Oblíbené slovo: Rozhodnutí

NEBO NE?

 

Jaké máte oblíbené slovo?

Já mám teď nejraději ROZHODNUTÍ.

Tak zrovna v sobotu: Měla jsem v plánu jít výletem ke kamarádům, přes vesnice a pole. Rozhodla jsem se pro to, chtělo se mi. Krom toho jsem cítila, jak potřebuju tu cestu, jak potřebuju jít sama, nerušena lidskými hlasy a počítači, aby se mi v hlavě mohlo něco urodit, ujasnit, ucelit, zacelit. Nevěděla jsem, co. I když … chtěla jsem, aby to souviselo s prací.

Jak si vybírám, do kterého psycho- výcviku se přihlásit, začínám o sobě trochu pochybovat. Na internetu zveřejnili podrobnosti právě k tomu výcviku, který mi připadá jako vysoká meta, seriózní a pro mě "nejnormálnější" (zatím; ještě nemám dozkoumáno). No a on je asi i nejdražší: 20 000 za semestr, ne za rok! Tak to ne. Snad ještě najdu některé jiné, co mě chytnou; teď vidím, že bych se o tom měla víc bavit s kolegy, víc to s nimi probrat, protože kdo jiný o tom ví víc! Zavádím na to řeč zatím s jednou kolegyní, stejně starou jako já, co je mi sympatická, mám ji ráda, rozumíme si, chodíme spolu na pivo. S jinými se poněkud ostýchám – zvlášť proto, že většina ani o mém plánu neví a že se vlastně bojím, co mu řeknou. V životě jsem neviděla, že by někdo z nich někoho tvrdě odsoudil, že by křivého slova ucedil, ale stejně… No a teď se mi vytvořila bariéra i pro rozhovor s tou oblíbenou kolegyní – jentak jsem si otevřela přihlášku na jeden z výcviků a oni tam chtěli popis nemocí tělesných i duševních, za celý život. Je to proto, aby se mohli krýt, když se adept během výcviku zblázní, já vím. Já se jim tam pravděpodobně nezblázním, jenže beztak se mi předem nechce psát, že jsem byla před lety v depresi, že jsem měla různé hrůzné symptomy. Mluvit pak o tom s konkrétními lidmi v uzavřené skupině, prosím, to jo, ale psát to do nějaké přihlášky a poslat ji kdovíkam, to pořád cítím jako stigmatizující. Nic příjemného. S tou kolegyní jsem o tom mluvila obecně, ale neřekla jsem jí, že jsem už někdy v životě čerpala psychiatrické služby. To nikdo v práci neví. Blbý. Ale nikdo se neptal.

Trochu mě to znejistělo a začalo mi vrtat hlavou, jak je to s těmi lidmi, co mají postiženého sourozence a sami začnou pracovat pro postižené. Co to je za proces obecně a jak je to konkrétně se mnou?

K tomu ještě přidat, že moje původní a oficiální pracovní náplň se ztenčí na minimum už za týden. Dohodnuto, že budu dělat víc práce na projektech a dohodnuto i konkrétně, o co půjde (tedy do jaké míry to konkretizovat šlo). No a víc práce jsem měla dělat s klienty – dohodnuto s šéfem. Jenže s nimi na podobném poli pracuje jedna nová slečna, odteďka na rok. A samozřejmě vymyslela úplně to samé, co jsem si pro sebe předtím vymyslela já. Tak mně nezbylo nic. Tak mně nezbylo nic?

Nemluvím o tom. A nevím, jestli se mám drát o něco dalšího, nabízet se, vrtět ocasem, ptát se šéfa, co jako bude, anebo jestli mám v klidu v ústraní čekat. Nebo třetí možnost: najít si jinou práci na půl úvazku a tady si ho snížit? Nebo konečně vypadnout do světa a pracovat úplně jinde, vykašlat se na šéfovu nabídku, že mi přidá na platu a přispěje finančně na psychoterapeutický výcvik? A kam bych šla? Já už zpátky do svého oboru ani nemůžu, ani nechci. A z místa, kde je mi dobře, se mi nechce úplně vypadnout někam, kde třeba bude protivno. Mně se do toho výcviku chce. Aha! Opakuje se mi evidentně moje staré schéma: něco se mi chce dělat nebo studovat, tak jdu do toho, ale vůbec nevím, jak to využiju, co s tím potom budu dělat, k čemu mi to bude, jestli vůbec. Natož jestli je to vhodné pro kariérní postup a na prachy – o tom ani neuvažuju. Ovšem pokud zůstanu, kde jsem (což vlastně dost chci), hodit se mi to rozhodně bude!

Co bych tak s tím provedla… Navečer máme teamové sezení a to potřebuju být v odolné náladě. Schopna hovořit k věci. Asi i k tomuhle svému tématu. Většinou čekám a nedojde na mne, nemusím nic říkat, jen reagovat na témata jiných a vybraná témata společná. Ne na svoje. Proč to taky jednou pořádně nerozbalím, nevezmu si prostor a nepožádám, aby se věnovali mně? Přece od toho se to celé koná… Proč se takhle schovávám? Já vim – protože mám obavy, že mi selže hlas, že když o něco jde, jsou v tom emoce. To je bazální, to všichni vědí. A chodí do toho. Já jsem koukám pěkně vyhýbavá tutlalka. Pořád. Už jsem myslela, že to mám za sebou. Ale ne, je to ve mně furt. To mě štve, že nejsem takový formát, abych přišla a pevným hlasem řekla: "Je to pro mě těžký, když je tady ta nová kolegyně a dělá to, co částečně chci dělat já. Je to o to horší, že je to všechno ještě nedojednané, půlka kolegů o tom ani neslyšela. Já vím, že moje práce teď záleží hlavně na dohodě šéfa se mnou – a jsem ráda, že mi nabízí nové věci, a cením si toho – ale já bych chtěla, aby to věděli všichni a aby s tím souhlasili a abych to viděla."

Vlastně je jasný, že tohle je další trudné přechodné období – bývalý šéfík se loučí zítra. Nenapadlo mě, že je to vlastně velký přelom, pořád to vypadalo jako maličkost oproti období, kdy se loučila bývalá šéfka předloni. To nebyla maličkost, to byla rána, to byla velká změna. Regulérně. A regulérně to mohl každý obrečet. A tohle nikdo neobrečí, nikdo v tom není namočenej tak jako já. Zase se mě to tolik týká a oprávněně. Víc než jiných. Zase těsněji. Existenčně. Náplň práce nikoho jiného se ani měnit nebude. Jen moje. Tyjo, to mě nenapadlo, že jsem v tom zas namočená víc než jiní, nejen tehdy se šéfkou, ale i teď, znova. Tak to jsem nakonec dobrá, že truchlím až v předposlední den! Dokonce až půl hodiny před teamovým setkáním, které tomu tématu bude vyhrazeno. Vypadá to z mé strany nakonec velmi patřičně. Tak snad se tam mezi ostatními, mezi svými, nerozpláču. Pche – můžu se tisíckrát rozhodnout, že se to nestane, ale mnoho to neznamená, to žádné rozhodnutí není, jen přání.

 

* * *
Proběhlo to všechno líp, než jsem čekala. Asi proto, že jsem dala najevo – ač jen žertovně – že mě ta změna staví před nejasnou budoucnost. Ostatní jsou na tom podobně; jen ta změna u nich neznamená žádné konkrétní pracovní posuny ani pády, je spíš organizační a pocitová. Mluvila jsem! Sice o jedné konkrétní části práce, která mi časem vymizela – o tom, jestli ji chceme zachovat nebo ne. Bylo to sice téma okrajové, náhradní, obcházecí, ale celkem se všichni shodli na tom, že se ho nějak držíme a ne a ne se pustit; takových témat se pak objevilo víc i od jiných, potřebovali jsme tím projít.

Uvědomila jsem si, jak mě uklidnilo, že byl přítomen i šéf. On mě vážně uklidňuje; nepamatuju, že by tak na mě někdo působil. To spíš snad já dávám uklidnění jiným. A šéf to má za hotovou věc, tu mou náplň práce, zopakoval to. Další uklidnění. A ještě ze mě vypáčil, že to období nejistoty a přechodu se rozplizává a chtěla bych už něco dělat hned. Ajaj, tak nevim… Pozorovala jsem, jak schválně mluvím o všech jiných aspektech své práce, jen ne o té přímé s klienty. Jak mám nahnáno, co by někteří přítomní řekli. Protože oni jsou superodborníci, kdežto já vlastně jejich sekretářka. To teda nemůže být snadná pozice, ta moje, když se na to kouknu zvenčí! Do čeho to lezu… Do čeho je mi to dopřáno vejít…

A teď jestli pro to dělám dost – tyhle výzvy teprve přijdou příští týden, protože napřed pojedu do pátku pryč. S klienty, hurá. A zítra je mej
dan. A potřebuju si udělat nějaké podklady pro práci na projektech; tím je potřeba začít. Jenže to se mi zrovna moc nechce, ehm. Ale je mi lépe, když si řeknu tyhle konkrétní věci, které mě čekají; když všechno neplave v neznámých vodách. Bez konkrétních podkladů se rozhodnutí dělat nedají.

Slovo ROZHODNUTÍ jsem si oblíbila, protože se s ním a v něm cítím příjemně. Je to uspokojující – pro něco se rozhodnout a udělat to. Rozhodnout se jít v sobotu na výlet a pak dojít do cíle, i když prší, je zima, fičí studený vítr, nemám vhodné oblečení, nocovala jsem neplánovaně mimo domov, nemám kartáček na zuby ani pití na cestu a zapomněla jsem mobil. To je pocit! To je ono.

Rozhodnout se znamená vědět. Když se rozhodnu, už jako by to bylo vykonáno. Když se plácám a nerozhoduju o svých dalších krocích nebo o nich ani nemohu sama rozhodovat, je to nepříjemné a žádné uspokojení z toho nekouká, ani kdyby všechno vycházelo růžově. Protože jsem si to růžové neudělala svou zásluhou. A to by mi pocit uspokojení nedalo.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

156 komentářů u „Oblíbené slovo: Rozhodnutí

  1. Zajímavá byla taky moje změna rozpoložení před teamovým setkáním, během něj a pak ke konci. To jsem cítila zvláštní tíhu, ale ne tíživě nepříjemnou, spíš stlačující dolů, k zemi. Usazující. Aspoň trochu se to všechno usadilo; přesně tak. Jen při té tíze jsem musela sedět nehnutě, nemohla se hýbat, ale žádná křeč v tom nebyla, spíš zklidnění, utvrzení, zpomalení.

    Tyhlety pocity během setkání mě baví. Ať je to porada nebo superv ize.
    Dřív jsem to nevnímala, až v téhle práci. Jinde jsem taky žádná taková setkání nezažila; leda s pocity pospolitosti a společné radosti, to jo. Ale třeba pocit stresu nebo bezradnosti nebo tíživé situace cítit takhle společně (protože si myslím, že ti druzí to cítí taky), to je teda zvláštní. Asi je to tou důvěrou v teamu. Bezpečným prostředím a časem vyhrazeným pro nás.

  2. Jsem zvedava, jaky vycvik nakonec vyberes. Ja bych vybrala neco, co neni az zas tak strasne drahe (pochybuju, ze za to bude lepsi servis, ony ty vycviky vsechny je tak trochu ryzovani penez) a k cemu je nejaka teorie. Muj cesky vycvik zadny skutecny teoreticky zaklad nemel a prijde mi, ze se pak terapeuti ridi tak trochu zdravym rozumem, coz ne vzdycky znamena totez pro vsechny a prijde mi to trochu pochybne…Osobne mi nejlepsi prijde asi v ceskem prostredi systemika…

  3. jo jo, rozhodnuti.
    svoboda. sila. delat co chci.
    napis na tricku: "big dogs dont have to bark"

    sli jsme v sesti na vylet o pet set metru vys. vystoupat vysku, a pak moznost dojit na konec plosiny. vystoupat bylo hodina a trictvrte. pak tri uz nechteli tu snadnou plosinu a vratili se. odhadoval jsem ji na pul hodiny max. nakonec to bylo dvacet minut. shodli jsme se na tom ze to proste k tomu tak nejak samozrejme patrilo, ze jsme tak nejak radi ze jsme to dotahli az kam to slo.
    a pac ja uz mam navyk vodu samozrejme resit, tak muj litr a pul byl ve finale pro tri lidi na pul dne akorat.

  4. Rozhodnutí je dobré slovo. Umět se rozhodvoat je velmi dobré pro život a jak jsi psala ten poslední odstavec, cítila jsem, jak mi to ladí a jak jsem vděčná, že tohle asi vlastně žiju. Rozhodování, vědomé, a že vždycky vím, co chci a nechci a jdu si za tím. Ne přes koleno, samozřejmě, jen tak, dokud to cítím jako dobré. A většinou u toho mám právě ty pocity, jaké popisuješ. Ale klidně se rozhoduju, že o tom rozhodovat nebudu, že někdo jiný. Anebo ža až za čas, až se vyvrbí nové skutečnosti, protože dosud nemám dostatek informací k posouzení věci.

    ad 2: Souhlasím s Terezou. Výcviky jsou většinou právě dobré hlavně na rýžování peněz. Oni by se normálně ti terapeuti a psychologové špatně uživili. Ovšem to neznamená, že jsou k zahození. Ale aby bylo jasno, ten největší přínos to bude mít pro tvůj seberozvoj. O finančním silně pochybuji.

    No, taky mě napadla systemika, myslím, že k tomu dost osobně inklinuješ. Ale zase …. zesilovat své již tak silné stránky? Nebylo by lepší naopak třeba něco jemnějšího, co by prohloubilo empatii a vnímání? Už jenom to, Liško, co si budeme malovat, že člověk je single, odvyká si hodně od jiných lidí, hodně věcí si dělá po svém, přizpůsobivost se zkracuje jako šlachy. Cítím to na sobě, vidím to na jiných. Proto možná …….
    Pak taky vím, že nejdražší je psychoanalýza ….. ale to nevím, zda by tohle mohl dělat někdo jiný než jednoobrově vystudovaný psycholog s klinickou praxí….. Taky v ni nemám přílišnou důvěru, tedy tak, jak se to dělá. Kamarádka na to chodila 5 let, utratila nesmírné peníze a nic. A pak metodou, která nestojí vůbec nic, si své problémy vyřešila během docela krátké doby.
    Víš co? Mně by se pro tebe líbil bodyworking – práce s tělem, abys jej víc cítila, vnímala, co se v něm děje, uměla to použít v životě, naučit někoho jiného. Ne, že bych si troufala radit, to ne, jen tak si přemýšlím a odhaduji. Taky jsem to poznala (kromě jiného) jako moc užitečnou věc, která pomáhá rychle a překvapivě účinně. (A ocenila to i po tom, co jsem si prošla kdejakými metodami.) Vychází totiž z obyčejných lidských potřeb: cítit se v bezpečí, cítit se "s někým", ne sám. To jsou veliký věci. A ušetří se tisíce slov. Jaký má vliv fyzický postoj na to, jak se člověk cítí, vnímání svého těla jako zesílení pocitu základního bytí, dotyk jako prostředek k zesílení pocitu bezpečí…… to bych řekla, že by mohli ti vaši klienti – ztracenci dost potřebovat.

  5. Terezo a Lenko, tak jak to říkáte, to vlastně taky je – za ty výcviky mají lektoři prachy, to jo. Rýžování. I proto je asi dobré se pořádně rozhlídnout, komu ty prachy chci dát, a komu ne, kdo jako lektor se mi nezdá pro mě vhodnej. Jedna kamarádka, když se rohodla pro svůj výcvik, vybírala si i lektory, dokonce je předem chtěla osobně vidět na nějakém semináři nebo kde, než se pro ně rozhodla. Ale stejně – na druhou stranu – si člověk vybere právě o, s čím potom má problém. Takže takhle přezodpovědně a pečlivě bych to zas nevybírala.

    Systemika? Ta mě vůbec ani nenapadla zkoumat jako možnost – konkrétní představu o ní nemám, apíš jen mlhavé tušení nějaké direktivnosti. Už ten název se mi totiž protiví. Jenže to jsou jen mé nepodložené dojmy.
    Já myslela spíš právě na něco empatického, nenásilného, akceptujícího jako rogersovci, ale ti právě stojí těch 20 za semestr).

    Lenko,
    výcvik zaměřený na tělo mě napadl v záblesku sebeironie jako první; protože právě v tom nejsem dobrá, nevnímám tělo dobře. A potřebovala bych si to pro sebe vylepšit; jenže zrovna v tom nikdy dobrá nebudu, nebudu se v tom cítit jistá. Dvě kolegyně ho nedávno dodělaly. Vnímám, že nejsem takový "dotýkač," já moc nešahám na lidi, cítila bych se agresivně, že jim lezu násilně do jejich světa.

    Zkusila jsem si dvě cvičné hodiny bioenergetiky u jedné z těch kolegyní, předloni.

    A ten gestalt nebo logoterapie nevim… výcvik logoterapie se mi na www stránkách jevil jako nedostatečně popsaný a to mě odrazuje. A neznám nikoho logo-.

    Další návrhy vítány.

  6. ad 5: Liško, znám jednoho velmi inteligentního a osvíceného člověka, mimo jiné bývalého docenta na fakultě, autora knih atd. a ten léta letoucí dělal rogeriánský výcvik a říkal, jak si vždycky pokrytecky s kolegy pochvalovali po víkendovém semináři, jak moc se zase posunuli….. aby pak po létech zjistili, že se neposunuli vlastně nikam, že si to jen namlouvali a rádoby chápajícně se jen v tom vzájemně utvrzovali. A úplně od toho odešel s pocitem "ztracených" let. :-)

    Gestalt nepotřebuješ, máš ho v sobě, k tomu směřuješ přirozeně, mám pocit, logoterapie by se ti myslím nelíbila. Fakt bych ti doporučila právě to, co ti nejde. Ono – promiň – i přes net je cítit, že na tuhle nožičku kulháš (proto jsem to navrhla) a domnívám se, že by bylo fajn si ji malinko posílit. Ale to jenom takový dobře míněný přátelský názor.
    Ono sahat na někoho smíš právě ve chvíli, kdy ti to on dovolí. To je nejdůležitější. A on si řekne, co je mu příjemné a co ne. A dokonce i jaká blízkost sezení je mu příjemná a ty už jenom tím, jak budeš pevná v kramflecích, mu pomáháš svým postojem, posezem, a ty mu nabídneš tu svou jistotu, ten klid a uvolněnost a on na základě nápodoby (vnitřní rezonance) to může přejmout. A pak si můžete povídat cokoli. Když se tohle naučíš a budeš se v tom cítit příjemně, bude i lidem v tvém okolí příjemně a bude to mít i obrovský význam pro tebe. Je to taková hodně pravdivá metoda, když se to dělá s upřímností a do hloubky. Líbí se mi, něžně se za ni přimlouvám a právě pro tebe. :-)

  7. Lisko, nejak mam z toho divny pocit. Jakobys hledala pomoc skrzeva jine. Pouzila je jako nastroj. to so pises mi pripada extremne slozite a objektivne komplikovane. mozna jsem v jine situaci ze se musim rozhodovat porad a porad dokola a pak si stat za "svymi chybami". Kdybych nekde stala v ustrani a cekala zda se mam ozvat nebo nemam tak bych hrozne obtezovala a zatezovala ostatni. Prehazovala na ne bremeno ze si me maji vimnout a rozhodnout za me. zda me maji oslovit a co vlastne se mnou maji udelat.
    clovek priznava svoji barvu a jeho rozhodovani znamena ze se nejak nabarvi. ze jde do toho rizika a zvoli zlutou, modrou, cervenou, jakoukoliv a jde se s ni ukazat.
    preslapovat nekde v pozadi a bavit se sam se sebou jakou barvu teda mam je hrozne narocne pro vsechny zucastnene. teda si myslim. nejen pro tebe. i pro okoli.
    mam mozna takhle preslapujiciho nejstarsiho. mame ho hrozne radi ale jsem z nej porad vsichni ve strehu. cekame az se projevi, protoze az se projevi tak to je srumec :o))

  8. No teda Lenko :)
    Práce s tělem by pro mě byl hukot, to by bylo pro mě emocionálně to nejnáročnější. Asi nejen pro mě, je to takové … méně předvídatelné než verbální věci. A přínosné, to určitě.

    Nějaký body- výcvik jsem našla, vychází na 33 000 ročně a netrvá 5 let, ale polovinu času. To je asi ten, co dělaly kolegyně. A zrovna teď na podzim je nějaká víkendová úvodní ochutnávka. Tam bych mohla a pak bych viděla, jestli jo nebo ne.

    Ještě jsem se neporozhlížela ve spoustě směrech – katatymně imaginativní, výcvik na škole psychosoc.studií, taky desein, INSTEP, transakční analýza.

    Vylučuju Freuda, jungiány (možná v Čechách ani neběží), KBT a nede asi SUR, protože tam znám příliš mnoho lektorů osobně, někteří jsou mí kolegové na pracovišti. Satiterapie je na mě asi moc východní. Rodinnou myslím nechci.

  9. … aha ne, ta práce s tělem trvá taky 5,5 let.

  10. Ratko, hehé, no na tom něco je! To je slovo do pranice. A tak názorné.

    Vždyť já pořád říkám, že jsem neprůbojná, konečně mi to řek taky někdo jinej :)
    Dobře to zapadá do toho rozhodování, které je teď moje téma. Ne jen že je rozhodnutí uspokojující, ale má u mě i tu zanedbanou stránku – že ho přehazuju na jiné, kdykoli jsou v něm jiní taky zaangažovaní, kdykoli nejde jen o můj individuální počin. Protože mám strach udělat pevně navenek zjevné rozhodnutí, radikální, které vyloučí ostatní potenciální možnosti.

  11. … je to něco navyklého zdřívějška, co chci odbourat. Ten pocit z toho znám – je to strach, že řeknu něco, s čím rodiče, táta nebude souhlasit a vynadá mi. Nebo bude pobouřen. Nebo něco jiného udělá. Ale co by se stalo? Nic.

    (Co by se stalo, kdybych se ve čtrnácti oholila dohola nebo přišla domů s modrozelenou hlavou – to je úplně ta samá ptákovina, stejný pocit. Trapný, co?)

    Nic se nestane; jen je to přeceňování mojí role v té skupině.

  12. 10. to je alibismus. takhle nejde ridit ani soukromy zivot a ani pracovni. Predstav si ze ridis auto (ale ty neridis).Ale predstav si to. jedes urcitym smerem a jsi pro ostatni citelan. Kdyz se zastavis a zustanes stat, tak vlastne vsichni ostatni te museji obchazet a odhadovat kam vlatne chces. Pritom ty je vlastne nechces omezovat. ale tim ze se vzpricis v urcite poloze ktera blokuje tok ostatnich tak to udelas.
    Jeste se vratim k synovi. On ma bohaty vnitrni zivot a kdyz se projevi tak uz to ma "vychytane" do detailu. Pak uz jede a ostatni uskakujou stranou neob jsou tazeni timto rozhodnutim. Vetsinou ho musime zpacifikovat aby treba svoje rozhodnuti zkorigoval. a ostatni zohlednil tak nejak za pochodu. Tak je to. Ti ostatni nejsou nehybni panaci, kteri jsou do rozhodnuti vtazeni. Oni jsou dynamicti a hybou se. A tak kazde rozhodnuti ktere do sebe vtahuje i ty druhe musi byt zive. Pohyblive. Flexibilni. neco jako guma. natahuje se a povoluje podle potreby.

  13. tyjo Ratko ten tvůj komentář 7 mi dost dal.
    (Ten mi teda dal :-)

    Asi mi nejvíc v budoucnu pomůže to, jak píšeš, že je to vlastně pro okolí obtěžující a zatěžující a náročné. Protože chovat s etak, aby to nebylo pro okolí zatěžující, to mi jindy celkem jde; tak z tohohle bodu se můžu odrazit.

    Vidíš teď se mi vybavuje, jak dokáže člověka obtěžovat, když se zeptá: "Chceš kafe?"
    A žádná odpověď.
    Tak se zastaví, ačkoli už chtěl vyndat hrnky a znova se zeptá: "Chceš kafe nebo čaj?"
    Zase odmlka a pak váhavá odpověď. Protože ten váhavec přemýšlí, co si asi chce dát ten první a co bude lepší si dát i sohledem na něj, místo aby prostě a jednoduše řekl, podle toho, co se týká jen jeho, co jen on chce. Koneckonců pít to bude on!
    To je opravdu obtěžující, i v téhle variantě, kdy jde jen o kafe.
    No a to jsem trochu já.

  14. ad 13: to je vynikající příklad s tím autem, Ratko, názorný. Ten si budu pamatovat.
    – (Liško, ty jsi narozená ve vahách?)

    Já jednoho váhavce mám ve své blízkosti a tečou mi z něj nervy, protože on tak hrozně nechce nikomu ublížit, že nakonec ubližuje všem včetně sebe.
    Přesně dle příkladu: nastaví se na křižovatce a dává všem přednost a tímpádem porušuje všechna pravidla chování na křiovatce, nikdo neví, kam má jet, ti za ním musí čekat jako on a nakonec se tam nacpou agresivci a zacpou to ještě víc. :-))))

    Oč milejší a jednodušší je spolupráce s lidmi, kteří když se jich zeptáš, zda si dají kafe nebo čaj, řeknou obojí!.

  15. Přijde mi to na Lišku běhající uvntiř bludiště…
    Taky trochu jako Radce, složitý. Takhel složitě a ztěžka člověk vnímá sám sebe v prostředích, ve kterých je hodně uvnitř, zabludišťovanej…

    Vždycky nejlepší byly ty rozhodnutí (já vím, TA rozhodnutí), který přišly tak nějak v rámci plynutí věcí, jakoby naráz skoro samy, za chodu. Bez velkýho plánování, čekání, chystání se…
    Asi i proto se mi líbí ta "kariéra", co dělám teď, všecko v podstatě za chodu a tak nějak bez stíhání přemejšlet.
    Asi výhoda výroby. :-)

    Možná bys to druhý zaměstnání potřebovala ani ne tak pro peníze, ale kvůli trošku vyškubnutí se z magnetismu bludiště.

  16. ad 17-jj, jak jsem takový bludiště cítila a nevěděla jistě jak z něj vlastně ven a jestli vůbec chci..ne vždy rozpoznám, že něco opravdu chci a jak..někdy fakt nevím. Pak se v tom utahím a nechám tomu čas. Co dalšího mi ukáží okolnosti, jak to vezmu já..
    Většinou někomu nezúčastněnému to může být hned jasný a často to tak bývá..ale není v mé kůži, není já. Tak si k tomu musím dojít, někdy ztratím spoustu času tím, když čekám na to své rozhodnutí, potřebuju ho vědět jistě JÁ ZA SEBE. Ale ono stejně nutně přijít musí, jen se v tom někdy člověk dost dlouho plácá…
    Tak ti liško pžeuu, aby přišlo co nejdřív TO TVÉ. Vždy pak čl. uzná..škoda toho času..co jsem se plácala, u tebe zvlášť..Ale někdo ho potřebuje víc, aby zjistil, VĚDĚL..kam, kudy teď OPRAVDU CHCE. A pak šel..

  17. jeste se vratim k poslendimu odstavci. nase rozhodnuti znamena tolik ze jsme se pohli nejakym smerem. a teprve na te ceste nas bude potkavat to co mame prozit. takze rozhodnutim neni udelano nic vic a nic min nez ze jsme se dali do pohybu. co z toho vyleze je ve hvezdach. to se ukaze prave behem ty cesty :o) nechci te strasit, ale ono je nakonec jedno jestli pujdes vlevo nebo vpravo protoze te asi potka furt totez. potka te to co te ma potkat. vyckavanim to mozna pozdrzis. dokonce je asi (z meho pohledu) uplne jedno zda si vyberes nejakou terapii (jako housku v krame)a zda si vubec nejakou vyberes. kdyz se clovek nekam pohne a prestane vyčkavat (na zazrak) tak ono se to na nej zacne veset tak nejak automaticky. zacne potkavat to co potkat ma. podobne to vidim jak rika Ru. vse dulezite se deje za chodu.

  18. Okolí, a ten, kdo tě zná většinou už s předstihem ví, co by bylo v danou chvíli rozumné asi tak..a většinou má i ten pohled jasnější. Nj.,ale ne í vše jen o rozumu v tom, kdo něčím zrovna žije a řeší to. Je tam spousta nitek, co druzí těžko mohou vědět a posléze chápat. Vidí to z nadhledu a svým způsobem jasněji bez balastu okolo, co čl. v sobě má.Někdy to lastně chce, ale i nechce sklyšet..snad rozumíš.. Ale neboj, ona většinou pak v době, kdy to ani nečekáš přijde nějaká darda, nebo ta posl. kapka, co tě vykopne k tomu buď a nebo a TEĎ OPRAVDU UŽ VÍM..
    Já tedy někdy s rozhodováním problémy nemám, prostě věc je jasná bez přemýšlení, někdy se svěřím těm co věřím a sleduji co oni na to..jestli to vidí přibližně, jindy to, co už stejně tuším sama, nechce se mi slyšet…
    Ahoj všem :)
    A JABLEK DOST POSÍLÁM, je třeba posílit imunitu :)

  19. Systemiku prozkoumej, on ten nazev zni tak nejak systematicky, ale systematicky neni totez, co systemicky. Velka vyhoda je, ze je to jedna ze tri svetove nejrozsirenejsich skol (vedle KBT a psychoanalyzy) a ma to nejaky teoreticky zaklad. Co se tyce ryzovani, ja nemam nic proti tomu, ze si nekdo svoji praci necha zaplatit (moji pacienti take plati, protoze ja s nimi pracuju, ne, ze si s nimi povidam jako kamaradka na kafi), ale pravda je, ze to, co jsem videla v Cechach, nebyla vzdycky prace, ale skutecne ryzovani. Zalezi opravdu na tom, jak lektor svoji praci bere, jestli jako vedlejsi prijem, nebo zda chce opravdu neco predat. Psychoterapie se v Cechach dela opravdu velmi vselijak, coz je dedictvi 40 let dikratury, ktera u nas vyvoj psychologie a psychoterapie uplne prerusila. To je moje zkusenost z meho "letem svetem", a ja vim, ze to chces delat dobre, takze je podle me dulezite si vybrat neco, co ma hlavu a patu (tj. teorii i praxi). K rogerianum me to moc netahne, empaticky nebo respektive prijimajici clovek musi byt ve vsech smerech, a moc nevim, co vic maji rogeriani co rict, ale pravda je, ze o tom zas tak moc nevim.

    Kazdopadne sidlime s rogeriany na stejnem patre na fakulte a nekdy by me zajimalo, co tam v te ucebne provadeji, ze se odtud linou takove zvuky :-). Zda se mi, ze se tam vzajemne bali do deky nebo co. A maji vzdycky lepsi susenky a svaciny, takze se jim my, psychoanalytici, smejeme, ze se o sebe umeji starat. Zarlive se jim smejeme :-).

  20. ja bych sel nekam kde maj misto susenek cokoladu.

  21. bludiště[17] ru,
    jo, to je dost zajímavě vyjádřeno – "v bludišti." V labyrintu.
    Já si sem ten text dala, abych se později mohla podívat, jakým způsobem uvažuju, když "jsem v tom", když se něco děje nebo právě jak říkáš, když se něco venku (ještě) neděje, ještě to není "za chodu", děje se proto o to víc uvnitř, je to mezidobí čekání nebo nejistého budoucího.

    Když se dějou věci, člověk koná, tak to je dobrý, to jde dobře, splavně a žádné zášmodrchy, takováhle klubka a labyrinty se nekonají.
    A z labyrintu vede co? Klubko. :) nebo Jabko…:)
    – Nene, z labyrintu právě nevede žádné Ariadnino klubko, nýbrž Ariadnina nit. Žádný zášmodrch, ale plynulá odvíjející se nit. To je zajímavý, jak ty antický báje fungujou nadčasově.

    Tomu, že potřebuju jinou práci (paralelní) jako sůl, tomu přitakávám. Potřebuju zkusit jiné způsoby práce, jinak zorganizované, s jiným typem lidí – tenhle je dost speciální.

  22. Lenko [16]
    na otázku, jestli k snídani čaj nebo kávu, odpovídám jen dvěma nej- kamarádkám "obojí." U té třetí zpravidla nesnídám, pokud tam neplánovaně večer neusnu…

    Ohledně znamení: jsem Beran. Váhy mám jako ascendent. Podle nějaké tabulky. Ta dvě znamení stojí v kruhu akorát přímo proti sobě na opačné straně. Zatím mi k tomu nikdo nic neřek, ale asi to vede k nějakým nevyzpytatelnostem :))

  23. Terezo [22]
    tak vy jste s rogeriány na stejném patře, ale s jinými sušenkami? No tohle :)

    Systemiku teda zahrnu do bádání a poptám se kolegů. Znám pár, co mají "systemickou rodinnou terapii," ale systemika neznám žádného.
    Jo, asi v každé profesi se může najít nějaký ten bezohledný kariérista, vyžírka, mameluk nebo někdo, kdo nepochopil etický kodex, bohužel. Ale věřím, že to je jen malinkatá část ze všech.

  24. anino [18 [21]
    díky, i za jabka!

    Mně všechno dost dlouho trvá – to si o sobě myslím. Jestli je to tak objektivně, anebo se porovnávám s lidmi, co jsou hodně rychlí, ostří, překotní, to nevim.

    Když je něco poprvé, tak mi to hodně dlouho trvá. Další opakování už jde – třeba pokud jde o stěhování.
    A některým věcem ten čas dávám schválně, nechávám je rozležet (např. co se týká nápadu, jak má vypadat pozvánka na výstavu), než se do nich vrhnu a postupně je dotáhnu.

    Ale to jde o věci, ve kterých jsem sama a nemusím čekat na žádné okolnosti nebo rozhodnutí jiných.

  25. ratko [20]
    že rozhodnutí člověka dostane do pohybu – jo, přesně! A pak už se koná a je to dobrý a je to "za chodu".

  26. ono lze urcite vse dulezite prozit a odzit i bez vnejsiho pohybu. zrovna ted jsem cetla jak nejaky zen buddhista sedel 9 let bez pohybu a dival se do zdi. a prozil behem ty doby vse co prozit bylo potreba.
    asi jde i o to ktere veci jsou dulezite a ktere mene. jak to zjistit. a zda jsou fakt ty veci ktere si myslim ze jsou pro me dulezite skutecne pro me dulezite. k temto zjistenim je pry dobry stres. nejaka extra stresujici situace (proto treba sedet bez pohybu nebo se zavrit do nejake tmave mistnosti na delsi dobu, ja treba chodila kdysi na drsne pochody) behem stresu pry vyplavou prave na svetlo ty dulezite veci pro toho daneho dotycneho.
    napadlo me to v souvislosti s pozvankou na vystavu. nic mi to nerika. jako spousta jinych veci ktere jinym neco rikaji. a ja se prekvapene divam a rikam si. to je ale zajimave. ze je tohle zajima. jsem nejaka divna

  27. ad 25: No, kdysi k nám chodil kamarád mého muže, tedy i můj, a ten kdykoli přišel na návštěvu, dával si vždy obojí, čaj i kávu, a pokud jsem mu jednou otevřela s chlebem v ruce (zazvonil nečekaně), vytrhl mi ho, že má taky hlad jal se jej pojídat bez ostychu, že je ode mne nakousaný. :-)
    Tvoje beraní povaha, by ti tohle dovolovala, ale ostýchavé a ohleduplné váhy tě zabrzdí. No, máš teda docela pěkně protichůdné síly v sobě. Nudit se rozhodně v životě se sebou nebudeš. :-) Je príma, že když se však rozhodneš, rozpohybuješ obrovskou sílu. Je blbý, že když váháš, tak tě to nesmírně vyčerpává.

  28. Ti zatraceni rogeriani maji dokonce nekdy i sendvice, predstav si :-). Jsem zvedava, jak se nakonec rozhodnes. Rodinna me taky nebere, mam to asi hodne podobne postaveny jako ty. V CR bych do psychoanalyzy taky nesla :-). Ne kvuli psychoanalyze, ale kvuli tomu, co z ni u nas zbylo a jak se to cele prekroutilo do paskvilu. Je fakt, ze jsem zapomnela na transakcni analyzu, ale moc nevim, kdo to v Cechach dela a jak. SUR mam za sebou a nevim, zda bych do toho sla znovu, ma to podle me hodne nahodnou kvalitu. No, jak rikam, jsem zvedava, co vyberes, myslim, ze budes dobra, protoze mas dostatecnou nejistotu, ale umis ji nakonec prekonat, a to je hrozne dulezite :-).

  29. 32 Terezo,
    ty sis evidentně vybrala zodpovědně a věciznale (to je blbý slovo :-)

    Právě jsme domluvili schůzku se šéfem ohledně dotažení mého dalšího působení v práci – na čtvrtek dopoledne. Tak s ním proberu i výběr výcviku.

    Nejistotu, tu teda mám. vybavuju si, jak mi šéfka říkala, že psychoterapeuti jsou věční pochybovači a proto si dělají další a další výcviky…

  30. 33. ja se tem psychoterapeutum nedivim :o))) asi veri ze jim ty dalsi vycviky nejak vic pomuzou. teda si myslim ze nepomuzou.

    zrovna nedavno jsem se divala na televizi o zavislych mladych lidech (na pocitaci) a jedna maminka zavilseho kluka si tam stezovala ze byla s deckem na psychoterapii a dokonce u nejake zname a uznavane psychoterapeutky. A nic se nedozvedela. Pani ji rekla ze ma dite vic chvalit. NO predstavte si to! Ona mi rekla ze malo chvalim dite. A vubec mi nerekla co mam delat, jak ho mam ty zavilosti na PC zbavit!

    TAkze pak ma psychoterapeut dve moznosti. Bud si hodi masli nebo to proste zabali. Jak ma zmenit osobnost ty maminky? Aby to svoje dite chvalila, respektoval, milovala…. brala jako svepravne. copak tohle jde?? Ta maminka nemela problem. To dite melo problem. Maminka se nechtela lecit. Proc by mela? To dite se melo lecit! Pak babo rad. To je fakt na masli. To nepomuze ani deset ruznych metod.

  31. 34
    Proč na mašli? Při dalším setkání se to dá nějak vysvětlit. Pokud k němu tedy dojde. Když nedojde, tak ne, no, nejde někoho nutit, aby někam přišel. Je to možná smutný, ale když ta paní třeba nechce už být kontaktovaná, tak nebude, to je na ní.

  32. protoze bych se citila uplne bezmocne. teda beru to podle sebe.
    mam povolani, kde jdu a udelam to co je udelat treba. (neco napsat, vypocitat, zkontrolovat, rict)
    ale byt v roli terapeuta, tak vidim co je treba udelat a nic. vubec nic. proto jsem psala ze je to na maslu :o)) kdybych to mela jako konicka tak si reknu at si pani trhne nohou. a nad deckem bych mavla rukou. at si obroste u sveho PC mechem a houbama.
    ale mit to jako povolani tak bych premysela (asi bych se upremyslela) jak to udelat abych teda mela alespon nejaky minimalni uspech. kdyz je to teda moje prace. asi bych se na to nemohla jen tak lehce vykaslat a jit domu.

  33. Jo táák.
    Nojo, ony "výsledky" nebo pokroky a pokrůčky (s těmi klienty, co máme my, určitě) přicházejí až po nějaké době a někdy se ještě zvrátí zpátky a znova se postupuje pomalu na nějakých krocích k životní spokojenosti nebo např.k osamostatňování od rodičů, znova přijde zbláznění, zase se s tím vyrovnat a zkoušet dál, jak s tím zacházet… Pro lidi, co rádi vidí za svou prací výsledek, co "jedou" a je chtějí mít viditelný cíl, úspěch, pro ty to moc není.
    Ale jemné pokroky a výsledky a změny (u někoho i podstatné) vidět jsou, to jo, to vidím u mnoha lidí i tak, aniž bych byla jejich terapeut.

    Jak rychlé a znatelné je to u mentálně postižených, závislých, nemocných, traumatizovaných dětí atd., to vůbec nevim.

  34. jo ten uspech jsem nemyslela jakoze svuj uspech :o)) vubec ne. jako spise zda jsem schopna vubec neceho. Opet to nestastne PC dite protoze se me to dotyka (taky jsem mela zavilsaka a resili jsem to doma) Predstav si ze budu mit pani vysvetlovat ze ma dite vic chvalit a doma budu mit uplne stejne dite v uplne stejne situaci. A budu vedet ze ho dost nechvalim. je to jako lekar ktery kourice cigaretu vysvetluje pacientovi ze kourit nema. Jak vest terapii kdyz podlehame uplne stejnym slabostem jako nasi "pacienti". Kdyz v kuzi nasich klientu, v jeich botech a s jeich srdci byhcom jednali uplne stejne. Mozna jen stojime v jine brazde. ale divame se s klientem na sebe a role se prohazuji. proc babicka na vsi pomuze zavilsemu diteti vic nez deset terapeutu?? protoze jak dite tak ten terapeut a tak i matka jsou z jednoho testa. teprve babicka tika jinak.

  35. v ramci zamestnani ten vyvoj asi nelze objektivne postrehnout. no urcite to nejde postrehnout. tam hraje tolik faktoru roli, ze prakticky nelze poznat jestli se neco posunulo z duvodu terapie nebo ze se ten clovek se zmenil vlastnim vnitrnim vyvojem. nikoliv po zasahu nejake placene osoby zvenci.

  36. pises ze se ti jedna zejmena o traumatizovane, mentalne nemocne a zavisle deti, postizene. Porad se me honi pred ocima ze takovi lide potrebuji predevsim lasku, pozornost a bezpodminene prijeti. jaka metoda to je? to co me irituje jsou vsecky ty cizi a odborne nazvy. ted pouziju tuhle metodu, a pak jinou a ted zkusim tohle. Pouze jako pomocna sila jsem delala u mentalne postizenych nekolik let. To co jim schazelo byla pozornost a laska. cela armada terapeutu se je snazila "pripravovat na zivot", aby nakonec jejich sverenci opakovane zlyhavali na nedostatek lasky a bezpodminene akcpetace. Mela jsem je moc rada. nesmela jsem s nimi byt prilis dlouho (pres den) protoze jsem nemela odborny vycvik a mohla bych je pokazit :o/. ty odbornice s vycvikem byly desive. desive skrzeva svoje vzdelani a odtazitost. Ony byly jine. jine nez ti postizeni. ja to nejak nepostrehla ze jsem jina :o)) pripadala jsem si uplne stejna. zapadla jsem mezi ne beze zbytku.

  37. napadlo me, ze moje prace s postizenyma byla ta nejintezivnejsi sebereflexe jakou jsem si kdy mohla naordinovat. skrzeva ne jsem se dozvedela nejen o sobe a ale i o personalu celá "pojednani". ti postizeni byli furt stejni :o))A my kolem jsme se vsichni vybarvovali do pestrych barev vcetne pribuzenstva. ti postizeni zustavali stejni. a myslim ze to byl jejich ukol.Fungovali jako lamusovy papirek. vybarvovali okoli.

  38. 42 ratko,
    nene, nepíšu, že mi jde zejmena o traumatizovane děti, mentalne postižené, lidi se závislostmi – píšu, že právě tyhle skupiny (a i jiné) neznám, nesetkávám se s nimi, nevím, jak viditelné jsou jejich pokroky atd.

    A podobně jako tobě mi připadá, že lidi, kterým je zrovna blbě, potřebují přijetí, lásku a pozornost. Tak tak. A ty jim lze dávat i pomocí určitých vodítek (např. pozice těla vůči druhému, relativní množství řeči v dialogu vzhledem k podílu jejich množství řeči, uznání jejich těžkostí, snaha o pochopení…). Nebo se dají dělat určité návrhy: "Říkáte, že se to na vás navalilo jako voda – jak tu vodu vidíte, když si představíte svou situaci? Jako moře, anebo…" , ale ten člověk může dělat, co chce, nemusí na topřistoupit – a i to se mu může zdůraznit, když je to zrovna člověk, který je třeba zvyklý poslouchat; říct mu, že má možnost odmítnout.

    Zrovně mně se přesně dané metody, návody taky hodně protiví – ale předpokládám (nevim to, já nejsem odborník!), že jakékoli metody jsou nabídky, možnosti, které se ten druhý může rozhodnout nechat plavat, nebo se může nasrat, nebo po nich může chňapnout, protože mu sedí a pomůžou mu – jak kdy, no.

    Já si teda nepředstavuju, že to setkání "řídí" terapeut! To vyplyne z potřeb člověka. Terapeut, když vycítí, že je to snad vhodné, může něco nabídnout. Nebo jen je tam s tím člověkem a nic jiného nemusí, jen se snažit chápat – to někdyy je dost.
    Nevim, já na těch terapiích nejsem :)

  39. 41
    Podle mě JDE postřehnout pokrok následkem terapie. Ale nenazvala bych to jako ty ad41 jako zásah placené osoby zvenčí!! Není to přece jednostranné, není to zdaleka jen zvenčí!

  40. Ratkozasahy zvenci..
    ..vymyvani mozku..
    uz mizim :-)

  41. … jak říká zubař: Vypláchněte si!

    – že by to říkai i jiní "specialisté": Vypláchněte si mozek…?
    :-))))

  42. no oni to nerikaji, ale to nevadi, Ratky to stejne slysi :-)

  43. 48 no prece BDC :o)) byla jsemkdysi na vymyvace mozku hodne vysazena. ale uz nejsem. kdyz to pomuze tak at si kazdy vymyje cokoliv cimkoliv.
    dokonce i vsecky ty reiki, bozska a univerzalni svetla, kameny a vibrace jsem vzala na milost :o)) ta metoda hraje roli v tom smyslu ze ji clovek musi verit. musi duverovat terapeutovi ze to pomuze. necha ho vstoupit do sve mysli. necha ho delat jeho praci. pak to pomuze. pokud se vzpira jako ja tak nepomuze vubec nic :o)))

  44. terapeut jde na to vedecky, lecitel "duchovne", guru nabozensky. ale furt totez. leci dusi.

  45. moje deti si vyplachuji mozky muzikou :o) teda ti starsi. ten nejmladsi zatim jeste ne. jeste ho nemusi vyplachovat.

  46. 52
    Já nevim, ratko, ty vidíš psychoterapii jako něco venku, jako něco, čemu člověk uvěří a oddá se tomu nebo je mu to dáno zvnějšku druhou osobou? Mám za to, že psychoterapie napomůže člověku, aby sám ozdravěl, aktivizuje jeho vnitřní síly, mobilizuje jeho vlastní potenciál – někdy úlevně, někdy bolestně. Ale zvnějšku to není, to bych tak nenazvala (teda to, co považuju za terap.proces já).

  47. 56. tak to bylo i minene. ze zvenci to nejde. TErapeut neco pivida a klien neco posloucha. nebo spolu neco deljai, kresli zpivaji hraji si neco zkouseji. Vse se dotyka jen vnejsich veodmych casti jelikoz chovani muzu samozrejme menit, rikat muzu co chci. ale ty potize vyveraji z hloubky osobnosti. z vnimani okamihu. a tam je treba udelat zmenu. protoze tam jsou ty koreny. to zvenci muzu ruzne osekavat ale uvnitr to roste furt z podhoubi.
    TAkze ano, musi to prijit zevnitr. ale jak se dovnitr dostat? vnejsi impulz muze mobilizovat sily uvnitr. to ano. ale jak ctu ty metody tak je to pro me moc slozite. takze si prosim te neco vyber :o) cim driv tim lip. vsecko bude podle me dobre..

  48. moc ti to preju. do vseho vnasim prilis moc sveho. a vim jak to pro me bylo tezke. ty svoje stavy premenit v neco zivotaschopneho a funkcniho :o)) protoze cilem terapie je nakonec aby ten dotycny mohl v tomhle svete zit. fungovat. strukturovat si den. vydelat si penize. najit si misto kde je doma.

  49. 52 a 60 není totéž.
    60:
    "protoze cilem terapie je nakonec aby ten dotycny mohl v tomhle svete zit. fungovat. strukturovat si den. vydelat si penize. najit si misto kde je doma."

    Jo,to je správně.Ale terapeut není ten zmíněný "guru".
    Ten přichází když terapeut odchází.
    Ale možná to je jen taková asociace na reklamu "Johny Walker odchází,den přichází":-0)

  50. A potom se nabízí otázka,proč to ti terapeuté dělají?
    Ona je to v podstatě "špinavá práce".
    Takové ty důvody,že chtějí pomáhat potřebným,to jak slyším,tak vidím pacienta v doktorském plášti,ale ten Jung,jakože k jeho osobě nemám moc důvěru,to zhodnotil asi přesně,když ten důvod našel v zástupné potřebě těch terapeutů.Vidět své vlastní komplexy v druhých.Na té druhé straně jsou projevené u nich neprojevené,takže jsou o krok napřed a opravdu můžou dávat užitečné rady.
    Ale to můžou jen do té doby,dokud jsou schopni se s klienty srovnávat.A to asi není jednoduché.A to asi bude důvod,proč dobrých terapeutů je tak žalostně málo.

  51. a guru?
    Ten přichází,až má člověk po obrovském úsilí ve svém životě jasno.Nebo si to myslí.
    A bohužel i ten guru zase jen dělá "špinavou práci",protože jim ty jejich jistoty musí rozložit.

  52. ad 57: Mě nejvíc zaujalo spojení terapeut – pivida (trvalo asi půl minuty, než jsem pochopila, že je to "povídá" – odpusťte prosťáčkovi :-)), ale mezitím jsem pěkně po terapeutovsku zaregovala: No, pivida, to je zajímavé ….. proč by vlastně nemohl být terapeut pivida? …. to bude asi něco s pivem a viděním příbuzné ….. že by něco hlubokého bylo vidět přes sklenku piva a Ratka to zná a tak používá mně dosud neznámé slovo "pivida"? :-) Hezké je to slovo. Myslím, že přesně vyjadřuje terapeuta! :-))))

  53. ad 65:
    Co??? :-)
    Jsi obohatila český slovník, já tě za to obdivuji, jaké kruci??? :-)

  54. je videt ze moje povidani je plne bohatych jinotaju :o)) neni treba je hledat. juchaji samy.

  55. ad 68: No dovol!?!? Jaký juchají samy???? Jáááá :-))) pividu objevila! Co by byl pivida beze mne, nikdo by ho neznal! Terapeuta jednoho. :-)))

  56. ad 71: Jo, vidíš to! Ovšem podobnost čistě náhodná. Tamty stránky má pivida s pi. Já mám povidani s po. :-))
    Jak se asi má, pivida. Co píše?

  57. ehm,to jsou věci,tak já už asi půjdu na kutě.:-0)

  58. No jéje, pividové mezi terapeuty jsou!

    62 Saule,
    no proč tu práci dělají – asi že je dost zajímavá, obohacující, rozmanitá, věčná výzva, lidské příběhy, být blízko životů lidí. Asi že ty lidi mají rádi, ne?!

    A proč myslíš, že je dobrých terapeutů "žalostně málo"? Je na to nějaká statistika? Nebo usuzuješ podle názorů jejich klientů, který může být dost zkreslený?

  59. ad 76: ten komentář je sice adresovaný Saulovi, ale zvedl mi trochu obočí údivem. Jsi přesvědčena, Liško, že terapeuty žene do této práce láska k lidem? Je to možné, ale není to to hlavní. Spíš terapuety žene do té práce touha získat moc nad něčím, čemu nerozumí, chtějí se v tom zorientovat a získat nad tím moc, protože je to tak nějak vnitřně děsí, irituje …..
    Zkus si zodpovědět upřímně a do hloubky otázku, proč to chceš dělat ty. Možná by tě to mohlo nasměrovat na to, co chceš dělat za výcvik. A systemicky :-) si odpovíš sama na otázku, pro co si tam na ten výcvik půjdeš (zda to dostaneš či něco úplně jiného, to se teprve uvidí).

  60. Kazde zamestnani porfesionalne deformuje. TAkze se da celkem odhadnout z deformace co ten neb onen dela. (nebo co nedela :o)) vzhledemk defomracim techto lidi jsem se nekolikrat ptala co bylo prvotni. Zda si lice voli tohle povolani pro sve deformace nebo zda to povolani ty lidi zdeformuje :o))
    priklady:
    farar
    ucitel
    zdravotni sestra
    lekar
    ucetni
    vedouci ucetni
    IT specilaista
    konstrukter
    vychovatel (skolka jesle)

  61. mozna opravim, ze nikoliv kazde zamestnani. nekde lide zustavaji svi: treba remeslnici vseho druhu, urednici, prodavaci. ti jsou uplna vsehochut. nepoznam zda je nekdo prodavac, pokladni v supermarketu nebo urednik na MU.
    Ale IT specialistu nebo zdravotni sestru poznam.

  62. priznam ze jsemna vlastni oci videla psychoteraputa jen jednou, takze bych asi taky hodne tapala :o))) ale vim ze jedna z mojich spoluzacek je dobra psychiatricka a na ni je to teda videt. ale uz na gymplu to bylo videt. brala neco na povzbuzeni a pak neco na uklidneni. pred hodinou na uklidneni a po hodine na povzbuzeni. (asi)
    no srandicky. asi bych si mela delat srandu jen ze sebe :o/ a ty druhe vynechat.

  63. uz tam mam zase spoustu "jinotaju" . Treba zda si lice voli povolani :o)) Líce si povolání voli, jelikož jaké líce taková práce.

  64. Nj. na tom samozřejmě hodně je.na vývěru toho povolání :)
    Jako 4 a 5tiletá holka jsšm byla s mánibkou hodně často na chtrurgii, kde dělala staniční. Hodně ji to bavilo a zajínalo. Všichni tam na mě byli hodní a tety a strejdové a viděla jsem, že mají rádi mojí mámu. Skládala jsem tam čtverečky apod. Líbilo se mi, jak se na maminku kdekdo usmívá a ona na něj a pacienti taky, Cítila jsem vděčnost…nefalšovanou.Viděla jsem tam lidi polámaný i zdravý, když šli šťastní domů. Vůbec ne v neposlední řadě se mi hrozně moc líbily stejnokroje sester..děsně moc. Tak jsem prohlísila, že budu sestřičkou. Nikdo mě v tom nepodporoval, naopak, ale já si vedla svou. I třídní, mě zrazovala, že se nadřu za málo peněz, že to budu prožívat atd. Doporučila mě na knihovnickou školu, kde brali je 15 lidí a já byla první..se vytahuju :( A stejně jsem šla na zdrávku. Můj otec řekl, že budu dělat servírku, ať něco vydělám. Třídní mu řekla co si o něm myslí, tak doma vyhrožoval, že půjdu dělat kominici :))Věřila už jsem tomu..ale asi to dělaj jen chlapi.
    Tak jsem studovala zdravotku.Vždycky mi ta práce přinášela uspokojení. Kfyž jsem později kvůli penězům na pár let zdravotnictví opustila, fakt se mi stýskalo a i kdyř jsem si hodně fin. pomohla a dělala tu práci co nejlíp, nesedla mi.Vrátila jsem se pak zase do zdravotnictví. Je fakt, že když ještě mladou sestřičku někdo dost otrávil, říkala jsem..neboj, za chvíli bude jinak, lidi většinou ocení, když jim pomůžeš. Jo, potřebovala jsem nějak vědět, že jsem co platná..

  65. Ne asi..určitě jsem potřebovala ocenění, ale ta práce mě i bavila.

  66. ad 82: jo, takhle vznikají třeba naše touhy po zaměstnání. Já přesně od devíti let jsem věděla, že chchi být knihovnicí (protože mě bavilo číst), pak psycholožkou – terapeutkou (protože mi v dětství nikdo nerozuměl) nebo etnografkou (zachraňovat Indiány a pomáhat hájit tak spravedlnost). Kromě etnografky jsem si své sny splnila a ještě i mnohé jiné. Etnografkou už být nechci (Indiáni se mezitím zachránili sami) Jen ten boj za spravedlnost mě ještě někdy chytne, ale pak si říkám, že od toho je tu karma, aby to za mě vyřešila, že úplně stačí, když se budu starat sama o sebe a udělám úplně nejvíc nejlepší práci. :-) On už si každý najde, co ze mně může vysosat, bude-li něco potřebovat.

  67. Nj, taky jsem PROSÍM JÁ :)), naprosto vážnš chtěla být vědkyní, to když jsem byla na medicině, hned jsem se pídila, jak a kdy se dá dělat asistent atd. Jenže..dítě,,potrat ani náhodou, tak jsem přerušila a už se nevrátila, i když jyem to obrečela moc. Obory lékařské mi šly celkem dobře, ale vím, že u fyziky se pan docent smiloval..viděl snahu a u chemie by to bylo asi taky tak..:)

  68. Já chtěla být ředitelkou hřebčína. :-))

  69. ja chtela delat ve fabrice a udelat svetovy objev. neco co zachrani lidstvo :o)

  70. 77 Lenko,
    já samozřejmě nevím, proč se terapeut stane zrovna terapeutem a který a proč, ale ti,co znám, ti právě vůbec mocenští nejsou. Toho se dost varují. Jednají s lidmi jako s lidmi, ne jako s podřízenými. Ambulantní psychiatr se přece jen pozice experta nezbaví, ale to neznamená, že jde o moc (roz.podst.jm. moc:-)

    Proč konkrétně já chci ten výcvik? Abych mohla pracovat tam, kde jsem, s těmi lidmi, s kterými jsem. Abych se líp sebepoznala – je to výzva. A abych byla platná (jak řekla anina; a mně tahle formulace taky sedí). Jinak bych se už v tom zaměstnání tak platná necítila, musela bych běžet jinam.

  71. … aha, takže na prvním místě asi je, že mám ráda ty lidi tady u nás; myslím tím jak kolegy, tak docházející lidi :)

  72. … a ještě mám jistě další své malé důvody:
    určitý pocit bezpečí tady na prac.místě, ale taky zas pocit nebezpečí, té výzvy na výcviku, to mě taky láká.
    Potom mě baví pořád Břevnov, tak když už tam teď nebydlím, jsem ráda, že tam dál pracuju.

  73. … jo a důvodem myslím u mě není vyrovnat se někomu, dosáhnout toho, abych byla na nóblejším místě než tom dosavadním – platově, názvem pozice…
    To si myslím, že ne (ačkoliv by se to vlastně nabízelo jako nejjednodušší důvod), protože mám nějaké pochyby, nejsem nesoudný skoskan o tři patra výš jako někdo může být, a taky jse tu moc mindrák mít nemusela, protože dosažené vzdělání nemám nižší než většina kolegů (sice v jiném oboru, ale ne na nižší úrovni).

  74. ad 88: No, to mi bylo špatně rozumět. Nikdo neřekl, že jsou mocenští. Ale že chtějí získat moc nad něčím, čeho se vnitřně bojí, co je děsí, co je bezbřehé, čemu jasně nerozumí. Chtějí se v tom zorientovat, vyznat se. (Zpravidla kvůli sobě nebo kvůli svým blízkým nebo kvůli něčemu jinému, s čím čím se setkali v dětství nebo i pak). A proč, co je tam "bolí", dotýká se hodně vnitřně – to je právě u každého jiné. Já jenom řekla, že jen málokdy to je primárně láska k lidem, která je do takového zaměstnání táhne. Ano, je zajímavé hledat a pochopit, proč děláme to povolání, které děláme. V pomáhajících profesích zvlášť.
    Kdyby si položilo tuto otázku v pomáhajících profesích více lidí, zjistili by, že vlastně chtějí získat moc nad něčím, co ubližuje jim samotným, ale sebe vyléčit nedokážou, a tak pomáhají jiným. Projekce. Už jsem to někdy někde tady psala.

    Já jsem třeba třináct let učila malé děti jenom kvůli tomu, že jsem se setkala kdysi s dvěma malými holčičkami (6-7let) a ty mi daly ve slabé chvíli tolik síly a moudrosti …. že jsem se rozhodla tu práci dělat ("protože mě to baví"). Dnes vím, že jsem se učila od malých dětí možná víc, než oni ode mne – moudrosti. Některé děti jsou velmi moudré, pak to často ztratí, ztratí spojení …..

  75. male deti jsou moudre protoze jsou ciste prirozené. nejsou "zasviněné" výchovou a zkušenostmi. Spjení pozdeji ztratí asi kvuli tomu zasvinění. treba je terapie právě práce čističe kanálu. obnovit pruchodnost spojení.

  76. 92 Lenko,
    jojo, to je zajímavý – říkat tomu "získat nad tím moc," to platí; to jer ten aspekt, který bych potřebovala prozkoumat taky. Zatím vidím spíš jen ten sebepoznávací (což s tím ovšem hodně souvisí) nebo Člověka-poznávací.

  77. 94. mozna je to slovo MOC zavadejici. ze sice je odvozene od slova múžu (asi) ale už je tak trochu pejorativni. MOžná bych pod tím chapal schopnost aktivne řídit a usměrňovat svuj vlastní život, teda mít moc svůj život řídít a nikoliv jen být vlačen souhrnem okolností (cítit se jako obet)

    Ovsem jakmile bych chtela vstupovat do života jiných a mít moc nad tím kam jdou a co delají (přepírat za ně odpovědnosti) tak už jsem na velice tenkem lede. MOžná je zde někde delící hranice mezi tím co múžu a co již nemůžu (nesmím)

  78. Lisko, uz jsi dlouho nic nenakreslila. Nakresli treba jak se rozhodujes jakou terapii :o))

  79. 95 ratko, nojo, to mi připadá, žes řekla pěkně.

    97 Právě! Mám absťák, chce se mi něco tvořit, ale zatím na to nebyl čas. Vypalovala jsem fotky a videa z Berlína z minulého týdne a byla na nenadále vzniklém dámském mejdanu, na vycházce s kamarádkou a miminem, vezu se na aktivní vlně. Leda dneska večer by to šlo, když mám tak pěkně našlápnuto – to bych ovšem musela vyndat svých několik pytlů výtvarných potřeb, co mám ve skříni v předsíni. Asi to udělám.

    Dneska jsem dokonce cvičila – první hodina teamového cvičení s fešným cvičitelem, jak držet rovně tělo atd. Dobrý. Předtím další hovor s šéfem, taky dobrý, už zbývá jen vybrat ten výcvik, jinak je jasno. Poprosím o náměty jednu kolegyni příští týden, ta má těch výcviků asi pět a má přehled i o lektorech.

    A zítra se jede na vodu.

  80. ad 95: a člověče, Ratko, víš že se mi chce na tom slově MOC trvat?
    (o jiné lidi se nejedná, ten druh odstavec je mimo, to si žádný terapeut nedovolí zasahovat do života člověka, jen nabízí. To je základ. Maximálně může něco pokazit svou malou empatií, ale to není o moci.))
    Jde o to, že ti lidé mějí v sobě jakusi potřebu, která je vyjádřením jakési bolístky a ta bolístka je ne-moc (ne nemoc v běžném slova smyslu), ale pocit bezmoci. Tak v tomto smyslu bych se za to slovo dost přimlouvala. (Čeština je moudrá, používejme ji.) Snažíme se získat moc nad něčím, v čem se cítíme bezmocní. To je jeden z velmi silných a častých životních motivů.

  81. a premysleni stylem ze "potrebuju" tu moc ziskat vychazi ze strachu. takze na nejhlubsi urovni to chce rozpoustet strach.

    a uz prcham pac se bojim :-) sprchy komentaru co komu cpu ze tady se preci nikdo niceho neboji :-)

  82. 102, Ore ani bych nerekla. Spis bych rekla ze je to vsem jasne :o)) Bojiš se protoze ti jima bezmoc. TAk nejak bych sjednotila ten tvuj a Lencin komentar.

    Lenko, clovek by nemel vtsupovat do "cizich" zivotu a presto to spousta lidi dela. ale je to i "vina" bezmocnych ze neaji jine vstouit do sve mysli. A pak se neridi svojim vlastnim vnimanim skutecnosti nybrz preberou to "cizi".

  83. pomoc, JA se vubec nechci sjednocovat s Lenkou ! :-)

  84. Lenko,
    jo že doktoři se stali doktory, aby měli věci víc pod kontrolou. Tojo, role lékaře je dost mocenská a bohužel někteří v tom jedou a chovají se jak hovada. Na tomto místě vzpomínám jednu doktorku, která se chystala v komplotu se zdrav.sestrou mi dát nějaké cévkování kvůli testu průtoku moči či co. Kdybych se jich opakovaně (!) nezeptala, co teď budou dělat, tak mě ani neinformovaly. Tomu říkám svině. Samozřejmě jsem ten zákrok odmítla a samozřejmě vůbec nebyl potřeba, ale obě si daly záležet, aby mě manipulovaly do pozice nezodpovědné cuchty, která "instrumentaci odmítá."
    To je přesně to, co nenávidím. Zneužití pozice moci – člověk leží nahý na lehátku, dvě ranařky s nástroji nad ním, to se tou mocí opájely, krávy.

  85. cevkovani je fakt blby :o/ Zejmena kdyz clovek s tou cevkou vsude musi chodit a jeho moč mu furt nekde bimba vedle hlavy :o))) a kazdy ji kontroluje a rika si jak je ta jeho moč tmava/svetla a kolik ji je…. Ale je to tak nejake zase dobry pro pokoru. teda si myslim. ze to nejen bere ale taky dava. teda ze to vice dava nez bere. kdyz to clovek ehm prezije.

  86. Tak s tím já se fakt nepářu, vyloženě nesnáším, když zdravotník s člověkem jedná jak s hovadem a kromě úřadů, kde už se nedalo někdy mlčet a přejít to jak idiot..jsem paradoxně měla dost konfliktů právě se zdravotníkama, je fakt, že jsem měla tu výhodu, že jsem věděla, co by si neměli dovolit a když mi šlo o nemocné dítě, tak jsem se nedala. Sama jsem lecos překousla, ale už jsem se dávno naučila, a to rovnou sděluji, že chci vědět, co se bude dít a proč. Naposledy mi jeden pan doktor, jinak opravdu svědomitý, na mou otázku odpověděl, že je to jeho starost a ne má.. co udělá, tak jsem mu řekla, že to tělo je moje. Myslel to jistě dobře, ale mám nárok vědět, co se mnou kdo míní dělat a proč..Jsem fakt alergická na to, když kdokoli snižuje lidskou důstojnost, nezakryje člověka na chodbě před lidma, je úplně fuk, kolik mu je a jestli je při vědomí. Je to prostě hnusný a přikrýt ho, nedá tolik práce ;)

  87. Možná,když se pak někdo slušnš ozve i ten doktor se tím učí, taky je jen člověk, že i klient má na něco nárok a není to nic od věci..

  88. Doufám teda, že jsem nikdy, alespoň ne úmyslně nezodpověděla co jsem mohla, ať už mi jeho otázka mohla připadat jako zbytečná..ale to mně, pro toho vyděšenýho je ta odpověď tak důležitá. A zdravotníci by neměli nechat lidi ve strachu, naopak. Nikdo k nim nejde jen tak z plezíru..ale s obavami..co bude..co se děje..

  89. ad 107, cévkování je někdy až životně důležitý a je víc takových výkonů, kdy by se člověk mohl cítit dost blbě, ale záleží jak se s ním komunikuje a co se kolem toho říká okolo apod. Prostě na taktu.

  90. Anino, mysim ze je to poruzne. Protoze i zravotnici jsou jen lide. A jejich funkce pomoci tomu druhemu ma hranice. Kolik je dost? Je dost uplne vsecko? nebo je jeste nejaka rezerva, kdy uz ten doktor (sestra) zacnou chranit sami sebe.
    ja mam obecne s lekari i sestrami velice dobre zkusenosti. vlastne jen dobre. naposledy jsem byla s nekym v tezkem zachvatu a behala jsem jako slepicka s kohoutkem sem tam. zavrene dvere. cekani. Ovsem nakonec to zase vse dobre dopadlo a verim ze kdybych zacala histericky rvat, a svalila se na zem, tak by se vse nejak samo urychlilo. Takze ti lekari reaguji tak nejak lidsky. dle svych lidskych meritek. Proste jsou to lide, kurna. se vsim vsudy. sama nevim jak dalece jsou "povinni" cloveka zachranovat. co to znamena? Nakolik je jejich povinnost vstupovat do zivota jinym lidem a vytahovat je hrobnikum z lopaty, byt odpovedny za jejich nemoci, za jejich slabosti, za jejich poruchy ci osudove rany. Kazda zena ktera rodila tak vi s jakou duverou se obracela k lekari. jak verila ze vse bude dobry. a kdyz prislo to dite tak byla vdecna ze je vse OK. Nakolik je to uloha lekaru? A co kdyz to nejde jak ma? to je teda sakra tezke tema.
    ja pred zdravotniky smekam kloubouk a sklanim se v hlubokem predklonu. maji tezkou praci.

  91. dedovi v nemocnici zachranili zivot nekolikrat a on furt nadava. ze jidlo je tvrde, ze sestricky mluvi rychle, ze moc krici, ze ho nechaji lezet a hlavne ze mu je zima. a tak pokazde pres nej prehazuju nahradni perinu. a rikam si, ze jsou snad vsichni kolem svati. no asi je to normalni ze je clovek bazlivy a furt se boji kdyz je nemocny. ale napada me, ze teda do ty nemocnice vubec chodit nemusi. Nic si nemusi nechat delat. at zustane doma a nema problem.
    hmmm, no jsem nejaka ostra.
    ale proste mi vadi jak se ten muj otec vozi po tech co mu pomahaji a jak neskutecne ma naroky. i kdyby behali po usich tak mu to neni dost. co lide vlastne od doktora ocekavaji? Jsem nemocna, tak vemu penize a jdu se nechat zase vylecit. aha, ono se za to neplati. ono je to zadarmo. povinne nam musi byt pomozeno. tak mozna tady bude nekde ten blok… ze se pece bere jako samozrejmost. jako houska v krame. ze proste musi byt.

  92. kdyz prijdu treba na laparoskopii (ted se dela hodne operaci laparoskopicky) a tam ceka za sebou rekneme 12 pacientu na operaci behem dopoledne. Ten lekar je bere jednoho po druhem a hrabe se jim v utrobach. Kolik ma casu jim vysvetlovat a presvedcovat je aby si to teda nechai udelat? Osobne vim ze v nemecku hodne. tam taky neni tech pacinetu 12 ale treba jsou jen 4. to je pak otazka, co je lepsi pak u nas udelat. Zda skutecne jen ty ctyri a prokonzultovat je a tech 8 proste prenechat osudu, nebo je fakt delat jak na bezicim pasu. hlava nehlava. nejak to bude a snad dobre. (coz je vetsina pripadu)

  93. Ratko, ale já před nima taky smekám a říkám, že jsou jen lidi, To neznamená, že jsem si někde vyskakovala jen tak..to vůbec. Jen občas narazíš na někoho, kdo to zdravotnictví zbytečně byrokratizuje..jdeš se řvoucím dítětem na pohotovost, tam čekáš dvě hodiny a výsledek je, že tě odešlou do nemocnice stejně. Tak když jsem věděla jasně, že se jedná např. o ucho a dítěti se rázem uleví po zákroku, jela jsem prostě rovnou do nemocnice. Dětská doktorka mi to schválila, považovala ten čas za zbytečně dlouhý a to přemísťování se..A většinou jsem narazila na někoho, kdo to chápal, že to nechci prodlužovat a je třeba ošetření.Jen občas ne.
    No a jinak promiň, ale pokud chce být někdo doktorem, měl by být především lidský. Jasně, že je taky jen člověk a chápu, že to je náročná práce a to hodně. Navíc s lidmi, kteří jsou v úzkých.
    Chránit sami sebe..to by měli určitě a ne mmuset dělat přesčasy, být permanentně unavení a ještě být nedoceněni.
    Ale za to přece pacienti nemohou..a já taky ne, vadí mi to..
    Ratko, lékaři jistě nejsou zodpovědni za nemoci lidí, jen když dělají tuhle práci, je jejich úkolem lidem pomoc, jak mohou a dovedou.
    A nakolik jsou povinni zachraňovat životy, tak to se mi zdá docela drsný..ale je pravda, že lidi na těch lopatách hrobníkovi vyloženě jen leží děsivě dlouho. A dokud nebude zákon např. o eutanázii, musí zachraňovat i to, co se může jevit jako už až jako nesmyslné, ale ne třeba pro jejich příbuzné..ty vidí pořád tu naději..je to těžký no..

  94. Anino, ja se nechala jen unest temi svojimi predstavami. Promin, nemyslela jsem to na tebe. ja vim ze ty udelas maximum. treba moje maminka taky. (a je furt ve stresu i z malickosti) posuzujeu to taky podle sebe, nesu svoji kuzi na trh ve spouste situaci ktere "nevyjdou". kde jsem rozhodla spatne. Protoze nekdy to vyjde a nekdy nevyjde. a vim jak je tezke nest neuspech. a jak se clovek casto schovava pred rozhodnutim jen aby nemusel pak ten neuspech nest. uhyba. jakoze tam vubec neni :o))) a v tomhle jsou proste lekari na ocich. kazdou chybicku dostanou tisickrat zpet. nesmi chybovat. (zatimco ja ano, kdyz nerezu lidi) obdivuji, ze se lide vubec do takoveho povolani pusti. ze to delaji. ze muzou klidne spat. ze se nebudi hruzou ze nekde neco zapomeli nebo prohodili. kdybych byla zdravotnikem tak mam trauma.
    a tak si myslim, ze kdyz jsou veci vazne tak asi musi kazdy bojovat o svuj zivot nebo zivot blizkych (je to pro ne dulezie). Kricet a vnucovat se. bojovat. proverit si to z vice stran. protoze i zdravotnik udela chybu. tak jako kazdy.

  95. Pamatuji se dost dobře, co bylo okolo iklsecí s duš. púostiženýma lidma. Jistě..člověk v kleci..děs..jenže..
    Jsou lidi, kteří zkrátka opravdu ohrožují, aniž by za to mohli sebe i své okolí a sestry za ně zodpovídají.Když se něco stane..je pak pěknej tanec, že to riskla, že doufala, že to zvládne. Když pak takový člověk má záchvat je u něj potřeba víc chlapů nejlépe a často je na to sestra sma, max. ssi může telefonem zavolat další z druhého patra, např. o noční a ta vždy nemůže vše pustit a okamžitě tam být.A ty klece zase tak často nejsou, kolikrát jsem byla sama na člověka v záchvatu agrese, bylo to dost ošklivý.
    Tak jsem si pak říkala, že kdo to kritizuje, ze židle, měl by si to vyzkoušet..jak je to někdy v praxi. A netvrdím, že mohou být někdy i klece zbytečné..

  96. Ratko..s tím vysvětlováním, jo pak je to těžký a každý tak nechápe, někdo vědět ani nechce..radši..ale já když jsem byla na nějakém zákroku, ve velké většině mi lékař vysvětloval,nebo i sestra při té ráci, co mi právě dělá..
    Prostě mi tehdy fakt vadilo, když mi jinak obrej doktor řekl, že je to jeho věc, ať to nechám na něm, co se mnou dělá..já ho nekomandovala :),jen jsem to chtěla vědět a jen tak, jak jsem tomu mohla sama rozumět, žádný odborný litanie :)

  97. me uz taky doktor takhle odbyl. ale proto, ze jsem byla velky chytrolin :o)) a rozcilovala jsem ho. ted s odstupm ho chapu. taky nerikam remeslnikovi jak ma vsazovat okna. ale tomu doktorovi jsem furt neco vysvetlovala dokud me neposlal nekam.

  98. Ono to ratko může vypadat, že mám něco proti zdravotníkům..to jsou fakt vyjímky, kdy se chovají blbě a zrovna by nemuseli, nebo, že schvaluju klece..nějaký metodik by to tak vzal, já na jeho místě ale tak vzal, ale já na jeho místě taky..jen on nezná tu praxi, jak to pak chodí..

  99. ja si vubec nemuzu dovolit fusovat do remesla zdravotnikum. ale mam takovou legracni prihodu, ktera me napadla v souvislosti s tim komentarem Lisky a cevkovanim. kdysi dvno jsem byla dost velky neurotik a z toho vyplyvaly opakovane zanety mocovych cest. a tak jsem chodila po tech doktorech a furt si na neco stezovala az tenhle o kterem pisu nahore se me zeptal, zda jsemneuvazovalal o psychologovi. jakoby me polil ledovou vodou. hluboce se me to dotklo. a pak jsem si uveodmila ze ma pravdu, ze to neni problemzdravotni a le psychicky. a kdyz jsem si dala doporadku psychiku tak prestaly i ty mocaky. nemela jsem zanet snad 10 let :o))) A tak diky za nerudneho doktora, protoze nastartoval ozdravny proces jen tim, ze se me poslal s mojimi potizemi nekam.

  100. kamarad (opilej) pletoucim se jazykem vysvetloval doktorovi co mu chtel sit rozsekly koleno ze jestli mu bude ublizovat tak ze ho zbije.
    v tu chvili jsem netusil co bude dal :-)
    doktor to nastesti vzal sportovne a akorat prohlasil ze to nemusi umrtvovat (jakoze ta opilost staci)

  101. ad.121 :)), ratko, tak to já doktorům nic nevysvětlovala, max. se zeptala na možnosti, nebo nakolik je něco u mě nutné, já jim věřím a beru je pomalu jak bohy a mockrát mi pomohli..to v nepoměrné většině. Je mi jich docela líto, co toho mají a jak jsou utahaní na práci, kdy by neměli být..o to víc pak taky před takovým doktorem smekám a VÁŽÍM SI HO.

  102. AD 124, jj. i tak si ještě "užijou jinak". Nic není tak jednoznačné..v teorii možná..se to tak může zdát..vypadat, jak je to jasný..

  103. Když jsem měla někdy opravdu dost a sama bych potřebovala ochranu..a už se mi nechtělo ještě to a to, vždy jsem si představila třeba, že tam tak leží moje máma a co bych asi řekla já, kdyby jí např. nedal nikdo např. napít. A to mě zase zvedlo, že jsem všechny ještě obešla.

  104. ad 113, ratko, lidi jako je tvůj tatínek se berou nějak s rezervou, takových je víc..a každý už ví od druhých, co může čekat od podobného pacienta. I tak nesmí "ujet", maximálně malinko dát najevo, že už dost, že am není sám..to pomůže jen na chvíli.
    To víš, že jsem si kolikrát řekla u takových lidí, proboha co zas..teď jsen tam byla a byla naštvaná, ale nemohla dát znát. Taky proto, že jsem ty lidi viděla nejen, že komandují kolikrát zbytečně, ale že mohou být nešťastní a já měla být ta, co je tam pro ně a je zrovna silnější. To se pak čl. uleví, když ví, že rodina to zná a ví a nenařkne tě, že se mu nevěnuješ.

  105. ad 102, OR: "a premysleni stylem ze "potrebuju" tu moc ziskat vychazi ze strachu. takze na nejhlubsi urovni to chce rozpoustet strach."
    – to, že se nechceš se mnou sjednocovat (kom. 104), to je samozřejmě v pořádku a oboustranné :-), nicméně nám to nepomůže, protože v tomto sjednocení už jsme. Mluvila jsem o tom, že by bylo dobré, kdyby si každý upřímně zodpověděl, zejména pomáhající profese, proč to dělá …….. a možná, že mnozí by si na ledacos pak přišli a mělo by to pro ně hluboký sebepoznávací význam, možná by pak směrovali svou energii jinak, jinam, vědoměji blíže k vyléčení té své bolístky, strachu, traumatu z dětství apod.

    Takže sorry :-), ale byl jsi zrovna ty nejblíže onomu mému pojetí získat moc nad něčím (ne nad někým, jak bylo opakovaně mylně chápáno).

    Zajímalo by mě, jak se odrazilo v lidech, kteří stáli tenkrát u hroutících se "dvojčat" v New Yorku, trauma, že okamžitě mnozí dělali improvizovaná nosítka, snažili se něco dělat, nějak pomoci, ale pak tam nakonec jen stáli a brečeli zoufalstvím a bezmocí, protože nebylo pomoci jak a komu. Určitě tam byli mladí lidé, na kolik z nich to mělo vliv, jak a jak moc je to poznamenalo do budoucna. Mohlo se to překlopit do nenávisti a z toho vyplývajícího směrování nebo do touhy po politickém řešení nebo touhy po Bohu a vyrovnat se s tím nějak duchovní cestou nebo do touhy právě po terapeutické práci nebo do touhy po vymýšlení nějakých bezpečnostních opatřeních …… možností je moc. – Tak to jenom křiklavý příklad, co jsem tím chtěla říct.

  106. Nejakčnější a nejaktivnější, nejsnaživější, nejkarirérnější a taky nejzávislejší na tom, abych to měl au lidí dobrý, aby mě měli rádi, aby mě viděli jako dobrou kamarádku, matku, hospodyňku, vysokoškolačku, prostě všecko… – jsem byla, když jsem se nejvíc svíjela ve vlastních pochybnostech, nejistotách, strachách, a z toho vyplývajícím nutkání něco řešit a podnikat a zachraňovat sebe skrze svět okolo… Bojovat s něčím (čémkoli) za (pro) něco, někoho…

    Lidi, kteří jsou doopravdy v pohodě, velmi často působí nanejvýš dojmem, že na všechno docela se.ou.
    Až teprv jsem tento úkon zvládla i já, zjistila jsem, že s těmi lidmi je mi daleko lépe než s těmi zdánlivě altruistickými "záchranopodnikateli".
    (Akorát jsem se musela srovnat já sama natolik, aby mě nevytáčelo, že je nic nikam nežene a nemají tzv. vyšší cíle. :-)

    Omluva za příspěvek nejspíš zase mimo čas, téma i mísu.
    Už vás dávno nestíhám.
    Jen občas mě něco napadne, co se mi nechce omlčet. :-)

  107. ad 130, to mohu potvrdit..dnes když jsem usínala, myslela jsem nějak na tebe a říkala si, co vše ty bys mohla, kdyby…a taky mít nos pěkně nahoru..to mnyslím vážně. Ale nemáš, smířila jsi se s tím, co je a jak může – nemůže být a že asi nemá význam lámat vše přes koleno a brát si energii, kterou dáváš tam, kde – v čem jsi – můžeš být momentálně šťastná. Uvědomila jsem si, jak moc si tě pro tohle vážím..Ev. vyšší cíle nikomu neutečou, pokud jsou podmínky. Úplně NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE BÝT POKUD MOŽNO ŠŤASTNÝ, JAK TO JEN JDE..A to každý neumí a pořád hledá, co má u nosu..jen to nevidí.

  108. Návštěva u tebe by dala opravdu víc, než si asi myslíš..promiň, ale nějak to sem musím napsat. Samotnou mě to hodně překvapilo..nečekala jsem, že se budeme dohadovat, ale nečekala jsem ani, že s s tebou budu v takový shodě a pohodě i když jsem ti ani moc neříkala.

  109. ad 130: Bingo! Ačkoli jsme často tady narazili mezi sebou na nějaký mimoúrovňový rozhovor, v tomhle absolutní souhlas. To je ono a to jsem pochopila i já. Že to nejdůležitější (myslím tím NĚJVĚTŠÍ, nepřínosnější) je obyčejně a prostě BÝT. A pokud toho nejsme schopni, pak je někde něco ….. na co by bylo dobré přijít, proč nám to nejde bez onoho zachraňování světa a jiných. Ale to neznamená, že si cestou nemůžeme jen tak pro radost vynalézt třeba penicilin nebo tak. :-)

  110. 76:
    no proč tu práci dělají – ………… Asi že ty lidi mají rádi, ne?!

    Když si Liško půjdeš vytrhnout bolavej zub.Chtěla bys,aby tě to mudr.zvíře:-),co ti klešťama bude rvát z těla jeho vlastní součást,mělo rádo?
    Já svoji zubařku nenávidím a rád bych,aby i ona mne.:-0
    Mi stačí,že je profesionálka,proto k ní chodím,ne proto,že mme má ráda.
    Mou lásku cíti přes moji zdravotní pojišťovnu,za jejíž peníze je třeba láskyplná babička,co bere vnoučátka do Mc Donaldu a večer jim čte pohádky Boženy Němcové(možná:-).
    A tak můj vytržený zub slouží dalším generacím.
    To je láska v praxi:-0

  111. 130:
    kdepak Ru,s tebou já na pivo nikdy nepůjdu.
    To bys mluvila jen ty:-0

  112. 113:
    v nemocnici nám děda,než pár dnů na to umřel, vykládal,jak mu každou noc nad hlavou řežou trámy motorovou pilou,jaký jsou venku hrozný vichřice,tornáda….
    Nebyl pomatený,jen to prostě popisoval s takovou přesností,že máti si šla do nemocnice stěžovat,proč tam pracují na Jipce na střeše v noci.Samozřejmě ji nabídli odbornou pomoc:-0)
    No a já to všechno našel v BardoTheodol.
    Děda byl genius,jen o tom holt nevěděl.
    Jako my všichni:-0)

  113. To si piš, že bych mluvila jen já! Já když si dám pivo, tak tu hubu nezavřu… :-))

  114. Podobně jako anina [115] na ratčino [112] jsem chtěla říct, že mezi doktory – jako mezi všemi – se najdou lidi, co se chovaj blbě; zvlášť, když ten protějšek, pacient, si o to jakoby koleduje. A ne že všichni doktoři generalizovaně … cokoli.
    Ale to už je fuk, to už se řeklo :)
    Štve mě to, co aninu – když si někdo neuvědomí, že právě k druhému nechová respekt, že nevnímá jeho důstojnost – a hlavně u profese doktora je to blbý. Ta je v tom hrozně výlučná, mi připadá; protože jde o život, o zdraví.

    A zdravotnický personál by měl poznat, že když nějaký pacient pořád něco chce a pořád něco blekotá, prudí a otravuje, je to zřejmě tím, že je v úzkých, že neví, co bude; tak by ho nikdy neměl odbýt, ale uklidnit ho. Vlastně je to na něm – když nebyl schopen člověka uklidnit, ubezpečit, zabezpečit (slovem, léky nebo nevíéčím), tak JE to věc toho doktora nebo sestry, JE to součástí jejich práce. Si myslim.

    Jenže jak psala anina – kde je nedostatek personálu, a to u nás ve zdravotnictví je asi na dost místech, tak je to v čudu. Ta potřebná péče se nedá poskytnout, když jsou sestry vyšťavený a je jich málo. To samý v psych.léčebnách – pokud je tam málo personálu, tak někomu mentálně postiženému, co by si ublížil (nebo jinému), prostě to klecové lůžko, no. Nakonec jde o prachy a když se jich nedostává, není ani kvalita :(

  115. [130] no žejo, ru, proto ta puberta a to mládí je tak blbý období, v tomhle – ty nejistoty, pochyby, snaha o oblíbenost, jako by to byla nejdůležitější věc, jako by člověk mohl být oblíbený u všech lidí na světě :) Jako by bylo důležitý mít ve škole jedničky, jen proto, že maminka-autorita to chce a jinak bude mít řeči…
    Uff. Už bych to zpátky nechtěla, teď je to proti tomu zlatý. A třeba bude ještě zlatější :-)

  116. Saule, [135][136]
    no vidiš to :)

    Ale na tom, že lékařem se stávají lidi, co mají rádi lidi, na tom poměrně trvám. A když o tom dál uvažuju, má to zajímavé složky – třeba vrtat se v někom, řezat někoho, narušovat jeho tělo, manipulovat jeho tělem ať skalpelem nebo chemicky lékama, to je taková destrukce a spása zároveň, má to v sobě tudíž něco božského, ne?

    Asi proto je to tak ošemetné s tím neujíždět v pozici doktora na autoritě, na moci a zneužití, na nezachování důstojnosti druhého…

    A z toho mi vysvítá, že naopak se lékařem může stát právě ten, kdo vlastně nemá rád lidi …
    Takže nakonec mi tahle celá úvaha, tahle otázka, přijde jako blábol.
    :-))

  117. Přijeď a půjdem kdykoli. :-)

    P.S. ad 141 – tak to jsem měla pubertu ještě v pětadvaceti. :-))

  118. zda se mi, ze je to furt lepsi. I kdyz tolik nesexuju, neslavim, nedruzim se a taky nemam zadne uspechy. a vlastne je to uplne jedno jestli teda neco jo nebo fakt ne. a proto me i tak zajima to tema lekaru a sester, protoze ti si to nemuzou (asi,mozna, nevim) dovolit takovy ten fakt uvolneny nicmoc aktivni pristup k svemu okoli. vyjde to supr, nevyjde to taky supr. jsou stvanci sveho povolani? nekdy mi to tak pripada. I kdyz zdanlive veseli a hrozna sranda to napeti tam je citit. nemuzou ho setrepat. furt jsou ve strehu. a pak i ten chechot a silena sranda a radoby cynismus zni uzkostne. teda mam ten pocit. treba jsou fakt uplne v pohode. ze jen tu pohodu jaksi nevnimam a tak se v jejich blizkosti necitim zcela dobre (uvolnene)
    typicky priklad jsou dovolene, kde jsou tihle spolecensky duleziti a uspesni lide extremne narocni. Teda prijde mi. v jejich pozadavcich na kolektivni uvolnovani. ja mam rada svuj klid. a to i v praci i doma i na dovolene. nelakaji me supr zabavne akce s prateli. teda obcas jo. ale ne treba 14 dni v kuse. po urcite dobe jsem ze srandy a trvale pratelske zabavy uplne vyrizena.

  119. 147. chcu rict ze tohle bylo driv jinak. vydrzela jsem parit za pochodu dlouhe dny. Koukam na sve deti a bodivuju je ze oni to vydrzi taky :o)) Hlavne kamaradi, muzika, vyspat se za pochodu a pak zase zabava, muzika, kamaradi, sranda.

    a ja si lehnu do postele, vemu knihu a citim tu zaplavu stesti. ze jsem doma a nemusim nic.

  120. 149: Fakt? Je docela dobrá, akorát dost červeně červení.

    – jinak jsem ráda, že koukneš občas na můj flickr, protože je to takový zjednodušený deník; a tady nějak pak už nemám, co psát. Snad dneska konečně napíšu něco diskuzního o plození :)

  121. :-)

    To spíš ty si troufáš fotit lidi v intimních situacích. Já ne. Jdi na to!

  122. no, spis bych rek ze uz fotit lidi je intimni. oni te musej "pustit".
    vcera mi nad flickrem blesklo hlavou ze jsem vlastne uz priserne rozmazlenej. ze uz ani nelovim nejake jednotlive fotky cehosi po meste nebo v prirode. protoze mam ty prilezitosti s lidma.
    a prodal jsem fotak. tak ted resim jakej misto nej

  123. Prodal foťák, no tak to budeš mít hezkou zábavu s vybíráním nového :)

    Taky si myslím, že fotit lidi je nejpestřejší. A taky fotky lidí vždycky víc diváka oslověj než fotky čehokoli jiného. Víc sdělujou.

  124. uz je to zuzene:
    http://dpreview.com…ikond7000.asp
    http://dpreview.com…k5preview.asp
    oba jsou na novym cipu 16m od sony, pentax z nej vymlatil iso 51200, nikon "jen" 25600
    u minulyho cipu sony 12m to bylo 12800/6400
    libi se mi ze to nejde moc smerem zvysovani megapixelu ale spis smerem iso, do vetsi tmy bez blesku.
    uz 12800 znamena "slusnej" cas 1/40 pri zarovce, to uz je pulka fotek pouzitelnejch,
    25600 je 1/80 to uz vsechny,
    a 51200 je 1/160 to uz se snad lidi muzou i hejbat :-)

  125. Marně hledám ten článek o právech otců versus matky – děti apod ;(

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.