Týden, co mě změnil

JAK MI TO DOPADNE S PRACÍ?

 

Moje situace v práci

Šéfík našeho teamečku – omlouvám se za ty názvy, normálně je nepoužívám, jen tady v rámci anonymity a názornosti – bude odcházet. Teameček se připojí ještě víc k teamu celého domu, ale je otázka, jakým způsobem, co bude zachováno, co bude jinak, zvláště ohledně mého pracovního místa. Avízuju ještě déle než šéfík, že za těchto okolností a své bídné finanční situace budu nutně také odcházet. Neměla bych totiž moc co dělat a poslední rok už beztak dělám kvantitativně o dost méně než dřív. Sešli jsme se proto se šéfem domu, ve dvou, abychom situaci probrali. Pro představu: s tímhle šéfem už jsme tři roky po sobě my dva slavili společně narozeniny, v kruhu kolegů. Nikdo jiný z nich takhle společně narozeniny neslavil, až letos se chytly dvě naše lékařky – a oslavily je spolu se mnou ve trojici (jako březnová parta) a já pak ještě jednou s tím šéfem samozřejmě (za nás, za Berany). Přičemž moje pracovní místo je o několik platových tříd níže než jejich. U nás se zkrátka na hierarchizaci nehraje, team funguje a je nám dobře vespolek. Mně jo.

Vůbec mě nenapadlo, dokud jsme spolu s šéfem nemluvili, že moje místo je postupové a že by mohla existovat volba neodejít ze stávajícího pracoviště. Ona taky fakticky neexistovala, dokud on to neřekl :-). Dal mi možnost zůstat a vymyslet si nové okruhy práce, buď víc s příklonem do ekonomična (brr), nebo víc práci s lidmi (hurá). Znamená to vyšší plat. A víc rozletu. Druhá možnost zřejmě za předpokladu vstoupení do psychoterapeutického výcviku, což je na pět let a nad moje finanční možnosti. Ale prý by i to nějak šlo zařídit, no představte si! Tohle když navrhne šéf! Moje první reakce byla pochybnost, jestli se na to hodím. Na druhou stranu se v tom prostředí rovných pět let pohybuju… dvouletý kurs u bývalé šéfky jsem v podstatě absolvovala… různé aktivity s lidmi stejně fakticky dělám… Jenže najednou formálně přejít na trochu jinou pozici je zvláštní jak vůči klientům, tak kolegům. Být třeba pomocný ko-terapeut těch guru, co tu pracují, zavedených psychoterapeutů, supervizorů, supervizorů supervizorů a lektorů nových terapeutů… to je dost těžké jak pro mě, tak pro ně, ne? To je teda sousto. – A kam jít do výcviku, aby tam člověk neměl za lektora kolegu? :-) Jestli to teda klapne…

Pozorovala jsem svoje reakce po rozhovoru s šéfem: Cítila jsem se dobře a jistě a klidně, dostala jsem větší chuť do práce. Budoucí možnosti se mi jevily úplně schůdné! Připadala jsem si akceptovaná. A kupodivu se mi udělal opar v nose (v životě jsem předtím neměla opar!). Asi jako reakce na nečekanost zprávy a jako projev úlevy od ročního poohlížení se po novém místě. Opar mívá vždycky psycho- nebo stresový podklad, pokud je známo.

Budoucí možné okruhy práce jsem napsala, sešli jsme se se šéfem další týden znovu a vypadalo to, že se mu mé návrhy jeví reálné a potřebné. To mě potěšilo, ale v závěru setkání jsem propadla skepsi a řekla mu otevřeně, že mám strach, že bych na sebe stejně vydělala málo peněz (v rámci domu, v porovnání s ostatními zaměstnanci). On mé obavy nesdílel a podrobně vysvětlil důvody. No teda! Výsledek je dohoda, že to celé příští týden předneseme mým kolegům v teamečku. Šéf tam přijde. Jé, tak je to schůdnější, než abych všechno předkládala sama odcházejícímu šéfíkovi a zůstávajícím svým třem kolegyním (všichni jsou mí vrstevníci). No stejně se musím dohodnout hlavně s těmi kolegyněmi, co ony potřebují do budoucna, jak budeme spolupracovat a co by šlo.

 

Moje situace na trhu práce

Jak jsem se v průběhu roku poohlížela po práci v původním oboru, co jsem vystudovala, bylo čím dál jasnější, že není cesty zpět. Z takového skvělého prostředí, kde jsem teď, se těžko přejde někam do konkurenčních bojů nebo hierarchického systému příkazů. Být úředník není pro mě nic lákavého. A z vědy jsem odešla záměrně, pro pocit neužitečnosti, nezacílenosti práce na konkrétní osoby a pro nevraživou atmosféru na katedře. A proto, že teoretizování v oboru společenských věd bylo pro mě strhující a odtrhávalo mě od země jako velká past. Pracovní místa kombinující to pro mě dobré a vyhovující jistě existují, jenže se jich objeví jen pár za rok. A „oblejzat" osobně ze své iniciativy sympatické organizace nebo své známé a strkat jim svůj životopis, na to jsem nikdy nebyla. Bohužel – jinak bych už možná byla kdovíkde za vodou a na koni; jenže to jsou jenom „kdyby".

Jak jsem o práci přemýšlela, znovu jsem se utvrdila v tom, že se mi příčí být učitel, že jsem se tomu nevyhýbala celý život náhodou – šla jsem na vědecký obor, ne učitelský, a za celých dvanáct let, co jsem vedla oddíl (= moje někdejší seberealizace), jsem si žádné pedagogické minimum neudělala. Ovšem to neznamená, že jsem nikdy nepůsobila ve školství – ba jo, jednak na prvním stupni ZŠ a jednak u čtvrťáků na VŠ. Zkrátka mě to vždycky táhlo spolubýt se skupinou lidí a něco společně dělat, tvořit nebo diskutovat, někam společně kráčet a mít z toho radost. Přitom jsem se nikdy nechtěla stavět do (nad-)pozice pedagoga nebo mateřské osoby (v dětských skupinách); já sama nesnášela ve škole mocenskost některých učitelů a bezmocnost žáků. A jejich nedobrovolnost setrvávání ve skupině. Proto moje „autorita" v oddíle nebo jinde byla vždycky založená na tom, že jsem ostatním věnovala svůj čas a pozornost a spontánnost a tak vznikla mezi námi důvěra. – To k ilustraci mého vztahu k lidem při práci. Až teď si v souvislosti s tím vzpomínám, že jsem často bývala z iniciativy ostatních volena na post vůdce či mluvčího – někdy volena, někdy jsem tam nějak vplula, aniž bych o to stála nebo usilovala. No vida, to si ještě se sebou nějak prodiskutuju, hoho!

 

Vím líp, kdo jsem

Probrala jsem nastalou nabídku se dvěma kolegyněmi – ty mne podpořily – a bývalou šéfkou. Řekla, že jí vždycky bylo pro mé pracovní místo líto mého plně nevyužitého intelektu. A že jsem kreativní! A když tohle řekne největší arteterapeut v zemi, kreativní improvizátor a přitom vzdělanec v oboru, psychoterapeut a školitel psychoterapeutů, supervizor supervizorů, tvůrce etických kodexů a navíc úžasná osobnost, je to, jako by bohyně Athéna lítala nad Odysseem a držela nad ním v boji ochrannou ruku. Ona tedy ještě moje Athéna řekla, ať si rozmyslím, jestli tohle opravdu chci, dál se zašít tady v domě, nejít ven do světa. Má pravdu – já měla právě loni po jejím odchodu (který byl pro mě hodně těžký, protože jsme byly spolu den co den) dobře našlápnuto taky vypadnout, vylítnout někam, kde bych se uplatnila akčněji a za víc peněz. Jenže jsem to prošvihla. Asi jsem to prošvihnout chtěla…

To případné nově modifikované místo by už obsáhlo z mé kapacity víc, ale stejně by zbylo dost nevyužitého intelektu :-) i na volný čas. A to je ideální stav. Navíc se mi během téhož týdne událo něco převratného – v souvislosti s volbami mě konečně napadlo, jak zužitkovat obor, co jsem studovala. Asi jsem byla doteď tupá nebo nebyla ta správná chvíle a konstelace událostí a mého sebevědomí. Prostě mi došlo, že jsem celá ta léta studovala komunální politiku a podklady pro komunální politiku, i když se to skrývalo pod jinými jmény. A že tenhle obor nemusí být předpoklad jen pro místo úředníka nebo vědce, ale že můžu třeba (kdyby
ch náááhodou chtěla) vstoupit do strany Zelených a nabídnout jim své služby a znalosti a schopnosti, vypracovávat pro ně nějaké analýzy, kreslit tématické komiksy na jejich internetovou stránku nebo cokoli. – Doufám, že mě případní spolustraníci nenásilně nešoupnou do nějaké vůdcovské pozice, jak už se mi to tak stává; radši si ten vstup ještě rozmyslím. Podněty vítány!

Je možné, že by mi obojí najednou takhle doklaplo? Že by má studia nebyla nakonec úplně promrhána? Že by uplynulých pět let bylo také lépe zúročeno? Že by to byl začátek nové liščí éry?

 

* * *

„A už tu mám poznamenaný jen jediný poslední bod ve znění: velká úleva – že člověk takhle může psát šéfovi. Dost důležitý bod to je. Díky. Když si po sobě všechno přečtu, vysvítá mi z toho k mému překvapení dost sebevědomý text. Co z toho vysvítá tobě, nechám na tobě."

Tím jsem zakončila dopis šéfovi (ještě ho nečetl). Měla jsem potřebu mu napsat nějakou formu motivačního dopisu, osvětlujícího, proč jsem si navrhla právě ty okruhy budoucí práce, které jsem mu předložila. Dost intimní dopis – tenhle článek se skládá z jeho úryvků, je tu i dost věcí navíc a naopak pár detailů je vynecháno.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

168 komentářů u „Týden, co mě změnil

  1. Jdi do toho. Též můj sen, až jednou dospěju.:)
    Moc gratuluji, tenhle článek mi udělal velkou radost;).

  2. Liško, dávno jsem ti psala, že jsi nevyužitá, co se týče tvého intelektu-všestrannosti-kreativity.Navíc máš dobré vzdělání.
    Bez mazání medu okolu h…jsi na tom mnohem líp než já a zase bez toho abych byla namyšlená, to fakt nejsem, měla jsem kdysi různé možnosti…tehdy se mi s dětmi nechtělo do nějakého vzdělávání se, stačilo mi, co mám a nechtěla jsem si komplikovat život už tak pro mě komplikovaný..
    Došlo mi to, že bych ještě lecos mohla až když jsem onemocněla a nevěděla co teď..Přítelkyně (32 let) se pustila do všeho možného, má to dost společného myslím s tím, co můžeš dělat ty. Nabízela mi také s jednou hodně známou osobou v oboru místo, na které bych stačila, ale podmínkou byly různé výcviky, např, jeden za 17 000, je už dražší a bylo toho víc. Finančně jsem to z té nic moc rezervy co mám nemohla utáhnout, taky už si v mé věku moc nevěřila. A taky nebyla jsem si jistá, jak na tom budu dál zdravotně..O to méně se mi chtělo do toho investovat.
    Trochu líto mi bylo a nadávala jsem si, když jsem dvě dost důležitépráce psala za jinou kamarádku, která v té době nemohla, a výcvik by jí k níčemu pak nebyl, a ona – já uspěla velmi dobře. Protože to bylo z prostředí, které jsem důvěrně znala, nebylo to pro mě nijak těžké, jen vygůglit pár odbor. termínů, co z hlavy vypadly :)
    Tak po mých zkušenost..mohu ti jen doporučit běž do toho a držím palce.

  3. Vím, že ten můj kom. je dlouhý a taky o mně, ale to proto, že jsem ti na svém příkladu chtěla ukázat, že někdy se to prošvihnutí něčeho nevyplácí.

  4. Anino, naopak, to není dlouhý koment (není delší než článek :-)
    To je zajímavý. Už jsem vlastně pozapomněla, cos kdysi psala o své práci a šéfce, teď se mi to připomnělo.
    Vždycky jsem obdivovala ty akční lidi, co si toho naberou fůru, mají několik prací, jdou do něčeho – já spíš váhám, vždycky mám tendenci se předem vzdělat v oboru, do kterého bych šla (a tím to uteče), nehrnu se do nových míst a věcí, protože mám obavu, že tam nebudou tak skvělí lidi a tmosféra a to by mě ubilo.

    Cenově to bude spíš minimálně 17000 jen za rok, spíš víc, celkem asi ke 100 000 :( To je tak suma, co jsem prošustrovala rodičům… Takže bych potřebovala 200 000. uáááá.
    Na účtu mám teď asi 6000 :-))

    Gombo, díky.
    Planeto, díky! Zdravím! Co nového? Chybí mi už dlouho tvoje hravé geniální texty…

  5. Liško, mám radost, že se před tebou otvírají nové krajiny a možnosti, držím palce, ať to vyjde nejlíp, jak jen může.

  6. Liško, BĚŽ DO TOHO!!! Co ti brání? jedné mí dceři je něco přes 30. M8 dvě děti, stará se jak může, fakt MÁMA. Kdysi se dostala na spec. pedagogiku. Myslím, že tam by byla "doma" , Ale situace byla taková..nechci rozepisovat, že nakonec nenastoupila, kvůli situaci v jaké jsme zrovna byli, ne naší vinou.Dělala jsem co jsem mohla, aby jí to bylo dopřáno, ale sama se rozhodla, že to tak nejde a nepřesvědčila jsem jí.
    Dnes se hlásí taky na VŠ, přihlášku už má, na zkoušky půjde, ale stále má výčitky, že ošidí někde děti..máme to snad v genech..přesně můj případ s ní jsem to za dva roky dobrovolně vzdala.Neměla jsem to lehký, nebyl nikdo, krom kamarádek, kdo by pomohl a já trpěla výčitkama, že moje dítě to nějak odnese..a samo mi to do hlavy nelezlo :)
    Tak do ní hučím, že je v jiný situaci a i když berou jednoho z 10, stojí to za zkoušku a třeba i příští rok.

  7. Mimochodem, byla jsem to já :), kdo přesvědčil kamarádku ve věku mých dcer, aby neskončila gymplem, protože jsem věděla dost o ní, o jejích zájmech a schopnostech..Z toho mám radost a její rodiče mi děkovali už mockrát..Brala si půjčky, má jedno dítě.

  8. Liško, to zní výborně. Nakonec bude strana Zelených zrzavá.

  9. lisko, moc ti preju at do toho kolemjdouciho vlaku naskocis a jsi spokojena. rikas ze aktivne nehledas a ze spise cekas co se naskytne samo. a jak se zda tak ted se to SAMO nabizi.
    uplne na taliri. jen to snist.

  10. Nojo, naservírovalo se to znenadání. Uvědomuju si dobře tu konstelaci (a to jsme psala do dopisu šéfovi taky, tady jsem to vynechala) – kdyby neodešla moje šéfka, neodcházel šéfík a šéfem byl někdo jiný než šéf, tak mi to nikdy nikdo nenabíd a já bych sama si netroufla to navrhnout.
    – Ale zase bych šla pracovat někam jinam a říkala si, že je to tak dobře :)

    … no tak uvidíme, ještě to šéf asi nikomu nenadnesl; to jsem teda na pochybách, jak to ostatní uvítají nebo ne.

    A jestli vstoupím do strany zrzavých, to taky ještě nechám rozležet.

  11. Aspoň vidíš, že ty překážky máš hlavně sama v sobě. A opovaž si teď nějak "podrazit nohy". Ne ne, žádné výmluvy, vezmi příležitost pěkně za pačesy. Je takovejch hochštaplerů všelijakejch, co se hrnou na pozice, na který nemají a ani nemrknou. Zatímco ty na to máš a máš co nabídnout.
    A jestli bude i výcvik, tak tě určitě obohatí i osobně, nejen profesně.
    Držím ti pěsti!

  12. Přidávám se k jásajícím a přejícím, ale trochu to postavím na zem. Finance: když vstoupíš do strany Zelených, budeš ze svého malého platu platit ještě příspěvky. Bych to zvážila ještě. Když budeš sympatizant, můžeš jim kreslit komiksy atd. i tak. Pokud jsi studovala komunální politiku, tak mladé členy třeba "uč" (pořádej workshopy) komunálně politikovat. Vycvič se a můžeš to pak dělat i za peníze a i pro jiné.
    Ty výcviky jsou dobrý zejména k seberozvoji, ale taky hlavně pro ty, kdož je dělají, je to obživa pro lektory. Zjisti si, zda by tě k něčemu opravňoval ten výcvik a jestli se ti těch 100 tisíc vynaložených peněz vyplatí. Pokud by tě na výcvik poslala organizace za své peníze, to je jiná.
    Jsi nesmírně šikovná ženská, ale pokud se neuživíš tak, jak by bylo potřeba, pak je třeba to promyslet a začít využívat své talenty na práci finančně ohodnocenou. To není nic špatného. Záleží ti na smysluplnosti, na prostředí, na lidech …… tak nikdy z tebe nebude hrabivec, toho se bát nemusíš, napřela bych – být tebou – všechny síly na to, abys – když už jsi tak šikovná a kreativní – měla dost na svůj život, bydlení aj. Vem si tužku a počítej…… a u toho se raduj z nových možností, samozřejmě.

  13. Lenko, máš pravdu.
    S financemi a s těmi výcviky určitě – šéfka to taky říkala, ať si to rozmyslím, protože výcvik je sice prima seberozvoj, ale ani on k ničemu neopravňuje – tady u nás asi moc není, co by někoho opravňovalo. Třeba takové studium psychologie nejmíň ze všeho… Navrhovala, ať se zeptám jedné kolegyně, co učí na Psychoterapeutické fakultě, tam je výcvik i se základem, přehledem, podklady; teorií prostě no.
    A to by se teprve vidělo, jaká kombinace kursů nebo čeho by byla nejvhodnější…

    Být lektor čehokoli se mi vůbec nechce, protože, jak píše Eva, bych si připadala jako hochštapler. A ještě bych musela vynaložit velké úsilí, asi neúměrně velké vzhledem k ohodnocení, výsledku a hlavně k uspokojení. Toho se dost bojim. To je přesně to, z čeho bych byla ztrémovaná jako studentík.

    Evo, díky!

  14. – a dneska se trochu ostýchám potkat šéfa; protože třeba už četl ten dopis, intimní jak prase :-))

  15. 11. Lisko, co ja znam tak prilozitosti se behem zivota nabidne nekolik. k nekterym si clovek dopomuze vic a k nekterym min, ale pokazde to funguje formou nabidka poptavka.

    znas tem Murpiho zakon, ze clovek stoupa po zebricku kariery tak dlouho dokud se nedostane na misto na ktere nestaci. Tam pak zustane.

    Takze veskere tvoje uvahy zda na misto stacis nebo ne jsou predcasne. teda z meho pohledu je rozhodujici zda to delat chces nebo ne. Pokud ano, tak neni vubec namiste premyslet kdo bude rad a kdo ne, co si bude myslet a jestli to zvladnes protoze pokazde tam bude nekdo kdo si neco bude neco myslet :o)))a pokazde si muzes predstavit jako to ten nebo onen zvlada lepe. tak to je spatne :o)) Je mozne ze a to beru tak nejak moc v klidu. protoze jsem se pokazde v praci drzela pokud mi to neco prinaselo. nemyslim to hmnotne jako spise zkusenosti a neco noveho. kdyz jsem se citila neprijemne tak jsem proste sla dal nebo to zkusila nejak vnitrne zpracovat na prijemno. (to jde taky)
    co se tyce hrabani, tak si myslim ze i to patri k dobremu mistu. ja jsem treba antihrabos a musim se nutit abych si vyplnila cestaky a pak dostala neco za sluzebni cestu. Casto zapomenu a dostanu doma vycinino ze kvuli lajdactvi ochuzuju rodinu. nebo si zapomenu nechat proplatit benzin na sluzebni auto. ale tak to je, clovek musi myslet na to aby dostal zaplaceno za ten cas ktery nekde vynalozi. Vetsinou to ma sirsi souvislosti, kdo to plati a z jakych penez. zda ze sveho nebo spolecneho, nebo dokonce ze statniho. A jak ty rikas co ja prinasim druhym (za svoje penize). Urcite tyhle souvislosti taky vidim a motivuji me abych nedelala nesmysly ale jen veci ktere davaji nejaky slusny vysledek (pracovne) soukromne samopzrejme nadelam nesmyslu habadej. tam zas ten uzitek neni prioritni jako v praci, kde musi byt zaplacena hromada lidi z vysledku. doma chci mit klid.

  16. takove ty kecy jestli na neco stacis nebo nestacis hod prosim te za hlavu. tohle te nikdy nemuze dostat dal, naopak ti to podrazi nohy a vraci zpet. kdyz jde dobrodruh do dzungle nebo vystupuje na nejakou silenou horu tak se nikdy nepta zda na to ma. Protoze ho zene zvedavost a ocekavani, ze neco boud co jeste nebylo. takhle to vem. Skoc do toho. Neplati si zadne kurzy sama. to je teda moje rada. Pokud kolektiv bude mit zajem abys absolvovala nejaka skoleni a vycviky tak te tam dotlaci a jeste te bude premlouvat abys to udelala. a zaplati ti studium i cas.
    ty ale mas vzdelani a to vyskoke. mas zkusenosti. nepodcenuj se. nemas to zapotrebi. jsi kvalifikaovana.

  17. Díky ratko.
    Jestli to chci dělat: zkoumám, jestli to chci dělat samo o sobě, že mě to baví a snad mi to jde, nebo jen proto, abych "se vyrovnala těm, co to dělají," nebo jestli to chci dělat proto, že nic jiného zrovna není, že nevím, co jiného bych dělala. Jít někam jinam na pozici, kde budu pořád něco organizovat (pro někoho jiného), to už se mi zrovna znova nechce a tuším, že bych to flákala… ale bylo by to asi za lepší prachy.
    Tohle bych si organizovala víc sama po sebe než pro jiné.

    Jít úplně zpátky do původního vystudovaného – na nějaké místo pro absolventa – se mi taky nechce, už se úplně nemůžu vracet, neznám aktuální stav v oboru a když si to představím, jeví se mi to jako nuda a zoufale to nechci (ale to je jen představa, ne realita – tu neznám!).

  18. 17
    dík. Vidíš, to s cestou na horu nebo do džungle je dobrý!
    Mně se ale jednou v životě stalo, že jsem sice došla na vrchol, ale pak se musela vrátit stejnou cestou, nemohla jsem dál, na té skále jsem zůstala trčet, to bylo na mě moc a od té doby jsem měla deset let strach z výšek. Ale už nemám, pokud vím :)

  19. stejne se nakonec clovek rozhodne podle vnitrniho pocitu. vetsinou se nabidnuta sance neodmita. (teda pokud to sance je a ne vypocitavost z druhe strany)
    me desila naposledy predstava (kdyz jsem pred 5 lety natupovala do prace) ze budu muste delat 8 hodin denne. Do te doby jsem delala jen kdyz se mi chtelo. A uzivila jsem se dobre, melo to ale jednu nevyhodu. Clovek nebyl tak srostly s tim co delal jako ted kdyz tam vysedavam cele dny.
    a najednou mi dosla jedna vec. Jako divka jsem si prala jit delat vyvoj vefabrice (heheheh) abych prisla na neoc noveho co pomuze lidem v jeich kazdodennim zovte. jak naivni. a tak jsem si rikala. no to jsi teda dopadla. takove plany a koukni kde jsi. ve fabrice, hrabes se ve vecech kterym nerozumis a o kterych ani nevis jak je mas udelat. A v ten moment mi doslo, ze to je ono. delam neco co neznam protoze to jeste neni. jak to vytvarim a az to bude tak to bude neco uplne noveho. vyvijim. malem jsem spadla z zidle.
    prani se plni. clovekuse splni to co si preje. on se tak nejak pomalu k tomu sune. treba oklikama. ale uvnitr to je usazene a vede ho to. a dovede ho k tomu co chtel kdyz jeste netusil ze to co chce ma i nejakou konkretni formu. tu formu tomu nasadi ten jeho zivot.

  20. 20 ratko,
    to je paráda!
    "hrabes se ve vecech kterym nerozumis a o kterych ani nevis jak je mas udelat. A v ten moment mi doslo, ze to je ono. delam neco co neznam protoze to jeste neni. jak to vytvarim a az to bude tak to bude neco uplne noveho." – tyjo, plní se to!

    Dost mě potěšilo, že se ti stalo to náhlé prozření, že děláš, co máš dělat – to je dobrej pocit a navíc dává naději ostatním. Tybrďo!

    Jo, 8 hodin denně u mě tu srostlost vytváří, hlavně v tom, že během té práce dělám i takové pečující a údržbářské věci v domě (i když o hodně míň než naše sekretářka!) – to člověka semkne s místem, nejen s lidmi v něm, když na balkóně sází kytky, obstarává kočku se vším všudy atd. Mně vůbec nedělá potíže být tu i dýl nebo mimo prac.dobu, já to dělala asi ze všech nejčastěji, hlavně když jsem bydlela hodně blízko; jsem v tom dost zodpovědná. Třeba nepodávám maxivýkony a neoplývám střelhbitostí (protože ta se tady moc nechytá :-), ale zato nenechám nic a nikoho v luftě, když je něco potřeba. I v tom zřejmě ten šéf vidí moji hodnotu pro dům.

    Ovšem kdybych měla tři děti, asi by můj přístup k práci byl jiný.

  21. … ačkoliv on tři děti má a jeho přístup rozhodně není méně zodpovědný.

  22. Ratko, jen jí inspiruj :))) To je dob5e.
    Li3ko, p r o s í m t ě, ty se sun strachuješ a šéf se jistě tetelí :)
    Taky jsem byla takovej dost zodpovědníček ve všech těch domech…

  23. … no já se totiž dost pýřím, protože v tom dopise jsem vychválila adresátovy hodnoty, které domu (práci) přináší, a ještě dodala, že jsem to psala pod vlivem alkoholu a pak to chtěla smazat… takovéhle dopisy psát šéfům … :)

  24. nojo, ja o tech osmi hodinach psala fiktivne, vetsinou jsem v praci az do vecera :o/. Celkove to u me takhl enejak bylo cely zivot posazene. Sice mam vsechny hrozne moc rada, ale kdyz prijde takovy ten vnitrni tah ktery mi uplne zatemni mysl a vznikne posedlost resenim. To si beru vypocty do postele. Clovek si posadi do hlavy "problem" a ten mu tam pracuje dokud neni vyresen. V mem pokoji bylo vetsinou vsechno pokryto papiry a rozhazenymi poznamkami a ja se v tom hrabala a hrabala beze smyslu az se to utrepalo a najednou se to vyresilo. Nejsem systematik. ale to je jine tema.
    Kdyz je clovek posuk ktery touzi po objevech v neznamu tak to ze sebe nesetrepe ani kdyz bude mit deti, muze a rodice na krku. Protoze to pracuje samo. to neznamo ktere chce byt objeveno.
    Zkus Lisko trochu posunout uvazovani, nikoliv ve smyslu ze nekdo vidi a ocenuje tvoji hodnotu (sef, kolegove, otec) ale ze spise v tom ze se pohybujes rada v tom co delas a to nezavisle na svoji vlastni hodnote. Protoze tvoje hodnota ve svem dusledku je kolisava a zavisi pak na tom jako kdo te vidi a pak zkoumas jak te vidi a co si mysli az z toho cloveku muze hrabat.Teda tohle jsem musela jednou prekousnout a svoji hodnotu zahodit, prestat zkoumat zada teda jsem dost hodnotna.. I kdyz vim ze v akademickem svete je to dulezite, kdo co je a jaky ma titul, pozici, jak je hodnotny. Jeho hodnota se casem smrskne na plesniveho dedka a sedivou babicku, kteri nejsou pro svet vubec nic. dulezite je nakonec to, zda to co delali, delali radi. zda to fakt delali radi. Nikoliv zda byl ocenen, hodncen a cten. vidim to sama jak se tatinek tezko smiruje (nesmiruje) se ztratou techto vnejsich respektu. vytvari si snovy svet a hrabe mu z toho. ale jak rikam, u vas to muze byt jinak. Protoze ten respekt ma mozna i terapeutickou hodnotu. kdyz jse nekdo respektovan tak je i dobry terapeut. asi .
    ja mam tohle hodnoceni skutecne na haku. a ridim se jedine tim zda si me nechaji. Pokud si me nechavaji tak mi je uplne jedno jestli me nekdo vysoko hodnoti a zda ma o me dobre misneni. delam si porad to svoje a ziju si podle sveho. zije se mi tak mnohem lip nez driv. ale asi je to i vekem. at si kazdy mysli co chce.

  25. jinak muzi jsou jesitni, takze tvuj sef bude urcite rad jestli ho vychvalis. treba do nebe. on se bude pyrit taky, ale bude potesen.

  26. to nejhorsi co by se mi mohlo v zivote stat, ze bych musela pracovat nekde kde bych musela prestirat neco co nejsem. odsud bych utikala s nohama na ramenou.

  27. jinak se omlouvam za ty hromady pismen. je videt ze tema je mi blizke, ze jsem se nim tezkce prokousavala.

  28. Jo, to jsou dost přínosné komenty, ratko.

    [27]
    přesně tak – toho jsem se totiž obávala při poohlíženís e po práci jinde; že bych musela říkat něco jiného nebo jinak, než si v tu chvíli doopravdy myslím a chci.

    – Tady, kde jsem, si můžu třeba zpívat, můžu se zout a chodit celý den bosa,lehnout si na zem na slunce nebo si dát na hlavu plyšového slona a je to OK. Prostředí pro takové potřeštěniny není nikdy dost – neříkám, že dělám koniny denně, ale potřebuju mít ten pocit, že bych mohla a bylo by to v pořádku.
    Kdejací vrstevníci mě v dětství a mládí pasovali na cvoka a praštěného tvora. A moc jsem nechápala, proč. A proč se vůbec nad tím pozastavují. Jako by si nemoh člověk dělat, co zrovna má chuť – co je komu do toho, proč netancovat na ulici, třeba! Jako by to šlo jen ve vyhrazený čas na vyhrazeném místě nebo snad nikdy, aby člověk nevybočoval a neudělal faux pas. Pche. Tůhle!

  29. – prodávat vysavače bych teda nemohla. Vůbec nechápu, proč bych měla někomu cpát něco, o co si sám neřekl. Proč vyrábět nové a nové typy vysavačů. To je mimo moje chápání. Navíc nerada luxuju… Ode mě by nikdo nic nekoupil :-)

  30. Liško, nemáš zač. Přišlo mi, že sis v tom mém příspěvku našla právě ty negativní příklady. Žádný učený z nebe nespadl a oni snad nejsou hloupí, aby neviděli, že máš potenciál, ale ještě nevybroušený. Je pravda, že přitom všem svobodomyslném přístupu k životu musíš být občas praktická a myslet i na finanční ohodnocení. I když na druhou stranu je fajn znát někoho, kdo nemá na prvním místě peníze. Bohužel jsou v dnešní společnosti peníze měřítkem, které určuje hodnotu člověka (aspoň mám takový pocit ze svého okolí).
    A u toho výcviku jsem také myslela, že bys do toho šla spíš, kdyby ti to hradili v práci. No ještě to snad nějak vykomunikujete ke všeobecné spokojenosti.
    Pokud bys chtěla nějakou orientaci v psychoterapii, doporučuju půjčit si knížku Současná psychoterapie. Tam by měl být vyčerpávající přehled současných směrů. Pak budeš moci lépe rozmýšlet o tom výcviku.

  31. ode me taky nikdo nic nekupoval i kdyz jsem to kdysi zkousela. ale hned zjistila ze to neni prace pro me. kdysi jsem neco prodala draz. a doted si to vycitam. ta pachut. vsichni me chvalili jak jsem skvely obchodnik a me bylo na bliti a k zbliti. tohle neni moje parketa.

    ale jsou lide rozeni obchodnici a dela jim to radost. bavi je prodavat. me nebavi ani prodavat ale ani kupovat. nejradeji neco nachazim a pak to pouziju. dodnes nosim stare hadry ktere nikdo nechtel (ani charita) a tak jsem si je vzala a dodnes je nosim. treba i do prace :o)) taky jsem cvok. rada vyuziju veci ktere jsou jeste funkcni a ktere uz nikdo nechce. TEda krome me :o)

  32. Lisko, napis jak se to vyviji. Jsem same ucho. pardon oko.

  33. Evo,
    jojo, o existenci té knížky vím. Ale i bez ní vím některé směry, do kterých bych nešla a asi dvě možnosti, do kterých jo. Uvidíme, probereme.

    Jak se to vyvíjí?
    No se šéfem jsem se dnes jen letmo viděla dvakrát a dost se na mě usmíval a zářil, to jsem si tak stihla všimnout.

    (uáááá, já takový diskrétní loajální mlčenlivec tady teď píšu o nenápadně práci, to je teda ošemetnost!)

    Ve středu ráno, pozítří, je setkání teamečku, kam přijde i šéf a kde je hotov předložit moje návrhy (nebo svoje nebo naše? :-)
    Jsem napnutá a žádostiva, jak se bude debata vyvíjet, co na to členové teamu a hlavně odcházející šéfík. Protože ten netuší. Ale koneckonců tu nebude. Je docela v blbý situaci – má právě teď fůru zařizování nad hlavu a do toho aby plánoval odchod, změnu práce – a ještě budoucí koncepci po svém odchodu; pokud ji nenechá jen na těch, co zůstanou. Blbá situace. Asi mu zítra radši zksím naznačit, že jsem vymýšlela se šéfem varianty, kdybych neodešla…
    – nevyvíjí se tedy fakticky zatím nic, leda v myslích a pocitech některých zúčastněných.

  34. ad 34 "o nenápadně" má být "nenápadně o"

    – jinak překlepy vítány :)

  35. Tyjo, teď jsem začala být úplně nabuzená a těšit se a jsem plná energie! Potřebovala bych přihrát nějakého skvělého muže (ne kolegu) a zamilovala bych se do něj se vší vervou natošup :-)))

    Cítím vděčnost k šéfovi, protože on je původce toho.
    Pro moji bývalou šéfku bych taky udělala téměř cokoli, protože jsem k ní cítila vděčnost nejen za to, že byla moc dobrý šéf, a za to, co mi všechno dopřála zažít nadplán ze své dobré vůle, ale už jen za to, že mě tehdy přijala jako svoji asistentku. Mě to dostalo z bryndy nahoru a začaly se dít věci. (Tyjo, abych to teď ve své nabuzenosti nějak zase s těmi "věcmi" – tudíž s chlapama – nepřepískla…:-)

    Toho šéfa mám dost ráda; vždycky na mejdanu spolu zbydeme poslední :-)) a někdy ještě s mým mladším kolegou, co ho mám taky dost ráda. A kdyby záměr klapnul, znamenalo by to bližší spolupráci právě s nimi dvěma (a hodně sama samostatně, to jo) a to by předpokládám mohlo jít jako po másle. Jééé, to by bylo něco. Nechci to zakřiknout.

    Kam já dneska večer napřu svůj elán?
    Šla bych se někam vytancovat!

  36. já se ke gratulacím nepřipojím a myslím,že není co slavit,já to vidím jako cestu do pekel.
    Důvěra k šéfovi,investovaný prachy,dokonce politika…
    Jen to první…na vánočním večírku mi takto šéf,dokonce nadnárodní,plácal po zádech,sliboval široké obzory…a jen díky tomu,že jsem byl přiožralej mi ukecal,abych mu překládal a on jako "jeden z nich" sedl mezi proletariát(většinou tam byly ženský) a sliboval jim totéž.
    Za dva měsíce jsme všichni měli výpověď a holky si to samozřejmě neodpustily,aby mi to připomněly.Jen tak decentně,jako dámy kterými byly-jedna mi říká "vidíš Saulíku,jakej jsi byl kokot?"
    A já zklopil zrak a říkám "byl,byl Maruško".
    Ale nejsem ublíženej,nakonec díky za tu lekci.
    Zase jsem si uvědomil,že věřit můžu jen sám sobě.
    Možná ještě své mamince,to mi říkal už kdysi otec,že na světě můžu věřit jen jemu a mámě.
    A navíc jsem musel prodělat tu proceduru o které Liško píšeš,jako nabízet svý CV…je to hnus,ale časem jsem to začal brát jako hru.Sedm pohovorů-to už člověk buď zcvokne,nebo najde svou cenu bez ohledu na šéfy,na jejich požadavky, pořád stejně přiblblý otázky personalistů(hlavně personalistek)…
    Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl,že tohle musím absolvovat,tak bych se připosral strachy a hnusem,dnes se tomu směju…hra,pitomá hra pro pitomce,ostatně tak jako všechno.
    Naštěstí jsem byl i v této hře úspěšnej,protože dělat ze sebe pitomce mi nikdy nedělalo problémy.
    No ale jinak přeju,ať si toho elánu i nové práce užiješ,ono je lepší Lišku nějak rozumně zaměstnat,aby neměla roupy:-000):
    http://www.novinky.cz…-liska.html

  37. Liško, napři svůj hudebně/juchací elán na zítra:

    LUCKY DRAGONS
    úterý 8.června 20:00

    klub 007 Strahov

    "Luke Fischbeck a Sarah Rara jsou po celým uměnímilovným světě známý a uznávaný jako duo LUCKY DRAGONS a právě takhle se představili vloni poprvé v Česku na festivalu Creepy Teepee v Kutný Hoře. Zatímco vystudováná literární teoretička Sarah se kromě L.D. věnuje grafickýmu designu, vydávání artovejch zinů a taky výrobě home-made šperků, je to hlavně Luke, kdo stojí za vymejšlením všemožnejch podivuhodnejch elektronicko-archaickejch instrumentů, který pak předkládají k ozkoušení divákům na komunitně založenejch, interaktivních a pokaždý jinejch performancích Lucky Dragons. Nemělo by ale uniknout, že první nahrávky Lucky Dragons vydal kolem roku 2000 právě sám Luke. Těžko říct, jestli je právě probíhající turné, na který se Luke pod hlavičkou Lucky Dragons vydal bez Sarah, nějakou novou fází tohohle projektu, přirozeným návratem na začátek nebo prostě běžným úkazem, protože Luke takhle rozhodně nehraje poprvé. Svoje přístroje, mašinky a možná i batohy plný kamenů, jejichž ozvučením dohání k slzám dojetí muzikology a ctitele hudebního experimentu a normálního diváka chytře baví, vybalí v úterý 8.června na Sedmičce."

    http://www.myspace.com/luckydragons

  38. Saule [37]
    díky za zkušenost! Zní to pesimisticky, ale je to realita – spoléhat se na něco a někoho, že je to už hotovka a ruka v rukávě, to nejde. Však taky mě čekají další úvahy a debaty a dohadování o směřování nejen mne, ale hlavně toho celého pracoviště…

    Ať to dopadne tak, nebo půjdu jinam (kam???), tak doufám že s čistým štítem – něco můžu nabídnout, něco je mimo moje možnosti a tužby, něco mohou nabídnout ostatní, probere se, jestli to jde vůbec dohromady…

    Do toho se možná zase postěhuju jinam (kam???) – spolubydlící každopádně. Ještě bude sranda :-)

    [38] dík za tip –
    Lucky Dragons; navrhnu to spolubydlící. Ráda si s ní chodím vyrazit.

  39. Jak se TO vyvíjí:
    šéf odepsal hned ráno (našla jsem to až večer), že děkuje za odvahu a upřímnost a že se uvidí, že budem dál zkoumat možnosti atd. – teda tohle zní formálně a suše, ale ta odpověď taková nebyla.

  40. "budem dál zkoumat možnosti atd"

    Ač to tak nevypadá,byl jsem kdysi(doufám,že už nikdy nebudu)taky šéf mladých kreativních slečen(a paní:-))
    Naštěstí jsem byl tak krutej :-0) šéf,že by je ani nenapadlo psát mi intimní dopisy:-),ale ohledně této odpovědi mám jasno!!!
    Kurňa Liško…ve všech bajkách jsi nejchytřejší zvíře,tak se toho drž i ve svým životě:-)!!!!

  41. A co tím chceš říct, Saulíčku? Asi jsem tupá. Něco o intimních nejendopisech snad?

  42. Držím palce. :-)
    (To jen abys věděla, že tu jsem a čtu, páč všechno ostatní už asi napsali ostatní. :-)

  43. Liška euforická! :-) A jejda, to je nadělení! :-) Nezapomeň, že liška, než někam vleze, dobře všechno oňuchá. Proto bývá označována za chytrou. Chce to klid a rozvahu, abys neopominula něco podstatného. Do plusu i do mínusu. Dobrou práci i mužského si vybíráme v klidu. (To říká ta pravá, jasně, ale jen zkušeník se stavy euforie, ve kterých se páchá kdeco, z čeho pak bolí hlava, ví, co říká.)
    Dopadne to dobře, neboj.

  44. Jó, ty euforie, to je vždycky lístek do p…
    Jenže mně se tak líběj, že to většinou risknu.

    Ale teď ne-e, musím s rozvahou, protože se do toho bude ještě míchat spousta lidí. Stejně jsem zvědavá – obavy teď už ustoupily zvědavosti.

  45. ad 47: Já si každou změnu představuji asi takhle: Vzpomínáš na houpání na kruzích? Tam je vždycky chvilka, kdy se člověk zastaví, než zase změní směr. To je jediná šance bezpečně seskočit. Jinak padne buď na nos nabo na záda. Ten nulový bod je dobrý vychytat a pak naskočíš, seskočíš, vyskočíš … a jsi tama bezpečně. Když se to nevychytá, jsou problémy. Proto je dobrý ten klid. Poznat bod optimálního seskoku, kroku, změny, kdy reagovat a jak.
    Oslava bude, až budeš stát pevně na zemi, ruce nahoře a zazní potlesk.

  46. A pak jsou ještě tací, co umějí z letu na kruzích či hrazdě udělat let sebe sama vzduchem a chytnout se za ruce tam na druhé straně… :-)

  47. ten kdo spoleha nejsvic sam na sebe nemuze byt zklaman a nemuze udelat chybu. Jasne, nekde je nejaky sef a nejaka nabidka. a tamten znamy a znamy znameho. a henten rikal. jenze nakonec vsecko plyne prirozenen svoji cestou nezavisle co kdo rikal a chtel a sliboval a planoval. takze cumak a fousky nastelovat, usi naspicovat a oci zamrit. To chyceni prilezitosti nebude zalezet ani na sefovi ani na tom co rikaji kolegove, ani blogri a naseptavaci. ale jedine co by melo rozhodovat je tvuj vnitrni hlas. nezavisle na vsech seficich i kdyby meli byt ze zlata. zejmena pokud jsou ze zlata. o to vic muzou zmast zdrave smysly.

  48. Ještě něco můžeš :)
    Nebo mailem klidně náměty…

  49. staci rict, k cemu chces pritlacit, a ja te pritlacim :-)

  50. 43:
    jéééééééé,lištice zrzavá,císaře Zikmunda pohrobku,tak krásně mi už dlouho nikdo neoslovil:-)))
    Šéfa se prosím na nic neptej,jen sleduj jeho výraz a buď ledově chladná.
    Šéf se bude pasovat do všech možných rolí a když to vydržíš a nedáš mu šanci,tak mu z tebe jebne a ty nastoupíš na jeho místo(s jeho platem):-)

  51. 57:
    Depák, todleto šéfovat, to je facha. To jsou mi fórky.

    Ty děláš, jako bys měl prokouknutý prototyp jakéhokoli šéfa naveskrz :-)
    – prý na nic se ho neptej, jen sleduj jeho výraz (hmmm – to je pravda, to jsou dobré rady, to beztak udělám) a buď ledově chladná. Já, jo?
    Já jak se na něj kouknu, tak se usměju, to jináč nechodí, my jsme si celkem přátelsky nakloněni. V tom případě jsem pro kooperační strategii – tzn. kdyby náááhodou měl někdo něco proti, udělám si z šéfa spojence a pak se uvidí :) Lišky jsou mršky, to se ví.

  52. hmm, a odchazi sef vubec? To chce organizovat svym oveckam zivot i po svem odchodu? jakoze tam uz vubec neni ale vsecko vidi :o))

  53. Já jsem to pochopila tak, že odchází jen "malej šéfik" teamečku. Ten velkej šéf celýho baráku, co je s Liškou patrně kámoš, zůstává.

  54. 60 to ja jsem pochopila tak, ze odchazi velky sef a jeste nez odejde tak chce udelat po sobe poradek. Jakoze vsichni zustanou v dobrych rukou.

  55. tak to je mi konecne jasne, ze sef nechce abys odesla. protoze taky zustava. Kdyz jsem myslela ze odchazi tak mi to furt nejak neladilo :o)))

  56. Můžete-li se vzdělávat, neváhejte.Profesní život je kupodivu až moc dlouhý – na rozdíl od toho soukromého, který rychle a stále rychleji utíká.
    Měla-li byste jakékoli pochybnosti o dalším vzdělávání, napište si na papír dvě čísla: počet roků plánovaného vzdělávání a počet roků, které Vám po ukončení tohoto vzdělávání budou ještě chybět do důchodu.
    V této souvislosti doporučuji také podrobnější seznámení se s zákoníkem práce č. 262/2006 Sb., konkrétně s § 227 až 235.
    A k tomu studiu Vám přeji úspěch!

  57. ad65
    "v této souvislosti"
    Vám přeji paní Liško hodně psychické odolnosti:-)))))

  58. Díky, Milane.
    Zákoník práce, no to jsem zvědavá, co tam najdu.
    Když spočítám, kolik let jsem se vzdělávala ve školství, je to už 20 (s mateřskou školkou 23):
    8 let ZŠ
    4 roky gymnázium
    5 let VŠ
    3 roky doktorandské (a půl roku mi pak ještě zaplatili navíc z katederních peněz, jenže já stejně zběhla a dizertačku nenapsala :-()

    + nějaké ty kurzy na jazykovce a tak, to se nepočítá do let.

    Tak to mám asi zas počítat od nuly, což? :-)
    Takže zbývá tak 30 let pracovat na plný úvazek.
    Nějakých 5 let vzdělávání je jako nic, to si klidně hodím víc. Ale to se stejně nedá srovnávat, protože to nikdy už nebude "řádné denní studium", to je neporovnatelné…

  59. …krom toho do čehokoli, co připomíná školu, už bych teda nevlezla.

  60. Jak se to vyvíjí:Nevyvíjí se nic,
    šéf tu dnes nebyl. Tak jsem trochu vypadla z konceptu a myslela na jiné věci. Chtěla jsem hodit řeč s odcházejícím šéfíkem, ale nestihlo se to.
    Trochu jsem se teď naprdla, že všichni najednou rychle vypadli a nechali mě tu poslední. Jestli budu ráno na šéfíka přednasraná, tak nic moc. To jsem ale ještě nikdy nebyla :)

  61. Jak se cítím:Přečetla jsem si svůj článek (ne, normálně to nedělávám :-) psaný před měsícem, o tom, jak se mi nechce hledat novou práci:
    http://www.liska.bloguje.cz…t.php

    a ještě víc mi pak vysvitlo, že opravdu nechci hledat novou práci. Že v tom nebyla jen nějaká lenost nabo bázlivost.

    Kdybych měla použít otřepanou metaforu a brát si do huby srdce (hahá, to je vtipný! jak mě to napadlo?), řekla bych, že moje srdce je tam, kde pracuju teď. Nebo vkusněji – že mi leží na srdci, aby to v domě nechcípalo, něco se tam dělo a aby bylo zabezpečené všechno, co má být. Že mi záleží na té práci všech jako celku.

    A mrzí mě a úplně bolí, když vidím, že někdo zrovna už má všeho nad hlavu a už nemůže všechno dozabezpečovat; když jen udržuje minimální chod, protože na víc momentálně nemá kapacitu. Žádný člověk tím není poškozen, to vůbec ne, ale ten celek, atmosféra jo. A o to se snažím já, aby fungovalo, a mohla bych i víc – jestli klapne můj záměr a bude jednohlasně přijat.

    A připadá mi, že lidi s přístupem jako já, mají zůstat, kde jsou, nechodit pryč, to by byl nonsens.

  62. Liško, no..nevím, jistě to je pravda, ale jen do určité míry.
    Pracovala jsem osm let na místě, co mi bylo lidsky hodně blízké a jak na míru. Jenže, viděla jsem, co jsem vidět nechtěla a prala se s tím, hledala cesty přes lidi..nikoli práskáním, jak to nevidět. Měla jsem taky jeden čas,kdy jsem dělala i jinou práci, opravdu i 11 dvanácti hod. náročných služeb za sebou. Nevím, jak jsem to nejen já vydržela. Při noční bylo období a dost dlouhé, kdy jsem měla na starosti sama i 70 lidí, což bylo i nezákonné, většinou slepých, ležících a několik retardovaných. Mockrát jsem slýchala proč to děláš za ty peníze a dřinu. Práce byla opravdu náročná a to jak fyzicky, tak i psychicky. Pořád jsem tvrdila, že tam patřím. Peníze směšný, ne vždy vděk, ale když už tak mě opět povzbudil. Přesně, byla jsem přesvědčena ještě s několika lidma, že tam patřím a nemohu utéct, ale bojovat, aby…
    Díky vlastně vedlejšákům jsem poznala, že mohu dělat i práci, kde nedávám převážně jen já sebe, ale něco se dostává i mně a ještě za úplně jiné peníze. Beru je jako prostředek k přežití a občasnému užití si jich, rozhodně nejsem typ, co je shromažďuje ani nemám z čeho. Po nemoci už bych to nezvládala. Ale po tom domě smutku se mi stýská často..Kdybych měla prostředky, chtěla bych mít takové zařízení, kde by to fungovalo podle mých představ…a pro lidi, bez uštvaného personálu. Moc lidí se tam nehnalo a když poznali..odešli, nebo museli být odejiti..

  63. Je fakt, že jsem byla na jedné lodi s těmi, co se na mnohé nemohli dívat, včetně ředitele a něčím se pohlo, ale co mám poslední zprávy, poté, co ředitel zemřel, šéfová a ti další odešli, změny jsou..ale, jen ty z nařízení státu, dle EU, ale to ovzduší co je tam teď, lidi ještě víc rozdělilo..

  64. ****Kdybych měla použít otřepanou metaforu a brát si do huby srdce***píšeš, myslím, že to tak dělám pořád, často se to i nevyplatí, ale mnohokrát nakonec hodně :)

  65. dík, anino.
    To zní jako rozporuplné ovzduší.

    U nás teď je naopak nadějná atmosféra celkově, nové pojetí, větší soběstačnost a samostatnost a to je příjemné a příznivé – po období táhnoucích se ne zrovna nadějných vyjednávání…

  66. Zítra ráno to přijde – setkání teamečku!
    Co já si vezmu na sebe…? :-))))

  67. offtopic: Liško, každopádně dvakrát měř a jednou řež, tudle recenzi jsem dneska napsal na ten geniální tip, co jsem ti včera dal… http://www.last.fm…_z%C5%AFstane.

    Dobře že jsi zůstala v noře.

  68. Ruliso moc děkuju za komentář 49. Budu si ho pamatovat. (Odvčera mi to leží v hlavě …)

  69. ad-76, liško, ano bylo rozporuplné a nezdravé. Kdekdo to vzdal. Nechtěla jsem. Teda jo, mockrát jsem si říkala tohle ne, ale nechtěla jsem opustit tu loď.
    Pokud je na té tvé naděje a příslib toho lepšího, proč bys ji pak opouštěla…zrovna ty…myslím, že je to tvá srdeční záležitost, jinak už bys byla jinde. Držím palce liško.

  70. ad-80 Jj. Emko, pěkný…taky jsem se zamyslela ;)

  71. Asi je člověk nejvíc platnej a spokojenej tam , kde se cítí jako ty, měla jsem to taky tak. Pokud nikdo neumoří tvou snahu a nadšení a na víc si povšimne, že se toho dá využít, tak není o čem..
    Jo, liško, nedávno jsem vyslechla náhodou, nedala se neslyšet, v jedné restauraci debatu jisté politické strany a s jejími ne neznámými "vůdci". Shodou okolností měly ty hlášky dost společného s výše zmiňovanou stranou.Normální malá konference-domlouvání se co kde a jak na koho v rest.kde bys to nečekala. Bylo mi fakt fyzicky blbě.I z jejich neprofesionality.., nebo si snad mysleli, že okolo jsou samí blbci, co nic nechápou..

  72. navíc..oprava,a je toho jistě víc těch přehmatů..sorry.. už se mi toho dost z hlavy vypařuje

  73. tak sï jdu hlavu provětrat, ale s dětma a v horku to asi moc nepomůže :))

  74. 83. kdyz je clovek prilis zavisly na dobrych vztazich a lidech tak je hodne zranitelny. teda ja to takhle zazila a rekla jsem si ze vnitrne musim posilit zejmena sama sebe. Abych vnitrne nemusela resit kdo komu a jakym tonem rekl. Kdo co rekl me a komu ja co. Aby to pro me nebyla zadna zasadni vec kterou bych se musela jeste krome vlastni prace zabyvat. kdyz jsou vztahy dobre tak jakoze bonus navic. ale urcite bych to nebrala jako rozhodujici. Protoze to je tolik faktoru a tolik podminek. to se neda uridit. prilis moc zavislosti. a malo samostatnosti.

  75. ad-85, jasnej důkaz.. a to jsem se snažila :)), tak čau..

  76. jj. ratko ahoj, hodně pravdy se mi na tom zdá, nebo je to i tak..posílit hlavně sebe..Sama jsem založená tak, že ze včeho nejvíce mi v životě záleží na vztazích mezi lidmi, dobré vztahy jsou pro mě MOC, místům, nebo lidem, kde to nefunguje se vyhýbám, ano, proto, že se nechci zbytečně zraňovat a proč ? Ve světě se děje lecos, co se mi nelíbí a někdo to akceptuje jako skoro normál, a někdo ne. Stačí mi můj malý svět, co má snad každý, kde to pokud možno funguje. Myslím, i často jsem slyšela, že život je především o vztazích mezi lidmi, odtud se odvíjí to ostatní. Nemyslím si, že chtít mít okolo sebe dobré vztahy nutně vede k závislosti a nesamostatnosti, možná , že naopak v takovém prostředí se člověk snadněji projeví se vším všudy. Ahoj, musím jít..

  77. taktak Anino, doma si clovek ty dobre vztahy vytvari dlouhodobe. jenze mimo domov je to casto ruzne a meni se to stale. ne proto ze by lide byli spatni (nemyslim si to) ale spise jsou ruzni a vidi svet ruzne. prichazeji a odchazeji. kazdy se diva svoji optikou a tahle optika muze mit byt pro nekoho s jinou optikou zranujici. Kdysi jsem utikala z "bojiste" kde mi nebylo dobre. Ted zustavam a snazim se tohle prostredi vnimat a prijmout jej v ty podobe v jake je. aniz by to ve me vyvolalo negace. naopak, cilem je vnaset mir, rozpoustet negace. harmonizovat. ale to je jine tema. dulezite pro me. a rec je o Lisce a jejim prostrdi :o))

  78. ratko, ok, pokud musím a není zbytí, taky se snažím najít to lepší..jasně, že každý má ten pohled na danou situaci trochu jiný. Někdy i z toho co člověku se zdá n ejprve nepřijatelné..i na tom může najít část něčeho pozitivního. Pokud se tak ale nestane, a mám pocit, že vše je marnost nad marnost i přes nějakou snahu, nemá význam přesvědčovat přesvědčeného, nebo zpětně on mě.

  79. [86] ratko,
    jo, to je zajímavé a teď mi to vyvstává…

    [88] anino,
    taky pravda.

    Já zase zjišťuju, že se hodně identifikuju s prostorem, dřív, než se stihnu sblížit s lidmi, než je lze stihnout poznat. Vlastně hned jak jsem nastoupila, začala jsem s kuchyní, prostorem, orientací v něm a jeho využitím pro druhé, společnou prací pro ten prostor a lidi v něm. A vidím to i teď, že se chovám hodně zodpovědně k tomu domu – asi to není jen zvyk z doby, kdy jsem bydlela co by kamenem dohodil a mohla do práce skáknout, kdykoli bylo třeba. To teď si ce už nemůžu, ale pořád jsem tam hodně k dispozici. A to je to, co mě baví.

  80. Jak se TO vyvíjí:Je to začátek. Setkání teamečku (včetně šéfíka) spolu s šéfem ráno proběhlo, nahodila se témata k budoucímu jednání, výhledy, náčrty, směřování, smysl … došlo sice na variantu, že bych zůstala a přeskupila si náplň práce, ale nedošlo už konkrétně na to, jak.
    1) Někteří zatím nevědí, nemluvila jsem s nimi o styčných bodech spolupráce.
    2) šéf je srozuměn s mými návrhy a zřejmě hotov za nimi stát se mnou, když já budu chtít,
    3) jeden člověk mě spíš hnal do role manažerské, práce na projektech nebo nějaký jednatel s vedením (copak ty projekty, s těmi počítám, na tom participovat chci, ale jinak se chci zaměřit trochu víc na práci s lidmi).
    4) jeden člověk se ptal a zajímalo ho, jak by to se mnou bylo, ale nestíhalo se, tak jsem ho bohužel troch uodpinkla, snad ne nevhod…

    Toť vše. Zítra večer mejdan s kolegy, tak uvidíme tam :-)

  81. Je jasně vidět, jak ty společné diskuse mohou i hodně nabourat moje představy:
    například když šéfík odejde a do jeho pracovny se přesunou jiní členové teamečku, už to bude osazeno, nebude pusto, něco se dít bude – kdežto bez toho by bylo jasné, že to je na mně, že já musím a mohu být ten, kdo vytváří dění v prostoru. Takhle ne a to hraje trochu v můj neprospěch.

    Že mě to nenapadlo: to se přece nabízí, že se do šéfíkovy pracovny (tj. ke mně a do prostoru patra, o který jde) přesune někdo jiný…

    Na druhou stranu to od těch, co v pracovně budou, vyžaduje určitou angažovanost, věnovat svůj čas nenadále zrovna těm a tomu, co je potřeba. A to se neví, jestli oni by dělali, to nejde poznat předem. Já to dělám a mě to právě těší.

  82. … zkrátka je to ještě hodně otevřené.
    Bohužel mám tendenci couvat a vzdávat se toho, co bych chtěla, ve prospěch toho, co dům potřebuje – resp. co ostatní řeknou, že dům potřebuje…
    V tomhle myslím, že jsem ale na jedné vlně s šéfem, že ty potřeby domu chápu szejně jako on, víc než jako ostatní, kdo tam jsou. Ale těžko říct, já jejich podrobné stanovisko ještě neslyšela, ještě je to předčasné soudit.

  83. ad 94 bylo divně rychle formulováno:

    chtěla jsem říct, ne že chápu potřeby domu víc než ostatní, ale že je chápu asi podobně jako šéf, kdežto je možné, že ostatní je chápou trochu jinak :)

  84. [79] michale,
    četla jsem tvou recenzi – jít na jednu písničku a zaplatit za celý koncert, to by mě taky naštvalo a možná bych se vyjádřila ještě víc sprostě než ty. Asi hned na místě!

    Jinak – nezůstala jsem v noře, spolubydlící něco měla, přišla až v osm večer a pak jsme razily do hospody.

  85. ad 91, jj. liško, taky si uvědomuju, že úplně prvotní u mě bylo, co je to za dům, v čem tam mohu být užitečná a jestli vůbec.,.. Rozkoukávání se po lidech, kteří tam jsou a sžíváním se s tím, jak to tam funguje, ev. nefunguje, následovalo až pak souběžně při práci.

  86. :) To se stal dávno.

    Nojo, teď jsem toho plná a potřebuju si novinky pořád probírat – dneska jsem to nahustila do jedné kamarádky na kafi, do druhé kamarádky s kočárem venku, do spolubydlící už dávno a pořád dál… :) a jsem ráda, protože dřív tahle cesta svěřování, mluvení, sdílení nebyla pro mě schůdná. Teď už jinou nechci.
    Klidně promílejte i tady – jestli to teda ještě někoho může oslovovat, tohle moje mletí – zvlášť, když se toho moc nového neděje.

  87. … nojo, samozřejmě taková navázanost na místo a lidi je i ošemetná a snadno a brzo se mi to může v celé síle ukázat :( Ale to taky přežiju, proč ne.

    Myslím, že moje nadšení zná míru – že nejsem bezhlavě a slepě zaměřená na nějakou svoji představu budoucnosti, že ji nechci tlačit a protlačit a nutit někomu bez ohledu na okolí, to teda nechci. Ani tu představu ani pak tu realizaci, nejsem žádný nátlakář, naopak čekám, o co si kdo řekne, co vyplyne ze situace, co se ukáže jako potřeba (vzešlá od klientů i kolegů i prostoru) – na to pak reaguju, to dělám. A to mi taky připadá jako optimální způsob práce na tom místě, kde jsem.

  88. čtu teď 97:
    anino – nojo, to je ono, akorát jsem to napsala o hodně zdlouhavěji než ty :)

  89. Klidně si tady budu psát zdlouhavě sama pro sebe, aspoň se mi leccos ujasní. Jen mě trochu mrzí, že kdybych to měla formulovat ústně, tři čtvrtiny zapomenu, včetně zásadních věcí, a zbytek sdělím chaoticky a emocionálně a nakonec nepoznám, jestli to bylo druhou stranou správně pochopeno. Ještě že existuje vynález písma!! Blahořečená tabulka klínová (nebo které písmo bylo první…) !!

  90. lištičko, já si tu s dovolením budu taky psát co chci jo :))
    Dělám občas práci už dost dlouho, kde mám sice za čas, který ji věnuji dobře zaplaceno a podmínky, kdy ji budu moci udělat si prakticky domluvou určuji sama. Až ve finále je až moc , tedy na mě hektická a padám na hubu. Je fakt, že jsem vděčná, za důvěru co mi dali, že to zvládnu, že nejsem brána jako pitomec. A dozvím se mnohé, o čem bych neměla ponětí..na vlastní kůži. Je to práce, co má jistě dost velký smysl pro jistou skupinu lidí. Má smysl tím, že spočívá vlastně v jejich satisfakci. Ale jako všude u různých projektů..nabalí se spoustu bahna, kdekdo pomůže jen pro zviditelnění se a klade si podmínky, musí se dělat kompromisy, aby se to dalo vůbec realizovat. Ale ten pocit užitečnosti se nedá srovnat s prací v tom mém domě i za těch pár korun. Ale jsem v situaci, kdy občasný přivýdělek potřebuji a vybírat si zrovna nemohu…

  91. Emko, díky, poslední dobou na tebe vzpomínám docela často, i když poněkud obloukem, poté, co se mi v práci na stůl vrátila na předělání zakázka pro A69. :-)

  92. Lisko, to je velice zajimave co pises. Zazila jsem osobne dva typy komunity. Prvni byl dum s postizenymi lidmi, kde existovala dobre provazana armada terapeutu a opecovatelu. (jednou z tech opecovatelu jsem byla i ja) Klienti byli nesvepravni na rozdil od tech co se o ne strarali. Zvlatni prostredi a zvlastni atmosfera. Uz jenom z tohodlenc rozdeleni sil. (nesvepravni versus svepravni)

    Pak jsem zazila komunitu cirkevni, byl to taky dum se spoustou obivatel, ktery pusobil jako velka rodina. Tato komunita musela vypracovat sit vnitrnich pravidel jelikoz se do domu smelo volne prichazet i volne odchazet. Ten kdo prisel byl demokraticky prijmut zbytkem komunity. Zde ale byli vsichni svepravi a pravidlum se teda podrizovali dobrovolne jelikoz dodrzovani pravidel bylo podminkou setrvani v rodine.

    V tomdruhem pripade byla atmosfera rodiny mnohem svobodnejsi ackoliv cirkevni. Kdo chtel mohl odejit. Presto zustaval jelikoz se v rodine citil dobre. Co se tyce typu tak zde zili uplne vsecky mozne typy, i manzele.

    Chci tim rict, ze bylo pro me neuveritelne zajimave pobyvat v obou komunitach. Pricemz ta prvni me jako nezkusenou uplne omracila svoji nerovnosti mezi bydlicimi a jejich opecovali. Jasne, tahle nerovnopravnost vyplyvala z veci samone ze obyvatele byli zbaveni svepravnosti. Ale byla to pro me palba. Jen fakt, ze takovi lide (nesvepravni) ziji bezn ekolem nas. A ze ti svepravni maji nad nimi absolutni moc.

  93. moje pusobeni v dome s dusevne postizenymi skoncil mojim odstehovanim. Kdybych se neodstehovala tak bych absolvovala petilety terapeuticky vycvik (uz jsem byla prihlasena) ktery hradi nejaka rozpoctova organizace. Bez nej jsem byla jen pomocna sila i kdyz jsme se povinne (my hlidaci) ucastnili skoleni. Treba jak odolavat manipulaci ze strany bydlicich. Cele to bylo ukonceno soudem, ke kteremu jsem se musela dostavit jako svedek, protoze jsem jednu bydlici branila pred napadenim (pritel s nozem) ale nastesti jen pizlal pres dvere. Rev jak blazen. Musela jsem volat policii.

    NO zazitky, co mam povidat. Urcite bych zustala v oboru. Pry jsem mela pro tuto praci predpoklady. Meli me radi obyvatele i terapeuti. Nakonec jsem skoncila ve fabrice. Proc to pisu? Asi proto ze zivot je pestry. Ze to cleveka tak nejak vede samo. ze je asi dobre kdyz se vest necha a netrva na jedinem reseni. tom svojem. mozna. ale to je zase jen takovy to moje plkani. Tim ze jsem zivotem spise propochodovala nez se zdrzela na jednom miste tak znam spise jen ruzna nadrazi. Vsecko jen tak trochu. ne uplne uplne. uplne. ale jen trochu.

  94. Jé, to je zajímavý.

    Náš Dům je v něčem jiný než ty tvé dva domy, ratko, v něčem podobný.

  95. Lisko, kazdy dum musi byt jiny. protoze je to jako velka rodina. Ruzni clenove. neco ale je asi spolecne. Vsichni musi spolu nejak vyjit. V nekterych domech dobrovolne (prisli a muzou zase odejit) a v nekterych domech je to tak napul (jakoze moc na vyber nemaji)

    Kdyz si vzpomenu na sve ranne mladi tak jsem v takovem dome chtela zit. Zvlastni. Vzpominam si na to uplne presne, ze jsem chtela odejit do nejakeho domova. Kde budou zit vsichni spolecne. Kolik mi bylo let? tak kolem dvanacti. Na intru jsme byla stastna.

  96. Jo, pro mě tohle společné má taky svou přitažlivost. Na druhou stranu mám ráda i druhý extrém – bydlet sama.

    V našem Domě se ale nebydlí, dochází se. Dobrovolně. Na terapii je dobré chodit pravidelně, jinak na další věci úplně volně.

    No jsem zvědavá na další vývoj. Dneska určitě hodíme řeč večer na mejdanu :)

  97. ted uz bych ale do komunity nechtela (jako alternativu k pokrevni rodine). asi.nevim.
    moje nejlepsi kamaradka z mladi tohle neresi vubec. ona si zvolila komunitu a komunita je jeji osud. Zustane tam za kazdych okolnosti.
    jelikoz jsem zadnou komunitu nenasla (lepe receno komunita si nevybrala me) tak ziju v rodine.
    Ano, asi to bude ono. Cloveka si vybira prostredi nikoliv naopak!! Heureka. Prostredi si ho vybere samo.

  98. kdyz se dochazi tak to je asi dobrovolne sdruzeni. to neni tak pevne propojene jako dum v kterem se i bydli. Bydlet sam a nekam dochazet. nevim. mozna. urcite je to dobre reseni kdyz je zajimava prace.

  99. Re107:
    "Nakonec jsem skoncila ve fabrice."

    U mne to asi bude mít opačný postup,tedy z fabriky do šaškecu:-))
    Aspoň budu mít po těch víc jak 20letech po smradlavej továrnách a jeblých spolupracovnících jako pacient skvělou kvalifikaci a nenechám psychoterapeuty zahálet:-0

  100. 112:
    ne, takové pevné propojení ani není žádoucí. Žádoucí je získat dobrou kvalitu života – jak to jde; pochopit sám, jak se svým životem zacházet a umět se v něm obejít, když se náhodou stane, že nemá člověk rodinu. Vědět, kam se případně obrátit, kdyby něco. (To mluvím o lidech, co sem docházejí.)

  101. … jinak žít jako všichni, normálně, nebýt vyčleněný, mít svoje zájmy, vědět, kam jít a tak. Nesetrvávat uměle v nějakém zařízení, to ne.

  102. To co jsem delala ja byli lide se snizenou mentalni kapacitou (pod 70 IQ) a ucelem bylo postupne je zaradit do zivota tak aby byli sobestacni tj. chranene bydleni. Formou cvicneho bydleni se pripravovali na situaci kdy budou samostatni (i kdyz s porucnikem) a budou bydlet sami v byte, prat si, varit a dokonce chodit do prace. Vetsina znich byla schopna samostatne pracovat (varit, nebo obsluhovat). V dome bydleli tak 2-3 roky. ucili se zvladat i stresove situace. Vetsinou se hroutili kdyz jim neco neslo. Organizace jim hledala pote s pomoci statu bydleni kam by je mohla vypustit jako mlade pulce do rybniku :o))

  103. kdyz nekdo zije urcitou dobu s lidmi, kteri maji tak vazne prekazky v zivote (objektivne) tak se mu najednou zdaji vlastni potize uplne smesne. Ma chut vrazit pesti kazdemu mezi oci, kdo by se temto lidem chtel smat jen proto ze je postihla vazna nemoc (vetsinou encefalitida) nebo byli tezce rozeni. Moc mi to pomohlo prerovnat si priority.
    Kdyz pak nekdo ma mental v normalu (teda alespon 80) a ma zdrave ruce a nohy tak proste ve srovnani s temito lidmi prakticky potize nema. TAkova zkusenost je navzdycky. pomohla mi zasadne v zivote.

  104. 116:
    Jo, to je výborný!!

    117:
    Ano, nebýt předpojatý k lidem, žádným – to mě ovlivnilo. A taky se nikoho nebát a nebát se být k dispozici komukoli, třeba cizímu na ulici, neodtáhnout se od někoho jako od smradlavého hmyzu.

  105. to jo. toje dulezite. nebat se. nebat se cizich lidi. to bezi proti nasim vnitrnim vzorcum (zejmena z detstvi)

  106. Jj. určitě je dobré to i třeba risknout a dát jim pocit důležitosti. Kolegyně pozvala na svou svatbu své svěřence, ke kterým má moc hezký vztah. Jedna paní postižena Downovým syndromem se uprostřed obřadu tak rozplakala, že ona se vdát nikdy nemůže a vzít si stejně postiženého, co byl také na té svatbě.Ostatní byli klidní, tvářili se důležitě a zasvěceně. Zářili radostí. Já taky..že to zažili. Hrozně se těšili.

  107. 120 – jasně, pocit důležitosti, který jim náleží jako komukolu jinému.

  108. Tu paní jsme ale museli na chvíli odvést..a zase byla v pohodě..

  109. Jinak – jak se TO vyvíjí s prací:

    Venku nevím,asi nic, ale uvnitř mě začíná ovlivňovat to, že se všechno protahuje a ještě teorve bude protahovat. Nejradši bych všechno prodiskutovala se všemi a hned a pořádně a bylo by to. Jenže na to dojde nejdřív za týden, kdoví, jestli…

    Následkem té nejistoty se obávám, aby se v mých domněnkách nezačaly usídlovat nějaké předjímavé ukřivděné scénáře a fantazie – protože pak bych se chovala protivně a cítile napruženě.

  110. Liško, jj., ale vydrž i kdyby ten týden, dva..to uteče a budeš vědět víc. Teď nic pořádně nevíš a můžeš být pak překvapena příjemně, ev. i nepříjemně a zařídíš se dál..víš jak se to říká..všechno zlý může být pro něco dobrý nakonec.

  111. 120. tohle jsem zazila taky. proto jsem ty sverence tak milovala. neumeli se pretvarovat. vsecko ukazali a to hned. i tu svoji litost, zavist, vztek. ty pocity a emoce byly uplne pruzracne. a ta zavist az do nebe. ze sestra je chytra a muze chodit na gymnazium… nenavist az za hrob, ze pritel si nasel jinou. vsecko bezelo nadoraz. ciste a pruzracne. jasne ze i predstirali a to bylo taky pruzracne predstirani :o))

  112. LIsko, podobne jako Anina. asi je tohle dulezite. ten cas kdy se vsecko protahuje a veci se ukazuji z ruznych uhlu.

  113. Jasně, že nejlíp je, když se vše řeší ještě "za tepla", kdy máš v sobě nějaké nadšení a nejraději ho vysypala, ať je to za tebou..a víš..

  114. Mě teď liško a ratko napadlo, jak je to paradoxní, že k jiným jsem dokázala být tak trpělivá a sama, pokud se mě něco týká je ta trpělivost občas nevím kde :)

  115. zelezo se ma kut dokud je horke :o)) teda pry. Taky se rika Sit horkou jehlou.

  116. psát už dnes nemohu..naštěstí :), ale držím moc palce..t5eba při tom mejdanu se něco začne vyklubávat.. a nebo to ze sebe vychtrlíš..ale bacha :)

  117. i když..někdy je lepší zrovna bacha moc nedávat, ale to poznáš…:), ahoj i ratce a spol.

  118. Jé, vy jste skvělý, vy mě dočista potěšujete :)

    129:
    To je geniální ukázka toho, že všechno má dvě strany!

    Rychle by to bylo dobré, aby nebyly nejistoty a nevznikaly nepodložené dojmy; na druhou stranu pomalu zase vydá víc – ukáže se všeho víc, vyleze na povrch. Nejen zpětné vazby ostatních, ale hlavně ze mě toho už leze – jak mám to téma v sobě, k lecčemu ho můžu vztahovat, lecjaké své reakce pozorovat a uvědomovat si. Třeba žárlivost se nabízí, na tu by mohlo dost dojít! Teda z mojí strany myslím, ačkoli vůbec nejsem žárlivý člověk – přece jen v určitých situacích se to objeví a je to docela sranda u sebe pozorovat.

  119. Ve školách waldorfského typu (tedy aspoň v Německu, co vím) mají jeden výborný vynález. Pokud je třeba řešit nějaký problém, dají si na to v kolektivu týden. To se to každýmu rozleží, zklidní se prvotní emoce a každý má čas přijít s nějakým návrhem řešení na tu schůzku, kde se věci řeší, probírají, ale klidně se může rozhodnout pouze o tom, že se rozhodne příště nebo přespříště. Zdá se mi to dobré.

    (Bohužel sotva jen stíhám přelítnout komentáře, musím zas běžet. Do hospody na večírek.)

  120. EM – u psaní jsem v podstatě zůstala, akorát nosiče dat mám teď takový tvrdší… A těžší. :-)

  121. Vyborne! Ja mam vycvik za sebou, je to silene drahe, ale vetsinou ti vyjdou vstric a platbu ti rozlozi, takze se na to nakonec nekde ukroji. A neni to uplne k nicemu, tedy me to alespon bylo docela uzitecne. Ja jsem netusila, ze jsme vlastne tak trochu kolegyne, to je fajn! Mimochodem, ze jsi kreativni, to je jasne, hura do arteterapeutickych aktivit!!!!

  122. ru – nezapomínej, moje IQ je tak nízké, že skoro neprojdu turniketem do metra. Vůbec nevím co říkáš.

  123. ad 135: Ne, že bych někomu chtěla brát elán, ale na vyváženou: U nás jsou lidi, co vystudovali artererapii dokonce jako obor na VŠ, ale nikdo z nich se tím neuživí, holky-arteterapeutky dělají třeba a servirky. – Což ovšem nemusí v tvém případě znamenat vůbec nic.

    A jen tak mimochodem: Uvědomuješ si Liško, že jsi vlastně již léta svým arteterapeutem?

  124. 139 na to jsem prisla davno taky :o)) pacient leci pacienta :o)

  125. mam spoluzacku z gymplu ,ktera prozila cely gympl na amfetaminu a jeste nejakych tlumicich latkach. Stridala to (predpis od psychiatra) aby mohla normalne fungovat. Ted je z ni vynikajici vnitrne vyrovnana psycholozka :o)) Ktera leci pohybem a vychazkami do prirody.

  126. ad 139, 140: Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. :-)

    ad 141: Ano, skvělý příklad!
    A poznala jsem také dvě psycholožky, které měly šťastné dětství, nikdy žádný vážný problém…….. vůbec netušily, o čem je život, měly sice nastudováno, ale skutečně lidem nerozuměly. Jejich pomoc byla plochá, téměř bezcenná. Přesto je to táhne k takovým profesím, aby si něco aspoň skrze své klienty odžily skrze pokusy o empatii, prohloubily a obohatily své prožívání.
    Nedostatek neštěstí může být i neštěstím. Jedna se dokonce na semináři rozplakala po tom, co tam lidé vyprávěli, že nic podobného ani náznakem neprožila. Cítila se částečně vinna za svůj šťastný život a částečně nekompetentně. Zajímavé.

  127. Jo a ještě přidám malinko k tématu, než prchnu….. Je to sice staré, ale pořád výstižné, řekla bych:
    Jaký je rozdíl mezi psychiatrem a pacientem? Doktor nosí býlý plášť.
    analogicky: Jaký je rozdíl mezi terapeutem a klientem? Terapeut je tam jakože v práci.

  128. ad 143: šmankote!!!! Býlý! Bílý, samozřejmě……
    Neměla bych si taky už dojít za nějakým bílým pláštěm? :-)

  129. 143:
    šmankote, soudní lidi, co nechtěj vytvářet nežádoucí mocenskou pozici přece nenosej bílej plášť! Nikdy.

    Nosí klíče, to je ten jedinej rozdíl :-)

  130. 138 Lenko:
    No svým arteterapeutem jsem, sama pro sebe. Ale pro jiné to dělat nechci – na to znám lepší lidi! :)

    Mně se líbí – krom mluvení, to mě taky baví, pro mě slova vždycky byla důležitá – dělat cokoli v nenadálé chvíli, v nestrukturovaném čase, dle potřeb vycházejících od druhého. To mě baví. (A to mluvení přitom jaksi vyplyne :-)
    Jasně že i něco navrhnout, vymyslet, nějakou společnou činnost plánovanou, to taky.
    A to právě je velká část toho, co jsem si navrhla jako budoucí náplň práce. Jenže asi je v tom háček – na půl roku takové věci bude asi dělat někdo jiný (přijme se nová osoba) a možná to vydrží i na další rok. Sice bude ještě v jiné části domu, ale určitě bychom se v některých věcech dublovali :(( – to teď vidím jako hrozbu pro své plány.

    Dneska šéf navrhnul, že se sejdem zase příští týden ve dvou, abychom se bavili dál. Já na to, že jsme myslela, že teď už se budem bavit společně s ostatními, ale on řek, že ještě ve dvou.

    Což je vlastně pravda – on to má rozhodnout, on je šéf a nemusí mu do toho všichni najednou kecat. A to je i pro mě asi plus.

  131. 145:
    Bohužel nosí hlavně prášky Liško.

    Ale vzpomněl jsem si na film Přelet nad kukaččím hnízdem.
    Na ten souboj pacienta Jacka Nickolsona s tou šílenou sestrou.
    A na toho vysokýho Indiána.A jak se Nickolson vsadil,že vyhodí z okna tu tunovou výlevku,nebo co to bylo a když prohrál,tak jen řekl "aspoň jsem to zkusil".
    A jak s pacošama zdrhli na výlet…a všechny ta kousky.
    Dobrý,fakt dobrý!!!
    Tak nějak si představuju psychoterapeuta,kterej učí žít!

  132. 147 ja si takhle predstavuji zenoveho mistra :o) ale ono je to asi totez

  133. [135]
    Terezo, nazdaar!
    Výcvik doufám není úplně k ničemu, ani kdyby se člověk té práci už pak nevěnoval… a kdyby mi na něj přispěli a platilo se postupně, přesně tak.

    [136] michlae,
    asi písmo v šutrech, to je pěkná věc! Ale pro flexibilní dopisování si s někým to moc není :-))

  134. 133 Lenko,
    jo, to vypadá dobře!

    (Jaký byl včerejší večírek? Můj dobrý.)

  135. častoLence oponujju, ale tentokrát – ve 142 – s ní naprosto souhlasím.
    Neodstatek neštěstí způsobuje necelou osobnost. Často i nedozrání.

    Jeden hezkej citát, v životě si nezapamatuju, kdo ho řek, dycky se musím jít podívat do starýho zápisníčku, což se mi teď po dobře odvedený práci a jednom velkým pivu už nechce. Ale možná to byl Kopeckej.
    "To nejlepší, co ti můžu do života přát, mé dítě, je trocha toho neštěstí."

  136. P.S. Psychiatr a pacient – pacient nemá klíče.
    A Liška má pravdu. :-)

  137. 152 tím jsi se obloukem dostala k tématu voleb. (Popisuješ nejagilnějšího voliče).

  138. … když jsme u těch terapií, pilulek a psychiatrů:
    "Nemluv se mnou jako s blogem !!!" zařvala ne mě nedavno moje partnerka.

  139. Heh, něco podobnýho na mě kdysi pustil partner bývalý. :-)

    Tentokrát mám IQ tykve já – ten nejagilnější volič je bez dostatku neštěstí, nebo po práci a pivu už línej na cokoli? :-)

  140. 156 Hmm, letos si myslím, že nejagilnější volič je ten "bez nedostatku neštěstí". (ber to s rezervou, ale letos mi ti svazáci hrozně lezli na nervy)

  141. 157 ježišmarjá to já nevím ratko. Odhaduju, že měla na mysli jakože "mudrc co všechno ví".

  142. 159. u nas s to rika jinak: na ty moudra (kecy) nejsu zvedavej, to si nech na blog :o))

  143. No, u nás to zas bylo spíš… – i když taky asi trochu i ty moudra – ale hlavně asi jakože okecávačky a úvahy, poeticko neobvykloslovní vyjádření či snahy o vyjádření (se)…

    Tak jsem ho poslala do prdele narovno a bylo jasno.

  144. :-)

    A toho nejagilnějšího voliče jsem taky zatím nepochopila.

    [142][152] hurááááá, Lenka a Rulisa se neminuly!!

    [153] ruliso,
    rozdíl je jen v tom, že psychiatr má klíče, platí – a v případě, že klíče nemá nikdo, je psychiatr ten, co bloudí chaoticky po domě s nepřítomným výrazem v oku a pořád něco hledá na nejpodivnějších místech :-)

  145. ad 150: No, když se ptáš, je slušný vodpovědět, i když je víc jak půl druhý a mám za sebou 250km noční jízdy lijákem, předtím fantastickou horskou tůrku a víkend plný báječných věcí ……

    ….. jasněže dopadl večírek skvěle. Jak jinak by to mohlo být? Na blbý večírky už dávno nechodím …. :-)) Jo a taky dopadl celý víkend skvěle – takový soukromý singlerelaxvíkend, to jsem se poměla! Jako snad v životě nikdy.

    …… jejda, to se mám, že na mě nikdo nekřičí ani jedovatě neříká, ať s ním nemluvím jako s blogem …… to by si doma u mne nikdo nedovolil!
    Milé návštěvy jsou tak sladké, že na jedovatosti nedochází a jinak jsem tu jen já a já si moc nenadávám. Stejně to nemá cenu. A mluvím se sebou normálně, s blogem, bez blogu, oblečená, nahá, ráno, večer ….. my si se sebou dost poslední dobu rozumíme a jsme na sebe už dávno zvyklí….. zvyklé…….. jsem na sebe zvyklá………. Ježkovy zraky, radši půjdu spát. Ráno v osm moudřejší rána dvou nula nula ….. asi.

  146. 155,157:
    Jo,jo vzpomínám si Michale.
    Poslali ho na "uříznutí mozku" Ratko.
    Takto dopadají "zenoví mistři" u nás,když se zapletou s psychoterapeuty v bílých pláštích s diplomem ,s klíčema a s neomezenou mocí.
    Mě podobným způsobem zabili babičku a docela brutálně terorizovali kamarádku,takže jsem poněkud zaujatý.
    Abych nebyl,tak musím přiznat,že dceři mého kolegy ,která byla už "na odpis" jeden psychiatr pomohl a v podstatě ji zachránil,protože jí věnoval "osobní přístup",což většina lékařů považuje za zbytečný nadstandart a amaterští psychoterapeuti,co dnes lezou ze země jak žížaly po dešti, si na něj v drtivé většině jen hrají.Bodejť by si nehráli za ty prachy,co vytáhnou z lidí,kterým nezbývá,než jim uvěřit.

  147. Jak se TO vyvíjí:Zítra budu mít schůzku se šéfem, tak podám zprávu – asi v novém článečku.
    Zatím díky a práci zdar!!

  148. Ahoj! Jo, vycvik neni k nicemu, ani kdyz se tomu clovek pak uz nevenuje, je to prace na sobe a ta nikdy neni k zahozeni. Spis jsem mluvila o urcitym zklamani, kterym pro me bylo setkani s nekterymi vycvikovymi lektory, kteri podle me kvuli svym postojum nemohli byt dobrymi terapeuty (protoze podle me terapuet by nemel byt macho nebo plny predsudku treba vuci cizincum atd., protoze zakladem profese je nesoudit). Ale nastesti se to netykalo mych dvou "terapeutu", to jsem mela stesti. Zkratka, lektory je strasne dulezite si vybrat.

  149. Terezo,
    to máš teda pravdu! Macho ani předsudky nebrat, to určitě nesvědčí o tom, že ten člověk zná sebe a potažmo chápe i jiné…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.