Tehdejší temné sny (4) a situace

JÁ NIC NEUDĚLALA! PROČ JSEM VRAH?

23.5.2004

 

Takový byl můj bludný pocit na začátku deprese – jsem nejhorší vrah, horší než Kain, nemůžu být mezi lidmi; ale přece jsem nic neudělala! A zdály se mi sny o vrazích, že mě honí, já utíkám, schovávám se venku nebo u sousedů, už mě chytnou, jsem v koncentráku nebo jsem voják v bitvě, kulky cinkají kolem mne a někdo zastřelil novorozence, postřílel černochy… Kdo to byl? Já?

K hornímu obrázku 23.5.2004:

Na rozhledně jeden zabil druhého. Jsem nahoře na té rozhledně. Má silný kamenný ochoz, bez zábradlí. Šla jsem po něm dokola, ale dostala strach, závrať. Lehla jsem si na břicho a začala se plazit zbytek cesty k východu. Někdo mi vyšel vstříc na pomoc. Asi ten vrah. Skamarádili jsme se. Jehla spadla na zem, do hlíny … Já už ale vím, že je divný, že je to vrah. Prchám z bytu k sousedům. Chci pomoc. Můj kocour přišel za mnou. Zvedám ho a nesu. Jdeme do bytu. Asi voláme policii. Vím, že vrah je on – ten divný mladík … Postavíme ke dveřím peřiňák, aby nemohli útočníci hned tak vrazit dovnitř.
Ono není divu, že se můj serotonin zcela vyčerpal a neměl odkud brát. Ve dne jsem byla neustále vystavena drásajícímu mumraji: můj milující (bůh) otec se po mrtvici změnil v tyrana, který mi sprostě nadával za to, že jsem o něj bez přestání pečovala. Lítala jsem kolem něj jak čamrda a v poledne jsem si uvědomila, že je čas chystat oběd a jsem ještě neumytá a v noční košili. Po jídle, během kterého mě zahrnul výčitkami, mě nenechal ani umýt nádobí. Volal a volal mě jménem, pořád, pořád, pořád. (Zkuste si to někdy na deset minut, je to o nervy! A zkuste nechat volat někoho nemohoucího, kdo si nepodá sám ani vodu. Zkuste to ustát a nereagovat s čistým svědomím!) Když jsem hned nepřiběhla, hulákal "Pomóc!" nebo někomu telefonoval, aby si stěžoval. Přitom nic nepotřeboval podat. Volal jen tak, aby měl nade mnou moc. V té době jsem se měla připravovat na rigorózní zkoušky (které jsem kupodivu udělala)… Při sprchování řval v koupelně na celý dům "Pomóc, vrazi!" a pral se. V takové byl chudák úzkosti, že upadne, že se sám nezvedne, nahý, tak závislý, že bez pomoci neudělá ani krok. A my ostatní čekali, že se pokusí, že se odváží, že bude cvičit a bude mít vůli se hýbat. Měl strach a byl v šoku. Bylo mu čtyřiasedmdesát.
Vzájemný respekt zcela shořel na obou stranách. Vládla jen zběsilost, hnaná strachem o život. Moje matka na tom byla podobně jako já – ani jedna jsme plně nechápaly, co obnáší, že otec je nemocný, že se mu rázem změnil celý svět, z obdivovaného vzdělance se stal špatně artikulujícím ochrnutým starcem, pro něhož je těžké se ukazovat před lidmi. Byl v depresi. Měl původně manželku a dceru. A teď měl najednou dvě matky, které mu utíraly zadek. A které nazýval hyenami. Život byl hlavou dolů pro celou rodinu. Máma a já jsme se semkly, spolupracovaly, aby měl táta zajištěny základní životní potřeby a přežil; jenže táta to vnímal, že jsme dvě proti němu, závislému. Manipulaci rozvinul do geniální šíře a mířil přesně do srdce. Ovšem vyžadovalo to úrodnou hroudu na druhé straně, ve které by pocity viny a bezmoci vyklíčily… Zranit toho, kdo tě má tak rád, že přestane myslet na cokoli jiného včetně sebe, je snadné.
Každodenní (zdánlivě neřešitelné, a přitom směšné) dilema se točilo kolem pití. Prvního půl roku táta špatně polykal, pevnou stravu nemohl vůbec. Byl už kost a kůže. (Já obdobně – vážila jsem sotva padesát kilo, neměla žádnou chuť k jídlu; vedle hrůznějších symptomů deprese.) Ještě horší bylo, že nechtěl pít. Za den sotva dvě deci vody. Přitom mě volal a volal a žádal vermouth. Dát – nedat? Teď to zní legračně, ale dali byste (dehydratující) alkohol člověku, který prakticky nepřijímá tekutiny, natož jídlo, je po dvou infarktech a mrtvici, zhubnul třicet kilo, začíná mít proleženiny, není jisté, jestli přežije a je to váš úplně nejbližší příbuzný? Je ta sklenice alkoholu pomoc, úleva a splněné přání, anebo ho tím zabijete? Ne? A víte to jistě? Kdyby mohl chodit, nalil by si, bylo by to jeho rozhodnutí. A teď, když sám nemůže? Je to na mně? Mám právo odmítnout, nesplnit přání otcovské autority (a vystavit se tím vydírání a vyčítání) v zájmu zachování otcova života? Důsledně, nebo někdy? Když on sám nedodržuje žádné dohody? Kdo má moc nad kým? Kdo zabíjí koho?
Tehdy jsem neuměla nebrat si něco osobně a cítila zodpovědnost za jeho život.
Po tátově mrtvici jsem se na půl roku vrátila bydlet k rodičům, abych se spolustarala o tátu a pomohla mámě. Pak mi bylo tak bídně, že jsem se musela postarat o sebe, zase se odstěhovat a pomáhat s menší a menší intenzitou, jak se nový chod jejich staré domácnosti ustaloval. Měla jsem pocit, že "v tom mámu nechávám". Ale musela jsem přežít. Já, v dětství chápající oba dva rodiče, kdykoli měli drobný rozpor, pendlující mezi oběma, stojící na obou stranách a zároveň se přiklánějící k "ukřivděnému". Konečně jsem přestala žít život rodičů a začala svůj. Jenže mě každý den děsily myšlenky na sebevraždu.
I to bylo vraždění v mých snech – sebevraždění?
18.9.2004
18.9.2004:
Schovala jsem se na skříni. Nějaký zloduch je blízko. Polévá něčím vedlejší skříně – chce je rozleptat a pak zapálit. Musím pryč. Seskočila jsem dolů. Nevšiml si toho. Na vedlejší skříni nahoře leží Kája. Spí nebo se mu něco stalo a je v bezvědomí. Mám ho tam nechat? Zloduch si určitě bude myslet, že Kája (nebo prostě chlapec) je mrtev. Popadla jsem, co mi padlo pod ruku – pracovní rukavice a dvě kulaté plechové krabice na cukroví. Něco v nich je. Podařilo se mi vyběhnout ze dveří ven. Běžím k dalším dveřím. Jsou zavřené. Zkouším další a ještě další. Vedou do koupelny s dokořán otevřeným oknem. Venku dole pod oknem je velká hromada polštářů a dek. Skáču do nich dolů a utíkám pryč, domů. Zatím mě zloduch nepronásleduje. Ještě si možná mého útěku nevšiml. Přiběhla jsem domů k rodičům do kuchyně. Plechové krabice s tím jediným, co jsem aspoň vzala s sebou, jsem rychle schovala do skříně s nádobím, aby je kdyžtak ten chlap nenašel, až by sem vtrhnul. Někdo zvoní, někdo jde! Je to on? Budu spoléhat na to, že je to máma a neschovám se. Je to ona! Ještě s někým. Společně utečeme a budeme se skrývat venku. Vezmeme si pracovní rukavice. Budeme žít venku. A kde je kocour? Je tu taky! A když babička (tátova maminka) umře, vykopeme jí provizorní mělký hrob? To se asi nesmí. Ale přece ji nenecháme ležet na zemi jen tak, s cedulí, že je naše, a zase nepůjdeme dál?!
Brr, jak ten vrah větří, už už si mne všimne a bude mě stíhat! Néé.
Zajímavé je, že v některých hororových snech vystupuje můj kocour. Jako by pře
dstavoval životní sílu, bazální život, živý organismus ve mně, který mám povinnost neopustit, zachránit.
Na obrázkách snů mi připadá pozoruhodné, jak je v nich zkonstruován prostor. V každém trochu jinak. Kdybych chtěla cíleně namalovat něco "denního", nenapadlo by mě použít takové postupy, byla bych nudně konvenční, o tom jsem přesvědčená.
11.11.2004

11.11.2004:

Štíhlý stařec s růžovým obličejem. Zase jde do boje v čele svých lidí. Jeho vojevůdce ale nechce táhnout do boje; asi mu připadá nesmyslný, marný. Dopředu ke starci se prodral mladíček: „Pane, já pojedu po vašem boku!"
Růžový stařec a mladíček vyjíždějí v čele lidí. Zleva přijíždějí na malý dlážděný plácek, šedé náměstíčko ve městě. Je na něm tma. Vpravo dům s balkónem. Na něm stojí dva muži, které znám, opírají se o zábradlí balkónu a střílejí z pušek na blížící se množství lidí, vedené růžovým starcem. Já stojím u zdi domu, zboku pod balkónem. Nevidí mě ani vojsko, ani ostřelovači. Na tmavém náměstíčku je jeden osamocený mladík. Střelili ho. Válí se po zemi, natahuje ke mně ruku, umírá. Chce, abych mu podala ruku. Volá na mě:
„Ruku! Ruku!"
Je to divadlo, a zároveň pravda; doopravdy umírá a zároveň to jen hraje. Nepodám mu ruku, nevystoupím na volné prostranství, neukážu se ani jedné straně. Byla bych ve dvojím ohni. Stojím pořád u zdi a nehýbu se. Umírající mladík se válí po zemi a škube sebou; chce přesvědčivě herecky předvést předsmrtné křeče. To se naučil snad od naší kočky. Škubal sebou a nakonec se svalil mrtev těsně vedle mě.
„Dobrý, ne?" řekl jako hodnocení svého hereckého výkonu. Nehybně leží a já u něj sedím. Čekáme spolu, co bude dál.

 

Co vám z toho vyplývá?

Mně ty moje útěky před vrahy ve snech připadají jako obraz útěku před realitou, novou mojí realitou, kterou jsem nechtěla přijmout, protože byla tak hrozná; bránila jsem se tomu ze všech sil – až to bránění bylo více náročné a vyčerpávající, než by byla samotná akceptace situace. Neurotický odpor. Pořád jsem byla na dně, věděla, že musím něco udělat, zoufale nevěděla, co, pořád bojovala a bojovala, zapírala depresi a zapírala. Až když jsem se poddala, začalo se to lepšit. Kdo se vzdá smrti, teprve začne žít.

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Předznamenání

Tehdejší temné sny (1)

Tehdejší temné sny (2)

Tehdejší temné sny (3)

Tehdejší temné sny (5) a symptomy

Tehdejší temné sny (6) a jejich konec

(Pozitivní) smysl deprese – NOVÉ VÝZKUMY

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

46 komentářů u „Tehdejší temné sny (4) a situace

  1. Jak psal u sebe (někdy nedávno, letos, nemůžu to najít) Kojot:
    Tradiční dvě strategie, boj a útěk, někdy nefungují.
    Tedy nefungují zdárně, zdravě, nevedou dál.
    Dovolit si podlehnout,přestat bojovat a přestat o překot prchat může být klíč, jak jít dál.

  2. Mimochodem ten obrázek s rozhlednou mi asociuje sexuální symboly. A není náhoda, že věž sestává z textu o rozpadávajících se manželstvích. A ten černý panáček mi trochu manžela připomíná.
    Tehdy jsem měla tři měsíce před svatbou…
    A věděla jsem, že dělat během deprese takový závažný krok, je blbost. Věděla jsem, že jestli ta hrůza přejde, budu nakonec někdo dost jiný než předtím. Nevěděla jsem, jestli to přejde ani co to se mnou udělá, ale bylo mi jasné, že se všechno změní.
    Přesto jsem se vdala – jevilo se to i tak bezpečné, po deseti letech chození spolu. A vida, vdala jsem se jen proto, abych se rozešla.

  3. [2] No a pak mi řekněte, co ty sny tedy všechno znamenají; takových rovin v jednom snu. Pes aby se v tom vyznal.

  4. co znamenaji ty sny? odraz reality. nepripravenost na to co te potkalo. nocni uprk pred tim co jsi kazdy den zazivala. neschopnost to prijmout. tohle by porazilo asi kazdeho.

    mela jsem nejlepsi kamaradku, tu o ktere jsem psala u Lenky. TA porad zachranovala maminku v depresi, s tatinkem ji furt hlidali a porad za ni chodili. nakonec ji neuhlidali a ona se zabila. moje kamaradka byla pripravena. vlastne se na tu chvilu cely zivot pripravovala a pak ji jen prijmula.

    asi je nejtezsi to neocekavane. ze ti nikdo nerekl ze i tohle muze prijit.
    chodila jsi s klukem 10 let. Tohle me treba zaujalo nejvic. Nikdy jsem si neumela predstavit, jak muze divka a kluk spolu chodit 10 let. To mi prijde jeste podivnejsi nez ty sny.

  5. Notyvoe to je hičkokárna… ptáci, psycho, roztržená opona. Uááááá!

  6. Osobně bych ty sny nijak podrobně nerozebírala. Je to jen symbolické vyjádření toho, co se dělo. Snažily jste se zachránit otce, ale on vás místo toho zabíjel formou psychického teroru a vy jste byly tak zoufalé, že jste se chtěly zachránit – ale to byste ho musely zabít, z toho plnuly pocity viny. A tak jste zabíjely tím, jak jste se o něj staraly, samy sebe, jenže sebevražda je taky vražda….. Takže tak či tak z toho nebylo úniku. Existovalo jen jedno řešení – pro tebe: necítit zodpovědnost za život otce a za soužití rodičů. Rozhodnout se jasně a jednoznačně pro svůj život bez pocitů viny. (Jsem teď děsně chytrá, tehdy jsem ale taky nebyla – viz níže)
    Podobnou zkušenost mám taky za sebou. Asi nic mě tolik nedostalo. A poprvé v životě jsem (já nejchytřejší a nejvzdělanější v rodině, co jsem si myslela, že jsem zdopovědná za výchovu svých rodičů) řekla mámě, že tady nemám co poradit, že tady vůbec nevím, co s tím, a neumím jí pomoct, protože se z toho asi sama zblázním.
    Naštěstí jsem se mohla zeptat Děda Vševěda. Ten mi jasně řekl, že tady už nemohu nijak pomoci, že se nemám do toho příliš plést, že si to moji rodiče musí vyřídit sami, páč je to jen dojezd rozjetého vlaku jejich vztahu a že si to máma sama připravila. Dala jsem mu za pravdu, máma si sama nabíhala do situací, ve kterých se stávala hrdinkou a obětí zároveň. Když byla pak v nemocnici (takovou zátěž nemůže tělo bez defektu vydržet), zastoupila jsem ji já a najednou to všechno šlo. Stanovila jsem pravidla jak na pionýráku, táta si nevymýšlel blbosti. Jakmile se máma vrátila, zas to začalo. Psychický teror – podobně, jak to popisuješ.

    Už je to dobrý?
    Jaké je to teď? Jak to zvládla maminka?

  7. Víš co je v letadlech napsáno na kyslíkových maskách, ne ? Napřed se nadýchněte vy, až potom začněte pomáhat svým slabším nejbližším, dětem … V kostce je to definice mantinelů pečování. Není to selhání, ale nutnost.

  8. ad.6 Jo, souhlasím! Úplně. S tím „pionýrákem: Otec Lišky nabízel nějakou zástrčku a ona na ní ochotně udělala zásuvku. Tohle „týrání“ jsou oboustranně zapadající kousky.

  9. 8. to si musim zapamatovat :o) denne na to koukam. Ale neucastnim se. nezapadam.

  10. [8][9] No jasně, kde není příjemce, nevzniká poskytovatel a naopak. Nabídka a poptávka :)

    Celou dobu jsem měla dojem, že potřebuju, aby mi otec zlhostejněl, že tím by se žádné drama nekonalo. Až po dlouhé době jsem připustila, že mám na něj vztek. A že se to smí. (Klasika :)
    Ale nezlhostejněl mi (to by nebylo řešení; leda pro zbabělce bez srdce), jen už chápu, že nelze brát všechno osobně a taky si to neberu. A je to.
    Jak prosté – když už to člověk má za své! Do té doby – bezobsažné, nepůsobící. Jako slova „žít a nechat žít.“

    Jako [7].
    [6]: Temperamentní maminka má všechno na krku, jede na neskutečné obrátky. Já jen zpovzdálí, přicmrndávám a když konečně jednou jede na dovolenou, zaujmu její místo. Chod domácnosti je zaběhnutý, ve všední dny chodí paní s obědem, třikrát týdně rehabilitační pracovník. Ale těžko trénovat chůzi s někým bázlivým a velmi pohodlným proti jeho vůli. Šance zahazovaná pořád dokola.
    Zvolena byla naprostá závislost a obskakování.
    A opět: kdyby nebyl (byť soptící) obskakovatel, … nabídka a poptávka.

  11. On táta není člověk, který by se dal zviklat. Když něco nechce, tak to nechce a neudělá to (což je ostatně charakterní). A co to znamená pro okolí, o to se nestará (což je u něj extrémní).
    On si klidně leží a hotovo: skákejte kolem mne, já tady přece ležím, tak je to vaše povinnost!

    Vůbec nechápe, že to ničí povinnost není.

    Budoucnost si radši nepředstavuju.

  12. V podstatě se teď mám jak prase v žitě.
    Nejsvobodnější časy, co jsem kdy měla. Užívám je, dokud to jde.

  13. Lisko, nevim zda ti to pomuze. Ale muj tatinek je uplne stejny. Kdyz reknu uplne, tak uplne.

  14. To věřím – už kolikrát jsem zaznamenala kardinální podobnosti ve vyprávění o otcích nás dvou.

    Asi nemá smysl promítat si, „co by se stalo, kdyby“ v celé šíři katastrofických scénářů, jak to s nimi nakonec dopadne. Jen s tím počítat a až pak udělat, co se dá, společně s dalšími členy rodiny. Myšlenka, že třeba budu na to všechno sama, není žádná příjemná vyhlídka – přesně na tohle je dobré mít rodinu. Jinak mi nevadí ji nemít. :)

  15. Ba ne, to lžu. Rodiče je dobré mít. Kotva je to. Nejdůležitější přístav. A strejdova rodina je taky bezva. Další blízké členy rodiny nemám; jsou vzdálení.

  16. Lisko, kdyz clovek nema rodinu tak nema starosti ktere prislusnost k rodine prinasi. to je velka vyhoda a souhlasim s tim.
    NIkdo na svete tak silene netrpel jako moje maminka se svym postizenym deckem. Pri tom pohledu jsem se zaprisahala, ze nebudu nikdy nikoho milovat. A tak nejak jsem si pro sebe vyresila problem utrpeni. Vlastne jsem se stala Buddhem jiz jako dite :o)) Co nevznika nemuze ani zaniknout :o)

    Tahle paralela se pak nese dale uplne vsim. Co neni o to nemuzes prijit. Kdyz nemas rodinu tak nemas starosti. Kdyz nemilujes tak netrpis.

    Cely zivot resim tohle dilema. Je to jemny spagat mezi vztahy a zavislosti na vztazich. Kolik jeste dokazu unest. A kolik jiz ne. Tenhle problem mas mozna taky. Mozna ne. A mozna ano. Kazdy si ho pak resi sam pro sebe. Jak citi ze je pro nej spravne.

  17. Aha.
    Ani nevnímám, že jsem tak samostojící.

  18. 16: To je zajímavý!

    Jo, je to výhoda, je to klid, mám na starosti jen sebe a to je úlevné a svobodné. A není to přitom prázdné ani sobecké, podle mě. Však to tak provždycky nebude; buď jak buď.

    „Špagát vztahů“ jak říkáš – někdy se musím nutit, abych udržela odstup. Když by to bez něj nemohlo fungovat.

  19. Ja si nektere veci uvedomila az pozdeji. Treba moje bloky, kdyz jsem hodne zamilovana. Podvedomy strach a zablokovani zdarneho prubehu vztahu. Vzdycky kdyz bylo neco moc navazno a intenzivne citove, tak jsem to prosrala. Prilis moc citu me zahlcuje :o)) ucpava mi trubky :o))

  20. Lisko, to s tim pivem je pravda :o)) Alkohol totiz otupuje a tim utlumuje intenzitu citu. A kdyz je toho citu mene tak je vsechno jednodussi. A clovek uplne ozraly klidne i vyzna lasku :o))) Vydychne alkoholicky opar do obliceje zboznovane osoby, zablekota neco ve smyslu“ja te miluji“ a pokusi se ho polibit primo na usta. U cehoz usne :o))

  21. K prvnímu obrázku – teď mi pro změnu připomněl tarotovou kartu Věž.

  22. 24:
    Já bych působení alkoholu nezjednodušovala. Na mě působí různě – někdy je skutečně jedno dvě piva na utlumení úzkosti; ale právě tehdy, když moje úzkosti byly přímo kosmické, nedovolila jsem si vůbec pít alkohol. Stačila jedna sklenička vína a bylo mi psychicky totiž ještě hůř.

    Většinou mě napřed alkohol povrchně rozjaří a otupí hlubší pocity, ale potom, když se společnost rozejde a přijdu domů, přivalí se příliv hnusných pocitů. – V případě, že bylo co otupovat.

  23. 24:
    Znám někoho, kdo pod vlivem alkoholu mluví a mluví a vykecá kdeco osobního nebo o jiných, co by za střízliva nikdy neprofláknul.

    Já teda po alkoholu nežvastám. Ale i když někdo žvastá, je to jedno, protože ztrátu paměti mívám teď snad po každém požití.

  24. alkohol odkryje tvoji podstatu :o)) Ja jako divka v alkoholickem opojeni jsem nejdriv velkolepe slavila a pak zoufale narikala. Slzy me tekly jako hrachy. Nacez mi byla nabizena pomoc ze vsech stran :o)))

    A kdyz jsem se rano probudila tak jsem chodila nekolik dni kanaly. Vsechn sliby jsem zrusila. Vsechny rande odvolala.

  25. Nominujme LiškuCo jsem byl v nemocnici a teď si zase zkusil své se zubem (který dnes o půl šesté opustil moji ústní dutinu), nestačím číst, co je nového, ale určitě si vše, co jsi napsala, brzy přečtu.

    Ale zatím vzkaz pro Tvé čtenáře: Nominujme Lišku do soutěže Blog roku. Čím víc nominací přijde, tím větší šanci má dostat se do týdenního kola. stačí poslat mail na blog.roku@emag.cz v němž napíšete, že navrhujete tento blog do soutěže Blog roku. Už jen nominace zvýší Lišce čtenost!

  26. Poslední dvě věty postu – ano. Přesně.

  27. 29:
    A tak klidně nominujte – když už v tom byli Kojot i Psanec, tak se nebudu cítit na neznámé půdě.
    A trocha osvěžení a čerstvých příchozích se náramně hodí, rozčeřit pomale plynoucí vody. Kojote, dobře že čeříš, kde se dá.

    Celou dobu mi to bylo fuk, nějaká četnost čtenosti nebo čtenost četnosti, natož hlasování. Takových podniků se účastním výjimečně jako hlasovatel a jako soutěžící nikdy ničeho.
    A co znamená „linkuj“ dole pod článkem, vůbec netuším. Jednou jsem to chtěla smazat, ale nějak mi to rozhodilo úpravu, tak jsem to tam zas vrátila. :)

  28. Tak jsem to konečně přečetl. Je jen málo, co bych chtěl dodat, zaujalo mne však toto: „živý organismus ve mně, který mám povinnost neopustit, zachránit.“ – no vidíš, a já si myslím, že je to spíš takto: „živý organismus ve mně, který má povinnost mne neopustit, zachránit.“ ;)

    * * *

    Linkuj je dobrá služba. Když napíšeš článek, který sděluje něco, co by mohlo zajímat i cizí lidi, pak ho „zalinkuješ“ a získáš nové čtenáře. U osobních článků je to celkem zbytečné, ale já tu službu využívám dost často, protože často píšu o dost obecných věcech a tématech…

  29. Díky.
    I za lahopřání k MDŽ. Blahopřáli mi tři lidi:
    bratranec :-),
    socdemácký rozdavač oranžových růží na ulici
    a @Teo.
    Dobrá společnost!

  30. 32 Kojote,
    aha, no vida! Asi mám pořád ještě spíš tendenci zachraňovat, a nenechat se nechat zachraňovat – moje pitomé „to musím zvládnout sám“.

  31. 36. domnivam se, ze tohle je i podstata psychickych potizi. Mozna to vidim zjednodusene a cernobile. Ale u me ty pocity stesti (jak popisujete s Hanci) prichazeji v momentu kdyz nechci nic. NIkoho zachranovat, nebyt nicim, zit jen tak. Zbuhdarma :o) Byt budizknicemu.

  32. 37:
    Být sama se sebou (v příjemném rozpoložení) a jindy spolubýt příjemně s ostatními. Teorve když mi začalo být šťastně se mnou od sebe pro sebe, mnohem víc jsem si začala cenit Setkání s jinými bytostmi. Všechna. Už pro mě není samozřejmost s někým být, je to vždycky dárek, který si cením.
    Nic většího neexistuje (se mi teď zdá).

  33. Vyjit sam se sebou. Pro me to znamenalo i prijmout se takova jaka jsem. Abych se mohla prijmout tak bych chtela vedet koho to teda prijimam. Kdo jsem.

  34. je. ten proces je odstartovan. pises o tom. Kdyz se proces odstartuje tak mozna deprese povoli. mozna. ja nevim. ja se citila jako divka a mlada zena hrozne. ale nikdy jsem neztratila duveru ze se z toho dostanu.

    Zrovna jsme rozebirali s muzem, ze kdybych nemela tri deti, rodinu, tak muj zivot by probihal uplne jinudy. A ja bych byla nekdo jiny. Treba bych se fakt zivila tvurci cinnosti. Zamerena jen na sebe a do sebe. Mozna. Ted je pozde. Muj zivot bezel jinudy. A ja jsem nekdo uplne jiny. nez bych byla kdyby bezel jinak.

  35. A existují nějaké KDYBY?
    Podle mě ne – běželas, jak jsi běžela, jak to šlo. Jinak to nešlo, tak se dá říct, že „by“ to ani jinak nešlo, „kdyby…“

  36. No a když se sebou nebudete vycházet, dámy, tak se sebou jednoduše vyběhněte! :p

  37. :-))
    Taky že to tak funguje. Hnusné pocity, že člověk opouští vlastní tělo, bleee. Už nikdy více!

  38. 42 jo, neexistuje kdyby. Jenom pocit ze jina sance neni. ze to co jsem zila byla sance jedina. ze neni jina moznost. ze nemuzu byt necim cim nejsu. (paprikou kdyz jsem rajce :o))) Vzpominas na sve krasne obrazky?

  39. 45:
    Tohle mě ani nenapadá, o tom neuvažuju.
    Radši.
    Protože nechci ničeho litovat. Tak nelituju a je to v pohodě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.