Když někdo umře

JE TO K NEUVĚŘENÍ

Zčistajasna přijde zpráva a z obyčejné cesty z práce domů se stane smuteční setkání. Byly jsme tři – dvě mé kolegyně, kterým byl zesnulý blízkým spolupracovníkem, spolužákem, kamarádem až bratrem, a já, která jsem se s ním viděla jen několikrát letmo. Výrazný, talentovaný, uzavřený, zajímavý kluk. Velká škoda. Spousta lidí ho znala. Myslím na jeho úžasnou bývalou přítelkyni, se kterou jsme slavily letošní Nový rok – dost možná by se k sobě po krátkém čase odloučení zase vrátili, kdo ví. Jak jí musí být… Umřel doma, sám. Večer mu nebylo dobře a druhý den už nebyl. Zčistajasna. Zničehonic. Najednou. TAKOVEJ kluk! TAK nenadále. Jak je to možný?

Připomnělo mi to, jak mi umřel kamarád. Bylo mu pětadvacet, mně tehdy osmnáct. Jinak znám jenom smrt starší generace, lidí o několik desítek let starších než já. Kamarád umřel tehdy taky úplně znenadání. Taky sám doma. Usnul ve vaně a udusil se, protože plynová karma vyčerpala v místnosti vzduch. TAKOVEJ hodnej srdečněj kluk.

Dělal vedoucího oddílu jako já (a jako ten dnešní zesnulý; byli trochu podobný typ). V létě za námi přišel párkrát na návštěvu na tábor. Vyndali jsme si večer s dětmi spacáky ze stanů ven a leželi uprostřed tábora na louce, hlavami k sobě, koukali na hvězdy, počítali padající Perseidy a povídali před usnutím o černých dírách. On zrovna dostudoval techniku.

Jindy pozdě večer jsme nechali spící tábor na starosti ostatním vedoucím a šli jsme on, já a moje kamarádka-dvojče několik kilometrů, vykoupat se do ledové nádrže Naděje dole v lese. On šel první, nebylo vidět na cestu, ale podle jeho bílých lýtek jsme se my dvě dobře orientovaly. Měl bílou pleť, co sluncem nehnědne. A cestou zpátky na louce jsme zase číhali na meteory. Naučil nás najít souhvězdí Persea. Na jaká asi myslel přání, když viděl padající hvězdu?

Potom napodzim jsme doúčtovávali tábor a já šla proto dokonce k němu domů; bydlel nedlouho v bytě v Praze, už ne na koleji. To jsem ho viděla asi naposled. Šel mě vyprovodit na metro a vlezli jsme do místní prodejny elektro. Měli tam takové minivěže, předtím jsem je nikdy neviděla – jsme v roce 1993. On prohlásil „Takovou si pořídím, až mi bude padesát.“ A do dvou týdnů byl mrtvý. Jeho slečna šla k němu domů a našla ho tam. (Až po několika letech začala chodit s jiným sympaťákem, vzali se a mají děti. Napodzim jezdívají do rodiště zemřelého kamaráda, udržují kontakt s jeho rodiči.)

Nedalo se tomu tehdy věřit, že umřel. První moje reakce byla, že je to snad vtip, že to není pravda. Něco tak nečekaného, nepravděpodobného, bez varování. Proč? Úplně jsem tuhla a nemohla ani mluvit. Potom jsem chodila sama ulicemi. Vždycky jsem to dělávala jako teenager, když mi bylo smutno. Na pohřbu bylo hodně kamarádů. A nakonec mu hráli písničku. Potom jsem ji asi sedm let odmítala hrát dětem na kytaru, když si o ni řekly. Nešlo to. Byla spojená výlučně s tím kamarádem. Byla pro něj a o něm, posvátná.

Dneska jsem ji zazpívala tomu druhému klukovi. Musím se mu trochu postarat o ty dvě mé milé holky, co si s ním byly tak blízké, tak na něj navázané. A takových lidí bylo! Co jim to udělal!

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

59 komentářů u „Když někdo umře

  1. Každej tejden mám někoho takovýho. Předevčírem to byl kluk, kterýho jsem před pár lety učila. Díval se na mě z fotky, celý ty tři hodiny, díval se, jak ho tam píšu…

  2. Jo na ten kámen!

    Tak to máš asi častěji; dovíš se o všech známých zesnulých. My ostatní se někdy ani nedovíme… Na druhou stranu se s nimi tím nějak rozloučíš (?), asi, dokonáš dílo… Smutný. Ale ten kámen to nějak všechno uzemní.
    Po smrti nemít žádný obřad, žádné rozloučení (tj. rituál), to je trága. A přibývá těch ne-obřadů, ne?

    Achjo, mně už naštěstí dlouho nikdo neumřel a klepu to na dřevo, ne na kámen.

  3. Mí známí jsou různě daleko. Ti, které loučím, většinou neznám.
    Obřady nevím, ty neděláme.
    Ale kameny k silnicím docela často.
    "Zemřel(a) tragicky" "Rukou nezodpovědného řidiče"
    A někdy píšeš a víš, že to bylo jinak, a není ti dobře nadvakrát.

  4. Napadá mě, jak to asi bylo dřív, před dvěma sty lety řekněme, když byla úmrtnost v nižším věku vyšší, hlavně dětská úmrtnost byla veliká.

    – jestli lidi nesli těžce každé úmrtí blízkého člověka, kterých bylo hodně, anebo byli přivyklí a odevzdaně to přijali snáz, než my teď, co se se smrtí vrstevníků potkáme až v pokročilém věku (paušálně řečeno).

    – Anebo to, že lidi dřív zažívali víc úmrtí blízkých během svého celého života, nenesli snáz, ale tyto rány i jim jejich život ještě ukrátily…?

    Ale ono se moc nedá na to koukat tahkle z jiné doby, je to špatně představitelné, zkreslené, těžko se do toho vžívá. Například na historických filmech mi vadí, že tu "jinou dobu" nezohledňují. Hodně zřídkakdy.

    No nic.
    Takový posmutněle tupý večer dnes mám, no.

  5. 3 ru,
    To musí být zvláštní pocit.
    Jak že je to jinak – že řídil někdo ožralej? To nesnášim, to jsou vrazi, co? Vypadá to jako nevinná věc, jen troška alkoholu a krátká jízda – a ona to nebyla nevinná věc :-(

    Ještě že nejsem řidič – umím si představit, že bych měla potíže nepít někde na oslavě a pak řídit… To je asi hned, achjo :(

  6. Jinak – třeba že to, co nechají napsat pozůstalí, může být jen jejich výkřik proti nezmoci. Potřeba mít viníka na druhé straně.

  7. ja myslim, ze to lide nikdy nenesli lepe, jenom proto, ze toho bylo vic. Mozna vic verili v boha a ze to vsechno ma nejaky smysl, mozna ze vedeli, ze je to ceka, ale kdyz to prislo, byli na tom nejspis stejne, jako my. Jen nam o tom dejepis nic nerika. Troufam si to tvrdit i proto, ze clovek se obcas v praxi psychologa setka se straslivym pribehem, ze si nevyhnutelne musi polozit otazku: jak to, ze to ten clovek vydrzel? Vydrzel, a ne proto, ze by byl mene citlivy nez ja. Lidska sila a pud k zivotu (jak tomu rika Freud) je nezmerny a ten nam zabranuje ze zblaznit nebo to rovnou cele ukoncit…

  8. To jo, je to síla, ten život.
    A proto tolik překvapí, když mladej člověk zničehonic už tady není. Kde je ta jeho síla?

    Někteří lidé mají strašné příběhy a někteří se z nich zblázní…
    Potřebovala bych se už dovědět příčinu té smrti, to by bylo lepší. A hlavně pro ty jeho bližší lidi by to bylo dobré.

  9. 10. Kde je ta síla? Z toho co píšeš, asi v životech těch smutnících. Oni si ji na sebe namotávají jako pevnou síť a dusí se v ní.

    Lide nenesli smrt dřív lépe, smutnili stejně. Ale dokazali se lip a dřív pustit, žili víc současností. Tím co je a ne tím co bylo a už není. Museli. Kdyby se furt ohlíželi za tím co bylo, tak by proste v tom životě neobstáli. Semlel by je jak masovy mlynek.

  10. K tomuhle tématu jsem nějakým zvláštním způsobem apatický. Ne že by to se mnou nehýbalo vůbec, ale nějak jsem obroušený počtem loučení, které jsem, proti své vůli samozřejmě, už musel absolvovat. Vyústění těch pocitů není nejlepší, ale trochu to pomáhá rozmotávat tu síť, kterou zmiňuje Ratka. Dokonce mi to občas způsobuje zvláštní stav, kdy se dívám na konkrétního člověka a říkám si, co budu dělat, až tady nebude a naopak. Je to sice blbý, ale ne tak úplně – víc vstřebám zážitky za jeho života. Mám vyšší dávku imunity – že jsem už taky způsobil pár společenských faux-pas a vyrobil pár nasraných známých i v příbuzenstvu. Přitom jen nepochopili, kam to mám hozené – spíš jsem jim to nevysvětloval, takové věci stejně nejdou.

    Nesmím pracovat v lékařství. Nesnesl bych přímý, respektive častý kontakt s tou syrovou nespravedlností (ne, není to spravedlivé), která ubírá tomu, kdo má úplně jinou motivaci než ten druhý, zbytečně obdarovaný.

  11. 12 Jirko*
    To já naopak "obroušená" nejsem vůbec a mám pocit, že nikdy nebudu.

    V té souvislosti mi není jasné, jaks myslel to, že bys nechtěl pracovat ve zdravotnictví (on je hodně druhů pracovišť, ne všude číhá smrt:-) , že bys to těžce nesl – když jsi v prvním odstavci říkal, že naopak to sneseš "s větší dávkou imunity."

    Nebo jako že bys byl málo osobní a lidský k lidem a moc jako stroj; jak někteří lékaři bývají? – a ten přístup já na nich nesnáším; k takovým se dostat nechci. Za žádnou cenu.

    Jsem naopak typ s individuálním lidským přístupem, což je velká výhoda pro "pacienty" a náročnější pro mne, abych si zajistila sebeochranu na supervizi nebo jakkoli jinak si vymyslím. To už je mi teď úplně jasné, že je moje charakteristika. Že jdu do toho s druhým. Nevyhnu se tomu. Ani kdybych chtěla, se mi to úplně nepovede :)

  12. Lisko, podle me je ještě jiná rovina dlouhodobého smutnění a strádání. Rodič má několik dětí, a jendomu se něco stane. Všichni trpí a pláčou, ale po určité době přijde opět určitý rovnovážný vztah. A přijde opět smích a radost. Jenže u někoho nepřijde, smutní a trpí furt, a vytváří pro všechny zůčastněné těžko nesnesitelné prostředí trvalého utrpení. Je to tak správné?
    A je ten, který se dokáže po určité době odpoutat obroušený a apatický?
    Nebo je odpoutání v průběhu času prostě přirozené. Přirozenější než trvalá připoutanost.

  13. Liška [4]: Vzpomněl jsem si na rodiče babičky z máminy strany. Měli asi patnáct dětí, ale sedm se nedožilo ani dvaceti let. Takže doma v chalupě měli 7 úmrtí dětí a 4 úmrtí rodičů, ale taky 15 narození. Já doma nezažil žádné narození (dnes se rodí v porodnici) ani žádné úmrtí (umírá se v nemocnicích, LDN, sociálních ústavech nebo automobilech) – a jsem si jist, že většina lidí je na tom v současnosti stejně. Je jisté, že k těmhle věcem máme ve srovnání s předky diametrálně odlišný přístup. (Mimochodem – dnes už je jen velice málo domácností, kde se ještě zabíjejí slepice, králíci, prasátka, ovce, nebo kozy.) Loučení s umírajícím umožňuje katarzi v té miře, v jaké při rozloučení se zesnulým nemůže nastat. To, že se se smrtí člověka v životě už přímo nesetkáváme, přináší mnohem víc strachu ze smrti než dříve.

  14. možná je ten muj koment v této souvislosti neomalený. Píšu jen za zkušenost dítěte, které žilo v takové trvale deprimované rodině. Nemyslím si že je to správně. moje mamka teď říká, že to bylo špatně. ze toho lituje. Že ji chyběl někdo, kdo by ji usměrnil, možná psychlog nebo nějaká pomocná ruka. Život je takový jak si ho neseme (uděláme v hlavě). Když si ho udělám smutný tak bude smutný. JIný než ten co si nesu v hlavě prostě není.

  15. Ratka [17]: Myslím, že rození a umírání je přirozenou součástí každého života. Pokud k někomu máme hezký vztah, těžko se smiřujeme s jeho odchodem. U vztahů patologických však k žádnému smíření nemusí dojít.

  16. 18. jo, taky to tak vidim.

    podle mě je to výchovou a okolím. jak se k tomu staví. Když výchova a okolí připustí, že vše pomíjí, že to tak proste je tak i dítě to veme tak nějak přirozeně. normálně.

  17. teda když vidí díte dramatické scény provázející smrt někoho, tak se mu to vtiskne do hlavy jako vzorec. Takže pak třeba matka které umřelo dítě má v hlavě vzorec: umřelo mi dítě a ten komu umřelo díte je smutný. a tenhle vzorec v hlavě zůstane tak dlouho, dokud nebude rozpuštěn. vědomě. teprve uvědomením si tohoto vzorce, dokáže ten vzorec rozpustit. Opět jen vlastní zkušenost. Netýká se jen smrti. Týká se spousty jiných věcí, kdy vynešením různých vzorců z podvědomí do vědomí, tyto prostě zmizely. rozplynuly se.

  18. Ratka [20]: když člověk umře, u všech jeho blízkých se v souvislosti s touhle informací dostaví emoce. Stejné emoce. Ale každý je bude prožívat svým způsobem. Např – mamku "hysterku" budou muset příbuzní násilím odtrhávat od náhrobku, zatímco taťkovi "tvrďákovi" se jen trochu víc zalesknou oči a ztvrdnou rysy. Kdyby se moje dcera dozvěděla, že jsem zemřel, jen by stála a koukala, jakoby se jí to netýkalo. "Odložila" by si to, a až by byla potom někde sama, tak by si to "prožila". Neboť si kdysi dávno osvojila takovýhle vzorec reakce jako ten nejvhodnější pro "přežití". Takovýhle vzorec, co jsem popsal u dcery, si dítě může osvojit například tehdy, když jeho matka sebou nechá emocemi tak zmítat, že to vypadá, jako by své emoce přeháněla, a těmi svými emocemi své okolí doslova dusí. Dítě pak projevy emocí prostě potlačuje, protože vnímá, že přílišné projevy ho ohrožují. Tolik malý příklad jako poznámka k osvojeným vzorcům, týkajícím se emocí.

  19. 21. jo, dulezite je asi si to odžít a uzavřít. nenechat to uvnitř pořad strašit.
    to že je někdo pohlcen emocemi když prožívá, je úplně normalní. lidské. přirozené. to není vzorec. to je prožívání okamihu.

    mluvím o zamrzlé emoci, kostlivci ve skříni. osvojeny vzorec. je to stejné jako u živých tvorů. něco bylo živé (živá emoce okamihu) a pak to zmrzlo, ztuhlo do neživého automatu. do knihy. návodu. do něčeho co se furt opakuje.

  20. ratka: je to jako v klasickém antickém dramatu – začíná to expozicí a má to končit katarzí. Často člověku v souvislosti s tím nebožtíkem zůstane v mysli nějaká záležitost nedořešená (ostatně kdo má stále se všemi všechno dořešené, že?), a začne se v něm koncentrovat pocit viny, nebo třeba sebelítosti. Potom může zůstat ve fázi krize – jak píšeš "zamrzlý" – a dokonce si po čase na ten stav navyknout a "pěstovat" ho v sobě, zakonzervovat se v něm, a odmítat jakoukoli možnou katarzi. Ale i u patologických vztahů (ty mají implicitně charakter "nedořešených") pozůstalý velmi často uvázne v té fázi krize.

  21. 14
    n oto je samozřejmý, že když někdo umře, tak nebudu z toho trop příštích padesát let, ne? O tom řeč nebyla, ne moje.

  22. Smrti se snazi dat ruzne smysl nabozenstvi atd., kdyz neverime, musime se s tim vyporadat nejak sami, a treba v pripade nahle smrti mladeho cloveka alespon najit toleranci k faktu, ze to zkratka zadny smysl nema. Pricemz otazka jaky smysl ma smrt je vlastne tataz jako jaky smysl ma zivot. Ale jak rikam, neco (pud k zivotu) nas, i nas neverici, zene dopredu, umoznuje nam to se rozcilit, ze soused zase nechal odpad pred dvermi, umoznuje nam to bloumat hodiny po kramech a vybirat oblecek na vecerni rande, i kdyz je to vlastne cele tak trochu sumak, jenze na to vetsinu casu nemyslime. Smrt je na jednu stranu predstava hrozna, na druhou stranu ale take mame jistotu, ze to vsechno jednou skonci, a ta muze byt nekdy i utechou. Ne nadarmo existuji pohadky o tom, jak kdosi zavrel smrtaka do komory a prestalo se umirat. V mnoha pripadech je obranou proti smrti, proti nasi vlastni konecnosti, zalozeni nove generace, tedy plozeni deti. Kazdopadne mi otazky po smrti a zivotu prijdou jako velmi dulezite pro kazdeho, kdo pracuje s psychoterapii a spol. Ne nejake obecne kecy, pekne si to vyresit sam v sobe, jak to mam konkretne ja.

  23. 25.jo kazdy pro sebe, ja zacala intenzivne (skutečne velmi intenzivne) resit ve 14 letech. a dosud je to zive. jenze ted je to spojene s necim co me presahuje. odlozeni tela.

  24. V kazdem veku se to meni, odpovedi jsou provizorni a meni se i od cloveka k cloveku. Kazdopadne myslim, ze kazdy, kdo pracuje s pacienty, by mel mit to tema alespon zvedomele a mel by se tim zabyvat sam v sobe, protoze se s otazkou v praxi nevyhnutelne setka: proc se mi stalo to a to? proc ja? proc je svet jaky je? a je treba se pred ni nerozsypat z vlastni uzkosti, ale pomoct pacientovi najit vlastni (provizorni) odpoved. Proto je pro pomahajici profese tak dulezita prace na sobe samem, jak to dela Liska.

  25. 27. uzkosti se prenaseji na toho druheho. nebojinak. pokud bych sama byla v uzkostnem stavu tak tohle automaticky prenesu na toho druheho. proto jsou deti uzkostnych rodicu take postizene uzkosti. Pokud to nevyresim v sobe nemuzu pomoct jinym.
    Meli jsem jeste na gymplu divku, ktera cely gympl hazela do sebe amfetamin namichany s nejakym antidepresivem. Trpela silenymi uzkostmi, jeji bracha pil a po nocich je s mamkou honil.
    Stala se z ni vynikajici psycholozke. Nejdriv vyresila svuj problem a ted pomaha druhym. Dela tzv. ozdravne pochody s lidmi postizenmi uzkosti. Uci je se nebat. Zustala sama. Nikdy se nevdala a ani nema deti. Tak nejak se to stalo.

  26. S některou smrtí se prostě vyrovnat nedá, protože to nejde, protože si ji člověk odmítá připustit.
    V září to bude už 5 let, co mi v Ostravě za pracovním stolem zastřelili jednu z nejbližších přítelkyň, jela jsem jí na pohřeb, ale ona tam prostě nebyla, dodnes sem ji neoplakala, protože se mi ještě nepovedlo si to připustit, ani když slyším " Měsíčku na nebi vysokéém…"

  27. aha, já ad moje [24] reagovala jen na č.14, protože žádný další komenty jsem nestihla číst… a v nich se to trochu dokresluje.

    Dobrý, co o tom říkáte; překvapilo mě, že slovo "řešit" a "vyřešit", které mi vůbec nesedí snad nikdy a nesedělo mi ani teď v komentářích, tak když jsem to prozkoumala, ono vlastně sedět může jako zabývání se něčíma dotažení. Akorát přece jen "vyřešit problém" mi nepřipadá, že se děje, že se to tak dá nazvat. Protože se to děje jakoby z jiné strany, než by šel člověk řešit nějaký mechanický, technický problém; na "problém" nejde jít přímo, protože to by bylo jít po jeho projevu, ne po té podstatě.
    No ale to záleží, jak kdo co nazývá; já nepoužívám moc slovo problém a slovo řešit; proto se nad tou drobností pozastavuju.

  28. ratko 29
    jasněže je norma plakat jako součást odtruchlení – přiměřeně síle situace a blízkosti zesnulé osoby; zaslzet, zaplakat, poplakat, vyplakat nebo proplakat…

    Mod 30,31
    no to je takový způsob odchodu blízkého člověka, takový šok, že hned tak připustit nejde. Hrozný :(

  29. Nojono.
    Tak jsem se dověděla, že to byla zástava srdce ve spaní. Asi byl hodně opilý (?)

    A s přítelkyní nakonec spolu dál byli, nerozešli se tedy nakonec. To mi připadá pro ni hodně smutný, ale zase trochu uklidňující – než kdyby se rozešli pár měsíců nebo týdnů před tím a byli z toho špatný a pak se stalo tohle. No stejně jí to na dlouho "nasolil" tím, že se takhle odebral ze světa. Achjo.

    No a dneska se kolegovi (stejného věku) narodila druhá holčička! Hurá. Život ještě žije.

  30. 34. to podle me nesouvisi s pitim. nedovedu si predstavit jak :o( zastava srdce se objevuje u spousty mladych lidi. je to vrozena vada srdce. (a nerozpoznana vcas)

    Ten nejvetsi smutek si nese mama /pokud je nazivu/ Teprve pak prichazi ti ostatni. TEda takhle nejak to vnimam. Ze smutek mamy je ten nejtezsi.

  31. otcove hned za nimi. pak dlouho nic… pak treba partner, ale ten partner je takova zvlastni vec. tam hodne zalezi na uhlu pohledu, ztrata partnera muze byt i osvobozenim ci novou sanci. vzkrisenim. A taky byva. tohle u ztraceneho ditet proste neni. tam neni dalsi nadeje

  32. Jo, to je právě smutný, když takhle umře někdo, kdo má ještě rodiče… vždycky si vzpomenu na Nezvalovu báseň (doufám, že si ho zase nepletu se Seifertem:-), v níž říká, že nechce vidět rakev svojí maminky, ale taky nechce, aby ona viděla jeho rakev.

    A co děláváte, když se stane nějaká smutná věc, nějaký takový šok? Já krom toho, že o tom mluvím se spoluzúčastněnými (což může zahrnovat i společné slzy), tak potřebuju nějaké kreativní zpracování.

    Včera jsem si všimla, že první, co mě napadlo, bylo: "Plánovala jsem teď ve dnech volna něco si výtvarničit po dlouhé době a když se stalo tohle, budu mít i téma, no to je teda věc."
    Jenže to byla myšlenka. V realitě jsem zpívala a hrála na kytaru a to je to, co dělám nejčastěji, když se něco takového smutného semele. Jinak ani ne nebo hraju jiné písničky :)
    Pak jsem psala (sem). A četla si detektivku v angličtině. A na výtvarničení buď nedojde vůbec, nebo asi až za dlouho. Ono jak je k tomu potřeba vykramařit nějaký materiál, není to to první, co udělám. Kytara je víc po ruce a klávesnice nebo propiska taky.

    Když je to horší, tak potřebuju chodit po venku. Nebo dělat něco poloautomatického polotupého jako luštit křížovky nebo číst něco nenáročného, nejlépe s barevnými obrázky. Třeba něco pro děti.

  33. A taky mi docela uleví a potěší mě setkání se zvířetem – s kočkou, většinou. Kočku nebo kocoura mívám kolem sebe. A včera večer jak jsem šla domů, přiběhnul můj kamarád obří pes, za plotem. Tak jsme dali náš pozdravný blízací a drbací přesplotový rituál a to mě potěšilo.

  34. mam dve věci které udělam aniž bych u toho planovala nebo přemyslela. jdu ven behat, bezim a toho hrozne rvu. proste bezim a slzy mi strikaji. dokud mi strikaji slzy tak bezim. a pak najednou je konec. uleva.

    a druha vec, ktera mi moc pomohla v tezke chvili (moc tezke) je kostel. vesla jsem do kostela, vzala takovou tu knizecku co tam lezela a otevrela ji. Otevrelo se mi to na strane co delat kdyz nekdo umre, nebo kdyz o nekoho prichazime nebo kdyz proste je velke trapeni. A tak jsem to polohlasem cetla a u toho mi opet ty slzy tryskaly :o( Cetla jsem a cetla jsem polohlasem porad dokola, mozna hodinu a mozna tri a do to ho kapaly ty slzy. Pak najednou prijde takove zvlastni ticho. a srdce se uvolni. Podekuju za vse a jdu.

  35. dík, ratko.
    Takže ty to vytryskáš pořádně energicky a dokud to leze, viď!

  36. ad 13) Lisko, je to trochu protimluv, pravda. Mozna dukaz neceho nevyreseneho ve mne. Ale tu praci ve zdravotnictvi jsem myslel kvuli strojovému pristupu, ktery zminujes. Semlelo by me to. Je uzce spojeny s mymi zazitky, diky kterym moc dobre vim, ze utoky na personal pri vypjatych situacich, jsou kolikrat i chybou zdravotniku – i kdyz tim neospravedlnuju jakekoli utoky. Nechci byt na jejich strane, prestoze uznavam umeni lecit a budu jim vdecny, az mi jednou pomohou osobne. Nechci byt vic obrouseny, nez jsem.

  37. 41. spise si to necham odjemout. s tím ze zretelne citim stav uzkostny (utrpeni), stav odevzdavani uzkosti a stav ocistení. Jsem ten kdo se necha ocistit. Neco jako kajicnik :o)) kdbybych neverila ve vyssi silu tak by nebylo zde nic co by me ocistilo. tak nejak.

  38. Byli jsme tři kámarádina gymplu jsme tvořili skoro nerozlučnou tRojici. Luboš, Mário a já. Byli jsme fanatici do formule 1, oni víc než já, Luboš měl encyklopedické znalosti. Na začátku každého roku na gymplu jsme dělali společný čokoládový bank a uzavírali sázku, kdo vyhraje sezonu. Ten z nás, jehož favorit dopadl nejlépe, si balík obřadně a provokativně vychutnával při vyučování…
    Mário zemřel, když mu bylo 29. Byl to šok pro všechny bývalé spolužáky.
    Před dvěma lety jsme měli třídní sraz, celý víkend jsme vzpomínali na gymplácká léta. Luboš tam pochopitelně nechyběl, hráli jsme spolu na kytary, od Pink Flojdů po Abbu a Duran Duran, úžasný víkend to byl.
    Za čtrnáct dní přišla zpráva, že je mrtev. Zlatý stafylokok mu během pár dní sežral mozek.
    Z naší tRojice su poslední naživu. Podle zákonů pravděpodobnosti se tedy musím dožít vysokého věku. Aspoň něco…

  39. Když nad tím tak přemýšlím. z toho ročníků brněnských práv jako byla Ivánka( pokud jde o ty, kteří přišli do Frýdku-Místku i když pak časem někam poodešli), už žije jen můj polootec, většina se nedožila ani 55 let.

  40. Mod, tak ať je polootec čestnou výjimkou a vydrží mu to v péči partnerky dlouho!

    Ještě poděkování za možnost vyjádření smutku tomu, kdo mi propůjčil kytaru – totiž Pařez a ghost ad [15] a [16]

  41. Kytara je k takovým účelům dost dobrý nástroj, já na ní určitě též oplakal kdysi něco, ale už nevím co – zda smrt či jen rozchod.

  42. A taky je to dobrý nástroj, když to chce člověk roztočit a vyřádit se, protože je tak velmi vesel, že to z něj tryská.

  43. 48,49:
    flaška vodky tohle všechno splňuje taky a navíc je skladnější.Já s tímto nástrojem pravidelně oplakávám kde co.
    Ale když už opravdu tesknit s nějakým hudebním nástrojem,tak bych volil dideridoo a profoukal se až do toho aboriginského "času snění":-0)

  44. Já bych dechový nástroje nevolila – mně nevyhovujou, protože se při hraní nedá zpívat a řvát. Případně klít, když člověk něco zahraje blbě…

    Když je mi smutno, nepiju. Kdyžtak bych vodku kombinovala s hlasitou hudbou a tančila u toho, to jo. Protože jinak nezapojím tělo – při hraní na nástroje vždycky, narozdíl od vodky.

  45. kdybych behem smutku a žalu pila, tak se po par sklenicich vina skácím žalem a hlasitým štkaním. můžu pít jen stastná, jinak si utrhnu z ostudy kabat :o(

  46. Vrátila jsem se z cest. Moc hezky jste si tu povídali. Napadlo mě k tomu jen, že je nutné přežít přežít to, že nám ten druhý chybí. Nikdo z nás není nedůležitý. A když někdo umře, teprve si uvědomíme, co pro nás jeho přítomnost znamenala. Pláčeme vždy kvůli sobě. Pláčeme kvůli změně, pláčeme kvůli narušenému Celku našeho známého světa, pláčeme proto, že nás vždy zaskočí naše smrtelnost a křehkost. Pláčeme nad tím, co všechno jsme si ještě mohli říct a užít a neřekli a neužili. Smrt je veliká učitelka.
    Učí nás mimo jiné lásce k životu.

    Co se týče mne, každá smrt blízkého člověk ve mně vyvolala jiné reakce. Prožívala jsem to jinak. Protože byl jiný i vztah, který jsem k tomu člověku měla a událo se to za jiných okolností.
    Takže jednou jsem chtěla umřít nebo to aspoň tak rok zaspat. Podruhé jsem jen smutně pokývala hlavou. Potřetí jsem neřízeně štkala v kostele jako nikdo. Po čtvrté, po páté, podesáté …. pokaždé to bylo jiné a vždy překvapivé. Jednou po smrti kamaráda to tři týdny fyzicky bolelo, jako když mám zlomenou hrudní kost, takže jsem nemohla ani dost dobře dýchat. Když umřel táta, byla jsem vyrovanná a radostná. Když mi umřela paní doktorka, zaskočilo mě to moc a brečela jsem jak želva. S kamarádčinou smrtí jsem se vyrovnávala rok, střídal se ve mně vztek a lítost, a to proto, že jsem v ní viděla sebe. Překvapilo mě, jak moc myslím na jednoho mladého bezdomovce, které jsem občas potkávala a který se utopil v rybníce, u kterého přespával…….. Nelze předem předpokládat, jak na mě ztráta nějakého člověka v okolí zapůsobí a jak si tedy budu pomáhat, abych se s tím vyrovnala.

  47. Ano, všichni máte pravdu a všichni k sobě máte blízko. Všichni k sobě máme blízko.
    Dostala jsem se k Vám, vlastně ani nevím jak.
    Jen tak náhodou a vůbec jsem netušila, že tady mám známého…
    Často se mi toto stává. Ale ne tak často mě ten známý tak rychle odsoudí…
    Možná jsou to jen bláboly, možná ne…
    Mrzí mě to, ale asi to už tak se mnou bude.
    I když vzkaz pro jednoho z Vás: Já vím, že jedenkrát Ti bude dobře a vůbec to nebyl útok proti Tobě…
    I když jsi si to tak možná vyložil.
    Chtěla jsem být s Tebou kamarádka, ale vím, že to někdy nejde, mrzí mě to, ale budu to respektovat…

  48. 56 + + + je vyznání hodné ocenění.

    55 Lenko
    vím, že jsme už o tomhle psaly… ale ne tolik o tom, jak jiné to pro tebe pokaždí je – to si musím zapamatovat, abych byla v budoucnu případně připravena na to, že je to "normální".

    A už jsme někdy psaly, že při úmrtí blízké osoby člověk pláče spíš nad sebou (což samozřejmě nijak nesnižuje ten pláč). A já jsem tohle jako teenager právě zkoumala – jestli je mi smutno kvůli sobě, že toho milého druhého už neuvidím a že taky jednou umřu, anebo jestli je mi líto opravdu toho zemřelého. A je to jak kdy – podle toho jak ten člověk odešel.

    Když mi bylo asi 19 nebo 20, umřela jedna paní učitelka, co byla chvíli předtím několik měsíců moje kolegyně. Měla stejné křestní jméno jako já a byla o dvacet let starší. Taková milá. Dověděla jsem se pak, že umřela na rakovinu. A nebylo mi líto sebe, ani kvůli té specifické blízkosti v tom, že jsme měly stejné jméno (já se potkala jen se dvěma nositelkami toho jména), ale jí – bála jsem se, že ona se bála. Že umřela ve strachu, to jsem se bála, to mi připadalo hrozné. (Ovšem samozřejmě je pravda, že pro sebe samotnou si taky nepřeju umřít ve strachu.)
    Takže asi obojí.

  49. ad 57: Jé, Liško, tys odpověděla. Já myslela, že jsi mimo net. Tak to mě potěšilo, že jsi našla ještě tuto pozdní zprávičku.

    Jinak jsem se pousmála nad tím, že když jsem řekla, že je to pro mě pokaždé jiné, že to budeš propříště považovat za normální. To tedy taky potěšilo. :-)

    Jinak já jsem se jednou nemohla vyrovant s tím, že rodina kamarádky tajila, že je ona nemocná. Nemohla jsem tedy s ní být, držet ji za ruku …… určitě měla kolem sebe právě tu rodinu, takže já bych byla třeba už navíc, ale třeba ne. Dodneška jim to nemohu zapomenout, i když měli jakýsi pádný důvod, který chápu. Myslím, že ti lidé podcenili přátelské vztahy, které měla.

    A pak jsem měla jednou na jednu kamarádku vztek, když umřela. Přesně věděla co má dělat, aby se zachránila a nedbala. Klidně si umřela a nás nechala tady bez ní, bez tak skvělé, moudré (?), vzdělané, cituplné a přátelské ženy. Jak si tohle mohla dovolit!!!

    Jinak co se týče umírání ve strachu, to nevíš, jak to kdo v posledních chvílích nakonec prožívá. Já bych se nebála (o ni ani o sebe), nechala bych to v důvěře na milosrdném Vědomí. To ví, jak se zachovat, když se navrací samo v Sebe. :-)

  50. Lenko,
    dík za další doplnění; jsem tu na dva dny, pak zas jedu na týden pryč a pak tu budu opruzovat celý srpen :)

    To je blbý, jestli ta kamarádka sama nemohla nijak dát vědět, co s ní je :(
    A ta druhá tě navztekala, to se nedivím. Ten kluk, co umřel nedávno náhle, hodně lidí šokoval, rozesmutnil, ale i naštval, že jim to takhle zasolil. Na dlouhou dobu. Achjo.

    To umírání ve strachu – vždycky si vzpomenu na kamarádku (teď jsem s ní týden byla), jak vyprávěla, že ji museli uspat po porodu kvůli krvácení a ona si prý v tu chvíli říkala, že ta smrt není tak hrozná, že prostě v klidu odteče a není to nepříjemné.
    Za tohle zrovna chválím medicínu: ze tří mých nejbližších kamarádek by zřejmě dvě při porodu umřely, být to před sto padesáti lety. A ty děti taky. Hrůza. A zůstala by mi jen jedna kamarádka ze tří. Víc by se měnilo složení lidí kolem…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.