V temné komoře (4)

LIŠKOGRAMY

komorní liška 1

Fotogramy lišek vznikaly kresbou na průsvitném hedvábném papíře. Proto na nich nikde nedosahuje tmavá barva až do černa – papír nebyl čistě bílý, ale měkce vláknitý a zmuchlaný a házel šedé mramorování a stíny. Někdy jsem kreslila černou fixou, někdy černou tuší, perem. Velikost políčka jsem si nijak neověřovala, prostě jsem si kreslila malé obrázečky odhadem tak miniaturní, aby se ve zvětšovacím přístroji vešly do okýnka na běžný negativ. Následkem toho mají leckteré lišky ukousnutý čumák, protože jsem doufala, že políčko přece jen není tak miniaturní. Je dost.

komorní liška 4

Bavilo mě, že výsledek připomíná dětskou kresbu.

Jeden obrázek jsem udělala naruby zrcadlově:

komorní liška 5

komorní liška 2

Zkusila jsem i písmena. Začala jsem psát, co mě napadalo, ve „slokách“ zase odhadem velkých jako fotopolíčko. Pak jsem text ještě musela obtáhnout zrubu. Nebýt toho, nebyl by to zrovna mnohovrstevný příběh:

pohádka 1

pohádka 2

pohádka 3

pohádka 4

pet

pohádka 6

pohádka 7

Sranda je – krom toho, že jedna sloka je šikmo, aby se přibližně vešla do formátu – jak ta pidipísmenka tenkým perem ve výsledku vypadají kolohnátsky roztřepaně.

Ještě jsem si ve své liščí sebestřednosti neodpustila vyrobit nápis LIŠKA. Dost mi stylem připomíná značku nějakého socialistického mopedu (patrně zrezlého, odtud jeho název) ze 60.let:

komorní nápis 1

komorní nápis 2

Tyhle fotogramy jsou zase ve formátu 10 x 14 cm,

ale lišky jsem si udělala i ve velkém, asi jako A4.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

15 komentářů u „V temné komoře (4)

  1. Hm, po naskenování a převodu na nebarevný obrázek jsou některé fotogramy zašedlejší než originály. Ty vypadají líp a lesknou se.

  2. me fascinuje tahle schopnost zabyvat se sam sebou. takhle precizne. a dukladne. na papirkach, ve fotokomore, v basnickach, historkach, obrazkach, hrebinkach. je to uzasne. fascinace sam sebou. vsimla jsem si to uz u KOjota. jakoby urcita vlastnost spojovala urcite typy lidi. mam to taky tak?
    nebo to mam jinak? Premyslim o tom.

  3. Jo, ratko, je to příjemné! Jen si (často) říkám, že to nemůže být zajímavé pro čtenáře s výjimkou jediné osoby, kterou jsem já.

    Dřív jsem tím "netrpěla." V dětství asi jo, jako snad všechny děti. Potom jsem sebe upozadila, v době, kdy jsem vedla oddíl (souvisí to?) a poslední dobou to přichází. Vrchol je, že jsem si vyvěsila fotky sebe doma a připadá mi to OK, ani se nestydím, ani se tím nevytahuju před jinými, ani si tím nečechrám ego před sebou – prostě si pro své potěšení vyvěšuju pěkné momenty ze svého života v posledních dvou uplynulých letech. A je mi jedno, jestli je někdo uvidí nebo neuvidí. A jestli uvidí, spíš ho to taky potěší – když je na některé z fotek nebo ji fotil. Zatím dobrý :)

  4. … je to takové hraní. Co se dá vymyslet kolem lišek, jaké všechny asociace a propojení to přináší a pak navíc – jak se odrážejí ve mně, rezonují, kde jsou průniky atd.

    Ale nedělám to velkou část svého času, to vůbec ne.

  5. asi nejde o to cechrani ega, spise o urcity typ sebestrednosti (beru podle sebe) Kdy setrvavani ve vlastnich kruzich prinasi urcitou ulevu a vnitrni klid. a vyvrzeni mimo urcitou miru stresu. a pak je clovek smykan mezi touhou vyjit ven (liska beha po lese) sezenim ve vlastni nore. (je tam klid a teplo) zabyvani se temito dvemi polohami pak cloveka vycerpava a zakonite smeruje k depkoidnim stavum. U me je jedinym resenim se vykopnout nasilim na mesic a hledat pracne cestu domu. Behem ktere zapomenu cim jsem se to vlastne zabyvala predtim.

  6. Mně to přináší větší a větší poznávání, kdo jsem. A to právě k depresi nevede, připadá mi. Naopak. Ke stabilitě, spokojenosti, vnitřní pohodě, která nepřináší nepřipravenost a neschopnost čelit dobře nenadálým nepříjemným situacím, ale snad naopak možnost je vyrovnaně přijmout a v klidu konat, co je potřeba.
    Tak si to růžově maluju.

    Sice se flákám a povaluju v noře (což je příjemné), nikde neběhám, ale jakmile přijde impuls, vyběhnu a dám se do toho (a aktivita je pak taky příjemná).

  7. 5:
    a jak říkáš, udržování se mimo stres co nejvíc, to jo. To dělám. Neznamená to se něčemu vyhýbat, jen dělat či nedělat věci tak, abych se cítila dobře.
    Pravda je, že mi to jde výtečně hlavně proto, že se nekonají žádné emocionální výkyvy k nebesům a do propasti, jaké se přiházívají lidem, co mají zrovna vztah. Takže odpočívám v pokoji :)

  8. hm, me stejne nejvic vnitrne pomohlo kdyz me honilo nejake divoke zvire a nedohonilo. Tak nejak jsem potrebovala jistotu, ze jsem dost hbita. ze si poradim, ze preziju. A taky jsem potrebovala si odzkouset na vlastni kuzi kolik si teda jeste muzu dovolit, abych prezila.
    Ted uz jedu po prdeli z kopce dolu. Ale kdyz se ohlidnu zpet tak jsem rada ze jsem tam byla, ze jsem si to zkusila. Ze vim jake to bylo.

  9. Koukám, že si samy se sebou vystačíte. Tak já zase jdu do pryču…

  10. @Teo, počkééj.

    Psanče, ten moped opravdu vypadá jako rezavá liška s pěkným ocasem! óÓÓ!

    ratko, prý si spolu (nebo každá sama se sebou) vystačíme; no to né, velká společnost je vždy vítána. Nějaká paprika se pro ni najde.

  11. jé, mně se tohle nezdá jako nějaký zabývání se sama sebou. prostě výtvarničení a to že je tam ta liška, to už je jen takový detail.

    jinak mě tvoje práce zase nadchla.

  12. Taky se mi líbí. Ta první je pravěkkká lovkkkyně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.