Mizející témata

JEN MNOU PROJDOU A UŽ JIM VIDÍM ZÁDA…

Já chtěla psát! Hned na začátku měsíce. Objevilo se téma… a teď už ani nevím, o co šlo. Šlo to rychle pryč. Pak vešlo další, o Lišce v pasti anonymity. Než jsem ho stihla prohlédnout zblízka, všimla jsem si, že je to pořád ta stejná stará vesta, jen s novou podšívkou, sice náramně okrasnou, ale celkem vzato pořád totéž. Tak nic. Odloženo. Uvidíme, kdy se ta podšívka prodere na povrch. Také jsem chtěla napsat jeden článek o lednových a únorových snech; jenže to půjde až s koncem února. Pokud se na to nevybodnu. Další téma – formální i neformální změny v zaměstnání, otázka, zda změna v našem teamu a změna mého postavení v něm je jen formální, anebo nese zásadní jiné činnosti. Pocit rozostřené nejistoty. – Nakonec jsme na to včera měli prostor, mohla jsem to nějakým způsobem sdílet s kolegy v teamu, jednomu jsem pak přímo řekla, že bych potřebovala, aby byly líp stanoveny některé role, abych věděla, co kdo potřebuje ode mne a co můžu dělat proto, abych konala v souladu se zájmem a koncepčním směřováním teamu. A on vlastně řekl totéž jinak. Takže přišel zase pocit naděje a těšení na společnou práci. A bylo po tématu.

Otázka mé pracovní identity se pak přelila v téma „Kdo jsem?“ – tak jsem si ho pojmenovala. Nějakou kostru to mělo, ale jízdu domů skelet nevydržel. Pamatuju si, že ještě v zatáčce u hotelu Pyramida držel poměrně pohromadě. Pak jsem dlouho čekala na autobus, byla mi zima a téma zřejmě prokřehlo a při transportu podlehlo. Ještě dnes jsem ho chtěla resuscitovat; vynořila se mi slova:

Jsem někdo.

Jsem nikdo.

Jsem závan.

Rozčeřená hladina.

Brzy se kola na vodě zacelí.

A potom co?

Kde budu já? Kdo budu já? Otázky kde a kdy, jak, jak dlouho, na jak dlouho, kam, kudy, jsou omezeně pozemské (a představila jsem si zem a mez). Zasranej čas a prostor, naše představy nesahají dál.

Na to už se moc navázat nedá, je to prchavé, jako když mi vítr pár kapek deště pošle do obličeje a pak přeletí a žene smetí do rohu k plotu.

Proto jsem změnila blogovou strategii a chtěla se raději spolehnout na citování z knihy někoho známého. Dokonce jsem pár stránek už digitalizovala. Když jsem knihu namátkou otevřela a pročítala, inspirovala mě vizuálně a já být výtvarník, udělala bych obraz: konec času jako ležící přesýpací hodiny. V několika variantách. Jen jsem moc nevěděla, jak a čím obraz nejlíp udělat, a jen tak ho načrtnout se mi nechtělo. Tak ho tu načrtávám ve slovech. Zase zpátky do slov…

A rozčílila jsem se. Tady na blogu nepoužívám citáty knih, žádné úryvky načteného; od začátku jsem blog nechtěla stavět na základním kameni někoho jiného (ač vlivy se do mne jistě vlévají stále, to vím), nechtěla jsem blog pojímat jako seminární práce, nechtěla jsem se vracet, chtěla jsem se trochu oprostit od svého racionálna a výzkumnického myšlení; a taky by to žralo víc času (z těch přesýpacích hodin?). Tedy ani tohle téma se u mne nezdrželo. Jen dojem zůstal: Co řekneš nebo uděláš, to na věky zůstává.

Takže dost řečí, jdu tiše dumat, co jsem chtěla říct a udělat.

… Zaprvé: Dobrou večeři. Zadruhé: …

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

229 komentářů u „Mizející témata

  1. Klidně si užívej prchavosti čehokoli, moc ti to přeju, libo-li ….. ale mám k tomu jenom takové dvě nesmělé malé poznámečky na okraj, kdyby si jich někdo (ty, Liško) třeba chtěl povšimnout:
    1. Téma, které zmrzne cestou z práce nestojí za moc.
    2. ad "Co řekneš nebo uděláš, to na věky zůstává." – ále houbelec. To jsou jen kruhy na vodě. Ten, kdo navěky zůstává, jsi ty – čili ten, kdo hází kamínky do vody a pozoruje kruhy. Pozorovatel zůstává navěkyvěkův. Ciť se jako Pozorovatel a máš v životě vyhráno. ……
    ……. a já také prchám a jdu se také pokoušet se cítit jako Pozorovatel. Zdá se mi to výhodné a když se to podaří, je to docela legrace. :-))
    A jestli se ti poznámky nelíbí, nech je zmizet jako kruhy na vodě a hoď si jiným kamínkem. :-)

  2. ratko, dumej, já dělám tu véču.

    Lenko, ad2 ono to pojetí asi nebylo v rozporu s tvým: Co řekneš nebo uděláš, navěky zůstává (a věta pokračuje), protože po smrti se staneš svým (celým, ukončeným) životem – to, co jsi řekl a udělal, budeš ty. Nebude to potom tvoje minulost, ale (z dnešního pohledu) budoucnost.
    To byl ten dojem z četby. (A dá se na něj navazovat, anebo polemizovat.)
    ad1 téme, co zmizí cestou z práce, že nestojí za moc – nojo, ale téma "kdo jsem?" stojí za dost, ne?

    Ty máš úplně jiné pojetí slova Pzoorovatel, než já! To je zajímavý. pro mě je Pozorovatel ten, kdo nežije vlastní život, jen se veze a čumí. Ale vidím, že pro tebe je to spíš úplně naopak ten, kdo je vědomý, ne?

  3. ad 3:

    ad 1.: téma "kdo jsem" evidentně nevyprchalo. Stojí tedy za pozornost. :-)))) A pozornosti se mu, jak vidno výše, dostalo. Tak, víš? :-)

    ad 2: Ten, o kom mluvíš, je v mém slovníku pozorovatel s malým "p"
    Pozorovatel s velkým "P", jak tušíš, je Ten, kdo vše ví, vše pozoruje, vše přijímá, nic sám nečiní a vše je činěno skrze Něj …. je Ono, Vědomí samo. Dle mého pojetí. :-)

  4. myslim ze to tak rychle neprijde. teda neprijde to hned. ale postupne se ty odpovedi zacnou vynorovat jakoby z niceho.

    a pozorovatel je ten kdo si je vedomy. Kdo se diva na tu tvoji nohu, do zrcadla? je to tvuj mozek co se diva? nebo nejaky produkt tveho mozku? myslim ze je to pozorovatel. akorat my ho identifikujeme sami se sebou. myslime si ze nase noha je skutecne nase. ale neni. ona patri prirode. a zase se prirode vrati. Priroda si tohle vsecko udelala sama :o)) priroda nechala vyrust nase tela, zivi nas a udrzuje pri zivote. my jsme schopni se akorat najist a vys..at. nedokazeme postavit jedinou bunku. to vsecko priroda. a pozorovatel ktery je vedomy sam sebe to vsecko pozoruje. ale my ho vetsinou nevnimame. protoze se ztotoznime s obsahem naseho mozku a naseho tela. pouze chvilkama prosvita jasne a ciste…. ze to co si to vsecko uvedomuje je…(nevim)

  5. Nojo, dle tvého pojetí :)

    Tvé úvodní zdvořilé "jenom takové dvě nesmělé malé poznámečky na okraj, kdyby si jich někdo (ty, Liško) třeba chtěl povšimnout" ve mně vyvolalo úsměv. Musím si sestavit podobnou větu a pak ji používat na cizích blogách, abych tam vždycky jen tak nevlítla, něco nezařvala a nemetelila zase jinam.

  6. ad 5: Jo.
    Ratka popisuje postupné vynořování …… uvědomování si Sebe jako Vedomí. Konflikt "já x Já", ego a Nadjá. Člověk a Bůh.

  7. ja uz mluvim jako lenka :o)) az na to ze vidim pozorovatele pouze jednoho jedineho. jedine vedomi ktere se projevuje skrzeva telo. ktere vidi nasima ocima, slysi nasima usima a chutna nasim jazykem. Proc to dela,ze? no ehm protoze je vedome a my si dokazeme skrzeva nas mozek (ktery dosahl urcite slozitosti) tohle vedomi uvedomit. Nejdriv teda nic moc, furt si myslime ze to co se uveodmuje jsme jakoze my. ja ratka nebo ona Liska. ale postupne je furt jasnejsi ze to oddeleni je umele a je zpusobene pouze oddelenim organickych tel a sstrukturou organickych tel. a ta tela sou oddelena proto, ze proste to jinak neumi nez se vyvinout oddelene :o))) jsme tam kde jsme a s tim vybavenim ktere mame. a jsem si vedomi sami sebe. uvedomujeme se. a to je zazrak. neuveritelny zazrak. to vedomi ktere se dokaze samo sebe uvedomit je uzasne.

  8. ratko 5,
    jo tohleto, to jsem pozorovala zrovna dneska asi teda, toho pozorovatele :-)))
    Takový ten zadní někdo, co sedí dole v hlavě, nekouká se očima, ale kouká, že je právě teď koukáno očima. No a to je napytel, se mi zdá, jestli je to ten váš Pozorovatel. Co s ním? :-)) – se ptá pyšné ego Lišky a už se oblizuje.

  9. ad 6: No jo, už se snažím. Ten, kdo někam často vlít, jsem bývala já. Blogy mě naučily. Ale voni mě stejně ti jiní, méně omalení, budou chtít znectít. Jenže pro ty to nepíšu. Ty jenom pozoruju a přijímám jako součást světa. :-))))

  10. 8
    a definuje to člověka, to sebe-vědomí. – No a už jsem zase obloukem u smrtelnosti.

  11. jezisi Lenko, zavidim. me uz nikdo nechce ani znectit natozto zneuzit ci pouzit :o) dobrou.

  12. ad 8: Co já vím, tak jsi ani jinak nikdy nemluvila, jen sis myslela, že mluvíme odlišně (a není to poprvé, co to říkám, zalistuj v několik let starých koemntářích). :-)
    Samozřejmě, že JEDNO VĚDOMÍ. Jsme všichni součásti jednoho Vědomí, jednoho Pozorovatele. Jsme Jeden. On je v nás a my vnořeni v Něm. Ach jak jendoduché, jak složité, jak úžasné! :-))))

  13. ad 11: Jistě. Otázka Bůh x člověk je totéž jako Život x smrt.
    Sebe – vědomí. Vědomí sebe. Vědomí Sebe.
    Jsi na stopě, Liško Bystrouško. ………
    …. a za chvíli budeš nesmrtelná a bude po problému. :-))))

  14. ad 14: Pro dnešek "Howgh, domluvila jsem." Není z mé strany co dodat, jen si loknout společného Vědomí ve spánku. Dobrou.

  15. zarvat a metelit.
    tak dyz ses ta Liska teda, tak:
    moje kocka priskoci, zalehne mi ruku, kousne a meteli o kus dal zpatky do "startovaci pozice"

  16. @Teo,
    anó, v tomto případě škatulkovat. Původní plán na včerejšek jsem měla jít do knihovny najít nějakého Heideggera. Ale placení složenky na poště mě tak vyčerpalo, že jsem knihovnu vynechala.

    Mně ta filosofie z nějakého zparchantělého důvodu připadá tak vznešená :), že pro ni nechodím na wikipedii, ale do knih. Jenže knihy, co mám u sebe, popisují jen stručně základy a směry a životopisy představitelů a to je málo. Možná i na tý wikipedii je toho nakonec víc… teda to jsem nevěděla, že Simone de Beauvoir patří mezi existencialisty. Já od ní před cca 12 lety četla "Woman as other" a to byl spíš podnět k feminismu, dost pěkně napsanej.

  17. Ore, mas pro ni skrabadlo? to je ohromna sranda, pozorovat jak si kocka hraje se skrabadlem. casem ho tak dohryze, ze ji kusy visi dolu a ona je v extazi rozhryzava. Podle me jsou to jutové provázky a ona si tím čistí zuby. Vřele doporučuju. KOčka si nabrousí drápy a nerozdrapáva okolí.

  18. Sartra snad spíš skrz jazzovou ruku Viana.
    Kirkegaard, o tom bys mi mohla něco zacitovat, kola zocelící se na hladině.:)

  19. to abych napsal celej kockoclanek. cimz statisticky vychylim blog do kockoblogu. proc ne.

    tak Liska priznava potrebu sebezaskatulkovani. to jsou veci.
    no ale pocatecni otazka "kdo jsem" mi prisla lepsi.
    ale ono to je vlastne logicky, co si myslim ze vymyslim za odpoved ve stejnym bode vedeni v kterym pokladam otazku, ze ?

    esteze mne pocitove prisli filozofove tak nejak prazdny vsichni tak jsem tim nezabil cas.
    vystacil jsem si s Adamsovym "radu kterou vam nekdo dava posuzujte podle toho jaky zivot dotycny zil"

    ctu ted Osha, o strachu, dost dobry mimochodem, a ackoli to dela malokdy ze nekoho konkretne strha, tak Sartreho tam uved jako odstrasujici priklad at jsme pozorni a vsimneme si s cim to vlastne rezonujeme.

  20. ono s tim sebezaskatulkovavanim to nema s logikou moc co delat.
    je to spis jako magnetismus, treba jako odpudivost a pritazlivost feromonu :-)

    podvedomi ma urcitou magnetickou orientaci.
    minule myslenky slova a ciny definujou jaky je to ted.
    jestli to byly nezdravy myslenky slova a ciny, tak holt zazivame souzneni s magorama co couvaj a nakonec se zabijou nebo tak neco.
    a kdyz to byly zdravy myslenky slova a ciny tak souznime s tema co jdou dopredu a prichazej na to jak to cely funguje.

  21. vlastne by se z toho dalo myslim odvodit i neco o zmatku.
    ze kdyz je ten mix v povedomi pul na pul, litame pres vsechny mozny myslitele a nic nikde vyrazne nezarezonuje. protoze s kazdym je to pul na pul, k cemukoliv co se nam na nem libi hned vyblikne neco co nelibi a hotovo.

  22. Ore, tolik textu. Ty jsi spisovatel. ale jo. je to presne tak. veskere rady jsem vzdykcy filtrovala skrzeva to jak dotycny zil (a skoncil). A co vyzařuje do prostoru, teda pokud jeste zije. jaka stopa za nim zustava. jak formuje prostor.
    a ted nasloucham svemu nitru a svemu blizekmu okoli. ktere me zna. do ktereho zari moje energie. divam se na nej jako do zrcadla. do oci svych deti, partnera, rodicu, pratel, kolegu v praci. co vyzaruji? co jsem? cim jsem? divam se do nich jako do zrcadel a hledim na sebe. harmonie. jsem schopna harmonie? ladim? to mi odpovi jen prostor v kterem se hybu.

  23. pac mne tady jedna s ctyrma tlapkama a ocasem narkla z nesrozumitelnosti.
    tak jsem vyhrabal trochu soucitu aby priste nemusela zas do nakyho kozisku a na ctyri.

  24. nahodou, nase kocka zije ten nejlepsi zivot na svete. ale bohuzel ju asi vytahnem do sveta lidi :o)) napriste

  25. tak moje kocka,
    sesit s meditaci, v ktere je "kazdy kdo tento text uvidi, uslysi nebo se ho dotkne…"
    rovnou prokousla

  26. ore,
    "Liška přiznává potřebu zaškatulkování" mě sice nijak nenaštvalo, mínils to asi nadnesené a s úsměvem, já to tak čtu, ale upozorňuju, že je to zase na hraně, zase interpretace a zkreslení až by to byl manipulace, kdybys to řekl o něčem závažném.
    Protože to slovo "přiznává" když použiješ, tak je to dost už zabarvený nějakou emocí , už to říká, že dotyčný dřív snad lhal. A "přiznává potřebu" – to je zase rtvoje interpretace, není to vůbec realita. Nepíšeš reálný věci, jen svoje interpretace, ale píšeš je tak, jako by byly objektivní. A to mi vadí: že píšeš "my",a ne svoje vlastní výpovědi o sobě, ze sebe. Natož s otazníkem, pokud se to má týkat nějakého "my." A to právě narozdíl od tebe filosofové dělají. Takže je možná škoda, žes je šmahem vynechal.
    Že jde o "potřebu", nebylo nikde řečeno. Já řekla (a tak to máš taky citovat, pokud na to chceš nějak navazovat):
    "anó, v tomto případě škatulkovat." Tys tam dosadil, že jde o potřebu a že ji přiznávám.
    Hustý.

    Vybrala jsem tenhle případ zcela náhodně jako jeden z více podobných -jako demonstraci toho, co děláš, abys pochopil a já taky, co mi vadí.

  27. [27] ore, tvoje
    "jestli to byly nezdravy myslenky slova a ciny, tak holt zazivame souzneni s magorama co couvaj a nakonec se zabijou nebo tak neco.
    a kdyz to byly zdravy myslenky slova a ciny tak souznime s tema co jdou dopredu a prichazej na to jak to cely funguje. "

    No pozor – tady bys musel sáhodlouze vysvětlovat, co míníš tím "zdravý" a jestli je opak toho "nezdravý" a co to je. Je to totiž jinak poněkud s příchutí rasismu. ještě když dodáváš "s magorama co couvaj a nakonec se zabijou." Asi nikoho takovýho neznáš, asi nevíš, že takoví lidi jsou lidi a že mají hodnotu. Tohle neni etický, bacha.

    :-)) No vidiš, to sis houby pomoh, když ses tak krásně snažil psát víc vět, abys byl srozumitelnej, viď?!

  28. … tak se snažím číst ora znova a nezaujatě…

    a to o rezonanci s autory, které čteme, to je zajímavý podnět. Akorát mi právě připadá v pořádku, když s někým rezonuju v něčem,a v něčem zase ne, něco mě odvede trochu jinam, inspiruje k přemýšlení o tématu. Taky nemůžu cele rezonovat s někým, kdo žil v době, kdy bylo dosažené poznání jiné, než mám já; byla jiná doba, jiný vliv společnosti – a to je právě zajímavý a může být podnětný, protože v mojí hlavě se to může aplikovat na jiný věci jinak!

    Akorát bych to neformulovala jako ty, ore [28] , že "lítáme přes všechny možný myslitele" a že nikde nic pořádně nezarezonuje. Protože to asi mluvíš o sobě. Proč říkáš "my"?

    A jak to souvisí se zmatkem?

  29. zajimavy. tohle se mi stavalo jen s jednou osobou, a ty jsi ted druha.
    sahodlouhe vysvetlovani snad ani ne. to je jen vic slov, a ze zkusenosti s prvni osobou mi blika varovani ze kdo najde v kratkym textu tri slova co mu hnou zluci,
    kolik jich asi najdes v dlouhym ?

    ale muzes to brat profesionalne. jako ze jsem soucasti tveho vycviku :-)

  30. nicmene je tu prima otazka proc rikam my.
    no, vlastne dost dobra otazka.
    sebe tim primarne nemyslim.
    uplne natvrdo bych rek ty, nebo vy.
    ale to byva naprosto nepruchozi.
    tak do toho pytle strcim i sebe.
    protoze ty veci jsem budto taky sam delal,
    nebo si dokazu predstavit ze je ve stejnych podminkach delam,
    proste jakoze jsme na jedne lodi.
    no, ale od tebe prijde pozadavek na vyjmuti tebe z pytle,
    ze ty teda neee.

    ocekavam protest proti "pozadavek", "pytel" atd :-)

  31. tenhle problem jsem taky resila. byl jeden clovek ktery mi vycital ze rikam my, ze on tam nepratri a ze za nej nemam co mluvit. tak jsem rikala ja a dovedela jsem se, ze jsem hnusne sebestredna a ze pisu o sobe. rict vy bych si vubec netroufla protoze tim vymezuji zvlasti skupinu ja a vy, coz teda nevymezuju. No a rict ty je fakt tezke protoze nevim…
    a tak nakonec jsem tak zblbla ze pisu v ruznych rodech a videch, abych nepsala ja, my, vy, ty ale psala o nakych oných a to je pak uplny kabaret.

  32. Mimotéma: Liško, tak jsem si prohlédla tvé každodenní fotky (víc než 300) a musím říct, že jsem se vůbec nenudila. Fakt zajímavý, zajímavá výpověď o tvém vidění světa, o tvém světě. Moc jsem si to užila – takhle najednou.

  33. ratko, ore,
    vím, že to opakuju pořád dokola – to používání nebo nepoužívání MY. Použiju to buď, když jsem si jistá, anebo prostě napíšu větu s otazníkem – protože se ptám, jak to je – např. jestli my Češi jsme opravdu závistivci, jak někteří (Češi) "hrdě" píšou.
    Kdo to MY v takovém případě napíše, je mi podezřelej, protože buď si nevidí do huby, že píše nepodložené věci, jako by to byla daná fakta. A ten je rychle smeten a není třeba jeho článek ani dočítat.
    Druhá možnost je, že to dělá záměrně, aby provokoval. Potom ale jistě radostně očekává, že s ním někdo bude hrubě polemizovat.

    Psát takové věty s otazníkem mi připadá OK – zejména pokud člověk přidá více vět, které objasňují, proč tam ten otazník píše, z jakého hlediska nad tím uvažuje. Pokud jen tak něco plácne, něco si pro sebe hučí a odmítne dovysvětlit, ten ať si laskavě hučí doma.

  34. no, podstatny je, ze je spatne neco, vlastne vsechno :-) s nim, tedy se mnou.
    huuuuuuuuuuuuuuuuu :-)
    kdo se nechce, ten se taky nic nenauci.

  35. Ahoj Lisko, tak se vratit zkus (v blogu). Zalistuj, nebo pichni prstem, najdi tema a zkus, co bys o nem napsala dnes. Pokud by se ti vůbec na to tema chtelo.

  36. ze slovnik.cz:
    Každá hlava, byť je sebeuniverzálnější, je vždy poznamenána určitým, ať už ostrým nebo tupým, jemným nebo hrubým, dlouhým nebo krátkým, rovným nebo zahnutým nosem. — Feuerbach

    huuuuuuuu!
    :-)

  37. Lenko,
    to mě řěší, že fotky o něčem vypovídají. Já to nevidím, nemám odstup; snad později.
    Drobné deníkové /denní příhody píšu k těm fotkám, protože za blogování jednotlivě nestojí. A ještě si přitom pocvičím angličtinu.

    44 Jirko*,
    nojo, to je dobrý nápad. Představuju si ale, že tehdejší témata už nejsou teď pro mě témata; zvlášť když jsem je napsala a tím se s nimi vypořádala a ještě si o nich přečetla zajímavé komentáře vás všech.
    No zkusím to.

  38. Jé, já se těším, až bude or úplně zmeditovanej, vymeditovanej a vymetenej a bude s ním zasejc řeč! :)))

  39. To mi dycky připomene, to Or…

    Když upravuju fotky, ukládám si upraveniny pod názvy se zkratkou provedené úpravy. Takže třeba fotky, které jsem trochu ořízla, byť jen z rámečku po skenování, jsou třeba "IMG_4456or.JPG" nebo "IMG_5662orHis0,95sat10_M".JPG.

    Mám Ora plnej počítač. :-))

  40. :o)) to je sranda :o) Kdyz Or nebude Or tak bude Sat :o)

  41. Ratko pomohlas mi k napadu ze moje prozatimni skrabadla z koberce prisroubovanyho vsude mozne,
    je treba trosku poopravit,
    protoze novych rovnych peclive prisroubovanych :-) si prakticky nevsima,
    zajima ji ten nejstrasi nejorvanejsi co z nej vlajou cary.
    takze do budoucna je treba udelat je rovnou precnivajici tudiz snadno orvatelne
    a stavajici je treba zdokonalit prisroubovanim volne vlajicich orvatelnych pruhu !
    a na kockoblogu naky fotky

  42. 54
    ti dám "nechat v jejím pohodlí!"
    Zase používáš jinej slovník než já :-))
    Chtěl jsi říct "je dobré respektovat druhého člověka a jeho tempo a důvěřovat mu, že dělá, co chce dělat a nedělá, co nechce."
    Právě z tvého slovníku leckdy vyrozumívám opak, bohužel. Moc důvěry a respektu k druhým mi z něj nevysvítá.

  43. lisko, podivala jsem se na tvoje fotky tatinka a celkove co vsecko dokazal. jak uzasne tvurci to byl clovek a s jakou silou (energii) vnasel sam sebe a svoji kreativitu do zivota. Jak te vedl jako dite, ukazoval ti co vsecko je zivot a co vsecko je mozne. jak s tebou delal vsecky ty veci (a pak o po tobe beze slov poopravoval)
    takze ti ukazal vsecko co umel a cely svuj svet.
    jak te to ovlivnilo? Co ti do dalo do zivota?

  44. Ratko, jak to všechno víš? U těch fotek je napsanej jen malej zlomek toho všeho!

    Určitě o něm ještě napíšu. Bohužel ON tvrdí, že nic psát nebude. Kdysi začal psát paměti, ale myslím, že se dostal jen do studentských let – pak po mrtvici už odmítá psát :( Že prej to všechno víme a on nic neví.

    Co mi to dalo do života? Někdy mě ta otázka napadá. Těžko se to dá rozpoznat! Hlavně v období dospívání to nešlo rozpoznat (a v té době jsme s tátou vedli pořád poziční boje; což je asi zdravý vývoj :-).

    Co vidím (zatím) teď, že mi dal můj táta (nebo oba rodiče)? Dobré zázemí. Základ pro cokoli. A vědomí, že i když se s někým pohádám, naštvu se já nebo on, neznamená to ani konec vztahu ani to, že se nenávidíme, ale naopak, že nám na nás vzájemně záleží. Takže bezpodmínečnou lásku mi dali.

    A táta mi dal důvěru v to, že když mě něco napadne, můžu to realizovat i s minimem prostředků a povede se to – ale to platí jen v oblasti tvoření. Jenže naopak nemám důvěru v to, že to můžu předvést jiným a bude to OK – jednak to bagatelizuju a připadá mi to jako zbytečný, a taky někdy vnímám svůj retro-pocit očekávání, že za to "dostanu vynadáno." A to zřejmě pochází z těch našich bojů a z tátovy úzkosti o mně a mámina perfekcionismu. Že bych byla nějak moc v dětství chválená, to teda ne.

    Měla jsem velký prostor dělat, co chci, to jo. A ten potřebuju pořád. Ten pocit svobody (ne že bych potřebovala vyvádět alotria nebo něco dělat, já často neprodukuju vůbec nic, ale potřebuju ten pocit, že mi nikdo nepřistřihuje křidýlka). Nemůžu pracovat nebo žít s lidmi, kteří mi to neumožní. Například když chci přijít domů ve tři ráno, tak chci, aby to bylo tolerováno a bylo mi důvěřováno, a ne aby mi partner plakal do polštáře nebo dělal žárlivé scény. Ten "prostor" je vlastně důvěra.

    Ale pozor – já byla hodně ostře sledovaná celý mládí! Přímo starosvětstky a úzkostně. Když jsem nepřišla domů v jedenáct, táta stepoval u okna a dveří a jednou šel ven na ulici s dlouhou sekerou – aby mě jako zachránil, kdyby něco :-)) Když ale věděl, že mě doprovází kluk, bylo to OK.
    Takže jsem měla velký prostor pro sebe, ale na druhou stranu o dost větší přísnost než vrstevníci – která mě srala neskutečně. Ta podřízenost. Tu jsem nesnášela hlavně ve škole – být vydán bezmocně napospas některým neschopným učitelům. Brr.
    A ano, taky mi to mé domácí prostředí nasadilo vysoké nároky na učitele (autority). Já brala jen ty schopné, chytré, záživné nebo aspoň vtipné. Ty, co jen diktovali podle knihy apod., to jsem nenáviděla, ignorovala jsem je a nechápala spolužáky, že je mají rádi právě za to, že je zkoušení bez námahy a stačí odříkat naučené pindy podle sešitu a jinak být úplně blbej, ale dostat pěknou známku za tupé našrocení. Brr. Říct to "vlastními slovy" bylo vždycky moje heslo. Radši mlčet, než papouškovat bez vlastního uvažování. – Což se později ukázalo, že pro studium na VŠ a vědeckou práci je ideální předpoklad.

    Táta mi nasadil vysokou laťku. Kterou jsem se zatím rozhodla nezkoušet dorovnat.
    Laťku i pro mého budoucího partnera (protože to je asi vztahem s otcem ovlivněno, předpokládám). Způsobil, že mužům důvěřuju, rozumím si s nimi, mám je ráda, chovají se ke mně pěkně. Ráda s nimi diskutuju a polemizuju (právo mít vlastní názor jsem si s tátou těžce a léta pubertálně vybojovávala). Ale jakmile se setkám s nějakým, co je znatelně hloupější než já, mám tendenci mu to buď nasolit, anebo ze sympatie to neudělat, ale za cenu toho, že pro mě bude podřadnej. Tak se radši paktuju jen s chytrýma.
    Přesvědčení, že inteligence a vzdělání je nejvyšší hodnota, toho jsem se dlouho nemohla zbavit. Musela jsem se hodně snažit. A stejně to ve mně je nějakým způsobem furt. A to je jistě od táty.

    No co já vím, co mi dal ještě můj táta… všechno… takovou hravost: třeba něco slyším a napadne mě slovní hříčka, tak ji hned vykřiknu nebo zapěju, ať je kolem mne kdokoli kdekoli. To máme společný:) On smysl pro humor má pořád.

    A taky nemůžu dělat, co je proti mému přesvědčení. Kdybych udělala něco (politicky) nečestnýho, měla bych pocit, že jsem zradila celou rodinu, hlavně dědečky :), kteří byli za války každý svým způsobem angažovaní v odboji. Doufám, že budu žít výhradně v poklidných dobách…

    A co jsem výchovou nezískala a nemám? Podnikavost. Schopnost vydělat prachy a postarat se o ně. Šetřit. Výhodně nakupovat. To je mi vzdálený. Naopak určitá štědrost i v té bídě u nás vždycky byla. U všech.
    Doufám, že tu podnikavost ještě zmáknu, nikdy není pozdě :)

    Co mám od mámy – potíže říkat NE. Zrovna jsme se o tom spolu bavily tenhle týden. Ona ví, že neumí říkat NE. Pak si to vyčítá, naloží si moc a cítí se jako služka, například. A o pomoc si moc říczt neumí :( Já jsem na tom přece jen trochu líp v tomhle ohledu – asi si umím vést svou, po tátovi – a jsem na tom líp bohužel právě na úkor mámy, někdy. Protože i já ji vlastně zneužívám – jako táta při její péči o něj; spoléhám na ni, málo jí pomáhám. Mám ji jako jistotu. A ona je vyčerpaná a už má oprávněně obavy o svoje zdraví. A my oba s tátou máme tendenci to ignorovat.

    Jo a co se týče emocí, jsem dost v binci. Moje rodiče jsou v tom totiž opaky: máma prakticky nepláče před lidmi; nedá najevo žádný smutek. Hněv jo. Ale kdyby byla k smrti nešťastná, tak to skreje, protože nechce dovolit, aby to "obtěžovalo ostatní." Teď s věkem už se to začalo ale měnit, tak uvidíme.
    Naopak táta se snadno dojme – znám ho takového odjakživa. Je citlivější. A jak se mi v dětství zdálo, že mě má máma přečtenou a všechno pozná, tak postupně ten dojem vymizel a je to spíš naopak – táta něco vycítí a máma nepozná změny. Asi že je nechci dávat najevo. Moje rodiče nikdy nebyli informovaní o mých soukromých věcech, o lásce, o ničem. Ani co bylo ve škole jsem se nehnala jim sdělovat. Utajovala jsem svoje soukromí. To se taky mění, ale hodně z téhle tendence mi pořád zůstává.

  45. Jo a když mi bylo asi deset, dověděla jsem se, že moje máma není tátova první manželka a že mám dva o dvacet let starší sourozence. Byla jsem ráda, "že už nejsem jedináček" a ti sourozenci mi byli od začátku sympatičtí. Ale cítila jsem se divně, že mi to nikdo neřekl, že to bylo tajný a mohlo zůstat tajný, kdyby se ti sourozenci nepřihlásili. Najednou ten můj milující otec byl otec, který opustil svoje děti a už je neviděl. Tak by mohl opustit i mě (vznikla otázka)?

    – On ty děti totiž nesměl vidět, protože v padesátých letech šlo, že matka si vymínila, že ten otec děti nesmí vídat, a soud to uznal. Otec jen platil alimenty, ale děti žily daleko a nesměl s nimi mít kontakt.
    To by teď neprošlo.

    Nebylo mi příjemný, že se mi něco tajilo (ačkoli samozřejmě teď s odstupem taky nevidím důvod, proč by od mimina mi měli vyprávět, že mám někde na druhém konci republiky sourozence).

    Možná i to byl důvod, proč jsem si v pubertě řekla, že já budu chodit jen s tím, koho si vyberu na celý život. Že budu mít jen jednoho "prince." Věděla jsem, že táta míval krom několika manželek dřív i stohy milenek různých národností. A řekla jsem si, že tohle nechci.
    A taky jsem podle toho jednala; nikdy jsem nechodila s někým jen proto, abych chodila – jako spolužačky na gymplu třeba. Pak jsem si vybrala na dvanáct let. No a pak jsem to rozhodnutí revidovala, no.

    Tyhle věci ovlivněný mým tátou jistě jsou, ale nevím přesně, jak, to se asi ani nedá. Vím, že když jsme se rozešli i s druhým chvíli-partnerem a začala jsem mít milence, měla jsem pocit, že táta by ze mě měl radost :-) Ovšem nikdy jsem mu nic nevyprávěla o nikom.

  46. lisko, presne takhle jsem si to predstavovala. mas to hozenen velmi podobne jako ja.
    i to obdobi dospivani s ruznymi trenicemi s tatou. pro me to bylo obdobi kdy jsem tatu dokonce nesnasela. ta podrizenost me deptala a nicila. musela jsem se osamostatnit a teprve ted ocenuji "i" tatinkovu sveraznou povahu. Pisu u sebe.
    vlastenme tvoje fotka privedla k zamysleni.
    ze mamz tatinka v sobe vic nez jsme kdy pripustila.
    ze toma hozeno sejne jako on. a ze to neni spatne i kdyz se timspatne zije. byt furt nekde vzpriceny a delat si veci o svym. ze se proste toho jen nesmim bat.

  47. ratko,
    noj, taky jsem z tvých vyprávění o rodičích kdysi vyrozuměla, že je máme nějak podobné. Hlavně asi teď v té situaci, co je dnes.

    Já jsem tátu v pubertě nesnášela, přesně tak. On totiž navíc nijak extra nedbal na svůj zevnějšek – třeba šel nakoupit ve vytahaných teplákách, které si zastrčil do kozaček (!) – já od svých 14 let nenosím kozačky a tohle že by byl ten důvod? :))). Přes to si vzal špinavou smradlavou bundu, kterou odmítal dát mámě vyprat, a šel s mastnými vlasy (přitom má vlasy úžasné!) pro pivo. Já bych s ním tehdy na ulici nevyšla :)

  48. … no a k tomu moje máma, vždy elegantní, v sukni, lodičkách, s rtěnkou, v klobouku…
    :-))) Takové protipólní rodičovstvo.
    Milé – zdá se mi teď. Ale v pubertě se to nedalo.

    Co asi oni chudáci zažívali se mnou; já zase chtěla nosit jen kraťasy a oblečení pouze s velkými kapsami, odmítala jsem šperky; to muselo být pro mámu děsný. Někdy je to pro ni doteďka, když přijdu v kalhotech a nějakém pytli :-)
    Moc nevím, proč jsem se tehdy tak nechtěla identifikovat s ženskostí – jestli to byl pubertální boj s mánou tímhle způsobem. S tátou jsem ho vedla v intelektuální rovině.

  49. moje maminka se taky snazila hezky oblekat (i kdyz ji tomoc neslo) ale mela kloubouk, elegantni kostymky, lodicky.

    A oblikala taky tatinka, ktereho to vubec nezajimalo. Vlastne ho oblekala jako figurinu a pak se nim kochala jak mu to slusi :o)

    Tatinek byl dost sileny, takze vyrabel mamince sperky a nutil jije nosit. Ona mu chtela udelat radost tak chytla zanet do usi. a me tatinek obcas koupil obleceni. naproste silenosti. Hipisacek oblecky v neonovych barvach, indianske sukne. Nemohla jsem v tom jit do skoly protoze se mi vsichni smali. Oni se mi smali stejne, protoze jsme byla divna a nezapadla jsem. ale strasne jsem chtela zapadnout a stat se jednou z mnoha. coz se mi podarilo pri velke snaze postupne dosahnout.se spoustou energie. VYpracovat mimikry a vmisit se do spolecnosti. Ale to moje mimonstvi se neda potlacit. a ted uz vyleza opet z diry a ukazuje se v cele svoji krase :o))
    k zdeseni rodicu. jelikoz oni chteli mit slusnou, vychovanou a sporadanou dceru. vytvorili si obraz o me. a skutecnos vlastne neprijmou nikdy.

  50. To je ale pěkné povídání! :-)
    Taky jsem se zarazila, když jsem viděla fotku tvého tatínka, Liško. Nesmírně charismatický člověk. Úplně to člověka ohromí. Nedivím se, že jeho laťku tví potencionální partneři jen tak nemohli a nemohou zdolat. Taky už je mi jasné, že když se tak silný pilíř tvého života zhroutí do mrtvice, přestane být tím, kdo držel vlastně tvůj svět, stane se bezmocným ….. a ty zjistíš, že tu vždycky taky být nemusí, že jsi regovala, jak jsi reagovala.
    Je zajímavé, jak se mísí "dobré" a "špatné". Tobě dali rodiče něco "dobrého", co byl poklad. Poklad, který se pro tebe však stal svazující. Mně rodiče dali něco "špatného", ale ukázalo se, že to byla vlastně svoboda a nutnost hledat něco důelžitého uvnitř, když jsem nedostávala zvenčí. To, co jsem si myslela, že mi měli dát a nedali, mě naučilo a dalo tolik úžasných věcí, které bych nikdy neuměla, kdyby tomu tak nebylo. Můj táta asi nikdy nepřečetl jedinou knížku (možná nějaký rodokaps pod lavicí ve škole), tys měla velmi vzdělaného tatínka …. a vidíš, teď si spolu povídáme o společných tématech …… mně se to zdá úžasné. To prolínání, ty mnohé aspekty téhož. Šmankote, ten život je ale zajímavej! :-)))

  51. No je to zajímavý! Podobnosti v rozdílnosti! To je vono!

    Ale žádná "normální" fotka mého táty nikde není, jen takové rozmazané duchovité jsem na flickr dala. Tak se podivuju, že vypadá "charismaticky!, zvlášť ten stařík na loži :)

    Mám totiž taky předsusky vůči slovu "charismatický", protože mi připadá módní a slyšela jsem ho používat většinou divné existence (což Lenko ty určitě nejsi :-))

  52. pod charismaticky rozumim nekoho kdo vytvari a dominuje prostor. TAkze v tomhle obrim prostoru at se stane cokoliv tak je to hra jeho tvurce. A nikdo jiny krome tvurce nema sanci si v tomhle obrim prostoru ukousnout kousek toho svojeho. Muze se treba sochat pod nejaky poklop. ale tomu taky moc nepomuze….

  53. ad 65: ale jsem, Liško, jsem divná existence, to klidně řekni. Jsem si na to i na sebe zvykla. :-)
    Charismatický jsem použila možná poprvé v životě, protože jsem nemohla najít jiné odpovídajícnější slovo – je to prostě Osobnost, Persona (ovšem v dobrém slova smyslu). Uhodila mě do očí ta fotka, jak jde … jenom teď nevím, jak jsem se k ní ….. už to nemohu nalézt.

  54. Jo ta fotka, co jsem fotila, když mi bylo sedm! :)
    Tak jo, charismatický teda asi vždy byl – ovšem i s tou odvrácenou stránkou, kterou to nese. Viděla jsem, že hodně lidí si ho váží /-lo. A ještě s ním byla sranda. Na druhou stranu se hned nenechal o něčem přesvědčit, vždycky vykládal, argumentoval, trval na svém. A chodil v těch blbejch hadrech :-))) Měl jedny šedý kecky v oblibě. Když se po letech začly rozpadat a měly díru, zajásaly jsme s mámou, že je konečně vyhodí a pořídí si nové (což jsme mu již čtyři roky doporučovaly). Ne – on vzal normální kancelářskou sešívačku, ty žraloky sešil a chodil v těch keckách ještě dvě sezóny! :-))

  55. ten stojici pan :o) napadlo me ze stoji jako vůdčí pes smečky. vzpřímený postoj a pohled upřený v dál. Zde stojím a jsem.

  56. 69. muj tatinek si vzdycky ze vsech botech jajko prvni oddela snurky a přazky a nasije si na ne suchy zip. jinak boty si sesival na normalnim slapacim sicim stroji. maminka hrozne nadavala ze ji ho rozvrzava. přešíval si i aktovku aby drzela pohromade.

  57. 70
    aha. Mně zase připadá, že stojí srandovně rozpačitě a snaží se zatáhnout břicho. Normálně takhle baleťácky nožku nepředsunoval – spíš nepostál, po schodech vždycky běhal (byť je naprosto nesportovec) a na zastávkách nevydržel čekat ve stoje, vždycky se procházel.
    http://www.flickr.com…3725352758/

  58. zajimave je ze jsme drzela s mamkou proti tatinkovi. on byl takova rusicka "naseho sveta" On vlastne narusoval vsecfky standardni normy a zvyky. Vsecko co se kdy delalo a co se melo delat on postavil na hlavu. nikoliv schvalne. jeho proste vubec nezajimalo jak se to ma delat. J to treba delaji vsichni. On to nevidel. Bylo mu to lhostejne.

  59. 75
    Aha!
    My jsme taky s mámou byly ve dvojici v těch běžných věcech, tak od mé puberty. Ale zároveň doteďka když se máma naštve, říká VY jste oba stejný atd. Takže jsem byla v paktech s oběma. To je úděl jedináčků, asi. Často jsem chápala, co je vzájemně na sobě štve,a mohla jsem být s oběma, na obou stranách – jen záleželo, do jakého způsobu sjedu, zajedu, s kým se pro tu chvíli víc ztotožním. A to můžu dělat doteď, jenže mi to nepřipadá dobrý, tak se s nimi snažím bejt víc speciálně já; jen to někdy teď při té péči ujíždí a je znát, že kvandáme s mámou stejně a táta se musí cítit v menšině – navíc bezmocnej na posteli; ale on má své strategie a manipulace, jak z toho ven :-)
    Doteď někdy mluvím jako máma, někdy jako táta (ne furt samozřejmě, jen občas a všimnu si toho).

  60. mam to taky pod oboji. Maminka mi rika furt, ze jsem cely tatinek. teda uplne ve vsem a diva se na me takovym tim zalibnym pohledem.
    A tatinek si zase stezuje, ze si tam fut neco spitame a jemu nic nerekneme. A ze maminka je na nej zla a ze na nej krici. A hleda u me utechu.
    A nakonec teda si vyslechnu oba :o)) a obema dam za pravdu.

  61. … ovšem nejčastěji mi připadalo, že je pakt oni dva, rodiče. Proti mně jedináčkovi. To bylo hrozný bejt pořád bez parťáka, podrobit se sáma nemoct to ani nikomu říct, nebo rebelovat sám nebo bojovat sám proti dvěma.
    Třeba máma by mi něco dovolila (v dětství, někam jít), ale když byl táta proti, ona se postavila (navenek, přinejmenším) vždycky na jeho stranu a měla jsem po srandě. Byla v tom taková přísnost, nekompromisnost.

    Ale jinak jak jsem psala, jsem měla velký prostor pro sebe a svoje "věci" – ovšem zase sama. To je dobrý na samostatnost a zocelení, ale nenaučilo mě to sdílet věci s ostatními, spoléhat na druhé, hledat podporu u druhého atd. (kamarády jsem měla, ale to je jiné, když žijí v jiné rodině) To jsem musela až ve třiceti zjistit a měnit.

  62. ta nekompromisnost byla zdi o kterou se clovek rozbijel.
    maminka rikala: vis on te tatinek ma rad, ale ja nemuzu nic delat. vis ze on si nenecha nic rict. musime to nejak vydrzet. on to nemysli zle….
    tohle mamince mam za zle. to je v poradku ze je svetice. ale ze se nikdy nedokazala postavit zprima tatinkovi. Ona se bala to udelat. Byla podrizena.

  63. ona treba koupila matracku, aby meli navstevy kde spat. ale protoze si tatinek pral neco jineho tak ji tu matracku rozstrihal. Maminka sbirala mineraly, mela presne udelanou sbirku, kde co nasla, kdy a co to je. A protoze to tatinkovi zavazelo tak ji to proste setrepal cele i s popiskami do pytlu. Ze pry si to pak nekdy seradi az bude vic mista.
    Ale to nejhorsi co tatinkovi nemohla odpustit, ze ji nechal samotnou s nemocnym ditetem a jezdil hrat loutkove divadlo po celel republice se souborem. On byl takovy milovnik zivota. BAvisle rad, smal, vypravel vtipy a historky. ZAbavny spolecnik. Nedalo se na neje spolehnout. Nevidel ze jeho zena doma trpi a dite place.Ze ma stat pri nich a pomahat jim. To vsecko nevidel.

  64. vlastne udelal z maminky taky takovou zavislou loutku. Posouval s nitkami, kdyz to potreboval a odlozil, kdyz nepotreboval.
    TAkze moje pocity v puberte jsou jednoznacne. nenavidela jsem ho. Z hloubi srdce jsem ho odmitala. NIc jsem od nej nechtela. A nechtela jsem ani nic od maminky ktera byla na nem zavisla.
    Jedine po cem jsem kdy touzila bylo se osvobodit.
    Nebyt loutkou. Ničí.Musela jsem odejít z domu. Založit si rodinu, postavit se na vlstni nohy. Vytvorit si vlastni energie a řídit je. A teprve pak přijít domů a otevřít si srdce. A prijmout tatínka i maminku z hloubky srdce za své. Oni mě již nedokáží sníst. A já je můžu milovat s čistou myslí a srdcem.

  65. 81,82
    ratko, jo tyhle věci!
    Já to mámě měla za zlé v té pubertě, že nic neřekne. Já se bouřila a ona na mě jen sykla, abych byla zticha. Tak teď je mi to jedno, asi měla důvod – a teď hlavně je mi celkem fuk, jestli mi někdo říká, abych mlčela, protože si mlčím nebo nemlčím, jak chci.

    Můj táta udělal něco podobně bezohledného. Protože v zápalu své tvůrčí činnosti prostě neviděl, že i jiní lidi něco udělali, vyrobili. Potřeboval na svoje pajďuláky kousek bílé látky s krajkovým lemem. Tak vzal velkou obháčkovanou dečku, co dělal kdysi máma, ustřihnul z ní kousek, ten použil a zbytek zmuchlal a hodi do mísy na stole :) Připadalo mu to prostě jako "jen" nějaký ubrus, který použije. Necítil, že je to stejné "dílo", jako právě vyrábí on. Že trvalo mnoho hodin, než takový decentní – vkusný podotýkám – ubrus byl pečlivě vyroben.

    Nebo namaloval na zdi erby a tak…
    Jednou maloval v kuchyni nějakého kušníře a lučištníka ze stoleté války (téměř v životní velikosti). A máma ironicky a rezignovaně poznamenala: "Už tu chybí jen Johanka z Arcu." A druhý den přišla z práce – a Johanka tam byla :-)))
    Ještě ke všemu to bylo den před vánoci, opravdu vhodná doba na to, aby někdo lezl po kuchyni s barvama…

  66. A z toho plyne poučení:
    Pozor na charismatický lidi! Jsou úchvatní, ale žít s nimi mohou jen světice.
    :-)) Naše matky.

    Blbý je, že mě samozřejmě nejvíc přitahujou zajímaví muži, kteří se něčemu věnujou. A vedou svoua nedaj se ode mne převálcovat. Jenže ti bývají tak sví, že se s nimi moc žít nedá.

    Az toho vyplývá, že se mnou taky ne. Chachá!

  67. 85 nepoznala, myslela jsem si ze ja jsem ta zla. ze ty hnusne pocity jsou moje vina. ale to byla jen intuice ktera me vedla. a ukazovala mi cestu. vlastne mi nedovolila udelat nic jineho nez jsme udelala. a zo doted jakoby vse bylo zvlastne rizeno. k memu prospechu a prospechu vsech zůčastněných.
    veskere moje nenavisti jsou spáleny a spotřebovány. Zůstal čistý stůl. a kolem nej celá naše rodina.

  68. Lisko, pouvažuj nad tim co do života očekáváš. Co je tvým cílem. A pak tomu nech volnou ruku. Ono te to povede.

  69. Prostě moje máma dala tátovi ten prostor, aby se mohl vyřádit. A já ho pro sebe taky chci a (zatím) dostávám. Vlastně kupodivu jsme ho měla i od ex-manžela. Anó, teď je na místě položit opětovně otázku, proč já kráva jsem od něj odešla…
    No prostě mi to bylo furt málo, je to tak. Chtěla jsem mít ještě i to, co jsem neměla. Proč bych nemohla? A neuměla jsem to zařídit tak, abych mohla s ním dál být, no tak jsem musela jinam.
    Věděla jsem, že to není zadarmo, že tím odkopávám mnohé dobré. Prostě jsem se tak rozhodla a udělala to. A bylo.

  70. nejde o to jedno rozhodnuti ale o vyvoj v case. rozhodnuti clovek nekam hodi ale ten vyvoj probiha furt. TAkze je uplne jendo jestli doprava nebo doleva. Je treba mit v hlave cil. A ta cesta k tomu uz pak vede ruzne. Plan a strategie se utvareji podvedome.
    podle me to funguje jako navigacni pristroj. ZAda se cil, al ekdyz odbocis "spatne" tak ti to ihne vypocita novou trajektorii a vede te to. Kdyz opet odbocis spatne tak to znovu prepocita.
    TAkze kdyz je v hlave ten cil, tak se to vsecko k tomu dopinozi samo od sebe. teda pokud jsou k dispozici energie. A ty lze proste ziskat cvicenim.

  71. Energie? Tu získávám jídlem. Mňam. zrovna jsem měla kuřecí vývar a čerstvý chleba a bábovku.

  72. mnam, mnam. dobry :o) ja nemam nic a jsem hladova.

  73. rikam tim, ze neni dulezity plan. Ze to co mas v hlave, tvoje myslenka se zacne automaticky uskutecnovat i v hmote. Zalezi na jeji sile (energii).

    Ze to co vytvoris v hlave to se taky zrealizuje pokud je to podlozeno energii. TA myslenka si najde cestu sama. uz ji zstavis velmi tezce. semeno bylo zaseto a roste.
    Proto je treba si davat velky pozor na myslenky i prani. Ony hledaji cestu k realizaci. Cim vic vnitrni sily tim vetsi nebezpeci ze jednou se octnes tvari tvar svemu myslenkovemu svetu. Kdyz je ty energie mene nebo vubec, tak potkas myselnkovy svet nekoho jineho, toho kdo si te chytne a schrousta k obedu.

  74. takze prirozene predpokladas ze uz to budou delat vsichni.

    no a jestli to muzu trochu zviklat a este vic rozhazet,
    pouziju tve vlastni argumenty:
    ono to tak muze byt, v tvem svete, kdyz si to myslis :-)
    ale ve svete nekoho jineho to tak byt nemusi, protoze nekdo jiny si to tak nemysli…

  75. 99. s tim samozrejme souhlasim a nemyslim si to taky. ufff, a ted je vsecko v poradku :o)

  76. este uplne ne. este mi v tom nesedi ten tvuj novej napad s krestanama. tohle jim uz tusim trochu prerusta pres hlavy, takze bych to videl ze si planujes peknou nudu :-))

  77. ja na tvym miste bych si je nechal tak jenom obcasne. jako se jezdej lidi par dni valet k mori, tak muzes zajit az budes prejedena adrenalinu :-))

  78. ja mam takovej pocit, ze ty uz si tak nejak podvedome lajnujes nejakej jakoby "duchod", jakoze uz stacilo, uz mam odpracovano.
    coz samozrejmne muzes. jen to zatim vypadalo ze si chces byt vseho vedoma :-)

  79. no lajnuju. protoze potřebuji nutne oddechovy čas :o))
    teda momentalne zajistuji financne celou rodinu a mam dve moznosti. bud teda se necham vyhodit (coz by byla uplne skvela varianta tzv. sadomaso) nebo se budu snazit a vyhodit se nenecham. Abyc hmohla byt furt dostatečně funkcni, musim se obnovovat. A jsem opet u tech energii. nepolozit se ani psychicky a ani fyzicky. naopak byt v pohode a urcovat smer. Akorat tak nejak v klidu. pohodicka. nemusim se ritit jako vlak do tunelu. Staci kdyz si jen tak lehce odfukuju. a lehce komiham nozickami rucickami :o)))

  80. S chutí jsem si přečtla Ratko-Liščí povídání o tatínkáchj a mamincích… :-)

    Holky, ani nevíte,kolikrát jsem si řekla – Já taky, já taky… :-)

  81. Hmmm, ti tatínkové a obětavé maminky…….. To byla dřív nějaká asi epidemie, jak tak koukám. A já vždycky myslela, že můj táta byl svérázný sobecký lump široko daleko jeden z mála.
    Je zvláštní, jaké to nese ovoce. Ratka … Liška …. já … můj bratr, který vyrostl ve stejném hnízdě a který není svérázným sobeckým lumpem po tátovi, anýbrž obětavým jenom na rodinu myslícím (a na sebe ne) hodným "bambulou" – po mámě. A se pořád bráním těm sobcům, pořád jim skáču na špek a když potkám náhodou někoho hodného, je to hodný "bambula" pro rodinu – ale jinou. Je fakt nesmírně důležité, v čem děti vyrůstají. Jistě záleží na jejich vnitřní síle nebo co si z toho vezmou …… ale jsou chvíle, jako třeba tahle, kdy si říkám, jak je dobře, že nemám děti, protože bych umřela hrůzou ze zodpovědnosti, jak je poznamenám(e). Kdybych měla připravit dítěti takové dětství, jaké jsem prožila já, pak – rouhám se asi – raději snad ani nic.
    To je divné, že to i v tak vysokém věku, kdy jsem myslím s původní rodinou srovnaná a tohle je jen naprosto racionální úsudek, tak vidím. Docela drsný, když to po sobě teď čtu. S takovou politikou bychom asi brzy vyhynuli. Budu o tom ještě přemýšlet ……….

  82. Je zvláštní, jak je tenhle komentář téměř paralelní, a přitom téměř antagonistický oproti tomu u článku "Opojena držadlem…". :-)

    Neplánuj, žij. Neumírej hrůzou ze zodpovědnosti, žij.
    "To nejlepší, co ti mohu přát do života, mé dítě, je trocha toho neštěstí." Pravil moudrý někdo, jehož jméno jsem cca před dvaceti lety zapomněla.
    Děti vydrží víc než ženská.
    A nepoznamenané není žádné. Kdyby ničím, tak přílišnou dokonalostí svých rodičů a domova, odkud vyšly (mají vyjít, protože často proto už nevyjdou) do světa.

  83. ad 110: Díky. Jo, tohleto bylo potřeba říci. Vzpomněla jsem si, že to vlastně vím, že vlastně tohle jsem několikrát říkala rodičům, kteří se vinili za to, že dětem neumetli dostatečně cestičku. A teď napíšu tohle. Sama jsem se zarazila.
    Jsem "hrdina", pokud jde o mne. Jsem "hrdina", pokud mohu pomoci té či oné straně (rodičům nebo dítěti po traumatu třeba), ale že bych mohla být přímým činitelem a podílet se na vzniku nějakého traumatu či jiného trápení pro dítě (nebo i dospělého), je pro mě NEPŘEDSTAVITELNÁ HRŮZA. Nikdy jsem si to takhle neuvědomila. Možná to stojí v pozadí toho, že ty děti nemám. Věc, která ležela v podvědomí a konala nepozorována své. No, nazdar.

  84. 111. tohle smireni se s tim, ze moje existence je pricinou utrpeni je jeden z nejtezších ukolu.
    Smirovat se s tim jak pomaham, jak jsem hodna a sprejna je hrozne jednoduche. lehke.
    Ale smirovat se s opacnou stranou, ze ublizuji, nejsem hodna a nejsem sprejna je mnohem tezsi.
    A pritom se jedna fakticky o dve strany stejne mince.

  85. protoze pomahani je zaroven i skodeni.
    myslim ze jedina vec ktera neskodi je milovat toho druheho bez jakehokoliv s tim souvisejícího cinu ci myslenky. Jen milovat a nic vic. milovat jen tak. chacha, to bych rekla ze je ideal.
    a tak kdyz me nekdo miluje a zaroven ve jmenu teto lasky "pomaha" a kona tak ublizuje a traumatizuje. Teda nekde jsem to cetla u U Lao c a praxe mi to potvrdila.

    Teprve az ten ktery je milovan a kteremu je v souvislosti s touto laskou ublizovano zesili aby se mohl tyto pomoci vyhnout popripade ji snest bez ublizeni kterekoliv strany tak je cyklus uzavren. A tem komu je pomahano se osvobodi od svych pomocniku. A ten kdo pomaha muze i nadale pomahat aniz by skodil. Kolo se toci naprazdno. Milovano muze byt porad :o)

  86. ad 112: Ratko, pro mě tohle nejsou dvě stránky jedné mince.
    Na svém narození nemám přímou zásluhu, já jsem se rodičům o život neprosila, alespoň co vím. Když už tu jsem, tak ale musím jíst a nějak existovat. Smrt mravence, který mi skočí pod botu (i když se snažím dávat pozor :-) ) si obhájím, ale záměrnou činnost na vzniku utrpení někoho jiného, si jen tak neobhájím. Jde to ještě u člověka, za kterého nejsem zodpovědná, který na mě není závislý, ale dítě do své dospělosti je člověk na mně téměř absolutně závislý a to je pro mě – jak teď vidím – neunesitelná tíže.

  87. Lenko. prosim, vyluč ze svych predstav devianty a nemocne poskozene lidi. 98% rodicu to mysli s detmi dobre a domnivaji se ze to co delaji je v zajmu tech deti. Domnivaji se ze jim pomahaji.

    Nebavme se lidech, ktere sve deti tyraji, pali cigaretami ci ponareji do vrouci vody. FAkt mluvim o rodicich kteri veri ze sve deti vyhovavaji a ze jim tim pomahaji.

  88. ad 113: ad "protoze pomahani je zaroven i skodeni" – to sice je pravda, ale jen teoretická. Když se dítě narodí, nemůžeš ho odložit a starej se o sebe samo. Když vidíš, jak někdo uklouzl, zlomil si nohu, nemůžeš kolem něj projít a říct: Promiňte, kdybych vám pomohl, ublížil bych vám. Nesmysl. Jde o míru zasahování a nezasahování do života jiných.

  89. ad 115: Devianti mě nenapadli. Já mluvím o sobě. Dokážu se nějak postarat o sebe a když to někdy nezvládnu, tak to není ničí káva, jen moje. Ale co když se z mého partnera vyklube sobec, tyran atd. atd. a já to dítě nedokážu ochránit. Nebo bych onemocněla nebo ……. a nedokázala bych se o něj postarat. To je asi to, co mě děsí.

  90. 116 nene, takhle to prece postavene neni. DYt to prece vis :o)) jsou veci uplne prirozene, ktere vypylvaji prirozene z veci samotne. to neni zasahovani. Dite place tak mu das najist, pochovas ho, zabalis do deky a pritisknes na hrud. to neni zasahovani, to je prirozeny chod veci. To neni vubec nic.
    ZAsahovani by bylo kdybys treba dite nezvedla a nechala plakat, nebo kdybys ho zvedla a osislavala az by se mu z toho rozbrnela hlava a kazdemu vykladala jake mas decko a ukazovala ho.
    Rozumis? Prirozene chovani neni zasahovani. to je jakio kdyz roste rostlina. VYrustaji na ni listy a kvety a ona jen roste.
    Takhle se da diteti napit, najist, s laskou se ho opecuje a pak ono zacne delat prvni krucky a pak… zasneou ty listy uvadat. Prirozenost se zacne ztracet.
    zacne se zasahovat. dojeho vyvoje. do jeho zivota. zacne se kroutit a deformovat. uz se knemu rodice nechovaji prirozene. jako lvice ke svemu mladeti. uz ho zacnou …. cokoliv.

  91. 117. cobykdyby znamena nemocnou mysl. ktera bloudi.
    kdyz budes zit pritomnosti, tak se o to dite dokazes postarat za jakychkoliv okolnosti a najdes vzdycky tu spravnou cestu. nebude pro tebe nic prekazkou.

    potvrzuji opet zkusenosti.

  92. ad 118: jo, to vím, jen to nevyplývalo z toho, co bylo obsahem té věty.

    ad 119: Nevím, to jsou pro mě jen slova. Člověk málokdy dokáže najít tu správnou cestu pro sebe. Sám si to vypije, v pořádku, ale převzít zodpovědnost za někoho jiného ??? ……. Nevím, zde "žijí pro mě lvi". V mapě bílé místo.
    Já vím, že je to přirozené, normální ……. nikoli však pro mě. No, naštěstí to v tomto životě už asi nestihnu, takže to je teorie do budoucna. Asi když to přijde, tak člověk nemůže nic jiného dělat, jen to nejlepší, co umí. Jenže já moc nesouhlasím s nechtěným, neplánovaným početím. Člověk má vždy vědět, co dělá a proč. Když si nejsem jistá, že to zvládnu, nedělám to. (S přijetí možnosti, že se mohu mýlit, samzřejmě.) Tedy …… snažím se o to. :-)

  93. Já to trochu shrnu a nadsadím (a nasadím tomu korunu :-) ). Život je hrozně nebezpečná věc, někdy bolí a docela jistě se na něj umírá. Způsobovat takovou věc jiným – si konkrétně já netroufnu. :-)

  94. jen by mel dat prirode sanci :o) teda ty prirozenosti.
    pricemz jasne ze rozlisuji na to prirozene prirodni (teda organicky prirodni nase telo, nasi mysl,to co je urceno prirodou a zakony prirody) a na vedomi ktere se v tomhle prirozeneprirodnim uvedomuje.

    Vedet co delam a proc. To je tezky ukol. kdyz rozklicim to organicky prirodni a dokazu cist v sobe jako v knize tak se posleze dostanu na me karmicke nastaveni a naucene vzorce.
    Rozpustit naucenen vzorce – prvni obri ukol.
    A spatrit svoji karmu… nesahat na ni. Jen uvolnit cestu vzpricenym energiim. Smycky se uzavrou, energie se vrati…ke svemu zdroji
    Slova neznamenaji nic.

  95. 121. tomu rozumim. me se zdalo ze ty deti musim porodit a vychovat. zdalo se mi ze nemam jinou moznost nez to udelat.
    i to prvni tehotenstvi, ta zavrat a to opojeni. jsem zvire. :o/ asi ten vyvoj smeruje od zvirete k necemu lidskemu :o))

  96. ad 123: No, právě, já nemám takové samičí pudy. – Leda když se do někoho zamiluju, tak to se mnou cvičí, ale jinak nic, starám se o ty, co už jsou na světě, pokud ode mne něco potřebují a když nic, tak nic, pohoda.

    ale mezitím jsem napsala reakci na kom 122 a vše kardinálně vyřešila. :-))) Díky za spolupráci! :-)

    ad 122: No, to jsou učenosti, bez konkrétného obsahu, v tomto případě ……. ale díky za ně, samozřejmě. …. Dát přirozenosti šanci ….. mně je nějaká přirozenost lhostejná, když se bojím někomu ublížit :-) až se nebudu bát, tak eprve dostane přirozenost šanci…….. Počkej, já už vím, jak na sebe!: Leda ten problém trochu svalit na někoho jiného. :-)) Teoreticky dítě svým nastavením (karmickým, energetickým) je vtaženo k určité dvojici. Tedy kdybych to nezvládala, i když bych se snažila, tak si vždycky můžu říct, že ten človíček v tom má taky svoje kafe, že se mi narodil. Ha! Tudy cesta z uzle ven. – Akorát je to trochu nečestné a nesportovní! Nicméně je to asi pravdivé.

    P.S. Měla sjem probémy s vkládáním komentářů

  97. ten obsah tam je. teda pro me. pro jine asi ne :o)) kazdy ma svoje. jak sdeluje neco. a jinak to ani byt nemuze. ale je fajn kdyz si to muzeme napsat.

    kdyz nekdo neco nechce tak je to podle me naprosto v poradku ze to jasne vyjadri. to zvladani /nezvladani je hrozne relativni pojem. nekdo nezvlada nic a furt je vsim pretizen. a nekdo to bere levou zadni hlava – nehlava :o))
    ten rozdil je mozna v mire detailu.
    zivot je neurcity.
    kdyz ho chci mit uplne presne popsany, kazdy detail tak vlastne jen cast postrehnu a zbytek mi unika
    A kdyz ho beru jako celek seshora tak mi zase unikaji detaily.
    takze kdyz budu mit tech deti pet tak se snimi nemuzu nimrat v detailech, ale musim je vzit tak jak jsou a jdou, neresit drobnosti.

  98. ad 125: jasně, že tam ten obsah je, jsem jenom chtěla říct, že jsem tak mentálně stižená slepotou, že jej tam nemohu najít, bílé místo, můj problém

    detaily neřeším. Si myslím, že přivést dítě na svět a převzít minimálně 18let plnou zodpovědmost za jeho život není detail. A že to lidi běžně dělají, pro mě není žádný důvod.
    Ale no tak jsem si to nějak přežvýkala, takže toto téma klidně můžeme dát pro teď k ledu.

  99. K ledu? A já zrovna zjistila, že se tady psalo něco nového, nebývalého.

    Neumím si moc představit, že by na mně někdo závisel; spíš se mi to zvenčí a vzdáleně jev jako opruz: jezdit někam s dítětem k zubaři a k doktoru a na kroužek a do školy a ze školy… brr. Mě nebaví ani jet někam sama pro sebe. Ale zevnitř je to určitě jinak, když je člověk v tom. Jako vedoucí oddílu jsem taky dělala všechno možné s parou dětí a šlo mi to. Musí to jít – a to dává člověku jistotu, že to opravdu půjde a on že prostě potřebné udělá.

    To formování, ta zodpovědnost za výchovu dítěte, ta by mi nevadila. To já ráda někoho ovlivním :) Ono to má i nepříjemnou stránku – když člověk pak vidí, co děti po něm hned blbýho papouškujou (to se mni stalo už párkrát, aniž bych byla rodič).

    Já se spíš děsím těch tělesných věcí, to totiž špatně psychicky snáším – nějaké těhotenství, vláčení se s břichem a ještě ten porod a potom kdovíco k tomu neznámýho. Ale zas je to jen pohled zvenčí a z dálky. Doopravdy to je / by bylo / bude úplně jinak :-)

    A mně připadá, že bez toho zasahování do životů druhých by nic nebylo. Nebylo by lidstvo. Lidi, co spolužijou, vczájemně si pomáhají a naopak překážejí, učí se pomoc dávat i pomoc od jiných brát… bez toho by možná byl svět místo, kde žije ve svých teritoriích pár člověčích jedinců, kteří jsou vyděšení, když se potkají s druhým. A buď se rychle spáří a rozutečou, anebo rychle spáří a požerou. To by nešlo. To by nebyla žádná kultura, žádné myšlení, žádné písmo, nic. Bylo by to nevýhodný a vyhynulo by se. A byli bychom oškliví chlupatý a zubatý a smradlavý :-)))

  100. pro me je naprosta prisernost vest tlupu "pionyru". tohle nezvladam ja. kdyz ale jsem v necem jakoze se to proste deje, tak zu mi to plyne tak nejak samozrejme. Dobrovolne bych si asi nevybirala, jezdit s deckem k zubari a uz vubec ne na krouzek (at si tam zajede sam). Proste kdyz uz je to urceno (musim) tak to delam. asimi vyhovuje stav s mensi moznosti volby. a takove decko proste moc variant nepripousti :o))
    tohle pro me dava smysl v tom, ze se urcite veci proste deji a ja se jim podrizuji. teda delam to co je v ty situaci (v mych ocich) spravne. tak se mi zije mnohem lepe. kdyz je muj zivot urcen nejakym deje.

  101. mockrat me napadlo, ze jsem vdecna tem vecem ktere se mi dely ze se mi dely. ze se proste dely. a ja skrzeva ne prozivala.
    td uz je to tak nejak klidnejsi. asi delam neco spatne :o))

  102. Snad dobrý :-))

    Já si to i při těch všech opruzech představuju jako zábavný; kvůli tomu, že se to prožívá společně – s dítětem a partnerem. Pro nic menšího by se nikdo nehonil, ne?

  103. ja nevim lisko. ani ne. ne, neprijde mi to moc zabavne. nejzabavnejsi mi prijde nedelat nic a cumet do blba :o/
    vlastne jsem hrozny bubak. bavi me uplne blbosti a musim mit u toho vygumovany mozek :o)) takze vychova deti neni pro me zabavna. ani zit furt se stejnym chlapem neni zabavne. a taky neni zabavne kazdy den vstat a vecer si jit lehnout. nic z toho me nebavi :o) v posledni dobe jsme si vsimla ze mene bavi jist. ale delam to a tloustnu.
    zplne jsem se ted zdesila jak nezabavne ziju :o)

  104. teda nebavi jist. a ani me moc nebavi cvicit (ale delam to protoze po cviceni se citim mnohem lip)
    mockrat jsem v zivote premyslela nad tim, zda existuje vubec neco co by me bavilo. a na nic jsem neprisla. teda na nic co by stalo za rec :o))

  105. Cožeee?
    Mě toho baví hodně. Furt něco. Všechno je zábavný. Jediný nezábavný jsou pro mě umělé tupé úkony (které dělám málokdy), např. vyplnit formulář (to vůbec neumím, nesedí mi to, podivuju se nad smyslem různých kolonek, bojím se, že to udělám špatně atd.) nebo scanovat něco jedno za druhým, asi dělat pokladní nebo u pásu by mě nebavilo a nešlo by mi to tím pádem. Prostě monotónní věci mi nejdou.
    Ale manuální, to je něco jinýho – štípat dřevo nebo krumpat mi jde a baví mě to, ale dýl než dva dny taky ne.

    A jídlo a jiné požitky mě samozřejmě těší.

  106. ratko
    jo a cvičení mě nebavilo nikdy. Protože mi připadá umělý a ještě k tomu monotónní a ani přemejšlet o svejch věcech u něj mi moc nejde. To takové běžkování, to je ono, to mám ráda.

    … kam jsme se to zase dostali v těch tématech… :-))

  107. … ale jo, trochu se obávám, že mít děti znamená konat mnohem častěji monotónní úkony. Ale aspoň mají přímý smysl pro přímého uživatele :) A taky se časem mění a dá se u nich dumat – pokud dítě pořád mile nežvatlá.
    Brr, nesnášim žehlení. Schválně nemám žehlící prkno. Ale dupačky jsou malý, ty se vyžehlí rychle :) A šestileté dítě už může žehlit samo. Hyn sa hukáže!

  108. dupacky jsem nezehlila. ja vlastne pro decko nezehlila nikdy nic :o)) nene, miminko zabavne nebylo. mozna nekdy kdyz tak viselo v rukach jako chcipla mys a ja rikalarikanky a ono se tak komicky komihalo To bylo celkem zabavne. ale jinak ne. to co bylo na tom uzasne byl stav extaze a vysinuti. asi jsem sama nejak vysinuta protoze ja se fakt nepotrebuji bavit. ja potrebuji byt "v tom". byt primo unesena okamihem, kochat se nim, nimrat se v nem, unaset se stavem opojeni a to mi decko umoznilo. patlala jsem se tema jeho pacickama, tutkala a nimkala se snim a vecer bylo nadherne jak jsem se tesila do postele ze se budu dotykat toho telicka. v sedm jsem tam uz lezela. proste tohle. tohle je jedine co me probere z letargie. okamih. jedinecnost okamihu. a prave urcenost umoznuje okamih prozit, protoze v hlave ti nelita stovka ruznych sracek ale proste je to urceno ze vecer si lehnu s mojim rozkosnym miminkem a budu se na nej mackat, nebo ze pujdu do lesa a ponesu si ho na zadech a budu naslouchat jeho dechu. nebo se budu k nemu sklanet kdyz bude plakat. nic zabavneho. ale ten okamih! jo v tom to je. pro me je to vsecko zaklete v okamihu. delala jsem kdysi u pasu, boty. doted na to vzpominam. jak intenzivne jsem prozivala okamihy prace u pasu. nic zabavneho. zila jsem u toho tak intenzivne ze si to pamatuju doted :o))) jsem fakt pako. pamatuju si taky jak se tocily valce v cementarne. ty valce vidim pred ocima jak melou vapenec. okamihy ktere bezi a do kterych vstupuju.

  109. Jo takhle! Že ta danost způsobí lepší soustředění na tu jednu danou věc, nebo spíš přes ni na ten okamžik!
    A proč bys měla být pako? Vždyť je to dobrý, oprostit se od mnoha rušivých blbovin a vnímat jen to, co je skutečně přítomno. To každej neumí. Někdo se toho možná přímo bojí!

  110. vlastne jsem si to Lisko uvedomila az s tim tretim ditkem. u tech dvou byla spousta rusivch prvku i kdyz ta slast z tehotenstvi, rozeni i pritomnosti miminka byla pritomna. ale tech rusivych prvku :o) teprve az u toho tretiho jsem dokazala tak vstuovat do pritomnosti ze jsem vsecko rusive jednoduse zazdila. zmizelo to. a jak to ditko rostlo tak jsem se naucila to pouzivat i jindy. decko je velke a ja si hraju s pritomnosti a nemuzu se ji nabazit. Mozna ti kolem me trpi. Protoze neplanuju, neorganizuju a neridim. To co se deje to plati.
    a proto i ti "pionyri" nejsou nic pro me. nedokazala bych jim nic naplanovat, nijak je ridit a vubec ne kontrolovat. rekla bych jim. kricte, skakejte, delejte co chcete. klidne mi splhejte po hlave. ja si tady lehnu:o))

  111. teda taky nekdy ridim, planuju a orgainzuju ale to me nebavi. proste to delam protoze to umim (musim) a taky se tim zivim. a dostavam za to penize. ale ziju ty okamihy kdyz zastavim cas. to mezi. kdyz cas plyne tak je to neco jako okovy na noze. kdykoliv muzu tak prenecham planovani, rizeni a kontrolu druhym. a delam si drobne radosti. treba kdyz zehlim nebo ridim auto tak vypnu mozek :o)

  112. 140
    však si taky myslím, že člověk může být vedoucí oddílu jen, dokud je dost mladej a dost v "zajetí" studentského života; dokud jede v tom školním, v kooperaci i soutěživosti. Jakmile přestane, je to vůdcovství vzdálenější, působí poněkud uměle. Ale ve skutečnosti není, je to bezva. Teď už bych taky nemohla – jedině úplně volně. Protože si říkám: herdek, proč by ty děti měli hrát zrovna to, co já jim vymyslím, připravím atd.?! Ať si samy něco vymyslej…

    Ale v tom to bylo: dělat to nenásilně, kamarádsky, ne jako rodič nebo ustanovená autorita, ale jako zasloužená přirozená "autorita" nebo chaotik nebo průvodce… cokoli. Já se snažila ty děti podněcovat k samostatnosti a kreativitě, ale ony na to ze školy zvyklé nebyly a já vlastně tím míň. No dobrý to bylo.

    Jo, organizování nic moc.

  113. ad 141, 142: Hmmm, musím říct, že obě varianty si dokážu doopravdy vychutnat. Organizování činností je vlastně moje práce, cítím se v ní jako ryba ve vodě. A ještě naprosto miluji, kdy mohu nějakým přátelům zorganizovat výlet v mně známém prostředí. Vyberu pestrý program, který zahrnuje suchou i mokrou variantu, kdyby měli hlad, kdyby se jim chtělo chodit, kdyby si chtěli sednout, vezmu v úvahu cenové relace v restauracích, stupeň zakouřenosti v nich, budu mít připravenou optimální varinatu pro chutě sladké i slané, prostřídám chvíle ticha a chvíle nadšení, historii s přírodou, kulturu konzumovanou i vytvářenou …… pokud mi nebudou chtít jít tam, kde si myslím, že by se jim líbilo, nasadím trochu laskavé manipulace a hlavně nadšené motivace ……. zatím si nikdo nestěžoval. Moje výlety byly vždy kvitovány s velkým povděkem. Pravda, skoro vždycky výletníky utahám, ale to patří k věci. – Tak v takové činnosti jsem jak ryba ve vodě, vše jde lehce a snadno, užívám si to velmi velmi. Ale pak jsou chvíle stejně vzácné, kdy jdu jen co noha nohu mine nebo si sednu v příkopu, koukám do země nebo do oblak, zapomenu, jak se jmenuju, poslouchám déšť a stávám se deštěm a deštníkem a mrakem a oblohou a zemí ……. Dvě polohy, které mě neskutečně baví.
    Naopak ve chvílích danosti, jak jste o nich mluvily, se cítím jak svázaná v kleci. Chce se mi křičet a vzpírám se jak koníček, kterému dali poprvé ohlávku, kopu kolem sebe. Musím mít pocit, že nic nemusím, že vše jen chci, jinak se zapřu sama v sobě a nejde to a ani já sama se sebou nehnu.
    Při organizování dětí se stanu tak trochu dítětem. Prostě si hraju a vymýšlím další hry pro jiné. Je to snadné a většinou mi na to skáčou a já skáču s nimi, rozpouštím se mezi ně. Ale chce to dobré vyladění a dobrou kondici, když je člověk unavený nebo nějak oslabený, může se vše obrátit proti němu, protože nerozdává, neslaďuje, anýbrž přináší disharmonii a tu děti velmi dobře umí zesílit, povýšit na druhou, na třetí a to je potom pěkná opičí džungle.

  114. Mě připravovat hry a výpravy taky bavilo. Už ale mám raději tu druhou, neplánovací polohu.

    Máš pravdu, Lenko, že děti vycítí hned při vstupu do místnosti, jestli je třeba paní učitelka smutná nebo se cítí blbě – a podle toho se odvíjí celá atmosféra. Někdy jsou schválně potichu, aby nerušily, když je tomu dospělému evidentně zle. No a když je dospělý v otráb¨vené náladě, tak ty děti mu to zlobením ještě natřou.

    Nemohla bych být učitelka, denně. Jako vedoucí oddílu nebo družinářka atd. to šlo, nebylo to každý den, res. navždy a jedině to. To potom zábavné a radostné je a nálada je dobrá.

  115. 143
    jo bajo, v těch chvílích danosti se taky cítím blbě – to jsem myslela tou monotónní prací, která mě nebaví a nejde mi proto. Třeba mi vadila i danost, když jsem jela na výletě na kole do kopce: to vědomí, že musím a musím šlapat a dřít se, jinak to prostě nepojede, ta kovová mašina (pěšky nebo na běžkách mi kopec ani tak nevadí). To šlapání mi připadalo jako mračno komárů, bylo to znervóznující, chtěla jsem se proti tomu bouřit :) Nevyhnutelnost jsem tomu říkávala.

  116. … často mě udivuje, že používám tolik ukazovacích zájmen při psaní…

  117. Šlapání jsem vyřešila. Taky mi vadilo. Kolo už je několik let bez pohnutí ve sklepě. Třeba tam samo zetlí …. Zato teď si užívám s novými hůlkami na nordic walking. Udělala jsem pár kroků a hned jsem věděla, že je to tak přirozené jako dýchat. Chodím docela rychle normálně, ale s těmi hůlkami to je ještě mnohem rychlejší. Trhám rekordy (své! :-) )Je to opravdu sport. Příjemný přirozený pohyb, při kterém se člověk i zapotí, ale ještě si užívá krajiny a nemusí pořád jenom čučet na asfalt jako u kola. Mohu je doporučit. Žádná danost. Kdykoli hůlky můžeš odhodit a jít normálně nebo si sednout do příkopu. :-)

  118. a co holky delate kdyz jste na vylete a najednou zu to tak hladce nejde, je hlad a treba jeste vite ze to jsou 2 hodiny domu :o) co pak?? uz jsem zazila typy co si sedly a ani se nehly dokud pro nenekdo neprijede. ja vim ze vy byste to neudelayi.
    ale je to o ty danosti. ze se domu proste dojit nejak musi. i kdyby to melo byt po ctyrech. ze nektere veci jsou a ja s tim nemam nic spolecneh. jen to, ze proste jsou.
    ja se v techto vecech celkem rada patlala. Zdalo semi ze je to klic. k pochopeni vseho. ze k tomuto klici musim najit dvere. pochopit a prijmout danost jako neco co je uplne stejne jako nedanost. ze ten rozdil je ciste a jen v me hlave.
    proto jsem byla i dost nesmlouvava k mym detem na horach. kdyz si sedly na bobek ze se ani nehnou tak jsem je pokazde dovedla do situace ze dosli. ono to nakonec vyplynulo. i kdyz nechtely a i kdyz je to nebavilo. S odstupem casu usznaly ze to bylo dobre. tohle pouceni. ze jsou veci prijemne a veci otravne. a ze jake budou si v hlave nahazujeme sami. ze vlastne kazdy si to ridi sam.

  119. jinak nejradeji chodim pesky. bez hulek (ty mi zavazi a otravujou me) ale muzu i s hulkama kdyz teda si je uz vemu. a muzu i na kole. nejradej se prodiram neznamymi misty. v poslednii dobe se prodirame divokou prirodou kolem reky a potoků. jen tak, pres hory a doly :o))) poslu fotku kdyz budete chtit.

  120. a abyste vedely, ja moc obdivuji lidi kteri dokazou pracovat s detmi. dokazou s nimi organizovat akce a celkove s nimi vydrzet cely den. to si nedelam srandu a ani to nemyslim ironicky.
    ucitele a vychovatele musi byt furt ve strehu.
    je to velka odpovednost.

  121. jeste k tem chvilim danosti. je to stav prijeti. kdyz se danost stava pravdou. a pravda se stava danosti. ted to pisu tak trochu kostrbate. ale nevim jak jinak to napsat.
    kdyz je zizen tak se napiju a kdyz jsemhladova tak se najim.
    kdyz mam kos pradla tak ho vyperu a vyzelhlim. kdyz je prede mnou cesta tak po ni jdu. Tohle rozumim pod danosti.

  122. ad 148: Ratko, hlad a dva hodiny domů? :-))))) Člověk vydrží několik dní bez jídla, aniž by to tělo nějak negativně zaznamenalo. Když je námaha a cítím slabost z vyčerpání cukru v krvi, tak prostě jen snížím výkon, zpomalím a dám šanci tělu, aby si vyrobilo cukr ze zásob.
    Jak kdo že by měl přijít nebo přijet? Yetti? … Neumím spoléhat na něčí pomoc.
    Tak dobře, vezmeme situaci, že třeba mám deset puchýřů a domů daleko. Můžu si sednout a čekat, než se mi ty puchýře trochu poléčí, mezitím přijde několik nocí, bude mi zima a budu se bát v té pustině. Tedy si radostně vyberu varianta dojít, i když s bolestí, domů. Budu se těšit, že za touhle zatáčkou už uvidím civilizaci, že si udělám radost tamhle u cesty utrženou malinou, že za dvě hodiny budu sedět s nohama nahoře a se zutýma botama a bude mi skvěle.
    Suma sumárum: Neprožívám danost, takhle to nežiju, jen si vyberu nejlepší variantu z možných a pak se soustředím na co nejradostnější její prožití.
    Taky vím, že můžu umřít. Zvážím to, jestli se mi chce, rozhodnu se, že ještě ne a jdu dál. Ale vím, že nemusím. Takhle to mám, víš?
    A takhle to mám se vším, včetně prádla na žehlení. Najdu ten správný čas, pustím si k tomu hezký film nebo hudbu, začnu třeba utěrkama, který se hezky skládají a pak to vypadá pěkně v komínkách …. a užívám si to.

  123. Lenko :o)) takhle nejak jak pises. Spravny cas a spravna cinnost. Rikas ze si to vybiras. VYberes si to co povazujes za spravne. ne to co povazujes za nespravne. A to spravne je to co je pro tebe dane. jinak by sis vybrala neco jineho – nespravneho. je to jen volba slov :o) ale mas to hozeno stejne. s tim co si vyberes jsi smirena. protozeja moc svemu vyberu (porad jeste prilis hodnotim) moc neduveruju tak se spise ridim intuici nez vyberem. a rikam ze to vybira samo. ale kdybych nechtela aby bylo vybrano zrovna to neco, to bych teda se vzpricila :o))) ale ono se nakonoce ukaze ze ze to bylo spatne. :o)

  124. teda to vzpriceni :o)) ale to neva. vsecko je zkusenost.

  125. ad 153: Ostře se ohrazuji proti slovu, že je pro mě něco dané! :-) Není. Nikdy. Vyberu si něco (spíš podle příjemnosti než podle pocitu správnosti, ale ono se to právě dost kryje – a je jedno, zda intuicí nebo rozumem (většinou po poradě se vším), protože intuice je povětšinou rada zkušenosti či informace, která je jen skryta v podvědomí. Takže vyberu si a vybírám si každou vteřinou to samé, kdykoli svůj výběr mohu změnit. Vím to. Je to vědomý výběr. A takto se posouvám životem, vteřinu za vteřinou. A někdy svůj výběr změním – záměrně, abych zjistila, že můžu a kvůli ověření, zda je to opravdu lepší. Když zhodnotím, že ten původní výběr byl přece jen lepší, vrátím se a jsem spokojená.

  126. proc ale nerikam ze vybiram ja,ja,ja. Protoze jsem poznala ze mam tendence dominovat situacim. a rozhodovat. A tim dominovat i lidem keri sdileji prostor se mnou.

    A tak je mym ukolem se naucit nedominovat. dat svobodu nejen sobe ale i vsem kteri jsou v me blizkosti.
    A prozit jak se pocituje ustupovani. mizeni. aby vsichni meli dost svetla k rustu. neomezovat je.

  127. ve 156 jsem vysvetlila proc ne "jaja". protoze ne. protoze jsem soucasti neceho. a to neco je urcujici. ne jaja.

  128. Lenko, moc ti dekuji. najednou mi je uplne jasne ze uz nerozhoduju. ze uz je to dost davno kdy jsem predala rozhodovani nekomu/necemu jinemu. A kdyz teda nerozhoduji, kdo/co rozhoduje? KOmu jsem sverila …svuj zivot?
    ano, logicky jsem skoncila … tam kde jsem skoncila.
    protoze ta otazka komu jsem sverila svuj zivot se stava zasadni.

  129. ad 156: s dominancí bych to nepletla. Za sebe rozhodujeme vždy sami. Každý se rozhoduje sám, komu se podřídí, komu ne, s kým bude sdílet prostor, kde bude či nebude dělat kompromisy. Je to opět výběr. Výjimkou je právě jen dítě, za které rozhodujeme do určitého věku a v mnoha situacích.

    ad 158: Omlouvám se, že ti možná nahlodám tvou představu, ale to (TO!) čeho jsme součástí, nerozhoduje. Jsme to my, každý sám za sebe. My si vytahujeme z podvědomí, nadvědomí, z duše …. to je jedno, jak to nazveme a budeme lokalizovat ….. zkušenosti věků a ideální varianty. My – každý sám – se rozhodujeme, že půjdeme v souladu s otimálními variantami, že si dětsky nebudeme stavět hlavu a nebudeme chtít blbosti. A že se zdá, jakobychom nerozhodovali, ale vlastně jen plyneme, to je jen takový pocit, příjemný, nicméně to vždy jde přes rozhodovací jednotku – rozum, myšlenky. Podle toho, k čemu jsem dospěla, tedy.

  130. tu optimalni varianu ale nevidim Lenko. Ze bych si dala vedle sebe ted 5 moznosti, popremyslela a pichla prstem. Takhle to proste neumim. nejde mi to.
    takze ono se lehce rekne chcu tohle nebo tamto. ale jakmile zacnu hlodat a premyslet, tak se to zacne komplikovat az nakonec treba nechci vubec nic, protoze je vsecko tak komplikovane a toje spatne. Spravne rozhodnuti je spravne. Teda najist se kdyz je hlad.
    ale je treba si udrzovat cistou hlavu a jasne srdce. Pak ta spravna varianta vystoupi.A je to uplne jasne. Ten silny tah.
    Vlastne jsem cely zivot mela "jasno". nepochybovala jsem o tom kam me to vede. A takhle to je porad. V tom je ta zahada. Ze to prece neni mozne, abych si to vymyslela sama :o)) to bych musela byt blazen. Hrnula jsem se do blaznivych a tezkych vecich. i nebezpecnych a nesmyslnych. To nebylo vedome rozhodnuti. To bylo nutkani. kdyz jsem to neudelala tak me to furt otravovalo dokud jsem to neudelala.
    TAkze moc v tom rozhodovaci jednotku nevidim. Spise cesticku ktera se otvirala na malou skvirecku a jednoduse me pustila dal.

  131. kdyz me to proste tahne urcitym smerem (tam mi nepomuze ani rozum a ani srdce) tak jedu jako ve vlaku a ten vlak muze nekoho prejet. Protojsem mluvila o dominanci, protoze se behem tyto jizdy nekam musim ohlizet koho odstrkuji a kdo na me narazil.
    Pokazde nekdo mluvi o podrizeni ci nadrizeni. to vubec neznam. Ja nevim co to je nekomu se podrizovat. kdyz jedu ve vlaku tak jak se mam nekomu podridit? Proste nekam jedu :o))) kdyz si vsimnu tak si tyboty vyzuju a kdyz si nevsimnu tak jdu domu furt v tech botech. (a dostanu za usi) Ale to neni znamkou moji nadrazenosti. Nybrz jen toho ze mi je to sumak.
    Kdyz si vsimnu a mam cas, tak se klidne podridim. teda proste neresim. nemam nicmoc hrdost a moje pycha taky zmizela v propadlisti casu :o))

  132. ad 161: Těm tvým vlakům moc nerozumím. V mých představách žádné vlaky nejezdí, nemám tam koleje. :-) Když už, tak jedu autem, ale spíš bych řekla, že jdu pěšky. Tak se přece uhnu chodcům vlevo, vpravo, proti mně a jdu si svou cestou a snažím se nenarazit … Ano, znám buldozery, které se na nikoho neohlížejí a automaticky předpokládají, že se jim každý uhne. To není můj případ a od buldozerů se držím dál. Už jsem taky proti několika stála s tím, že neuhnu, ať mě třeba přejedou, ale to jsou krajnosti.
    A jsou lidi, kteří nevědí, kam jít, a tak jdou s davem nebo s tím, koho si jako průvodce vyberou. Nevěří si, bojí se, že se rozhodnout jít špatně. Když se ke mně připojí a pak si stěžují, že je vedu špatně, že tam vlastně nechtěli, pak to není můj problém.

  133. ad 160: je to rozhodovací proces, Ratko. Jenom nad ním nemáš vědomou kontrolu, tak si myslíš, že tě "něco" táhne. Ale co? To něco jsi ty sama. Kdo by asi tak za tebe rozhodoval? Bůh? Že by chudák měl miliardy a miliardy nitek a za ty tahal? A pak se ještě tvářil, že nám svobodnou vůli? :-) To by bylo nějaké divné.
    Chceš si prostě vyzkoušet, jak jsi dobrá, nebo se něco naučit, tak si vlezeš do nějaké obtížné situace, třeba. Nebo už máš dost obtížných situací, tak se držíš tam, kde teče "jazyk" a nenarážíš na břehy ani na skály, samo tě to nese. To chce jistou životní zkušenost – v kanoi jak v životě. A touhu po klidu, protože už vím, kdo jsem, co dokážu, tak si to nemusím dokazovat. (Když to tak nějak zatřeším, může to mít spoustu nuancí, samozřejmě)
    Je zajímavé právě odhalovat, podle čeho se rozhodujeme, jaké jsou naše podvědomé vzorce, vytahovat je na světlo a zkoumat je a případně přetvářet …. Co tady třeba na blogu děláme jiného? Právě to.

  134. Ja vim Lenko, proto taky vedu tuhle diskusi. priznam se ze nejvic me zajima VAse reakce na moje reakce. protoze tak nejak si to pak utrepavam a jsem rada ze tuto zpetnu vazbumuzu dostat. protoze jinak ji nedostanu. teda objektivne od cizich lidi.
    mam klidne sny. ale jezdim v nich a chodim v nich. jsemporad na cestach :o)) a pouzivam ruzne dopravni prostredky. autobus, ale i vlak, auto, lod, kanoe. plavim se po rekach, po jezerech i sjizdim vodopady a preje. jedu v bahne a vystupuji na vyskoe hory a sestupuju do udoli.
    setkavam se s lidmi, vedu je a opet se nimi loucim.
    takze jsem chodec.
    dokazovat si neco. urcite ano, ale to patri k hrichum mladi. mladi lide maji potrebu si neco dokazovat. ale jak se prehoupnout pres horizont tak je to pryc.
    protoze neni komu dokazovat. teda sama sobe? :o)) a decka by se mi smaly kdybych jim sla neco predvadet. oni umi vsecko. a ja jen koukam jak jim to jde :o)) i kdyz ja predvadim jak umim upect :o))) ne to je sranda. davno nepredvadim protoze je to k nicemu.
    ale ten smysl, ty hloubku ziti touzim se dotykat. porad.

  135. jeste k tomu buldozeru. oni ti buldozeri si mysli ze maji pravdu, ze jsou spravedlivy, ze delaji veci spravne. ze ti druzi maji uhnout. a pak se srazi.
    Popremysim lenko, co je pricinou ze uz leta je kolem me klid. Zda je to tim ze se mi vsichni vyhybaji (jak pises) nebo ze mozna buldozerem nejsem. (jen jsem si to namlouvala)

  136. ad 164: No, dyk jo, ty rekace jsou na tomhle všem to nejzajímavější. O to jsou ochuzeni lidi, kteří jen čtou a nejdou se svou kůží na trh.
    Hříchy mládí – s tím se nějak neztotožňuju. Nějakej horizot? – nemám. Věk je něco, co mám napsaný v občance a to je tak všechno. – Nepsala jsem, že potřebujeme dokazovat někomu něco. Sobě, vždy sobě. Pořád. Pořád zkoušíme své hranice, zkoumáme sebe sama, zkoumáme tak Život. A o tom je Život. :-)

  137. ad 165: No, jistě, buldozer je člověk, který nechápe, že kolem jsou stejně důležití lidé jako je on sám. Nemyslí to špatně, mají tak nastavenou představu o sobě a o světě. Dokud jim někdo nedá najevo, že tomu tak není, dokud nenarazí, nezřítí se ze skály, nevylezou z toho stroje a nezjistí, že jsou nazí, zranitelní a úplně bolaví chudáci. Pak teprve si všimnou těch rukou, které se natáhnou, aby pomohly zas na nohy, aby ošetřily rány. A taky ostře začnou vnímat jiné buldozery, protože už stojí na zemi na svých, jen na svých.
    Někteří jsou ve své sebestřednosti i velmi roztomilí. Takoví byli často i naši otcové (viz výše), ale to je nijak neomlouvá a neomlouvá to ani nás, že jsme jim dovolili tak dlouho jezdit v těch kraksnách a válcovat to kolem.
    A jestli jsi Ratko, buldozer, nebo ne, to si vyzkoušej mezi lidmi, kteří na tebe nejsou zvyklí. Kolem tebe jsou lidé, kteří se ti naučili chodit z cesty, když jedeš. – Anebo buldozer nejsi. :-)

  138. Díky vaší diskusi o reakcích a jejich zkoumání a dokazování sobě něco jsem si vzpomněla:

    V pubertě, asi ve čtrnácti, jsem věděla, že někdy zkoumám reakce druhých; něco řeknu nečekaného nebo kontroverzního, dovolím si to a pak koukám, co na to druzí. A za pár let potom jsem si uvědomila, že nezkoumám jen, co řeknou druzí, že tím nezkouším je. Ale sebe. Že zkoumám svoji vlastní reakci na to, jak reagovali druzí předtím na mne.
    A to mě bavilo. Může to být někdy nepříjemný, ale asi jsem byla tehdy k sobě krutá, a proto jsem do toho chodila. Teď si zkoumám sebe, aniž bych musela provokovat jiné.

  139. … což neznamená, že občas někoho schválně neprovokuju. Provokuju. Ale buď abych mu to nandala, nebo abych mu dala šanci mě přesvědčit, že je dobrej a nedá se.

  140. LIsko, kdyz internet k tomu primo vybizi. mam treba nejake slabe misto a jsem si ho vedoma a mam s nim problem. a pak treba potkas nekoho kdo ma totez a problem nema. tak zacnu byt zvedava. jak to dela? co je jinak :o)

    mozna mam male sebevedomi. nekomu neco nandat, nechat se presvdecit, tohle jde uplne mimo. asi to souvisi s mym nizkym sebevedomim. spis to ti druzi nandavaji me a prasvedcuji me :o))) a ja si to necham nandat. vlastne me to tesi, kdyz me to nekdo nanda. odpovida to memu naturelu.

  141. ratko,
    já si tím provokováním testuju nové lidi – jak budou reagovat. Abych se rychle dověděla něco o nich. Jen z textu nebo dopisu nebo ze vzhledu člověka toho zjistím míň, protože je to upravené a naservírované. Tak na ně zaútočím a tím se něco ukáže.
    Pak se omluvím a začnu s nimi kamarádit. Nebo jdu pryč.

  142. a co se dozvis?
    pokud je clovek stabilni (teda ma robustni psychiku) tak zareaguje primocare. Posle te do prdele a jde dal.
    me by to asi bylo lito. nemam moc stabilni psychiku. ne ze na me nekdo utoci (to mi zas tak nevadi, jsem zvykla) ale ze me bere jako predmet. jako meloun ktery macka a trepe s nim u ucha aby zjistil co v nem je.
    kdyby me takhle proveroval nejaky muz, tak ho vyhodim a uz mu nedam sanci

  143. ale je pravda ze mam taky tak trochu antenky. nemam rada fifleny. co tohle nemuzou a tamto taky nemuzou. tohle je moc spinave a tohle malo jemne :o))) a omdlevaji pri prvnim obhroublem vtipu :o/

  144. 174
    Já myslím, že lidi se při prvním setkání všichni vzájemně prověřujou. Pokud mě někdo rovnou nezajímá, tak ne, ale pokud mě zajímá nebo vím, že ho v budoucnu budu vídat, tak ho prověřím.

  145. jo, proto jsem napsala tu 174. hned jsem zacala premyslet cim me zaujmou lide. predevsim svym sex appelem :o) proste me pritahujou, libi se mi fyzicky. koukam na ne pak primo nezdvorile, protoze se mi libi :o))

    A pak nastupuje faze dve, zda se tem lidem kteri se libi me taky libim ja. NO, tady je to uz horsi. protoze v tyhle fazi ja vetsinou predvedu vsecky svoje chyby a negativni stranky :o)) je to nutkani se ukazat v tom nejhorsim svetle. preventivne. to pak zustanu jen ti otrli/otrle. Teda ti co se mi libi a zarovne kteri/ktere vydrzi se mnou.

  146. A jak víš, že to jsou negativní stránky? Třeba pro jiné je to sexy, a ne negativní.

  147. prave :o) to pak dojde k okamzitem prilepeni :o))) TAkhle jsem se prilepila (doslova slepila) s nekolika pritelkynemi. Udelalo to jen blub a uz jsme se na sebe zavesily. a zustaly zaveseny. (krome jednoho pripadu)

    TAky to funguje i s muzskymi, ale to neni ted predmetem. Proste to spolu slape na stejne vlne.

  148. Týýýý jo, Ratko, tebe zajímá sexappeal? A i u žen. No, nazdar. To je to poslední, čeho já si asi všímám. Vlastně nevím, čeho si všímám. Vlastně vím. Asi toho, jak se s tím člověkem cítím. To znamená, zda je otevřený, upřímný, hraje fér. Protože to já taky. Liško, když na mě někdo zaútočí, mohu se s ním udobřit, dokonce většinou sama nabízím první ruku, ale už nikdy k němu nebudu úplně otevřená. Vždy to bude odtud potud. Skutečné přátelství ani lásku bych tomu nevystavovala. Jinak taky samozřejmě hledám hranice, kam můžu jít třeba v legraci a kam už ne. Ale to je taky na tom druhém, aby mi dal mírumilovně znát, že tam ty hranice má. Taky je signalizuju.
    Hezky to učil pan Foglar (jehož knížky mě vychovaly): "Legrace je legrací pouze tehdy, pokud se upřímně směje i ten, z koho si tu legraci tropíme." Myslím, že takovéhle pomůcky pro vztahy dětem/lidem dost chybí.

  149. Cheche, já se dnes večer "přilepila" se dvěma paními – recepční a uklízečkou. Musela jsem se totiž vrátit do práce, zlobil alarm, dělal plané poplachy. Tak jsem tam jela "odborně" zasáhnout dle rady alarmáka, tzn. otevřít a zavřít krabičku. Že mi nemá spadnout na zem, neříkal. Spadla, baterie se vysypaly, ale pak už to neblblo. No a jak jsem čekala, jestli to začne blbnout nebo ne, zakecaly jsme se ve třech. Parádní příběhy, to by byly povídky! Obě ty ženy jsou celkem energické (to nás tři spojuje) a umějí vyprávět. Nakonec to byl prima večer, ačkoli můj původní plán byl být doma v šest, ne až v devět, a kurýrovat rýmičku.
    Asi ji vykurýroval ten paralen, co jsem si vzala vracejíc se do práce – to už se mi hlava motala a nohy podlamovaly. A ono to pomohlo! Ony snad prášky jsou nakonec požehnání, nojo.

  150. 180
    já si z nikoho legraci netropím; jedině se společně s ním bavím, jinak ne. Foglar byl v dětství (mém) dobrej, aspoň se tak jevil. Jenže pak mi došlo, že tam vůbec nevystupjou holky a to mě naštvalo. Diskriminacve, anebo teploušství? :)
    Ať tak či tak, naposled jsem ho četla asi v 18 a pak už nemohla.

    Nejoblíbenější kniha byla od něj Tábor smůly. Byly to zážitky oddílu na táboře i jinde.

    Ale všechna čest – můj táta jako 17letý začínal ve Foglarově časopise, po válce, ještě před 1948.

  151. 180 jojo, sexappel :o) proste me necim pritahuji. Foglar je urcite obdobi. tak kolem toho 10-11 roku. to se taky delaly party. pamatuju si ze jsem si kupovala komixy. ale preslo to a uz se nevratilo.
    182. mam v praci taky nekolik takovych paní, s kterými se okamžitě sladime a skvěle pobavime

  152. Taky mám v práci takové prima lidi – tohle ale byli zrovna nečekané osoby, uklízečka a recepční. A jaký jsou!

  153. Sex appeal u lidí vnímám taky, hodně. U ženských možná víc než u chlapů, protože u chlapů je spousta chlapů se sexappealem, kteří to o sobě vědí a naučili se z toho těžit, vůči ženským to používat k manipulaci, a ti jsou mi naopak nepříjemní.
    Ale ženský se sexappealem, přirozeným, přírodním – ty jsou úžasný (vůbec to nemá co dělat s oblečením nebo namalováním. Spíš s nějakým šmrncem, nebo tak…).

  154. Já u mužů moc nepoznám, jestli o sobě vědí, že jsou sexy, nebo nevědí :( A jestli s tím kalkulujou a manipulujou, nebo ne. Škoda. Jsem taková nána důvěřivá.

    A u ženských, zvlášť u těch krasotinek, si někdy při pohledu na ně říkám, jestli jsou pro chlapy sexy, anebo ne. A co je vlastně sexy. Jestli křehkost je sexy. Pro mě totiž není. Ale já nejsem chlap.

  155. ad Foglar: Naposledy jsem ho četla asi tak v devíti, deseti. Ale v pubertě jsem ještě občas zkoušela Modrým životem, nicméně mi šla každý den dodržet vždycky jen kolonka Radostný prožitek. :-)
    Liško, pan Foglar podle všeho byl gay. Nikdy s nikým nežil a svou orientaci podle všeho nikdy neprojevil. Asi si s tím nevěděl rady. Všechno však transformoval do skautské výchovy chlapců, dívkám nerozuměl, tak o nich nepsal. To je myslím v pořádku. Setkala jsem se s několika muži, kteří prošli jeho oddílem. Všichni o něm mluvili s velikou úctou.
    Zdá se, že pak ke stáru zahořkl a byl "zvláštní", ale to jenom podle článků, osobně jsem jej neměla šanci poznat. Nicméně mně dal dobrý výchovný základ, ačkoli jsem holka. Taky lásku k přírodě, základní dovednosti a poznatky, jak se v ní orientovat, jak přežít, jak se o sebe starat, jak na sobě pracovat. Za to jsem vděčná. Dodneška používám jeho fígle. Třeba vlažný černý čaj je v horku nejlepší na pití a spacák je dobré při sluníčku pěkně nechat nahřát, jakmile slunce zapadne, tak složit a za večeního chladu jako když to teplo najdeš. A jiné a jiné moc užitečné věci.

  156. ad 190: jo a po panu Foglarovi jsem antisexepílová. :-) Často i záměrně. A když si i přesto nějaký chlap všimne mých nesporných kvalit :-)), vyhrává a předvedu se mu i v té sexepílovější (:-) – to předtím bylo špatně, omlouvám se) variantě :-).

  157. chacha :o)) Lenko ja nevim co si predstavujes pod sexappelem ale ja vim presne co to je a vnimam ho teda predevsim u zen. Souvisi s primou a otevrenou osobnosti, ktera bere veci tak jak jsou. U nas v praci jsou delnice "od huby". i starsi pani, zadne hubenourky spise bomby ve vytahanych svetrech a s kladivem v ruce. ale kdyz se neco resi tak si neberou ubrousky pred hubu. reknou z prima co se jim nelibi ale taky drzi slovo a da se na ne spolehnout. a to dulezite nejsou urazlive, nehrouti se. Proste je to vzajemna sympatie :o))

  158. :-)
    to vlastne ocenuju na kocce co mi byla pridelena.
    ze neni urazliva.

  159. ad 193: Já zas nevím, co je to ten sexepíl. :-) V ájině to znamená kdeco a píšou, že sex appeal je sexuální žádoucnost. A já si ničeho nežádám, prosím pěkně. Taky na nikoho neapeluji. Leda kdyby se někdo choval neslušně, tak budu apelovat. :-)))))))
    Teď tu byl člověk mně blízký a rozvíjel teorie, jak bych mohla s hlubokým dekoltem uspět na jednáních. Tak jsem mu řekla, že by pak asi nebylo jasné, kterými službami se zabývám. A proč bych nabízela něco, co stejně není u mne k mání. Jenom se mile usmíval. Tak nevím, jak to s tím sexepílem mám. :-) Toto slovo jsem použila myslím poprvé v životě a myslím, že ho zase dlouho nebudu potřebovat. :-) Pilu na sex? K čemu? Píli v sexu? No, nic proti tomu. :-)

  160. 195. je to pritazlivost. muzu rict fluidum. neco co pritahe moji pozornost a zpusobi ze se citim v blizkosti dotycne osoby dobre. nijak to nesouvis se zevnejskem a ani s pohlavim. mozna castecne ano. nemela by to byt strnula maškara v kreči, ale uvolneny pohodovy typ.

  161. reknu to jeste jinak, osoba se sex appelem se mi zda byti krasna at vypada jakoliv, at ma obleceno cokoliv a v jakoukoliv denni ci nocni hodinu.
    Treba moje pritelkyne a sousedka, kterou jsem poprve uvidela v dalce a zu jsem vedela ze semi bude libit. Jak jsem se priblizila tak jsem uvidela vlat jeji cerne dlouhe vlasy a libezny oblicej. ale to nebylo dulezite. vypadala presne tak jak jsem ji v dalce "vycichala". Libezne :o)

  162. Já tomu říkám šmrnc. U žen. (Pokud teda mluvíme o tom stejném, což se neví :-)
    U mužů koukám, jestli je "uvolněnej" nebo ne.

    Lenko, dekolt na jednání bych si taky nevzala – tedy pokud by se to jednání netýkalo dekoltů nebo příbuzného tématu :) Vzít si dekolt na jednání je podle mě nefér a je to míchání dohromady věcí, které nesouvisí.
    Ale uznávám, že existují velmi výjimečné situace, kdy takhle
    použít dekolt lze – když ostatní mají nějaké jiné nefér manipulační chování a jsou v početní přesile. To bych dekolt odpustila :-)))

    Akorát že dekolt moc se sexy vzhledem nemusí souviset, natož se šmrncem.

  163. dekolt odpoutáva pozornost od témy rozhovoru. je důležité posoudit předem, co je důležitější :o)))

  164. U mě je fuk, jestli mám nebo nemám dekolt, pač za ním žádné kolty.
    Líp mi funguje obtažená halenka, když jsou pěkně vyrýsnutý čudliky. :-))

  165. u me uz nefunguje nic :o(
    no mozna nevim …:o))

  166. taky jsem si vsimla, ze bych konecne mela zacit nosit podprsenku, jelikoz mi narostla prsa :o/

  167. Kdybych já začla nosit podprsenku, to by bylo smutnejch u nás v práci… :-))

  168. 205. kde mas pripevněné bomby? vpředu nebo vzadu? :o))

  169. ad 208: Jaký bomby? Copak jsem terorista?!?
    Jsem říkala, že na nikoho neapeluju. :-)

  170. kyslikove přece, každy skafandr musí mít nějaké napojení na přísun čerstvého vzduchu, když už tak dobře izoluje.

  171. Já mám v kanclu teď ne chladno, ale vymalováno. A půlku věcí už mám zas nastěhovanou.
    Včera jsem byla pyšná, že jsem připravila sama samotinká na malování svůj takřečený kamrlík a k tomu celý velký ateliér. A teď probírám starý papíry :(

  172. Chladno? To je na čudliky nejlepčí! Skafandr dolů!

  173. chladno pry omlazuje. uz jsem uplná čudlikoprsatica :o)

  174. ad 213: Ježišmarjá, Ruliso! Tak já to teda řeknu, nechtěla jsem, no, ale … když teda ……. Tak na rovinu: Nikdy bych dobrovolně nepřipustila, aby se mi rýsovaly bradavky pod tričkem nebo halenkou. Považuji za to velmi vulgární, asi tak, jako když si chlap vezme velmi upnuté tenké kalhoty a člověk ví přesně v jakém stavu a poloze je jeho penis.
    Takže s dovolením – svá sáčka a podobné skafandry si nechám na sobě. – A ostatní ať si nosí co chtějí.

  175. Já už v posledních letech ty bradavky taky zásadně neukazuju. Leda v létě. Obzvláště v Itálii, se Žirafama a Škeblema :)

  176. A jaký nosíte plavky? S košíčkama jako babky? :-))

    Vulgární… Ehm… Pod společenský šaty se zaplácnu vrstvama, to jo, aby vidět nebyly. Ale jinak… Proč vulgární? Jsou tam, jsou moje, jsou hezký a chlapi z nich mají radost… :-) Co už spousta z nich za radosti života maj, krom toho občasnýho kouknutí víc s představama než určitýho… :-)

    Upnuté tenké kalhoty mi neva kvůli penisu, ale kvůli pocitu, že to toho chlapa musí škrtit a že by mu ten penis moh omarodit až upadnout.

  177. Zatímco bradavky bez podprdy neomarodí a neupadnou, spíš právě naopak. :-)

  178. 219,220. napadlo me, ze penis se rysuje (bimba) pod teplakama. Ja nechci teda tady nejak rozebirat chlapy kdyz nim nejsu ale reklam bych ze chodi radi ve volnych teplakach naostro. Protoze je to zdrave, neupadnou jim a spis naopak. a vubec mi to neprijde vulgarni :o)) Teda takhle to znam i u svych kamaradek, a kdyz rano jejich manzele a synove vstanou tak se mi nabizi velice pestry pohled. A ja vim ze jejch penisy marodne nejsu. a prijde mi to mile a naprosto normalni.
    do oficialni spolecnosti nebimbam ani ja a ani zadny z mych muzu. to je spise mezi pratele.

  179. teda v praci obcas cudlikuju, ale to neni schvalne. jen ze si beru takove pohodlne vytahane spodni pradlo ktere nikde netlaci a netahne, ale rekla bych ze to nikoho nezajima. teda nikdo si nestezoval. mam vetsinou svetr nebo pracovni plast. vulgarne nepusobim. spise roztrzite a pomatene :o))) vlastne moje cudle nejsou vubec dulezite. hlavne byt zdravy.

  180. Jo, když vidím nařachaný upnutý rozkrok chlapa, taky hned dostanu strach, že bude sterilní, přinejmenším :)

    Ty bradavky – ono to totiž dře, dost nepříjemně, některé čudlíkové prádlo sportovní. Natož žádné prádlo. Jak se to tam mele nefixováno s tričkem. Takže pokud čudlíky, tak děsně upnutý triko elastický, aby se žádná látka nešmrncala.

  181. Plavky bez košíčků! Plavky jedině s bradavkama, to je jasný! Bych si jinak připadala, že jdu do vody oblečená.

    To dření oblečení mi připomnělo … když mi bylo 14, jela jsem metrem domů v hrozné tlačenici a říkal si, že ta džínová bunda mě hrozně dře na prsou. Měla jsem pod ní jen tričko. No a po chvíli mi došlo, že todělá někdo v té tlačenici. Jenže jsem neměla šansi zjistit, kdo, prootže tam všichni stáli na jedné noze, úplně nalepený na sebe. Byla jsem z toho v tom věku dost popletená, vůbec jsem netušila, že takoví omakávači existujou :))

  182. Jo a v práci je lepší nebradavkovat, protože by to nemístně působilo na některé lidi kolem. Stačí, že jsem veselá i bez toho.

    Teď jsem chtěla něco…

    co ono to…
    jo!
    Že když běžíém v práci ze schodů, držím si oběma rukama kozy, aby neskákaly. A to nemám nic velkého a mám to v podprsence.

  183. Liško, ve tvé práci bych asi taky radši nečudlíkovala. :-))

    Ale ve své, to musím aspoň jednou ráno na dílnu, dát dobrý den, a když je zima a nehrozí, že bych někam mohla být vyslána na výjezd, dostanu ruma. A za to nechám kluky koukat, jestli mi i přes tričko či halenku po tom rumu (nebo slivovici, to je spolehlivější) naskočí čudlíky.
    Když jo, radujou se nahlas.
    Je to takový pěkný malý rituál. :-)

    Kozy si zatím při běhání a skákání držet nemusím ani bez podprdy, jen tak jednou za měsíc, žeano… :-)

  184. ja taky nemusim drzet ani kdyz skacu, akorad kdyz mam PMS tak me boli a nesmi se na ne sahat.
    ale napadlo me u toho hybani pod latkou. myslim ze je to dobra priprava na kojeni. trening a otuzovna. ja nemela zadne problemy i kdyz mi decko viselo na prsou bez preruseni temer cely den :o)

  185. Roji, a na každých schodech, ze kterých sbíháš, držíš kozy někoho jinýho, viď? :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.