Konééc

ROKU

Na internet se poslední měsíc nedostává času a prostoru.

Liška už se těší, že během volných svátečních koncových dní roku bude mít čas si v klidu sednout k počítači a zamotat se do sítě. Jenže zatím stejně není přesně známo, kdy na to bude časoprostor. A když bude, Liška by měla po síti radši shánět práci a bydlení a to rychle, a ne se v síti zavěšená válet a příjemně se v ní kolébat a číst si a občas něco štěknout mezi šálkem kávy a kouskem cukroví. Uvidíme, však to nějak skloubíme. Do toho několik osobních setkání, neznámo které přesně dny…

Těší mne, že včera ve slunovratný den jsem si zavěsila jmelí. Jenže už v tom příjemném rituálu s červenou mašlí byla přítomná rušivá otázka „Jak dlouho tady ještě smí viset? Nejvýš dva měsíce. A pak? Jak budu stěhovat jmelí? Spolu s kaktusy? A jak budu stěhovat pohovku? A kam?“ Příliš mnoho vět se slovesem „měla bych“ mě otravuje, zahušťuje, stahuje k zemi. Už jsem jim odvykla, dlouho je neříkala sobě ani druhým. Měla bych se podívat, kolik peněz mám na účtu. Ale odkládám to, protože se nechci dovědět, že už hoří, že musím najít do dvou měsíců buď hodně levné bydlení, nebo hodně dobře placenou práci. Vlastně obojí.

Já? Hned? Nojo a co když … a co když … a co když najdu vhodný byt na úplně druhém konci města než tu práci? Já ráno nejsem schopná brzy vstávat a dlouho dojíždět; pracovat až do večera klidně, ale ráno spěchat ne. – Takových předjímavých otázek, očekávání a nepodložených domněnek jsem se snažila léta vyvarovat. Úspěšně. V klidu. Bez stresu. Teď mě musely dohnat. A já odkládám a odkládám ten okamžik horečné činnosti na poslední chvíli; odkládám svou mobilizaci. Ne jen tu činnost samotnou – už i to rozhodnutí, které jí předchází. Shánět cokoli na poslední chvíli, to je moje. Copak byt, ten jsem minule – před třemi lety – sehnala sama a rychle a skvěle. A draze. Jenže to stěhování sama sebe sama, s tím nemám zkušenosti; těžko budu zase nosit věci postupně v batohu a pochodovat se stolkem v rukou po Břevnově. To mě trochu děsí, ale dělám, že ne, udržuju si svůj klid. Je to sice fajn se nestresovat, jenže na druhou stranu to nevede k energickému náporu sil do akce.

Byt půjde. Stěhování bude horší. Najít práci je nejhorší. Nejdelší. Protahuje se to a protahuje. Proč mám období změn tak dlouhá? Proč se přechodná doba vždycky táhne jako žvýkačka? Samé přechodné doby, dalo by se říct, dlouhé, a jednou za čas rychlá akce, quickstep. Potom zase dlouhá doba klidu – slow fox. Tohle nejsou sinusoidy… nojo a říkal někdo, že by měly být?

Liška otrávená návnadou proti vzteklině? Plouží se po lese, tahá břicho po zemi a nekouká a nerozhlíží se, takže není divu, že nechytí nic kloudného. Do prdele, já už se chci bystře, čile rozhodnout-rozhlédnout a čiperně konat. Ať mi to někdo dá, ať mi to někdo implantuje, zvenčí. Ve mně to není. Svištět nechci. Kdybych měla čekat, až se mi zachce svištět, tak nezačne. Svištět umím jen v kruhu milých kumpánů. To jde jako nic. Svištět jen sama pro sebe, to není nic veselého – hrabat po lese a pod vývraty hledat, kde by se pro mě našla vhodná nora, aktivně vývraty vyhledávat, když můžu jen tak běhat a koukat, kde co lítá, a jen tak nelovit? Nejsem na lovu, to vím dobře. Už dlouho nejsem na lovu – poznám to podle toho, že se neoblékám jako kořist. Nestrojím se – nestrojím nástrahy. Nečešu se – nečešu plody. V sobotu se mi roztrhla oblíbená bota. Dva svršky jsou nepoužitelné, mají rozbitý zip. A co. Radši poslouchám muziku a dělám do slunovratové půlnoci z filcu a z klacku sněhuláka, na kterého nikdo nečeká. A co. A překvapuje mě to? Ne.

Zuby a drápy se držet a do poslední chvíle nic pozemsky vnějšího nekonat. Do poslední chvíle se pomalu příjemně procházet a kochat. Den před Štědrým večerem dokoupím beze spěchu vánoční dárky.

Ne, mě to tolik neštve. Znám to. A všechno vždycky vyšlo. Nebo nevyšlo a já si toho nevšimla? Proč by nemělo i teď všechno vyjít? Jen proto, že to má tak dlouhé chystací předdobí?

A kašlu na to, v pohodě si nejpomalejším pracovním tempem na světě rozložím a odložím a rozprostřu to málo činností, co mě čeká, a budu si dál slowfoxit a snowflocksit a být a klid.

Jen jsem si to potřebovala slunovratově objasnit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „Konééc

  1. Hohó! Živijó!
    Jen co jsem dopsala, volala mi jedna krásná úžasná slečna, jestli jí chci dělat spolubydlící v bytě, kam se stěhuje v lednu. Juchééj! IDEÁLNÍ!
    Ať to vyjde!
    Ať to vyjde!
    Ať to vyjde! Staniž se.
    Máme pár společných známých – To budou mejdany!

  2. … no tak noru už máš, jen ještě ten kurník vyloupit ;-)
    držím palec … tfuj tfuj tfuj :)

  3. Vida ho, jen jsi to dala na papír (do klávesnice) a věci se hýbou! To je príma :)

  4. Aha! Jenže já v tu chvíli zapomněla, že mám kocoura!

    No nic, to se nějak udělá. Stejně bývá skoro půlku roku u našich … no to jsem teda! Zapomněla jsem v tom nadšení, že se mnou někdo chce bydlet, na kamaráda, který se mnou chce taky bydlet!
    To jsem od sebe nečekala. To půjde, to půjde.
    Pravda je, že když jsem hledala byt minule, polovina vhodných případů nevyšla právě kvůli tomu, že majitel nechtěl kocoura…

  5. [2]Gombo, ajóó, kurník vyloupit!

    [3]Lio, to je dost prima, díky.

    Dodalo mi to šťávu. Mám pocit, že teď mám z čeho brát – teprve vidím, že jsem asi měsíc mlela pořád dál a dokola jen na udržovací otáčky, vlastní pohon bez tankování na pumpě. Bez vyhlídky z okýnka.

  6. Tak to teď vypadá na energičtější zahájení konce a začátku (roku), než se ještě kolem oběda jevilo. Sláva! Přeju vám všem náladu příznivou tak, jak potřebujete!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.