Moje obrázky v noře

MĚNĚNY NÁLADOU, KTERÁ JE MĚNÍ…

V ložnici bych je nechtěla, ale v jídelně je potřebuju. Vlastní výtvory.
V předsíni nemám žádné a na záchodě černobílé sra(ndi)čky. A na zimním balkóně jsem si zjara vybudovala fotogalerii. Autogalerii. Donedávna by mě nenapadlo vystavit si fotky, na kterých jsem já. Také jich moc nemám, protože většinou vlastním ty, co jsem sama fotila. V autogalerii jsem na všech fotkách a na žádné s partnerem; vždycky v kruhu přátel nejmilejších. Ti nepomíjejí. Jo, dvě fotky dělala Rulisa, na jedné z nich jsme s Žirafkou. Roztloukáme mandle na italské silnici.

autogalerie

Foceno přes záchodové okýnko.

Některé výtvory se udrží jen krátce. Piplačkovité barevné básně jsou největší držák, visí na zdi už pár let. Jejich rozmístění někdy měním (a jednu věším vzhůru nohama), ale nesundávám je. Ještě se nepřežily. Dobře se k nim hodí focená Abeceda mojí ulice, také složená z obdélníčků:

Abeceda pozemská

Během dvouletého setkávání, které už formálně skončilo, vznikla řada věcí. A ne pro výsledek, ale pro proces tvorby a pro všechno, co tvůrčí proces ukazuje, co se při něm a okolo něj děje. Uvnitř. Vzešlé obrázky (na stěnách mám právě teď dvanáct z nich) nejsou žádné umění; nic ze svých věcí na stěnách ani nepodepisuju a nepovažuju za umění, ale za zhmotnění části sebe, nějakého aspektu nebo snad i podstaty, svého rukopisu, svého dojmu a svojí duše spojené s duší světa, jejichž ústy je moje ruka a uchem moje oko. Nevím, jak to jinak pojmenovat. A nemyslím to nijak pateticky; naopak úplně běžně a obyčejně, vždyť je to mé každodenní prostředí. Obklopuje mne a zároveň pochází ze mne. Něco jako kalhotky, co nosím na sobě :-)

A s tím souvisí dočasnost působení všech těch obrázků. Jakmile některý už není se mnou v souladu, už splnil svou úlohu, už zhmotňuje něco, co je pryč, dokončeno, dokonáno, zakomponováno, přežito, odžito nebo změněno, poznám to a sundám ho, odrámuju, strčím do špajzu. Jeho místo klidně nechám volné. Často ale hned vím, že potřebuju pověsit jinou věc. Udělat novou. Nebo starou vytáhnout na světlo ze svého špajzu.

Z dvouletého semináře vám zatím ukážu čtyřnásobný otisk linorytu, který se nachlup akorát vešel do jednoho dřevěného rámečku. Tak jsem ho tam musela dát. Ten obrázek pro mne vlastně nevyjadřuje nic, jen mě baví jeho geometrie a podobnost s kachlem. A barva, oranžová s červenou, to je něco pro nás, mne a moji kuchyň:

obr. čtverec

Druhý obrázek je „sváteční obraz“, co jsme dělali na Velký pátek loni. Spíš bych ho nazvala „posvátný.“ Měla jsem záměr dostat do obrázku – formát A4 – něco božského, universálního, nebe a zemi, počátek a nekonečno, srozumitelné pro diváka a přitom neomezené jen křesťanstvím. Vzniklo něco jako gotická iniciála A:

obr. sváteční

Když se na ten obrázek dívám, vidím, že jsem ho dělala já, vidím v něm něco svého, co neumím pojmenovat. Takovou jakoby obhroublost. Jako poznám, co maloval El Greco, Cézanne nebo Modigliani, poznám, že tohle je MOJE. Ale neumím popsat, CO je to moje vlastní. A také vidím opakující se motiv – krouceniny v pravém horním rohu a vůbec směřování do pravého horního rohu se u mne opakuje.

Co nového? Vertikály lesa, vzniklé na víkendové výtvarné výpravě pořádané Národní galerií, jsem vedena okamžitým nápadem sdružila pod sklo a zavěsila. Potřebuji se vnořit do svých lesních stinných zákoutí, něco v tišinách produmat a pak si proklestit cestu ven? Asi. Uvidíme. Barevně je pro mne tenhle celek netypický – chladné barvy nejsou to, co mám ráda, co tvořím a čím se obklopuji. Přesto mě příjemně překvapilo, jak ty čtyři listy A4 na sebe navazují, jak vedou oko diváka, jak tvoří celek:

obr. les

Vzápětí po umístění lesního obrazu k oknu jsem na výsostné místo v centru, s dostatečným volným prostorem kolem, zavěsila zvláštní věc. Prázdnotu. Do rámečku, v němž osm let kralovala nedokončená olejomalba (zmenšená kopie jednoho Dona Quijota od Daumiera ), skryta ve vyhnanství špajzu, jsem umístila svůj ruční papír z loňského léta. Prázdný. A krásně tam pasuje. Baví mě, jak otrhané okraje čučí ven:

obr. bílý

obr. bílý - detail

Je to nenapsaný vzkaz? Dopíšu ho, až přijde čas? Je to pustá prázdnota navěky, nebo počátek něčeho? Je to úhledná čistota bělosti, nebo drzá otrhánkovitost vystavující na odiv svoji neschopnost cokoli spodobnit? Chudoba finanční nebo chudoba duše? Je to v centru mého zájmu. A to všechno jsem já?

Tak tu na sebe vzájemně působíme (my hoši, co spolu mluvíme) a je nám tak, jak nám zrovna je. A pravěké i současné hodiny na stěně stále měří vesmírné paprsky času.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 komentářů u „Moje obrázky v noře

  1. dewberry,
    no, aspoň něco – můžu se obklopit sebou a pak být už úplně sebestředná i sebeokoličnatá :-)
    Prostě sebehvězdnicovitá.

    Odebéřu se na pár dní na venkov a uvidím, co to udělá. Tady mám beztak ztížené počítačové podmínky a to není ono. Žití zdar!

  2. Jo, mít jen svůj sobitý styl a třeba i jen a jen pro sebe, lebedit si v něm, tak to je fajn :)

  3. ta galerievypadá dobře, uvažuji nad něčím podobným. nikoli fotky sama sebe, ale svoje výtvory … uvidíme, jestli někde najdu vhodnou plochu

  4. Myslím, že to děláš dobře Liško… chtěl bych si půjčit tvůj nápad s uličnickou abecedou, můžu? Sice to nebude tak rychle a taky mi chybí koleje (kde seženu dvojité vé to fakt nevím), ale když mi padne oko na nějaký písmeno, hned si vzpomenu. Zatím mám asi tři ;-)

  5. Jé, tos mi udělala radost, že tam máš i ty italský… :-)
    Akorát do tý Prahy se asi dostanu až tak po Silvestru. :-(
    Nestíhám. Ach jo.

  6. Ahoj jablečná anino!

    Gombo, vhodnou plochu najdi! Nějakou důstojnou, se správnou výškou. Záchodek nedoporučuju.

    Jirko* no když jinak nedáš, tak si zaabeceď. Pak ukaž, jak ses s ní vypořádal a jak jsi ji uspořádal a frkni do toho nějaký svůj další nápad, ať se nám to pěkně rozvíjí!

    ru, ajaj. Zrovna jsem chtěla navrhnout bloggerkám, že v srpnu by některá – třeba rulisa – mohla navštívit mne a Prahu. Bloggerům ne, těm jsem nechtěla nabídnout ubytování, ale to, že by mě třeba pozvali v srpnu na drink.

    Nebo neuspořádáme hromadnější výlet někam?

  7. Něco uspořádáme.
    Když já mám teď takový zaměstnání, že v letní sezóně je práce nad hlavu. A těch pár dnů firemní dovolené chci strávit s dětma, přec jen, už si jich zas vážím, jak na ně nemám tolik času. :-)
    Ale něco uspořádat by mě lákalo.

  8. Sláva.
    Mám chuť zase se sejít s bloggerkami, po čase, a randit s bloggery, po ještě delším čase :-)

    Jo, Žirafko, v srpnu! Ten "návod na dítě" už jsem vyhodila, protože už určitě pokročilo k dalšímu levelu.

  9. Z té uliční abecedy poskládej nějakou básničku.
    Už se těším,až to budu luštit:-)
    Zas budu nadávat.Já hrozně rád nadávám.Hlavně na ženský a jejich výtvory:-))))

  10. Ajo, to byl vlastně původní záměr – sestavit z abecedy slova. Pak jsem na to pozapomněla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.