Ovládla jsem pole. Nemístně a mile.

Původně jsem měla za to, že tam ani nepůjdu. Nepočítala jsem, že budu také informovat, když na schůzce od toho byli čtyři jiní, kteří „vědí“ a kterých se to týká. Mě spíš okrajově. Jako obvykle.

Nakonec jsem se chovala tak vlídně a přátelsky, že jsem zřejmě dost vyčnívala. Pod „vlídně a přátelsky“ nemyslím strojenost, přehrávání, křečovitou laskavost a umělý úsměv, ale spontánní zájem, uvolněnost, radostnost. A ta když na mě přijde, přímo tryská a nelze přehlédnout. Mám dupat na brzdu, s ohledem na ostatní a na své postavení v té chvíli?

Když se sejde víc lidí pohromadě, můj útlumový režim se začne rozehřívat, vesele zahouká, kola se roztočí a já se rozjedu. Možná cestou i někoho převálcuju nebo poprskám vřelými jiskrami, zatímco mu budu rozjařeně mávat. Moje síla a kapacita prudce stoupne a jsem schopná jednat rychle, s nasazením a vysokou účinností. Ale přitom nevtíravě kloužu po kolejnicích. Je to přesto až přespříliš? Je to mocenské – nedokazuju si tím jen svou moc a schopnost vytvářet atmosféru okamžiku a strhnout do ní přítomné? Nederu se zase, kam nemám nárok? Nepřebírám manipulativně zezadu vůdcovství, které mi v té situaci nepřísluší? Kdo jsem: teamový hráč, doplňující práci ostatních, anebo mašina odhazující – s nenuceným úsměvem! – „soky“ daleko od trati?

Snad kdybych neměla takové propasti mezi dvěma póly, kdy jsem sama a něco si šišmám v koutku, a kdy jsem naopak mezi hodně lidmi, snad by moje akcelerace neměla tak strmou křivku šikmo vzhůru. Jsem nějaká polarizovaná.

Ono „být zázemí pro ostatní,“ být k dispozici, vypadá jako postavení na nejnižším stupni žebříčku. Jenže paradoxně právě v tom bodě vzniká velká moc. Možnost dovolit si mnohem víc než ty kapacity vysoko. Jsem zbavena odpovědnosti chovat se jako profesionál; a když se mi to daří, je to na pochvalu, zatímco pro ostatní je to povinnost. Když se mi to náhodou nezadaří, mohu být usměrněna a beru to, ostatní to taky berou, nic se neděje, zatímco u nich by totéž byl etický průšvih, selhání, necitlivost, neúspěch.

Čichám, čichám, že v neznalé naivitě lezu po žebříku, který už je obsazen. Nabíhám si na pěst, ale nikdo ji proti mně nenastaví. Musím si to sama pořádně uvědomit dřív, než mi někdo z nich o možnosti pěsti řekne. Právem.

Není čas poohlédnout se po jiném zaměstnání?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

26 komentářů u „Ovládla jsem pole. Nemístně a mile.

  1. tak tomudle rozumim :o)
    Bud si nekoho najdeme jako „razantniho tlumice“ (muj pripad) nebo se hrneme za potlesku ostatnich povalecu tak dlouho az prepadneme pres okraj :o))

  2. V mem pripade je to tak. Ze ostatni prihlizeji jak mi to jde. Jak se snazim. ZAtimco oni se nesnazi.

    Doslo mi to posleze. Ze ten pocit bylo nadseni z toho jak mi to jde. Jenze ono by to slo uplne stjne a mozna i lepe i tem druhym, co se jim nechtelo :o) Kdyby se jim chtelo :o))
    A tak me pozorovali jak se snazim a jeste me do kroku tleskali. Jako ze lepe a rychleji :o) NO a to prepadnuti pres okraj znamena…. Doplnit cokoliv.

  3. nejsem lisko v tve kuzi. U tebe to muze byt uplne jinak. Ja jsem labilni a lehce ovladatelny tvor. Staci naznacit jak jsem dobra, laskava, nezistna a jedu jak pila.

  4. Pricemz to same plati i o prevzeti odpovednosti, rizeni, organizovani.

    Naivni blbec to dela z nadseni protoze ho to bavi. Profesional to dela profesionalne. Nezere to, ma nadhled, dela jen to nejnutnejsi a hlavne necha si za to kralovsky zaplatit :o)

  5. Chvíli mi trvalo, než mi doteklo, že jde o práci, tedy o vztahy mezi lidmi z tvé práce – myslel jsem, že mluvíš obecně o svém chování ve společnosti, ale ono je to vpodstatě podobné. Takhle zvenčí mi to připadá normální, spontální a „přínosné“ :) ale kdybych byl tím, koho válcuješ, asi bych mluvil jinak. Teď jde o to jak – někdo reaguje až moc podrážděně a nepřiměřeně, nebo začne pomlouvat až ve tvé nepřítomnosti. Když se to k tobě potom nebo hned dostane, sráží to dobrou náladu níž, než kdyby ses chovala „přiměřeně“ a člověk je pak opravdu moc polarizovaný. Nepřemýšlel bych o tom…nebo jen chvíli, stejně se nedá chovat plánovaně moc dlouho, dřív nebo později sklouzneme k tomu, co je nám vlastní, a to je jedině dobře. Pokud je v okolí někdo, kdo s tím má problém, je jeho ;-)

  6. Dneska jsem byl na schůzce s obchodním ředitelem jedné celkem velké společnosti. Chci s nimi externě spolupracovat a ladíme detaily, včetně „testování“ jedné strany tou druhou. Bavil jsem se s ním, jako s někým, koho znám už delší dobu, s tím nemám problém. Přesto jsem v určitých fázích cítil, že tahá trochu obočí nahoru, když s ním mluvím celkem otevřeně a bez (asi obvyklých) kudrlinek, že čeká malinko jiný tón, víc podřazený. Odnesl jsem si nějaké materiály, včetně marketingových prospektů – po prohlídnutí a „nájezdu“ na příslušné stránky jsem viděl úspěšnou osobu, stýkající se s hodně odlišnými lidmi než já (nechci používat termín „horních deset tisíc“), má toho opravdu za sebou dost a nejspíš zaslouženě, ale pro mě to neznamená, že bych se měl nějak plazit (snad to nezní jako chvástání). Tedy aspoň z toho titulu, že mám být defacto jejich obchodním partnerem. Jaký dojem jsem nechal, se dozvím později…

  7. Lisko, pises zda enni cas se poohlednout jinde… Vzdycky je cas se poohlednout jinde.
    Podle me jsi nevytizena :o) Tvoje ctizadost je pouze silou vule zatlacena do kouta, odkud se vydere na povrch s razanci i tobe dech berouci :o))

    Nech ji volny prubeh. At se vyzije, probehne po luhach hajich. Ona se pak vrati zpet „domu“ vybehana a klidna.

    (moje zkusenost) Kdybych nepovolila vlastni ctizadosti uzdu, tak bych skoncila jako zapskla kysela baba.

  8. A jeste me napadlo, ze veskere ty akce, kde clovek najednou dostava kridla kdyz stoji kolem skupina obdivovatelu (dekovacu) jsou o nevybourene ctizadosti.
    A neni to jen prace. Kdekoliv. jakykoliv konicek, jakakoliv posedlost, jakekoliv „dobre skutky“. Vsude tam kde zni potlesk (nebo alespon vdecny pohled).
    To vsechno je ctizadost.
    Touha nekoho zachranit, nekomu pomoci, neco udelat pro druhe. Ctizadost jak svina :o)) Je treba ji nechat svobodu. Pustit ji z retezu. Uspokojit svoje hladove nitro.

  9. [7] Jirko*, díky. Taky se neplazím. Projevit uznání, to je něco jiného; jde to i bez plazení.

    [9] Jo tohle všechno že je ctižádost! Aha, tím se mnohé vysvětluje. Měšla jsem za to, že nejsem vůbec ctižádostivá, až mi to bylo podezřelé. Tak přecejen nějakým způsobe jsem, no sláva. I když… není to spíš tvořivost, potřeba tvořit a touha po jejím naplnění, než ctižádost?

  10. [10] jsem psala já.

    Nebo potřeba sociálního kontaktu! Dá se zařadit mezi ctižádost?
    Vždycky jsem pojem ctižádost zužovala na profesní sféru, na slávu, peníze, kariéru, hnací sílu na vytváření stop, které po člověku zůstanou…

  11. Cti-žádost = žádostivost cti.
    Být ctěná.
    Být vážená.
    Být kladně hodnocená.
    Být považována za hodnotnou.
    A tak. :-)

  12. motivace je ctizadost.
    motivace bez realizace je frustrace.
    tvorivost je neco jineho. clovek tvori z vnitrni potreby. Je mu lhostejne kolik lidi prihlizi. Tvoril by i na pustem ostrove.

    V momente jak zacne reagovat na okoli, nastupuje citzadost.

  13. taky me napadlo rozdeleni. Smerem dovnitr tvorivost. Smerem ven citzadost. Ale to je mozna blbost :o))

    Tvorivost je tvoreni bez odpovedi proc. Tvorim protoze existuju. Neexistuje smysl.
    Ctizadost je uspokojeni. Delam neco protoze mi to neco prinasi. Dava to nejaky smysl.

  14. Tvořivostje taky uspokojení. Přináší mi to uspokojení, uklidnění. Když tvořivec netvoří, hrabe mu, má absťák. Myslím, že tvořivost je stejná závislost jako ctižádost. Akorát ctižádost je závislost na druhých, tvořivost na sobě. Něco jako kousání nehtů? :-) Závislost na způsobu vydávání přebytku sama sebe.

  15. Tyjo :o) Kousani nechtu je tvorivost? Ja si kousala nechty jeste ve triceti :o))) A ted vubec.

    Tvorivost vidim jako byti, stav.
    Ctizadost jako cestu k vysledku.

    Dam priklad z rodiny. Muj otec je tvorivy (kdyz netvori nezije) maminka je ctizadostiva (resi tvurcim zpusobem a ma vysledek, zije furt)

    Otec vidi rozbitou snuru od zehlicky a s jasotem ji jde tvorive opravovat. VYmysli u toho totalni kokotiny (neda se ti jinak nazvat) a ignoruje nase pokusy mu v tom zabranit. Tvori.

    Maminka zase vymysli nejake novinky(jidlo, napady) a prekvapuje nas. Cim vetsi silenost tim vetsi nadseni. ma obrovskou radost kdyz nas potesi jakymkoliv zpusobem. Je ochotna se kvuli tomu uplne znicit. Touha nas potesit ji dava kridla :o)) Je ctizadostiva.

  16. Kousání nehtů jako příklad závislosti na vlastním nutkání. :-))

    Ten příklad s rodiči je pěkný a názorný.
    Akorát si myslím, že většina aktivních lidí je kombinace obojího.

  17. ZAvislost na nutkani :o)) To je fajn. Ja myslela ze je to neuroza :o))

  18. No, ale to nutkání, co tě nutí tvořit, je podobný. :-)

  19. jo to nutkani, pretlak :o) Ale mozna v tom bude jeste neco jineho. Jelikoz ted pretlaky nemam. Pravdepodobne jsem se zklidnila starim. Treba je nutkani jen volani prirody?

  20. Hele ty Líšo, já si tady fakt snad poprvé uvědomila, že dokonce i já jsem ctižádostivá, což jem dost popírala, ale měla jsem to spojený jako ty s kariérou a penězma.
    A teď si uvědomuju, proč mi dělalo tak dobře dělat psych., i fyzicky náročnou práci pro lidi, za málo peněz i když jsem padala na h…a mnozí nechápali, proč tam vůbec jsem.. Ano, já potřebovala slyšet..“náš andílek mám přišel“, „setřičko, kdy tu zase budete ?“ apod. Asi jsem to pro svou duši potřebovala víc, než pár tisícovek navíc. A ještě se mi to nechtělo si přiznat, protože když už se stalo, občas se na mě podíval někdo i dost soucitně :)
    Ale nevím, no já tedy na sedm let odešla, nedřela se a měla se fin. nesrovnatelně líp. Dokonce mě ta práce i bavila, byla tvůrčí..vlastně to bylo hraní si a zábava, ale nebyl den, kdy bych si nevzpoměla na tu předchozí. Fakt mi chybělo to okolo ní, přestože tady jsem byla i jakoby v lepším postavení. Vrátila jsem se. Ale teď už to dělat, z jistých důvodů, nebudu moc.

  21. Nojo, Anino,
    a je to ctižádost, anebo je to vyhledávání libosti – totiž pobývání v prostředí lidí, kteří mě akceptují a chovají se ke mně mile? Mně se to jeví spíš tak – jako potřeba sociálního kontaktu. A zároveň nasazení určité laťky, kterou sama sobě určuju a říkám: „Nemám zapotřebí být s lidmi, kteří nejsou akceptující, ale žabomyší, věčně nespokojeně hodnotící okolí venku, kecající do života jiným…“ Tedy mně.
    Radši třít bídu a cítit se dobře mezi úžasnými lidmi (a taky z jejich přítomnosti získávat, profitovat, okoukávat, zamýšlet se nad tím, jak se chovají oni a proč je to obdivuhodné), než skákat podle formulářů a pravidel, které mi určí americký generální ředitel firmy. Nikdy.
    Mimochodem – opravdu se začnu poohlížet po jiném zaměstnání. Nazrál čas. Co že jsi to dělala za dobrý peníz? :-))

  22. Líšo, náhodou mě známý doporučil rodilé Češce, stejně staré jako já, ale nepoměrně světaznalé a fakt mimořádně chytré ve všech směrech, já snad ani nebudu psát kolik udělala venku VŠ a kolika mluvila jazyky, málokdo tomu věřil..Mimo jiné fungovala nějaký čas i v Bruselu v parlamentu, jako poradkyně. Taky je to prosperující výtvarnice v mnoha oborech. Tady si založila několik firem..hlavně dárkovýho charakteru s poradenstvím pro loga firem, firemních dárků pro zaměstnance, např. obstarávala premiéry filmů po stránce pohoštění a výzdoby.
    Nevím, ale ač naprostý neználek jsem ji padla do oka, celkem rychle se stala její pravou rukou a měla taky nápady a realizovala jsem je. Byla spokojená. Asi po třech měsících jsem ji hodně často začla zastupovat, měla dospívající děti a musela hodně pendlovat. Byla jsem si svýn pánem, věřila mi, staly se z nás hodně dobrý přítelkyně. Byla jsem nadšená pro to jako ona. Tam se objevila vlastně taky moje ctižádost. Např. moje Valentýnská výloha vyhrála v Praze:) A já lempl, jsem oprášila angličtinu..po 20ti letech a naučila se alespoň základy francouzštiny, co jsem potřebovala okolo těch věcí.Ovšem pak se stalo něco, kdy mlela z posledních sil, prostě velký rodinný i jiný problémy a ona tu už být nemohla a já byla závislá minimálně na tom, co sem přiveze, co bylo objednané. Tak po sedmi letech jsme se nerady rozloučily, nenechala mě bez peněz, vyrovnala se moc dobře a doufaly jsme, že ještě někdy něco…nebyly podmínky, pak už ani z mé strany. ta práce mě opravdu bavila a přičichla jsem k něčemu, co by se mi jindy nestalo.
    Nikdy mě to nenapadlo, že něco takovýho budu dělat. Ale kdo ví…

  23. Líšo, myslím, že dle kom. 12 je to druh ctižádosti, taky jsem to tak nebrala..ale je to i to, co píšeš, teda u mě. tay budu raději za míň tam, kde se cítím dobře a nemusím nikomu šplhat přes záda a opačně, než naopak. moc jsem místa neměmila, ale když, tak proto, že tam bylo dusno a nechtělo se mi v tom být. Nemyslím prkotiny..co jsou všude.
    Výše popsané místo bylo jsem vzala kvůlivá penězům, protože jsem je opravdu potřebovala pro děti.A vyšlo to :)

  24. Anino,
    tos měla senzační! Takové „pobočnictví“ mně taky vyhovuje. A taky v tom mám výtvarno.
    Tak jsem zvědavá, kam se přesunu, třeba v lednu. Docela se i těším. Že by to byla ctižádost? :-) Jo, snad jo.

    A je mi celkem jedno, jestli v práci využiju, co jsem vystudovala, nebo ne nebo okrajově. Jsem dost ráda, že jsem tohoto postoje dosáhla,protože je to velké uvolnění. Někdo to tak má od začátku, ale já ne, protože podhoubí mojí rodiny pořád volalo, přímo i nepřímo, že VZDĚLÁNÍ je to hlavní. Vzdělat se slušně v čemkoliv, to pro mě není problém. Ale co s tím v praxi, o tom podhoubí mlčelo. Odtud moje obtížné propojování teorie a praxe.

  25. Vzdelani se propojuje tak, ze otitulovany naznaci personalnimu oddeleni ze je schopen si vysedet VS a tim padem ze ma odpovidajici trpelivost a ctizadost!!! :o)))

    Jinak nevim k cemu je VS. Krome treba mediciny, kde je asi dulezite mit dukaz o schonosti provadet urcite ukony. Ostatni veci se daji vsechny naucit kdyz je zajem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.