Liščí pastičky a pánvičky

Ráno jsem za chůze Břevnovem přemýšlela, jak na sebe nastražuju skoky do pastí a propastí, ze kterých se už nedá couvnout, nedá se zarazit uprostřed skoku (jako to dovedl Akéla na začátku Knihy džunglí). Dá se z takové jámy vyhrabat, s obtížemi a s přijetím toho, že člověk porušil dané slovo. Co jiného je rozvod?

Když se rozhodnu skočit se vším všudy, potvrzuju si tím, že si troufám dolů do jámy propadnout, ponořit, a vyjdu z ní nakonec na světlo posílena o zvládnutí nového typu situace. Tyhle mé samopasti vždycky znamenají průšvih nečekaného druhu, prožití nepříjemných pocitů, které vyústí v nový objev, obohacení o novou součástku a pocit velké síly.

Jedna taková past je brazilský bubeník, který přijede dnes (ve čtvrtek) odpoledne a pobude do neděle. Matka a jistě i jiní mají takové počínání za nerozum. Mně se to na první pohled jeví docela povrchně – Liška si pozvala do své nory černouška na nezávazné a nevázané špásování. Všechno, co člověk dělá navenek, ve vnějším světě, ovšem souvisí s vnitřním světem, duševním. I brazilští bubeníci. Temperamentní, nevyzpytatelní, nápadní, spontánní, pohybliví, kontaktní, štípající, svádějící … čerti. Bez zábran. Nejsem zvyklá na lidi bez zábran, kterým musím meze stavět já. Přinejmenším v tom budou brazilské dny přínosné. A k tomu ta multilingva! Jazykové bariéry se nebojím – uklidnilo mě, že jsme schopni se dorozumět i po telefonu, s vynecháním zraku. Únavné to ale bývá, mluvit celý den cizím-i jazykem-y. Jsem zvědavá. Obávám se, že se mi nebude chtít být s Brazilcem celé dny a nemít žádný prostor o samotě a že proto budu nerudná. Nebo si ten prostor prosadím, což by bylo nové, záhodné a záslužné, a budu spokojená. On s prosazováním potíže nemá, tak by mě to mohlo přimět chovat se také asertivně. Zvlášť když jsem domácí, a ne host. Mám lepší pozici.

Teď je tedy na řadě past s Brazilcem. Být zamilovaná, to je něco jiného – pánev. V ní se, když to přijde, smažím v krásných šumivých bublinkách vroucích. Pánve nemají tak podstatný posunující účinek jako pasti. Smažení Lišky je spíš opakování stejných situací, příjemně bublajících a nabuzujících, pokaždé stejně a pokaždé jinak, s šancí lehce pozměnit ustálené strategie, přidat ždibec jiného koření. Hezoučké. Náročné. Bez nebezpečí tohle obracení se na pánvičce emocí taky zcela není. Hlavně není bez extrémů. Spálená Liška se musí chvíli zotavovat. Uáá, tak já skáču do jámy brazilské.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

34 komentářů u „Liščí pastičky a pánvičky

  1. Blbne mi bloguje a nechce se nechat formátovat…

  2. Jen volně, volně, uvolněně ….. Víš, že opilci, i když spadnou z pátého patra, zpravidla zůstávají bez vážných zranění. Jiného by to zabilo. Tak si dej dvě deci před příchodem, další jako přivítání a uvidíš, že všechno půjde. Nakonec vypakovat ho přece můžeš vždycky.
    Podle mne ti štípající a svádějící a jinak pozitivně naladění nemají potřebu být hrubí, takže by ses s ním měla domluvit dobře – o svých hranicích – v čemkoli.
    Pak by možná bylo dobré hned na začátku mu povědět o naslouchající sousedce.
    Držím palce.

  3. Prijde mi to logicke. Nezapomen si obcas zmerit tlak. Az ho budes mit v prdeli (myslim tim vysoko) tak bude nacase zmenit taktiku :o))

    Drzim palce a moc se tesim na vysledek pokusu.

  4. Dej si ty dvě deci už, hele, ať ten tlakpřežije čekání do odpo, a pak pravidelně udržuj hladinku celou dobu… :-)) Ale jen mírnou! :-)
    Dám si na tebe taky. Teď hned. A do toho! Víš jak, jako tehdy, u Psích… ;-)

  5. Ohó!
    ru, lenko,
    Máte pravdu, dám si něco. Napřed koupím (doma teď mám jen jednu lahev růžového) a pak ochutnám.

    ratko,
    s tou prdelí jsi mě teda dostala… :))

    Před sousedkou bubu bubeníka zavčasu varovat, to rozhodně!
    Kolegyně taky říká, že vypakovat ho můžu vždycky. Ale když jsem ho jednou pozvala … no uvidme. On bude sekat dobrotu, asi.

    Jdu na to.
    Internet mi bude chybět.

  6. Hehehe, kouzlo nechteneho. Ale stalo se :o) Davej na sebe pozor.

  7. EntréeDala jsem na vaše rady a dala si ruma před odchodem na nádraží. Jenže rychle vyprchal. Ptala jsem se, kam přijede vlak z Berlína a paní za okýnkem na to vece, že sem na hlavní nádraží nepřijede, že prý na Holešovice. Brazilec ale říkal Hauptbahnhof! Ještě jsem tedy počkala, zkoušela mu telefonovat (ale nevěděla, na které ze čtyř jeho čísel) a psát sms. A zašla jsem do své oblíbené mezinárodní pokladny. Tam jsou už léta velmi ochotní chlapíci a vždycky se ke mně chovají pěkně a všechno zjistí. Zeptala jsem se jich na ten vlak a potvrdili, že přijede na Holešovice. To je metrem kousek. Byl tam. Brazilec.

    Připadal mi asi o dvacet let starší než před půl rokem. Má hlavu jako starej čert z pohádky. Ale tělo má jako mladý polobůh.
    S sebou měl velký buben, vysoký skoro do pasu, v moderním futrálu na míru. A v tom bubnu měl šaty a další hudební nástroje. A ještě jeden futrál měl, kruhový, asi 80 cm průměr. A v něm veliký úžasný gong (zvuk jako tibetská mísa, ale hodně hlasitá), nejmíň dvě tamburíny, desítky paliček a takový pružinový instrument a kdovíco ještě všechno. A v tašce měl foťák Canon a digitální foťáček taky.

    Cesta domů mě krapet vyděsila, protože dle mých očekávání se na mě stále vrhal a vyřvával na celou tramvaj I LOVE YOU. To dělal sice v létě taky, ale přesto mě to nějak zaskočilo a zarazilo.

  8. Pátek a sobotaPátek i sobota měly podobné schéma:
    Snídaně, procházka mrazivou Prahou, teplé jídlo doma, muzicírování.

    Brazilec se choval docela normálně, venku se nijak nepřiměřeně na mě nesápal, doma jsme příjemně společně vařili a jedli, dorozuměli jsme se dobře, úplně v pohodě.

    Detailíčky:
    Byli jsme v katedrále, na polívce a svařáku v Městské knihovně, na Hradě, Malé Straně, Starém Městě, Novém Městě.

    Hráli jsme na kytaru, cello, flétnu (taková co nemá žádné díry, jen tu jednu dole a vypadá jako dlouhý tenký klacek se sukem, lehce zahnutý; zní trochu jako fujara), bubny, gong. To mě bavilo – jak jsem zjistila, čas přitom moc rychle utíká, chtělo by to víc než jen několik hodin… Byla jsem nějaká celá překvapená, že mi to dobře jde, hrát na kytaru i na cello. Budu muset častěji.
    Sousedka ani kocour si nijak nestěžovali. Zatím.

    Možná proto, že němčina není mateřština ani jednoho z nás (a bylo to hodně znát na obou stranách), si s tím vůbec nelámeme hlavu a prostě mluvíme s hodně chybami. A šlo to o čemkoli a šlo to dobře pochopit. Ani to nebylo náročné nebo únavné, vůbec. Bavili jsme se o všem možném trochu – o Brazílii, Němcích, českých politicích, o snech, rozvodech, o muzice – tu jsme i hodně poslouchali.

    Celkově dobrá návštěva. Žádný nepříjemný extrém. Klid. Alkohol. Trávu žádnou nepřivezl (přes hranice), prý příště.

  9. PercusiónJo a ještě měl dvě velká chřestidla – hrozny velikých skořápek, pak ještě nějaké menší a dvě proutěné-pletené s držátkem. A jedno malé chřestivé vajíčko plastové – to jediné jsme z toho použili.
    Měl s sebou celkem snad dvacet nástrojů.

    Já mám taky jedno mexické chiringo – na tyčce svazek hnědých chřestivých skořápek s pěkným zvukem. A triangl mám. No to se mám. Kdy to asi zase použiju …

  10. NeděleDnešní noc si moc nepamatuju. Kvůli alkoholu. Jen si vzpomínám, že došlo k nějakému rozkolu a Brazilec říkal, že není žádná SEXMAŠÍNE. Pak nevím, jak to dopadlo.

    Ráno jel do Berlína, z Holešovic.

  11. Asi všem řeknu, aby mi jako dárky už nedávali dřevěné a plátěné kočky a podobné blbiny, ale nějaké hudební nástroje.
    Byli jsme včera v hudebním obchodě na Jungmaňáku a měli tam třeba různobarevné trumpety…

  12. Jo a musím poděkovat znovu Pařezovi za jeho kytaru. Vyprávěla jsem Brazilci, že ta kytara je Pařeze a jak jsem k ní přišla.
    Díky!

  13. No supr! :-)
    Teď jen ještě jestlis ho nevyděsila tu poslední noc tím něčím, co si nepamatuješ. :-)
    Ale on, jak se mi tak zdá, zas kdovíjak snadno vyděsitelnej nebude. :-))

  14. Jó, dobrá návštěva to byla. Setkání dvou lidí prostě.
    Napadá mě: Můžu já teď s jistotou říct, že nejsem rasista?

  15. Nemůžeš. Eštěs tam neměla Indiána a Japonce.

  16. 19:
    :)

    Moment – jak víš, že El Brasiliero nemá v sobě indiálnskou krev? Třeba jo.

    Japonce, hm, to bych asi nechtěla.

  17. Ještě k brazilským dnům:
    Slovní zásobu v němčině jsem si nijak nevylepšila, protože jsme oba mluvili úspornými krátkými větami a krátkými slovy, co nejjednodušeji.
    V portugalštině jsem se toho taky mnoho nepřiučila, ale vyslechla jsem dost písní brazilských.

    A bubeník je zřejmě nevyzpytatelný, nápadně spontánní a nemístný svým chováním jen při své úvodní rozpačitosti (nebo zamilovanosti), jinak je to člověk civilizovaný :) a dospělý – nenechá si nic nutit ani nic nenutí druhému.

    Jakožto Brazilec je katolík, ale nechodívá prý do kostela. Měl s sebou pár takových malých knížeček s náboženskými citáty k zamyšlení a meditaci. A jedna byla s obrázky andělů či co (prolistovala jsem je jen rychle a tajně :-))

    Jo a k tématu, jestli jiné rasy si navzájem nepříjemně smrdí: on teda nesmrdí vůbec, je dost čistej, čistší než je český průměr (jak se zdá mně a jak já ho znám).

  18. Mentalita je to docela příjemná, tihle jihoameričani – pohoda, klid, žádné honění za penězi a výkony, projít se městem, podívat na neznámá místa, poznávat známá místa, vstřebávat, nezapomenout na náboženství, navštívit Lišku, nehonit se do žádných muzeí, kulturních akcí, zamuzicírovat si, najíst se celkem chutně a skromně, poslechnout muziku, pořádně se vyspat, hulit když je co, dost se otáčet v práci, aby se člověk uživil, a nehromadit majetek…

  19. … chovat se celkem galantně.

    Nějak mi vrtá hlavou, proč to sem píšu. Asi že mám pořád různá obavná očekávání, kterých se nemůžu úplně zbavit – třeba že bude Brazilec otravovat a nakýbluje se sem častěji. Nechápu, proč mě to napadá! Je to takové dětské bezmocné očekávání. Přece když nebudu chtít, tak se to ani nemůže stát!
    Jako bych měla pochybnosti o tom, jestli dokážu odmítnout to, co opravdu nechci. Pochybnosti, jestli opravdu rozhoduju o svém životě a neustupuju.

  20. Co? Jaké „s ním“? I bez něj. Pro mě za mě už se nemusíme vidět. Ale můžem. Jen ne moc často, radši.

  21. „Jako bych měla pochybnosti o tom, jestli dokážu odmítnout to, co opravdu nechci.“
    Jako bych měl pochybnosti o tom, zda neodmítám to, co opravdu chci.

  22. Psanče,
    snad ne, snad se to uleží a nabyde cestou větší kvality a vyzrálosti a půjde to tam, kam doopravdy chce a jde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.