A CO JE ZMLSANÝ BALAST?
Co chci od muže?
Co prapůvodního to je, na co se nabalují všechna přání, nereálná očekávání a dramatické či idylické představy žen?
Chceme každá něco jiného, anebo to stejné, jen jinak, v jiné modifikaci, ladící zrovna s naší individualitou? Anebo je obojí totéž a já se jen blbě ptám?
Co základního chci já osobně od muže a od vztahu s mužem, když zapátrám v sobě a hledám pečlivě ve svém sklepení? – Velkou bednu s kýčovitě svítícím nápisem SEX teď odsunu stranou; nechci zakopávat o snadné odpovědi. A nechci se ani chytat odpovědí povrchních, které ve sklepě ostatně ani nejsou – kupříkladu FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ, ZAJIŠTĚNÍ DĚTÍ, DOVOLENÁ U MOŘE, DOMEK SE ZAHRÁDKOU a podobná druhořadá lákadla, nehodná pátrací akce. Chci SOULAD FUNGUJÍCÍ V PRAXI? To ovšem záleží i na mně, soulad můžu chtít od vztahu, ale ne od muže, ne? Hle, vynořuje se šedá prašná mlha nad hromadou uhlí v koutě, dojem ještě nemá pevný tvar:
„Od muže chci, aby se mě zastal, bránil mě a ubránil, kdyby mě chtěl někdo zabít, ublížit, kdyby mi šlo o život.” A kdybych byla bezradná, asi.
Nojo – ale co v mezidobí, kdy zrovna díkybohu takové situace nenastávají? :-)
Mít ten pocit. Mít důvěru, že je to tak. Na základě určitých signálů, tedy činů a druhotných projevů, fyzických i verbálních, které muž směrem ke mně produkuje. Hrozná formulace.
Dobrá, dobrá. A jaké lidské charakteristiky ten můj bazální požadavek na muže vlastně znamená?
Silný. Pevný.
Odvážný. Statečný.
Zdravý.
Bystrý. Pohotový. Schopný.
Milující.
Morální? Taky, protože kdyby sice jednal v mém zájmu, ale ne čestně, tak to nechci. Nebo chci? S tou čestností je to koukám nějak složitější, nejednoznačné.
Co chcete od muže vy spoluženy? Co je podle vás bazální, podle vás, které se cítíte být ve vztahu fungujícího souladu, i podle vás, které se rozhodujete, zda do nového vztahu vstoupit nebo z neuspokojujícího vystoupit či ho změnit?
Zajímavé je, že u bývalého manžela jsem právě ten pocit, který jsem dnes popsala jako zásadní, neměla. Naopak jsem si dobře uvědomovala, že o něm v tom ohledu silně pochybuju. Ale nepřipadalo mi to dlouho klíčové. On byl spolehlivý, ale já se na něj spolehnout nemohla… Proč to tak bylo? Kterou z potřebných výše vyjmenovaných vlastností jsem u něj necítila (možná je měl všechny a záleží to spíš na mém vnímání než na nositeli té vlastnosti)? Pevnost. To vím. Ale neumím přesně verbálně formulovat, co všechno pro mě pojem „pevnost muže” představuje. Hodně mi její projev souvisí s gesty, tělesným kontaktem. Se zřetelností. Důrazností. S chlapáctvím, asi. Souvisí i s dojmem trvalé zdatnosti a se schopností rázně jednat. Pojetí slova „pevný” se u mě prostě vyvíjí, není ještě dokončené, „pevný” u mě nemá pevný obrys, jeho pobřeží se rozplývá ve vlnách. I proto právě tahle komponenta byla skaliskem, na němž ztroskotalo moje manželství? Ne, necítila jsem se ještě nikdy s mužem jako na bezpečné skále, na níž člověk neohroženě spočine. A ani mi ten pocit nemohl chybět, když jsem přehlížela jeho význam. Nehledala jsem bezpečí u někoho jiného, mimo sebe, a proto jsem ho mimo sebe nenacházela. Bezpečí jsem vlastně nevyhledávala. A nebezpečí se nacházelo tamtéž, uvnitř.
Zvláštní je, co mi ze sklepení vylezlo. Je to zcela jiná odpověď, než bych řekla na otázku „Jaký chci, aby byl můj muž.” V tom případě bych začala vyjmenovávat vlastnosti jako smysl pro humor, inteligence, dobrý v posteli, gentlemanské chování, velkorysost, radostnost, hravost… Vyplývá mi z toho, že tyto kýžené charakteristiky jsou až podružné, takový nadstavbový bonus navíc, anebo že vycházejí sekundárně přímo z mého sklepního základu??? Myslím, že nevycházejí. Co se mi pomotalo? Chce žena něco jiného od milence, jiného od životního partnera a jiného od otce dětí? Může to být vůbec všechno jedna osoba? Mohou to být tři osoby? Může to být jedna osoba. Mohou to být tři osoby.
A není to nakonec tak, že v případě krize chci to základní a v období pohody to příjemné nadstavbové?
A další kapitola by mohla pojednávat o tom, co chce muž od ženy a co mu chce žena poskytnout a jestli se to plně překrývá…
jo tu pevnost bych klidne podepsala. proto jsem se vdavala. abych se mela pevnou pudu pod nohama. ma to samozrejme i minus. ta pevnost :o/
myslim ze zrovna tohle me na mem muzi nejvic fascinovalo a proto jsem si ho vybrala. a zrovna tahle vlastnost me pripravovala nasledne i nejvetsi muka.
První půlku článhku podepisuju.
S těmi typy mužů – nevím, co chce žena. Ale vím, že já svou představu muže coby životního partnera už oželela. Nebude. Už je pozdě. Nevěřím, že takovej někde na mě ještě zbejvá, takovejuž je dávno zadanej a pevně drženej. A mně je přes čtyřicet a už si moc neškrtnu. Tak si občas pořizuju aspoň milence, u kterých jsem benevolentnější. Tj. pokreju si s nima jen kousek potřeb, do ničeho víc je nenutím a nic víc od nich nečekám a to, co chybí, oželím a nebo ofňuknu jen tak trochu, potají. Abych si nezkazila i to málo hezkýho, co je. :-)
Chlap-partner jako tatínek neexistuje. Každej chce bejt u své ženy syn. :-)
zajimalo by me treba co muz chce od zeny
Sex – jídlo – klid. :-))
(Postupem času v opačným pořadí. :-)
Já bych to u sebe identifikovala spíš jako jakýsi … klid. Ne pevnost, to si pojím spíš s neústupností, ale jakousi klidnou sílu, která je silná natolik, že si nepotřebuje svou sílu dokazovat.
Zároveň to ale není nuda, je to vnitřní klid, který dovoluje člověku i dělat psí kusy, radovat se ze života, být smutný i veselý.
Ale řekla bych, že mluvíme téměř o stejné vlastnosti, že je to hodně podobné. :-)
No, já se překvapuji, jak se mění, co jsem od dalšího partnera chtěla po rozvodu. Tolik věcí ….. od toho, aby mě bránil …. k té finanční jistotě atd. atd. A postupem doby jsem si všechno dokázala zajistit sama. Už nemám pocit zranitelnosti, nejsem ustrašená, potřebná, neschopná ….. Vlastně muže vnějškově na nic nepotřebuji….. až na to, že jej potřebuje moje duše. K harmonii. A k harmonii nestačí jeden tón. Musí být tři: Ona On a Vztah. Vztah jako společné dílo, jako rodina nebo duševní chrám nebo láska …. prostě NĚCO společného, co ti dva budují, o co se starají a z čeho mají společnou radost, co sdílejí. Aby se mi dobře stavělo s někým ten chrám, měl by být tak trochu jako já. Bez spolehlivosti se nedá spolupracovat, bez společné hravosti je nuda, bez přiměrené pracovitosti se nic nepostaví a bez přiměřené lenosti bych si s ním ani neodpočinula…… Přestávám formulovat, jaký by měl ten člověk být, ale měl by mi být plus mínus podoben, abychom si taky jeden druhého zasloužili. A když jeden začne ujíždět, ten druhý jej upozorní, a když mi bude podobný, tak bude pracovat na nápravě….jako já. Už jsem se přichytila při myšlence, že bych si nejradši vzala "sebe" – sebe v mužském podání. Zní to divně, taky nevím, zda to není nějak ujetý, ale zdá se mi to poctivý. Žádné léčení potřeb, mindráků a nedostatků …. jen to, co jsem si vybudovala i já. Samozřejmě plus mínus tolerance.
K tomuhle jsem došla v tomto období. Po mnoha pokusech tolerovat netolerovatelné.
Myslím, že přijde. Začínám jej cítit blízko.
nikdy jsem nemela nejaka extra ocekavani na druhe. Jako extra velky podivin jsem mela problemy navazovat jakekoliv vztahy. A tak ty vztahy ktere jsem mela byly stejne podivne jako ja.
nakonec jsem mela jedine prani, aby muz po mem boku zustal i kdyz me zna.
Podle me je prave tohle TA pevnost. schopnost zustat. vetsinou se ukaze casem ze i ten partner zase neni zas tak velky ideal a ze je teda ehm taky velky podivin a sverazne individuum (jako kazdy clovek). takze nakonec to co ty dva uplne sverazne, individualni a naprosto originalni lidi spojuje je spolecny zivot. splecne zajmy (samozrejmene vsechny) spolecne lasky (maji radi jeden druheho a spi spolu), spolecne plany, splecne vytvareni. Ale to spolecne prichazi horizontalne. Proste spolu komunikuji a mluvi. a kdyz ten druhy chce neco uplne jinak tak se s tim neda hnout. proste to jen neni duvod k ROZCHODU :o) to ze ten druhy je svuj a dela si neco dle sveho.
Vztahy jsou velice zvlastni vec. Muzou byt velice dobre kdyz clovek nema prehnana ocekavani a hlavne kdyz necha toho druheho zit a svobodne dychat. kdyz si zije svuj zivot a tomu druhemu dovoli zit ten jeho (plati i pro vztah rodic-decko)
mozna je u me to cele jednodussi, ze jsem hodne tvarna a prizpusobiva. jako zele. ale to neznamena ze tim ze se prizpusobim (ustoupim) tak se zmenim. vubec ne. jsem porad stejna, jen jakobych se vlevala do formy ktera je zrovna zadouci. a v te zadouci forme se pro tu dobu potrebnosti citim dobre. Protoze kazda forma je zajimava a originalni. Kdyz clovek proziva zivot tak zjisti ze ve vsem (v kazde forme) je spousta zajimaveho. Jen to vnimat. pak forma prestava hrat roli. protoze podstata zustava.
Přidala bych se k Lence. S tou podobností hlavně, spolehlivostí, s tím něčím, co si spolu oba opatrují, pro co spolu žijí, co jim dává smysl života a radost. Co společně sdílejí.
I když se říká, že protiklady se přitahují, mně se to tedy neosvědčilo. Spíš doplňování se. To naladění na dost společnou vlnu..podobnost ano.
Jo, Ru, po čtyřítce, když se ženská rozvede, nemusí mít vůbec nouzi o ctitele, ale najít někoho opravdu pro život a to sdílení, už není lehký. A když je, tak třeba o dost mladší a ne každý má odvahu tohle riskovat, já ji neměla..Nebo už dávno cosi sdílí jinde.
Kdysi jsem tu psala o přítelkyni, co čekala 14 let a neuhla od svých představ. Přestávala už věřit, já a její okolí taky, že..někdy. Zvykla si postupně i na ta plus, když je člověk sám, ale…mínusů toho, je myslím víc. Už asi osm let je šťastná. Jen do vdavek se jí po různých zkušenostech nechce, on si ji chce vzít. Nedávno mi ale říkala, že kvůli němu, pro něj, a už i pro sebe, to asi udělá :) Přesvědčil ji, že on ji stojí za to, aby do toho znovu šla, a s ním..
Tak jeden nikdy neví…
Ratko, to máš pravdu, že spousta lidí se rozvede zbytečně, aby pak zjistila, že jinde to o moc lepší není.
Já se rozváděla snad patnáct let v duchu a nechtělo se mi. Zdálo se mi to až to nej, nejposlednější řešení. Dnes vím, že to už jsem měla udělat mnohem, mnohem dřív a nežít něco, co se moc dobře nežilo a jen doufat a čekat.. tak dlouho.
anino, napadlo me jeste u toho ze jsou lide s kterymi se proste zit neda. Pokud reknu o sobe ze jsem hodne nesnesitelna jeste to neznamena ze se se mnou neda vubec vydrzet :o)). ale jsou lidi s ktrymi se proste definitivne vydrzet neda. maji ve vsem pravdu, vsechno delaji spravne a jejich nazor je jediny spravny. tak s takovym clovekem bych treba ja neprezila. Protoze bych necitila prave to sdileni. to spojujici.
S tou podobností, já nemyslím být naprosto stejní, to takhle ne, ale být podobně založení, chtít od života podobné.
Anino, verim ti. znam spoustu lidi s kterymi bych nemohla vydrzet vubec. ani v jejich blizkosti. nebo jen obrnena stetinatou hrubou kuzi. schovana.
to jsou prave ti, kteri maji furt pravdu.
Radko, nojo, jak si někdo myslí, že jen jeho názory jsou ty nej a nepřipustí kousek jiné možnosti, to je ten druhý pak jak uzemněn a moc toho nezmůže..
ten druhy se pak uzavira do sveho sveta a jede sam po svych nebo dela tomu dedovi vsevedovi ruzne naschvaly (popichovani) coz je dale odcizuje.
V me blizkosti zije nekolik dobrych vztahu. Oba partneri maji svoji praci (oblast zajmu neni upjata jen jeden na druheho), svoje vlastni pratele (i spolecne pratele) a travi spolu volny cas (jezdi spolu na dovolenou a a na vikendy vymysleji nejake spolecne akce. tj. komunikuji spolu. mluvi spolu. neziji izolovane kazdy sam pro sebe.
tam kde to neklape tak ma jeden sveho konicka a do nej zaleza aby nebyl s tim druhym.
Když to tak vezmu, neznám těch párů taky málo, co jsou spolu hooodně dlouho, mají se rádi, i když někdy žbrblají :), ale pokud se na cestě objeví nějaký hrbolek, je ještě pro ně oba zdolatelný a jede se dál..po rovince se pořád nejede, ale nesmí se vjet do rokle :)
Co ocekava zen a od muze? ze ji s nim bude lip nez bez nej! :o) myslim ze to je uplne jezakladnejsi uvaha. Ze stejneho duvodu se s muzem pak rozchazi. V momente kdyz je presvedcena ze bez nej ji bude lepe.
ru,
ad2 s těmi milenci, to je jasné. Tak to je a jestli někdy někdo – ještě ne úplně zjezevcovatělý ani věčně zpovykaný hoch – přijde, tak taky dobrý.
ad4 ano! :-)
Bah
ad5, jo, klid s tím určitě souvisí. Taková samozřejmá síla, která už se v tom člověku vyvinula a nevyvolává v něm samém neklidné pochybnosti o něm samém. Takže si nemusí nic dokazovat, jak říkáš – kdyby musel, tak proto, že to nemá :-)
A může konat, jednat, to s tím taky souvisí.
Ratka, anina a Lenka
krásně diskutují, jak je známe. Hurá. To přináší nové otázky.
Třeba ohledně rozvodů – kdy už ano, kdy ještě ne, kdy je rozvod selhání spolupráce a kdy je nejlepší řešení. Jestli první krize už znamená zlomit hůl, nebo radši těžce zapracovat a pokračovat.
A tak si říkám, jestli když by ten chlap byl sexy, úžasný, sympatický, měl mnoho příjemných vlastností, ale chybělo by mu právě to bazální odhodlání, pevnost (jak je výše trochu nezřetelně v článku popsáno), tak jestli by u mě uspěl.
Asi ne.
Vypovídá to o tom, že jsem náročná, anebo nenáročná?
To by bylo asi zjednodušující.
Lenko [6]
Tak ať přijde!
Takový stav mi připadá ideální – vlastně nic moc nepotřebovat, všechno umět pořídit i sama a cítit se přitom příjemně. Pak může přijít hodnotný vztah, který nebude potřebovat léta perné práce v úvodu, léta dospívání těch dvou, léta vzájemné závislosti a bojů s ní.
Taky si tak připadám. Až na to vydělání peněz, to bych potřebovala ještě zamakat, abych měla, kolik potřebuju na život. Probírám pracovní inzeráty, ale asi blbě, protože nenacházím, anebo mi odpovědí, že mě nechtěj nebo ani neodpovědí.
ratko [18]
tak to jo. Akorát že ono "bylo by lépe" zahrnuje různé položky z různých oblastí.
… takže stejnou situaci by jeden vyhodnotil jako "lépe bez" a druhý jako "lépe s" – no ale to není překvapení…
24. jasne, kazdy to citi nejak. jinak
myslim ze nejvetsi prekazkou vztahu (alespon ja to tak zazila) je milenecka zamilovanost. clovek si mysli ze z titulu zamilovanosti (kdyz se teda mame tak radi)by mel ten druhy delat ruzne stojky a skrcky. A sam ty stojky a skrcky dela taky. Jakoby mu siblo ale tak nejak neprijemne. to se neda dlouho vydrzet.
Teprve az ve stavu vystrizliveni si kazdy z parnteru zacne vytvaret objektivni pristup a normalni komunikaci.
ad 18 – radko, myslím, že bingo, jednoduše a výstižně, to jsou ty hlavní důvody, že si myslíme, s ním, s ní, nám bude lépe, než samotným, nebo ev. raději bez něj, ní. Hledáme parťáka pro sebe, pro rodinu.
To ostatní co je, už pak je opravdu balast, u každého jednoho tak individuálně viděný z těch dvou, natož u jiných…A když už čl. nechápe skoro vůbec nic a ztrácí se ve všem, ten vedle je cizí, ani už nestojíme o jeho přítomnost, klepe se z toho žaludek, pak to nemůže už být parťák.
A ta zamilovanost, co je tak krásná, ale zrádná..no, může nadělat dost paseky, ale zase bez ní…
Anino, vidim to ted s odstupem celkem jednoznacne. Zamilovanost je uchvatna a omracujici, ale nemusim si jeste kvuli tomu toho druheho uvazat na krk nafurt :o))) tak prubezne po kousickach v opojne zavrati, jen ne to mit doma.
Nečetla jsem celou diskusi, ale článek se mi moc líbí.
V oblasti psychologie dosti tápu, neumím věci správně pojmenovávat, takže se do diskuse moc nezapojím… Ty vlastnosti popsané v článku bych nejspíš shrnula pod pojem "mužnost". Mně se prostě líbí, když se muži chovají a jsou jako muži a ženy jako ženy:) I když vím, že je to problematické, feministky by mne za to zakously, je v tom obsažen předsudek určitého mužského a ženského stereotypu, asi. No, jsem prostě taková:)
Jinak pro společný život kromě mužnosti (tam zahrnuji právě tu pevnost, spolehlivost…) velký význam přikládám pracovitosti. S líným mužem to musí být strašně těžké. Ovšem je potřeba i umět odpočívat, jak je někde nahoře napsáno, a nehnat se jenom za výkonem.
Jsem vdaná poměrně krátce (3,5 roku), netroufám si dělat nějaké obecné závěry, ale jednu věc bych chtěla podotknout – podle mne se nedoceňuje fakt, že pro vztah je strašně důležité chtít to samé. Před manželstvím jsem takto příliš neuvažovala a až teď vidím, jak strašně, strašně důležité je to, že oba máme totožné cíle, že oba chceme svou energii zaměřit stejným směrem. To život hrozně ulehčuje. A často si říkám, jak jsem to původně vůbec nedocenila, že jsem měla víc štěstí než rozumu:)
Teprve teď doceňuji ten citát, že "láska neznemená dívat se na sebe, ale dívat se stejným směrem".
Lišce i ostatním hledajícím moc přeju, aby brzy našly toho pravého Muže:)
A málem bych zapomněla přidat vlastnost, kterou u muže potřebuji já a které si u mužů velice cením – velkorysost.
Bez této vlastnosti ani ránu.
Chris,
ano, velkorysost je velký rys. :)
Ta nedává prostor chorobné formě žárlivosti.
Slovo mužnost mě při psaní napadlo, ale nechtěla jsem ho (pro sebe) použít, protože ji mám spojenu hodně i s vzhledem. A to bych musela říct, že můj manžel byl krásně mužný fešák. A přitom mu tu vlastnost, co nazývám pevnost, upírám.
Ale ty pojmy se mi se zkušeností vyvíjejí, nabývají obsahu jednoznačnějšího, jednoduššího, než to, co teď oklikami popisuju jako pevnost.
A to "dívat se stejným směrem" je dobré. A je pravda, že ze začátku se to hned nepozná. Možná to poznají ti, co už jsou svým vnímáním tím směrem vycvičeni. A cvičíme se pořád.
Tak ať nám to dívání jde.
(Představuju si takový kýčovitý obrázek, jako happy end filmu – dva lidé stojí vedle sebe, vzájemně se nevidí – bohužel – ale koukají do západu slunce přes obilné klasy… tak to ne!)
Jéé, teď mi zvonil telefon, já se těšila, že to bude ten, kdo si na mne v neděli vyžádal telefonní číslo (a nevolal), a ona to paní domácí, že je čas placení nájemného :-(
:o) taky me ten pohled k cili evokoval muze s kladivem a zenu se srpem jak hledi odhodlane vstric zarnym zitrkum :o))
Velkorysost, ano.
Rys velkých. :-)
velky rys :o) pry se jiz prohaneji i po nasich lesich :o))
Znamená to,že když velkoryse zaplatím celé hospodě,tak budu i doma,jako žádaný alfasamec pochválen,ctěn a obdivován?:-O))
Nebo se to týká jen velkorysosti,která je od nás projevována vám samotným?
38 Saule :o)) muzi by meli byt velkorysí vůči naší malichernosti.
TAkze kdyz zacneme brblat, ze opet vsechno prochlastal v hospode tak to velkoryse prejde.
no ono nám taky někdy ráno s mokrým hadrem na čele už nic jiného,než to "velkrysé" mlčení nezbývá.:-)
Ti,co se vyřádí u milenky si můžou aspoň vymýšlet nějaké výmluvy,ale my opilci jsme ve své upřímnosti opravdu odkázáni jen na vaši všechápající a odpouštějící ženskou duši:-)
A vy pořád o nějakých silných mužích!!!!
Jsme jen třtiny,ve větru se klátící a dokud nás nezačnete podpírat,tak nikdy nepoznáte to pravé stěstí:-))))
ad 38, Saule, pokud je co jíst, na nájem a zaplatí velkoryse za celou hospodu, předpokládám, že k tomu má nějaký důvod, že prostě chce, tak proč by se brblalo, příště ona může koupit něco, dle něho kravinu, ale pro ni je to důležité a doufá, že nebude hned vyvádět, pokud…to jde a je na to..
Saule, to vim davno. a nemusi to byt ani opilec :o/ ale ta velkorysost muze byt myslena i jako neutapeni se v malichernostech typu: nechod tam :o/ tohle nemuzes :o/ tys toho utratila, kde je ucet? :o/ nedelej tohle, co si o nas reknou ostatni:o/
proste brat zivot s nadhledem, nebyt v kreci a nemit kontrolni tik …
anino, predbehla jsi me. ale souhlasim s tebou!
Radko, já nerada..JABKO :)))
mne se libi ze se dostavas do te ‘sede’ sfery – nic totiz neni cerny ani bily, prave v tom ‘sedem’ prostoru se veci tvori a deji. A spoustu z nich delame a tvorime sami.
Šedá sféra je spíš sférou barevnou, takový je svět… :)
Placení za celou hospodu není velkorysost, ale frajeřina. :o)))
Velkorysost je – jak napsaly holky vejš – opak malichernosti. Vlastní ji jen vlastníci vyrovnaného ega bez komplexů, schopní samostatné existence bez berliček vožení se po druhých. :-)
což se zřetelně projeví většinou až po delším vztahu.
Vlastníků vyrovnaného ega je jako šafránu a stejně tak málo je těch,kteří ho dovedou rozpoznat a nepovažovat ho třeba za slabost,či jiný nešvar.
V patnerském vztahu,nebo přesněji na jeho začátku je to téměř nemožné,protože se potkávají právě ty dvě lidská ega,které se chtějí vzájemně zrcadlit a s růžovými brýli na nose nejsou schopni definovat barevné spektrum ega ani svého,ani na svých protějšcích.
Vzato do důsledku…vlastník vyrovnaného ega by žádný vztah nehledal a nevstupoval by do něj,protože vyrovnanost a dokonalost nemá potřebu ji dokazovat zrcadlením se v dualitě a v jiném egu.
Takže na parnery s "vyrovnaným egem" klidně zapomeňte a nejvíc nebezpeční egoisti jsou ti,co se považují za jeho vlastníky.
Když nakonec dva lidé po letech soužití zjistí,že jsou dobří kamarádi,tak je to ta největší výhra i když nemají ta varovnaná ega a sem tam nějakej komplex taky ještě naskočí.:-)
48 :o))
co chtít od partnera, či od vztahu – měl jsem naprosto jisto, když jsem ještě neměl zkušenosti, ale dnes už mi ta jistota chybí.
Jak už tu padlo – jeden chce s druhým být, protože je očekává, že jim bude spolu lépe, než když byli každý sám. Ale ve vztahu je vždycky jen to, s čím do něj ti dva vstoupí. Pokud si do vztahu člověk přinese nejistotu, tak ji v tom vztahu bude mít. Nemůže si přinést nejistotu a chtít odcházet s jistotou. A taky nemůže od vztahu (resp. od toho druhého) očekávat, že mu doplní, co v sobě postrádá.
Zákonitě na to tady též došlo – že když člověk nějakou dobu žije sám, zjistí, že spoustu toho, co mu (od druhého) chybělo, našel sám v sobě. Přitom jsou to velice často vlastnosti, které člověk v tom předchozím vztahu (který selhal) hledal – a nenalezl.
Co muži chtějí [3] od žen netuším. Doufám jen, že to nejsou ty kraviny, o kterých se mezi sebou baví, když mluví o "ideální ženě". Potom by naprosto ideální byla asi tahle http://www.youtube.com…j4c9V4W7d0
dej mi Bože dobrou ženu…
http://www.youtube.com…re=related
ad 50, Vochomůrko no, myslím, že v postatě muži očekávají totéž, co ženy, jen malinko po svém, i když muž nejsem u doslechu.. Ta reklama je úsměvná a zábavná, i dost ze života..
A tak jako muži, by občas vypustili své ženy, ale jen na dobu nezbytně nutnou, tak je to i u žen, pokud mluvím tedy za sebe. Ovšem nebývá to myšleno zle, pokud se ti dva mají v podstatě rádi, občas se prostě vzájemně mohou mít dost…dovedu si totiž představit zrovna takový podobný klip s podobným tématem směrem od žen k mužům.
Nikdo nevstupuje asi do vztahu s tím, on, ona mě zbaví mych nejistot a jiného… myslím, že každý soudný čl. je na tom tak, že zná svá slabá místa sám. A co čeká ? Těžko to, že ho jich kdosi okamžitě zbaví, ale, např., že se bude s ním cítit natolik bezpečně, že se zmírní, nebo i odezní. Copak ty neznáš takový příklady ? Já ano. A on ten protějšek není nikdy tak dokonalý, aby snad mohl žít v tom, že ten druhý také třeba může tolerovat, usměrňovat to, co je v jeho očích nepříjemné…lidé se ve vztahu léta harmonizují, pokud tedy chtějí…
ad 51, Václave, myslím, že přihlédneme – li k tomu, že žen je o dost víc, myslím, že Bůh ti tu vytouženou, hodnou ženu, té podobné z klipu dát může, jen hledat..A není vyloučené, že i s následnými erotickými masážemi :)) snad i existuje jakýsi klub baculek, čímž se jim ale nevysmívám…
mozna ze kdysi lide ocekavaji prilis. tak jako kdyz si koupi nejaky svetrik a ocekava ze kazdy bude jasat (furt) obdivem.
pak prijde to vystrizliveni a bud ten svetrik hreje nebo nehreje :o)) bud je s tim clovekem fajn (nenarusuje- svetr hreje a nepicha) nebo narusuje (vetr ani nehreje a jeste hrozne picha a naskakuji z nej bolaky)
takze zacatek asi furt stejny. clovek chce neco co nema. a to pokracovani pak zalezi na funkcnosti.
myslim ze funkcnost je dulezitejsi pro vztah (manzelstvi) nez romanticka laska.
romanticka laska vzplane kdekoliv a kdykoliv. jako skakajici jiskra. funkcni vztah vyrusta ze stalosti a vzajemneho respektu
tu posledni vetu bych napslala jinak. Funkcni vzah vyrusta z respektovani vzajemne dohody. pricemz ta dohoda se muze menit. nemusi byt stala. ale mela by byt vzajemne odsouhlasena.
Re50,52
Ale my přece taky máme takový "čudlík" na vypuštění!
Akorát že není na zádech:-O))
ad 57, ano, máte :)
Ňaf. Už mi snad zas funguje net.
[48] nevím, co je "vyrovnané ego," ale připadá mi, že vyrovnaní lidé spíš mají tendenci žít v páru, než jinak. Ne z důvodu nějaké závislosti nebo aby měli před kým dělat ramena (to ti nevyrovnaní), ale aby se mohli radovat s někým a dělat něco pro druhého. Recipročně.
– sebe považuju za poněkud sobečtější variantu :) a taky je u mne důležitá – a to ve všem – fascinace jedinečností toho druhého. Případně rozmanitostí více "těch druhých" – tak doufám, že mě to nešoupe k doživotní promiskuitě nebo polygamii nebo neschopnosti volit jednoho. Hoho.
… a řeknu vám, že teď zrovna mám nějaký uskřípnutý nerv u lopatky a bolí mě to až k prstům pravé ruky, už druhý den. To hned člověka přejde, myslet na chlapy. Kdepak!
Bolest přetluče všechno, myšlenku, ohleduplnost k druhým, pozorování světa kolem a dokonce i vychutnávání jídla (což je u mne co říct). Achjo.
Stejný efekt jako deprese.
… a co si vlastně o tom myslíte – když člověk vidí svého partnera ve stavu, kdy ho něco bolí, je mu špatně, zvrací, je nerudný, nervózní, protivný, zoufalý, brečí, válí se po zemi, má strach?
Co znamená ustát to (za sebe) a být s ním (pro druhého, kterému je blbě)?
Co je selhání a co ne?
Pozná se podle toho "ten pravý" nebo "opravdový kamarád"?
Co dělá partner v takové situaci, aby byl partner? Cokoliv, nebo ne? Vytvoří taková krize hranici?
Já když byla v krizi, můj manžel moc nevěděl, co si s tím počít. Já to nevěděla koneckonců taky. Jen jednou za celou dobu jsem měla pocit, že mi pomohl tím, co řekl. Jinak nikdy, spíš mi v jeho přítomnosti bylo hůř. Je to málo, že mi jednou jedinkrát přinesl pocit úlevy? Nebo je to naopak hodně, když celou dobu žil se mnou a ještě na mě naléhal, abych si ho vzala? (A já to udělala, i když jsem to považovala za zcela nesprávnou dobu a tušila, že až se vzpamatuju, všechno bude jinak…?)
Lisko, ten posledni komentar si musimnechat projit v hlave. Taky jsem to zazila. Ten pocit z emi nebylo pomozeno tak jak mi melo (dle mych predstav) melo byt vcet pocitu silene krivdy az do pocitu ze zde nemuzu dal zustat.
musim si nechat projit hlavou jak se to vyvinulo dal
Anina [52]: píšeš, že muži i ženy očekávají totéž. V tom společném určitě – že jim to spolu vyjde, že to bude napořád, že to co se stalo jiným, jim se přeci nestane. Očekávání jsou zrádná a často člověka dovedou k rozčarování, ale je to tak, jak napsala i Chris – že "pro vztah je strašně důležité chtít to samé". Já bych to nazval "velmi blízký žebříček hodnot".
V jiném však s Tebou nesouhlasím.
Především je každý naprosto oslišná individualita, a tak každý očekává něco jiného. Spousta lidí se domnívá, že vztah jim dá to, po čem touží, či co jim chybí. Když se tak nestane, vidí vinu především na tom druhém. Delegují na toho druhého odpovědnost za své nedostatky, za svá slabá místa. Dělají to kromě jiného také proto, že svá slabá místa neznají, nebo si je nepřiznají.
:-)
To je taky moc hezké, když si člověk myslí, že měl nárok být uspokojen mnohem lépe, než jak byl. Plyne z toho jaksi automaticky pocit křivdy, ublížení. Někdy to jde až tak daleko, že se dostaví pocit oprávněnosti – mám právo tomu druhému lhát, mám právo ho podvádět, mám právo ho podrazit – protože …
… měl jsem očekávání, a ten druhý mi je nevyplnil … a já teď mám oprávo.
ad 63 – Vochomůrko, promiň, ale pokud ti někdy selhal nějaký vztah, domníváš se, že pouze proto, že pouze ten druhý od tebe něco čekal, respekt."od lásky"…a tys nikdy neočekával vůbec nic ? Tobě se vždy líbilo,to co přišlo, protože tys nic neočekával, nepřál sis ? V tom případě bys byl ten nejideálnější muž pod sluncem :))
Mimo jiné, o tom sdílení jsem psala já i Radka taky, jak je důležité…
Slabá místa, ta má každý.. Celkem trvám na tom, že průměrně intel. čl. o nich ví..a i si je schopen je přiznat. jen je nevidí v tak silném světle, jako ten druhý, a možná si je zlehčuje, nikdo se nedělá horší, než je…spíš chce být v tom lepším světle..
ad 61 –
Liško, nechci, aby to znělo nabubřele, ale vždy ten, kdo potřeboval moji ppomoc, vždy ji dostal pokud jsem mohla. Zvlášť pak ti, co mi jsou, nebo byli blízcí. Přijde mi to opravdu samozřejmé.
Anina [66]: ať bylo co bylo, a chyb jsem udělal možná víc než většina ostatních, nyní neočekávám.
Nejen Ty máš tendenci si lidi idealizovat – kdyby lidé znali svá slabá místa, psychologové a psychiatři by byli bez práce a všichni by byli šťastně spárovaní.
Není tomu tak.
dokud pocituju nejakou krivdu, nenaplneni … je treba hledat v sobe. tam je ten poklad. muj poklad.
a ta krivda je pobidka k hledani.
takhle jsem to pochopila a v sobe vyresila.
Já to za smusím postupně, než v průběhu čtení zapomenu, co jsme kd ykde chtěla.
Saule – 48:
"Vlastníků vyrovnaného ega je jako šafránu" – ano, přesně tak a bohužel. Oproti počtu těch s nevyrovnaným egem jako šafránu.
"V partnerském vztahu nebo na jeho začátku" – ledacos se dá. Trochu je to o zklušenostech, trochu o inteligenci a sebekritice…
"Vzato do důsledku…vlastník vyrovnaného ega by žádný vztah nehledal a nevstupoval by do něj,protože vyrovnanost a dokonalost…" – blbost, se tam taky ještě rýmuje. Proč plantáš dohromady vyrovnanost a dokonalost? :o) Psal někdo o dokonalosti? Jakože ideálu osobnosti tak dokonale spojující ženský i mužský prvek, že by mohlůa sloužit za ilustraci oné báji o rozdělení jedného na muže a ženu…
Ehm, prostě nesmysl. Vkládáš si tam trošku něco jinýho, řekla bych. Vyrovnané ego neříká nic o dokonalosti či nedokonalosti. Jen o schopnosti se s těmito (svými i cizími) ne/dokonalostmi vyrovnávat.
Nicméně – vyrovnaná osobnost skutečně z jistého hlediska nemusí hledat partnera – totiž nemusí ho hledat jako tu berličku, bez níž by trpěla pocitem, že nežije.
"…a nejvíc nebezpeční jsou egoisti…" – nejsou. Klidně to můžou bejt v pohodě partneři. Pokud jsou fér a – opět – inteligentní. Protože je lepší od partnera vědět, co od něj nemůžu čekat, a nečekat to, než se plácat ve věčných a věcizašmodrchávajících problémem s nějakým idealistou rádobyaltruistou…
Asi tak. :-)
Spíš bych řekla – lidi s vyrovnanou osobností se svému okolí velmi snadno mohou jevit jako egoisti. :-)
No, a vztah končící kamarádstvím – alespoň jeden z nich musí mít k té vyrovnané osobnosti blízko. Jinak se to neuskuteční.
61 – Liško, ano!
Co znamená ustát – tyjo, víš, co mně se osvbědčilo jako lakmusovej papírek? Nejen jestli on "pomáh" mně, když je mi blbě. (To ze začátku pomáhá každej, až časem to pak většinou přestává a zlhostejňuje a zevzduchoprázdňuje). Ale bezpečně to poznám podle toho, jak se cítím, když je na dně on – co to dělá se mnou. Pokud cítím rozpaky, stydím se za něj, je mi blbě z pocitu, že nevím, co s tím – tak pryč. Jsem s někým, kdo mi jen něco nahrazuje, nejsem s ním jako s ním.
Ale když takovej nějakej jeho momentýální propad beru s klidem, nepřemýšlím, co s tím – tak je to správně. Já jsem tam vedle něj správně. Jsem s ním, a ne s žádnou svou představou či substitucí.
Funguje mi to spolehlivě.
Za překlepy se omlouvám, nečtu to po sobě. Až po odeslání.
71.zazila jsem. citila jsem. pochopila jsem. ze nejde vubec o to jak moc a ucelne pomaha on me. zda je toho schopen, nakolik a jak.
ze jde o to (alespon u me)cim se stavam, kdyz tu pomoc potrebuje on.
je zvlastni prozivat sebe v kritickych situacich. kdyz bezi automatika.
Re69:
Ruliso,vyrovnanost a dokonalost plantám dohromady,protože druhé je důsledkem prvního.
A pokud někdo používá toho prvního,tedy vyrovnanosti k nějakým jiným účelům,než k dosažení dokonalosti,tak je na nejlepší cestě tu vyrovnanost ztratit.A to většinou bývá ztráta velice bolestivá.Ta vyrovnanost je tedy jen průvodní jev snahy o dosažení dokonalosti-není to cíl,ani základ,na kterém se dá cokoliv zištného(a tím může být i vztah)stavět.Ale o vyrovnanost se lze a dokonce i musí její vlastník dělit.A to ze stejných důvodů,které jsem uvedl výše.To je důvod,proč se i lidé s "vyrovnaným egem" vstupují do vztahu.A s takto čistým motivem už málokdy udělají chybu ve výběru partnera,protože nemají na nose ty růžové brýle,které mají všichni ostatní,co chtějí své ego ve své dravosti jen nakrmit jiným egem.
Doufám,že je toto vysvětlení dostatečně "idealistické a rádobyaltruistické":-)
Saule vubec netusim co si predstavujes pod vyrovnanosti a uz vubec ne co pod dokonalosti v 74.
Mozna vyrovnanost, ze clovek nema vubec zadnou potrebu vyuzivat toho druheho. a taky nema potrebu vytvaret u druhych zavislosti na sobe. protoze ma akorat. a tak je jeho vztah ciste horizontalni. ja pan – ty pan.
ale dokonalost? co to je?
Dokonalost?To už je jen "já pán",protože člověk v ní zahrnuje a obsahuje celý vesmír.
Vyrovnanost může mít spoustu podob a stupňů.Klidně i s tou závislostí,protože v partnerském vztahu je i cit a ten je vždy závislostí.
Vyrovnanost klidně může být i v rovnici "já pán","ty pán" na střídačku,jak se kdo zrovna cítí.Ale jeden nemůže na dlouho předběhnout toho druhého,musí neustále vědět,kde se nachází…
Jiná varianta je v oběti.To je těžká cesta,ale někteří lidé můžou opravdu dosáhnou snad i té dokonalosti svou vlastní sebeobětí.Jak v rodině,tak mimo ni.
Saule,to mi je moc teoreticke jelikoz v kazdem je obsazeny cely vesmir. a kazdy je dokonaly.
to o tom sebeobetovani je klasika. treba kamikadze u japoncu. tam to je obzvlast cenene. ale i u sebevrazedny atentatniku.
ze sebeobetovani mi naskakuje husi kuze. nechtela bych se obetovat pro druhe, ale tohle jsou veci ktere si clovek nevybira. kdyz prijde jeho cas tak to udela. takova je priroda.
napadl me jeste priklad kdy se deti obetuji pro svoje rodice. zvlastni sadomaso situace. prizracna ve svoji podivnosti.
Re77:jenže ne každý se s tím umí smířit.Kecy pseudoguruů o trvalé meditaci a blaženosti jsou jen masturbační vyžívání se v pocitech a natírání hovna na růžovo.
Dokonalost dosažená tady v dualitě je současně neskonalá bolest a i to sebeobětování současně.Proto jsme tak rádi nedokonalí.Bolí to sice taky,ale aspoň víme proč,pokud tedy jsme si schopni přiznat svoje chyby.
Re78,79
Viděl jsem nedávno jakýsi dokument o holce,která si vzala celkově ochrnutého člověka a starala se o něj.Nic sadomaso na ní nebylo,nevypadala ani nějak zamilovaně,ale ta vyrovnanost z ní přímo vyskakovala.
Jiní se obětují pro své děti,někdy děti pro rodiče a někdy někdo pro úplně cizího člověka.Nemá cenu to posuzovat,je to jak jsi psala,když příroda,nebo osud zavelí,tak sklapnem podpatky a plníme rozkazy.Ale jde o to,že někdo to může dělat s radostí a naprostým odevzdáním a v tom případě to vidím jako cestu k dokonalosti.Říká se tomu tuším karma joga.
nesnasim moralizovani v jakekoliv podobe. ta vyrovnanost je asi podstatou. jestli ji nekdo nalezne v pecovani o ochrnuleho je absolutne OK. nelze z toho vyvozovat ze i jini maji nalezt stejnou vyrovnanost v peci o "sve" ochrnule. nebo jim dokonce vycist pokud tu vyrovnanost nenaleznou. (jak kolem sebe vidim)
nekdy me beha mraz po zadech co vsechno vycitaji moralisti jinym a jaka kazani rozdavaji, ackoliv oni sami neudelali vubec nic z toho co vnucuji jinym. mela jsem neprijemny rozhovor o peci o bezmocne rodice. nekomu bylo vycitano ze je mene hodnotny kdyz se o sveho otce nepostaral. a muj nazor je, ze je to kazdeho vec. jak ty rikas… karmajoga bezi (je jedno jak to clovek nazve). cloveka dostihne jeho osud a nema smyslu diskutovat co kdo delat mel nebo nemel. nebo co udelali jeho deti zatimco jine deti to neudelali.
tyhle rozhovory a tyhle uvahy by podle me vubec nemely bezet.
kdyz je clovek dostizen "karmajogou" tak tahne karu automaticky. nema moznost volby.
ale k tematu. volba muze a schopnost s nim zit je mozna volbou osudovou.
podle me je celkem vypovidajici v jakem stavu je nase okoli. zda jsou zbidaceni oni nebo nebo naopak my… nebo zda nekdo ve skupine churavi. nebo naopak jen jeden kvete a ten zbytek nic moc.
tu 83 beru podle sebe. ze me to zajima kdyz se nekomu nevede a hledam zpusob jak ho podporit. a zaroven neotravovat.
Mně povídání o vyrovnanosti a dokonalosti připadá, že se míjí smyslem, protože pod těmi pojmy každý chápe něco jiného a někdo je má za zprofanované nebo je vůbec nepoužívá, protože mu nepřipadají vystihující.
O tom se bavit písemně jde těžko – musela by předcházet debata o pojetí těch pojmů každého zúčastněného diskutéra. Mi připadá.
Já třeba ta dvě slova používám nerada. A "dokonalost" nikdy ne jako vlastnost nějakého člověka. Slovo "sebeobětování" mi zní tak moc melodramaticky, že se ho bojím.
[70] je zajímavá!
Koukat se na to, co já sám cítím, když ten druhý je na dně. Takže nehodnotit se, jak jsem mu pomohl nebo nepomohl, ale jak jsem to bral (když jsem ho podporoval).
To je asi lepší. Mně nikdy nebylo jasný, jestli můžu vůbec nejak posoudit, zda mi vyhovuje způsob a míra pomoci mého partnera mně. Možná je to jako s drobnými vadami chování – když mě znervózňuje k šílenství taková prkotina, že partner třeba bubnuje do stolu, asi se nedá předpokládat, že mě to někdy přestane iritovat. Asi to znamená, že ho neberu se vším všudy. A potom je lepší jít. A chyba nebyla v něm, že bubnuje do stolu, ale ve mně, že buď se s tím neumím smířit a být s ním dál, anebo že jsem se měla rozhodnout nevstupovat s ním do vztahu. V obou případech to signalizuje, že ho nemiluju. Nebo ne?
Ale těžko se mi posuzovalo i sebe; když manželovi umřel táta, měla jsem dojem, že jsem prd platná, protože jsem sama smutná, že umřel a taky i z toho, že celá ta rodina je smutná. Aspoň jsem dojednala pohřební hostinu, jinak jsem žádnou akci nevyvinula, jen smutnila s nimi. Což snad není málo … nonic.
to s tim partnerem chapu jakoze ti lezl na nervy. obtezoval a prekazel. pak prekazi uplne vsechno. jak sedi,jak polyka nebo jak hybe pusou kdyz mluvi. iracionalni odpor a touha aby zmizel. aby nebyl prekazkou neceho jineho. lepsiho.
zazila jsem taky tyhle pocity :o) dokonce si troufnu tvrdit (treba kecam) ze neco takoveho se svym partnerem zaziva obcas kazdy.
Saule – 74:
ASo, je to idealistické a rádobyaltruistické, až mě to položilo do křesla. :o)
Třeba proto, že se celej život snažím dosáhnout vyrovnanosti v egu – (nejen tak, ale i tak, a ve vztazích přesně tak, jak to chápe Radka v 75) – ale přitom ti naprosto kašlu na nějakou dokonalost.
Dokonalost čeho? V čem? V poměru k čemu?
Leda dokonalost ve výrobě něčeho, to jo, to mám ráda, mám ráda, když věci, co dělám, na který s eza sebou ohlídnu a obhlídnu, mají co nejmíň chyb, když jsou co nejlepší, baví mě to a těší daleko víc… To je asi tak jediná dokonalost, po který občas zaprahnu (ale ne že po ní ztratím mlíko, teda).
Dokonalost je neskutečně idealistickej pojem. Něco jako ideální podmínky pro zákony termodynamiky ve fyzice…
Spíš mám pocit, že opravdové vyrovnanosti může člověk dosáhnout, teprve až se na celou snahu o dokonalost vykašle…
A o čistotě motivů při vstupu do vztahu… – Hele, ty zkoumáš svoje motivy, když s někým vstupuješ do vztahu?
Já nějak nestíhám, prostě tam vstoupím a je to… :-))
Ale řekla bych, že hlavním motivem onoho vstupování není nic moc ušlechtilýhoa či "čistýho", převládá spíš fyzično a pudovno. A tím nemyslím jen sex (i když je podstatnej a je prostředníkem k ledasčemu).
Odporná materialistka. :-)
Na to konto už třeba první větě v 76 naprosto nerozumím. A zbytku v ní taky ne, protože to je o vyrovnanosti obecně, nikoli o vyrovnanosti osobnosti či ega. A tomu s tou obětí taky ne. Zdá se mi to už úplně odjinud.
Liško, 86 – 1. odstavec – ano. Přesně. Pomůžeš vždycky, to se rozumí, ale příznačné je, jak se při tom cítíš.
Občas nějaký to bušení do stolu asi štve každýho na každým. I tom sebemilovanějším. Možná není nutno odcházet úplně, stačí jen mít možnost odejít na chvilku.
Teprv když tu možnost nedostaneš, prásknouti do bot vhodné. :-)
Odejit (stahnout se mimo) kdyz me ten druhy rozciluje patri podle me k zakladnim prubirskym kamenum vztahu hned na jeho pocatku.
zda me ten druhy pronasleduje i na hajzl nebo zda me necha byt. nehuci
Možná se mýlím, ale není náhodou právě "EGO" na překážku jakékoli vyrovnanosti?
3.,4.: jídlo ne, to se dá pořídit snadněji. A klid je nejlepší o samotě. Spíš neklid, napětí, polaritu, jiskření. Ze kterého pak vyleze ten sex. Klid ve dvou, po.
Jj.
Jej ach…
A tak… :-)
Pařezu, možná mýlíš, ego je normální složka lidské osobnosti. :o) Ledacos se jím komplikuje, ale nevím o tom, že by to byla apriorní překážka.
To je hrůza, jak takové důležité téma jako Muži ustoupí do pozadí, když dojde na zdraví:
Můj skřípnutý nerv mě zřejmě varoval, že nelze sedět stále v průvanu, ruku na stole na myši a šátrat po internetu. Krom toho do toho zloději počítačů, také znemožňující vysedávání u ukradeného počítače. A když nepřišli zloději, rozbil se server. A když byl opraven a půl dne šel internet, uhodil do serveru blesk. A když tohle bylo opraveno, zhoršil se mi ten nerv.
Teď po požití pilulky na uvolnění svalů vyžaduje nerv neustálý pohyb a prokřupávání krku, nebo naopak ležet bez hnutí na zádech. A to se taky zrovna neslučuje s blogováním.
Dobrá zpráva je, že jediná příjemná poloha pro můj nerv, co se rozlejzá z lopatky až do zápěstí, je hraní na klavír. A fénování. :-)
A to je všechno, co teď můžu říct o mužích. Nějak přestali dočasně existovat.
ty jo – a na jaký další nástroj ještě hraješ kromě vijolončela, klavíru a fénu?
Na klavír hraju velmi neuměle a samoucky, ale už nebrnkám jedním prstem, alébrž jsem vymyslela, jak zapojit i levou ruku, a jsem na to hrda. Jako bych nechodila 7 let na hudební nauku … ta mě nijak nepoznamenala. Ani trochu.
Ještě zmohu zobcovou flétnu. Ta je snadná. Pískat na kulmu, do toho se nepouštím.
jasně, to by sis mohla spálit hubu.
[93]:¨možná proto, že ego je normální (i když jeho projevy zdaleka ne vždy jsou) složkou lidské osobnosti, je tak málo osobností vyrovnaných. Je těžké být vyrovnaný v obecné rovině, pokud člověk není vyrovnaný sám se sebou, a aby se člověk sám se sebou vyrovnal, musí se poznat takový, jaký opravdu je, a jaký opravdu je pozná teprve, když se mu podaří nahlédnout pod vlastní ego, nebo se jej dokonce zbavit.
Aha. Já chápu "být vyrovnaný" jako výhradně být vyrovnaný sám se sebou. S čím jiným? Být vyrovnaný jen tak abstraktně, to nejde.
A já si navíc myslím, že být vyrovnaný není totéž, jako mít vyrovnané ego. :o) Páč můžu být docela nevyrovnaná, jakože vybuchující přetlakem či zas teskně smutnící, a přitom mít ego, které si s tím poradí a nesužuje okolí ni závislostí na názorech a postojích lidí okolo, ni žebráckou ufňukaností, ni sklony k uzurpaci, maceraci či manipulaci místo záchranné tyče ku šplhání výše…
Asi tak.
100. heheheheheh. ta macerace je z toho nejlepsi :o)))))
"vyrovnané ego" [100] jsem si vyložil jako "být vyrovnaný v obecné rovině" t.j. vyrovnané reakce na vnější podněty (na rozdíl od vnitřní vyrovnanosti [99] – tj. sám se sebou) – ale jinak je to pro mne stejné jako "kruhový čtverec"
http://iforum.cuni.cz…M-4315.html
tady jsem se dočetl že ze dvou třetin se mají podíl na rozvodech ženy,znamená to,že to zpočátku nevědí co chtějí od muže nebo to později ten muž přestane splňovat?
Podíl na rozvodech podle mě mají oba, každý z 50 %. Jinak si to těžko představit, než souhru akcí a reakcí nebo často ne-akcí a ne-reakcí.
A znamenat to například může, že začnou chtít něco jiného (což interpretuješ poněkud útočně "nevědí, co chtějí") nebo že ten druhý začne chtít něco jiného (což popisuješ "přestane to splňovat").
Znamená to pouze jediné – že ženy častěji podávají žádosti, patrně jim méně vyhovuje ten stav neurčitosti, kdy už je svazek nefunkční, ale ještě není úředně rozvedený :-)
Tak jest.
i bych souhlasila kdybych vedela co je to nefunkcni svazek. manzelstvi je dohoda.smlouva.takze kdyz nekdo zacne porusovat dohodu?
107:
Jo dohoda a smlouva? Ale neříkej mi, že oba zúčastnění si představují tutéž dohodu, že probrali veškeré její součásti do mrtě.
Vždycky si to představuje každý trochu jinak.
Jeden třeba luxování každý pátek, druhý zase sex každý den…
no dohodu si predstavuju tak, ze oba budou branit zajmy rodiny. takze at si vymylsi cokoliv (skutecne cokoliv) tak to budou resit tak aby zajmy rodiny neohrozili. Napr. kdyz si narazi jeden z nich milence tak to nebude roztrubovat po okoli popr. si nevybere jako bokovku ukecaneho vola. nebo jeden z nich neutrati veskery majetek za historicky vuz bez domluvy s tim druhym. existuje spousta pravidel ktere lze lehce odhadnout dle toho zda slouzi zajmum vztahu (zda ho posiluji) nebo ho rozvraci