NA VELIKOSTI ZÁLEŽÍ…

K patnáctým narozeninám mi táta koupil veškeré potřebné vybavení a naučil mě dělat fotky. Už deset let jsem to nepodnikala – fotky nejen zbarevněly, ale i zdigitalizovaly. Mezitím mi kamarádka věnovala staré velké fotopapíry, jejichž datum spotřeby se kryje právě s mými patnáctými narozeninami. OPEN IN DARK ROOM ONLY (to není pokyn pro muže, jak zacházet s letitou Liškou). S takovým materiálem je radost si pohrát; člověk nemusí litovat peněz a šetřit každý kousek.
Žádné staré negativy vytahovat nebudu. Samá nová pozitiva: vrhnu se do experimentování. Prý se to jmenuje fotogram.

Veškerá finanční investice byla koupě vývojky a ustalovače v prášku, celkem 140 korun. To není zas tak málo – ale zato budu mít 2,5 litru vývojky! Aha. A kam s ní? Litrovou lahev na ustalovač, ještě s mým panenským nápisem, jsem směle použila i po letech. Jenže kde vzít velkou nádobu, která by nebyla na potraviny? Vázu! Kupodivu i vázy, jež vypadají velké, nemají objem přes dva litry, jak vyšlo najevo. Nakonec se jedna nijak památeční nádoba, hostící dlouhé suché ozdoby, ukázala nejmíň třílitrovou, zvítězila tedy v konkursu a byla v ní rozpuštěna vývojka. Je skutečně s podivem, že vázy kdovíproč nemívají poklice. Škoda. Snad mi dovnitř nic nespadne, ani kocour.

Problému velikosti jsem se ještě nezbavila. Miska na vývojku pojme papír jen do rozměrů 18×24. Je moc pěkná, ze starého tvrdého plastu, a na dně se jí opakovaným užíváním začalo usazovat stříbro:

Fotopapíry můžu samozřejmě rozstříhat, ale když už člověk jednou přijde k rozměrnému papíru 24×30 a dokonce 30×40, byla by škoda z nich nadělat jen fotky 9×13. Prohledávala jsem kuchyň, dokonce i pod oknem a pod gaučem,ale nic jako starý plechový tác jsem nenašla. Jen plechy na pečení, právě v příhodné velikosti. Míchat chemikálie do jídla se mi nechce, jenže co naplat! Vanilkové rohlíčky, odpusťte mi to!

Vytáhla jsem seshora ze špajzu zvětšovák a sušičku. Au! Spadla mi přitom na hlavu jedna sklenice povidel. Ten zvětšovák už úzkou uličkou mezi policemi nahoru nedostanu.

Ještě líh aby byl! Prohrabala jsem v koupelně polici s čistícími prostředky a sláva, našel se! Zbytek tekutého lihu, který jsme za dob mého dětství používali na fondue a na čištění plátů fotosušičky, aby se fotky nepřipekly a nepotrhaly. Nebo leštička se to jmenuje? Plechy jsem lihem otřela, až se blyštěly a zrcadlila se v nich kuchyně:

Večerní přípravy tím byly završeny, v sobotu ráno jsem našroubovala červenou žárovku, postavila zvětšovák na pračku a vydala se na dvanáctihodinovou výpravu do temné komory. Kdo teď jsem? Temný komorník? Potemník? Červená komorná? Vyvolavač obrazů? Fotogramiáda začíná!

V následujících dílech uvidíte:
Druhy temnomilného hmyzu, Příběh jednoho páru aneb Když si hřebeny vjedou do vlasů, Pohádku o Lišce. A možná ještě nějaké zbytky; celkem jsem nadělala skoro sto kusů fotogramů.

Teď se ještě na závěr dozvíte, jak to bylo s nejposlednějším obrázkem:
Velký papír v celku, 30×40 cm, jsem si nechala až na konec. Jeho bratry z balíku jsem předtím použila rozstříhané na menší kousky. S papíry dvakrát většími než mistička s vývojkou jsem si nějak poradila, ale před takovýmhle obrem už musí jít vanilkové rohlíčky stranou. Ano, plech na pečení byl položen na umyvadlo a do něj byl vlit zbytek vývojky z vázy. Obrpapír byl umístěn na maskovací zařízení (s maximální velikostí rámečku 18×24:-) a už jsem s ním chtěla skoncovat, měla jsem toho dost, pozdě večer po celém dni poskakování mě bolela záda a nohy (nikdy bych nevěřila, že ze špatné domácí obuvi mohou nohy tak bolet).
Vééliký papír, finále, a co vlastně s ním? Trčí mi kolem pračky až na břicho. Frknu na něj ruce, to je takové vděčné téma, a pak se uvidí. Položila jsem obě dlaně na fotopapír. Nojo! – Ale kdo rozsvítí a zhasne, zatímco budou obě mé ruce nehybně spočívat přitisknuté k papíru? A to nemluvím o tom, že břichem a loktem držím na plachtě fotopapíru černé papíry ze tří stran, aby nebyl ve výsledku celý černý. Odklopit a zase zatáhnout červené stínítko jako obvykle, to bylo úplně vyloučeno; snažila jsem se jít druhou cestou – prostě rozsvítit a zhasnout. Vzít do zubů vypínač a skousnout na správném místě by nemělo být tak těžké; bez ohledu na bezpečnostní doporučení. Povedlo se. Jednou. Podruhé kousnout a rychle zhasnout bylo nad síly bytosti se dvěma rukama a jedněmi ústy.

Pravou ruku jsem zvedla jako první, pak druhou, papír šoupla na pekáč a vymáchala. A rychle do ustalovací misky, co je jen třikrát menší než dotyčný papír. Se všema čtyřma rukama v ustalovači jsem nemohla nijak reagovat, když se ozval třesk a plech s vývojkou se zřítil. Šťastně. Do umyvadla. Také se to všechno mohlo vylít na podlahu a do kocourova záchoda. Uf.

Poslední kousek má přesně stejné rozměry jako leštička. Tak přece to s těmi velikostmi nakonec klaplo. Výsledek nic moc, ale já obraz ještě dotvořím. A on sám taky ještě zhnědne; nemá dostatečně ustálené okraje. Bude vypovídat o mých fotogramových pokusech; napíšu na něj několik převelikých mouder. První bude: „Jak rozžehnout světlo, když máš obě ruce nehybně položené před sebou?”