Zašlá sláva

USEDAVÁ JAKO PRACH

 

Tyhle dva týdny trávím s tátou-nechodičem. Máma, silná i svým rodinným cítěním, si konečně vyjela na dovolenou do krajiny svého srdce.

Obstarávám tátovi společnost a koloběh jídla, pití, léků, plen, novin, knih a televizních ovladačů. Spím ve svém starém pokoji, na staré posteli, mezi svými starými šaty, starými sešity a starými knihami (slovo "starý" lze paradoxně nahradit slovem "dětský"), obklopena nábytkem po babičce. Vařím ve staré kuchyni s novou lednicí a meju se ve staré koupelně s novou pračkou. A protiví se mi to staré. Už to není můj domov. Jen mé skladiště. Odkladiště. Jen mé?

Už tu nemám své aktuální věci, nemám, čím se tu zabývat teď o víkendu. Ta nečinnost je naléhavé mravenčení, nečinnost není klid, ale neklid. Není chuť ten prach utřít, umýt dveře, zatlouct hřebík, vyluxovat.

Venku je slunce a tady letitý stín.

Když se spustí liják, v tomhle bytě to ani není znát. Je to šerosvět sám pro sebe.

Pohlcuje své nájemníky, obestírá je teď leností a výbušností. Tady jsem 25 let vyrůstala. Bývalo tu živo, spousta návštěv, zajímavých lidí. Provinční (protibolševické) osobnosti své doby. A teď? Každý všední den paní s obědem a třikrát do týdne rehabilitační pracovník. Pár zbylých známých občas. A já, dcera, jednou dvakrát týdně a v čase máminy dovolené. Jsem ten, kdo rozumí tátovi nejlíp. Hrůzo, hrůzo, jsem člověk, který je mu podobný nejvíc. To je velká čest i velká obava. Ale spíš pro matku než pro mne. Co to všechno ještě bude znamenat?

Kocour je tu na prázdninách rád. Stejně zavřený jako můj táta. Oba se bojí vylézt ven.

Chci utéct. Nebo spát. Takže číst. Zaprášených knih jsou tu tisíce.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

101 komentářů u „Zašlá sláva

  1. To je uzasne. Tvoje potencialni budoucnost :o)) (mrk)

    Protoze mila Lisko, ja se prosim pekne tomu blizim. Moje deti nemaji chut umyt dvere ci utrit prach. Neni zde nic aktualniho jejich. Jen jejich stare kramy.
    Ale oni si nosi alespon laptop. A jak jsou starsi a starsi tak zacinam citit jeich smireni. Se mnou a snad casem i s jejich tatou. S nami. Jak zijem, nezajimave, nudne. (temer mrtvymi v serosvitu)

  2. Liško a máš strach, že to skočí časem i na tebe? Já celkem jo.

  3. Ja jsem si dokonce napsala listecek, abych nezapomela ze nikdy nechcu byt jako moje matka. A jsem :o) A smeju se. Protoze ted jsem rada ze jsem jako ona. Vidim svet jinak. Vidim jine veci. A tim padem se pro me moje mamka zmenila. Protoze ji vidim jinou. A ty veci, ktere mi drive vadily ty jakoby nebyly. I ten stary nabytek, ty kramy, to jak tatinek mluvi, jak furt lezi a mysli jen na sebe a jak mainka je furt snaziva. To vsechno co me driv dusilo, vyvolavalo ve me pocity viny, bezmoci, to vsechno odval cas. Je to neanvratne pryc. Nevadi mi vubec nic. Jsem stastna jak to doma je. Prekracuji ty stare kramy. Zvedam rozpadajici se police. Nasloucham rodicum. Je mi uplne jedno jak to tam je. Proste jsou.

  4. radko,
    copak o to – rodiče nějak vzájemně fungují a kdyby mohli jinak, bylo by to jinak, na tom mě nic netrápí. Ale ta jejich očekávání, co se mne týče, ta mi vadí. To ať si strčí za klobouk. Matky představa, jak by to mělo vypadat, abych se měla podle ní dobře. Pchá. A taky očekávání mojí angažovanosti v jejím bytě.Tiché, všem neznámé očekávání. A pak výbuch, když to tak není. Její bláhovost její domněnky, že já mám v každém okamžiku života stejné hodnoty jako ona právě teď. Tak mi to připadá; neříkám, že se nepletu zase já.

  5. Jirko*,
    možná to „na mne skočí“, ale asi trochu jinak, po mém. A strach z toho už nemám. Napřed jo, když jsem si to před pár lety uvědomila.
    Představuju si naivně, že se mnou to bude lepší. Když si ale vzpomenu, jak nejsem zvyklá na tělesné choroby, umím si představit, že ony jsou právě to jediné, oc by mě mohlo vyděsit a zchromit, doslovně i obrazně. Jako tátu.
    Jen podotýkám, že než ho dostala Pepka mrtvice, absolvoval velmi statečně a obdivuhodně nezlomně dva infarkty a jednu domněle smrtelnou plicní chorobu.

  6. … a soudím, že se tolik nešetřím jako táta, nemám tendenci jako on, při sebemenším zadýchání přestat s námahou a úzkostlivě si odpočinout, nojono. Ale co já vím, jaký byl zamlada. Třeba takový nebýval.

    Včera v neděli přišel jeden tátyx kamarád na návštěvu a bylo to prima. Donutil mě mluvit o mém rozvodu souvisle a soustavně, víc než kdykoli předtím. Nojo, když se mě nikdo neptá, co bych komu o tom vykládala, že jo.
    Dobrý je, že táta má v tom stejné postoje a podobné zkušenosti, úplně to chápe. Kdežto mámě to není vůbec jasné, známé; je to pro ni něco ohrožujícího, co chce odkopnout, a přitom ji rozběsňuje, že o tom nic neví, nechápe a nikdo ji nechce informovat. (Tak mi to připadá.)

  7. Lisko, zni to ho dne desive. Jestli to neskolilo tveho tatinka :o( (to neni snad ani na smajlik)
    Presto se maminka nezmeni. Kdyz se dosud nezmenila. Takze mozna je „chybou“ i tvoje ocekavani. Ze bude jina a ona jina neni. Povazuji ja osobne za nejvetsi umeni zivota dokazat tuhle situaci zvladnout pozitivne pro vsechny strany. DAt silu mamince i titinkovi (podporit je a dat jim nadeji) a zaroven zustat sebou. protoze oni taky slabnou a jejich dite je posiluje.

  8. [8]
    Copak já mám očekávání, že se někdo (máma) změní? To teda nemám. Jen se musím zabývat tím, jak s ní nejlépe komunikovat k oboustranné minimalizaci nepochopení, bezmoci a znechuceného pohrdání. Přiznávám, že nemám moc chuť investovat do kompromisů; samozřejmě by nejjednodušší bylo komunikaci omezit. Jenže to už vlastně nastalo a ona to těžce nese.

  9. … a druhá možnost, totiž komunikaci zintenzivnit a tím předejít nepochopení a nedorozumění, to se míjí účinkem. Protože moje projevy blízkosti si ona (např.nedávno) vyložila jako neúctu k osobě matky a je z toho nešťastná. Tajně – já o tom nevím, to táta mi to řekl.
    A když se odhodlám projevit jí důvěru a řeknu jí něco osobního o mně, tak přijde pohrdání, nesouhlas, odsouzení, a priori, dokonce! Tak co potom s tím? Nemám žádnou chuť bavit se s někým, kdo to zneužije. Existuje spousta lidí, která to nedělá. Tak proč se radši nebavit s nimi…

  10. a v této projevené liščí krutosti jsem podobná právě hádejte komu.

  11. Aha. Já se té krutosti hodlám zbavit. Taky myslím, že se jí zbavuju, během těch desetiletí… Jsem mnohem láskyplnější a mírumilovnější než třeba v pubertě.
    Hoho :-))

  12. Nemáte taky pocit, že holky v pubertě bojujou s tátou a až teprve později s matkou? Nepředpokládám, že by to bylo jen moje specifikum…

  13. Já se jí zbavit nehodlám. Pracně jsem se jí učila. Teprve díky ní jsem s matkou – s kterou jsem bojovala, kam mi paměť sahá – začla být schopná vycházet. Neobtěžuju ji svými problémy, má víc prostoru na ty svoje, a jejími reakcemi na moje problémy nezatěžuju sebe. A i když ona občas zanaříká, že jí nic neříkám, je to pro obě strany podstatně méně nářků a bolestí, než dokud jsem se snažila říkat.

  14. HOlky, treba to neni krutost. Treba je to jen vecny a prirozeny pristup.

  15. [16] … který matky těžce nesou. Ale co ony těžce nenesou? Já se snad stanu matkou, jen proto, abych viděla, jaké to je z druhé strany barikády…

  16. :-)) Cheché. Třeba na to nedojde a nezamatkuju si. Obě varianty by byly jistě neméně pěkné.

    „Zamatkovat si,“ to je ale hezké slovo.

  17. takže nesvěřovat se rodičům a pouštět jejich stesky (často umně maskované jako starostlivost o mně) je kruté? Tak to jsem největší mordyját na světě už od deseti let.

  18. Tak to já taky od deseti let.
    A jak myslíš „pouštět jejich stesky?“ Že se jimi nenecháš manipulovat? Tobě to jde vždycky netečně neosobně nechat být, když jde o rodiče?

  19. 21: (u „pouštět“ jsem zapomněl druhým uchem ven)
    nevím, v těch deseti asi byla spíš jen ta první část. A kdoví jak je to teď, nechci se v tom babrat, víš.

  20. LiskoSE mnou rodice cvici dodnes. Jenze dnes to beru s usmevem. Vim ze je to moje nejslabsi misto. Je to nejcitlivejsi bod celeho meho zivota. Vic nez partner, deti, ja sama. Proste to tak je. Vim to. Prijimam to.

  21. Liško, já tě chápu sice u toho nejsem, že…ale jednoduše ti věřím, tomu co píšeš a je mi z toho ouzko..
    Znám co takový postoj maminky dokáže udělat i dospělou ženskou s šestiletou holčičkou. Jak moc tím trpí.
    Hodně mi ji to připomíná. Matka tvrdí jak ji miluje, jak ji na ni záleží, ale cokoli udělá je špatně. Naprostý nepochopení a nepřijmutí dítěte s tím, jaký je. Jen proto, že má úplně jiný pohled na svět.Podle me daleko lepší a čistčí, bez bahníčka…svůj pro sebe.. a ne pro reakce okolí.
    Nevím, mám dospělé děti, ale ať udělají cokoli, přestože mám taky někdy obavy, vždy jim dám najevo, že stojím při nich. Protože je to jejich život a ony ho tak chtějí žít.

  22. [27]
    Moje matka není tlučhuba, která by mi vykládala, jak mne má ráda; to nedělá. Ona koná. A když jí (ne mně) je nejhůř, dá najevo, že je tu pro mne vždy.
    Ale zároveň říká nepřímo a v krizi i přímo, že se mnou nesouhlasí, s mým životem nesouhlasí, představuje si něco jiného. Ale nikdy ani v dětství mne nevedla k ničemu tak konkrétnímu, co si zřejmě představuje. A vnoučátka chce…

  23. Bohužel máma nedohlíží, co pro mě je důležité a která událost něco znamená.
    Ona je hyperkritická i k sobě – když se jí něco povede, ani si to neužije, je to samozřejmost, jde dál a očekává, že ji zase nikdo nepochválí. A taky že ne – když se k tomu tak staví.
    Když jsem poprvé po patnácti letech trémy zašmidlala zas jednou veřejně na violoncello, byla u toho a dala povýšeně najevo, že to nebylo nic světoborného. A jinak nic. Nepochopila, že nejde o to, CO a JAK a KDE hraju, ale o to, ŽE hraju.
    Což je mi celkem fuk, ale všimla si toho chování i moje šéfka a reflektovala mi ho.
    Podotýkám, že matka na žádný hudební nástroj nehraje, ale byla ten člověk, který mi hudebku dlouhá léta platil (i při naší chudobě) a vyzvedával mě tam večer.
    Takže po mnoha stránkách je dost obdivuhodná, ale jaksi to zapadne. A ji to mrzí, ale tu svou past změní leda ona.

  24. Anino,
    jo a máš pravdu s těmi reakcemi okolí. Jakmile na tomhle někomu zvlášť sejde, má dojem, že někdo „mu dělá ostudu“, „ho zklamal“ atd., ten je plný jen nepochopení. Protože nekouká na konkrétního blízkého Člověka, ale na nekonkrétní svoji představu, co tomu řekne mlhavé okolí. A nechápe, že je tím krutej.

  25. 30: hehe, tak veřejné vystoupení po patnácti letech jsem nedávno zažil taky :-)
    mě tak napadlo, že člověk děsně potřebuje někoho, kdo s ním sdílí nadšení, radost. A od něho pak snese vcelku jakoukoli kritiku. Jinak ne. (samo, že po nikom nemůžu chtít, aby se se mnou nadšíval pro něco, co ho neba, takže to jde jen hodně občas). Bych řek, že kritizovat každý může jenom to, co ho zajímá. Pokud do toho není blázen, tak je to jen trapné shazování.

  26. Lisko, znas fakta. Znas i rozlozeni sil? Mysis si ze mamka je ta silna a ty ta slabsi? Nebo si myslis ze ty si stejne silna jako mamka? (myslim vnitrne, energeticky) Anebo si dokonce myslis ze si silnejsi nez mamka? A ze treba mamka predstira ze je silna ale ve skutecnosti se boji. Boji se zda obstoji, zda je dobrou matkou?

    Vis, v momente az budes citit ze se kolo otaci, ze TY si ta silnejsi, ze ty mas pevnou pudu pod nohoama tak budes mit i energii svoji mamku podporit. Dat ji to co ji cely zivot schazi, pofoukat bebinko ktere je asi leta rozjitrene a bolave. Protoze ty budes ta co dava. Jednou.

    A vubec to neni o kompromisech. Ani o tom jak zijes (podle me) Clovek se lituje ze ma malo respektu, ze neni docenen. Ale umi ocenit podporit on toho druheho? Tak aby veril a aby to prijmul. Tvoje mama i kdyz dela spoustu chyb, je obdivuhodna.

  27. Liško, máš kliku, že Tvá matka je Tvou matkou a ne třeba tchyní… :p

  28. Liško, nechtěla jsem ti nijak shodit mámu, neznám ji..jebn, mi to připomělo někoho, pro koho je v dospělosti vztah s rodiči a matkou především vlastně už od puberty velkým trápením. A stále je to dcera, co vyvíjí aktivity, aby to bylo lepší, jestli se tím trápí i její máma, ona sama neví, já myslím že jo, i když to tak nevypadá…znám je obě.

  29. Aninko, ja myslim ze to neni v aktivitach. Ze je to skutecne jen v tom jak se na toho druheho divame. Zda s vyhradami (dobry,dobry, ale…) nebo proste i s chlupy sakumprask.
    Kdyz se na toho druheho budu divat (vnimat ho) s laskou (sakumprask i s chlupy) tak to uplne staci.

  30. Jeste mne napadla jedna vec (omluva ze mluvim vazne) Spousta lidi je aktivnich a snazi se vylepsovat vztahy a pak si rikaji, tolik jsem se snazila a je to uplne k nicemu.

    Tak tohle podle me vubec ale vubec nefunguje. Funguje jedine. Jak to mame v hlave nastavene. Od toho se odviji ostatni.

  31. Anino,
    ano, já taky vyvíjím podpůrné aktivity a matka zase svoje směrem ke mně, ale vzájemně se míjejí, oboje jsou nevhodné pro tu druhou.

    radko,
    dlouhá léta jsem si myslela, že máma je TA SILNÁ. A pak jsem uviděla, že ona se jeví silná, protože „slabosti“ si prostě nechává pro sebe v koutku a neukazuje je. Tehdy jsem uvažovala, kdy už jsem silnější já. Ale teď už mi úvahy o „síle“ připadají nějak nerelevantní, nehraju na to, kdo je silný a kdo slabý a už tak o lidech neuvažuju.
    Že matka zcela nechápe, co a proč dělám, že jí nic neříkám, na to jsem zvyklá a je to v klidu; dokud se v tom ona necítí blbě. A to je teď. Jenže moje vstřícné kroky ona vnímá ve své jinakosti jako pošlápání těžkou botou. A naopak její bonusy já vnímám jako její akce, její rozhodnutí – chce mi něco dát, tak dobře, prima, ale já o to nežádala a nebudu projevovat neutuchající vděčnost. (A při této větě mi jistě většina matek řekne: „Ty parchante nevděčnej.“ Tak ať, dcera není moje jediná životní role.)

    @Teo,
    to asi ne – do tchýně bych nebyla tak zaangažovaná, mohla bych se na ni snadněji vyprdnout.
    Jakou máš tchýni?

  32. To o te sile myslim ve smylu unest neco. MOzna jsem pak uplne mimo. Jenze ja si mozna necim podobnym prosla. A z role dcery jsem presla do „role dcery“ Protoze vidim jak to mym rodicum dela dobre, jak je to uklidnuje tak hraju dceru. A nedela mi to vubec zadnounamahu. A moji rodice vi dobre ze hraju dceru. MIt dceru je pro ne to nejvetsi zivotni stesti. A tak jsou stastni. Me to nestoji nic. Pouze to unest. To je ta vnitrni sila. Ze tohle unesu.

    Jestli ti neco da tak si to vem, jestli to nechces tak si to neber. Nedavej najevo vdecnost jestli nechces. Tyhle hry nemusis. Ona ti dava protoze touzi po dceri. Dela ruzne kraviny aby naplnila vztah matka dcera. Klidne se bran cemukoliv, nebud vdecna, odmitej, nezdrav a nedekuj. Ale bud dcerou (bezpodminecnou) :o))
    Snad se to da pochopit :o)) Ja jsem dcerou a jemi padesat a mym rodicum pres osmdesat. A verim ze az budou uplne uplne tak ve me budou porad videt tu malou holcicku a budou touzit me vest za ruku.

  33. [37]
    Jojo. Já jsem v kidu, ona ne. Jakmila začne na mne nasazovat, vím, že je to JEJÍ volání o pomoc. Zběsilé. Když jí nechám být, rozběsní se víc. A když něco v klidu řeknu, taky se rozběsní víc a to už si líbit nenechám, jako reakci na mne. A radši jí to taky nandám a pak je konec.
    Vypadá to ode mne dost necitelně. Zvlášť když dodám, že nemám zapotřebí se bavit s někým, kdo nesouhlasně pohrdlivě reptá. Znám fůru lidí, kteří to nedělají. Problém je, že jaksi nechci být k matce odporná, chci ji podpořit, ale můj způsob ona nechápe. A proč bych měla dělat to, co si představuje ona, ale je mi to vzdálené, to taky nevim. Takže nezbývá, než to nechat běžet dál. Nebo o tom mluvit, ale to ona nikdy nedělá.
    Bohužel má asi dojem, že není spokojena se svým životem, že mohl vypadat jinak, mohla udělat něco jinak, a ne se starat o rodiče, tchýni, manžela… Jako jediný pěkný výsledek vidí svou dceru, ale kčertu – dcera nedělá to, co by podle matky hodnotového žebříčku dělat měla.
    Past.
    Jak jí já můžu pomoct ven? Jak já můžu zařídit její spokojenost? Nijak.
    A nepovažuju se proto za nevděčného necitu.

  34. 41Typická psychorachejtle. Jediná možnost, jak nad nimi zvítězit je… utéct. :p

  35. 42aTeo, nebo je tak vydeptat aby brzy sli do kytek :o(

  36. @Teo, no, ale matce neutečeš. Ani nechci utíkat. Takovej slaboch zas nejsem.

    radko,
    vlastně je to tak, že činy se podporujeme, slovy to nějak nejde. Ale ode mne se zřejmě očekává ještě víc činů. Očekává, ale sděleno přímo mi to není. A to nesnášim. Třeba se očekává, že se budu angažovat v domácnosti. Kterou už nepovažuju za svoji. Já bydlím ve svém oblíbeném bytě a s rodiči už bydlet nehodlám. Vrátit se do dětství nehodlám. Roli dcery mít jako hlavní nehodlám. Tomu se teda dost bráním. Možná později, po dalších letech se to usadí. Teď to nechci, teď si chci dělat zcela sobecky, co chci.
    A to může matku jedině naštvat, protože ona tu volbu (zdánlivě) nemá, ona se stará o tátu a šmytec.

  37. [43] To néé, já ji potřebuju!
    (a je to venku. jak na ni spoléhám a využívám ji, co! ale to proto, že ona spoustu věcí dělá sama od sebe, aniž by se s někým dohodla na vzájemné výpomoci.)

  38. Já tohle stejně nějak nechápu:
    Některé ženy se cítí využívané, zneužívané, obětující se pro rodinu. Tak proč to teda dělaj? Proč neudělají něco jiného? Co jim v tom brání?
    Podvědomě být hodná holčička? Ohromně silný smysl pro povinnost? Přejaté konvenční hodnoty bez toho, aby věděly, jestli jsou to opravdu jejich vlastní hodnoty, nebo jen klišé?
    Chraň Bůh, jestli já do tohohle spadnu, až se něco s těmi mými rodiči stane…!

  39. Lisko, vsak vis ze ja to nemyslim doslova :o) tu roli dcery :o) Nekoho stve ze se ten druhy na nej treba laskyplne diva :o)) Nebo ze mu chce ukrojit chleba, ze vyskoci od stolu a podava sul. Tohle vsechno me kdysi pripravovalo o rozum. Byvala jsem lina, neporadna, pasivni a depresivni v pritomnosti rodicu. Jakobych ochrnula. Pak jsem to resila utoky. Stacilo a by neco rekli a jiz jsem vystartovala a zahnala je do defenzivy. Ale oni se porad vraceli :o)) Vsechno delali spatne. Ze furt neco ocekavali, ze se jim furt neco nelibilo, ze strkali nos kam nemeli, ze radili, ze se furt strachovali.
    A zatimco ted kdekdo skuhra, oni tahnou tu svoji karu zivota porad dal. Naucili se spoustu veci a ja taky.
    Takze tohle je to optimisticke, vsechno se muze casem zmenit :o))) K dobremu.

  40. Lisko, podcenujes sve rodice. jejich hodnoty nejsou tvoje hodnoty. Ty nemas za sebou jeich zivot. Ty mas prece svuj.

    Treba moji synove kritizuji muj zpusob zivota. Vsechno nuda. KOnvence. Stereotyp. Jenze oni si nas nepamatuji kdyz nam bylo 25. Jak jsme zili. A oni ani netusi jak budou zit az jim bude padesat.

    Lisko, preji ti hodne trpelivosti :o) Jdu nekam.

  41. [47] Tak to je pěkný. Sláva.
    Ale je to opruz mít rodiče:-). Ovšem mnohem lepší než je nemít!
    Oni jsou totiž dost skvělí, to zas jo.
    Akorát teď asi na mámu sedlo špatné období, bilancování, akcentace rodinných svazků a tak.

  42. [48] Kdepak že bych podceňovala, já je dost oceňuju (ale není to vidět) a chci (to můžu), aby si užili, co dlali a dělají. Ale mám dojem, že mámě se úplně nedaří si to užít.

  43. Lisko, jeste jsem tady :o) Ty prece nejsi mama. Nech ji at si to dela jak chce.
    Ted se pochechtavam. Ty se menit nechces a mamu bys menila raz dva :o)))

  44. Jakýpak než kdo cokoli zví! Vysypala jsem toho tady dost.

  45. Lištičko, tvoje máma může mít v sobě dost strachu o tebe, dle jejích, ne tvých představ ses dobře vdala, lehce jsi opustila dobré bydlo, vnoučata zatím nejsou..může si myslet, že musíš být nešťastná, neumí asi pochopit, nebo nevěří, že žít jak momentálně žiješ je pro tebe teď to akorát…a nejlepší a že jsi teď takhle spokojená..

  46. [54]
    Nojo, přitom jí to říkám.
    Teď je mi skoro líto, jak jsem tu vlastní máť vykreslila. Nic proti ní nemám, naopak; jen ten její pohled na mne kdyby ji neničil a kdyby mě do něj nezatahovala!

  47. Lištičko, no a co, já tu toho vykecala na sebe a pak mazala..od toho ty blogy máme, ne :)
    A nic špatnýho jsi nevykreslila, žádný zlý úmysl, jen lítost, že to tak je a jak to vidíš..

  48. Lisko, byla by to velka skoda. Ja to v kazdem pripade vzala pozitivne. Jako vec zasadni, dulezitou pro vnitrni klid kazdeho, neco co vyvolava potrebu resit (protoze je to otevrene a tim ma velky potencial k vyvoji :o) Ehm :o)

    My doma zase vsichni narikame, ze maminka furt vyvaruje a ze nas dava kompletne pod tlak. Je navareno, prece to nekdo musi snist… Ja mam nakoupeno….
    Urcenost je to co clovek nici. Alespon me to lame pater. Snad ani ne si to uzit. Ale mit urceny pristi den, tyden, rok, zivot. Mit urcenou pristi minutu, pristi hodinu.
    To by me zabilo. HOdila jsem zpatecku jiz davno. Nekoho jineho to ktery tu zpatecku nehodil to malem zabilo pred myma ocima.
    Jenze nic neni cerne nebo bile. neni dobre spatne Nekde mezi je to zatracene ziti…

  49. Ne, nemaž to. Článek je skvělej … a komentáře taky.
    Článek se mi líbí z víc důvodů. Jednak je dobře napsanej a druhak jsem to samozřejmě porovnával se svojí skušeností. Takovýhle skladiště dětství nemám. Z hnízda jsem totiž nevyletěl jenom já, ale celá rodina přibližně naráz: já se odstěhoval do svýho, máma s tátou si vzali nové partnery a založili nové domovy (kam chodím na návštěvu, ne zpět domů), staré hnízdo jsme zlikvidovali a ségra si tam založila novou rodinu. Ale to není důležitý… Líběj se mi ty komentáře … to jsou důležitý záležitosti. Zjišťuju to teď, díky svojí partnerce. Máme úplně odlišné zkušenosti … resp. vyrovnání se s rodinou, vztahy, podobnosti.

    V životě bych neodhadl, jak dva lidi, kteří jsou si hodně blízcí a podobní, ale jednoho rodina bezmezně přijímala, důvěřovala a podporovala ho na jeho cestě a druhý „bojoval“, musel dokazovat, musel hrát na violoncelo asi nejlíp na světě aby ho pochválili … tak jak rozdílný mají tito dva sobě podobní lidé hlubinný základ … a jak velký problémy s tím jsou. To jsem řekl něco úplně banálního, žejo ? To co si člověk odnese ze svojí rodiny, je to nejpodstatnější pro jeho nový vztah … nojo, nojo, tak teď to zažívám. Já blb fakt netušil, že je možný dostat od kolíbky nasměrování k permanentnímu boji o důvěru. Atakdál.

  50. (… a slovo ZAMATKOVAT SI, píšu do svojí hitparády neoslov někam hodně vysoko.)

  51. tyjo Emko, posledni odstavec 59. Az me mrazi. Presne tak. Ja recitovala, zpivala, hrala na housle, malovala. Rodice kteri me intenzivne na dokazovani mych kvalit pripravovali. A cely zivot hruzu ze zlyham. ze zklamu. ze to nedokazu. Strach ze vsechna ta namaha co do me vlozili vyjde vnivec.
    A cely zivot se snazim z toho vzorce osvobodit :o))Je to v cloveku zazrano do morku kosti.

  52. Hezký.
    Model „hodná zodpovědná holčička“ se u mne kombinoval s modelem „flink největší“ a znamená to, že sice holčička dělá, učí se, studuje spoustu věcí (popořadě v rychlém sledu i dlouhodobě najednou), ale nechápe, že by to mohlo vést k nějakému výsledku, profesi, kariéře. Jen ji to těší, tak si dělá, co zrovna chce, a když to má vést k většímu vzepětí iniciativy a vydělání peněz, tak uslyší varovný hlas úzkostného rodiče: „Stop. Nechoď tam! Ale prosim tebe, to přece nebudeš dělat – to není práce pro tebe.“
    Ale co JE pro mne, to už mi můj hlas neřekne. O to konkrétní se už moje rodiče nikdy nezajímali. Hlas říká jen Stop, nic nepodnikej a užívej si svoji pohodičku, plácej se v ní, dokud to jde, jako by nemělo být žádné POTOM, žádné starosti.

  53. radko [58]
    „me to lame pater“, to zní úplně latinsky…:)
    Jo, přes vaření (tedy krmení, sycení) matky často chtějí získat kontrolu, moc. To krmení je taková mateřská věc. U některých to prolomit moc nejde, u některých poměrně brzy. Mně se už párkrát podařilo odmítnout večeři. Jenže pak mi byl šoupnut řízek na cestu nebo štrůdl…:)

  54. #m [59]
    Taky jsem si s podivem všimla, že hodně blízcí si mohou být lidé vzešlí z úplně jiného systému rodiny – jeden s krásným dětstvím, druhý s děsným. Ale v té rodině asi musí být nějaký společný základ, zaměření, stejná společenská vrstva. To jsem zpozorovala na sobě; ale ještě jsem nedopozorovala, takže možná to tak není.

  55. Tyjo, já už ten blog beru jako samozřejmost a přestávám si uvědomovat, jak jsou komentáře úžasně funkční. Od úžasných ostatních souputníků.

  56. Nejvíc se mi líbí, že se tu můžu potkávat s lidmi, kteří sice uznávají, nakolik rodina determinuje budoucí vztahy, ale nepláčou nad tím a nerezignují, protože vědí, že člověk to všechno může usměrnit, změnit, dospět – když má odvahu jít do bolestných konfrontací.

  57. pro me je blog terapie
    obcas se to preklopi do zavislosti. Jakobych verila ze kdyz se budu drzet blogu, tak mi bude pomozeno. Nejak. Jakoby to bylo nejake nabozenstvi :o))
    Vratit se do sveta urcenosti, klopytani ve veverci kleci, povalovani ve zlate klicce nechci ani zanic.

    Zrovna jsem si rikala ze mam obrovskou slunecnou pudu, ze bych treba mohla neco pestovat :o)) Neco uzasneho.

  58. Kdybych byl řekněme slonofil a přivedl si v sedumnácti domů slona a řekl mámě: „Hele mami, chtěl bych ti něco důležitýho o sobě říct … jsem na slony … todle je můj nový partner, máme se rádi a jmenuje se Jumbo“.
    Tak máma by pravděpodobně řekla něco jako: „No, nebudeš to mít v životě jednoduchý a samozřejmě mě mrzí, že se nedočkám vnoučat. Michale přeju Vám, ať Vám to spolu skvěle klape. Kdybys něco potřeboval probrat, tak se zastav. Hele a co Jumbo jí ? Slavěj sloni vánoce ?“

  59. Emko, tak to bych chtela umet :o) Byt takovou mamou. Nadherne.

  60. Aha. Žádný prvotní šok by matku nepostihnul? Žádné: „No ty jsi se zbláznil!!!!!!!“ ?
    Myslím prvotní šok, který by trval asi dva roky… nejmíň :)

  61. Jo, postihnul (rozhodně ne na dva roky). … ale já mám v tomhle fakt kliku, nijak zvlášť by to nezměnilo podstatu toho co jsem napsal. Samozřejmé stránky věci byly: a)my děti jí musely nabízet protihodnotou stejný přístup a důvěru, b) byly jsme nuceny se celkem zodpovědně a samostatně zamyslet co přinese … třeba život se slonem … a vědět, že ponesem důsledky. Pak to fungovalo.

    (ty prvotní šoky vypadaly tak, že třeba v tomhle případě by se vedle její postele objevily všechny dostupné informace o slonech a několik dnů by chodila zamyšlená) (…a že těch drobných šoků bylo oboustranně docela dost. Vtipné třeba bylo, když jsem jí kdysi oznámil, že přijedu na vánoce s dvěma velkými dětmi, s jejichž matkou žiju. Pokud se dobře pamatuju, tak máma ukázala na svýho manžela a řekla mýmu psovi: tak tohle je tvůj dědeček Bobýšku. Pak jsme společně koupili víc dárků k vánocům atakdál.)

  62. Tak to já jsem typická dobrá máma. A taky veselá kráva. ;)

  63. „…ukázala na svýho manžela…“ …protihodnotou stejný přístup… :-)

  64. moje starostliva maminka co chce mit vsechny v obyvaku (velku by se nastydli) a nejlip at se moc nehybou (aby jim nekde nekruplo) a hlavne at hodne jedi…
    zacina telefonaty vetou „tady nic novyho, a co u tebe? rekni mi cokoli, to je jedno co“

    no, po par „jezisikriste“ a „nestalo se ti nic?“ a tak
    jsem tak nejak pochopil ze cokoli reknu tim jen roztocim spiralu a rikat jsem prestal
    delam ze nic
    takze se mi nic nestalo
    takze klid

    minulej telefonat me (ne)zastih na petidennim sletu buddhistu, zmeskanej hovor jsem nasel za tri dny,
    kupodivu nevyhlasila patrani

    no, vedom si odmalicka vtloukane rady „hlavne si dej pozor na vselijake ty sekty“
    a vedom si reakci vetsiny lidi na slovo „buddhismus“
    tak jsem rek ze jsem v kempu a ze tu prsi
    a odkyval „jak je to hrozny, ze u ni taky prsi“

    a den pote mne „osvitilo“ :
    Boranek-Bobisek-Bobulka-BUDDHISTA !!!

  65. or:
    Těmi jmény ti říkali? To bych jim nedovolila ani coby dítě.

  66. Aha, promiň. Já si na slaďoučká oslovení, ani tón řeči, ani hudbu, ani obrazy, ani knihy nepotrpím. Jen na dorty a koláčky – tam je sladkost účelem, přímým.

  67. Lisko, a jak chces zakazat rodicum (nebo komukoliv jinemu) aby vyslovili nejake slovo. Celkem by me to zajimalo :o)

    Zejmena kdyz je decko male tak s tim nemuze nic udelat. Muze se vztekat, odmitat poslechnout, muze se rozbrecet ale to je taky vse co muze. Nic s tim nenadela.

    Ja rikala taky klukum zdrobnelinou. muj muz se na me rozciluje ze jsem uplne blba. ze z nichdelam blbecky. A tak si to rikam potichu. Myslim si to i kdyz to nevyslovim. Ta neznost se v ty hlave sesklada automaticky i kdyz stoji prede mnou chlap jako hora.

    Jinak takove ta debilni osloveni (bobulka a bobanek) si vymysleji vetsinou potrhle teticky. To nejde vymytit. I kdyby si na hlavu dal pankace a ocvokoval se od hlavy po paty :o)) Pro me je treba moje kocicka taky Lucinka :o) To nezne osloveni, to sladke rozplynuti slova. A muj oblicej zaboreny v hebke srsti. Nelze rict Hej KOcko :o) Musim rict, ty sladka Lucinko :o)) chapu kazdou zenu co ma tuhle potrebu mazleni. Treba fiktivniho.

  68. Takhle nedavno jsem zaborila nos do tela hebkeho uzlicku a žvatlala ty muj…inečku. …papánek, hajánek. Vydávala nesmyslné zvuky a rozplyvala se v tom telicku jako v jinem svete. A pak tohle drobné, nežné teličko vyroste v…bobuli, obra, kravu.
    Ehm. Copak to jde tak lehce zapomenout jak vypadal drive :o)))? No nic. LIsko. Ja jen, ze ty mamy jsou priserne. Primo hrozne.

  69. debilni. to je tak presny!..
    jinak Ti dekuji nacelniku ze ses mne zastal :-)
    taky myslim ze v pripade moji mamy by jediny ceho bych dosah bylo vuci mne predstirani – delani jak to chci/nechci ja.
    protoze to tak nechci/chci.
    v tom nepojedu.

  70. Ore, neni zac. Clovek ma tolik spatnosti :o) A je otazkou zda se vubec snazit tyhle spatnosti odstranovat. Ze kus z neho zmizi (pise o tom anina). Zda fakt neni lepsi byt za vola. Nechat na sebe padat to nepochopeni, ty pohledy. Protoze kdyz se prizpusobi, tak kus z nej mizi. ti mazanci to urcite nejak preziji :o)) Alespon maji co resit :o))

    Ja ted prezila nadherne dny s nejstarsim. Skakala jsem pres jeho veci rozsypane po celem baraku. Neptala jsem na nic. Nechala mluvit jeho a nekomentovala. Nechystala nic. Neresila nic. Nechtela nic. Zili jsme si jak v raji. Ale to nezne osloveni jsem si neodpustila. A na cestu mu nakonec napekla buchty a dala vse co si pral :o))

  71. no přiznávám, že občas říkám zdrobnělinama i svým synům. A šahám na ně a třeba je ji hladím po vlasech a zvedám, obracím hlavou dolů a šťoucháme se pěstma a vůbec se za to nestydím :-)))

  72. Fousku :o) Ale to jim asi neni petadvacet, ne? Nebo tricet :o))

  73. 85: ne, to ne. S devadesátikilovýma chlápkama bych si asi tak snadno nepohazoval. Stejně jsem zvědav, jaké to bude, až prolezou pubertou. :-)

  74. Taky nevidím nic špatného na používání zdrobnělin. Sama je používám na všech frontách..tedy kde to jde :)
    Určitě to není to, za co bych se styděla.
    Myslím, že to nevadí ani mým dětem, asi by je spíš zarazilo, kdybych od toho upustila, jako se divily, když byly malý a naštvaly mě, pak byly osloveny někdy jinak…a už věděly.
    Pokud to je myšleno přímně a není to ta medová faleš, proč ne…A tak mi nevadí ani směrem ke mně..Ale chápu, že někdo k tomu má z nějakých důvodů averzi.
    Jasně, že když poznám, že někomu moje zdrobnělina nesedne, snažím se to respektovat.

  75. Používání zdrobnělin v kombinaci se šišláním je mimořádně odporné. Oběťmi jsou zpravidla děti a jiná domácí zvířata. Útočníky bývají nejrůznější oduševnělkyně, psychorachejtle a zoufalé krávy… :-P

  76. Teo, čekala jsem tě, ale neberu ti to chucpe :)

  77. Ale „ze známosti “ jsi teda mohl napsat alespon kravičky, nebo kravky :))

  78. teo, ale stejně mi to nedá, abych k tobě neměla dotaz..hele tys opravdu, opravdicky nepoužíval zdrobněliny ani u svých dětí, ženy..např., nebo se za to jednoduše stydíš :)

  79. 92Opravdu, ale opravdu nikdy ne. Kdysi jsem svedl malou rodinnou válku s tchyní, která by se u děcek vyšišlala z podoby a donutil ji podepsat potupné prohlášení. Neměla na vybranou. Někdy jsem prostě troristická svině a přes šišlání a zdrobnělinky u nás vlak nejede. :-P

  80. 93troristická = teroristická (ne trotlistická:)

  81. Teo, dík za odpověď. Jsi jaký jsi, no a co.. nemyslím, že bys byl hned teoretická svině..jen proto..jsem v tom jiná, no :)

  82. Šišlání u zdrobnělin, to už vůbec ne.

    radko, jak bych to udělala? Já to v pubertě rodičům normálně řekla – ať mě zdrobnělinou (ač nebyla nijak slaďoučká a kraječková, ale jednoduchá) neoslovují.

    Jasně že je poznat, kdo mluví něžně, protože je tak zvyklý a nic nepředstírá; ale u některých lidí jsou zdrobnělá sladká oslovení velmi průhledné lži. To nesnášim. S takovýma lidma (ženy to bývají) se poté už nemám chuť nikdy bavit.

  83. Ja to v puberte taky rodicum rekla :o)) Protoze se mi decka smaly.

    Chapu ze zdrobnelina muze nekomu vadit. Zejmena pokud me treba nema rad. Urcite je to signal k vetsimu odstupu. Vymezeni hranice.

  84. aTEo, asi bys mel napsat prirucku jak se zbavit rychle psychorachjtle a zoufale kravy. Tchyni jiz nemas,ze?

    Ja bych klidne podepsala i bobrika mlceni :o))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.