Podzemní orientace

NÁPOMOCNÁ ŘÍKANKA

 

Článek Dewberry o endéráckých buzerantech a o trasách pražského metra mě jednak dost rozesmál a jednak mi připomněl říkanku, kterou jsme s tátou měli na stanice metra A. To byla naše domovská trasa – pamatuju, jak stavěli stanice na Jiřáku a na Flóře, všude byly žluté bagry a bílé ubytovací buňky, ďoury do země a ohrady z šedého vlnitého plechu. Tajuplné a dobrodružné to bylo. I do pohádek, které mi táta při procházkách vyprávěl, musel zakomponovat, jak vykutálený skřítek Piškuntálek ukradl bagr a spořádaní trpaslíci Žižla a Pižla nakonec zachránili situaci. Pak po pár letech park na Jiřáku postupně obnovili (ne ti trpaslíci), buňky od kostela zmizely a já tam začala chodit do školy. A říkávali jsme: „Teď jedeme pod naším domem!"

Heč a trasa A je nejlepší, protože každá stanice má jinou barvu, takže pohled z okýnka vagónu vjíždějícího do stanice člověku hned napoví, jestli už má vystupovat. Barevné stanice se dětem líbí. Mně dodnes. A ta kolečka na stěnách, to nejsou ledajaká kolečka! A nejsou všechna vypouklá ven ani všechna miskovitě prohnutá dovnitř – některé řady tak a jiné onak. Mladší sestra mého nejlepšího kamaráda je nazývala „výklubek a čuflík." Nebo „ťuklík"? Nebo „puklík"! No to je jedno. Zkuste se na ně pořádně zadívat a třeba je pak pojmenujete po svém.

Jedině trasu A chápu, kam a kudy vede. Céčko a béčko je pro mě moc dlouhé a neznám ty sídlištní končiny, kterými projíždějí. Když vlezu do céčka nebo béčka, musím se napřed podívat na plánek, jestli mám jet vlevo, anebo vpravo, abych náhodou nejela na druhou stranu. Mezitím mi leckdy metro ujede…

No a ty vestibuly! I na áčku. S mou prostorovou orientací to je děs. Naštěstí tak od čtrnácti let se umím automaticky orientovat ve vestibulu stanice Můstek (tedy myslím vestibul trasy A) a Muzeum (taky jen A), protože jsou to „odjakživa" stanice klíčové a přestupní. S tím už se dá docela dobře žít.
V pubertě mi bylo trapné, když jsem vylezla nahoru jiným východem, než jsem měla v plánu. Nemohla jsem připustit, abych se prostě otočila, šla zpátky dolů a správným schodištěm zase nahoru na ulici. Až jednou se mi to přihodilo na Nádraží Holešovice (céčko, samozřejmě). A tam, když jako vinohradský nezkušený áčkař vylezete jinde, než staví autobus do ZOO (tj. jediný orientační bod), musíte obcházet půl světa a nevíte vůbec, kde jste. Nakonec máte co dělat, abyste zase našli JAKÝKOLI vchod do metra, zalezli tam a pak už se nějak najdete. Dvacet minut poté. Od holešovického zážitku – a jednoho podobného na Palmovce (B) – dávám radši pozor, kudy lezu ven, abych se kdyžtak otočila o 180 stupňů hned v podzemním zárodku. A vůbec mi není trapné se otočit. Ani mi není trapné vystoupit z vagónu metra a rovnou přejít nástupiště na opačnou stranu, když jsem se během jízdy zamyslela a přejela svou výstupní stanici. A to se mi stává v metru dost často; radši jezdím tramvají, tam je vidět ven. A líp se mi tam spí.

Díky říkance, kterou vymyslel můj táta, jsem již od školních let natolik mírně pokročilou Pražandou, že znám, jak jdou po sobě stanice na áčku. Od té doby má podzemní vyspělost stagnuje. Rýmovačka vznikla na Míráku. Tátu napadlo: „Na náměstí Míru – kde nechal tesař díru." Vlastně doteď si přitom představuju brouka tesaříka s dlouhými tykadly, v montérkách a s kladivem v ruce, kterým tesá díru do zdi, tou se dostává ven z metra a rozšklebenou díru ponechává svému osudu. Asi vliv knížek o Ferdovi Mravencovi. A jak se nám říkanka rozvinula přes celé áčko:

Na stanici Flóra
žil tesař jak hora.
Na Jiřího z Poděbrad,
tam tesař nic neukrad,
na Náměstí Míru,
tam nechal tesař díru.
Na stanici Muzeum
tesař ukazuje um,
na stanici Můstek
zbylo z něj pár kůstek.
Na stanici Staroměstská
nechal tesař čtyři děcka.
Na stanici Malostranská
byla dcera ještě panská,
na stanici Hradčanská
byla dcera Bačanská.
Na stanici Leninova
povídejte příběh znova.
Na stanici Želivského
vyprávějte podle svého:
Na stanici Flóra
žil tesař jak hora…

Neznám nikoho, kdo by se jmenoval Bačanská; asi se zeptám táty, jestli to není některá z jeho milenek. V říkance je Dejvická zastoupena jiným jménem, to jste si asi povšimli. Strašnická a Skalka nevystupují ani ve vedlejších rolích, co se dá dělat – ještě byly na houbách.

A protože nemám žádné říkanky na druhé dvě trasy pražského metra, vůbec nevím, jak jdou jejich stanice po sobě. Ale úplný trotl nejsem – aspoň vím, která stanice patří na kterou trasu. To se hodí jako základ, když chci někam jet metrem. Pak už nějak dojedu, časem. Jo a pamatujete na turnikety? Takové krásné až sci-fi slovo, turniket.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

26 komentářů u „Podzemní orientace

  1. Já jsem rpávě turnikety už asi nezažila, znala jsem to jen z Maxipsa Fíka, kde se tomu říkalo lidově kolovrátek – a tehdy jsem si lámala hlavu, co by to mohlo být.

    Jinak říkanka je super, moc ti za tenhle článek děkuju. A taky dík za reklamu k sobě, myslím si, že hodně lidí si bude chtít přečíst o východoněmeckých buzerantech :)))

  2. No bať!

    Kolovrátek, to jakožto označení pro turniket neznám. Ve Fíkovi to bylo? Taky v Jen počkej, zajíci.

  3. Hlavně, dewberry, dík za inspiraci. Rvát celou říkanku k tobě do komentářů už mi bylo nakonec blbý, ačkoliv skoro jsi ji tam měla už frknutou.

  4. Turniket není kolovrátek. Turniket byl vidět v animovaném filmu Jen počkej zajíci v ruském metru. Stejné byly i v pražském metru.
    http://media.bloguje.cz…filmy.php

  5. Ony už v metru nejsou turnikety??? :-))))))

    Mně říkal děda v dětství Piškuntálku, tak už vím odkud vítr vane …. skřítek to byl, vida! A já myslela, že si to vymyslel podle piškotů.

  6. Metrem jsem jel naposledy 18. listopadu 1989 (právě mezi dvěma demonstracemi). Jako dítě jsem miloval tu stanici, kde jsou ty strašně dlouhé eskalátory, to jsme jeli několikrát tam a zpět.

    Možná by se ti mohlo líbit Nikdykde od Gaimana, to je fantasy, která se odehrává v londýnském metru.

  7. Jo, mimochodem, teď byl v tv vzpomínkový pořad na Ivana Medka, kdy na jeden den namluvil jména stanic (a přidal k nim komentář; lidi to nějak nechápali, velmi smutné). A jednu trasu metra stavěl Ivan Wernisch.

  8. Jen k dyzajnu stanic s takovyma tema kruhovyma prolaklinama. Rikalo se, ze je to podle pivnich kriglu, ktere kdysi davno byly zdobene stejne – tam to bylo ovsem funkcni, aby nepadaly z ruky.

  9. No vida, to je zajímavých věcí!

    Řidičák nemám, to by mě 1) rušilo z mého klidu a 2) nesháněla bych muže, kteří mi odstěhují tento měsíc věci.

  10. [5]
    Lenko, jo tak to jsi ty, ten Piškuntálek?!
    V tom případě prosím o sdělení, jak vypadají Žižla a Pižla.

  11. ad 12: Piškuntálek jo, ale bagr jsem nikdy neukradla, to si někdo (tvůj tatínek?) asi vymyslel, já dělala spoustu jiných úžasných věcí, na bagru ale ne. :-)
    Žižlu a Pižlu si matně pamatuji. Žižla měl spoustu drobných zoubků v puse a kdeco začal žižlat, ale Pižla měl dlouhý ostrý nos a ten používal jako pilku zlodějku (jestli víš, jak vypadá) a práci dokončil. Ale nikdy nekradli, samozřejmě, my byli hodní skřítci, my vždycky jen pomáhali. Źižla a Pižla pak taky kamarádili s Vroubkem a Šroubkem (myslím, že o nich taky psal pan Nosov v příbězích s Neználkem), Ďolíkem a Hloubíkem (ti se realizovali hlavně v Hloubětíně). Maně si vzpomínám ještě na Žmochlíka, Foršlíka, Klindíka a Drchničku (byla podobná jedné rostlince) ….. ale to víš, už si je všechny nepamatuju, od té doby, co žiju mezi normálními velkými lidmi, se toho tolik událo….. :-)

  12. Lenko, díky za informace ze světa Žižlů a spol.

    Henry, ano, když jsem otevřela tu knížku a hned na začátku byl Pižla, byla jsem tehdy jako dítě potěšená, že Pižla je – i když byl hlemýžď.

  13. Jééé, tak Pižla je hlemýžď…… tak to je zklamání….. :-)

    Hele, Liško, a skřítky, bludičky, vodníky a jinou havěť paní Klimtové znáš??? To je spolek! A vědecky popsanej, i s latinskými názvy.

  14. [19]
    Ano, mám dva díly strašidel (u rodičů; stěhovat je naštěstí nebudu) a ještě pexeso (to jsem včera balila, tak o něm vím; jinak bych na něj dávno zapomněla).

  15. Podle barevTaky jsem áčkařka a já se to z praktického a pohodlného hlediska naučila podle barev – nemusela jsem slyšet co hlásí ani se soustředit, stačilo znát barvu a strukturu stanice :) Kojot se tomu divil, ale já na tenhle systém nedám dopustit!

  16. [21]
    Přesně tak! Dnes ráno jsme jela poprvé z nového domova do práce (10 stanic na trase A naráz v kuse jsem snad předtím nikdy nedala :-), byla jsem začtena do knihy, nakednou se mne slečna vedlesedící zeptala poplašeně, na jaké jsme stanici, já kouknu z okýnka, vidím hnědou, řeknu Muzeum a ona hned vypálila ze dveří jako rachmejtle. Není nad áčko, jojo.

  17. "Ťuklík" a "puklík"Hele Liško, a všimla jsi si, že ty vypouklé panely na áčku fungují i jako šilhací 3D obrázek?
    (Kdyby snad posud ne – prostě se postavíš, vybereš si dva panely (nejlíp asi tak vedle sebe ob jeden, stejně vysoko), a přešilháš je na sebe. Pak to oči pomalu uvolňuješ – až zapadnou na ten jeden sousední panel. A jen tak ve vzduchu najednou visí spousta lesklých koulí.)

  18. [25]
    Kraa,
    musím zašilhat, abych poznala, který je výklubek a který puklík, to jo, ale tvoje metoda je dovedena k dokonalosti! To vyzkouším. Se šilháním bych neměla mít potíž – se svýma očima :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.