Moje identita

JE PEVNÁ…

Cítím, že jsem tady správně.

Nemyslím teď na internetu, na blogu; myslím teď tady na svém momentálním místě ve světě. Jsem tady správně, kde bydlím, kde pracuju a jaká jsem. Dobrý pocit. Všechno v pořádku: 1) Vděčnost. 2) Snad se nic neposere. 3) Jestli nedejbóže jo, důvěřuju sobě a světu, že to spolu dobře zvládnem.

PLYNUTÍ A /NEBO ROZHODNUTÍ

No to je hezké, že se cítím být na svém místě, ale co dál, jakou další budoucnost si vytvořím a nechám tvořit? Už tím, kdo jsem, formuju i svou budoucnost; přicházejí události / nabídky / souhry okolností jakoby vhodné nebo jakoby na mne komplementárně nasedající. Někdy se stane, že nepřiplavou pomalu a neplynou dál stejným tempem, ale naráz se vynoří a je třeba udělat rozhodnutí, vnímané jako předěl.

Mám radši to plynutí. Myslím si, že ty předěly, žádající si radikální řez, vznikají spíš z toho, že člověk šel předtím kousek blbě nebo moc dlouho setrvačně rovně, místo aby odbočil už dávno. Anebo jsou to nečekané katastrofy a nepříjemné šoky, které člověka postaví před nutnost se rozhodnout v nové situaci. Což někdy není na škodu. Ale to jsou jen hypotézy a moje zkušenost.

Docela mě nudí, jak jsem se zakecala. Chtěla jsem psát o identitě, protože jsem měla radost, že konečně ji mám takovou pěknou nebo že konečně mám pocit, že ji mám takovou pěknou. (Jéje, teď jsem si představila pohlavní identitu; tu jsem nemyslela, ale pěknou ji mám, copak o to. :-) Jak to přišlo takhle zrovna v dubnu?

Souvisí to s prací, s mým postavením v teamu a s tím, jak se tam cítím a jakou zpětnou vazbu mám od ostatních. Proběhlo během těch pěti, šesti let několik změn. Byla i dlouhá těžká období, ale celkově jsem tam vždycky byla spokojená, dlouhodobě; věděla jsem že stojí za to, přestát nejistoty. To je to plynutí? A věděla jsem, že kdybych prohrála boj o kočku a zachování jejího domova v práci (což se na první pohled jeví jako prkotina, ale ZA tím byly obsaženy zásadní věci), odešla bych taky. To je to rozhodnutí?

PRACOVNÍ IDENTITA

Poslední aktuální věc upevňující mou identitu – to byla zpětná vazba kolegů, že členové našeho malého týmečku se mohou rozpustit do celého teamu, ale přitom si zachovat každý zvlášť a všichni dohromady svoji specifičnost. Můžeme se cítit primárně jako členové toho velkého teamu, ne už primárně toho malého uvnitř? Odpovídám ano, že je to úleva, protože identifikovat se poslední rok primárně s malým týmečkem, který přišel o svůj ksicht, o koncepční směřování někam, to nebylo úplně příjemné. Asi obzvlášť pro mě, která neměla specifičnost jako ostatní, úplně změnila vazby kvůli personálním změnám, přišla o velkou část náplně práce a nevěděla, co dál jiného počít, než na půl úvazku odejít. Což se mi nepovedlo, naštěstí, a loni na jaře mě šéf požádal, ať sepíšu novou náplň práce, s klienty. To jsem udělala, k tomu mi přibyl větší podíl práce na projektech. A od tohoto dubna už veškerá práce na projektech. Moje pracovní identita je tedy víceméně jasná, byť se stále (hezky) vyvíjí, kdežto v minulém období byla dosti rozostřená až otřesená velkými změnami. A předtím období prvních let v práci bylo pro mne stabilizující. A bylo to období opuštění oboru, který jsem vystudovala, období akceptace administrativního místa, období sebebrždění a období zahájení hodnotných, krásných a hlubších vztahů s lidmi.

Vypadá to, že moje identita je vázaná především na pracovní oblast? Teď ano, je. Rekrutuje se z toho, co dělám. A můj život, moje místo na světě se točí kolem mého zaměstnání. Jo, je to teď můj život. Osobní život. Probíhají tam vztahy, skiupinová identita. Probíhá tam moje profilování, dějí se věci, jsem teď v pozici, kde nemusím v sobě nic brzdit a kde mohu být ještě víc kreativní a mít za to odpovědnost. Hledím do budoucna, konám plně teď a konám tím i pro budoucno; půjdu přece do terapeutického výcviku.

OSOBNÍ IDENTITA

Moje osobní identita se nevyvíjela plynule, myslím. Plynutí tentokrát ne? Zažila už několik zvratů. Byla to rozhodnutí? A jo, byla. A něco byly katastrofy zvnějšku. Možná půl na půl. A na výsledky jsem si pomalým plynutím zvykla. Vezmu to stručně a pozpátku:

S nikým teď nechodím a je to fajn. Jsem spokojená. Kdyby se to mělo změnit, ráda budu zkoumat i tuhle komponentu identity, nyní nerealizovanou. Ale to už na to nebudu mít ten čas, co mám teď :-)

Jsem rozvedená. A je to pro mě země možností. A výzva k samostatnosti, kterou jsem uskutečnila. Ale to nebylo hned, to nešlo hned, napřed jsem se minimálně rok cítila jako vyvrhel a nechtěla chodit na oči příbuzným a společným kamarádům. Kolik lidí to zažije! Hodně, bohužel. A myslím si, že kdo to nezažil, nemůže to plně pochopit, vcítit se. Bylo by to ovšem báječný; nestalo by se, že rok se mnou máma skoro nemluvila, vyjadřovala svůj nesouhlas. Rozchod a rozvod jsou řádově jinde. Natož když má člověk děti – to jsem zase nezažila já. A kdo nikdy nebydlel sám (což mělo velmi krušný začátek!), taky o hodně přišel. Stejně jako ten, co nikdy nebydlel s někým ve společné domácnosti.

V té době jsem založila blog. Potřebovala jsem vybudovat bezpečné místo pro sebe a postupně jsem si uvědomila, že chci, aby bylo bezpečné a svobodné i pro příchozí. Prvotní vědomý důvod ale byl psát. Zveřejňovat texty a mít zpětnou vazbu, diskutovat o psaní, zlepšovat se, přestat se bát vyjádřit, přestat se bát dát jiným číst, co píšu. Jenže když to není explicitně dáno, tak to tak na blogách nechodí, nedyšputuje se o štylu. Zalíbilo se mi, jak to chodí. Hlavně ta akceptace mě dostala a pomohla mi, mojí identitě. Mám blogy ráda. Mám ráda svoji identitu Lišky, kterou jsem pro sebe vymyslela, když mi byly asi dva roky (nepamatuju se, ale jistě to vycházelo z pohádek), pak ji zapomněla a ve třiceti ji obnovila. Znova zapomenout nelze.

Když jsem byla vdaná, přijala jsem manželovo jméno. A to je taky zajímavá zkušenost. Nebylo to pro mě zásadní, jmenovat se jinak. Ale pravda je, že jsem na to nové jméno moc neslyšela. Moc jsem se neidentifikovala. Štěstí že bylo docela podobné tomu původnímu. Po rozvodu jsem si vzala zpátky rodné příjmení a to byla nečekaná rána pro moji identitu; jako by nestačil rozvod sám o sobě a do toho paralelně rozchod s milovanou bytostí! Měla jsem pocit, že potřebuju úplně nové jméno, ne manželovo a ne svoje dětské. Nechtěla jsem jít zpátky do dětství, to byl protisměr. A ty administrativní úkony podstupovat v tom rozpoložení – nic moc. Jméno je stěžejní pro identitu. A ukáže se to jen ve chvíli, kdy se mění nebo je v nějakém nesouladu s osobou.

Předchozí, zásadní změna identity v rodině: tátu ranila mrtvice, byl najednou jiný a postavení všech v rodině bylo jiné. Po úvodním šoku a zažívání naprostého neporozumění, pocitů viny, strachu o bližního i o sebe, jsme po pár letech postupně vytvořili jinou „rovnováhu“, nový chod domácnosti, nové postavení a role v rodině. Něco málo zůstalo, smysl pro humor a původní byt zatím naštěstí taky. Šlo o život. O životy. Deprese, krize, šok, pobývání na dně. A moje nezaměstnanost, která sama o sobě znemožňuje identitu. Nechuť chodit mezi lidi, aby se neptali, jestli už mám práci. Nejistota. Ztráta role ve společnosti. Zpochybnění všech mých schopností. Budoucnost nikde. Minulost nikde. Přítomnost jen nesnesitelná temnota.

Předtím postgraduál, to bylo vzduchoprázdno. Neukotvení, neměla jsem své místo, svůj stůl, svůj jasný záměr, jen témata. Ve kterých jsem se cítila sama. Odletěla jsem do teorií, nežila jsem opravdový život. Vždycky se ale našel nějaký povzbuzující moment, nejaký publikovaný článek, konference, vědomí, že jsem schopná číst špičkové odborné články v angličtině, kdežto mnoho jiných lidí ne. A to mne udržovalo na místě. Je těžké poznat, kam člověk patří a kam ne, když má jednak zvýšený práh nespokojenosti a jednak mu jde hodně věcí; ani sám neví, co je to JEHO.

Co jsem studovala, proč jsem se předtím hlásila na žurnalistiku, jak jsem vedla dvanáct let intenzivně oddíl, zlobila ve škole, chodila setrvačně do hudebky deset let hrát na violoncello a jaké další věci formovaly mou identitu v adolescenci a v dětství, to je sice důležité, ale můžu to vynechat; dalo mi to základ, ale to konkrétní klíčové vztahující se přímo k dnešku, je popsáno výše.

A DÁÁÁL?

Představovala jsem si semknutý článek s několika jásavými údernými větami, nadhození otázek do pléna a šlus. Moje identita mi to evidentně neumožňuje. Dál jsem zvědavá. Snad se nic neposere a budu mít možnost dalšího rozvíjení své upevněné identity. Pokud bude plynulé, bude to zřejmě – viz výše, ale radši už to znova nečtěte – rozvíjení pracovní identity. Pokud se něco semele, asi budu nucena k rozhodnutí pozměnit osobní identitu. Anebo to bude úplně jinak.

Jestli jste mysleli, že článek o identitě se bude týkat toho, zda se víc cítím být Češkou, Evropankou, nebo Pozemšťankou, tak musím říct, že tyto kategorie jsou pro moji identitu momentálně zcela na liščím chvostě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

153 komentářů u „Moje identita

  1. Pěkný článek. Odvážný. Vůči čtenářům i sobě, ale to je pravděpodobně součást toho všeho – další, neviditelný odstavec. V první chvíli jsem si říkal "Proč to ta Liška všechno píše?", po úplném přečtení už to vědět nepotřebuju. Napsáno je toho dost. Nejvíc v tom posledním ;-)

  2. Čau Jirko*.
    V tom posledním? No vidiš to, to si musím po sobě přečíst :)

    Jak jsem to psala, říkala jsem si několikrát, proč mi pořád do tématu identity leze téma plynutí / rozhodnutí. A proč to všechno psát, když jsem chtěla jen stručně zajásat nad identitou.

    Ale pak jsem si řekla, že si to píšu pro sebe a můžu si to pěkně sepsat posvém – ať je to čtivé pro jiné, nebo ne. I jsem si představovala, jak někdo začne číst, pak mu to už bude připadat dlouhý, lekne se, sjede dolů, aby viděl, kolik ještě zbývá, pak s tím bude chtít praštit, ale nakonec jeho oko najde nějaké slovo, co ho zaujme, a on dočte konec. Jen prostředek vynechá.

  3. není důležité kde jsme, ale kde chceme být. Vybral jsem si slovo ji. :)

  4. ad 2) Takhle jsem to přesně četl Liško :-)) akorát ten prostředek jsem si přecijen dal, nakonec.
    Nechtěl jsem moc mluvit o plynutí a rozhodnutí, pro mě je to dost ošemetné (krásné slovo) téma. V mém případě by byl tenhle odstavec hodně dlouhý, ale zatím na to nemám. Nedokážu si to srovnat (nebo spíš nechci).

    ad 3) TS – já to říkám ještě trochu jinak: "Není důležité kde jsme, ale kam/z čeho se dokážeme dostat."

  5. Úžasný – dneska tu mluvěj kluci, a ne holky! :)

    TS
    Pravda, kreslení zanedbávám. Video si musím pustit na jiném počítači (tuhle jsem si pouštěla na Spotter TV něco o Šumavě a Vimperku, protože odtud mám část předků a stále tam žije hodně příbuzných).

    Jirko*
    Třeba se s tím vypořádáš úplně jinak, než že napíšeš nějaký odstavec. Až přijde čas. Kreslení taky nic? :)

    Jo, pro ty vaše dvě věty začínající "Není důležité, kde jsme" není důležité, kde jsme.

  6. navazuje to mozna na to co si ted myslim. neni dulezite co chceme byt ale to co jsme. a dle toho co jsme (co jsem) se odviji to kde jsu. kdyz tam byt nechcu tak musim byt nekym jinym.

  7. ratko, taky si myslím.

    Ale v těch dvou větách – jsem pochopila – se zdůrazňuje právě to druhé a optimismus směrem do budoucnosti; je tam důležitá ta druhá část věty. Tak v tom případě prosim.

    Ale jinak si myslím, co ty; kdo jsem, je všechno. Všehno je v tom obsaženo.

  8. nevim proc jsem hrala na hudebni nastroj (11 let), nevim proc jsem pak hrala na kytaru, nevim proc jsem vystudovala technickou skolu (a ne psychlogii ci dejiny umeni), nevim vubec proc jsme se tvarila cely zivot sebejiste a jako vtipalek kdyz opak byl pravdou. nevim proc jsem delala leta judo (kdyz jsem byla vzdycky bazliva)
    svoji identitujsem ziskavam az jsem odkryla karty a uvolnila se. Pripustila a odhalila svetu vlastni nejistotu nejen na blogu i v realu (taky bylo me blogove obdobi dobou velkych promen z brouka pytlika na normalniho troubu) a prestala byt vtipalkem. a zacla brat to co jsem a jak jsem s humorem :o))) no proste prestala jsem se brat vazne. a tim jsem dovolila te vydesene precitlivele bytosti uvnitr aby vylezla (a vyleza porad) ven na svetlo a ukazala se mi v cele svoj zranitelnosti.
    identita neni. je jen zavoj kterym se zahalim. a kdyz ten zavoj odhrnu tak je tam takovy nejaky rosol. nebo ja nevim jak to nazvat. jo, je to takovy menavy trepavy rosol…. ktery se na vzduchu odparuje a mizi

    LIsko, tento komentar jsem napsala jeste tense pred tvoji 8. zjistuji ze vubec nevim kdo jsem. A zatimco to zjistuju tak velice rychle mizim a odparuji se. nez to zjistim tak zmizim uplne.

  9. že nevím, proč jsem něco kdysi dělala, ještě neznamená, že identita neexistuje, ne?

    Já teda vlastně vím, jak to přišlo, že jsem chodila do hudebky a vystudovala ten který obor a vdala se atd. Mně to souvisí, koresponduje s mým nastavením v té době, s mým já v té době.

  10. … jo v tom komentu 9 sama odpovídáš na některá svoje nevím… :)

  11. … a pocit, že pořád víc mizím a odpařuju se ad 9:
    pro jiné asi mizím, pro svět, moje minulost je neviditelná, ale pro mne samotnou je to naopak: pro sebe mi to dává pořád větší smysl. Teď. Třeba v budoucnu to bude naopak…

    A že moje minulost je pro ostatní neviditelná a já sama ji skoro zapomněla, to neznamená, že nespoluvytvářela svět, jaký je dnes. Nebo jsem přehnlaný optimista, co se křečovitě drží smyslu?

  12. Lisko, mam jeste jednou typisckou symbolickou vzpominku z doby sveho mladi. Trapila jsem se tim, ze jsem prazdna nadoba. Zdalo se mi, ze jsem pouze obalem a uvnitr neni nic. nevedela jsem co to je a proc. a mela jsem priserny strach ze to takhle zustane, ze zustanu uplne prazdnou nadobou. Vrhala jsem se do ruznych aktivit. Byla jsem dobrovolny darce krve (xx krat) a delala ruzne pozitivni aktivit, zkousela se chovta spravne a pak nespravne, ale menily se jen barvy nadoby a uvnitr furt prazdno.

    Teprve nedavno jsem si na to vzpomela a uveodmila si, ze jsem tou nadobou porad, ale ze jsem si ji naplnila a zklidnila se. ze nebyl dulezity tvar a barva ty nadoby. ze to bylo celou dobu uplne jedno.

  13. 12. tu dvanactku jsem necetla pred mym komentem. jako mlada jsem spoluvytvarela vnejsi svet. to jak budou veci usporadane. mene jsem spoluvytvarela vnitrni svet.
    ja vedela vzdycky ze ten vnitrni svet je pro me hrozne dulezity, tahlo me to k lidem kteri byli podobneho razeni jako ja ale nerozumela jsem jim. nedokazaal jsem navazat spojeni. tahle schopnost prichazela postupne a se zkusenostmi. asi je lhostejne jake to jsou zkusenosti, asi by to mely byt tkaove ktere me jaksi potkaji. a skrzeva tyto zkusenosti a asi i starnuti jsem navazovala spojeni se svetem zevnitr. Nezavisle na "tvaru a barve" nadoby. tenhle vnitrni svet je ted pro me rozhodujici. to je ta naplne nadoby. to co je uvnitr. uz tmm nemam prazdnotu. a doufam moc ze to tak zustane.

  14. jeste k ty pracovni identite. ta je nejpomijivejsi ze vsech. a vypari se nejdrive. nelze nic stavet na pracovni identite a ten kdo se o to pokousi tak se trapi do hlubokecho stari a umira s pocitem zneuznani.

  15. Tak co já si myslím, o identitě..že ji máme všichni a každý z nás se projevuje jedinečně. Jen za sebe..snažím se ji nikde nepotlačovar a být jaká jsem. Trochu problémy mám, když se někde necítím dobře, uvolněně,,to pak asi tomu přizpůsobím své projevy, ale hned jak to jde to místo opustím. Hodnš mi vadí, když mě něco zarazí tak, že se přestávám chovat uvolněně a přirozeně..někde to drhne.Úpně nejvíc to co ve mně je rozbalím např. před spolužačkama, s kterími ae léta scházíme. Pokud jsem někomu vadila, zvykl si a naopak.
    Jasně, že jsem správně kde jsem.. a i kdyby ne, tak jen proto, že jsem tam být chtěla a dělám co dělám..co já sama chci-chtěla. To se může v životě..životem měnit..základ čl. zůstane.
    Těžká rozhodnutí dělám nerada, ale zase pokud za nimi vidím trochu naděje a světla, pak s nadšením a ráda, s vidinou něčeho lepšího..
    Pokud se nemohu a nemohu rozhodnout, a to poměrně často, pak to vzdám a nechám být, plynout..jak se říká nechám koňovi chudákovi, protože je to známka, že skutečně nevím a vyčkávám, jak se to , či ono dál vyvine :)..a pak se rozhodnu, někdy až nečekaně rychle, protože v sobě už vím..

  16. no, je to otázka, jestli lze vubec po nekom chtit aby pochopil jedovatost a prestal s "jáčkováním" DŘÍV než si to své vysněné (a dostatecne uspokojivě individuální) "já" vybuduje.

  17. Záměrně nebudu číst komentáře jiných. Zaujala mě otázka mé vlastní identity a jak ji momentálně cítím. Upřímně: je mi jedno, kdo jsem, neumím a nechci to pojmenovávat. Klidně bych mohla být kýmkoli, uklízečkou, vrahem, vědcem ….. sousedkou, kýmkoli koho znám nebo si jeho prožívání umím představit – žít jeho pracovní i osobní život, ale asi bych se v tom necítila plně dobře, cítím se dobře v sobě, takže jsem sebou, to mi zatím vyhovuje nejvíc. Ušla jsem nějaký kus cesty a po cestě byly stromy a kytky a práce a lidi a pocity a zkušenosti….. ovlivnilo mě to, změnilo, něco ve mně se změnilo hodně, něco málo, něco jsem chtěla změnit vědomě, jiné věci se změnily skrytě … za rohem budu zas někdo jiný. Opravdu nevím, kdo jsem, jen jdu a je mi dobře. Občas, když spadnu do louže na nos, tak chvíli brečím, pak zjistím, že mi to nepomůže, zvednu se a jdu dál. Bláto časem opadá, já omoknu nebo se někde v čisté vodě vymáchám, na sluníčku vysuším … a jdu dál a "zase skáču přes kaluže".
    To je to, jak tuto otázku cítím právě teď. Jo a taky mám občanku. Jiní lidé ji na něco občas potřebují, tak ji tahám s sebou. To je moje identita pro jiné. Ale já v tom nejsem.

  18. Taky jsem se zamyslela na pojme identita.
    Vím, že na blogách je to docela módní a frekventované slovo už pár let, ale nějak mě dycky míjelo, nic ve mně nevzbuzovalo, v céři totality, pro kterou pojem identita zamrzl na té občance a dostatečně průkazném ověření totožnosti.
    Tak nějak mi i teď splývá mezi slovníkovým významem "sebeuvědomění" (čemuž jsem myslela, že rozumím, ale nějak to taky nemám potřebu řešit, asi že jsem myslela, že je samozřejmý, aby to člověk měl, když chce bejt spokojenej a na svým místě a k něčemu ostatním dobrej) a čímsi jako "opravdovost" – ale to za sje jiné oblíbené blogerské cizí slovo, autenticita. (Si pamatuju jednu, co byl imrvére zásadově autentická a tvrdě kritizovala každého, kdo se jí takový nezdál.:-))

    Ale tak nějak… asi to souvisí. Autentičnost jako předpoklad odentity. Čili kdo si lže, prd o sobě ví.

  19. Ja jsem teda bral identitu jako jmeno, pod kterym kdo vystupuje. A takovych, zvlast na netu, kazdy muze mit, kolik chce. Ale precetl jsem si, ze je to "vědomí svébytné totožnosti stálé v čase". Coz je divne, protoze, jak muze byt neco ve vedomi stale v case, kdyz se vsecko vyviji nebo spis zmatene meni stav? A stejne je to kravina, protoze totoznost = identita, a "identita je vedomi svebytne identity stale v case" uz zni magorsky.

    Tak ale kdyz se zamyslim, co bych treba na sobe mohl videt svebytne v case stale, tak asi jedine, ze se mi libi zenske. A taky takovy trochu specificky zpusob technickeho mysleni.

  20. fousku,
    to jsi odhalil pěkně, že ta definice je blbá. Určitě jsou i další – já je nezkoumala.

    17
    ore, připadá mi, že mít vybudované svoje já je základ zdravýho člověka. Pokud chce se svým já někdo "rozvázat pracovní poměr," těžko to může udělat, dokud ho nemá. Ovšem pravděpodobně pod slovem já rozumíš něco jinýho než já :-)

  21. 15 ratko
    ad "jeste k ty pracovni identite. ta je nejpomijivejsi ze vsech. a vypari se nejdrive. nelze nic stavet na pracovni identite a ten kdo se o to pokousi tak se trapi do hlubokecho stari a umira s pocitem zneuznani."

    Pracovní identita nemusí být jen ve vztahu k zaměstnání, ale i k profesi, oboru činnosti, zájmu, ve kterém konám. A to není tak pomíjivé. Samozřejmě když to srovnáváš třeba s identitou "matka," tak jo.

    A taky se to furt vyvíjí – mít identitu pracovní a změnit ji nemusí vůbec znamenat, že ji ztrácím. Naopak se mnohdy vyvíjí dál a výš :-)

  22. Lenko,
    jo, ty to vnímáš taky hodně jako změny a vývoj a možnosti, hurá.

    Ruliso,
    sebeuvědomění, jo. Osobně to sebeuvědomění mám jako něco menšího než identitu (v tom smyslu, co ji pro sebe používám jako slovo); spíš jako souhrn vlastností, možností, chování, které u sebe vnímám, takže mám reálný odhad svých možností. A teprve pak to vztahuju k práci, rodině, skupinám a to rozumím identitou.

  23. … to sebeuvědomění mi připadá jako nutný předpoklad.
    Vybavuju si, že v teenagerovském věku člověk spíš chytá ty skupiny, chce někam patřit, s něčím se identifikovat, dávat to najevo třeba oblečením, zevnějškem, ale teprve pozdějc se může skutečně cítit s nějakou skupinou spojenej, protože teprve pozdějc ví líp, kdo je. V té adolescenci je ta identita založená na povrchnějších věcech, asi. Ale v tom věku je nějak důležitá.
    – určitě jsem opomněla spoustu věcí, je to ňáký zjednodušený…

  24. srovnavam to s profesi a cinnosti zajmu. profese matka neexistuje. to neni zadna profese. toproste jejen fakt ze jsem se stala matkou (jako kdyz trava rozhodi semena) neni to nic.

    mam oci a tak se divam jak konci lide kteri se obetouji svemu zajmu a sve profesi.
    prijdou dva zakladni okamihy: prvni ze nestací okoli – to je faze kdy zjisti že ve svojiprofesi jiz nenajdou uplatneni protoze uz ostatni je predbehli ve sve dravosti a oni nedokazi drzet krok nebo metodu prodavani se a zacne utrpeni.
    TAdy pises ze to není dulezit, ze se jedna o osobni zajem.

    Dobre. Pak prijde moment, kdy zjisti, že už se nemuzou venovat sve profesi a svemu zajmu protoze jejich fyzicke a psychicke vybaveni je omezuje natolik ze nemuzou to a tamto a nakonec vubec nic a zacne utrpeni.

    Takze ano, je supr mit skvelou praci a delat ji s nadsenim. Nejsu jina, musim delat to co delam s nadsenim jinak to stoji zaprd. ale neidentifikuji se tim. to neni moje identita to nejsem ja. to je jen prace nebo vasniva cinnost. a kdyz to nepujde takhle tak to pujde jinak. je treba nechat i tuhle cast zivot plynout. jinak clovek je nestastny. kdyz nedokaze povolit.

    to nei jen priklad meho otce. to jsou priklady vudcich osobnosti ze zamestnani, i snazivcu (kteri by dychali pro sve zamestnani) kteri skoncili ze dne na den. nebo ti kterionemocneli a nemuzou dal delat to co delali. neob je srazilo auto, dostali mrtvicu, urizli jim ruku nebo maji vni krec (treba klaviristovi) tohle je vsekco zdrojem nekonecneho utrpeni kdyz se clovek identifikuje s tim co dela. kdyz to zameni za svoji identitu.

  25. ten vyvoj ano. jasne ze clovek nemuze preskocit nejakou fazi protoze se k ni jinak porad vraci. a chybi mu. treba vyvoj intenzivniho ja i s hypertrofovanym narcisismem (ja jsem supr a skvela, a umim tohle a tamto, ooo jak jsem supr) to vsecko urcite patri k vyvoji. a ten vyvoj znamena ze se dokazu od jednotlivych fazi odpoutat a opustit je na ceste k necem dalsimu – neznamemu. kdyz uz vim jak jsem supr a uzasna, a jak dokazu tohle a tamto, tak mi neprijde zatezko to vsecko opustit a nechat to byt. jako nedulezite.

  26. ja samozrejmne myslim pod ja neco uplne jineho nez ja

  27. ratko,
    díky za upřesnění.
    To je blbý, takhle přijít o pracovní identitu a být v pr-. Ale přece to je i výzva, hledání nové identity, nového programu, nových zájmů, hodnot… ; není to jen blbý být navěšen na práci a přijít o ni (teda když to neznamená i finanční krach :(

    Jít do důchodu a už nemít energii na dřívější práci je OK – vyžaduje se bilancování, změnu tempa, výběr jen pár jiných priorit, co člověk zmákne… Pokud se skutečně naplno identifikoval s prací předtím, tak snad zůstává dobrý pocit z toho, co všechno udělal a zvládnul; nemusí se soustřeďovat na pocit, že už "nic" nezvládá jako dřív. To by šel proti proudu života, neakceptoval by; a to stejně věčně nejde, to přejde.
    (Ono se mi to lehce kecá, žejo! Já vím.)

    A když přijde o dosavadní práci, pro kterou dejchal, ve věku plné síly, tak si uvědomí, že existují i jiné způsoby práce a úplně jiné hodnotné věci a lidi – a už není tak úzce vázaný a otevírá se víc možností; a tu schopnost vypořádat se s tak obří změnou pak určitě zúročí.

    (Nojo, já vím, že jsem zasr-ný optimista; hlavně když se to netýká mě, ale obecných kydů :-))

  28. Lisko 29, jo takhle jsem to myslela, to se vyviji za pochodu, hrozne rychle. Bud nasksoci na ten vlak co kolem ujizdi nebo zustane stat na nastupisti a zacne vegetit.

    A zivot ktery je spravedlivy nabizi tkaove vyzvy jak na bezicim pasu.
    Treba vemu zase sebe jako priklad (fakt blby) Rozjela jsem si uzasne skvelou karieru a jen jsem si chrochtala jak jsem sikovna a jak mi to jde, jak vsecko umim a jak me chteji, a najednou jsem lezela rozplacla na zemi uplne v tom nejnizsim patre a nikdo si o me ani kolo neoprel. Bylo mi 33 let. Kristova leta. Nejlepsi vek vyjit do sveta a neco se naucit :o) Obri zmeny jsou pozehnanim pro poznani sama sebe.

    Na druhe strane jsou lide zaniceni do sveho vedniho oboru a obetuji tomu uplne vsecko. soukromi, zaliby, zdravi, pratele a cely zivot. neptaji se jeslti je to dobre protoze tak se jim to deje a oni to prijimaji. V televizi jsem videla jeden takovy dokument s rakouskou patolozkou ktera chodi identifikovat pozustale do oblasti katastrof. a ptali se ji jaky je jei soukromy zivot. Onaukazala krasny bytecek s vyhledem na Alpy a rika: ja nemam zadny soukromy zivot. Jen obdobi releaxace abych dokazala zregenerovat mysl a byla schopna vykonavat sve zamestnani. je to moje povinnost. identifikovat mrtvoly. a budu to delat dokud toho budu schopna.

  29. Tak nějak… moc škautlek, si myslím.
    Vyhcázím z toho, že každý cizí slovo má ekvivalent v slově či sousloví českém.
    Co je tedy identita?
    Na dvě až tři slova.
    Nerozumím tomu, proč sebeuvědomění je míň. V teenagerském věku to bylo sebeuvědomování, hledání, objevování, proto i t apovrchnost, do jisté míry (ale jen do jisté míry, v mnoha ohledech bych řekla, že jsem věci brala, cítila, vnímala daleko hlouběji než později, když už jsem si je některé "přetřídila").
    Sebeuvědomění je už vědomí. Nějaká jistota, alespoň relativní a – jen dopčasně na některých pilířích stojící. Ale pokud si je člověk vědom dočasnosti těch pilířů i toho, v kterém místě je to jádro pilířů z materiálu trvanlivého, pak myslím, že dočasnost a proměnlivost nijak nevadí.

    Nejde to škatulkovat. Je to strašně prorostlo do sebe, sebeuvědomění, autenticita, vědomí trvalosti i dočasnosnosti, schopnost vidění sebe v nadhledu a v souvislostech s okolím, schopnost přiznání si i toho, co ještě vůbec vědětz nemusím…

    Prďte na to.

    Werich:
    "Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je."

    Celá podstata identity. :-))

  30. Čárky do souvětí si doplňte sami, já to zbaběle zkopírovala a nečtla. .:-)))

  31. Jasně, prdíme na to.

    Já jsem se blbě vyjádřila (a už v tu chvíli jsme to věděla:-)
    že je sebeuvědomění míň. Myslela jsem tím spíš, že je "dřív." A když ne, tak ta identita není opravdová.

  32. přečetl jsem první odstavec a ….nemám námitek,dokonce ….bych to snad i pochválil či co:-0)))
    Teď si jdu číst to další…obávám se,že to už bude horší:-)

  33. zbytečná vivisekce toho prvního odstavce.
    A to jsem to nepřečetl všechno o komentech nemluvně.

  34. "o komentech nemluvně."

    Tak tento překlep se povedl.
    To bude asi má podvědomá touha po dítěti:-0))

  35. nasla jsem tendlenc definic:
    Identita (z lat. identicus – totožný, stejný) – obecně jednota vnitřního psychického života a jednání, která bývá též nazývána autentickým bytím.

    cha, neni to lepčiĄ??

  36. P.S.
    Stejně jako Saul si myslím, že všecko, co k tomu bylo podstatné, řekla Liška už v prvním odstavci svého článku. :-)

  37. ted by me zajimal Vas nazor z druhe strany. co rozumite pod tim ze nekd ma neznamou identitu. ze si treba nekoho vemete, zjitete s nim treba 15 let a zjistite ze je nekdo uplne jiny. s jinou identitou? treba i s jinou rodinou (ditetem, zalibami, praci) je mozne mit vic tech identit?

  38. 42:
    Je!
    Ale to není problém toho člověka(i když jeho taky)je to problém váš:-0
    Jeho je to spíš zásluha,že se snaží bruslit ve svých vášních.
    Kolik ženských to dovede?:-)))

  39. Saule :)

    ratko,
    39 jo, lepší!!!
    42 no vida, změna paradigmatu v tématu identity, hurá :)

    Tihle lidi s dvojím životem jsou pro mě nepochopitelní. Na jednu stranu si říkám, že jsou asi nějak deviantní (ale nevím , jak, protože je vůbec nechápu) a na druhou stranu mě to táhne obdivovat jejich schopnost fabulace a organizace svého časoprostoru.

    Já se setkala jen s tím, že jedna kamarádka chodila s klukem (asi v devatenácti) a on jezdil na víkendy na chatu. No a po asi půl roce se ukázalo, že tam o víkendech chodí s jinou holkou. A prasklo to proto, že s tou holkou čekal dítě.

  40. no me hrozne bavilo chodit s vice kluky najednou a organizovat jednotlive casy tak aby se nesetkali. a kdyz se presto setkali (organizacni chyba) tak to nejak presvedcive a hodnoverne zduvodnit. Vlastne to byl z meho dnesniho pohledu uplne perfektni mentalni trening. urcite to nejde delat dlouhodobe, jakoze mit dve rodiny a snazit se to mit vsude dobry. ze to musi byt hrozne narocne. ale jako zkouska urcite supr.

  41. ad 43 – Taky myslím, že skoro každá. :-)
    Ale když to praskne…
    Nebo když si ona káča naivní myslí, že v rámci sdílení s partnerem ho pustí i do třinácté komnaty…
    A vůbec to nemusí být fyzicky.

  42. 46 taky mě bavilo vyzkoušet víc mužů najednou. Ale jen chvíli; to organizační bylo sice příjemně potutelné, ale každej den převlíkat povlečení celej život, koho by to bavilo :-)))

  43. … krom toho byla moje identita stále jedna stejná. Identita té, co chce vyzkoušet víc milenců. Žádná lež.

  44. 51. poučne je to co zažiješ sam. Historky z vypraveni jsou ti k nicemu :o)

  45. ze vy jako identitu myslite spis ztotozneni nez totoznost!Jako aby clovek veril tomu, co dela a cim je. A kdyz ne, tak aby si aspon umel zduvodnit, proc to tak musi byt.

    co se toho druheho tyce, tak mam pocit, jestli zrovna sebeuvedomeni, ktere mame mit navic proti zviratum nemame naopak namin, jako nadbytecnou komplikaci. No nezilo by se lip, nepremyslet furt nad sebou? Nebo spis mi vadi pomerovani se, pripasovavani se k nejakemu slovu, terminu. Tj. rekneme si slovo, napriklad "autenticita" a pak furt premyslime, jestli to co delame je autenticke nebo ne.

  46. Co se týče dvou identit mužů (často o sobě ty rodiny i vědí a dělají jakoby nic), sice to není ideální, ale nemohu se ubránit obdivu k těm mužům. Někdo zvládne jen tak tak jednu rodinu, jednu manželku, velmi často ani to ne ….. a oni hned dvě. A na velmi dobré úrovni, jinak by je ty ženy i s dětmi opustily.
    Ti muži musejí mít široký záběr v té autenticitě. Mohu být dvěma lidmi najednou. A mnozí z nás nedokážeme být pořádně ani jedním.
    Měla jsem jednu dobu také paralelní vztah mimo manželství. Jenže mě to citově trhalo na kusy. Na jednu stranu povinnost a manžela jsem v té době měla dost ráda, na druhé straně člověk, pro kterého jsem se narodila a kterého jsem milovala poprvé v životě do morku kostí – a teď jak z toho ven, když jsem neměla zkušenosti, jaké mám teď?(Nevěděla jsem, že se kvůli tomu mohu rozvést.) Lhala jsem, jak když tiskne, ale jako lež mi to nepřipadalo (jéžiš, někdy to byly tak nepravděpodobně hovadiny), chránila jsem city a klid manžela. Tedy myslela jsem, že to dělám.
    Nedokázala jsem být dvěma ženami.
    A seděli jsme třeba u snídaně a já nevěděla, zda sedím s manželem nebo s Ním, jejich tváře se mi úplně prolínaly, byla to fakt schíza. Až když manžel promluvil, ostře jsem zjistila, jak moc se liší.
    Dnes po prvním náznaku zájmu o jiného muže mám chuť běžet za Méhosrdcešampiónem, povědět mu, že jsem se vůbec podívala na někoho jiného a říct mu, že to nic není. Anebo naopak: tenhle je pro mě dost přitažlivý, teď se mi věnuj, ať nezaváhám. (Protože je to vztah hodně na dálku a s komplikacemi, má to své oprávnění.)
    Ale tu dvojkolejnost už bych neustála a nechtěla zažít. Navíc jsem se "zprůhlednila", co na srdci, to na jazyku, to i ve tváři. Každé hnutí mysli je na mě hodně znát. Takže já už musím být hodně upřímná, ať už chci nebo nechci. Asi to s identitou dost souvisí. Necítit se s lidmi jinak než sám se sebou.

  47. [41] ru, jo, taky si myslím, že v prvním odstavečku je to celý.
    Jo, ten zbytek je ten typ textu, co si píšu pro sebe jako záznam. Abych až budu v pr- se mohla koukat, jak jsem byla kdysi krááásně spokojená se sebou :-))

    [51] ááá,
    že by nějaký moralistní strunka? Nebo ne? U tebe Liška nikdy neví.

    53
    Joo, první odstavec.

    Joo, dobrý návrh, druhý odstavec.
    Mně připadá, že v poslední době už nepřemýšlím nad sebou, ale spíš jen tak v sobě, v klidu, kde venkovní termíny jsou celkem fuk. Používám si je podle svýho a totéž očekávám od jiných. Pak když se to sejde, buď se na to můžem vykašlat, nebo se podělit o svůj "slovník" pojmů.

  48. 54 Lenko,
    no to je zajímavý! Tak ty jsi taky měla obdobíčko lhaní za účelem ochránit manžela! Do čeho všeho člověk musí skočit, aby pak měl svou krásnou identitu :-))

    Mně se ale nikdy ti dva neprolínali. Třeba to teprve přijde; už je nevídám ani jednoho, to se snáz prolnou :-).

    Jo, dvojí život už nebrat, jednou stačilo. A na mně je taky všechno poznat, jsem průhledná, moc spontánní. Ovšem když se chce (protože jinak nelze), tak i to jde :(

  49. Lenko, zajimalo by me jak se to vyvinulo s tim co jsi ho milovala do morku kosti a pro ktereho jsi se narodila. Milujes ho porad stejne?

  50. ááá ze by nafukovani pojmu identita dle potreby ?

  51. kdyz prohlasis identitu za nekonecnou, budes nenapadnutelna :-)

  52. ad 56: Liško, jak to myslíš, s tou krásnou identitou? To jsem nepochopila, jak to myslíš. Mou snahou bylo ublížit co nejméně. Nějaká identita mi byla celkem fuk.

    ad 57: Ratko, mnohem víc! Zraleji. Za ta léta jsme se několikrát násilně odpoutali, abychom si řekli, že vnější podmínky jsou natolik nepříznivé, že …… a pak jsme se znovu setkali za mnohem horších podmínek a znovu a znovu. Pořád nám to za to stojí, i když je třeba vychovat na druhé straně malé děti atd. atd. Vyměnili jsme si role.
    Nejbližší možné soužití – v domově důchodců tak předpokládám. Doufám, že se aspoň dostaneme do stejného a komůrky nám dají blízko sebe. A možná taky ne.

  53. rozumim Lenko a díky. Spouste vecí ted už rozmim lip.
    Milujes zenatého muže s detmi. Je to krásný platonický vztah, který Ti pokrývá plně tvoji potřebu milovat. Nepotřebuješ nějakého uchrchlaného chlapa v posraných trenkách ve své posteli co furt něco chce :o)) To je pak realita. Láska na dálku umožnuje si ponechat sny a nerozbijet je o denodenni stereotyp soužití.

  54. moralismus je jen brzdou v poznani a vnitrniho vyvoje.
    kdyz neco neudelam proto ze se to nedela a je to nemorální, tak si lzu do kapsy. to neni moje rozhodnuti, to je cizi vnejší naučené rozhodnutí. A to je špatně. to je cizí rozhodnutí nikoliv moje. to je cizí cesta. cesta někoho jiného. to je brzda, to je zed. Každy musí projít "ulickou hanby a bezpodmíněného jednání" pokud se chce dostat za zed. jít za svým hlasem a ridit se jen a pouze vnitrnim hlasem. sebou. nicim jinym.

    jinak zustane stat před zdí a zabední se. vse lze odpustit. uplne vše. protože odpuštění neexistuje. Existuje jen bezpodmíněné přijímání toho co zrovna je. tam odpuštění nemá místo. bud jdu nebo stojím. buď žiju a hybu se nebo jsu chycena v zamrzlé strukture. v pasti.

  55. a 61: nerozumíš Ratko. Ten vztah platonický není. Taky je to soužití, i když na jiné úrovni. Zdravotní problémy řešíme pouze spolu, řešíme děti, protože tam mám spoustu nástrojů a zkušeností, pracovní problémy obou, citové věci, duchovní věci ….. A nemůže být vždycky happy, když jde o ukradené chvíle. Bývá velmi unavený, někdy naštvaný, někdy bolavý …. takže normálně. Stejně jako já. Taky je nespolehlivý vzhledem k okolnostem a špatně se s ním manipuluje.
    A nijak zvlášť mě to neuspokojuje, samozřejmě. Ale je to pořád lepší než žít běžný život s někým jiným. Ještě pořád jo. Rozhoduji se každý den.
    Dál bych to nerozebírala.

  56. 58, 59 ore
    se vztahuje k čemu?
    Jestli to má být jedovatá odveta za [51], tak upozorňuju, že to byla otázka, ne žádný odsudek

    60 Lenko
    jsem myslela tu současnou Tebe, potom, teď.

  57. Lenko, ja to mylne vztahovala k původní informaci ze nemáš ráda sex. jinak chápu. pokud budes furt zamilovaná do nej stejne nikdo jiny neprijde.

  58. samozrejmne ze ááá od meho jacka je jedovatejsi nez od tveho.

    ale privedlas mne na myslenku, ze kdyz uz teda nekdo ma tak pruzne meze pro sebe, tak jestli je dokaze mit stejne pruzne i pro ostatni…

  59. ore,
    co je teď "jack"??
    A jaké pružné meze, kde, nevím, čeho se to týká.

    Jestli se bavíme o pocitu, že vnímám, že moje identita je teď pevnější než dřív, jaké meze, jaká pružnost? Že se měním? No jasně, aby ne, jiní lidi taky tu se cítí být víc zaměřeni na studium, pak třeba rodinu, pak nebo paralelně s tím na práci, pak zase jiným způsobem… prostě nechápu otázku. Ještě jsi ji zcela nepoložil tak, aby měla svou identitu :)

  60. … nebo se snad ptáš, jestli mi vadilo v době, kdy jsem sama měla víc milenců, že ti milenci šukaj i s jinýma holkama? Na, samozřejmě mi to nevadí – jsou to přece milenci. Na to se jich neptám, není to moje věc, ale jejich. Kdyby to byl někdo, kdo se mnou chodí nebo žije nebo je můj manžel, je to úplně jiná věc; pak se mě to může týkat (ale nemusí, záleží na dohodě toho páru).

  61. jáčka :-)
    pružná mi přišla 49. šup a vejdou se dvě.

  62. byt milenkou muze prinaset poteseni pro zeny s mensim sebevedomim. Veri, ze jejich milenec je ocenuje mnohem vic nez vlastni manzelku. Ze je jeji postaveni vys nez manzelky, s kterou milenec setrvava z pocitu zodpovednosti k ni a k detem. (on je tak charakterni po vsech strankach) ehm :o/

    takhle si to ta zena vylozi a setrvava dobrovolne v roli te druhe. ve vire ze ji jeji milenec miluje. je to jine tema, ale zajimave :o)

  63. 71. urcite by mi vadilo, kdybych muj muz se mnou setrvaval ze soucitu a z pocitu odpovednosti. nebo dokonce z vypocitavosti a ze strachu aby nebyl narusen jeho vztah k detem.
    Byla bych radeji kdyby mi rekl jak to je. Kdyby mi dal svobodu a ja bych mu za odmenu vytvorila dobre prostredi pro kontakt s detmi. z vdecnosti.

  64. ad 60: Upozornění: tento komentář je nevhodný pro rigidně věřící.
    No, Liško, "Do čeho všeho člověk musí skočit, aby pak měl svou krásnou identitu." Moc tomu pořád nerozumím. Předtím a teď. No to je vývoj. Každého a ve všem. V minulosti jsem i zabíjela, automaticky a bezcitně. Teda ne v tomhle životě. Jako válečník. A pak jsem zas v dalším životě hulákala na pranýři "nezabíjejte lidi, není to boží zákon", ačkoli jsem věděla, že mě za to setnou hlavičku. Sťali. Ale já jsem pořád tady a po několika stoletích byl trest smrti zrušen. To je hezký. To je pěknej vývoj. Na identitu kašlu, už jsem byla tolika identitami ……

  65. ad 71: No jo, ale všechny ženy nejsou jako ty, Ratko. Víš, kolik manželství je jenom formálních? Kvůli dětem, ze soucitu, kvůli majetku, který je špatně dělitelný, z pohodlnosti a zvyku, kvůli společenskému postavení, ze strachu a neschopnosti si představit život po rozchodu, ze strachu z ekonomické ztráty, ze strachu, že je rodina a přátelé odsoudí ……. jééjda.

  66. 73. ja vim Lenko, snad to nevyznelo jakoze je to spatne. kdybych byla ve stejne situaci a treba zjistila az v duchodu ze muj muz mel paralelne jeste jeden vztah tak bych to taky musela akceptovat. proste to tak je. jsou ruzne vztahy a ruzne zpusoby souziti. co cloveka potka to ho potka. a je fajn kdyz ho potkaji i hezke veci a on si je hycka jako vzacny poklad.
    takze ti Lenko rozumim. nelze zastavit reku ktera tece a nelze drzet muze ktery davno odesel (uvnitr). zdanlive vypada ze je tady a ve skutecnosti zde neni.

  67. ore [69]
    a, teď jsem po dlouhém utrpení pochopila to jack alias jáčko :-))) Moje "slovníky" a myšlenky fakt lítaj úplně jinak než tvoje, to je už snad pravidlo, doprčic, kdy my se herdek domluvíme na první pokus :-)

    jo pružná 49 – OK, a co? Na tom se nedá nic vysvětlovat – prostě jsem byla předtím do třiceti monogamní – monoandrynní lépeřečeno – a zrovna v tomhle období, kdy jsem se konečně vzpamatovala z rozvodu a rozchodu s dalším partnerem a se stěhováním, potřebovala jsem vyzkoušet jiné styly, například víc milenců paralelně. To už jsem psala rovnou v článku. Tak jsem to vyzkoušela a je to. Následuje další období a další výzvy jiného druhu. CXo je na tom? Takhle žije skoro každej, akorát ty "výzvy" jsou něco jinýho, třeba stáří nebo vydržet dál s manželkou, i když je to dřina, … atd.

  68. Lenko [72] to je ideální pojetí.
    Akorát mám dotaz, který se mi už párkrát vynořil:
    Není to demotivující, vědět, že tohle jsem podělal a už je to ztracený, ale mám spoustu příštích životů na to, abych na tom zapracoval? Že jako tenhle život už hodím do žita nebo žiju jen tak pro nic a říkám si: příště, teď nic nemusím, klídek.

    ratko [70]
    jo, to byl můj případ. Se ženatým už nikdy. Never ever. Mně to za to nestojí. Tehdy jsem měla opačný názor.

  69. taky uz ne :o) jenze kdyz v tom clovek sedi tak se mu to zda uplne idealni reseni. a asi taky je v dany moment.

  70. Leni, nevím, nějak se mi ti chce určitě nejen za sebe poděkovat, žes napsala, cos napsala..zrovn ty..třeba proto, že nikdo snad není jen a jen klaďas..vlastně to píšu blbě..nikdo nevíme do jaké situace nás okolnosti dostanou a jestli mu vždy půjde zůstat tím, kdo chce jednat podle svých zásad..a přesto..

  71. ad 76: To je divný hodit život do žita. Tomu moc nerozumím. Chápu sebevrahy, pro ty je život tak těžký, že se ho chtějí zbavit, ale jak hodit život do žita? To je jako umřít zaživa. Nebo se trápit. Anebo s tím problémem něco udělat. Takže něco s problémem udělat se vždycky vyplatí. A když schovám problém pod koberec, tak on mi tam zahnije a nabobtná. Většinou mě něco přitlačí ke zdi – problém se promítne do těla jako nemoc nebo se situace tak zhorší, že to prostě budu muset řešit. To je zákon vývoje. Dyk si o tom povídáme.
    No a pak ten další život vyplývá z toho předchozího, takže když jsem tady něco nedotáhl, dostanu to na talíř znovu a znovu a znovu a čím dál tím jasněji, dokud to nevyřeším. Tak má cenu se potýkat s problémem dalších deset životů nebo se ho snažit vyřešit rovnou?
    Právě vědomí reinkarnace nedává možnost úniku. Takže motivace k řešení narůstá. (Bible: "Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.") Není jiné cesty než se zdokonalovat, zákon vývoje, Boží přitažlivost, dalo by se říci. Jen máme možnost volby jak, kudy a jak dlouho nám to bude trvat. Špatné volby znamenají utrpení, takže chce-li se někdo trápit, klidně může. Je to asi taková politika, jako když se bojím dezinfence a tak nechávám ránu hnisat dál a dál. Nicméně máme svobodnou volbu.

  72. ad 78,79: Proč mi děkuješ, Anino??? Nevím o ničem záslužném, co bych sem napsala. :-) Zásady? No jistě, zásady. Ale ty si tvoříme za pochodu a životem je prověřujeme. Muž, o kterém je řeč např. měl stejné zásady jako já, čili nemilovat se s nikým, koho nemiluje. Jenomže pak byl dlouho sám a tak …. A pak najendou ta žena byla těhotná a on ze zásady čestný si ji vzal a snažil se s ní žít, jak nejlépe dovedl a snaží se dál. Jenomže teď už má z toho zdravotní potíže, nejsou si nijak blízcí, hádají se. Ona za to taky nějak zvlášť nemůže, taky se jistě snažila a snaží. Oba jsou dobří rodiče, oba se na děti upnuli, baví se víceméně jen o tom, co je pro ně a pro domácnost potřeba. Je snad logické, že on hledá city jinde, ona nevím. Z mé strany jsem to napsala výše. Kdo je v té situaci lump? Nikdo. Kdo klaďas? Nikdo. Prostě je to takhle rozehrané a čert aby se vyznal, jak to vyřešit co nejlépe. Aby se všem ublížilo co nejméně, nejméně dětem, přirozeně.
    Ano, každý případ je jiný.

  73. Lenko, souhlas..někdy člověk snad žije, jen aby..a ne aby žil opravdově. Tím myslím ve všem, aby s tím pohnul, jedno teď kdo..a s čím. Nepitvám tebe..tak všeobecně, to myslím..
    Je to škoda, ale takový je život, že ne každému vše vyjde.
    A nebo tak, říká se, že každý je strojvůdcem :) svého života. A nechce stát u semaforu na oranžovou, natož na červenou..
    Ví, že chce jet na zelenou..no někdy ji přehlídne, jindy jede na červenou ani neví jak.. a co ho to napadlo..no oranžová je snad nejhorší..pokud se na ní čeká příliš dlouho..

  74. ad 82: Moc tvému semaforu nerozumím, Ani. Život přece nejsou koleje. Já jsem životní rváč. Když mi dají závoru, objedu to jinudy, když mi tam postaví zeď, snažím se ji rozbořit, přelézt. Když mi dají koleje, já se je snažím předělat tam, kam chci já. Nebo budu klidně tlačit lokomotivu po poli. Ale nevzdám se svých (někdy pitomých, uznávám) ideálů a představ o tom, jak ten život má vypadat. Někdo toho blázna prostě dělat musí. :-)

  75. Lenko, jj. to máš pravdu..uvědomuji si, že jsem tam ještě chěla napsat a nenapsala :), že prostě každý není vždy dobrým strojvůdcem, a taky nemusí být lump, jen se delší dobu snaží ten vlak uřídit..:))

  76. Zaujalo mě, jak s tématem dvojí identity automaticky všichni spojují jedině milenku/milence. :-)

  77. ad 86: Tam se stočila řeč po komentáři 42.
    Jaká ještě jiná dvojí identita tam naskakuje tobě?

  78. Agent CIA, bývalý či nájemný vrah, slavný spisovatel píšící pod pseudonymem, transvestita…

  79. ad 89: Agentiů CIA moc neznám, ale třeba film Pravdivé lži se mi dost líbil! Vrahů taky naštěstí moc neznám. Slavných spisovatelů píšících pod pseudonymem je celá blogosféra. To je ta samá identita, akorát tam máš jiné jméno, ne?
    Transvestitu taky osobně neznám, akorát z televize. Tak o těch věcech ani nemohu psát, když jsou mi vzdálené a osobně se mě netýkají.
    Je tu někdo transvestita nebo se někdo nenechal náhodou předělat z muže na ženu či naopak? To muselo být těžké ….. žít v cizím těle, asi si každý dokážeme představit.
    Ale zase co o tom psát, když o tom víme prdlajs. Kdežto problémy, o kterých jsme psali výše, jsou nám blízké.

  80. rozumim Anine jak to mysli s temi semafory, proste nektere veci se nedelaji protoze clovek ma zabrany ublížit jinym lidem. a zustane stát ve vyčkávací pozici nebo dokonce uplně vzpříčen tam kde by překročil hranicu bolesti toho druhého.

    Neznam moc páru s otevřeným vztahem, kde by se partneri dohodli že budou společne vychovávat díte a zároven se citove vyžijou někde jinde. Proste že si pořidí každý milence a budou si je tolerovat. VEtsinou to dela jen jeden a to tajne, přičemž udržuje v nevedomosti toho druheho partnera. Tohle není moc dobrá varianta. Protoze jeden ma oboje (zázemí i milence) a ten druhý je ten vůl. nekdy tuhle situaci milenka vycítí a ze vztahu vycouvá.

    Když se partneri domluví že zustanou spolu, že si budou pomáhat a zároveň že budou mít oba milence tak je vse v porádku. jenže vetsinou ten podvádený to neustoji i když simyslí že to ustojí. neunese to. nejaká ješitnost nebo co.
    proto je velice složité zde nalezt zlatou střední cestu, aby nezůstala po človeku jen spálená zeme a krvavá čára. zde pak nastupuje ten semafor. odkud pokud. vedome ublizovat nechce nikdo.

  81. Agent siajej ani neni potreba byt. Me uplne staci, ze mam za hodinu poradu, kde se budu snazit predvadet identitu zodpovedneho, cilevedomeho, pracoviteho a organizacne schopneho zamestnance. :-)

  82. 92. tohle funguje ale taky pouze dočasně. než člověka prokouknou a odhalí jeho pravou identitu. mohu potvrdit :o)

  83. Lenko [80] o reinkarnacích,
    aha, dík; potřebovala jsem vědět, jaké to je z první ruky. Dobrý!

    [77]ratko, ad milenka ženatého
    jojo, to jo.
    A je to náročný.

  84. Mr. and Mrs. Smiths byly takové pěkné agentské identity.

  85. Ad 70- 76: Ženatý/vdanou lze, ale s plným vědomím, že je tam partnerská láska i k další osobě. Protože ona tam je vždy a pokud není vztah oboustranně otevřený (a někdy i když je) a existuje snaha- setrvání, tak má velkou šanci se plně obnovit. Třebas i "jenom" na ten důchod. Nemyslím, že je to vždy pojímané jak ty píšeš ratko. Někdy je to i o tom výjimečném setkání, či běžné lásce. Ostatně "milovati jednu/jednoho budeš" je jenom společenský úzus, nic víc.
    Ve chvíli, kdy tam nastoupí pocit- och miluje mne, s ní je kvůli dětem a bla bla, tak je to ovšem v prde*li, pane Hrábě. To o lásce není.

  86. Planeto, nevim ted zcela na co jsi reagovala. jak to pojimam ja? nevím co máš na mysli.

    kdyz nekdo setrvava v mileneckém vztahu dlouhodobe a vedome se svoji zakonitou partnerkou a zaroven i s milenkou. a jeden z partneru to tom neví. Co to je?

    V tom je ta docasnot vyhodneho svazku i manzelka i milenka. Vetsinou je to prechodny stav, tak jak pise Aninka. je to stav vyckávací na který pak navazuje nejake finále a rozuzleni. Ve filmu to vetsinou konci smrtí vsech zucastnených :o)

  87. aha, mozna jsi to myslela ltak, ze milenka plne akceptuje ze jeji milenec ma jeste zakonitou manzelku. Jenze to ma hacek. FAkticky kazda milenka si mysli ze manzel je se svoji zakonitou manzelkou z ohleduplnosti. Ze je s ni z pocitu zodpovednosti (kvuli detem nebo ze soucitu)

    Proste si ho prikrasli dle sve fantazie a uspokoji si skrzeva nej svoje emocionální potreby. kdyby si o nem myslela ze je falesny sobecky lump, tak by to asi u ni tako dobre nefugovalo.
    Ryzost vztahu se skutecne projevi az pri otevrenych kartach. kdyz se priznaji barvy. JInak je to James Bond s adrenalinovym nabojem, hromadou tajnosti a spoustou fantazie.

  88. To mi přijde, ratko, jako kdybys řekla, že všechny ženy jsou fakticky stejné. Podle mě to tak není a některé (uznávám, že spíš asi výjimečně) milenky ten nadhled mají a prostě vědí, že ten muž jest zkrátka polygamník a manželka nejspíš prima paní :D.

  89. ad 99: Hele a co obráceně? Já znám důvěrně tu obrácenou stranu. Můžu zodpovědně říct, že manžela jsem měla v té době ráda a nechtěla mu ublížit, sex s ním sice probíhal ale jenom z povinnosti, aby na nic nepřišel, ale nic příjemného v tom nebylo. Skutečně jsem milovala toho druhého. To byl můj skutečný partner. Kdyby řekl rozveď se, tak bych to udělala, ale on byl stejně pitomý jako já a myslela si, že když jednoho manžela už mám, že nemá právo si o mě říct. Kdybychom měli děti, tak bych si taky nedovolila se rozvést, ale to neznamená, že bych toho druhého nemilovala a neutíkala za ním každou volnou chviličku, ale to nemám vyzkoušené.

  90. Planetko, neříkám že jsou všecky ženy stejné. MIlenky s nadhledem asi nepředpokládají že jejich ženatý partner s nimi zůstane celý život až do důchodu. asi to není důžité.

    On je i ten partnerský pomíjivý pokud neproroste do vztahu kamarádského (prima paní). Kamarádi drží spolu i v těžkých dobách :o)) Dnes se spousta lidí rozvádí. Nedrží je spolu ani deti a ani kamarádstvi.
    Neveřím že muž je větší polygamik než žena. není to pravda.

  91. tedy bych urcite nechala vecem volny pruběh a otevřela karty. milenkám by melo byt umožneno aby se svými partnery zacaly žít jako jejich manželky se všemi starostmi a povinnostmi manželky a manželky by si měly najít milence ajit svoji cestou. Pak se kolo osudu otáčí směrem jak má a každy dostane to co si zaslouží.

  92. Kždp milenecká pozice nahrává zvýšenému napětí jak v přitažlivosti, tak v intimitě duševní a to zejména pokud je utajená "oficiálnímu" partnerovi (prostě antický drama hadr), který je hluboce a fakt řeknu v uvozovkách i velmi podle znevýhodněn.

    Možná, kdyby tvůj partner manželce řekl, hele je tu ještě jedna dáma, najednou by koukal, co má doma za skutečnou "soulmate" a samotného by ho řízlo do hlavy, že to fakt není dětma, proč setrvává a proč má bordel v životě. A stejně tak kdysi s tvým manželem. Anebo taky ne a vo tom to je- aspoň by bylo jasno:).

    Jinak s ratkou nesouhlasím, osudy jsou někdy klikatý a znám páry, co se potkaly, když "neměly". A jsou spolu a konečně spokojení a šťastní. Znám i uvědomělé milenky/milence a uvědomělé nevěrnice/nevěrníky, co ví co chtějí a neploncají se zahaleni v mlze nevyřčených vět a fantazií.

  93. Tu 104 jsme psala a neviděla ratčiny poslední komenty, protože v těch jsme si to asi vyjasnily a rozpor není.

  94. 70: "byt milenkou muze prinaset poteseni pro zeny s mensim sebevedomim"
    to uz jsem slysel nekolikrat, povida se to. Ale podle me je to blbost. Protoze zeny, o kterych vim, ze jsou nebo nekdy byly milenkou bych za "s mensim sebevedomim" urcite neoznacil. Nektere spis naopak.

  95. 108 nojo blbost, ono to muze byt i naopak. to jsem asi rekla fakt blbost. protoze to muze byt i suverenni sebejista pani. asi jsem mela spis na mysli ze vyrovnana osobnost si proste roli milenky otce rodiny nevybira. ze tam to puzeni vstupovat do cizi rodiny asi neni.
    teda bavim se o milenkach ve smyslu velka tajna laska hodneho tatky .

  96. 108, 109
    taky je to asi různý. U sebe bych se přikláněla, že jsem tehdy nižší sebevědomí měla – resp. spíš v době předtím. Ve chvíli, kdy to pominulo, kdy jsem se rozkoukala, kdy už jsem měla možnost se rozkoukat a vidět, že sebevědomí můžu mít, tak jsem právě se stala milenkou, abych si vynahradila, co jsem neměla předtím. Troufla jsem si skočit do něčeho "nemorálního", do něčeho hodně riskantního; což jsem předtím nedělala.

  97. … a vzít to na sebe, podstoupit to se vším všudy, mít zodpovědnost; což znamená být svobodnej a svobodně jednat. To jsem udělala. A to nedělaj li¨di s malým sebevědomím, naopak. Já to udělala jako kontrast k tomu, jaká jsem byla chudák hodná sešněrovaná vysěšená předtím :)

  98. Lenko, 90, a nemyslíš, že by bylo blbé, kdyby se nositel některé z vyjmenovaných tajných druhých identit pod článkem zaradoval a nadšeně se tu o ni s ostatními podělil? :-))

    Zatímco k milenci či milence se přizná kdekdo…
    To je taková druhá identita naprd. Spíš ani není.
    To by musel skutečně ten někdo žít dvojí život, de facto ilegálně.

  99. 109 – Radko, a jak víš, že pořídit si ženatého milence je puzení vstupovat do cizí rodiny? :-)
    Co když je to pouze puzení mít chlapa, s kterým je mi fajn, ale kterýmu nebudu muset prát ponožky a mám u něj jistotu, že to po mně ani nebude chtít a že se mi nebude chtít cpát do kvartýru natrvalo? Čili že se ho budu moct zas pěkně nekomplikovaně zbavit, až na něj nebudu mít náladu či čas? :-)

    (Ich-formu berte pouze jako umělecký prostředek, prosím. :-)))

  100. Ad Liška – přidám se.
    Milence jsem si pořídila až poté, co mi sebevědomí stouplo natolik, že jsem skončila s manželem.

    Ale vlastně je to zvláštní – kdybych měla ideální manželství, zůstala bych na manželovi závislá, v pocitu, že musím dělat všecko tak, aby mu to nevadilo, aby se mu to líbilo, aby se nezlobil, aby mě měl rád, aby aby aby…
    Jen díky tomu, že to dřelo víc a víc a nakonec moc, jsem z tohohle všeho vyrostla.
    Vlastně mu musím bejt za ten krach vztahu vděčná! :o)

    Jo, i takhle lidi spolu vlastně rostou…

  101. 113 no jasne , takhle urcite ano. dyt prosto si ty baby ty milence hledaji. teda alepson takhle si to myslim.

    to tema bylo spise o tech vernych milenkach az za hrob. co teda cekaji zalaskovane az se teda sporadany otec rozhodne opustit nemilovanou zenu nebo tak nejak.

    Ted jsi mi to Ru zamotoala :o) ja znam takje jen tu sortu tech kratkodobych :o)) co se teda moc vazat nechteji.
    ale jak zacala Lenka s tou verzi zamilovane milenky tak jsem nad tim zacala premyslet. co to je. to moc neznam.

  102. ono to zacalo trochu jinak a to velkou laskou az do duchodu. tahle verze me dost zaujala.
    urdzovat paralelni vztah proste nafurt, porad. navzdycky. jako jedinou moznou variantu.

    to o ty zavisloti na manzelovi, aby byl rad a nezlobil se uz s tim moc nesouvisi. Kdyz budu mit milence, tak prece podstrojim trochu manzelovi a by se zas tak moc nezlobil. Mohl by me zabit. ale vubec by me nenapadlo to takhle delat cely zivot! to je na palicu :o/

  103. No právě, to je zas varianta, co je cizí mně. Nehraju to na jednu stranu, abych si mohla užít s druhou. Když něco chci, tak to chci a vím proč a taky to řeknu. A chci to třeba proto, že něco jinýho už nechci. Což taky řeknu.
    Je to v podstatě lenost namáhat se něco hrát.
    Podstrojuju dycky jenom jednomu. :-)

    Paralelní celoživotní vztah znám taky z okolí svých přátel. Žena cca stejně stará jako já, celoživotně oddaná ženatému milenci, jejímu prvnímu a poslednímu milenci, s nímž má i dítě. On – podle mínění mého i mnoha jiných naprostý slaboch a zbabělec. Ona – nehodlající na stavu věcí nic měnit. Jako slepá. Pořád v něj věřící.

  104. A eště mě napadlo, co ty nezávislý milenky, co tuhle formu vztahu taky chtějí udržet až do důchodu? Sioce nezaláskovaný naivně, ale zaláskovaný natolik, že odkládacího milence měnit nechtějí, chtějí mít jen toho jednoho?

    Taky znám…
    Ted aznala jsem, paní už je v důchodu a pán po smrti. Ale dlouho to takhle vedli. I po jeho rozvodu v důchodovém věku se jenom navštěvovali, vedli paralelní vztah i bez paralely.

  105. 117. no me prave taky. proto jse se ji tak chytla a obracim to nevericne ze vsech stran.
    je takova dlouhodoba milenecka vernost necim extra? proste se v tom jen tak nimram. nehledoj v tom Ru nic seriozniho :o) nemyslim si ze je dlouhodoby milenecky vztah nejak vic mravnejsi a vic od srdce nez kratkodoby.

    Kratkodoby asi ublizi min. vsem zucastnenym. teda pokud se hraje s falesnymi kartami, coz se vetsinou hraje.

  106. 118. jo, ano. napadlo me ze ten podvadeny si za to vlastne muze sam. ze to je jeho problem. (asi) ze byl uplne blbej pokud mu to vadilo a neresil to.

  107. 120 falesne karty jsou, ze manzel predstira manzelce ze ji ma rad a ze mu zalezi na spolecne budoucnosti. Ze ji slibuje neco co uz davno vi ze nesplni, ze ji nechava v bludu.
    nebo naopak slibuje neco milence co nesplni a nechava ji v bludu – hraje s falesnyma kartama.
    TAky jsou falsnekarty, kdyz treba pritlekyne manzelky chodi s manzelem predstira pratelstvi, ktere neni.
    Taky jsou pripady, kdy vsichni vedi ze dotycny je podvaden s jejich spolecnou znamou a jediny kdo to nevi je podvadeny manzel. Takhle to muze bezet nekolik let. Uznavam, ze tohle by mel prekousnout kazdy kdo ma zdrave sebevedommi ale nekdo se treba i obesi (blbec)

  108. naprosta vetsina vtahu prochazi v urcitem obdobi krizi, nejsu zadny moralista. ale po urcite dobe dojde k navazani pratelstvi a duvery ve vztahu. ti dva lide si zacnou verit. A kdyz jeden z nich chce vystoupit, tak by to mel proste rict. nemel by toho druheho tahat za nos. n adruhe strane si rikam , ze je to i chyba toho kdo veri.
    jasne ze ten druhy nam nepatri. ze si muze delat co chce. Ale vedomi ze ten druhy byl dva dny u milenky a ted teda bude zase u me, moc duveru nevzbuzuje. To je pak spise kamaradstvi nez nejaky eroticky vztah.

  109. Mě zaujala věta, že krátkodobý (mimomanželský vztah) asi ublíží míň všem zúčastněným, teda pokud se hraje s falešnýma kartama.

    A co když se hraje pravýma kartama?
    Co když chlap svou manželku miluje, opustitz ji nechce, ale prostě má svou představu, jak si od ponorkové nemoci odpomáhat? K čemuž mu dopomáhej… třeba kamarádka. S vědomím oné relaxační krátkodobosti na obou aktivně zúčastněných stranách.

  110. abych to teda nejak uzavrela. nejde ani tak o to jestli ten druhy zanasi nebo ne. kdyby to delal tajne a ja o tom nevedela tak cert to ber. delal to kvuli me aby me nezranil

    Spise by me mrzelo kdyby cekal az otrcim kopyta aby byl konecne svobodny a mohl jit za hlasem sveho srdce. ze ja byla tim bremenem. jezkovy voci, to by me mrzelo. protoze byt nekomu na obtiz a omezovat ho v jeho stesti, je hrozna vina. to je hrich.

  111. 124 hehe, ktera z tech karet je falesna? zadna. dyt je tam od pocatku dobry umysl, prezit ponorkovou nemoc. nezblaznit se a byt furt pro vsechny pritomne k uzitku.

  112. vlastne uz tou 125 jsem ti odpovedela. cert to ber. proste nekdy male "zlo" zabrani vetsimu neboli nezapominat na prevenci tj. cistou mysl :o) uz musim bezet.

  113. 125
    brrr :)
    To bych taky nechtěla, být takové břemeno – jenže kdybych nic netušila, tak bych nebyla břemeno, nevěděla bych o tom. A kdybych tušila, tak bych taky nebyla břemeno – protože buď bych to akceptovala a zařídila se po svém, anebo bych to manželství ukončila a hotovo. Takže břemeno ta manželka neni. Ne?
    Leda pro toho chlapa, v jeho vnímámí – ale to je jeho problém (když teda by to byl chlap a ne naopak – to je to samý, pohlaví – nepohlaví :-)
    Když ji má jako břemeno, tak ať něco udělá a odbřemení – buď tím, že ukončí mileneckej vztah, anebo ukončí manželství, anebo to manželce řekne, anebo nevímco.

  114. Napadá mě shrnutí: Každý z nás je odborníkem na život toho druhého/těch druhých.

    Ratko, ty si myslíš, že všechny vztahy jsou jako ten tvůj, ale jak jsem psala v kom. 73, lidi žijou velice neuvěřitelné věci. Mluvíte o nějakém erotickém vztahu (ad 123), ale znám dvojice, které žijí, žili celá léta bez erotiky, sexu a podobných věcí, kterou si potvrzujeme běžně blízkost. Léta! Není to neběžné. Jenom o tom málokdo mluví. Moje kamarádka, než se rozvedla, nežila intimně s manželem pět let. Ona velice hezká mladá žena, on velice hezký a přitažlivý muž. Já jsem taky celé dva roky před naším rozchodem nesnesla, aby se mě byť jen letmo dotkl. Rozhodovala jsem se léta a to jsme děti neměli. Chápu, že to někomu trvá dlouho, než se odpoutá. Čeká se, až budou děti větší, až …… Ono to není všechno podle jednoho modelu, jak už jsme konstatovali s Aninou.

    Když to vidíme zvnějšku, jsme všichni hrozně chytří.

  115. ad 129: Ono až když to přijde, tak teprve víme, co chceme, co nechceme. Není na to mustr.
    Dvojice, o které tu byla řeč, si již před lety řekla, že mezi nimi láska není, ale že děti vychovají. Žena řekla, že jakmile se však dozví o nějaké milence, okamžitě se s ním rozvede. O mně ví. A nerozvádí se. Dělá, že neví. Uvědomuje si, že by přišla o hodně. Ráda bych, aby se dokázali domluvit tak, jak původně on chtěl, že si každý budou žít svůj soukromý život, ale ve společné domácnosti vychovají děti. Jenomže je tady oprávněná obava, že se nedomluví, že začnou vydíračky přes děti a to by mohl být velký problém. Tak chvíli ještě počkám, jak to spolu vyřeší, zasahovat do toho nebudu. Já nejsem příčina. Její osud mi taky není lhostejný. Je to hezká a společenská žena (osobně ji neznám, jen z doslechu), nejraději bych, aby si také někoho našla a aby se skutečně nějak domluvili na férovku. Ale takové věci zařídit neumím.

  116. Ale to jen potvrzuješ to, co napsala Radka (a já taky, nepřímo). Že když si jsou lidi blízko, je tam nějaká erotika. (Ne nutně sex. Někdy nejde.) Ale když se vzdalují, erotika se vytrácí (nelze ji provádět) nebo mění na koexistenčí vztah spíše přátelský.
    Lenko, myslíš, že těch osm letm, o nichž jsem tu nedávno psala, jsem se svým manželem provozovala nějaké dotyky?
    Není to neběžné. Je to naprosto běžné. A znám dost lidí, co o tom i mluví. Obou pohlaví. :-)

  117. Předchozí patřilo k 130.

    Ke 131 napíšu – znám i taková manželství, kde manžel je proslulý sukničkář, věčně nějaké milenky. Manželka jakože slepá – ale není, jen ví, co chce a co je důležité. Aby se jí vrátil domů, kdykoli ona potřebuje, zaopatřoval ji, staral se o ni… Sexu jí (jim) netřeba. (V jednom případě je ona poloinvalidní. Nebo dneska už možná úplně invalidní.)
    A světe zboř se, ono to funguje. On šuká kde co možně, ale domů se vrací rád a na písknutí a kolem manželky skáče, o barák a domácnost se stará, peníze jí střádá, oblíká si ji a vozí na drahý dovolený…
    A mají se i rádi. Ke všemu. :-)

  118. A Lenko, co uděláš za tu chvíli? Až už nebudeš čekat, jak to ti dva spolu vyřeší. Zasáhneš do toho přeci jenom, nebo to s ním skončíš?

  119. ad 132: no, dyk to říkám pořád (jsem to z těch vašich kom. nepochytila)
    ad 133: jasně, jen potvrzuješ, že vše je tak individuální, že jestli má smysl v tom hledat nějaký mustr
    ad 134: To přece nevím. Takovéhle věci neumím naplánovat. Každý den se rozhoduji, že jsem ráda s ním. Párkrát mě naštval a už jsem to s ním skoncovala – navždy, provždy, totálně, úplně a neodvolatelně! :-)) Za chvíli volal a já na to, že jsem se s ním právě vnitřně rozešla. A on jestli bych se sním nemoha rozejít až po dnešní schůzce, tedy, když jinak nedám. To jsem řekla, že teda vlastně klidně můžu. Ve chvíli, kdy ho uvidím, zapomenu jak se jmenuju, co jsem to vlastně chtěla, bylo by mi jedno, kdyby bylo zemětřesení … a on je evidentně na tom hodně podobně. Tak mi dojde, že rozejít se sním můžu vlastně klidně až příště, ne? Nebo přespříště. Nebo nikdy. Ale co udělám, to já nevím. To jsem sama zvědavá.

  120. :-)

    Ale jinak – nemyslím si, že bychom tomu s Radkou chtěly dávat nějaký mustry. Nebo já určitě ne a Radka tak občas sice působí, ale to spíš proto, že si dělá ve věcech jasno, hledá to podstatné, společné znaky, v tom napsaném, v tom, co kdo jak myslel a co je za tím napsaným nebo v něm, mezi řádky… dává všelijaké nepříjemné otázky… :-))

  121. Ano 136. zivot je hrozne zajimavy. je treba ho prozit z co nejvice uhlu a porozumet prozivanemu. pro me je porozumenim uzavrenim cyklu, schopnost dat svobodu tomu co prozivám, bez zasahovani a bez korekci. dat svobodu svemu mysleni, citeni, vnimani, vzorcum dle kterych podvedome jednam. at si jednaji, at si miluji, at zijou dle sve svobodne vule. nechci klast zivotu prekážky, chci objevovat. odhalovat. jsem průzkumník života :o)
    pokud prece jen zasahnu, omezím a zkoriguji tak to pocituji jako krok zpet. neco co je treba opet osvobodit.

  122. vlastne cely muj zivot je vetrani zatuchlin, otvirani skríni a vytrepavani perin. pak kazda myslenka, kazdy cin a kazdý impulz (vjem) jsou citelné a jasne. Davají smysl. Nelze se schovat pred sebou samotnym. muzu akorám mít zamžený pohled a videt se zkreslene.
    muzu pak klickovat jako had kdyz mi je neco neprijemne a muzu si vsecko omluvit kdyz mi je to prijemné. Když mám jasný zrak tak to vidim před očima jako na taliří. jen to svoje. každy má to svoje.

    jak to má nekdo jiný je jeho věc. at si to dela po svym. v tom je to kouzlo. ze si to dela taky po svym. To je pak originální umelecký obraz. Lepší než Mona Liza:o)

  123. Já mám dotaz- jak se vlastně pozná, co praví instinkt? Poznáte to? Mě občas děsně mate:D.

  124. ad 136: s těmi mustry atd. si to neber osobně. Já bych ty mustry taky ráda našla, ale znovu a znovu docházím k tomu, že mustry neexistují a každej je nakonec v té své situaci sám. Sám uprostřed bažiny, sám se s(S)ebou a sám (S)sobě také pak jednou bude skládat účty, takže se musí rozhodnout podle sebe.

  125. 139 rozlisuji instinkty a intuici.
    kdyz vemu sebe jako tvora slozeneho z matky ZEME a otce NEBE (ber prosím symbolicky) tak to co je ve me z matky se řídí Isntinkty a to co je ve me z otce je Intuice.

    Instinkt je priroda sama ktera se toci sama v sobe. Ve vecne pestrosti a rozmanitosti. ve stale obnove a zanikani. Instinkt je to co vede organismus k prežiti a zachovani linie zivota.

    Intuice je ta duha pulka, ktera ho vede k prohlednutí vzorcu instiktu a opakovaného vzniku a zaniku. Intuice vede k osvobození a překonání hranice života a smrti.

    Přičemž človek je jednocením obou aspektů. Instinktivního i intuitivního. Matky i Otce. Projeveného a neprojeveného. pomíjivého a vecneho.
    to ted jen tak básním :o))

  126. No jistě! Chtěla jsem napsat intuici a napsala instinkt. To je přesné. A intuice mne zlobí, teda spíš já ji nejspíš. Spousta lidí teď kolem mě, kteří říkají, že mají intuci ošéfnutou a já jen záblesky. Docela by se mi líbilo žít poklidný produktivní život v souladu.

  127. hehe, tak je nech tu spoustu lidi. když teda jsou tak chytří :o)) patří jim to.

  128. šefování do intuice nepatří. vlastne různé příkazy, zákazy, omezování a ja nevím co ještě nepatří (možná, nevim,snad) vůbec do intuice. to jsou pomůcky aby se človek udržel na tom cválajícím zvířeti a nespadl z nej. a nebyl vláčen po lukách a hájích zdivočelou a přiotrávenou bestíí :o)) Intuici teda chapu jako jizdu v sedle silného a zdravého kone který zná cíl sve cesty a ja se jen ním necham nést. nepřikazuji a nezakazuji mu kam ma jet. nedělám chytrou. nemením smer jízdy. jedu kam me vede.

  129. pro identitu mám nějaké svoje chápání, ale rozdíl mezi intuicí a instinkty, to mi zatím hlava nebere :)

    k partnerskému sexu:
    že tolik párů je bez sexu? To je pro mě poměrně nepředstavitelný; moje rodiče spolu spali skoro každej den asi do tátových 66 let, pokud teda vím a tuším :)
    Já můžu bejt bez sexu, když se rozhodnu, ale když mám partnera, to teda ne. U mě by to nefungovalo, to by byl konec; musela bych jít za jiným. Představa, že někdo je můj partner, ale nechce mě (a není mu přes 70:-), to nesnesu, to pro mě není žádnej partner.

  130. intuice pro me znamena (možna, snad, nevím) že si prostě nevyberu. protože v momentě když si vyberu, tak již kolabují všecky ostatní možnosti kolem mě a nechávám je umírat. Jen protože jsem si vybrala zabíjím ten zbytek. Intuice nevybírá, ta nechává platit úplně všecko. Intuice to vše pojímá a vnímá. A nese naší mysl jako v peřině tím vším skrz.

  131. Sex je ritualni spojeni Muze a Zeny. Mozna existuje jine, ktere neznam. Treba az budeme stari tak se možna budeme spolecne modlit. Nebo pujdeme spolu na nekolikamesícní pouť. Možna. nejake rituální symbolické spojení by tam melo být pořad. neco intimniho co alespon symbolicky vyjadruje spojeni.

  132. ad 147: Ano, to je moc pěkně napsané. Když tam to spojení není, pak nejde o partnerství, ale jen udržování nějaké vnějškové koexistence.

  133. instinkt je to, co jsme zdědili po předcích, po zvířátkách
    – instinkt je to, že strhnu dítě, které leze pod auto, i když není moje, protože je to mládě a mládě se musí chránit, jenomže o tom nepřemýšlím, to tam mám v genech automaticky

    – instinktivně také uhnu, když něco padá, to je instinkt – vrozená věc

    Intuice je něco úplně jiného. Dejme tomu, že by se to dalo vysvětlit jako "hlas duše" a v duši je schované všechno, všechny naše zkušenosti, které jsme kdy v našich životech prožili. Takže třeba k někomu máme intuitivně blízko, protože jsem s ním měli třeba hezké vztahy v minulosti. Taky duše je napojená na Vědomí(Boha, Inteligenci samu), takže z ní může čerpat, pokud dokážu rozšířit své vědomí. Takže v tom případě mi intuice řekne, že za zatáčkou se stala nehoda a mám přibrzdit více než jindy.

    Ale protože veškeré zprávy k nám přitékají skrze mysl, pak je tu třetí element, který do všeho mluví a poněkud to komplikuje: Mysl. Sídlo ega. Mysl je rozum a schopnost myslet. Intuice je jen signál: dej pozor. Rozum řekne: aha, musím zpomalit a vyšle signál do nohy na plnynovém pedále. Rozum je také dobrý k vyhodnocování situací následně.
    Když si pejsek zraní nohu při tom, kdy mu podávám kost, nikdy mi neuvěří, bude si myslet, že vždycky, když přijdu a podám mu kost, bude to bolet. Lidský rozum je dobrý na to, že si spojení podaná kost a bolest vyhodnotí jako nesmyslné a spíš hledá, kde byl ten hřebík, co si ho do nohy vrazil.

    Tak a kdy mluví intuice a kdy rozum, mysl, ego, je velmi těžké někdy rozeznat. Kdybychom to uměli dokonale, tak žijeme všcihni v ráji. (Že pozdravuji ty, kdož mají ošéfovanou intuici! Planeto :-))) ) Rozeznáme to pouze zkušeností sami se sebou. A tím že nasloucháme, co za hlasy se v nás ozývá a co nám říkají. Tím, že se snažíme uchlácholit ego a uspinkat, aby tak nevyskakovalo, neřádilo a mohli jsme si spíše poslechnout tichounkou intuici.

  134. Ad 140 – Mustr jako návod neexistuje. protože osobní zkušenosti jsou nepřenositelné, to se ví dávno. :-)
    Nicméně já pro změnu jako původně biolog a technik rozumím té Radce, která má ve zvyku hledat ty podstaty, společné znaky, jádra věcí…
    Protože sice v okamžiku problému jsme v něm každý sám, ale ve všech v nás probíhají některé děje, pocity, reakce a hnutí úplně stejně. :-)

  135. Což je asi i podstata toho, proč druhým vždycky dokážeme poradit líp než sobvě. Protože u druhých ty souvislosti, společné znaky a podstatu vidíme. Líp než v osamělosti uprostřed problému vlastního. (Neříkám, že u sebe je vidět nemůžeme.)

  136. Ru, souhlas..
    Někoho se např.zeptáš..je to jabko shnilé..on se pousměje a řekne, to je snad jasný, ne.,ale druhý, ač ví, že shnilé je..tak má snahu ten kousek shnilého odkrojit a říkat si, že to jde a není to problém :)
    Rozum ví, ale nechce vědět. Nezbývá než čekat, až se důrazně ozve a zvítězí nad city..
    A tak ty rozumné a upřímně míněné rady od druhého se připomenou až poté..

  137. TS [3] a Jirka* [5]
    teď se začínám přiklánět k tomu, co jste říkali – že důležité je, co chceme být, udělat, kam se chceme dostat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.