Děs v busu a já se lekla sebe

VĚCI NEJSOU, JAK SE JEVÍ…

Sobota odpoledne. Nastupuju do autobusu předními dveřmi, prostředními nastupují dvě ženy s batoletem. Kráčím kupředu a vzadu mezi sedadly vidím:

Dva muži vyskočili na nohy. Dva mladí muži, rozčilení, v pohybu.

„Nebijte mě!“ ozval se hlasitý, srdcervoucí výkřik člověka, který je bez sebe hrůzou. Byl to muž v černém obleku, sedící, padesátník. Bledý strachy.

„Vystupte si, okamžitě si vystupte,“ hulákají na něj dva mladí svalnatí muži a jdou ho vystrkat ven z vozu.

Ten výkřik byl strašlivý. Jako by křičel můj táta. Někdo mu chce ublížit? Každá buňka se ve mně rozbublala, všechny jsou ve střehu, jsem nastražená jednat. Jdu pomalu k nim. Tohle přece nejde, buď jim vynadám, nebo něco udělám!

„Praštil tady paní zezadu do hlavy!“ říká někdo řidiči, který přichází spolu se mnou.

Aha. Zastavuju se, sedám si, přestávám sledovat muže. Ani nevím, jestli ten chlap v obleku vystoupil v pořádku nebo ho vyhodili ven – už jsem ho neviděla. Přesunuji totiž pozornost na paní kolem šedesátky. Mám k ní jít? Jestli ji nenadále někdo praštil do hlavy, určitě bude vykolejená. Nebude něco potřebovat?

Ne, je obdivuhodně komponovaná.

„Vy jste mi vyděsili dítě!“ rozčiluje se matka nastupující prostředními dveřmi, kterými byl vyhozen černý muž.

Napadená paní – také už na nohou – vysvětluje matce, že muži se jí zastali (a že vyděšené dítě je proti tomu hovno, řekla bych já; vyděšení jsme byli všichni). Paní mluvila úplně slušně, souvisle, důrazně, objasnila situaci. To obdivuju. Kdyby se to stalo mně, začala bych na útočníka napřed ječet a byla připravena ho mlátit. A pak bych byla půl dne rozklepaná z toho, co jsem udělala, a z toho, že mě někdo fyzicky napadl. Kdybych ale viděla, že je blázen, úplně bych ovšem chování změnila a bylo by mi snad OK – zpracovala bych to tak, že by se mě taková událost osobně nedotkla.

Na konečné paní oběma mužům znovu děkovala za pomoc.

* * *

Přemýšlela jsem o svých reakcích. Trochu mě vyděsilo, že jsem kráčela ke třem mužům v situaci, která vypadala na rvačku – „Nebijte mě!“ bylo jediné vodítko – rozhodnuta zasáhnout. Copak se cítím být tak při síle, jako když mi bylo dvacet? A i kdybych byla! To jsem úplně nesoudná? Proč jsem se chtěla vložit do věci, která se mě netýkala? Asi ze stejných důvodů, z jakých ti dva muži vyskočili na pomoc napadené paní… Ale já přece nejsem muž, herdek! Je takováhle neohroženost na místě?

Druhá věc mě potěšila, jiný druh neohroženosti – totiž že hned jak jsem zaslechla, že paní byla napadena, chtěla jsem jít k ní a zjistit, jestli něco nepotřebuje. Opečovat ji. Pomoci jí se uklidnit. Jenže ona byla ohromná a evidentně nepotřebovala ničí chlácholivou přítomnost. Doufám, že se jí nějaký šok nedostavil až zpětně…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

112 komentářů u „Děs v busu a já se lekla sebe

  1. Ahoj liško, proč ses lekla sebe ? Když jsem si to přečetla, řekla jsem si, že jsem na tom úplně stejně..přesně, snad na chlup jako ty. A to mě drží dodnes. Nechci si hrát na nějakou moralistku, ale myslím si, že by mělo být v pořádku se zastat kohokoli, komu se něco děje. Ok, chápu lidi, co se nechtějí do ničeho plést a třeba se i bojí. Já se v takových chvílích nebojím až na fakt vyjímky nikoho, to až pak mi dojde, co se mohlo stát mně..A když už se sama bojím, zavolám pomoc. Je fakt, že jsem se moooockrát ocitla v dost blbý situaci, ale v tu chvíli na tohle prostě nepomyslím. Když to pak vyprávím kamarádkám, říkají..dávej si bacha, ale já to nrumím jít dál, když chlap kopal např, opilej na ulici na zemi do ženský, řvala jsem na něj jak tur, ať ji kouká nechat být. Myslela jsem, že ji umlátí a vyhrožoval i mně. Řekla jsem, že jede už policie. Přitom jsem nebyla schopna, jaký jsem měla strach..proto, že neudělám nic a budu s tím pak žít, že prostě musím..že jsem se vůbec nezmohla najít ani mobil. Pak ji zvedl a vedl, jako by se nic mezi nima nedělo. Doufám, že ho amok přešel. Až pak jsem se taky rozklepala a docházelo mi, že jsem vlastně taky byla ohrožená. Když se to pak nelíbí, těm, co mě mají rádi a bojí se o mě, říkám si i jim, že kdyby někdo ubližoval jim, a ostatní by byli lhostejní a měla bych se s nimi setkat, pak nevím..
    No, říká se nehas, co tě nepálí, ale já bych řekla, pokud někde hoří, pálí jiného..mám jen koukat? Ne, nemohu.

  2. Taky mi až pak došlo, že jsem na to vůbec nemusela být sama, bylo to před okny na velkém sídlišti v Praze u metra. Byla sice tma, ale ne pozdě, asi v osm v zimě. Tak ten řev její, jeho a do toho ten můj jistě někdo slyšet musel..:( tak nechápu, že se nikdo neozval ani z bezpečí svého domova..ale říkala jsem si..snad se našečl někdo, kdo ty policajty zavolal, já ho jen postrašila, nebyla jsem schopna mobil vůbec hledat.

  3. z meho pohledu je to reakce "nad tlustou carou", tedy autopilotem, neboli amygdalou. reakce kdy jedname rychlejc nez premyslime. protoze situaci nase amygdala rozpoznala jako nadkritickou.
    no a dalsi muj pohled je ze s ta tlusta cara dokdy premyslime a odkdy jen jedname, neni nemenna, ale da se posouvat a dostavat tim vic situaci v budoucnu pod caru, neboli do vedomeho rozhodovani. coz me osobne zajima.

  4. Ore, taky me to napadlo, i kdyz asi naopak ale toje jen veci vykladu. To co je nad carou je vedome rozhodovani (uvedomovane) a to co pod carou pudove, telesne.
    asi ma kazdy tu hranici nekde, kdy mu vypne "rizeni" a nastoupi pudy. Urcite to zalezi i na genech a hlavne zkusenosti z detstvi. Kdo jako decko videl urcite sceny tak automaticky nadrzuje strane, ktera byla u nej. Nenapadne ho, ze vinikem cele situace muze byt treba i zenska :o))) Coz je velice casty pripad. Kdy se zenska dobrovolne dostava do ruznych nebezpecnych situaci. TRba tim, ze si vybira a opakovane se vraci k muzi ktery ji ohrozuje.

    Nutkani se plest do cizich sporu nemam Teda zasadne nemam. Kdyz vidim ze se dva dospeli hadaji, rvou na sebe nebo se dokonce jdou fackovat tak se spise snazim prehlidnou situaci zda neni potreba nekoho volat, ale pokud vidim ze je to takova ta cvicna vyprovokovana neurvalost tak to nechavam byt.
    Videla jsem jak se porvali dva chlapi na letisti. Jeden i s rodinou (tri deti) se posilnoval celou cestu a furt vyhryzaval a vsecko poplivaval. A pak se srazil s nekym ve dverich a zacal na nej taky vyskakovat. A jak byli vsichni nervozni, takho ten dotycny srazil k zemi. A tak ta jeho zena s temi detmi sedela vedle toho sveho bezvedomeho muze i s detmi a narikala co ted bude delat.
    Lide chodili sem a tam, obcas ji nekdo utesil ale nikdo se nenabizel ze by jejiho srazeneho opilce, ji a decka nejak zaopatril. Proste si musela pomoci sama. Nakonec k nim (asi po pul hodine) prisel personal letiste a neco resili.

    Muj pocit mi rikal. Ona vedela co ma doma chlapa. At si tam s nim dela co chce.

    Jsou situace kdy je ublizovano bezbrannemu. Treba diteti. To jsou nejtezsi situace na rozhodovani. Maminka fackuje dite. Nadava mu. Clovek vidi ze je to u nich bezne. To je hrozne. Neudelam nic. Kdyz decka tyraji nejake decko nebo zvire, tak vbehnu mezi ne a vyfackuju vsecky. ale to jsou takove nejake prirozene veci. Protoze to jsou jeste deti. a nemaji jasno v tom co delaji. Ale dospeli maji jasno. A pokud ne, tak se necitim zmocnena jim neco objasnovat. Asi to mam z prace. Vim kolik jeste muzu a kdy uz jsem za hranici. Kdy nemam narok.

  5. Ahoj ratko, myslím si, že jedna věc je vyloženě se někomu – dvoum plést do sporů. Někdy není radno vůbec. A když mohu říct svůj názor, ve snaze pomoci, buď se přijme, nebo mě kdokoli může poslat někam. Má nárok a beru.. Samozřejmě, že mi bylo skoro jasný, že ta žena mohla něco vyprovokovat, že se i ona může chovat všelijak. Ale v tu chvíli, kdy vidím jasně, že je až ohrožená na životě, že je TEĎ slabší, bych opravdu nemohla jít okolo a říct si může si za to sama, i když na tom může něco být…
    Ale odejít a mít v hlavě, jestli tam neumřela, no..nemohu..
    Navíc nemám ráda násílí, tak třeba i proto. Nechce se mi ho ignorovat.
    Jinak samozřejmě děti, staří lidé, tam mám jasno, že někdy potřebují pomoc a zastání. Jasně, že se zastanu, když si myslím, že bych už měla. A že se někdy seknu, to se taky stane, ale je to pro mě lepší, než "nevidět"

  6. Lhostejnost vůči čemukoliv nemám ráda. Už kolikrát jsem u sebe zjistila, že snad neznám, co je to nenáv idět někoho, jen mít chvíli vztek a cítit se bezmocně. Ale pokud mi pak někdo je už fakt lhostejný, což má ale taky míru, tak se mi to zdá horší, než kdybych ho nenáviděla atd.

  7. ratko, aby to nevyznělo, že si o tobě myslím, že jsi lhostejná, tak to ne. Mějte se tu, ahoj :)

  8. kdyz to muze byt Anino jen nauceny vzorec. to o ty lhostejnosti. ze kdyz se ten druhy dostane do situace, kdy vzbudi u tech druhych litost tak automaticky ziskava pozornost. hraje prave na tento vzorec, ze ti druzi nebudou lhostejni. V podstate je zneuziva.
    ja vim ze prehanim. kdyz jsem delala s postizenyma tzak jsem si vsimala jak oni tento vzorec prirozenen zneuzivaji. Ze ti druzi jsou silnejsi a ze je ochrani. A tak se devcata seznamovala s agresivnimi hochy, kteri me dokonce ohrozovali s nozem. I kdyz jsem jim rikala ze to neni vhodny partner pro ne. Rvali se spolu na ulici, lepe receno on ji nabancil pred lidmi tak ona furt zanim chodila a pak hledala ochranu u nas. A ja byla v pozici ze jsem musela jednat a chranit tu divku, ktera si vyhledavala agresivni partnery. ale je to tak spravne??? Proc tito lide (nejen muzi nebo zeny) nejsou proste vylouceni a ignorovani. Jakoby nebyli. Clovek se jim vyhne obloukem. nechce s nimi nic mit. a oni se pak ani nemuzou namnozit protoze je kazda zenska odmitne.

  9. to same palti ale i o agresivnich zenach. jsou lide, kterim proste hrabe z ruznych duvodu. Nase spolecnost je nemuze jen tak proste strcit do sveraci kazajky. Ale lze se jim vyhnout.

  10. chci tim rict, ze citim ze je se mnou manipulovano prave pres ten vozrec lhostejnosti. Ze kdybych nebyla lhostejna tak bych sla zachranovat nekoho v situaci, ktere se ja vyhybam na tisic honu ptoroze vim ze tahle situace je nebezpecna. A pak mam jit a vytahovat z ni nekoho jineho??? jenom proto ze ja jesm mimo (protoze jsem opatrna) a ten druhy tam proste vlezl?

  11. Lisko, ja vim ze tys to asi myslel jinak. jakoze je spravne branit a zachranovat slabsi. Ale zekolikrat nevime v rychlosti kdo je ten slabsi. A tak behame od jednoho k druhemu podle toho kdo ma navrch.

    ja tomu snad rozumim. clovek vetsinou pomaha rad. teda beru to podle sebe.

  12. Jo, ratko, to máš pravdu, že v mnoha případech ten, co potřebuje pomoc, vlastněmanipuluje osattní, aby mu ji poskytli v situaci, do které si naběhl.
    Jenže já věřím, že kdyby se mohl chovat jinak, kdyby už byl schopen opustit svůj zavedený vzorec nějakého sebeubližujícího chování, tak by to udělal. A protože schopný není, tak tu pomoc potřebuje doopravdy, ať manipuluje, nebo ne.
    Ovšem jaký druh pomoci to bude, to teda spolurozhoduju já jako poskytovatel – samozřejmě bezhraničně někomu půjčit prachy a pozvat ho na noc domů, to teda ne, to bych nebyla žádná pomoc, ale naopak bych se stala obět, co si sama nabíhá do situace, kdy bude zneužitá.
    Ale jednou to udělat přes míru nezaškodí – aspoň ty hranice člověk líp pochopí.

    ad [5] ta paní s dětmi na letišti – asi je lepší ji nechat, ať si pomůže sama svými prostředky, pokud by to byla Češka v Čechách na letišti. V opačném případě bych jí pomoc nabídla, protože je jasné, že nemá možnost někomu z rodiny zavolat atd. Ale možná bych jí něco nabídla i tak – protože tři dětičky mít na krku sama v neznámém místě, kde třeba mám věci v zavazadle v letadle, a ne u sebe, nemoct se od těch dětí hnout, to už mi přijde dost blbý. Zavolala bych ten letištní personál, asi.

  13. Lisko, tenletistni personal to celou dobu pozoroval pres okynko. Pani z kukane vylezla skutecne az kdyz ten chlap tam asi pulhodinu lezel v bezvedomi a nehybal se. presne to je situace, kdy mam nutkani jit neco udelat a zaroven jsem si vedoma ze je to zrovna ten moment kdy jsem zneuzivana tlacena okolnostmi. Kdybych tam byla sama tak bych se angazovala (jako slobodna nemam zavazky a muzu se "obetovat" pro jine) jako soucast jineho "klanu" jsem byla loajalni k svym abych je do neceho nenamocila. i za cenu blbeho neprijemneho pocitu. To bezi automaticky pres priority. MOzek mi to vyhodnoti sam. jako hotove reseni. tam kde jednat musim, tam jednam automaticky (pudy), kde ale zacnu uvazovat tak vim ze si mam drzet odstup. je to varovani.

  14. TAk trochu mi to pripomina stadni chovani. TEda ja sama jsem soucasti stada. Jsem neco jako srna na pastve. A vidim jak kolem krouzi predator. mam ho v dohledu a jsem ve strehu. najednou predator vyrazi a ja prcham do bezpeci, beru par slabsich a tlacim je pred sebou. Ulovil nejslabsi kus, srazi ho k zemi. Zklidnuji se a divam se. nenapadne me vytrhavat mu korist z tlamy. Vlastne jsem rada ze je chvili klid. Divam se kde jsou moje deti. jsou v bezpeci. jako mama bych se chovala jinak. vrhla bych se pred sve deti a nechala sezrat.

  15. Nojo, je to tak -rozhoduje, jestli jsem v tu chvíli sama, nebo mám na starosti ještě s sebou jiné lidi. Jen když je to jasné, že situace si žádá pomoc ihned a jde o život (a svůj tím neohrozím), tak to člověk udělá, ať má s sebou kohokoli. Povinnost první pomoci je přece ustanovana oficiálně skutečně jako "povinnost."

  16. KOlik lidi umi dat prvni pomoc? Teda dychani z ust do ust, masaz srdce a tak. ja to zkousela na panne. ale kdyz vidim nekoho s kolapsem tak volam sanitku :o))) mozna jde o vyhodnoceni situace. co je a co neni ohrozeni na zivote. vetsinou nejsme vubec schopni odhadnout ze jde o zivot. Nekdo vytahne pistoli a pic. V ohroznei zivota se nachazime tak zridka. Ten kdo chodi na hory, tak mozna vi jak se to pocituje. jaky je to pocit byt ohorozen na zivote. Teda ja to zazila nekolikrat. nekoho odnekud vytahovat a opecovavat. ale v beznem zivote? minimalne. vetsinou kdyz se stane nejaka nehoda. myslim ze to je dobry priklad reakce lidi pri ohrozeni. STane se nehoda. Kolik lidi zastavi aby pomohlo?

    Pokrikujici pako v autobuse by me asi nehl zilou.i kdyby bouchl pani do hlavy. pani se stejne nic nestalo. to jsou takove ty nervozni akce, kdy jsou lid natlakovani (podobne jako na tom letisti) nikdo nevi proc . co ma kdo za problem. ale ohrozeni zivota to podle meneni.

  17. ad 13, liško, ratko, jo souhlasím, že jsou i situace, kdy se např. dva mnou popisovaní rvou den, co den oba a možná ona pak chce upoutat pozornost, aby dala najevo, jak on je surový a zlý. A kolemjdoucího, který to nepřejde vlastně vmanipuluje do řešení svých problému..No jo, jenže..já tohle při pohledu na to, kdy mám pocit, že on ji může i neúmyslně až ukopat, nezkoumám. Vidím , co vidím a vím, že to nepřejdu jen tak. Na první pohled tohle nepoznám a HLAVNĚ nezkoumám.
    Něco takového se někdy čol. dozví možná až pak..MOŽNÁ.. To se mi pak chce vyčinit si, jak jsem blbá a riskuju, ale stejně, pokud se dostanu do podobné situace opět nepřemýšlím, jak to je, ale snažím se pomoci tomu, kdo je např. mlácen, ohrožen. Samozřejmě, že ne tak, že se přidám do nějaký rvačky, ale udělám, co je v mých možnostech. :)

  18. to ano urcite. ja se dostala do rvacky (jako prihlizejici) vlastne jen na tom letisti, a to jeste ne zcela spise jsemjen slysela jak ten chlap vyhryzava a pak se kaci k zemi. pak jsem videla jak se hadaji cikani. ale tam rvali po sobe vzajmne. a ta zenska skakala do toho chlapa stejne jako on do ni. pobili se a pak sli domu ruka v ruce. Jako holka jsem se parkrat porvala. ted vim, ze to byla moje agresivita ktera me do ty situace dovedla. chtela jsem se rvat. kdybych byla to co jsem dnes, tak bych se urcite nervala. takze to beru mozna tak trochu z pohledu cloveka, ktery spise agrese rozpousti. Odvadi je skrzeva sebe pryc. sezere. Vlastne to vubec nedokazu posoudit. Neumim se vcitit do pozice tyrane zeny.

  19. Opět souhlasím s aninou.
    A s ratkou – taky se neumím vcítit do pozice týrané ženy a jsem ráda, že to neumím. Kdyby to ale bylo potřeba, myslím, že bych se nějak vcítit uměla.

  20. bohuzel tady nejsou zadni muzi, tema asi ani neni tak o tyranych zenach jako spise o hrdinskych ochrancich. Kdo a za jakych okolnosti vklouzne do role ochrance? Teda kdy a za jakych okolnosti se citime silni natolik, ze se vrhneme do zachrany slabsiho. (nebo nekoho vyhodnotime bleskove jako slabsiho)

  21. ratko, nemyslím si, že je až tak těžké, pokud vidíš někoho ležet na zemi a sténat a druhého, jak do něj kope čím dál víc, poznat, kdo je v tu danou chvíli ten slabší a ohrožený.
    Zrovna tak, jako když jedu metrem, co je narvaný, stojím vedle opravdu vetchého stařečka, co se tam mlátí jak nudle v bandě, sotva se drží a nadechuje. A před ním sedí nohu přes nohu mladí kluci, nikoliv malí a evidentně se baví a koukají na něj.Jednu, dvě stanice si říkám, jistě ho pustí, třeba opravdu nevidí ;), a pak už se nemohu na to koukat a prostě je požádám, ať ho pustí.Pustili ho pak, ale co jsem si vyslechla na svou adresu..když "hrdinové" vystupvali…
    Osobně něco takovýho fakt nepovažuju za nějakou statečnost, ale za samozřejmost.. Není mi to fuk, jak se děda sotva drží.
    A myslím si, že tohle těm klukům by mělo dojít..většinou se pak lidi naštěstí přidají na tu stranu toho vetchýho dědy, co si o to místo neřekl.
    Ano, i mladí mohou být unavení a nemyslím si, že by museli okamžitě vyskakovat, pokud to není až tak nutné. Někteří je buzerují a nevypadá to, že by to místo tak nutně museli mít ale tady to bylo jasný..

  22. anino, tohle co rikas nezpochybnuju. mampred sebou porad tu scenu jak popisuje liska. Nekdo uhodil do hlavy pani. byl to pan kolem padesatky a jak se zda tu pani vubec neznal. dva mladici ho chytli pod pazi a vyhodili z autobusu. dite se rozplakalo protoze tam byl krik. z techto informaci je treba rozplest informace co se stalo. pan uhodil do hlavy pani. schvalne? a jestli schvalne tak co se stalo? proc si ten pan vybralu tu pani a uhodil ji do hlavy? porad mi to prijde zahadne. tak trochu detektivka. nedokazu udelat rychle soudy. nepredstavuju si lezici zenu na zemi jak do ni kope nejaky muz. proste tyhle predstavy vubec nemam.

  23. ratko, jj. jasně. Není to normální, že někdo by jen tak uhodil někoho do hlavy.Když si to tak představím, tak buď to byl čl. duševně nemocný, nebo mu mohlo vadit, např. že se paní kvůli něčemu ozvala a jednal hned tak agresivně, možná se ozvala právem, možná šlo o blbost, která ho mohla vytočit. no, každopádně..i kdyby měl důvod ke vzteku, je blbý řešení hned paní majznout přes hlavu.

  24. dobrou, štípou mě komáři, asi je majznu taky :)

  25. ad radka koment 9:
    "ze kdyz se ten druhy dostane do situace, kdy vzbudi u tech druhych litost tak automaticky ziskava pozornost. hraje prave na tento vzorec, ze ti druzi nebudou lhostejni. V podstate je zneuziva."

    To je přesdně ono, proč ten pán řval ‚Nebijte mě‘ a řval s úspěchem.
    Protože věděl, že lidi vždycky tam, kde zachytí nerovnováhu, stavětjí se na stranu "slabšího". Bez přemýšlení. Na to tihle pokrytci hajzlíci hrajou často.

    A já už taky mockrát přemýšlela, proč. Jestli je i tohle projev tlupovýho pudu, když podle stejnýho pudu likvidujem jedince od tlupy odlišné…

    Když na to přijde, taky to umím. Tuhle hru na využití role slabšího. Dobře se tak dá zlikvidovat soupeř, který by třeba z titulu svého společenského postavení při přímém střetu snadno zlikvidoval mě. :-)

  26. Ru, taky jsem se s tim nekolikrat setkala. zejmena u meho nejmensiho. kde se to naucil? jak na to vubec prisel? ze takhle dosahne sveho a jeste vyřadí (prakticky zlikviduje) sve soupere. spravne zasahnout. spravne zareagovat. spravne myslet a spravne citit. nekdy je to strasne tezke.
    nekdy nezareaguju spravne. a hned to ma nasledky. situace se rozdrbe, ten co nemel narok ziska navrch a celel to jde spatnym smerem.

  27. ahoj Ru, jj. souhlas, lidi to tak dělají. Že sami jsou původci nějakého konfliktu a když cítí, že křikem nebijte mě apod. vzbudí pozornost a lítost využijí toho. A první reakce je, kdo tady a proč koho bije ? Alespoň za sebe vím, že tak reaguju. Jasně, jak psala liška..věci nejsou, nebo nemusí být jak se jeví. Pán se jeví jako ten, koho někdo ohrožuje a vyhazuje z tramvaje. Naštěstí hned na to se asi lidi dozvěděli, že to byl on kdo uhodil a pak dostal strach. Není to příjemné, pokud je čl, v takové tramvaji, kde je rozruch, nikdo neví proč se co přihodilo, lidi znervózní. Dítě se rozpláče a má strach. Mámě se to pochopitelně nelíbí, nečeká, že nastoupí do tramvaje, kde se necítí jistě. Tak jí se taky nedivím, určitě pro ní není hovno to, že je její dítě vyděšené. Asi bych si taky neodpustila nějakou poznámku v tu chvíli..Tady se ale pak objasnilo..tou paní..teda snad…kdo ví jistě proč ten konflikt vznikl, co bylo předtím ? Ale jistý je, že když čl. nastoupí nebere jako běžnou situaci nějaké potyčky, nečeká je, nestojí o ně. A slyší jako první ten křik chlapa, co vypadá jako oběť.

  28. ad 8, ratko, předchoím kom. ti dávám za pravdu, že existují lidi, co si o to říkají a pak hledají ochranu. Když už čl. ví, že to tak opravdu je a opakuje se to..zaujme k tomu jiný postoj a myslí si o ni své..Ale i tak, když ta zmlácená přijde, i když čl, už ví, že ho využívá, ani tam ji, jak sama píšeš, v tom nenechá.
    No, ten můj příklad mohl být dost podobný, ale nikde nikdo jiný a já reagovala, jak bych reagovala znovu.
    Viděla jsem, jak do ní ležící na zemi kope víc a víc. Chtěla jsem ho zastavit. Ovšem jak to mezi nimi chodí, to vědět už nemohu. Moje rakce byla, přece ji tu nenechám třeba ukopat k smrti, abych žila s tím, že jsem tomu mohla nějak zabránit.

  29. No, já zase když mám dojem, že mě chce někdo jaksi (s nadsázkou) zlikvidovat a nemohu vyhrát, i když si myslím, že jsem v právu, např. kvůli jeho dlouhým prstům, nebo intrikám, pak se stáhnu a udělám ze sebe radši blbce, ale vím svý..

  30. Ahoj, jedu snad v3ema dopr. prost5edkama, tak douf8m, 6e bude klid :)

  31. Anino, to uz nastupuji pudy. Clovek nevi predem jak se v ty situaci zachova. Pozna to jen tak ze v ty situaci je. A tak si muzu tisickrat rikat, ze kdyz bude horet dum, tak nejdriv vynesu deti a zeny a teprve pak pujdu ja. Mozna pobezim jako prvni. Mozna ne. Mozna budu hrdinou mozna zbabelcem. Jsou veci mezi nebem a zemi ktere vystoupi v extremni situaci. Rikam jim karma. Odhaleni podstaty. HOle jadro. Ve stavu ohrozeni zivota clovek zacne reagovat presne tak jaky je a nedokaze to predem vydiskutovat. Protoze to predem nevi jak zareaguje. Vi to az v ty situaci ktera ho pohlti.
    Ale to uz se netyka toho clanku. Clovek vidi male deti jak skacou do dospelych. Znovu a znovu, se nechavaji triskat a snazi se je zastavit. Nebo se schovaji hned. Presne tak si predstavuju pudove jednani. Clovek jedná tak, jak mu veli jeho naturel.
    Vrha se na silnejsiho jako rozzureny potkan na kocku. Ale to nema nic spolecneho s nejakou uvahou nebo moralkou. Sama se dokazu takhle rozzurit.
    Ale dokud jsem pri smyslech tak volam policii.

  32. no to já taky jednou dostal na veřejnosti "po hlavě" a ze předu.
    Jen to plesklo.
    A útočníkem nebyl žádný šílenec,ale má expřítelkyně.
    Myslíte,že se mě někdo zastal?
    Ani náhodou.Naopak škodolibé úsměvy jsem ještě sklidil a musel zaplatit za ni účet,protože ona po tom příšerném brutálním ataku odešla středem jako dáma.Tož tak.:-00000

    No ale ať jen nezlehčuji téma-jednou jsem taky viděl jak chlap fackuje ženskou a tak jsem vzhledem k jeho postavě jen nejistě namítnul,že se mi to nelíbí a oni přestali,ženská na mě kouká a pak spustila-"ty hajzle,ty pičo,co se do náš sereš?Vypadni ty čuráku,nebo tě zabiju….a on ji jen poslouchal a spokojeně se usmíval"
    Tak říkám "klid madam,to byl z mé strany omyl,ještě jednou se vám omlouvám"
    a šel jsem svou cestou,zase o jednu zkušenost bohatší.

  33. 4,5
    sic ne že by to nebyla pravda,ale z tónu toho,jak to píšete jste oba mimo mísu.
    Na vojně jsem zažil dost brutální(a tentokrát to myslím vážně) šikanu.Bylo to ze strany mého ročníku k jednomu mladýmu,takže jsem byl jen jako pozorovatel,kterýmu to mohlo být jedno.
    Jednou jsem toho našeho největšího "hrdinu" upozornil,že to přehání.Ačkoliv to bylo východňárské pako bez buňky mozku,v té chvíli se opravdu vážně zamyslel,dlouze a tak nějak výhružně,přsto přátelsky se na mě podíval a řekl mi,ať se do toho neseru,nebo skončím taky tak,tedy jako ten mladej.
    A neměl jsem nejmenších pochyb o tom,že to myslí vážně a s ním celá rota.
    A tehdy mi sklaplo!!!
    Moje vědomí to vyhodnotilo pro mne jako velice vážnou a nebezpečnou situaci,které se je potřeba vyhnout.
    Jenže ještě hodně dlouho po vojně jsem slyšel ve snech pláč 19 letýho kluka,kterýho celou a téměř každou noc mlátili jak žito a tehdy mi moje vědomí řeklo,že jsem toho východňárskýho hajzla měl přetáhnout železnou tyčí přes hlavu a jet do Sabinova a běhat tam s 20 kilovým batohem s popruhama z drátů po cvičáku.
    Nebylo by to o nic horší,než výčitka vlastní zbabělosti.
    Takže…"amygdaly a autopiloti" jsou jen a jen o životních zkušenostech.
    Kdo je nemá…stane se třeba buddhistou a čistí si svědomí,které ještě nenabyl,třeba meditacema.

    Na druhou stranu,když se dívám zpět,jsou jen situace do kterých jsem svým způsobem nějak patřil a potřeboval si je odžít.
    Někdy jsem volil správně,někdy ne,někdy a většinou vždy jsem jen "kličkoval před kulkami",ale díkybohu aspoň za ty zkušenosti.Bez nich bych jen plácal prázdnou slámu!

  34. "věci nejsou jak se jeví"
    Vlastně…název Liščina článku,je "gró"!
    Kdo považuje věci(včetně sama sebe) za to,za co se jeví,tak spánembohem!

  35. "Děs v busu a já se lekla sebe "
    jsem ve 36 zase předběhnul.:-)
    Jednou se mi takto stejně ptala přiožralá kamarádka,z čeho mám strach.
    A já říkám,že jen sám ze sebe.
    A ona se hrozně divila,je to už dávno,ale budoucnost mi dala za pravdu.:-0
    Na rozdíl od kamarádky,ta mi nedala:-0

  36. A ještě k těm všem virtuálním hrdinstvím…jsou situace,kdy vám nikdo nepřijde na pomoc,naopak se spojí s útočníkem.
    A těch situací je většina,protože takových posraných lidí je prostě většina.
    Naštěstí-ten kdo má tu odvahu z davu vystoupit vleče zase další.
    Jenže to má háček-časové zpoždění!
    Člověk,který se dívá na to,jak vás někdo u patníku ukope a nepomůže vám,bude či může být za pár let takový hrdina o jakém se vám ani nesnilo.
    Prostě nejde o vás,jde o změnu vnímání.
    Všeobecně:-0

  37. 35. sice Saule nemam tak vaznou zkusenost jako ty, ze bych nekomu neprispechala v nouzi na pomoc. ale mam zkusenost, ze kdyz nepomuzu nekomu jen v beznem zivote (v prkotine) tak uz me tyra svedomi. a ja si ho belim jak to jde cimkoliv. buddhismes a kdecim. je to nekde uvnitr zazrane. ta povinnost pomahat. ale to je jine tema. proc se lide jako ja citi zodpovedni za neco za co "pry" zodpovedni vubec nejsou??? ucim se zit cely zivot s vedomim ze lide trpi a umiraji jak na bezicim pasu hladem a ja jim nepomaham. furt stejnapisnicka. na to naskocim vzdycky. kdyz mi nekdo rekne ze jsem neco neudelala co jsem udelat mohla kdybych se jen vic snazila tak jsem vyrizena. je treba takoveho podpalovace poslat doprdele. razne a hned. at si zachranuje sam kdyz je tak chytry.

  38. Já su bleskunašlapovací. Nepamatuju si, že jsem nepomohla, ale pamatuju si, kolikrát jsem byla za blbce, že tasím zbraň a vrhám se do boje bez domyšlení.
    Sem zamlada četla moc mayovek a foglarovek.

    Ale když si kdysi ve vlaku ke mně a mé sestřenici přisedli tři ožralí pořízci a snažili se jí vyrvat z ruky kroj, kterej si vezla na vystoupení a za kterým se schovávala, aby jí neošahávali prsa, a pak mně, páč jsem se ozvala, dali přes hubu – nezastal se nás nikdo. Jen z druhé strany vagonu kdosi zahulákal, cože je tam za kravál, když sestřenice při té mlatě začla ječet.
    Inu tak. :-)
    Ale ta sanice se za pár dní zahojila a z pouličních dětských bojů jsem byla zvyklá, tak co. :-)

  39. Nojo, souhlasím se Saulem, že zkušenostmi se naše reakce mění. A teď uvažuju o tom, jak je to asi "krásně" propojené – naše tělesné reakce, duševní rozpoložení k tomu a ten duch, co to morálně rozhodne :-)
    Ta vojna, to je teda hnus… jako taková iniciace, rituál přechodu do dospělosti byla asi na druhou stranu skvělá.

    ru, jo, je to na vlastní záchranu, křičet "nebijte mě," ale ten pán to myslím nedělal vědomě, to jeho strach za něj ječel (podle toho tónu a mocnosti – protože já takhle taky kdysi párkrát ječela, nenadále vyděšena; nepoznávala svůj hlas – ale snad už by mě nic tak nevylekalo, no kdoví). Byl buď dementní, nebo paranoidní nebo se mu něco zdálo, probudil se a praštil paní, co já vim. Snad někde ON má zajištěnou pomoc vhodného druhu…

    čau anino, dojeď dobře! A ať nikdo nikoho nekope, natož tebe, to bychom museli zasáhnout!

  40. reakce ve spojení s úvahou, morálkou, nebo ne:ratko, cca 33 – někdy jednání v krizové situaci nebo tváří v tvář "silnějšímu" nemá co dělat s úvahou a morálkou, ale někdy jo (nebo vlastně možná vždycky, ale pokrouceně):

    Někdy ne – v případě, že je člověk nervní, má všeho dost a najednou přijde taková poslední kapka ještě navíc, tak už nejedná vědomě, neovládá to – to usuzuju podle několika svých vlastních zážitků, kdy jsem dala někomu přes hubu nebo na něj ječela nebo obojí :)

    Jenže takových stejných situací zažívám spoustu – a neječím ani nikoho nemlátím. A hned je zapomenu, protože mnoho neznamenají. Prostě většinu času nejsem uzlík nervů, jsem vyspalá a mám dostatek serotoninu a všeho :) Takže ty situace zpracuju vědomě a reaguju jinak, rozhoduju se vědomě, co udělám. Spousty takových situací se dějí a neutkví mi v paměti – tam mi uvízly jen ty, ve kterých jsem sama sebe překvapila, co jsem udělala, jak jsem jednala, jak jsem to vůlí nemohla ovlivnit, vrhla jsem se do toho po hlavě s rizikem, že přes ni taky dostanu.

    Ovšem vybavuje se mi, že paradoxně šlo v těchhle nekontrolovatelných reakcích vždycky o nějaké "morálno", domnělé, o to hájit "spravedlnost" (taková moje dětinskost :-)), být pobouřena k nepříčetnosti (no fuj, teď mi to připadá neurotický, ale spíš šlo o nedostatek ZKUŠENOSTI k lepší reakci! Jo, nedostatek zkušenosti a taky šlo o nějakou přijatou morální kostnatou věc, která ještě mnou nebyla (zkušeností) ověřená, zkorigovaná, zvnitřněná, vzatá za vlastní vědomě a z mého rozhodnutí (např. když dítěti vtloukají do hlavy, že všichni černoši jsou líní, a ještě samo nemělo možnost pochopit, jak je to doopravdy).

    – No a teď v tom busu jsem měla krásnou možnost sledovat, jak takovou nenadálou vypjatou situaci vyhodnocuju a jaké úvahy přicházejí a na co vlastně reaguju. A mého základu nebo … herdek, aby každej snad studoval tu blbou psychologii- jinak se nejde pořádně vyjádřit! … nebo emocí nebo čeho se dotknul, na mou strunu brnknul ten výkřik toho chlapa – hned naběhla analogie: "Někdo ubližuje starci, mému tátovi?! Nebudu jen nezúčastněný pozorovatel!"

    – Jenže vím, že můj táta takhle bez sebe křičel třeba JEN proto, že se bál sprchovat (po mrtvici) a řval v koupelně POLICIÉÉÉ, VRAZIIII. Byl to děs a tehdy nám moc nešlo mu věřit, že on se bojí, protože se mu motá hlava, má pocit, že každou chvíli upadne a bude po něm. Pro nás jeho reakce byla směšně neadekvátní (a byla slyšet na celý dům!), ale dneska už bych mu prostě věřila, že tohle je jeho skutečný dojem.

    Tak tohle asi bylo první, co se ve mně odehrálo – poznání z toho výkřiku, že ten pán je buď ve velkém ohrožení, nebo není zcela zdráv. A to obojí vyžaduje pomoc, ne?

    Tak jsem se musela rozhodnout jít blíž. Celou dobu probíhala ve mně rozhodování, jestli jít rychle, pomalu, ještě počkat (z nedostatku informace) – což jsem udělala za těch pár vteřin několikrát; rozpoznat, kdo vlastně je poškozený a na něj se zaměřit a jemu případně nabídnout pomoc, kdyby chtěl, ne se mu nutit a nežádoucím způsobem tu paní opečovávat, když nechce. Bylo to vědomé rozhodování.

    Ale jsou situace, které mají rychlejší spád a horší průběh; v těch člověk nikdy neví.
    Tak snad byl tohle aspoň malý nácvičíček.

  41. ru 40,
    noj, ty mayovky a podobná literatura na tom mají svůj podíl! Co asi čte další generace…

  42. me by celkem zajimalo, zda verite ze existuje metoda ktera do stresujici situace (nekdo nekoho napada nebo napadnout chce) dokaze vnest klid. Zastavi ten kolotoc.

    A zda verite, ze je to dobre. ZAstavit, zklidnit a rozpustit vasne. nebo preferujete zasahovani, vyhazovani, trestani?
    ja vim ze to zalezi na situaci, ale ten kdo pracuje ve velke skupine lidi, kde jsou ohniska konfliktu a ty konfliky z niceho nic se rozhori, musi jednat. Jak? Zklidnenim i za cenu ze vinik nebude ztrestan a vyhozen? (on se totiz zase musi vratit) nebo trvate na ztrestani viniku?
    ono je to ted vsude slyset. Vinici se musi najit. Trest pro ty co to zavinili a tak. jak se divate na zjistovani a trestani viniku?
    treba ten pan co uhodil pani do hlavy. tam je to jasne. Proste ho vyhodili :o))) Existuje i jina metoda? Treba ze ten pan kouka jako blbec (je to pako) a ti druzi ho chytnou za ruku a zklidnujou at se neboji. A pani rekne, ze je to v poradku, ze se nic moc nestalo. A vsichni dojedou v poradku. Je chybou omluvit slabosti jinych? netrestat?

  43. Lisko, uz jsi mi odpovedela tou 42. ja prave mam za sebou taky spoustu vnitrni prace, i psychlogie a taky par skoleni kde jsem se ucila ty vzorce prohlednout a rozpustit. nenechat je probehnout. meditace. zklidnovani sebe. a teprve pak vstoupeni do situace. vnitrni klid a tento klid prenaset dal. casem to jde samo.

  44. jeste k otci. jsem jedina (zatim) v rodine, ktera v naprostem klidu bere otcovy stavy. ze to tak proste je. ze to tak vidi a ze to tak proziva. uplne stejne jak pises.

    zatimco ostatni resi, proc? dyt to co rika neni pravda, dyt je to prece uplne jinak! prome je jasne ze on to vidi jak to vidi a ze takhle to musim prijmout. pokud se mu chci priblizit. nalezt nejake spojeni.

    a od toho meho otce jsem se postupne dostala i k jinym lidem. vstoupila do jejich "botu". zkusila videt jejich ocima jejich svet. pochopit co vidi a co citi. aniz bych do toho vstupovala se svym malym ja.

  45. 46 ratko,
    přesně – věřím každýmu, že to co říká nebo jiným způsobem vyjadřuje, je jeho "momentální pravda" (nebo jak to nazvat) a z toho vycházím. I to je vlastně "řešení" a zklidnění situace ad[44] – protože vystoupit a vyhranit se PROTI tomu člověku znamená to všechno rozproudit, vyvolat konflikt, neřešitelnej za těch podmínek, které jsem nastolil – totiž že jsem neakceptoval druhou stranu a její právo na vlastní postoj. Zpochybnil jsem navíc její emoce a to je jednak nasírací a jednak na to nemám právo.

    [][]

  46. [44] jak zastavit kolotoč a zklidnit:
    to nevim, možná pomůže jen jednak klidně, být sám pevný. Už to by mohlo samo o sobě působit.

    Viníky? Pořád mám v sobě takovou naježenost proti slovům viník, vina, trest… "Viníky" je podle mě hlavní integrovat, přijmout do skupiny, nevyčleňovat, nesegregovat, neodstrkávat, protože pak teprve dělají paseku. Dát jim najevo, že je neodmítám jako člověka, že jen odmítám zrovna to chování, které teď předvedli.

    Co se týče toho pána (v článku), co praštil paní v busu – já bych ho tam nechala, nevyhodila, normálně bych s ním jela dál, zeptala se ho, co se děje – podle mě není žádný viník, ale postižený člověk nebo člověk v nepohodě. Ale chápu, že jednodušší je ho nechat vystoupit (jako první reakce a jako ochrana té paní) – zvlášť kdyby se chystal být agresivní dál a víc. Ale to on nevypadal…

  47. … ono tohle vyplývá z toho, že pracuju, kde pracuju – jsem zvyklá potkávat lidi, co někteří vypadají zvláštně, jiní se chovají zvláštně nebo říkají zvláštní věci.
    Kdybych nepracovala v takovémhle denním stacionáři, tak bych se zvláštním cizím lidem venku obloukem vyhnula a možná se jich i obávala, neuměla odhadnout, že nebezpeční okolí vlastně nejsou. Rozhodně bych na ně nemluvila.

    A teď to klidně udělám. Jsem na to nastavená. Moje zkušenost z práce je taková. Ale dokud to vypadá, že ONI nechtějí mluvit nebo pomoct, tak ne.

  48. tak nejak jsem to citila taky LIsko. sice nedelam v stacionari ale ve fabrice, ale lide jsou tam taky ruzni. nelze se vymezit vuci nikomu jelikoz vsichni josu potreba. a kdyz se nekdo citi ukrivdeny tak vytvari konflikt.
    jakmile je nekdo agresivni tak pristupuju k nemu. ani nemusim nic rict. ono se to vetsinou samo zacne rozpletat. jakmile lide zacnou mluvit a vyrikavat si krivdy, tak je to na dobre ceste. VEtsinou to pak jde opet dal.

  49. takze zadni vinici nejsou. nesnasim to. odmitam to.

  50. Jen houšť!

    Musím bleskurychle dobalit a jedu na týden pryč. Blogujícím zdar!

  51. Hm, tohle mi připomíná situaci v Mnichovském metru… skupina mužů tam držela na zemi jiného muže, ten se chvílemi zvedal a utíkal a oni ho zas přimačkávali ke zdi… šly jsme s kamarádkou kousek od té scény, ale zatímco ona se rozešla směrem k nim, já jsem zůstala stát na místě a koukala jsem se po ostatních, co oni na to. Už k nim šlo i několik jinejch lidí a tak jeden z nich vytáhnul průkaz – byli to policajti v civilu, ti co chytali, povalovali a tlačili.

    Ale taky mě to přimělo k přemýšlení. Asi nejsem ten typ, co se vrhá dobrovolně do nebezpečné situace. Obdivuju, když někdo dokáže prostě "jít tam", jako ty. Říkala jsem si, že by mu měl někdo pomoct, jenomže jsem si uvědomovala, že to je pět chlapů, já jsem ženská bez fyzické síly a schopnosti se prát, navíc i bez jazykového vybavení, neumím německy… Já bych asi v téhle situaci volala policii, kdybych věděla na ni číslo…

  52. jo jo, pokecat a priste ve stejny situaci zas totez. cumet co clovek udelal a neudelal. a pokecat.

  53. 55:
    no konečně z tebe Ore po čase zase něco rozumného vypadlo.
    Jen mne napadlo:
    a ty jako bloguješ proč????
    Že bys měl nějaké zvláštní poslání,či dokonce zasvěcení,jak nás z těch všech pitomostí jako velký vůdce vyvézt?
    No já jsem čeče zase napnutej jak struna.
    Já bych o to vážně moc a moc stál a hlásím se k tobě do lekcí:-0
    P.S. doufám,že to nebude jen o budgee jumpingu,který jsi nedávno nabízel jako reklamní tabletku fungování buddhismu:-)))))
    No sranda to byla,to zas jo!:-)))))

  54. Saule, nejvyssi cas abys zacal opet blogovat a nevyhryzaval kolem :o) to si zase smlsnu ja :o)))

  55. bungee.
    sranda to ani nebyla. nakej chlapik dostal zatmeni hned po slove buddhismus. ani nedosel na bungee. blba karma.

  56. no Saule, kdo si k sobe prikove takovou kouli jako ses ty, to bude pravdepodobne muset bejt krestan, bych to tak videl.
    hodim za tebe do prostoru naky prani, budu ted pet dni u stupy.

  57. kolem stupy litaj supi
    treba nakou mrtvolu
    nasoukaj do hrvolu

    rychle rychle spechame
    vecny zivot cekame

  58. jsem si cvicne nasel jak je to s tim amenem, abych nebyl zas tak uplne out, a hned mi vybliklo mayovkovske zpecetovaci "howgh" :-)
    no ale uplne nejlepci mi prijde Fordo Prefektovo "gusnarč" ktere rikal ve chvilich kdy citil ze by mel neco rict ale nevedel co :-)

  59. re59:
    tak dej pozor,ať do té stoupy nespadneš a neušpiníš se:-))))

  60. K článku: Liško, z mého hlediska byla tvá reakce přiměřená (snad jen možná příště více ve vnitřním klidu) a v pořádku.

    Jsem týpek, co se od malička léčí z toho, že ač bez síly, "bojuje" za spravedlost ať je útočníkem kdokoli, třeba King-Kongů.
    Od té doby, co jsem se však málem utopila uprostřed lidí zachraňujíc topící se dítě a sklidila nadávky od jeho matky (byla jen vyděšená, tak ani nechápala, co se dějě) a výsměch od "přátel", kteří vesele řádili a nevšimli si, že mi topící se dítě vylezlo na hlavu a já už se nedokážu nadechnout a dostat ke břehu……. jsem na zachraňování a ochraňování opatrná, vždy se rozhlížím, zda je tam ještě někdo kompetentnější, silnější …. než já. Pokud ne, pak se nedá nic dělat, musím se angažovat.
    Jednou jsem viděla kluky na řece na tenkém ledu. Protože jsem byla široko daleko jediná, změnila jsem svou cestu a šla jsem k nim co nejblíže na břehu a požádala jsem je upřímně, aby z toho ledu šli pryč, protože velmi pravděpodobně se s nimi led prolomí, já je budu muset tahat ven a v té ledové vodě se mi to tedy dělat nechce. Šli.
    Takže takto se snažím předcházet svým případným (zbytečným) prověrkám ve statečnosti.

  61. ad 65: oprava: 10 King Kongů ….. i když 10…. no, možná jen 9 ….. nebo 8 …… :-))))))))))))

  62. [56] Saule, první věta dobrá. Ale proč došlo k těm dalším – a na tomto místě, to je mi záhadou. Já snad budu muset bejt taky buddhista, když se sem ten buddhismus do komentů pořád valí… :)

  63. – jé, Lenka píše ve stejnou chvíli jako já po týdenní nepřítomnosti! Nazdar, jdu si to přečíst.

  64. Lenko,
    taky jsem byla takové dítě, co pamatuju, už když mi byly tři. Kde jsem to vzala, nevím. Taky už se učím střízlivosti v těchhle případech; předcházet své nepříčetnosti, že se "děje nespravedlnost." Jako malé mi máma v legraci říkala "kuře Kalimero," protože to taky hned bojovalo proti nespravedlnosti.
    Ve školce jsem se vrhla na nějakého posměváčka-provokatéra a asi ho zbušila – ale prý stačilo, když viděl můj rozezlený pohled a začal zdrhat ke dveřím, kde jsem ho dostihla :) (Máma to náhodou zrovna viděla.)

    V první třídě jsem chytla za svetr nejsilnějšího rváče ze třídy, když právě honil "tlustoprda" (jak mu říkal), přitáhla jsem si ho toho grázla k sobě a řekla mu: "Hele, nedovoluj si na slabšího!" a zase pustila ten jeho svetr. Fungoval jak kšandy :)
    Sranda byla, že ten pronásledovaný "slabší" byl o dvě hlavy větší a dvacet kilo těžší než jeho tyrani. Takový paradox, co…
    Dětské zákroky to byly, teď jsou ty situace jiné a to rozběsnění snad už nepřichází – je to nebezpečné hlavně pro mě; kdyby mi to zůstalo v původní dětské formě bez rozumové kontroly. Víckrát jsem začla vidět rudě a vrhla se na nějakého kluka. Achjo.

  65. 67 jsem si predstavil to spojeni Liska buddhistka a hned mi vyblik ten dil Simpsonu kde se Liza stala buddhistkou :-)
    a kdy a kde to bude? prijedu i s fotakem !

  66. Má víra je v bazálním stádiu a nevypadá to, že bych se v brzké době přiklonila k nějakému konkrétnímu náboženství nebo ne-náboženství :)

  67. myslel jsem si o sobe naivne ze jsem odjakziva neverici a cim vic se zabyvam opacnym polem, tedy zkusenostmi, tim vic se ukazuje jak moc jsem vlastne verici byl a jsem, a ze je stale co poustet :-)
    dobry tema, skoda ze nezdvorile nebudu pokracovat. za hodinu jedu na petidenni sabbat nevericich :-)

  68. ad 69: No, já už snad ani rudě nevidím, tedy většinou, když jsem se dala do boje za spravedlnost, dostala jsem na budku, někdy i od těch, které jsem bránila. Zanechalo mě to velmi zmatenou a nechápající situaci. Lidi jsou někdy fakt divný. Je někdy těžké rozeznat, kdy zasáhnout a kdy ne, kdy zasahovat do karmy jiných a kdy je právě moje kafe (karma) to, že se přimotám do takové situace a mám naopak jednat. Ale no, od toho je život, abychom se to učili. Snažím se. Pomáhá mi klid, nereagovat hned, právní uvažování a takové věci. Kromě jiného i ten zmiňovaný buddhistický pohled na věc. Např. že to, co si myslím, je jen to, co si myslím, a se skutečností to vůbec nemusí příliš souviset.

  69. 73. mam to stejny. a neni to vymluva. protoze kdyz jsem se do ty situace vmotala tak jsem byvala kdysi vzrusene stastna/nestastna. proste emocionalne vydivocena. a pak nasledovala dost drsna depka. a ja se naucila to vyrovnavat. nevyhledavat tyto situace (protoze tak to bylo co si budu nalhavat) ale nechat je proste plynout. aniz bych se u toho vzrusovala. Zestli zasahnu nebo ne je podruzne. dulezite je abych se tim nevzrusovala. a zasahovala del potrebnosti, ne dle miry meho vzruseni.

  70. Na tom něco je!

    Nechat se (bez námahy:-) rozrušit a pak reagovat v afektu mělo jako následek často výčitky svědomí, depku (jak píše ratka), rozvažování, co jsem mohla jiného a proč se rozum vypnul.

    Teď žádné výčitky svědomí a pocity viny nemívám, protože jednám rovnou tak, abych je neměla. Jednám! Předtím totiž v dětství/mladosti – to nebylo "jednání." To nebylo moje rozhodování, moje volba. To byly reakce na nějaké moje podmíněnosti, přejatosti, naučenosti, očekávanosti.

    A jde to v kruhu – následkem toho, že jsem na pozadí jiných situací zrušila pocity viny a svou tendenci k nim, následkem toho nenabíhám do jiných situací, kde bych si je vykoledovala; jednám, a proto je nemůžu mít, jsou předem zrušené.

    Nebo nevim, žvaním – teď mě to napadlo.

  71. Všechny zde uváděné příklady jsou opravdu jen dětinské hry a připomínají spíš osobní chlubírnu,z které se nedá vyvodit žádná pointa,žádný závěr.
    Jakýkoliv zásah v afektu je pouze reakcí,není odvahou,nemá s ní nic společného.
    Osobní odvaha znamená nadřadit rozum emocím,zintegrovat svou celou svou bytost a být připraven ji obětovat pro vytčený cíl.
    V situaci,kdy je zlo,třeba v podobě násilí přetransformováno ve fungující společenský systém si afektovaný člověk ani neškrtne a často se přidá na stranu toho zla.
    Zářným příkladem je holokaust v Německu.Většina Němců sice Židy neměla ráda,ale neuchýlila by se k veřejnému násilí a jejich fysické likvidaci.Stačil nástup nacismu se svým dokonale propracovaným systémem fungujícího zla a až na mizivé procento všichni mlčeli.Téměř nikdo se Židů nezastal.
    Těch pár lidí,kteří jim byli ochotni pomoci ale měli velmi propracovaný systém a organizaci.Nedělali to z afektu,dělali to z principu.To je setsakra velkej rozdíl.Jedině takoví lidé mohli zlu účinně čelit a opravdu pomáhat.Afektovaní "hrdinové" tenkrát velice rychle zmizeli,protože si uvědomili,že tady by je uspokojení jejich vnitřních pocitů stálo okamžitě život,takže si našli jinou zábavu.Třeba poslouchání zahraničního rozhlasu.

  72. A vyrojili se zase až na jaře pětačtyřicátýho. :-)
    Jo, přesně.

  73. Máš recht, Saule.

    Jen co se snad dá uvážit – že nedat se zabít pro jednu ideu dalo někomu možnost ještě žít a něco dělat pro podobnou, ne menší ideu, třeba. Schválně být za odporného režimu na vysokém postu – byť proti svému přesvědčení – a to proto, že zevnitř mohl občas někdo pomáhat těm venku. Co já vim. Byli takoví.

  74. 76. propracovaneji jsi rekl to co jsem naznacila v 74. Ze vzrusovani je k nicemu. je treba se naucit bud jednat s rozvahou a ucinne. nebo radeji nedelat nic. takove to horkokrevne radobyhrdinstvi akorat skodi vsem zucastnenym.

  75. Jasně Liško,ale probůh…pozor na ty "idee a ideály".
    Když už jsem to téma holocaustu načal-viděla jsi Schindlerův seznam?
    Schindler byl nacista a pravděpodobně i člen SS.
    Byl to asi jen prospěchář,ale třeba taky trochu idealista.
    A přesto udělal co udělal.Židé na něj nikdy nezapomenou.
    A ještě jeden film doporučuji-Pianista.
    Věci prostě nejsou černobílé.
    Vrah se v kritické chvíli může změnit v anděla …..
    a naopak!

  76. Saule – když jsem psala 78, zarazila jsem se u slova idea, ale pak ho nechala :-))

    Pianista je výbornej film.
    Schindlerův seznam se mi moc nelíbil – možná jsem ho viděla moc mladá (?) – ale jak mne cokoli válečného a koncentrákového dojímá, tak u Schindlerova seznamu, když kino v závěru posmrkávalo, musela jsem se hrozně smát; přišel mi ten film křečovitě na efekt, nezaujal mě. Mylsím, že mi bylo tak 18, když byl nový.

  77. ad82:
    já u toho fakt slzím:-))))))))
    Na to,čím jsme byli vychovaní,jsme ještě dopadli jakž takž dobře,ne?:-0000

  78. Vážně mi šel zvuk. Obraz velmi trhaně. A co jako s tím? Tenhle blog nebo strejček J., to vyjde podobně :)

  79. 83 ahaaa. No to teda významně ano!
    A kde jsme mohli bejt, kdyby nás vychoval Reagan – kovbojkový herec!

  80. ad 85: Si myslím, že stejně za svou výchovu si můžeme sami. Vybereme si přesně to prostředí a situace, kde se něco potřebujeme-chceme naučit.

    Jinak v kategoriích odvaha, statečnost a podobné nesmysly nepřemýšlím. Jde přece o to, zda cítím potřebu se angažovat či ne. V pomáhajících profesích (sociální pracovníci, zdravotní sestry, pečovatelky, psychologové, terapeuti) pracuje velká část (ne všichni!) bývají lidí, kteří potřebují primárně léčit a pomoci sami sobě. Ale protože to neumějí, promítají si potřebu pomáhat na jiné. Mnozí obětaví lékaři – a zase ne všichni, proboha! – (omlouvám se, že to prozrazuji) jsou lidé, kteří ubližovali v minulosti fyzicky jiným a prohlédli. Teď je to nutí jim ta těla zase spravovat. Nebo kteří se cítili velmi bezmocní, když jim v minulosti onemocněl, zemřel někdo blízký. A jiné a jiné. Všechno, co děláme, je reakcí na naše nezpracované věci. Až když je zpracujeme (děje se to postupně a u každého jinými cestami), pak stojíme v situaci klidní, nepotřebujeme ani utíkat ani se vrhat zběsile do záchranných akcí, ale prohlédneme, o co jde, a buď reagujeme nebo ne a je nám jedno, zda jsme reagovali či nereagovali, protože víme, že tak to bylo v té chvíli podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí.

    To, že zločinec občas udělá dobrou a "odvážnou" věc a jinak statečňák se zachová zbaběle, to je v pořádku. Lidi se nedělí na statečňáky a zbabělce a zločince (používám pomocná slovíčka), ale jen na jednotlivé člověky. Se svým osudem, cestou a houby víme, tak těžko hodnotit.

    To mě k tomu napadlo.

  81. Jo, tady jsem ještě chtěla něco připsat. myslím, že ratka, ale už nevím psala cosi o zklidnění agresivního čl., tedy pokusit se o to, pokud to jde. Ocitla jsem se mezi opilými hádajícími se chlapy. Jeden rejpal, druhý vyloženě rapl, myslím, že opravdu dost, což už vícekrát dokázal.Měl nůž a vyhrožoval, že toho druhého zapíchne. jen proto, že vím, že zlý není a dost mi o sobě řekl a dá na někdy na mě. Šla jem pomalu k němu, oslovila ho a poprosila ho, že ten nůž potřebuju. Bylo to,u táboráku a měla jsem strach. Trochu zmírnil ve řvaní, ale nedal. Chytla jsem ho za ruku a řekla mu, ať se nerozčiluje a nenechá vytáčet aby se dostal do problémů. Nůž mi dal a fakt se uklidnil. Ale neznat ho, samozřejmě bych neriskovala něco takovýho. Myslím, že potřeboval ujištění, že se ho někdo zastane..

  82. 87:
    můj otec se odjakživa připletl do každé rvačky.A taky nejednu vyvolal.Chodil dom dobitej jak kůň.
    A když se po 3 infarktech na starý kolena sotva dohrabal do hospody a chlapi se tam řezali kriglama po hlavách,tak jim je laskavě a mírumilovně bral z rukou,ať nedělají hlouposti:-00

  83. Nj. Saule, já se nikdy prát nechtěla, to byla až jako poslední možnost. Když to jinak nešlo, tak jsem slůe párkrát zbušila holku i kluka, většinou jsem vyhrála, asi to už ve mně bylo moc nakupený. Tak to pak bylo i s úroky :) Musím se přiznat, že jsem to udělala docela zákeřně, protože to ode mne nikdo nečekal, tak když moc provokoval, dostal facku, když to vůbec nečekal..moment překvapení a už to bylo. pak jsem měla klid..
    Jinak neznat toho chlapa, tak by mi ani nenapadlo se pokusit mu ten nůž vzít, ale i tak jsem měla bobky, ale nějak jsem věřila, že..

  84. Slůe – neslůe, furt se hnkje.

    Neděle večer a jsem z dovolené doma. Plnou parou do všednodenní rutiny. Přeju všem nadobyčejně pěkné zítřejší pondělní ráno. Těším se, že si počtu vaše blogy.

  85. 92:
    já se Ore k tobě na blog vrhl celej natěšenej,že to zkusíš sám se sebou a tam nějaký nohy v srdíčku.
    Předpokládám,že ty s lakovanejma nehtama jsou tvoje:-000

  86. Nohy v srdíčku? No to teda musím vidět :-))

    … když už mě nic vlastního nenapadá, co bych sem prskla; mám dost co dělat, abych dohnala své "každý den jedno foto" na flickru. Tam taky viz, co dělám, kde jsem byla na dovolené atd. – w o ol p e c u l a

  87. A co ten smutný kocour Shimmy?
    No,ledaby tě hlídal:-00))))))

  88. Saule, to je jak rikaji Cimrmani, stridani prvku ocekavani…
    …a prvku zklamani.
    a buddhisti rikaj Samsara.

  89. 95: Jaký smutný??
    To se jeví asi tobě, ale proč by byl smutný?

  90. jeví se mi,že jsem se svým vyjádřením o jevícím se kocourovi nalezl do jevení dalších osob:-0
    Pravda je,že vnitřní stav kocoura se nám může jen jevit,protože pravdu o něm zná jen ten kocour(a Or samozřejmě:-)).
    Vlastně ani oni ne,jim se taky jen jeví.
    Ale možná se kocourovi vůbec nic nejeví a je to reinkarnovaný buddhistický lama,který se v kocouřím těle chystá na skok do nirvany.
    No jo,vlastně se mi Shimmy jeví ještě taky ostražitě.To by na toho lamu sedělo.
    Zvaž Ore,jestli byste v BDC pro něj nenašli nějaké uplatnění.Škoda nechat takový duchovní klenot smutně a ostražitě se válet na dece.:-0
    Každopádně ode mne Liško vyřiď Shimmimu hlubokou poklonu a taky navrhuji mu ustřihnout kousek ouška,nebo ocásku,aby nám po jeho vyvanutí v nirváně zbyla nějaká relikvie do stůpy:-))

    98:
    výborně.
    Svět podle Saula.
    Pokud bych se snad nedejbože,pardon nedejbuddho vrátil k vlastnímu blogu,tak mám pro něj název.
    A ještě navíc přímo od Ora:-00)

  91. 94:
    a ještě Liško pochvalu za otakárka.
    Ten už se tak často nevidí.
    Leda přišpendlenej v muzeu.

  92. jo jo, ve svete podle Saula lamove voli zvireci tela.
    hodne stesti v tvem svete.

  93. Saule, ty toho teda nakecáš :-)

    Fotka otakárka (ta moje) se mi líbí. Ale náhodou jich nelítá málo, jsou vidět – ale jen tam, kde jsou příslušné druhy kytek, na které jsou ti motýli vázaní.

  94. 101:
    Ve světě podle Saula spíš volí zvířata lidská těla,takže proč by tomu sem tam nemohlo být naopak,že jo.
    Za přání štěstí dík,naštěstí si ho ale naděluju sám,kdy a kolik uznám za vhodný a dokonce se mi jeví,že jeho absence čas od času vůbec není na škodu a přemíra štěstí z lidí tupce činí.
    Dokonce i nebožtík Buddha,dej mu pánbů Brahma věčnou slávu,nechal několik svejch učedníků,kteří propadli nihilismu,hnít v pekle a když se pár dobráků co to vidělo nabídlo,že je z toho pekla vyvedou,tak je milej Buddha vyfakoval s tím,že ti nešťastní hoši jsou na nejlepší cestě pochopit smysl prázdnoty a těch pár vtělení v nižších světech jim v tom jen pomůže.
    No jo no.A přitom mohli statisíce let šťastně meditovat a nepochopit vůbec nic.

  95. s autobusem nic ale s děsem a lekáním se sebe třeba jo.
    Takže zas tak daleko od tématu dle názvu článku nejsem.
    Ale už mlčím,už mlčím:-)

  96. stastne meditovat?
    nepochopit?

    tak ono je meditovani stastne?
    a vysledkem je pochopeni?

    fakt by ses do temat kde svyho mas nula nemel poustet.

  97. 106:
    ano Ore,meditování má být šťastné(ze sanskrtu a pálí se překládá taky blahé)a jeho výsledkem je postupné dosažení 4 vnorů,pohroužení,soustředění,džhány.
    Teprve ve 3.vnoru přichází pochopení a následkem toho se meditující štěstí a blaha ve 4. vnoru zříká,čímž dosahuje osvobození,které je jediným smyslem Buddhova odkazu.
    To jsou věci co????
    Ale máš recht,z dosažení buddistických vnorů mám ze svýho nula,to už je hodně vysoká laťka.
    To já jen tak z nudy cituji stěžejní zásady učení,ke kterýmu se půlkou huby hlásíš a tou druhou se mu vysmíváš.

  98. Ostatně soudím, že žádné poznání není zadarmo.

    Osobně si meditace představuju spíš trochu jako terapii – i s tím, že jde o proces nějaké délky – než jako blaho v každém okamžiku od začátku. Ale nevím o tom nic, tak blbě nekecám :)

  99. to jsi spatne pochopil, ja se vysmivam tomu co rikas ty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.