Tehdejší temné sny (5) a symptomy

DEPRESE

20.7.2004

 

Zeď vysoko nad vodou – dlouhé kamenné molo, široké asi jeden metr. Je tma. Sedím na zdi nad vodou. Když ležím na zdi na boku, bojím se otočit na druhý bok. Na jednu stranu se otočit umím, ale na druhou ne, mám hrozný strach, abych nespadla. Vím přitom, že nemůžu spadnout, že strach je jen můj pocit – je to iracionální strach, strach z výšky. Ale tohle vědomí mě strachu stejně nezbaví. Nakonec jsem opravdu spadla a visím za ruce za okraj zdi. Ale nebojím se – spadla jsem až teď, protože jsem věděla, že z domu vyšel muž a přichází ke mně. Zavolám na něj a pomůže mi nahoru.

V minulém díle – milí diváci – jsme se zhruba dověděli o zběsilém denním kontextu snů, bez dalších doplňků a bez osobní historie. Popsala jsem ho v současnosti, s odstupem pěti let. Ono za čerstva v krizové situaci není příjemné psát o nejbližších členech rodiny a mém vztahu k nim; a pro kontext to nelze opominout.

Kojot uvádí příznaky deprese a základní informace o ní (přečtení nelze než doporučit; napsal takových článků víc). Moje osobní symptomy (viz níže) jsou psány ještě v lehkém zoufalství, téměř bez odstupu, v květnu 2005. Když si je pročítám, jsem někdo úplně jiný – nejen že jsem bez nich, ale pisatele vnímám jako nemocného. Popisovala jsem tehdy, co jsem se domnívala, že jsou znaky deprese, záměrně jsem se nevěnovala panickým stavům, depersonalizaci, derealizaci. V té době se deprese už rozpouštěla, aby v červnu 2005 s mým nástupem do zaměstnání byla ta tam, téměř po dvou letech. Dokonce zmizela i fobie z výšek, po deseti letech. Proč zmizela? Vyjadřovala symbolicky hrůzu z toho, že nemám pevný základ pod nohama? Nebo že setrvávám příliš vysoko ve výšinách vzdušného ducha? Každopádně jsem se snížila z nepevných výšin k základu a žádnou fobii od té doby nemám. Ani sociální – už nemám takovou trému jako dřív.

Symptomy, stejně jako hororové sny, byly přítomny bez ustání. Co jsou symptomy? To je to nepříjemné až nesnesitelné, šokující a děsivé, co se na vás jakoby bez varování nahrne, a vy nevíte, proč. A nevíte, co to je, co se děje. Bojíte se, že jste zešíleli a že zešílíte úplně, představujete si to v celé naivnosti svých nulových zkušeností s tématikou duševního zdraví. Jste odepsaná existence. Nevíte nic, cítíte se špatně, máte strach a ze strachu se bráníte vědět, co se doopravdy děje a proč, kde je toho spojení. Víte, že nevíte, a cítíte se absolutně neschopně. Tím se deprese pořád dokola živí. (Dost možná to jiní prožívají jinak; můžu jen říct, jak to bylo se mnou, ale jak vidíte, není mi příjemné to všechno psát v ich-formě, protože teď už je to pryč, není to moje současnost a nechci to zpátky.)

Nejošidnější je, že když jste "v tom", není žádné venku. Nemůžete se na sebe podívat jako pozorovatel, deprese je vaše jediná nekonečná realita, absolutno. Minulost ani budoucnost není, ty pojmy nemají obsah. Je těžké se nezabít, když pouhé být mrtvý a nic necítit je přenádherná představa! V porovnání s dlouhou nepřetržitou tíží deprese a nesnesitelnými panickými stavy je to jediná možná úleva. Domněle. Četla jsem, že lidé s panickou poruchou se sebevraždí snad třikrát častěji než lidé v depresi.

Mě zachránilo, že jsem pojala podezření proti pocitu jistoty a jednoznačnosti. Pocit "vím jistě, že se zabiju" byl ve mně nezpochybnitelný. A co je nezpochybnitelné, se nedá verifikovat, a tudíž to není žádná pravda; řekla jsem si, pamětliva svého vědeckého vzdělání. Sice mi proto nebylo lépe, ale v dálce, na mlžném obzoru se objevilo matné světélko náhledu, že snad možná jednou by mohlo být zase líp, jinak.

11.1.2005

V místnosti je shromážděno několik lidí. Probíhá vyšetřování. Obviněný je zadržován ve vedlejší místnosti. Najednou zazněl výstřel; obviněný se sám zastřelil. Drobná dlouhovlasá žena vyskakuje a vykřikuje, že tohle nechtěla. Byla to totiž ona, kdo muže nejvíc podezíral a přispěl k jeho zatčení. Ženu odvádí ze dveří pryč jiná žena, s dlouhými tenkými copy. Je to její lesbická milenka. Ve snu vystupovali také dva homosexuálové.

Projevy deprese, popsané na jaře 2005:

1. NA DNĚ
Cítím se nesnesitelně, mám pocit, že každou vteřinu se rozpadnu na kousky, nevnímám nic okolo, ležím a nemůžu se ani pohnout, nemůžu soustředit myšlenky, abych se od té hrůzy odpoutala. Cítím jistotu, že to je konec, že je po mně (myslím, že to je spíš úzkost než deprese, ale ještě to není panická hrůza, ta je takytak intenzívní, ale ještě o něco horší).

2. NESOUSTŘEDĚNÍ
Nemůžu se soustředit na čtení několik měsíců. Jen listuju a prohlížím obrázky, když se snažím uklidnit. Od četby se každou chvíli odpoutávám, zvedám hlavu se zběsilým výrazem, myšlenky lítají.

3. SEBEDESTRUKCE
Naskočí závadná myšlenka, něčeho se chytne a už se roztočí depresivní řetězový kruh mletí a mletí hrozných myšlenek, ze kterého nejde vystoupit. Myšlenky se točí kolem nepředstavitelné a hrozné budoucnosti a sebevraždy – pohled na ni je úplně opačný než u "normálních" lidí v "normálním" rozpoložení… detaily radši nerozebírám. Pocit hrozný, hukot, napětí, strach, vyděšenost. Pokud si v tu chvíli uvědomím, na co myslím, začnu se přesvědčovat, že se přece nechci zabít. Je to zoufalé a vyčerpávající a následuje ad1.

4. NEVNÍMÁM
Jdu po ulici, ale všechno je jakoby šedé, nevnímám nic okolo sebe, jako bych neviděla do strany, jen před sebe, ale omezeně. Jako by mi hučelo v uších. Jednak se nekoukám kolem sebe, ale i celkově se o nic nezajímám – co se děje kolem, v rodině, ve světě… to je fuk. To neexistuje. Jsem vtažená dovnitř do sebe a nemám energii na nic, co je venku. Už nezbývá.

5. BEZ ENERGIE
Pocit, že jsem bez energie. Ne unavená, ale už předem bez energie. Unavená ale taky: Když jdu něco vyřídit do města a za dvě hodiny jsem zas doma, cítím se, jako bych celý den pracovala.

6. NECHUŤ K ČEMUKOLI
Nechci nikam chodit, nechci nikde nikoho potkat a nechci s nikým mluvit. Překonat se a vyjít za celý den jen přes ulici na nákup, to stojí velké úsilí.

7. IZOLACE
Protože mi v hlavě pořád šrotuje, pořád se tam něco mele a nežiju vnějším životem, tak nechci chodit mezi lidi. Nemám si s nimi co říct, protože s nimi nemůžu mluvit o tom, jak se cítím, a nic jiného teď pro mě neexistuje. Izoluju se. Občas to násilně překonám. Izoluju se, nemám práci, hledám ji, ale nenalézám a to mě izoluje ještě víc. Nesnáším, když se mě někdo ptá, jak se mám a co dělám. Chci se tomu vyhnout, nechci nikoho ani vidět. Ale vím, že to musím překonat, že je zbabělé se tomu vyhýbat, tak se přinutím někam jít – neřeknu kamarádům, že nemám čas apod., ale jdu do toho.

8. ZOUFALSTVÍ, BEZNADĚJ
V depresi jsem, protože si něco vyčítám – svoje chování. Jsem v takové situaci, kdy nelze přesně říct, která ze dvou možností je menší zlo. Takže ať udělám cokoli, pak si to vyčítám, protože nemůžu být přesvědčená o správnosti svého chování. Cítím se hrozně zoufale, beznadějně, na dně. Trestám se tím???

9. POMALOST, NEVÝKONNOST, OCHROMENOST
Spotřebuju spoust
u času na pár prkotin. Za celý den tedy neudělám dohromady nic. Ráno vstanu, piju čaj nebo kafe, něco čtu, pak jdu do vany a tam si čtu a ležím nejmíň hodinu. Potom musím už rychle jít někam. Za pár hodin jsem zpátky. Pak si čtu nebo něco podobného a odkládám to málo, co mám udělat – třeba umýt nádobí. Je mi fyzicky špatně při pomyšlení na to, co bych měla dělat (nějaký úkol). Jsem ochromená a nervózní. Nakonec to na poslední chvíli udělám.

10. NEEXISTUJU
Nemám žádné místo v životě – ani pro sebe, ani pro společnost. Na budoucnost si zakazuju myslet, protože z toho je potom rozpoložení ad3., příp. ad1. Plácám se. Chci se neplácat, proto pořád čtu. Kdybych nečetla, ale žila, asi bych se neplácala. Ale jak se to dělá? Já to neumím. Jsem jen teoretik, vnější pozorovatel života. Mám pocit, že neexistuju, nejsem. Jsou jen ostatní, já ne. Cítím se mrtvá nebo přinejmenším zmrtvělá. Radši si toho moc nevšímám, aby mě to nepoložilo. Ale snažím se něco ze sebe vykřesat.

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Předznamenání

Tehdejší temné sny (1)

Tehdejší temné sny (2)

Tehdejší temné sny (3)

Tehdejší temné sny (4) a situace

Tehdejší temné sny (6) a jejich konec

(Pozitivní) smysl deprese – NOVÉ VÝZKUMY

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

46 komentářů u „Tehdejší temné sny (5) a symptomy

  1. Pamatuju si na svoji první depresi v létě 1999 (dodnes když vidím v televizi jeden klip který tenkrát hráli pořád dokola, radši ho přepnu). Ta absolutní jistota že jsem se zbláznil, že se zblázním a umřu byla nepopsatelná. Naštěstí jsem to hned vyklopil mamince a poprosil o odbornou pomoc, která se dostavila v podobě paní primářky z PL (psychiatrické léčebny), kam jsem se nějak dovlekl. Dostal jsem prášky (dodnes si pamatuju na to zděšení když řekla že začnou působit za tři týdny a já žil v tom, že za chvíli umřu), ale za tři týdny deprese ztratila drápy a pak už byl pro ten rok pokoj. Při dalších atakách už mi občas lehoučce pomohlo to, že to nebylo tak bezprecedentní.

    Úplně mimo téma – ty tři postavy u stolu s kulatými hlavami mi připomněly robotické sci-fi. Díky!

  2. Škoda, že jsem ten abstinent. Abych si to mohla v klidu přečíst, potřebovala bych sklenku Martini s ledem a citronem (moje neoblíbenější pití před tím, než mi začal alkohol vadit). Až se tedy zhulákám něčím jiným (třeba dobrým a klidným spánkem), tak si tě přečtu. Dobrou….

  3. Lenko,
    tak jo, to budu ráda. Mně bylo jasné, že každý nemá chuť tohle číst, natož kdykoli – to nejde.

    Psanče,
    když panická ataka, kterou to začalo (v noci mě probudily hlasy a lekla jsem se, že se tátovi zas něco stalo, a pak už jsem se ke svému překvapení nemohla uklidnit) nemizela žádným způsobem, taky jsem běžela za mámou s tím, že mám hrozný strach.
    Ale po té první překlepané noci (druhý den jsem stejně měla jít na neurologii, tak jsem jim to tam vyklopila) už jsem s mámou o tom nikdy nemluvila, nic jí neřekla, všechno tajila. Bylo to dost namáhavé. Ale během toho času jsem si znova ověřovala, že je to tak lepší, že ona tohle nezná, nepochopila by, o co jde (kdoví), a měla by ještě o starost navíc. Na začátku ovšem zareagovala dobře – už jsem nebyla celodenní pečovatelka já sama s tátou doma; máma si vzala volno a byly jsme dvě.

    Před partnerem jsem to netajila, ale ten taky moc nechápal, o co jde. Jak jinak, jak by mohl. Jen jsem čekala, že se bude nějak víc informovat (postupně, odborně) a nebude se pořád znova divit, že s ním vesele nekonverzuju cestou tramvají, jen proto, že mám pocit, že umírám. :)

    Ta izolace byla hrozná. Dlouhá.

  4. ja si to peclive precetla. a jsem moc rada ze ti je lip.

  5. ratko,
    taky jsem ráda, že žiju :) !
    Teď už to vnímám jako něco hodně dávného. A převratného – jako bych předtím byla povrchní, radikální, nedospělá, odsuzující, a teď ne. Akorát ještě ten vztah k penězům vylepšit, pěkně si je zamilovat a snažit se je získat, stůj co stůj; to by se hodilo.

  6. Kdo to nezazžil, nepochopí. Například že to není lenost. Já jsem taky rád že je ti líp.

    V roce ’06 jsem zhubl 16 kilo. Naštěstí jsem měl tehdy slušnou figuru po letech fyzické práce, takže bylo z čeho.

    Teď jsem si vzpomněl na „Vrhl se břichem na vysavač, zakousl se do jeho rukojeti a křičel ‚Ty hlupáku, proč jsi do sebe vsál Karkulku?!'“

  7. :-) Karkulka

    Je to strašné míjení, protože kdo nezažil, nepochopí. V nějaké internetové diskusi jsem viděla lidi (neurotiky), kteří se zároveň podceňovali i přeceňovali (tohle jsem ráda, že už ve mně není !! ), takže se leckdy cítili jako kasta; sice se pořád litovali, jak mají hrozné úzkosti a symptomy, ale zároveň se trumfovali a byli schopni připadat si cennější než ti, kdo to nezažili, a říct jim: „přál bych vám to taky zažít.“

    A to mi připadalo otřesný, protože takovou hrůzu nepřeju nikomu. Ovšem chápu, že to někdo zoufale vyřkne, protože kdyby všichni „to“ zažili aspoň na chvíli, vládlo by světem báječné porozumění.

  8. Ono když je člověk „v tom,“ nutně asi musí projít obdobím toho podceňování-a-přeceňování, pocitem vydělení ze společnosti, izolací. A to nemá jen jednu stránku, ale obě – cítit se být „jiný“.
    A teprve pak zjistit, že nejsem jiný, a přitom můžu být, jaký chci, jaký jsem, a necítit se proto horší nebo lepší. Jít si po svém, bez ohledu na názor ostatních, ale ne bezohledně.

  9. Jo Psanče,
    dík za to, že sděluješ své zážitky.
    Kdybys to nedělal, moc by se mi nechtělo psát další svoje.

  10. napadlo me, zda tvoje tehdejsi pocity nesouvisely s nesmirnym zalem nad stavem tveho otce.

  11. No. Já jsem si moc žádný „žal“ nepřipouštěla, nechtěla se do něj ponořit. I teď mi to slovo zní zvláštně, nedůvěřuju mu, bojím se ho, že je moc patetické, dramatické.

    Otec zčistajasna úplně na lopatkách a ještě ke všemu neměl snahu o pražádnou samostanost (jak se to jevilo) a ještě se kvůli své bezmoci uchýlil k manipulaci a psychickému teroru a já na sebe přitom uvalila o něj pečovat. Ideál vzdělaného, kreativního otce, morálně na výši, byl v troskách.

    A na tom místě si nejde neříct: Kdo jsem já? Co bych dělala na jeho místě? – Protože já jsem mu ze všech lidí nejpříbuznější. Co můžu od sebe čekat a co zvládnu v krizi a co ne? A od toho, co jsem viděla u něj, byl jen krůček k propasti beznadějné bezmocnosti a neschopnosti, přiživované pocity viny, které jsem dovolila, aby ve mně vyvolával.

    A to prosím pořád platí, že nikdo na světě mi není podobnější než on. A s tím se vyrovnat – a s tím, že ho mám ráda, takového člověka, to bylo drsný.

  12. zklamani, zal, bolest, odebrani idealu. nekde u KOjota jsem nasla popis cloveka ustrnuleho v zalu. Pokusim se to vyhledat.

  13. Haha – na druhou stranu: Taky se vám zdá, že je snažší mít rád někoho, kdo má zjevné nedostatky? Zlobivé děti víc přitahují pozornost, jsou jakoby osobitější a člověk (třeba učitelé) je má radši. Takové ty vzorňáky, kteří tenkým hláskem upozorňují, že už je čas na oběd (třeba), ty si málokdo oblíbí, ne?

  14. 12:Jo, tak jo, to si přečtu. Možná jsem to četla už moc dávno; on Kojot toho píše tolik…

  15. 13No však! To je taky důvod, proč jsem v kolektivu psychorachejtlí všeobecně oblíbenej. :p

  16. 15:
    Dík, ratko, zítra to nastuduju – vypadá to zajímavě i z jiných aspektů!

  17. Že se ti chce se k tomu všemu vracet…
    Přijde mi to, jak tahat se přes den s peřinou, co jsem někdy dávno ráno skopla z noh…
    To nemyslím ve zlým. Fakt mi to přijde divný, mně cizí. Bezdůvodný. Leda snad jedinej důvod, když tě baví psaní a víš, že tohle všechno by mohlo někomu jinýmu pomoct.
    Ale na takovou motivaci sem já kůže (duše) líná. :-)

  18. Ru, mám to taky tak, nechce se mi rozpitvávat veřejně spoustu věcí..co o mně ví pár přátel..ale jsem Lišce vděčná, že jde s kůží na trh. Člověk si pak nepřipadá sám jak exot, když.. A někdy, když se mi zdají všichni daleko, musím se držet, abych tu něco „nevykřičela“, takový SOS…protože tu některý lidi beru jako přátelé, kterým věřím…
    On se člověk vracet myslím jen tak nechce, ale někdy ho tam okolnosti dostanou, často si píšu jen tak..díky Liško ;)
    Znám to..

  19. Myslím, že to všechno má několik fází. Liška se z toho dostala a teď to všechno zpětně musí dopochopit a zmapovat, aby už do toho bahýnka nikdy nespadla.

    Víš,Liško, řekla bych, že ty už nejsi jako tvůj tatínek. Na něj se snasla bezmocnost a on rezignoval a ještě to druhým osolil.
    Ty sis tu bezmocnost taky prožila (jsi mu podobná, tak se nediv), ale co jsi udělala? Vyhrabala ses z toho, nerezignovala, dokonce jsi našla to nejcennější – štěstí v sobě. Cha! Ani Bill Gates nemá víc!
    Už nejsi jako tvůj tatínek. Překročila jsi svůj (a jeho) stín. Dobrý je to. – Tak to čtu já.

  20. To je neuvěřitelný ta tvoje textová a obrazová přirozenost a lehkost. V podstatě jsem zažívala velmi podobný příběh, který tu píšeš. Asi i v podobný čas a zvláštní shodou náhod- přes slovo „liška“ začala číst tenhle blok. Je tu desítky velmi blízkých paralel. Pro mě hodně zajímavé, díky.

  21. Příspěvky 20, 21, 22 mi připadají jako z jiné planety :).

    Lenko, je to o trochu složitější než „osolit“, „ani Bill Gates“, „už nejsi tvůj tatínek“. Dovolím si jen říct, že nikdy nebyla svým tatínkem, takže už ;). Samozřejmě tahle reakce je o mě, ne o lišce. Ale jsem zvědavá na její reakci.

  22. Není zač, Viky.

    Já bych psychostavy nepřál dokonce ani těm čuramajzlíkům co tvrdí že na všecko je jeden lék bez doplatku a nechápou že po náhražce Seropramu je člověku třeba blbě.

  23. [25] Psanče,
    jo, to je hrozná věc. Někomu zabírá jeden lék, jinému jiný a když je zrušen a nahrazen levnější verzí, anebo novou generací a přestane se vyrábět, nemusí to být k lepšímu. Takový dlouhodobý boj na jedné (chudé) straně a na druhé straně farmaceutické firmy, které vydělávají majlant.

  24. [23] Planetko, ahoj,
    To je ohromný! Mě dostává najít u někoho velkou podobnost příběhu. Proto jsem ráda, že internet je – protože v denním životě člověk tohle potká málokdy; možná se podobnost vyskytuje, ale je přísně střežena a dotyčný s ní nevychází na slunce, jen před nejbližšími lidmi, nebo naopak před nimi nikdy… internet je v tomhle ideálně anonymní a přitom se na něm shlukují lidé, co mají něco společného, aniž by to cokoli nárokovalo. A to pomáhá (mně)- vidět, že podobná trápení nebo potěšení nebo extravagantnosti má víc lidí, že jsme si všichni podobní, a zároveň jsme jiní.

    Za textovou a obrazovou lehkost a přirozenost dík! Nějak mě to překvapuje, já to vůbec nevnímám.

  25. ad 24: Planetko, jen tak pro úsměv, mně skoro všechny články a příspěvky na internetu připadají jako z jiné planety.

    Všechno je tak složité nebo tak jednoduché, jak si to uděláme. Měl to být povzbudivý koment pro Lišku (za kterým si docela stojím). Má to svou návaznost.

  26. myslim ze cely ten dynamicky proces, ktery Liska popisuje je promenou kukly v Neco. V co? To je pak vzdycky prekvapeni. co z kukly vyleze :o)) Neco. Neco uzasneho. Treba liska :o))

  27. [20][21][22][28] Nazdár!
    Pár let jsem se nepitvala a nevracela nijak uceleně. Pryč to je, ale uzavřít to moc nejde, protože z toho pořád tyju dál. Je to „moje klíčová událost,“ od které se odvíjejí další a další (dobré) věci. Nechci to opominout.

    Chtěla jsem se podívat na obrázky snů teď a podívat se na to, co jsem o nich mínila tehdy, vidět rozdíl v myšlení „zdravého“ a depresanta. A zkoumat, kdo jsem já teď a co s tím podniknout. Po nějaké době s odstupem nahlídnout do svých záznamů z různých etap. Vidět nějaký vývoj, vidět jeho důkazy, možná přemýšlet, jak by mohl jít vývoj dál. Pracovně (to je teď aktuální) i jinak (to je aktuální stále :-).
    Chtěla jsem i zpřesnit svoji internetovou identitu, přidat další aspekt; připadalo mi, že je na to čas, že potřebuju něco nového.

    Hlavně – vzhledem ke zkušenostem s blogosférou – si dělám naděje, že si všimnu něčeho, co jsem přehlížela, nebo že někdo jiný si něčeho všimne a trkne to jeho. A že někdo, kdo je na dně a zoufale ve své izolaci hledá informace, úlevu a spřízněné duše na internetu (protože v realitě mu to teď prostě nemůže jít),
    že ten někdo uvěří, že může přežít a může žít spokojeněji, než by si kdy představoval. Že nemusí spolykat tu krabičku antidepresiv, kterou má tak lákavě u sebe. Že nemusí skočit z věže.
    Že sice netuší, jak z toho ven – ani odtud se přímý návod pro svoji individualitu těžko dozví – ale jednou ad[29] vyleze z kukly. A nebude existovat strach; bude proudit kolem nebo skrz, ale žádnou škodu nenadělá.

  28. [28] Lenko,
    koment [22] jsem vnímala jako povzbudivý; akorát mě nepovzbudil, protože jsem dostatečně povzbuzená.

  29. ad 31: aha, tak jo, dobře. Dobře, že jsi dostatečně povzbuzená. Tak já už nebudu nosit dříví ….. sama si přiložím. :-)

  30. Proměna kukly! Třeba v lišku. Klíčové. :)

    Liško, mně se dokonce stalo, že tě za mě kdysi zaměnil. Můj osel;) Musím říct, že jsem byla olbřímě polichocena.

    Mimo to, co píšeš ve 30, tak třeba já se těmihle tvými příspěvky opravdu esteticky kochám. A taky tady pořád vidím nějaký vývoj, nemluvě o kreativitě. Baví mě to.

  31. enko, nic ve zlém! Zdůrazňuju, že to je o mně- můj problém. Já teda občas i najdu příspěvky, které mi zas tak z jiné planety nepřipadají.

    Mně prostě třeba tvůj příspěvek přišel hodně mimo mísu, takovéto slazené nic. Zrovna jako fráze- všechno je tak jednoduché, či složité, jak si to uděláme. V podstatě se tomu nedá nic vytknout, ale zdá se mi to na hony vzdálené těm prožitkům, co tu mám při čtení já. Nic víc. Tak si to tak pokomentovávám pro sebe;).

  32. „Kdyžs byl ještě volejbalistou,
    netušils, hlupáku,
    že rozhodující sety
    se hrají míčem z mramoru.
    A velmi, velmi hodně skleněných bábovek.“

  33. ad 34: Planetko, ale samozřejmě, že nic ve zlém. Jsem pochopila, že si myslíš, že jsem mimo mísu, ale já jsem se cítila dost v míse. :-) Zažila jsem něco podobného, co Liška, i když deprese se z toho nevyvinula. Vím, že aby mohla z toho vylézt, musela přetnout gordický – neřešitelný – uzel, překonat nějaký rodinný vzorec a přitakat svému životu. – Jenomže o tom se dobře povídá zpětně, ne když je člověku blbě, to je jasný.

    A tu frázi, jak říkáš (já nic neříkám jako frázi) tu žiju uvnitř i vnímám kolem sebe. Spousta lidí, když je jim blbě, mají tendenci se v tom hňahňat a vlastně nechtějí vylézt a vymýšlejí si velmi komplikované teorie, proč nemůžou. Druzí zas strkají své problémy pod koberec a dělají, že nejsou, a tváří se děsně happy. Snažím se najít tu polohu, kdy se věci řeší, ale nekomplikují. Takže když někdo řekne „je to složitý“, bliká mi kontrolka, že není, že nemusí být. Mám to prožitý, víš. – tak to jen na vysvětlenou.

  34. Čtu to po sobě zpětně a koukám, že to jednak bylos etřeno a ajednak fakt nic moc nevyznělo… Jak bylo míněno.
    Chtěla jsem napsat, že přestože mám ráda, jak Liška píše, intelitgentně, s vtipem a nadhledem, a ráda ji čtu, tak tahle série se mi čte hrozně ztěžka. Až vůbec.
    Spíš to měla být omluva, že nedočtu.
    Liška snad rozumí.
    Sorry, vole, error. :-)

  35. Jen přemejšlím – když přemejšlím, proč se kdy k čemu/komu nechtělo a nechce vracet mně – jestli až se z toho vypíšeš, neuděláš tím taky tu poslední tečku, která chybí na rozloučenou, než člověk zavře dveře…
    A nebo jestli je to prostě u každýho jinak.
    Kdoví.
    Dobrou noc, dobrý ráno. :-)

  36. ad 36
    Ale tady se nic takového jak ty popisuješ nekoná. A mám pocit, že ani nekonalo- myslím to hňahňání, či zametání pod koberec. Tady je už dávno veselo, gordické uzly se nemusej sekat, a to mě právě na tvém příspěvku zarazilo. A vůbec se tu tak nějak vždycky spíš žilo, i když třeba veselo nebylo. Teda tak to přijde mně. ;)

    Já nevím s tim sekáním, já mám pocit, že na gordický uzel se nejlépe vyzraje přetvořením na ozdobnej šperčík. Sekal tak akorát Alexandr a to byl zatracenej štvanec.

  37. Btw jsem napsala složitější, ne že je to složitý. A jo, na mě pořád působí to vyjádření frázovitě. Nemám ho ráda, přestože v jednoduchosti taky vidím štěstí;)- ale ne vždy a ne touto větou.

  38. ru, [37]
    vlastně jsem s tím počítala, že tohle se bude číst s každým dalším dílem hůř, že to bude číst málo lidí. A že to v pravou chvíli najde někdo, komu to pomůže. Ačkoli nevím, jakým způsobem napsat text, aby někomu pomohl.

    Jsem sama zvědavá, jak to celé zakončím. Jo, teď ke konci mi dochází, že to je moje ambice – vyrobit vhodné zakončení, ne jen výčet věcí, ale nějak to vyprávění zacelit, zcelit, ucelit. A to je dost velký nárok (a ještě seskupit zbylé obrázky k sobě jedním z několika možných způsobů).

  39. ad 39, 40: O.K. tvůj pohled. Myslíme každá asi jiným způsobem. Nevidím v tom problém.

  40. „Teď ke konci mi dochází, že to je moje ambice – vyrobit vhodné zakončení, ne jen výčet věcí, ale nějak to vyprávění zacelit, zcelit, ucelit.“

    Kdysi když jsem psával prózu, potřeboval jsem poslední větu. Teď mě třeba napadne verš a najednou se knížka dopíše. Na tom mám ovšem pramalou zásluhu.

  41. Liško, tenhle článek jsem si musel „dávat“ naněkolikrát. Hezké psaní o nehezkých věcech. Větu „Nejošidnější je, že když jste „v tom“, není žádné venku.“ bych podtrhnul. Některé vyjmenované body se mě totiž týkají taky, byť ne ve stejném stylu a abych pravdu řekl, jsem docela rád, že ne – minimálně stejně jako jsem rád, že o tom můžeš takhle psát. A děkuju za něj – i za komentář č.30

  42. Ano, měla jsem stejné příznaky. A taky se k nim čas od času vracím, protože od té doby se snažím být jiným člověkem, i když to někdy jde hůř, jindy to jde zas líp. :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.