Dobře schovaná hep-či-čidla

ČÍSLO 9 ŽIJE

kočka milující obrazy

 

Pátek. Pracovní doba končí. Kočka se vyhřívá na topení za mými zády, krásně klimbá, já o ní krásně vím a chci jí dát jídlo a vyhodit ji ven na terasu, protože o víkendu nebudou mrazy. Kdyby byly, nechala bych ji v hale u klavíru. Samozřejmě bych klaviaturu nezaklapla, aby kočka mohla podle libosti muzicírovat. Je půl páté, prokýchám se ulicemi do kopce a doma si lehnu a budu odpočívat a popíjet zázvorové nápoje. Od včera mám rýmu; konečně nějaký pokrok, po třítýdenním bolení v krku. Zítra je sice sobota, ale budu ráno vstávat – přihlásila jsem se před chvilkou na poslední chvíli na sympozium, co se bude konat tady vedle v Břevnovském klášteře.

Budou tam zajímavé přednášky

(jen podle názvu se to dá na internetu dohledat poměrně složitě)

Zvedám se, že zaopatřím kočku, a vtom zvonek u dveří. V půl páté?! Běžím dolů a zjišťuju podle vývěsky, že už jsem v domě jen já a paní uklízečka. No a ta kočka. A přede dveřmi pan alarmovič alarmov. Měl toho dne – během dne! – přijít kontrolovat některá čidla, která zlobí. Zlobí dost – třeba si takhle ve tři ráno usmyslí, že se povyrazí, vyvolají planý poplach a někdo pověřený musí přijet. Policie přijede též. Plané poplachy nemají rádi. My taky ne a kočka taky ne, protože ji potom psi potmě honí po domě a policajti pro ni nemají dobrého slova, domnívajíce se, že ona způsobila ten poplach. Přitom to udělala jen dvakrát. Čidla víckrát. Proto ta nutnost vědět na konci pracovní doby, kde je kočka, a umístit ji buď mimo objekt, nebo ke klavíru.

Alarmovič vpuštěn dovnitř. Po chvíli se spolu vydáváme nahoru, prověřit, zda čidlo číslo 9 je v naší kanceláři. Jak kočka toho pána zahlédla, hned v něm poznala nepřítele-alarmistu, který jí znemožňuje svobodný pohyb po domě. Jindy se naše kočka lidí nebojí, ale před alarmovičem prchla dolů. Nemohu sledovat, kam se vydá, protože musím poskakovat před čidlem, aby alarmista poznal, zda jde o číslo 9. Nešlo. Jdeme do vedlejší místnosti, alarmovič běží dolů k mašince číhat, já poskakuji, není to číslo 9. Ještě jednu začičidlenou místnost tu nahoře máme, vše se opakuje, není to 9. Dole máme místností víc. Telefonuji kolegům, jestli mají seznam čísel čidel. Ne. Stejně jako já, pamatují si zásadní informaci, že čidlo číslo 9 se nachází nahoře v naší kanceláři. Omyl číslo 1. Pak se dovídám od kolegy, co má na starosti komunikaci s alarmovičem alarmovem, že jedno čidlo, které jsme s alarmovičem v dlouhé místnosti dlouho marně hledali, je odpojeno a nachází se ve skříni. V které? Aha. Jdeme tam. Čidlo je aktivováno. Je to to ono čidlo, které způsobilo planý poplach? Je to číslo 9? Není to číslo 9. Vytahuji různé klíče, vstupuji kolegům do pracoven, mávám rukou před čidly. Není to 9. Kočka nikde nepozorována. Běháme od klíčů k mašince, od pracovny ke klíčům, do další místnosti, za uklízečkou pro další náhradní klíč, jak blbí. Není to 9. Zapisujeme, co to je, když to není 9. Už máme hezký seznam. Mohli bychom si vsadit na šťastných deset. Hepčí!

Jak jsem říkala, kýchám celou dobu pobíhání a smrkám. Už nemám kapesníky, ale vždycky nějaké ukradnu v pracovnách kolegů, kde legitimujeme čidla. Aspoň něco. Po více než hodině bylo tajemství čidla číslo 9 odhaleno; nacházelo se hned v první místnosti u vchodu. Kdo by to byl řekl. Ještě jednou si s námi zašpásovalo; ve chvíli, kdy alarmovič řekl, že balí a jde, zarazil se a prohlásil: "Moment! Máme špatně zavřené čidlo 9."

Znova pro klíč, otevřít, rozsvítit – nojo, už se stmívá – zaklapnout čidlo, zhasnout, zamknout, vrátit klíč na věšáček, hepčí, na shledanou. Hepčí, hepčí. Paní uklízečka taky půjde. Já ne. Kočka je nezvěstná. A vím jistě, že je uvnitř. Takže ji musím najít, jinak nemůžu uvést čidla v pohotovost. Spustila by alarm. Dávám kočce jídlo na misku. Volám kočku. Hledám kočku dvacet minut. Nic. Hledáme kočku dalších deset minut s paní uklízečkou. Nic. Paní uklízečka jde domů. Já jdu nahoru. Šest hodin. Volám kočku. Nic. Dělám si kávu. Dnes první, dřív jsem to nestihla. Pobíhání po domě za alarmistou a za kočkou mojí rýmě jen dodalo. Jsem rozhodnuta odejít, nechat objekt nezajištěný alarmem – ačkoli čidlo číslo 9 by již mělo sloužit dobře – a vrátit se sem za 24 hodin. Kočka mi ještě ráda přiběhne vstříc a já ji vykopnu na terasu. Ráno sem teda opravdu nepoletím, ačkoli to mám při cestě do kláštera na sympozium. Zvoní mi telefon, kamarádka volá kvůli anglické říkačce, mám radost. Kočka přichází, žere, radostně skáče na moje okýnko, aby naznačila, že by ráda ven. Uf. Dopíjím kafe, vyšoupla jsem ven kočku a její mističky a teď mám všeho nechat a běžet domů? Tůhle! Hepčí!

Hezky si tu ještě posedím, zklidním dunící rýmohlavu, popíšu pěkně podrobně, co se dělo poslední dvě hodiny a pak teprve vykročím k domovu. No vida, bude osm hodin. Ještě uklidit byt a uvařit večeři. Hlavně zítra nezaspat!

Ještě že jsem si včera koupila lahev Klášterního tajemství. Čtyřicítku. Jestli sama nechytím přes noc čtyřicítku, vezmu si své tajemství do kláštera.

 

20 komentářů u „Dobře schovaná hep-či-čidla

  1. Tohle je tak báječný článek! Díky. Je to jako dát si šálek Lindgrenové po dlouhém dni.

    Kolegové byli jednou kvůli alarmu v novinách. Spali u žiraf, a zapomněli ho vypnout, takže přijela policie.

  2. Proč zrovna tenhle článek je báječný (a pozor, několikrát jsem ho po dokončení upravila a dokončila a dokončičila a dokonhepčila)? Asi že jsem se trochu namíchla a nutně to potřebovala sdělit…

    Nojo, jenže žirafa se neschová za malovací stojan, pod topení, nebo kde vlastně ta čičina byla.

  3. Jak případné, že se Pan Opravář Čidel dostaví až po pracovní době (nebo těsně před koncem) a že najdete vadné čidlo v první místnosti (ale v poslední na řadě). ;o)))
    Přeju brzké uzdravení, taky na mně něco leze.

  4. Leze to lezavě.
    Snad bude noc obstojná.
    "Pochybuju o tom," řekl Ijáček.

  5. Nevím, Viky, píšeš vždycky skvěle (nebo výtvarničíš), ale dneska, v zimní náladě, mi tenhle článek opravdu projasnil večer – například slovními hříčkami. Teď mi přišel článek o mj. experimentální poesii.

    Jo, kočka má zase tu výhodu, že není pojištěná na kdovíkolik miliónů.

    "Dojemný, to je to pravé slovo", řekl Ijáček.

  6. Musím říct, že jsem z toho článku nějaká vystresovaná – pod dojmem minulého bych to řešila razantně: Vykopla bych alarmistu, ať si to kontroluje sám nebo ať si zavolá posily (bála jsem se, že to není alarmista, ale zloděj. Znáš ho dobře?) Ale předtím bych dávno vykopla kočku, venku bylo hezky. A pak bych se dala vykopnout uklízečkou, protože být na pracovišti v pátek takhle dlouho je skoro nemravné. Pošli chřipku ….. tam, jak ty posíláš třemi slovy, ….bo jenom jedním …… a užij si sympozium klášterní s lahví Klášterního ….. a klidně zcela nemravně. :-)

  7. Na té fotce to jsou tlapky kočky?:-0000
    Hele liško,nepřišel se za tebou náhodou vyspat Kojot?
    On je na nějakým magickým setkáním,či co,jak avizoval na blogu…?!
    To je sakramenstky dobře sehraná blogerská finta.
    Ještě že jsem na to neskočil:-0000
    Alarmy,detektivka….
    Jo holka,Saul není žádnej blbec:-0)

  8. 8:
    No nevím, co by na tohle řekl Ijáček…

    6:
    Kdybych byla drsoň, tak zavolám příslušnému kolegovi domů, že mu přišel alarmista, ať buď nakluše, nebo ať odkluše alarmista. Ale když už chdál alarmovič přišel trávit páteční podvečer k nám, tak proč se nepřidat :-)

  9. Akce v klášteře byla opravdu výtečná, dopoledne sociologické příspěvky, odpoledne ekonomické a polit(olog)ické. Mezitím oběd v kruhu obdivuhodných osobností.
    A to vše sakumprásk za 150 korun.

  10. oprava 9:
    "chdál" mělo být "chudák".

    "Chdál" asi znamená chudák, pozvi ho dál :-)

  11. ad 11: zvláštní, já slovo "chdál" vůbec nezaregistrovala……. a ono je to tak důležité slovo – zkratka celé věty ….. druhé zaručeně české slovo, hned po robotovi…..

  12. dachlazedé haikudemocdé čidlo
    ztdacedé kočičidlo.
    chvilku kňučidlo,
    zarašidlo klíčidlo,
    zapnuté plašidlo

  13. 13:
    áá, takže tu rýbu báš pořád! Já ne, jen trochu dunivě rachotím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.