Dětičky – opičky

JSEM LOSER, KDO JE VÍC?

Některé děti jsou cvičeny svými rodiči zabývat se jen tím, „co něco nese, co má budoucnost, co nejsou vyhozené peníze“ (dnes o to krásně zavadila Rulisa).

 

A dětem to přejde do krve – nuceným směřováním přímo, napodobováním a odkoukáním této „filosofie“ v rodině nepřímo. Tím lehčeji a plynuleji, nakolik současná společnost, resp. její nejvíce viditelné spektrum, uvažuje jednoduše: „cílem je něco získat, něco mít, někam dojít, pak se budeš mít dobře“ a tu cílovou hodnotu se nenamáhá si představit složitěji než jako hmotné věci, hmotné zajištění, peníze a slávu, která s tím souvisí (dle jejich optiky přímo úměrně) a za kterou podle nich přijdou peníze, stejně jako přátelé a zviditelnění. Naše společnost je tak moc vizuálně zaměřená, až z toho mám mžitky před očima! A kdo není v televizi, jako by nebyl důležitý.

Až v pětadvaceti jsem se seznámila s tím, jak konstruovat perspektivu v obraze. Do té doby jsem ji kreslila intuitivně dobře nebo intuitivně špatně. Připadalo mi jako švindl, že jsem o sbíhajících se čarách nevěděla od dětství, že mi to táta neřekl, že mne to nenaučil. Mohl mě víc „učit kreslit“ nebo poslat na hodiny kreslení, no ne?! Třeba bych to teď mohla využít a něco na tom vydělat. Kde jsem mohla bejt…! Ale je to blbost. Jednak mě výtvarným činnostem "učil" tím, že jsem u něj mohla ledasco odkoukat a mohla mu při lecčems pomáhat, půjčil mi všechno na vyzkoušení, i olejové barvy (jednou), i lupínkovou pilku (často), i když věděl, že ji zase hned zlomím… A chodila jsem do jiné LŠU, do hudebky, na violoncello. Nikdy ne proto, abych to v budoucnu využila pro svou kariéru virtuoza – to bylo jasné! A chodila jsem tam léta, deset let, přestože se nějaký obnos ročně platil a pro naši rodinu nebyl malý. To mi ale tehdy vůbec nedošlo, nikdo mi to ani nenaznačil. Ještě trávili rodiče čas tím, že mě tam prvních mnoho let několikrát týdně doprovázeli nebo aspoň vyzvedávali, abych s nástrojem nemusela klopýtat sama. A poslouchali doma moje povinné vrzání, spolu se sousedy v domě…

Jednou týdně jsem měla schůzky turistického oddílu, jehož členové jsme všichni byli ze stejné třídy. Jako bylo zřejmé, že má nadání nejsou dostatečná na profesionální dráhu hudebníka ani výtvarníka, bylo zřejmé, že odpoledne strávené v hrátkách se spolužáky také není žádnou cílenou průpravou na povolání a bránou k velkým finančním výdělkům. To všechno se hodí pro život jinak – prosakováním a prolínáním kulturních a sociálních hodnot do všech sfér konání, rozšiřováním a tříbením různých způsobů uvažování, podněcováním a zvyšováním kreativity. Zisk je už jen to, mít možnost být obklopena rozličnými lidmi, kteří něco umí a chtějí mi to ukázat.

Ale psaní, to bylo něco jiného – jaksi se předpokládalo, že se jím budu živit, když mě bavilo sama se naučit číst v pěti letech a od té doby pořád něco psát a vymýšlet, po celou školní docházku a celou střední školu. Když mi bylo deset, moje básničky se umístily v soutěži dětského časopisu Ohníček (hehe!) a byla jsem pozvána navštěvovat literární kroužek pro vybrané děti. Jenže pozor, kroužek se konal ve stejnou dobu jako můj turistický kroužek! A já nemohla přenést přes srdce tu změnu, byť to znamenalo jen na jeden rok (pro dítě je to na věky!) nevídat jedno odpoledne v týdnu stejné kamarády, které vídám denně ve škole. Pláč je mocná zbraň. Rodiče kapitulovali, chodila jsem si dál do naší klubovny v naší čtvrti s naší třídou. Myslím, že táta mi vysvětloval argumenty, skřípal zuby a nemohl to pochopit. On ani v té hudebce (a správně) neviděl perspektivu. Ale nenutili mě, dovolili mi tu šanci zahodit. V tu chvíli se ze mne začal stávat loser. Svobodný a respektovaný.

Pak jsem si představovala, že půjdu na žurnalistiku a že mě vezmou. Samozřejmě jsem se na přijímačky odmítla nějak zvlášť připravovat, otravovalo by mě to, protože jsem byla zvyklá, že mi všechno jde, nemusím se učit a zvládnu to se svou pamětí a inteligencí i tak, zadarmo. Vůbec jsem neměla zážitek, že když něco chci, musím pro to něco udělat, vyvinout námahu, přinejmenším otevřít hubu a říct to. Neudělala jsem nikdy nic. (A taky jsem z toho nic neměla.) Blbost! Samozřejmě mě nevzali. Při dalším pokusu už by mě vzít museli – měla jsem potvrzení o praxi a hodně bodů ze všech písemných testů. Jenže na ústním pohovoru jsem předvedla, že politická situace na Slovensku je mi putna, studium žurnalistiky mi připadá nějaké divné a stejně už mě přijali na jinou fakultu, studovat „seriózní vědecký obor“. Členové komise si viditelně oddechli a rozloučili se se mnou vesele rukoupodáním. A já studovala vědu, stejně jako všichni z mé party kamarádů, a doma proti tomu nikdo neřekl ani slovo. Rodiče byli rádi, že se vzdělávám, jde mi to a je pro mě důležité vystudovat. A živili mě celou dobu studií. Jo, vzdělání JE důležité. Ale proč? Co dál? Dál jsem nikdy nemyslela, dál moje dětská, nenamáhavá představa nesahala. A co je ještě tragičtější – dodnes jsem ji nevytvořila. A to mi říkají, jak jsem kreativní.

Kdybych byla holčička-opička ve volánkových šatečkách, kterou od narození drezírují i proti její vůli, aby hrála tenis nebo jánevímco, myslíte, že bych dopadla hůř?

P.S. Ovšem neříkám, že se nevzchopím a něco nepodniknu! Ale dneska ne, až jednoho dne… typické!

60 komentářů u „Dětičky – opičky

  1. [1]
    To je hezký. Ale ty nevýhody:
    pro mě nic neznamenají pojmy kariéra a ctižádost, nemám žádnou motivaci vydělávat a spořit peníze, nechci se moc namáhat (pokud mě něco nebo někdo nenadchne), makat, nikam honit, nechci vlastnit majetek, není mým zvykem se něco učit proto, abych to cíleně použila – když mě něco chytne, věnuju se tomu jentak pro radost z objevování, než si to osvojím a tím mne to přestane bavit a jdu od toho; možná to někdy uplatním, pravděpodobně ne. Vlastně jo, mnohé párkrát uplatním, ale neplynou z toho žádné peníze, rozdám to – ať je to předání dovednosti, informace, večeře nebo výrobku. Radost mi to celkem udělá a jiným taky, tím se to uzavře a jdu zase dál. Ale dohromady jako celek mi to smysl nedává.
    Vlastně proč by mělo… nejsem Bůh abych ten smysl znala, nojono.

  2. Milá Liško,někdy se mi zdá, že tvůj nadprůměrný intelekt je tvým hlavním nepřítelem! Každé prosté a přirozené chtění si ihned zpochybníš, zproblematizuješ, zrelativizuješ a zůstaneš pak stát na místě, místo toho, abys vyšla kupředu. Myslím si, že pro tebe byla liberální výchova rodičů spíš neštěstím. Možná ses nemohla naučit řádu, pravidelnosti a pracovitosti, a ty ti teď chybí – i v tom, co umíš nejlépe. Také psaní dá práci, není to jen zábava, stojí úsilí, je to dřina jako všechno ostatní. A vyžaduje cílevědomost a víru, že to, co dělám má smysl. — Smysl… Někdy se mi taky zdá, že nemůžeš uvěřit v sebe a ve své psaní. Jako by ti připadalo absurdní, že by zrovna tvé texty mohly být „důležitější“ než ty ostatní. To je velké nepochopení. Každý text každého autora je ten nejdůležitější… Znáš ten koan? Co je smyslem života?, ptá se žák. Mrtvá kočka, odpoví mistr. Smysl života není něco, nějaká věc, je to perspektiva, která se otevírá V pohledu na cokoliv, třeba na mrtvou kočku. Nebo na můj text. Nebo na tvůj, jeho, její… Písnička, kterou zazpívá dítě, je největší umělecké dílo, které dává smysl celému Kosmu. A stejně je to s tvým textem. Jenže dítě zpívá s radostí a bez pochybností, že je jeho zpěv důležitý. Zpívá proto, že CHCE právě v této chvíli zpívat, nic neproblematizuje, nerelativizuje, prostě EXISTUJE v této chvíli ve svém zpěvu a pokud se zdravě vyvíjí má i zdravou potřebu sdílet své dílo s ostatními. Ne anonymně, přes internet, kde si dáváme zvířecí nebo jiná jména. Osobně. Z očí do očí, z uší do uší, … — Teď koukám, že svou odpověď na tvou krásnou výpověď mám odeslat tlačítkem „frknout to tam a ničeho se nebát!“ Není to přesně to, co potřebuješ?

  3. Čau Samueli. No jasně, že je to jak říkáš (vždyť mě znáš), že pro mě převažují nevýhody liberální výchovy (okořeněné až nemístnou přísností na určitých místech). JE to, jak říkáš, ovšem s přihlédnutím k tomu, že ty jsi ten superpracovitý Samuel a ještě filosof a ještě absolvent docela těžkého dětství.
    Jasněže tlačítko s nápisem „frknout to tam a ničeho se nebát“ jsem tam dala právě já a právě pro sebe a právě i pro všechny, aby nebyli takoví zpochybňovači jako já!
    Mohlo mě napadnout, že sem něco napíšeš až teď, sem, kde jsou všichni pořád „takoví hodní“ jako jsou na mě všichni, počínaje rodiči. Krom tebe. A zároveň včetně tebe.
    A je ti jasné, že místo vyburcování si teď podle svého zvyku hezky zalezu, budu si číst o nějakém náhražkovém tématu (a sice o čínských básních, tentokrát), tím se uklidňovat, pak si možná vyrobím třeba stínidlo na lampu nebo ponožky nebo cokoli mne napadne a pojedu dál svou vyšlapanou nevyburcovanou cestou a to, co jsem si sama napsaa na svoje tlačítko, budu s úsměvem přehlížet?

  4. Typicky liškovsky relativisticky: A vlastně… co furt máš s tím psaním? Proč zrovna nějaké psaní? Proč ne něco jiného? Nebo vůbec nic. Nic se mi nechce konkrétního uvázaného.

  5. [5]
    Přesně tak – s tebou, nebo přesně tak celkem? Pro mě je to „přesně tak“ spíš beznadějný. A bez směru dopředu.

  6. Přesně tak jsem myslela ten článek u sebe.
    Jsme na tom podobně. Mě jen po rozvodu rodičů nutnost přec jen trošku „zřádovala“. :-) A pak manželství s dětma.
    Akorát že ty se za to, co ti nejde, bičuješ a trápíš, zatímco já napíšu, že si lítám v labyrintu prostorů, necílená, utíkající od tíže kotev a trvalých břemen…
    Netrap se. Dneska už to nedohoníme. Dneska už z toho jen můžem udělat náš jklad. :-)

    (Což mi připomíná, dneska jsem četla v jednom starším Reflexu – já všecky čtu se zpožděním – článek „Myslíme jako opice?“, nebo tak nějak. O kognitivní disonanci a racionalizaci našeho vůbec ne na racionálnu založeného vědomí. Moc fajn. Moc mi potvrzující moje teorie o myšlení lidí, mou nedůvěru v lidský rozum… A v lidskou snahu najít skrze rozum pravdu.)

  7. Třeba tip:V sobotu 1.března 2008, v kostele sv. Markéty v pražském Břevnově, se od 18:00 hodin koná zádušní mše svatá za Karla Kryla.

  8. [9]
    Hehééé, jsi první, @Teo, kdo mě dnes na internetu rozesmál.
    – Ten tip je ale dobrý, dík. Paralelně (!) se koná ještě jedna zádušní mše za někoho jiného jinde.
    Jindy nikde nic, a teď dvě. Kdybych byla cynik, řekla bych, že teď mám dilema, jestli jít… do kina, nebo tancovat.

  9. Jo, tak dneska se nechytám, jen jsem nakoukla. Už mi řekli jinde, abych si nejdřív důkladně prostudovala web, všechny starší komentáře a charakter a psychiku domácí paní, že nestačí jen reagovat na první podnět, na který narazím, jinak jsem prý mimo mísu. Byli slušní, ne prý, že jsem úplný blb, to né. Tady budu asi dlouho mimo mísu…A tady navíc prý předběžně na mě dneska nejsou nervy…

  10. [12]
    :-) Času dost. Ale klidně se sem naboř bez předchozího pročítání. Dneska nejsou nervy, za pět minut třeba budou; upozorňuju, že bloggeři včetně lišek mají rádikomentáře k tématu článku.

  11. Loose – loseJé, to jste mě mohli upozornit, že se to hnusné slovo píše LOSER, a ne LOOSER:-). Hrdě hlásím, že jsem na to kápla sama a opravila to.

  12. Tak nic…[11] To bylo jen info pro Břevnovačku. Považuj to za spam a „nevyžádaný komentář“… :P

  13. Chceme to, co nemámeNěkdo jiný (pokud si to vůbec uvědomí), kdo hrál od malička tenis a byl vedený tím směrem, co postrádáš, by se třeba zas chtěl strašně moc „uvolnit“…

  14. vedet co nechci neni zas tak malo, povazuju to za predstadium pred vedet co chci
    otazkou je jak zaridit abysme nezustali uvezneni jen ve vedet co nechci a postoupili
    co si pro zacatek stanovit treba pohyb v jine rovine:
    od co mne netesi X co mne tesi
    ?

  15. moc hezky clanek, rodice ti dali uplne vsechno co ti mohi dat. Urcite vic nez je prumer. A svet neni cernobily. Ja bohuzel nemam cas ted se nad tim zamyslet. Ale to co pises je pravda napul. Rodice ti dali startovaci podminky a poslali te do sveta. S tim ze pro tebe udelali co mohli a jak umeli. Nektere deti nemaji vubec zadne startovaci podminky. Presto nejsou ve vlastnich ocich looseri. Nejak se vyhrabou. Ale ne proto aby byli videni, delaji to proto ze je to bavi.
    udelat si zivot aby bavil
    Ale to neni v rodicech.

  16. Víš jak tomu o čem mluví Samuel v komentáři[2] říkám ? „Přiškrcen pupeční šňůrou“.
    Jeden mexickej kolega po mě chtěl vysvětlit proč nejsem „chabrón“ (já po něm chtěl dříve vysvětlit slovo „chabrón“ … což je „ten kterému vše s nadhledem vychází“, jak jsem se dozvěděl) . K vysvětlování došlo z důvodů, že Josému někdo řekl: „No, ty seš teda borec“ a on chtěl vysvětlit obsah slova borec. Já jsem mu pochopitelně řekl, že v češtině je velice, ale velice důležitý způsob řečení. Mexičan se tedy na několik pokusů pokoušel velice přesně napodobit originál, takže jsem vydedukoval, že Josému někdo sdělil že je HOVADO. José chtěl znát všechna synonyma slova BOREC … no … a tím jsme se dostali k tomu chabrónovi, poněvadž já chtěl znát mexickej ekvivalent těch boreckých synonym. Na konci dlouhé diskuse se José zářivě usmál a povídá česky s velice silným cizokrajným přízvukem: „Nééééé Míchááál, ty néééjsi charón“. Povídám: „No, to já vim že ne a jak se tomu co jsem, říká v Mexiku ?“ „To nééévim a v Čésku ?“ „Taky nevim, José, mám samý kamarády, co to maj jako já.“ Obtloustlý Antonio Banderas filosoficky pokýval hlavou a povídá „Móc komlikovány“ . No a jsme u toho: z toho odpoledne vznikl po delší diskusi pracovní název pro lidi, kteří sami sobě házejí klacky pod nohy: „Přiškrcen pupeční šňůrou“.
    Takže jsi mě Liško tímhle článkem potěšila. Myslím, že vím o čem mluvíš. Já jsem z důvodů „přiškrcen pupeční šňůrou“ zanechal svojí práce, „poněvadž mi přestává dávat smysl“. (zatím dvakrát a období trvala tak cca rok) Pak jsem se zase vrátil, poněvadž mě hrozně baví a smysl má. Kolegové, kamarádi a známí už hodně let nevěřícně pozorují, jak se z talentovaného studenta s jasnou budoucností, stal nevypočitatelný podivín. Není se čemu divit. „Přiškrcen pupeční šňůrou“, ČLOVĚK PŘEMÍTAJE O SMYSLU VĚCÍ SMĚŘUJE KE ZDRAVÉMU LŮZROVSTVÍ.
    (mimochodem, taky bych zpaměti napsal looser, ne loser … jenže já už to několik let zásadně píšu LŮZR a doporučuju tento prověřený tvar)

  17. Ach, jo. jestli se ti v tom textu taky objevujou ty čtverečky, tak přeju veselý luštění sudoku …

  18. ak jsem si to precetla podruhe, podruhe jsem si precetla komentare. Ale nevim co ti vadi. Nebo ti nic nevadi? Chces zustat takova jak jsi a na te ceste kde jsi nebo chces neco zmenit?

    Z toho co pises mi prijde jakoby ti snad i trochu vadilo, ze nic moc nedelas (ze je to pro jine snazive) ze se neposouvas v nzivote (to je taky pro jine pro ty snazive) ze treba nepoznavas neco noveho neznameho (to je pro jine pro ty aktivni) Ale treba se pletu, treba ti to takhle vyhovuje skvele.

    A co me zarazi, je tvuj predpoklad ze jini rodice vedou svoje deti k tomu, aby byli uspesni, aby to neslo penize, aby meli aluzebni auto a dobrou karieru. Urcite nekteri ale jini za ne.

    Znam takove i jinaci, treba jedni nasi rodinni pratele. Jeich deti jsou uspesne a mozna budou i stastne. Je to jejich cesta.
    Taky znam rodiny, kde roci lezi cele dny na kanapi a decka se nedostanou nikam. jsou ponechana napospas a zustanou jako pomocni delnici protoze k nicemu jinemu vedeni nebyli.
    Taky mam skvelou pritelkyni z detstvi, ktera vedla deti liberalne. Rozvijeli jejich kreativitu, zvedavost, prirozenost ale… Kdyz prislo napovinnosti tak deti zmizely. Nebyla disciplina, nebyla vule. A deti (uz dospele se hodne trapi a rodice taky)

    Moji rodice me kladli na srdce, ze bych mela delat smysluplne veci. Dat si nejaky cil, co bych jako chtela a ze se mi to splni. (nechtela jsem nic) A ze si mam zkusit uplne vsechno. Nemela jsem talent na nic, byla jsem nesikovna na vsechno a tak ze si alespon mam udelat skolu, abych mela lepsi start pozdeji. Poslechla jsem je a vystudovala neco (ozirala jsem se u toho temer denne protoze jsem nevedela co se sebou pocit)

    Ale to co jsem si zapamatovala bylo, ze to co budu chtit tak to dosahnu. A hlavne, ze to nedostanu zadarmo. Ze musim pro to co je mi dulezite neco obetovat. A to obetovat vlastni energii.

    Dlouha leta jsem lelkovala. Nevedela co vlastne chci, proc. Kam jdu a z jakeho duvodu. Chodila jsem do prace z povinnosti, decka jsem vychovala z povinnosti, mela jsem nekolik konicku z povinnosti, studovala vsechny nabozenstvi z povinnosti (a postupne snad vsechny zkusila :o)) Ale porad jsem se potacela. To jedine co jsem udelala spravne z dnesniho pohledu spravne, nikdy jsem nezustala stat! Porad jsem neco zkousela, hledala a rozhrabavala, protoze do pr… neco prece musi byt pro me :o))

    A v tom je myslim to podstatne. Necekat az me osviti nejaky duch a rekne mi vstan a jdi. Protoze to bych pak nevstala nikdy.

    Nemyslim ze je to ve vychove. naopak, je to v povaze! Dnes nas nehoni drava zver a ten kdo chce muze prolezet cely den aniz by vylezl ven. Jsme lini a pohodlni. (alespon ja)

  19. Já myslím, že hodně důležité a plnohodnotné je dělat nic. Být.

  20. Urcite je plnohodnotne nedelat nic. Ale mela by to byt svobodna volba. Ne ze to na cloveka zbyde a on je pak nespokojeny ze zase NIC :o) A myslim, ze to je prave ten vyvoj. Nedelat nic jako volba. Ne jako nutnost.

    Poprve jsem si uvedomila jak muze byt tezke nedelatanic, kdyz jsme se prestehovali do ciziny. Ze nesmim pracovat. Ze se musim nechat zivit. To pak neni volba. Ale da se na to zvyknout :o) A najit v tom zalibeni.

  21. Jen malá poznámka, klidně mě za ni zakousni, Lištičko :-)): mohlo by to být tak, že si stěžuješ na to, jaká jsi, a zároveň jsi na to pyšná? Tak mi to totiž připadá. A ještě jeden rozpor, vnímáš se jako že jsi jiná, než ostatní, ale přitom děláš všechno v souladu s partou kamarádů, jako oni, jako to tvoje stádečko (kdysi kroužek, pak studia). Tak v čem jsi jiná?

  22. To že člověk je, není jen záležitost prostého genetického důsledku, ale i všech převzatých rodičovských modelů chování a situací, s kterými se v životě setkal, tedy empiricky ověřených důsledků řešení situací, které použil.

    Tvé řešení bez ohledu na to jaké je, je to nejlepší, protože je Tvé. A kdyby jsi postupovala (Tvý rodiče) tak, jak radí Samuel, nebyla by jsi Tebou, ale Samuelem. Každý člověk je tvor líný, i Samuel. Jen pro to aby dosáhl svého stavu lenosti – uspokojení, musí vynaložit jiné úsilý v jiných oblastech. Probém není to, že se necítíš být úspěšnou podle měřítek jiných, ale chaos způsobuje zabývání se měřítky jiných.

    Apropó, že nejsi ctižádostivá? A co to všechno tady kolem? :-)

  23. m, [20][21] Vyluštila jsem to ráda. Díky.
    Vždycky mě potěší, když se potkám nebo doslechnu o někom, kdo začal dělat něco jiného než vystudoval nebo co dělal dlouhou dobu (stejně se to staré neztratí, ale stále to má vliv a někdy se to i zúročí).

    Radko,
    není to jen v rodičích, to určitě ne; některé „startovací podmínky“ jsem prolomila – třeba mě baví běžkovat, ačkoli je to sport a mí rodiče nesportují (resp. ne v tom věku, ve kterém jsem se s nimi seznámila…). Ale spíš čím dál víc vidím podobnosti s nimi (než v pubertě :-))

    Jessie [26],
    oho – ty máš vidění v extrémech: že si „stěžuju“ a zároveň jsem „pyšná“; tak v extrémech se já osobně snad nepohybuju. Bližší je mi vyjádření,že všechno výrazně pozitivní (momentální, ve mně a okolo) mám tendenci zrelativizovat a zpochybnit (ale ne si neužít a zašlapat) a všechno negativní taky, s tím nakládám stejně (ale ne že jsem ze všeho zoufalá; není to vůbec tak dramatické). Přitom to kupodivu neznamená, že jsem věčně nespokojená; jsem většinou spokojená. Ale to zase neznamená, že se mě nic netýká… no vida a už zase relativizuju…
    Že dělám všechno stejně jako kamarádi, to ani náhodou, naopak! – řeč byla o jediné věci, že jsem šla studovat ne-humanitní obor jako oni. Jinak nedělám věci jako ta parta – to bych zůstala s manželem, už dávno měla dvě děti a bydlela v domku :-) A navíc je to parta, ne stádečko, ty lidi mám docela ráda a stádečkem bych je teda nenazvala, laskavě jim to nepodsouvej, dej si pozor na jessie-jazyk.

  24. [27] D.,
    joo, máš pravdu. A ta ctižádostivost – aha, že by TOHLE TADY? Když je to anonymní? No svým způsobem asi jo; jenže za to mi nikdo mzdu nedá:-)

  25. [26] Jessie,
    eee, to by bylo asi na dlouho, diskutovat o tom, že skupina lidí (krom davu) není nikdy stádečko, že je složena z velmi osobitých jednotlivců… a že se necítím „jiná“ jak říkáš, leda v tom smyslu, že každý je jiný. Tvůj pohled se zdá zacílený na rozdíly, extrémy a rozpory a vidíš je i tam, kde já vůbec ne (jak jsem si všimla i v diskusi u aTea).
    To není žádná moje kritika tvojí osoby -to je dojem jaký děláš na mne; a jestli je to opravdu tvoje vlastnost, samozřejmě má výhody i nevýhody (když už jsem u toho relativismu:-)…

  26. 29 :o) Kolik lidi bere mzdu za provadeni svoji zaliby? Odpovim hned. Prakticky nikdo (mozna existuji vyjimky ale ja je nepotkala) O vikendu jsem se divalal na Rok dabla. Doporucuji shlednout :o)) Muj muz mi ten film donesl a rekla, to je o tobe a pro tebe. TAm je to krasne videt, lide kteri delji veci ktere mají radi se hrouti a klesaji pod tihou, kdyz to delaji jako komerci. Verejne divadlo. A moc se mi to libilo. Bylo to skutecne na me vlne. Pan Plihal tam mel muziku rad, ale kdyz ji mel prodavat tak to neslo. A vsichni chlastali, asi taky proto abyse mohli prodat. Urcite je tam vic rovin.

    Zaliba a obziva jsou ruzne veci. ZAtim to tak vidim. A je dobre a zdrave je oddelit. Je to hlavne zdrave :o)))

  27. Lisko, vidis ze me ty tvoje uvahy neco rikaji protoze jsem zde furt nasackovana a hledm odpoved na svoje otazky :o) (a to hodne dlouho)

    A tak jeste 29. Zde se objevuje rovina uznani a oceneni. (mzda nebo zadna mzda tim uznanim muze byt taky, ale to je cesta do hajzlu) Je tim blog? Muze byt blog zdrojem uznani a oceneni. V ty rovine, ve ktre po uznani touzime? Ze jsme teba uznani jako looseri? Ze je to pro nas vyznamenani? Protoze jeto opakem tech upachtenych snazivcu. Tak jednoduche to asi neni :o) Urcite je odpoved jeste nekde mezi… Casto vidim, co vsechno jsem si nalhavala ve snaze si nic nenalhat. Ale porad to bylo pozitivni, protoze me to nekam vedlo a dovedlo. K necemu. Treba do slepe ulicky. Ale ta nebyla uplne slepa. Zbyla zkusenost.

  28. [32]
    Radko, nojo, je to nějaké komplikované. A když je to prosté, já to komplikované udělám a pak si v tom plavu- to vlastně říká Samuel [3].
    Uznání a ocenění si poskytuju a neposkytuju sama. Různé věci a lidi na to mají vliv, tojo, ale teprve já rozhodnu, jestli si budu interpretovat, že je to pro mne uznání. Protože některý druh chvály je vyloženě trapný a vyjadřuje jen povýšenost chválícího – naštěstí takových chváličů moc neznám (a snad to sama často nedělám, fuj:-).
    Jo, vždycky všechno k něčemu je; ale někdy si kladu otázku, jestli přece jen nejsem moc pomalá (tvrdím sice, že každé zvíře má své tempo a Liška má jedno pomalé a jedno rychlé, ale stejně to pořád reviduju – to říká D.[27]). A pak si buď lebedím v pomalosti, nebo přijde čas se rozjet, něco radostně napáchat a pak zase zalézt spokojeně do postele.

  29. nektery druh chvaly je vylozene trapny :o)
    Mam chvalice zaskatulkovane :o)
    1. ti co chvali sebe (jsou tak dobri ze poznali co je dobre)
    2. ti co me chteji povzbudit (jsem takovy chudak ze potrebuju podporit)
    3. slusne vychovani a zdvorili, kteri pochvali aby neurazili
    4. ignoranti, je jim to jedno ale pochvali aby se zviditelnili

    J chvalim, jen kdyz semi skutecne neco libi ale s rizikem, ze si me chvalena osoba taky zaradi do nektere prihradky. Nemuzu tusit ktere, ale musim predpokladat totez co u sebe :o)) dle zakona sve k svemu :o)

    Klidne dopln dal :o)

  30. [35]
    Vynechala jsi ty normální chváliče, co chválí, protože mají radost, že vidí něco hezkého / dobrého nebo že ten druhý udělal něco hezkého / dobrého. Tak chválím já – když mě něco zaujme a mám radost, tak to na dotyčného vykřiknu a on se někdy až lekne… :-))

    Nakonec si říkám, že možná to není úchylka, když si lebedím v nicnedělání a lůzrovství a pak zas jásám, když něco aktivně udělám, vyrobím, zažiju, někam jdu… Jen musím nutkavě furt pochybovat nad tím, jestli bych neměla víc času věnovat tomu druhému… nebo ještě víc tomu prvnímu… Ale nepochybuju zas tak moc; jen tak, aby mě to nevyrušilo v tom lebedění.

  31. Ty normalni chvalice jsem nevynechala :o) Tam patrim ja :o) A treba i nekdo jiny. Ale ta neduvera je. Je to hluboko zakorenena neduvera vuci chvalicum a instinktivni obrana vuci manipulaci zvenci. Kdyz budu opatrna vuci chvalicum nepropadnu depresi pri kritice. Ziskam nezavislost. Vnitrni svobodu (to fakt doufam)

    A tak chvalim s velkou radosti ale mam pochopeni kdyz ten druhy na moji jasavou chvalu reaguje zdrzenlive. Mysli si svoje :o))

  32. Takze jeste se to pokusim vysvetlit. Svoji sebeduveru se snazim cerpat ze sebe (snazim) a taky se snazim ziskat nezavislost na okoli (taky snazim) Predstavuji si to jiz odmala jako pobyt napustem ostrove, kde neni nikdo kdo by me pochvalil, kdo by me rekl jak jsem dobra. A kde bych presto nepropadla panice ze jsem looser, neschopny budiznicemu. Kde bych si vytvorila svuj perpetum mobile osobni motivace. Delala bych veci protoze to tak delat chci a ne protoze menekdo pochvali, oceni a uzna.
    A tohle je nesmirne tezke. Je to tak tezke ze s tim zapasim cely zivot. Staci trochu zahrabat nozickama rucickama a snese se natebe chvala a ty se v te chvale muzes sprchovat a opajet se vlastni skvelosti. Ceta do pekel, cesta do pekel. Je to k nicemu. Je treba najit to svoje perpetum mobile. Svuj vlastni motor.
    I proto je chvala (uspech, oceneni) tak zradna

  33. Lisko, a v celem tom zmatku co jsem popsala v 38 je je nutne oddelit pozu od skutecneho pocitu. :o)

    Jestli je to poza se pozna opet kdyz jde „o zivot“ Kdyz jde o zasadni veci, tam se poza rozbiji a vychazi „pravda“ na povrch ve sve nahote. treba u vlastnich deti. Kdy ti treba decko dela kraviny a ty mas ukazat svoji velkorysost. Neukazes (nekdy jo) :o) .
    A stejne je to u toho nejvetsiho, ktery je mimoradne uspesny v oblasti svych zajmu a zalib (astrofyzika) Melo by mi to byt jedno, ze se mu dari, ze je tak dobry. Je to jeho zivot, jeho zasluha. Neni mi to jedno. Jsem jako pavice ktera se nazdobila cizim perim. perim sveho ditete. A tak vsechno co pisu muze opet zrelativizovat hodit nekam… Protoze citim ze ta moje POZA je asi spravna, ale neni pravdiva.

  34. Líšo, já si myslím…pěkně všeho co se chce a může, a zásadně svým tempem. Není nad duševní zdraví :)

  35. 30Jo, debata má podle mě smysl, jen když je zacílená na rozdíly :-)). To pro mě není výtka, naopak, já si spíš vytýkám, že všechno beru letem a povrchně…
    Jen věcná poznámka, tentokrát týkající se aktuálně i mě: pokud je podtextem tvého článku, i to, že provozuješ aktivity, které nenesou peníze, tak souhlasím, co bychom si mohli nahrabat místo kecání na netu zadarmo :-)). Já už odmítla pár klientů, abych měla víc času na tuhle zábavu (tedy klientů na účto, aby nedošlo k omylu, proboha…).

  36. Zajímavá debata, škoda vichřice.

    Jessie, můžu mít dotaz? Proč odkazuješ jako na svoje domovské na stránky, na kterých nejsi?

  37. [36], jj, nenechat se znervóznět a občas si spáchat vlastní paniku, pro klid duše, že nezačaly uhnívat nohy. :-D

  38. Ruliso, to jsou moje stránky, podepisuju se tam Jana F.. Bordel, já vím, zmatkuju nějak všude…

  39. Jess-Jano, skrze účetnictví se dalo vystopovat, no, jako ano, to moje byla jízlivost, no… Jako sdělení, že mi přijde divný, když si někdo mění nick kvůli účinkování v komunikaci někde jinde.
    Nejsem příznivcem měnění nicků. Pokud to není z důvodů fakt hodně nežádoucně provalené identity. Neráda améby. :-)

  40. Ruliso, já taky, a identitu netajím už vůbec, čekám, že mi jednoho dne zazvoní u dveří úchyl s nožem, že mu ruším rádiové vlny. Jessie se mi prostě zalíbilo, mrzí mě, že jsem se tak nepodepisovala odjakživa. Ale profláknutá jsem dost, to je pravda.
    Sorry, Lištičko, tohle je OT.

  41. [43]
    Hezky!
    Když už jsme u těch jmen, přiznávám, že mi dělá trochu potíže tě oslovovat Daneček. Představím si někoho batolecího věku, jak sedí za počítačem a to mě zmate tak, že napíšu radši jen D.

  42. Bodejť, s takovýma populistickýma heslama. :-))

  43. [48][49][50][51]
    Ó, milé dámy, děkuji z celého sdrce. Pokusím se Vaši důvěru nezklamat. Jste opravdu okouzlující spolek mladých žen. ;-)

    [52]
    Samozřejmě se budu více držet faktické roviny a méně snadno vyřčených líbivých hesel.

    Přec jen je nutné, obvzláště v dnešní době, více dávat pozor na masovost sdělení. Lépe je situaci dopodrobna rozpitvat a podstatu zaštrachat někde pod kopy slov. Vždyť je tak krásné něco tlouct do klávesnice, bez přílišné snahy o podstatu, jen tak semotamo, tomu dát vtipnou glosou punc Vážnosti. Člověk si pak hnedle připadá důležitější, ve světě, kde na něj všichni kašlou. Ne, skutečně si ocenění cením. :-))

    [48]
    Ono to batole není příliš adekvátní obraz k mé identitě Danečka. D. postačí, díky ;-)

  44. Nejkrásnější je to slovo „mladých…“ ;o) (To není údiv, to je panensky svůdně našpulená pusinka! :-))

  45. [54]
    I ty svůdnice, budu si muset dát, na poklony větší pozor ;-)

    [55]
    Omalovávání nebylo ve zlém, ani zaměřeno proti svůdným blogerkám. Sám až teď vidím, jak lze také vyřčené vyložit (a popravdě není to špatné [:-) ).

  46. Dík za článek,mám to taky moc podobně.Výsledkem je občasný pocit ploužení se dny bez toho, že bych v tom viděla smysl..tedy i radost.Smysl mých dní..to je pro mě téma na celej život.

  47. [57]
    To je určitě téma na celej život. A někteří říkají, že život nemá žádný jiný smysl nebo směr než ten, který mu dá každý člověk sám.

  48. 58Tudle jsem potkal jednoho nadanýho hovnivála s rukama pod krovkama. Došlo mu, že válet kuličku nemá žádnej smysl. No jo, ale já se smíchy zapotácel a toho chudáka jsem rozšláp´… Ostatně, neměl provokovat, že jo? :-P

  49. [59]
    Dobrý! Prosímtě, když sem chodíš, dbej na správnou rovnováhu; hrozí, že mi pošlapeš packy. Pak bych je nemohla užívat vůbec, ani kdybych se pro to rozhodla. :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.