Kámen promluvil

NEBO TO JEN JÁ ZASE NĚCO KECÁM?

Útržky řečí. Komentáře o kamenech rozmetané pod článkem zuzi a pohozené pod mým posledním článkem sdružuji teď zde. Přišel čas shromažďování kamení (Kazatel 3.5). Pak promluví cestovní deník, vzpomenu návštěvu kamenného kruhu a kamenného koně v Británii, poukážu na charakter kulturní krajiny měnící se s jiným podložím (podstatné jméno) a prozradím (sloveso), co prohlásil kámen tento týden. A pak si hoďte kamenem. Ať vám sv. Pavel zatím pohlídá sako.

ÚTRŽKY ŘEČÍ

Zhlédla jsem H. Andronikovou (13. komnatu) včera na internetu, pak jsem podruhé viděla film o Duškovi, jak mluví s kameny atd., pak jsem si dala k uchu kámen a on promluvil, načež jsem zařadila 24hodinový půst a teď už jsem zase najedená a docpaná hořkou čokoládou, celou, a už bych si zas něco dala, lhostejno zda mluvení s kamenem, jídlo nebo film o šamanech … každá dobrá potrava vítána.

Já to s těmi kameny chápu spíš tak, že člověk se zaposlouchá do hlasu (ať je to cokoli) a pak teprve ho uslyší. Ne že by mluvil kámen, ale je slyšet kousek obsahu nějaké archetypální studny nebo vesmírné sítě nebo nevímčeho (nevěřím na nic konkretizovaného lidskými možnostmi popisu). Totéž mi připadá „automatické“ psaní nebo rozhovor s postavou ze snu atd. Ještě to asi párkrát prubnu a pak o tom blognu – to zas mi bude kdekdo nadávat do psychorachejtlí… :)

S tím kamenem u ucha jsem měla pocit, že si to ucho kamenem UCPÁVÁM, proto, abych slyšela vnitřní řeči. A že slyším něco svého, ne z kamene, to jsem taky pochybovala – jenže spíš až při druhém pokusu s jiným kamenem. Při tom prvním totiž ten kámen řekl něco, co by mě nenapadlo. (Ale třeba ve snu by mě to napadlo, byla to taková jako metafora – no já to brzo napíšu na blog). Ten druhý kámen se nějak ne a ne vyžvejknout, jako by koktal. Ale přičítám to svojí slabé schopnosti slyšet vnitřní řeči (svoje nebo společno-světové nebo spíš obojí, já nevim). Já jsem to nezkoušela s nárokem na výsledek nebo s očekáváním nějakého výkonu – prostě jsem to zkusila s tím, že buď uslyším svoje řeči nebo ne-svoje nebo nic a bude to v každém případě totéž :)

Zrovna včera jsem seděla zadkem na vyhřáté velké terase u nás v práci (šla jsem tam nakrmit kočku a taky rybičky, já milovnice domácí zvěře, která si tyto povinnosti nenechá ujít ani ve svátek :-) a vedle sebe jsem položila kámen. A připadalo mi, že je to úplně stejné, jako kdyby vedle mě ležela kočka (ona se válela o pět metrů dál). Najednou mi připadalo, že „být spolu“ je podobné s kamenem jako s kočkou. Že to bytí spolu je vlastně pořád, i když nikdo nikde okolo není. Že to „spolu“ si vytváříme tím, že dodáme nějakého druhého, který by tam možná ani být nemusel; jde jen o nás a naše rozpoložení. Jenže je třeba ho nějak materializovat, nějak realizovat, vidět, dotknout se – a pak líp jsme sami se sebou, když jsme s tím druhým pólem, s tím „nečím“. Je to to TY, o kterém píše Buber??? (Tu knihu tu mám léta půjčenou, ale nikdy jsem u ní dlouho nevydržela, ačkoli se říká, jak je úžasná…)

Jen si sem poznamenám: severněji, blíže Lounům je u Drahomyšle velký menhir Zkamenělý mnich. A ještě jiné menhiry v tom kraji – prozkoumat. Ne že bych byla nějak na ně vysazená, ale když už bych šla na ten Kounov, tak toho vezmu jedním vrzem víc. To jsem neříkala, jak jsem se šla kouknout na menhir tady v Horoměřicích? Seděl u něj tatínek na lavičce, pil pivo a hlídal kočárek. Blízko už to bylo obestavěné novými divnými domy. A to se v průvodcích praví, že menhir je pod osamělým, daleko nápadným stromem. Ten menhir má kolem sebe ohrádku a je legračně mrňavý, asi jen nad kolena, takový malíček. Pískovcový. Ale prý to není jen sranda, prý je to fakt menhirek, co zapadá do nějaké sítě kamenů tady v kraji…

– Je to pořád stejný opukový kraj – Břevnov, Horoměřice, Kounov. A to se mi líbí. Vnímám to totiž jako jednu krajinu, už nějakou dobu (aniž bych věděla o opuce jiné než bělohorské). To mě baví. Je to krajina starobylého osídlení. I v těch vesnicích je vidět starobylost, opevněnost, tlusté zdi. A všude jsou keltské památky. A Knovíz a tak… pravěk.

V BRITÁNII

V anglické krajině jsou kameny hodně výrazný prvek, ty starobylé i ty nově použité. Se starobylými jsem se setkala v kamenném kruhu Castlerigg – je to nejnavštěvovanější kromlech v zemi. Na krásném místě, na trávě, situovaný ve vlnitém terénu, uprostřed mezi horami. Působivé místo. Můj cestovní deník (květen 2003) o něm jen stručně:

Text o kamenném kruhu

Starobylá věc úplně jiného druhu je Bílý kůň – Uffington White Horse. Křídová silueta zvířete v zeleném kopci. Použití kamene odlišným, nezvyklým způsobem; nikoli kámen vyčnívající nad reliéf, tyčící se do výšky, ale naopak kusy bílého podloží pod nohama, v trávě. Když jste na koni, ani si toho nevšimnete (září 2002):

Text o bílém koni

Křídový kůň

V Anglii stačilo ráno vyjet z běloskvoucí vesnice (Hawkshead), popojet pár kilometrů – a další obec byla šedá, břidlicová (Keswick). Pak ještě kus na sever – a člověk se ocitl v městě z červených cihel a červeného pískovce (Carlisle). Konečně se dotkl svého výletního cíle – Hadriánovy zdi, stavěné z místního materiálu. V noci se cestovatel vrátil domů na jih, do městečka ze zlatavých vápencových kvádrů (Cotswolds).

Ona popravdě ta vzdálenost byla dlouhá jako celá naše republika a u nás se najde také rozmanitých krajin a hornin dost a dost. Jen to není při projíždění obcemi tak patrné v architektuře. Stavební kámen častěji není přiznaný. A nedbá se u nás do takové míry dosud na rázovitost obce spojenou se stavebním materiálem, jako mi to připadalo v Anglii. Tam stojí kamenné domy, kolem vsi kamenné zídky, mezi nimi tráva a ovce a v centru obce u kamenného kostela zase tráva a v ní kamenné náhrobky. Jejich hřbitovy se mi docela líbily – tráva, po které se chodí, a z ní vykukují jen kameny. Žádné naše uzounké pěšinky vyhýbající se ostrým hranám vyvýšených naleštěných desek. Jen kámen a tráva. Naše země není tak holá, ráda zarůstá a zaplňuje se… Těch lokálních stavebních materiálů jsem si v Anglii nemohla nevšimnout a té zelené jednoduchosti taky ne – nějak jsem si ji spojila s anglickou dekorativností (květen 2003):

Text o lokálním materiálu

CO PROHLÁSIL KÁMEN

Tak jsem chtěla být na chvíli jako Jaroslav Dušek, no. Poslechnout si, co říká kámen do levého a co do pravého ucha. Vyšla jsem v práci na terasu, kde leží u zábradlí tři kameny, co zbyly: jeden zaoblený vodou, okrový, ve tvaru srdce – vypadá, že je z Labe. Druhý je kus šedé opuky, třetí pomenší křemen, poškozený. Vzala jsem ten ve tvaru srdce k pravému uchu. Hluk dopravy jsem v tu chvíli začala vnímat zřetelněji – protože jsem chtěla uslyšet a byla rušena. Zvědavá, jestli promluví ke mně kámen, nebo si já sama něco nakecám, čekala jsem.

„Jsem motýl.“ Opakovaně.

Tak to bych si nevymyslela. Leda ve snu – takový snový druh metafory je to. Dost možná vůbec nemluvil kámen, ale jen jsem se zaposlouchala do všudypřítomného hlasu universa, který je i ve mně furt. Jen je přetlučen kdečím a je slyšet například ve snech nebo v intenzivních chvílích sestupu nebo skoku do nitra.

A co levé ucho? Nic moc, čekám, čekám. „Kámen mluví.“ No dobře. To jsem si ale už asi dodala sama, abych se vyhnula frustraci z toho, že jsem nic od kamene neslyšela? No a co by se stalo, kdyby kámen se mnou „nechtěl mluvit“? To bych přežila, ne? Nejsem tak vztahovačná. Tak děkuji za hovor.

S opukou jsem mluvila až druhý den. Zvedla jsem ji ze stínu a připadalo mi, že by se mohla nahřát na sluncem vyhřáté terase, se mnou. Tak jsme tam spolu chvíli seděly. A kočka se válela opodál. Kočka jako kámen. Kámen jako kočka. A jako já?

Dala jsem si opuku k pravému uchu jako telefon – ačkoli většinou telefonuju levým uchem, abych pravou rukou mohla psát poznámky; vy taky? – a zavřela jsem oči. Protože svítilo slunce, zavřenýma očima jsem neviděla tmu, ale červenou a oranžovou barvu. Proto jsem asi slyšela, pomalu, koktavě:

„Červená, oranžová…“

Hm. Tak to určitě říká opuka, to tak! Je to jasné, to jsem já, ne kámen. Koktala dál:

„Červená, oranžová. Ukaž mi oheň!“

A potom slabiky RA ČÍ. Snažila jsem se jí dost napovídat a ptát se, co tím míní – jestli račí, racčí, ptačí, radši, kráčí, kratší, ráčí … dračí! „Oheň dračí.“

Aha. Ona ta opuka byla vážně nějak koktavá… Mluvila dost jinak než včerejší valoun. No nějak jsem to z ní vykřesala :-)

A levé ucho ucpané kamenem? Jaroslav Dušek ve filmu říká, že do pravého ucha mu kameny říkávají osobnější věci nebo nějaké úkoly. Do levého ucha pak promlouvají obecněji, k lidstvu, ne jen k němu konkrétně. A opuka mi do levého ucha povídá: „Malvan.“

Asi jsem špatně rozuměla, nebo má opravdu vadu řeči. Nechtěla říct „Balvan“?

„Malvan. Maloval ho Mácha. A ta holka – veselá kopa.“

Tolik moje svědectví. Aspoň že jsem upřímná a sdílná :-) Sice ty hovory přičítám spíš sobě než kamenům, ale to je totéž! Bez protějšku, bez druhého pólu, druhé strany, kterou je v tomhle případě kámen; jak provádět rozhovor? Sokrates to taky tak dělal a já aniž bych to věděla, psala jsem v pubertě v dialozích. Jak se něco dovědět bez TY? Souvisí to s pojetím Martina Bubera?

Do jiných kamenů jsem se ještě nezaposlouchala. Napadá mě, jak by se mnou asi mluvil kámen, který jsem opracovala nástroji a dala mu tvar (nebo spíš využila jeho tvar a dotvořila ho, vytáhla ven). Zlobil by se? Nebo kámen, který jsem pohlavně zneužila? Mám jeden. Zeptám se jich … příště.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zákoutí a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

25 komentářů u „Kámen promluvil

  1. jooo, kameny. mluvim s nimi :o) odjakziva. i s celymi skalami a horami mluvim. kdyz si beru odnekud kamen tak ho delsi dobu nosim v ruce a zjistuju jestli chce jit se mnou. jak se pocituje. Nesu kamen, nesu a posloucham co mi rika. nemluvi cesky, teda myslim ze to neni cestina spise jsou to obrazy v hlave a takove jemne simrani v ruce. kdyz ten kamen neni pro me (nechce jit se mnou) tak jen otevru dlan a on vyklouzne. necham ho v lese. Kdyz se mnou chce jit, tak si ho donesu az domu.
    Dotykam se kamenů, když někam jdu. Stačí letmo. Pouze letmý dotyk a citim jak kamen zpiva. jeho ton. a ja zpivam taky. uvnitr.
    A kdyz jdu po horach tak citim kamen pod nohama, slapu po nem a vim ze je tam. ze je se mnou. Casto lezim na kamenu a vim ze vi.
    Driv, kdyz jsem chodila na vysoke hory, tak jsem den predtim sedela pred horou a mluvila s ni. a kdyz jsem brzy rano vysla tak jsem se dotykala kamenu a rikala. vím že jsi se mnou. děkuji. A hora mě pokazde dovedla dobře domů.
    Jeuplne jedno jeslti maly kamen nebo cely balvan. Male kameny jsou jako cele hory.
    u me doma je jim dobre. lezi v kvetinaci nebo jen tak nekde. obcas nektery pohladim… mam je rada.

  2. Čtu a divím se, já ke kamenům nikdy nic necítila, jen obdivuji když někde třeba v neobydleném místě objevím něco co nese stopy lidské ruky, třeba vydlážděný náhon kameny nebo kamenný kříž, mezník, hraniční kámen, starý patník, starý vytesaný nápis s datem, základy domu. To mě vzrušuje a baví.

  3. takže ratka má vztah spíš k přírodním kamenům a zuzi k opracovaným…?

    To je úžasné, ratko. I to – "malé kameny jsou jako velké hory."
    Jako by se hora rozmnožovala do menších kamínků :)

    Když si beru odněkud kámen, taky jsem přesvědčená, že kdyby "nechtěl" se mnou jít, tak nepůjde a ani mi nepadne do oka a do ruky, nepřijde. Když na kamínek sahám a beru ho ze země, jako bych vážila, jestli se mu to pozdává, jak se tváří.
    – No a to ale vypovídá o mně a mém "tváření se" na ten kamínek (si myslím ve svém pojetí). On funguje jen jako protějšek, jako plocha odrazu k mým chtěním, sympatiím, myšlenkám a vztahům. Jen ty vztahy se projeví skrze něj; ne že je projeví on. Tak to teď beru. Že jsem to pořád já, že to já k sobě promlouvám skrze kámen. Nebo nějaká duše universa, to je totéž – když jsem její součástí.
    Ale v tu chvíli o takovýh věcech neuvažuju; to až když to sem píšu :)

  4. Ale hned jsem si začala kamenů víc všímat; když už jsem zkusila, jestli "mluví" :
    Viděla jsem valounky zalité v betonu, byly v rozestupech od sebe, aby ten soklík, co tvořily, vypadal zdobně. Tak jsem si říkala: vida, chodím tu každý den, ale tohle jsem nevnímala. Jak se asi ty kameny, oddělené od světa každý sám, cítí… každý v tom společném betonoovém loži. Vlastně ten beton je taky přírodní… do jaké míry?

  5. jak malý zlomek času pobývá jeden člověk v přítomnosti? Pár desítek let? Horniny a kameny jsou stovky milionů staré… Kdo je tu víc doma a kdo jen na chvíli?

  6. toulání po kamenech mě hrozně baví! A i víc v těch schovaných nenápadných českých, než když jsme v Bretani viděli menhirové armády obehnané plůtkem, turisty a obchody se suvenýry. Za mě a ty poslední nalezené kamenožrouty je úžasný jejich kruh – jako by se o něčem radili – chlístovské menhiry. A potom vrch Plešivec. My jsme na něj vyšli v zimě, na celém tom kopci bylo úplné ticho a ve sněhu se to hemžilo statisíci "sněžných blech", jak jsme si je pojmenovali – skákací miniaturní broučci, od té doby jsem je zatím nikde neviděla. Nahoře se dobře přemýšlí. http://brdsky.blog.cz…ra-plesivec

  7. Díky, psice, za typ – vidíš, jak se to ve mně s kameny rozjíždí :)

    Na Plešivci a v okolí jsem určitě byla – asi před 15 lety. Připravovala jsem tam víkendovou hru pro kamarády (bohužel pršelo a zúčastnilo se jich málo, ne celá horda jako obvykle). Znám dobře ale jinou část Brd (mezi Hrašticí a Voznicí). Jezdívali jsme tam s dětmi s oddílem často na víkendy, protože to bylo dobře po ruce.

    Na Chlístově jsem asi nebyla.

    Jsem zvědavá, jak budou působit ty kounovské kameny, když se vůbec pochybuje o jejich stáří (mládí) a nejsou v žádných kronikách… a taky v té krajině u Slaného v Ledcích je nějaká řada kamenů, to bych mohla vzít na své samocestě. A toho Kamenného Mnicha u Drahomyšle.
    Ještě se musím podívat, kde je Kamenný Pastýř u Klobuk, jestli je to taky na trase.

  8. u nas v okoli jsou kameny moc stare, proto se tam dobre dari vinu, jakoby vtahovalo do sebe kusy toho stari. ty kameny pamatuji doby pred prvohoramy, teda období prekambria. v tom je i jejich kouzlo a sila.

  9. Já spím, takže než pořádně přečtu článek, doporučím ti jen Chestertonův esej Kousek křídy (v knize Ohromné maličkosti).

  10. Je to tak, jak prošlápnuté naprosto dokonale, ráda se pochlubím, jezdili jsme tam s brdskou smečkou a také jsem tam byla několikrát na velkým čundru, na týden. Ale je to už dávno, bylo to mnohdy docela dobrodružné, mám hezké vzpomínky, i na Plešivec. Tak :)

  11. TS [5],
    právě, to téma času se vtírá, když člověk pomyslí na kameny.

  12. K cestovnímu deníkuJinak tu angličtinu z cestovního deníku není nutno číst, samozřejmě. A chyby tam vidím :) – když už jsem byla v Anglii, psala jsem i cestovní deník anglicky, abych se pocvičila. Moc jsem toho tam totiž nenamluvila. Ale ten anglický deník mě teď dost uchvátil – asi ho sem naskenuju, celé ty dva anglické pobyty, třeba po jednotlivých dnech. Až budu mít chuť. Jsou tam totiž i výstřižky a moje obrázky, takže je pěkný jako artefakt, ne jen jako text (psaný co nejjednodušeji, aby byly chyby minimalizovány).

    Jo ještě s tím deníkem 2003 souvisí bloček s obrázky, co už je tu jakžtakž naskenován:
    http://liska.blokuje.cz…gland.php

  13. snad se buteo nebude zlobit ale dovolim si jeho komentar u Christabel zkopirovat:

    Andrej Sládkovič
    v polovině 19. století na Závěr své Maríny napsal :
    Marína moja! teda tak sme my
    ako tie božie plamene,
    ako tie kvety na chladnej zemi,
    ako tie drahé kamene;
    padajú hviezdy, aj my padneme,
    vädnú tie kvety, aj my zvädneme,
    a klenoty hruda kryje:
    Ale tie hviezdy predsi svietili,
    a pekný život tie kvety žili,
    a diamant v hrude nezhnije!

    chtela bych dodat ze nejen diamant ani ta hruda nezhnije.
    co je stálé to přetrvává a co pomíjívé to pomíjí

  14. To je zvláštní, pro mě je mluvící kámen obojí, ale každý vnímám, cítím úplně jinak. Valounky jsme taky sbírala od mala, vozila si z výletů a skladovala místo fotek hereckých idolů, každý návrat k nim byl zvláštní, magický… Živý…
    Jako bych měla doma kus něčeho zakletého, v čem někde uvnitř to srdce bije.

    Opracovaný kámen je úplně jiný. To už je spíš věc. Krásná, ale mrtvá. Smysl jí dává člověk. Jím zvolené použití, zařazení v jeho světě, jeho jméno v kameni…

  15. Některé opracované kameny jsou pro mě dost působivé – většinou ty, co mají nějakou nedokonalost. Co nejsou perfektně udělané, protože to potom ten člověk převáží, jako by se kamene zmocnil a dokazoval, jak je šikovnej. Ale nějaká neumělost nebo nedokonalost mluví o pokoře a o respektu ke kameni a citlivosti k němu. Je to spolupráce, ne zmocnění se…
    Možná. – Takhle o tom uvažuju poprvé.

  16. gotické katedrály jsou z opracovaného kamene a jsou dokonalé(některé).
    Když chce tvůrce vyjádřit dokonalost a zároveň ji dokáže v sobě vnitřně pociťovat,tak si nemusí hrát na pokoru.

  17. Já jsem mluvila o jednotlivých kamenech, opracovaných, ne o komplexu kamenů, který teprve dohromady něco dává.
    V katedrálách jsou právě rozmanité "nedokonalosti" – tím nemyslím chyby (i když v klenbě třeba někdy dají falešný svorník, když jim to nevyjde :), ale myslím třeba nesymetrii, nestejné chrliče, ale každého jiného s vlastním ksichtem.

  18. Nebo co mně se líbí – když má pískovcový kvádr – ať je součástí Karlova mostu, kostela nebo obyčejné zdi v českém ráji – na sobě vrypy kameníkova nástroje. A když je těch kvádrů víc a některý má podobné vrypy od stejného člověka a jiný má zas vrypy vedené jinou rukou.

  19. Prostě když je z opracovaného kamene vidět ten vztah člověka a kamene. Ta spolupráce.
    Ne že se někdo zmocní kamene a vyřeže z něj nějaké zvěrstvo, třeba upíra na motorce nebo nevímco :)

  20. A smírčí kříže.Spousta z nich jsou možná opracované staré menhiry.A menhiry jsou vlastně taky opracované.Psychotronik Pavel Kozák tvrdí,že minimálně do nich bylo vytesané „oko“a pravda je,že na některých je to vidět ještě i dnes.
    Mimochodem P.Kozák pořádal k místům s telurickými proudy výpravy pro zájemce a s ním by to mohlo být zajímavé(bez něj taky)

  21. 20
    u jedné blonďatá ikonka u druhé čtverečky!
    To je mi pohostinnost:-000))))

  22. No viď, Saule – a co to je to ad 20:
    "… vytesané ??? pravda je…" ?

    Žokoša asi nic neznamená…

  23. uvozovky jsou to Liško,"oko" bylo v uvozovkách:-0)
    Teď se mi k tomu vybavuje to přiblblý gesto,jak ho s oblibou používají politici,manageři a podobná svoloč,jak hrabou ve vzduchoprázdnu v úrovni hlavy těma prstíčkama,to zas něco vymysleli idioti!
    Zlatý Liščiny čtverečky:-)

  24. K článkuJo, dívám se na to taky tak, Liško. Kameny, stromy, krajina ….. všechno "mluví". Ale ono to nemluví doopravdy, jen se pod vlivem krásy, zastavení a ztišení dozvídáme to, co bychom se mohli vědět i tak. Jenže bez nich bychom se nedostali do stavu ztišení, vytržení z přemíry krásy kolem … ladíme se v těch chvílích na jinou frekvenci a tedy máme přístup do jiné úrovně Vědomí. Jaroslav Dušek je herec, demonstrátor a tak ten proces zahraje, má k tomu kulisy …… a tím více osloví lidí ….. dělá to moc dobře. Sláva mu a jeho mluvícím kamenům! :-)
    Sláva i tobě a tvým mluvícím kamenům, k tvé pozornosti, které jim věnuješ a k souvislostem, které nacházíš! :-) :-)

  25. Ano, zastavení a ztišení, aby se dalo uslyšet – tak mi to připadá. A ratka to taky tak nějak psala.

    Už se těším na tu svou cestu, za měsíc. Hlavně aby to nebylo převážně naslouchání proudům lijáku. Snad ne :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.