Dneska se můj manžel žení

A KDO MU DOPOMOHL KE ŠTĚSTÍ? JÁ!

 

Když jsem se minulý týden dověděla – ne od něj, ale vyrozuměla od kamarádů – že bude svatba, rozjařilo mě to jako dobrá zpráva a měla jsem radost, že mu to klaplo. S kolegyní-vědkyní od nich z ústavu; pěkně bezpečně ji bude mít stále pod kontrolou. Jako elektrony uvnitř reaktoru. Ne jako mě; já sotva dostala zaměstnání – a už jsem se vyhrabala z deprese, ožila, odtrhla, zamilovala se do jiného, přiznala to, neprošla přes manželovu úzkoprsost (nebo se tomu říká věrnost, čestnost, smysl pro povinnost a dodržení slibu?), přes jeho urgentní žádost o potomky a přes svoji nesvobodu, rozešla se, byla povolána k rozvodu, odstěhovala se do liščí nory a uvrhla do chudoby a nemrzí mě to. Musela jsem přece jednou vyzkoušet žít! Začít.

Mrzí mě jen, že můj souputník uplynulých dvanácti let musel projít šokujícím odmítnutím a odmilovávacím procesem. I pro mě to bylo hrozné, skok do nepředstavitelna. Ale v mantinelech, postavených podle jeho požadavků, bych byla mrtvá. Tam jsem už nemohla.

Když jsem v týdnu oznámila mé matce Klóbrcandě, byvší velké příznivkyni svého zetě (celých 10 let před svatbou a 2 roky po svatbě), že se tentýž žení, vyjádřila jen jednoslabičný podiv nad tím, že si bere Ukrajinku. Tím jednoznačně (a jednoslabičně) potvrdila mou znovunabytou pozici jediného a oblíbeného dítěte. Už mi nezazlívá, že nejsem řádná vdaná ženuška a že jsem sebe i ji připravila o milého, švarného a solidního zeťáčka ze slušné rodiny, který má auto a umí spravit zvonek a kapající vodovodní kohoutek. Už se o mé štěstí nebojí, snad. Když si vzpomenu, jak mi před lety kolikrát předhodila „ty si ho ani nezasloužíš“ a já nechápala, proč… Záviděla „ideálního manžela“?

Měla jsem radost, že se manžel žení (jde o civilní sňatek; pensum církevních svatebních obřadů vyčerpal se mnou) s hezkou a chytrou slečnou a že směřuje k naplnění své touhy po potomcích. A dneska jsem se probudila ze sna o něm a bylo po radosti.

Zdálo se mi, že spolu chceme spát, on mě svléká, něco mi říká a jedno slovo z toho rusky. Aha, vliv mé následnice. Najednou je mi zle, nemůžu s ním pokračovat, odmítám ho a říkám větu, v níž je také jedno slovo (jako) rusky: „Mně motátsja hlava.“ To je jednak pravda a ruské slovo zároveň podává vysvětlení, proč se mi motá hlava a proč je konec.

Nepříjemný pocit ze snu mě vrhnul do dne. Na manžela jindy nemyslím a nechybí mi, ale tentokrát jsem si přece jen musela vzpomenout na ty časy, víkendy, roky, kdy jsme byli pořád a pořád spolu. Jak jsme si spolu dobře žili. Ale to je minulost, netrápí mne ani ji nemažu, je ta tam. Jenže: Stýská se mi po jeho rodině. Po příbuzných. Rozvod byl masakr – přišla jsem o půlku rodiny. Tolik lidí! A dneska se všichni sjedou a já je nesmím vidět! Nesmím být s tchýní, tetičkami, strýčky, bratranci, manželovým bráchou a jeho ženou; dopoledne jsem se cítila jako vyvrženec. Nesmím s nimi být, nejsou už mí příbuzní. Achjo. Musela jsem si vnutit myšlenku, že to není definitivní ne-možnost a bezmoc, že přece existuje vždycky víc možností; můžu se manžela své následnice zeptat, jak se všichni mají. Můžu je potkat náhodou nebo se jim vnutit. Co chtějí nebo cítí ke mně oni, netuším. Nemyslím, že by mi zazlívali, že jsem opustila jejich chlapečka. A teď už jsem nahrazená. Teď už mají jinou nevěstu, vytržené prázdné místo v široké rodině se zacelilo. Jsem venku. Už pro ně nejsem?

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

30 komentářů u „Dneska se můj manžel žení

  1. A co je mi po tom? (Spíš ukrajinsky by to mělo být…) Migréna je mi cizí; ať ukrajinsky, nebo jinak. Ještě jsem neměla tu čest.

  2. připomnělo mi to motto, co měl kdysi Teor u sebe na blogu – „Součástí cesty jsou i slepé ulice, některé křižovatky tedy uvidím vícekrát.“
    Ty máš rozhodnutí už za sebou, ale občas se na to rozcestí člověk vrátí myšlenkama, tomu se dá těžko bránit.

  3. Jo, Lištičko, je na tom jirkovým kom. dost pravdy. Ztratila jsem taky takhle dost lidí, z minulé trodiny..je to taková loajálnost, chápala jsem. Někteří z té rodiny mi byli šumák a já jim. Někteří ne, ale bavili se aby se moc nevědělo. o čase se ti, co mi za to stáli a já jim, vrátili.U některých to dost zamrzelo a bolelo, zvlášť když něco mě přiznali a věděli a pak…no, radši otočili. Pokud se někdo rozvedl, bavila jsem se dál s tím s kým doposud a na nic nekoukala.

  4. Nojo. Ono se společnými kamarády (po rozchodu)je vždycky možnost zase navázat přátelství nebo utlumit, ale s příbuznými partnera ne, ti jsou fuč. A nebo v opačném případě jsou tu i takoví členové rodiny, které by si člověk mezi přátele nevybral, ale neodpáře si je (což není můj případ, já si na příbuzné rozhodně nemůžu stěžovat). Kamarádi se odpárat dají raz dva.

    Já jsem ten, kdo se po rozvodu cítil vyvrženě, od tchýně se odstřihl ze dne na den a dočasně utlumil jak vztahy se společnými kamarády, tak s vlastní rodinou. Ono nějak není proč vyhledávat houfy manželských párů-kamarádů, které mají každý nejmíň dvě malé děti. A jet na léto za příbuznými sama, to taky nemám důvod. Vybírám si jiný druh společnosti.

    Když jsou děti, vztahy s příbuznými partnera se nepřetrhají; pořád je tu důvod, spojení trvá. Ale na druhou stranu – jsou davy těch, kdo by radši ty lidi už neviděli a děti zbavili stresů a dohadů a manipulatovních řečí rodinných příslušníků…
    Aspoň mám pohodu.

  5. Tak nevím, jestli to s odstřiháváním nemá každé pohlaví jinak. Pro mě bylo překvapení, když mi máma sdělila, že ona se s mým ex nerozvedla a dodnes (po 8 letech) se vídají. A já o tom dostávám hlášení :)

  6. Rozumím Tivím, o čem mluvíš… Já se to tenkrát snažila udržet a kontaktovat se a nešlo to. Prostě to nešlo. Bylo mi to strašně líto. Změnila se situace, změnil se i jejich postoj a bylo…

  7. Nikdy to nejde dokonale, ale někdy se to tomu může přiblížit. Mám jednoho bývalého, s jehož rodinou jsem nikdy kontakt nepřerušila. A s ním posléze opět navázala. Jen některá témata zvlášť v některých situacích nepřicházejí na přetřes :)
    Ale taky mám občas ztráty z těch protějších příbuzenstev, které mrzí, a nedá se s tím nic dělat. Jenže tak to je – v životě něco permanentně získáváme a něco jiného ztrácíme. Jinak bysme vlastně byli strašní hamouni ;) a stejně to asi ani nestíhali všechno obhospodařovat. Je dobře, když kromě aktuálních přátel, příbuzenstev a záležitostí zvládneme obhospodařovat alespoň vzpomínky na ty minulé…

  8. Nojo, to je pravda – situace se mění, lidi okolo se střídají, jinak by to byla stagnace a žádný vzrůšo!

    Ale je dobré mít čas od času zprávu; asi počkám dva týdny a pak se manžela mé následkyně vyptám, co nového v rodinném klanu a kdy mi navalí ty mé tři velké šutry, co u něj zůstaly na balkóně.

  9. Liško, tak to je přesné. Žádný obřad jsem tedy zatím neabsolvoval a protože čím jsem starší, tím více zkušeností, tak si někdy říkám, zda vůbec poznám:) No a s těmi příbuznými, taky mi chybí příbuzní od mé ex-přítelkyně. Já chystám pokus spojit se s exskorotchánem a zajít s ním na pivo… taky mám obavu, aby to klaplo.

  10. Když vyjde [6], je to sranda, ale často to dopadne jako [7].
    Snad mi aspoň klapnou ty tři šutry z balkónu! Jestli jo, tak o nich blognu, co jsou zač :)

  11. Jestli tou povětrnou myslíš mě a mých dvanáct let věrnosti, tak jsem zvědavá na tu Ukrajinku za jedenáct let.

  12. A co začít dle původního záměru žít, místo schovávání se na netu?

  13. [20]
    Já nežiju? Podle jakých ukazatelů tak usuzuješ?
    Hlavně nemám pocit, že bych se schovávala na netu; spíš se tu až někdy nepříjemě hodně vystavuju. Ale kašlu na to.
    Když rozvedeš :-)), proč ti to tak připadá, uvítám to.

  14. Netuším podle jakých kriterií lze posuzovat míru života v komkoli. Nevím ani podle čeho posoudit míru tvého žití. Ale řekl bych, že fungování na netu [dle mé vlastní zkušenosti] v tvém rozsahu zežere dost času.

    Někde vůkol jsem se dočetl o vysloveném předsevzetí, že „Začneš žít!“. Dle mého názoru, se aktivity vyvíjené na netu s předsevzetím trošku tlučou..

    Nenastal správný čas na změnu? ;-)

  15. Net nemusí zabrat moc času. Může, ale nemusí.
    !Předsevzetí“ to rozhodně být nemohlo, protože předsevzetí neprovozuju. Asi to byla oznamovací věta a když jsem ji psala, už jsem ožila.
    Jak to postoupilo dál? Někdy žiju víc a někdy míň, jak to jde. Nevzpírám se své momentální míře aktivity či pasivity, ale využívám právě to, co je – když mám chuť konat, využiju to a konám a neležím. Když mám chuť ležet a koukat na fotbal, tak to dělám (protože proč v tu chvíli konat?). A zatím je mi spokojeně; zatím mám pocit, že nic neproflákávám. Ale vím, že pro některé jiné lidi (vím i pro které konkrétní, co mě znají) to vypadá, že se jen plácám a „nemám perspektivu“ nebo zahazuju své talenty. Ale mně připadá, že ne. To oni mají jiné tempo života a aplikují na svá měřítka můj život. A to nejde. To už je hodnocení až odsudek. Přinejmenším kroucení nade mnou hlavou. Ale to je mi nanic – buď jsem prostě jinde a ať si kroutí kdo chce čím chce (a ať tutéž svobodu laskavě dopřeje mně), anebo ať se ke mně vyjádří podrobněji, konkrétně, aby to pro mě bylo srozumitelné. Jenže si myslím, že to právě nejde. Že se to bohužel míjí. Že já si z toho nemůžu nic vzít a druhá strana zůstane taky ve svém nepochopení.
    (Teda né že bych se nějak cítila „nepochopená,“ to né! :-)

  16. Mám oprávněnou obavu, že tuto debatu můžeme vést dlouho, zábavně i nudně, dopodorobna a i ze všech hledisek. Zvednou každý argument jako svítivý kamének na oblázkové pláži, potěžkat, pochválit jeho kresbu, či zavrhnout jako mdlý a běžný, bez zvláštního přínosu. Nakonec dojdeme na konec pláže, kamínky dojdou a zjistíme, že já vlastně nevím nic o Tobě a nemohu si dovolit Ti o Tobě cokoli říci, protože Ty po pravdě víš o sobě nejvíc. A jako jediná můžeš nadhazovat povrchní soudy na samasebou. Ba, ba.

    Ale v prvotní myšlence byl zmíněn, dle neopodstatněného povšechně pořízeného názoru možné ztráty z nedostatku „života“, i názor o schovávání se před životem. Schovávání se, jakožto průvodního jevu strachu z další možné újmy. Neúmyslné či úmyslné klimbání a setrvávání v činnostech, které nebolí, nevyžadují opakovanou osobní investici bez výhledu na zdárný a přínosný výsledek. Osobní účast i s vědomím, že se může stát, že „něco“ zase nevyjde. Že angažovanost v čemkoliv bude zase k ničemu.
    Obhajoba názoru, že ve výsledku je lepší, dělat jen věci, které se zrovna chce a které jsou pohodlné a příjemné. Mám obavu, že opak je trošku více podoben definici „žití“, o kterou mám pocit nám tu běží..

    Ale jak jsem se zmínil. Na konec pláže je vidět. :-)

  17. ech …Jsem rozveden, takze vim, co to je …
    Na druhou stranu, ano, s kazdym rozvodem ci rozchodem clovek ztraci pribuzne ci kamarady, ono byt i kamaradem obou po rozchodu neni lehke. A vetsinou to ani „nejde“.Osobne mam jen jednu „spolecnou“ kamaradku, ktera to ustala, jini byli „se svymi“. A pribuzni ? Ti prece budou vzdy se svymi, i kdyby stokrat „ti jejich“ nemeli pravdu …
    Ale resenim neni ani litovat, jak clovek prisel o „pribuzne“ ci partnera, stalo se, ano, ci se muselo stat, ech, uz se stalo a hotovo :-(. Kdyby jsou chyby.
    A co by bylo … ech, mnoho veci :-))), Ale kdyby jsou opravdu chyby, zmylena prece plati :-).
    A zivot prece nekonci …

  18. [24]
    Jó, tos docela vystihnul, v poslední době mám dojem, že „klimbám“ a dělám jen, co je mi příjemné a nenamáhavé. Nenapadá mě žádná motivace k angažovanosti. Tak si počkám, až budu dotlačena.

    [25]
    Nic nekončí. Jen klimbá. Jedni kamarádi byli spíš moji kamarádi. A podezřele dlouho mlčí.

  19. Vis, jeste k te rodine : nevim, jak moc se ma smysl pokouset o kontakt. Ta pulka rodiny „Tveho chlapecka“ bude s nim. Kdyz by ses s nimi sesla, asi bys zjistila, ze si nemate co rici a uz je zde nejaky odstup. A zvlaste po nove svatbe bys mela spise „vycouvat“ z jeho zivota ;-).
    Mozna, kdyby chtel, pozval by Te na svatbu. Nebo dal aspon vedet. Asi nechtel, proc, to vis asi treba lepe nez ja.
    Osobne jsem zazil pripad, kdy byla „ex“ na nasledne svatbe a bylo to naprosto v pohode (chce to ale „oboustranne vyresenou minulost“ ;-), ale take se nestyka s jeho rodinou ;-), jen obcas s nim, nebot pracuji ve stejne firme. Nejde o muj pripad, to jen pro uplnost :-), ale me kamaradky.
    Vis, on kdyz ten druhy nechce, nemas zadnou sanci uspet … Smutne, ale je to tak. A zeptat se sve „naslednice“, jak se vsichni maji, ech, to bych zkousel az jen jako „proverenou“ moznost, nemuselo by to zrovna dopadnout dobre ;-).
    Uz jmenovanou kamaradku jeji „naslednice“ moc nemusela a komunikace sla spise pres jejiho „ex“ nez pres ni :-).

  20. No a jeste k tomu Tvemu „nahrazeni“ – nevim, proc ses rozvedla, ale kazdopadne rozvodem vse konci (pokud tedy neveris na teorii, ze lidi se musi rozejit, aby se mohli znovu sejit :-))). Tak to mam i se svoji „ex“. Proste kohokoliv si najde ci nenajde, co dela ci nedela, to neni moje vec, nemohu se ptat ci chtit odpovedi, vse je proste pryc … To neni nadavani, ale hole konstatovani faktu. I kdyby si nasla Ukrajince nebo Martana (tedy az „nahradi“ me, jako ze to driv ci pozdeji jiste prijde :-), tak ji mohu (a budu :-) prat pouze stesti a nehodnotil to. Proste rozvod je definitivni konec vztahu se vsim vsudy (vcetne tedy te ztraty „druhe“ rodiny), snazit se o neco vic je vetsinou kontraproduktivni ;-), at uz byl rozvod klidny ci masakrem (vetsinou klidny neni ;-). Rozvodem DEFINITIVNE ztracis „ridicak“ na toho druheho, amen ;-).
    No a k tem kamaradum, kteri jsou ticho, tak se jim treba ozvi ;-), treba zjistis, ze byli ticho pro nejakou blbost (treba ze ses mela ozvat Ty prvni ;-), nebo ze cekali … Kdyz se nezeptas, nebudes vedet ;-).

  21. Né, oslovovat bývalou rodinu nebudu (jen jsem si na ně vzpomněla, co asi dělají), bývalého manžela ano – co dělá a jestli nemá moji mapu Británie a šutry tak. A ty kamarády oslovím, pomalu. Ačkoli „na tahu“ jsou oni, já je před časem zvala. A další kamarády, to se uvidí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.