to delali stari mistri :-)

    A novinka z RZ:
    —————
    Konecne jde, Lisko,
    pryc Alexej Pysko! :-)

  21. Mě se tenhle článek hrozně zadřel pod kůži. Je moc fajn. Jednak je mi podle článku dost sympaticke Šedej Vlk a pak, líbí se mi příběh. A vůbec … bylo by toho víc. Prostě si to budu pamatovat. Dík.
    (kupříkladu mi hrozně leze patent matek, na nejlepší vztah k dětem, atakdál)

  22. [28]
    Tak to jsem ráda. A to ještě nevíš, kolik Vlk Šedivák vyrobil různých pajďuláků v uniformách, husitských vozů a husitů, indiánů, houfnic a tarasnic, bytečků a záchodů pro panenky, zoologických zahrad, měst, železničních krajin, závodních drah pro koně i auta, koňů, lodí (dokonce mateřskou letadlovou), loutkových divadel i s loutkami a kulisami, … a spoustu podobných extravagantních předmětů a figur, neb je geniální improvizátor. Nevím, jestli jeho prvotním cílem bylo vyrábět mi hračky; prostě ho to bavilo a měl nápady, tak je realizoval s materiálem, co byl dostupný. (Ovšem ti vojáci v přesných uniformách, to hračky nejsou. Aspoň ne moje:-)

  23. … No a pak takového kreativního člověka raní mrtvice a už nemůže nic vyrábět. Ani psát už nemá chuť, jen tak pasivně si v klidu je. A dvě ženský na něj hulákají, že by měl cvičit a chodit a aspoň si sám dolejt to pivo do sklenice. Protože navenek už nic jiného (fyzicky) nedělá, jen čte a sleduje dění v televizi. Když se zrovna daří se soustředit.

  24. Lisko, mame doma uplne stejnou situaci. Dve zenske, co se rozciluji nad otcem. Ze necvici, ze nechodi, ze si nedonese caj, nevezme jidlo, neprevlece pyzamo, nezmeri cukr. Maminka se rozciluje a nadava vic. Ona je s nim furt a je to na zblazneni. Ja ho vidim jen obcas (tak trikrat tydne) a jsem ten radostny prvek v jeho zivote. Kdybych ho mela mit doma furt tak nevimco… Je naprosto svobodny ve svojem svete. Nerespektuje nic protoze spousta veci bezi mimo nej. Nechape je. Nevidi je. Vubec mu nedojdou do jeho vedomi. A tak si zpiva a usmiva se ve svojem svete, a svet kolem nej se snazi vzbudit jeho pozornost. nejak. krikem. usmevem. volanim. nadavanim :o))

  25. [31]
    Radko, to je přesně totožná situace u nás!
    Akorát já napřed byla s ním pořád, denně, to mě teda dostalo, pak párkrát týdně a teď už jen jednou, nanejvýš dvakrát týdně. Takže máma má na krku všechno. Těžký bylo se odpoutat za prvé od pečování o tátu a za druhé si nevyčítat, že už nepomáhám mámě (předtím jsme se o něj staraly obě nastejno). Ale jinak to nejde, to by mě zabilo.

  26. Lisko, chapu to. Uplne to chapu. Moje maminka je svata. Alespon v mojich ocich. Cim dal tim vic ji obdivuji. Ale drzim si odstup. Pud sebezachovy. A prestala jsem ruzne mzit ze si dedu treba jednou vezmu k sobe a tak. Rekla jsem ze to neudelam. Ze ho dam do pecovatelskeho domu, pokud se ona nebude moct o nej starat. nalila jsem cisteho vina. maminku bych si k sobe vzala hned. Tatinka ne.

  27. Taktak. Ono je snadné bědovat, kolik starých lidí je v pečovatelských domech, a ne doma v kruhu rodinném; a označit to za “to je dneska mládež” a hyenismus. Jenže je to složitější, různorodější. Leckdy jde pravdu o pud sebezáchovy, jak říkáš! Ale samozřejmě to sotva pochopí ten, kdo je mladý a má mladé rodiče a ještě třeba sourozence ku pomoci.

  28. To je moc pěkná vlčí spodoba. Část těch tvých životních historek je mi jako z oka. Můj vlk teda už odešel do věčných lovišť a sourozenci se nenáhlasili (takže jsem postižena jinak než morální kocovinou jedináčka “na úkor”).
    Jinak pro mě bylo nejtěžší neutíkat, být s ním a zároveň nechat být. Ten můj byl nemocný stařím a chutí nebýt a pro mě to bylo docela těžké se s tím srovnat.
    A ohledně péče- je dost jiné starat se o partnera a o tátu. Jiný druh vztahu a intimity.
    A to mě velmi mrzí, že si mu tam tu paní nenakreslila! Za tu bych se přimlouvala:).

  29. A k těm otcům, to je moc zajímavý! Podle mě i pro pidihousenku je táta maxi důležitý. Nabízí jiný věci než máma, ale stejně důležitý. Odstavování otců mi připadá jako velký mínus pro dítě. Ženský občas s tím pocitem superkompetence ohledně dětí blbnou.

  30. Planetko, [35][36]
    to je teda něco s těma otcema, když zestárnou. Dík za příběh. Ta otázka, jak je jiné pečovat o partnera versus o otce, je zajímavá a inspirativně se ve mně uchytila; snad mi to pomůže, až zas jistě brzy naskočí i v praxi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *