Druhá stránka teamového hráče

RIVAL

Jsem teamový hráč. Soudržnost skupiny je mi nade vše. Jsem takový kooperující typ – spolupracuji a podporuji. Občas dělám drzé legrácky, ale považuji je spíš za prvek semknutosti a uvolnění, ne za útok na spoludruha.

Útočná být ovšem umím. Zpravidla ve chvíli, kdy se domnívám, že hrozí narušení soudržnosti skupiny.

No a teď si představte, že poblíž existuje druhá skupina stejného charakteru, jejíž členové znají nás a my známe je, někdy se vídáme. Mohlo by to třeba být jiné oddělení v zaměstnání. Nebo vedlejší katedra na universitě. Nebo organizace, zaměřená na stejnou činnost jako ta vaše, ale ve vedlejším regionu. Nebo dva spřátelené skautské oddíly. Vedlejší třída – v dětství.

V mojí skupině se vzájemně poznáváme, už je vytvořena velká důvěra. Tím se pro mne – nevím, jestli pro všechny – zvyšuje soudržnost skupiny. A s tím jde ruku v ruce relativně menší důvěra ke druhé skupině, ke všem jejím členům. Natož k aktivním osobám stejného pohlaví – sokyním. Zjistila jsem, že jak velký jsem teamový hráč uvnitř, tak velký jsem sok navenek. Našla jsem v sobě rivalitu. Když někdo z „našinců“ něco peče s někým z druhé skupiny, nemůžu to nechat jen tak, pořád se tím vduchu zabývám, věnuju tomu kapacitu (kterou bych mohla napřít jinam nebo se místo toho vyspat) a mám tendenci ohlídat si, co se děje, být při tom, chodit spát poslední… To jsem měla vždycky: odjakživa jsem ten, kdo jde spát poslední, všude, na horách, na mejdanu… Na tom mě štve, že nenechám děj plynout, že hlídám a nedám druhým úplnou svobodu bez kontroly. Pořád mám chuť být u všeho. Achjo. Ještě ke všemu když jde o fešáka z mojí skupiny – přece ty sokyně z „cizí“ grupy doprkýnka musím hlídat, jak jen to jde, no ne?! Jenže znesvobodňovat takhle někoho, to je mi protivné. Zvlášť jeho. Nojo, jenže touha být s fešákem je větší než cokoli, to se ví. Nejsem žádná chcíplotina, jsem živá se vším všudy.

A vidím, že teamový hráč, kooperující přející a nápomocný člověk taky může být sok jako prase.

A to jsem si přinesla z druhého setkání svého terapeutického výcviku. Z prvního jsem si přinesla téma dojetí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

96 komentářů u „Druhá stránka teamového hráče

  1. Mě taky.
    Ale není to ten případ, který já osobně znám jako typický – totiž sebekontrola. To já to dost rozjíždím, pouštím, spíš chováním někdy schválně provokuju konkrétního člověka – koukám, co to udělá. (Protože někteří lidi to vidí jako přehánění a nemůžou to vystát – možná proto, že si to sami nedovolí? Nevím, asi různě.)
    Nijak přehnaně nekontroluju sebe. Tak proč herdek takhle hlídkuju nad druhými :)?
    1) Protože v té situaci jsou to mí sokové.
    2) A proč já je beru za soky (oni se tak třeba ani v nejmenším necítí, třeba je vlbec nezajímám, to je dost možný…)? Protože "našince" zase beru za "našince", třeba i víc, než on sám cítí soukmenovství se skupinou. Já ale cítím velké, protože jsem týmovej čloujek.
    No a proto jsem zároveň takovej sok. Těším se, až na příštím setkání (opět s vědomým odložením sebekontroly) někoho ze soků smetu a nasolím mu to. Jsem zvědavá, co to udělá :)

    Jako nejprvnější ale udělám to, že nadnesu a veřejně otevřu tohle téma rivality.
    Nebudu vyhýbač. Ani nepůjdi jen nepřímou cestou nějakých přidušených rivalit, to už stačilo; vyčerpávalo by mě to.

  2. Necítím se být kompetentní zasahovat do tak komplexního tématu jakou je spolupráce, nicméně si myslím, že bys možná nemusela jako to nejprvnější nadnést téma rivalityv kolektivu, ale spíš se pozorovat a popř. korigovat nejprve sama sebe. Protože tam je ten "problém". Až si jej vnitřně pořešíš, pak uvidíš, zda je nutné to otevřít na pracovišti, zda tím, že si nevyřešíš problém v sobě tento jaksi nezmizí i ve tvém okolí. Můžeš se zeptat někoho, komu věříš, jak na něj působíš, zda z tebe je cítit ta rivalita či ne. Ale jak říkám …… pokud smím vůbec něco k tomu říci ….. nejprve bych si to řešila v sobě. Já. Co budeš dělat ty se znalostí své konkrétní situace, je samozřejmě na tobě a otevření tématu naopak může pomoci.

  3. Lenko,
    jo, souhlasím – napřed je dobré ten proces pozorovat, nechat ho uzrát (což znamená trochu ho nechat vyinout a rozpoznat nějaké motivace v něm atd.). Však mám teď šest týdnů času do dalšího výcvikového setkání.
    Mně připadá, že už je mi jasný, kde se ta rivalita bere, a ráda bych věděla, jestli vůbec ji cítí i někdo jiný a jak jiné nebo podobné jsou ty jeho podněty ZA TÍM. Nemusím už čekat, můžu klidně tohle vybalit jako téma (i proto, že mě nikdo nenutí, abych řekla naprsoto všechno do detailu, můžu říkat samozřejmě jen, co chci – nikdo na světě mě nemůže dotlačit :-).
    A to taky mám brzo v plánu – co navrhuješ – konzultovat to s kámoškou z té naší partičky předem; jak na to kouká, jaké má k tomu dodatky a postřehy. Jestli to není brzo pr tu skupinu -ale ono v podtstatě je to jedno, protože jestli to téma nebude s nikým nijak společné, tak ho nechám být, nechytí se, to uvidím, to mi nevadí, může být. Já se bez toho obejdu, klidně si to svoje můžu pozroovat sama bez skupiny. Ale mě by to bavilo je do toho zatáhnout, bylo by to napínavý. Dověděla bych se mnohé.

  4. … hehe, tenhle můj příspěvek mi připadá vysoce nekonkrétní; ale je mi to dost ukradený. Prostě si tady potřebuju udělat poznámku o jednom ze svých témat, tak si ji dělám. A kdokoliv, kdo k tomu má co říct, protože mu to na něco brnklo, je vítán (dík, Lenko). Komu to nerezonuje s ničím, ať mlčí na věky :-))

    – A je to podobné jako s tím vybalením tématu před (výcvikovou) skupinou; napsat to tady. A ne předčasně; přesně ve chvíli přelomu, kdy už nechci pokračovat dál ve svém opakujícím se scénáří chování, v opakování stejného typu chování k lidem, k ženským a ke chlapům. Radši to vybalit, protože jen pokračovat dál už ani žádné dobrodrůžo není, bylo by to furt dokola a žralo by mi to elán. A nedověděla bych se nic nového.

    Takové protahování a setrvávávní by mohlo být i dost sebetejrání. A to mě už neba :-)

  5. Lenko,
    jo a "problém" totiž tady je – zakoukávání se do fešáků. :-)
    Takže dobrá šance prozkoumat, jak to mám s chlapama. A taky šance se dovědět, jak to mají oni právě se mnou; ovšem to předpokládá to úplně otevřít. Což neudělám hned, ale postupně si k tomu nakročím přes tu rivalitu k sokyním. Otevřít to hned by podle mě ani nemělo žádný účinek, nic bych se nedověděla, bylo by to zbytečný a sebralo by mi to možnost pozorovat si ještě chvíli svoje strategie. – Asi v tom duchu, jak jsi psala… ?

  6. to v jednom filmu takhle najali nekolik lidi na experiment a na konci jich zbylo zivych asi jeden tusim.

    uz mam mlceni naveky nebo este ne ?

  7. jako druhe slovo me napadlo: moc
    otazka osobni moci se tahne jako cervena cara. Teba tady:

    "No a proto jsem zároveň takovej sok. Těším se, až na příštím setkání (opět s vědomým odložením sebekontroly) někoho ze soků smetu a nasolím mu to. Jsem zvědavá, co to udělá :)"

    Je to zakonita posloupnost kroku. Clovek vede urcitou skupinu a zjisti ze ma moc. A ze ho to bavi :o( A pak pozoruje jak tuto svoji moc rozehrava mezi lidmi.

    DAlsi faze je, ze tuto moc prestane pouzivat pro vlastni zabavu ale se ji proste vzda. tim se vzda i kontroly. A sebekontroly. Odlozi kontrolu, sebekontrolu i moc ve jmenu zajmu skupiny (velikost teto skupiny zalezi od nastaveni jeho vedomi)

  8. Jo, moc je velké a široké téma, určitě si ho chci pořádně prozkoumat. Zatím ještě potřebuju sbírat empirický materiál, přesně tak :)

  9. Moc:
    Teď zrovna zkoumám, jestli "královna" je ta, co vozí své nohsledy v audině k sobě domů, anebo jsem to já a kdy a kdy ne a proč… Ve chvílích, kdy ji sleduju a zaměřuju se na ni, asi já královna nejsem, to jsem vocas :)

    Může být královna ta, co vlastně není důvěryhodná? Ale možná pro některé jiné důvěryhodná je, to já nevim. Usmívám se svým tendencím jí něco nasolit (zatím jsem to udělala jen párkrát, neodolala jsem, ona si dost nabíhala :-)

    Hlavně čumim na ty svoje touhy být královna – proč vlastně? protože se někdo jiný tlačí do té pozice; kdyby to nedělala, mě by to možná ani nenapadlo. Dost možné. Předpokládám, že ta rivalita vymizí, až ta skupina nebude tak nová, až se to ustálí, bude to pro mě víc "easy." (Pardon, nenapadá mě lepší termín v češtině než "take it easy.")

    "Královna" si o mně myslí, že jsem hnána sexem. Myslí si to proto, že to tak je, anebo proto, že ona mně přikládá svoje vlastní téma – sex?
    Nebo jsme si prostě dost podobné :)

  10. psychoterapeuticka skupina ve ktere se pohybuji a neustale ucim je prostredi fabriky kde pracuji. jsou tam clenove skupiny a kazdy z tech clenu ma ve skupine misto a moc (plus kontrolu) a je neskonale poucne sledovat jak kdo se k moci dere a jak s moci pracuje. Pro nekoho znamena moc obohaceni sebe (nemusi byt materialni – energeticke obohoceni alias pocity osobniho uspechu je totez) a pro nekoho znamena moc odpovendost – praci. Smysl pro odpovednost ma taky nekolik urovni. Ta nizsi – touha mit vse pod kontrolou tj i lidi za ktere odpovidam- kontrolni tik. TA vyssi – oddanost pro vec a pracovitost pro výsledek (cíl) a ta nejvyssi v mych ocich je odpovdnost a oddanost skupine jako celku tj. prospechu vsech zucastnenych stejnou merou. Ten posledni pristup znamena vetsinou zanik skupiny. Skupina se musi vymezovat vuci okoli aby setrvala v urcitem rovnovaznem stavu. jakmile zacne nekdo skupinu ridit tak ze vsechny bytosti i vne skupiny maji mit stejny pristup k energii tak skupina ztraci smysl a jeji energie se rozptyli do prostoru… takze vlasten mocenske ambice, ctizadosti a touhy po uspechu clenu skupiny, udrzuji fabriku v chodu a to uspokojovanim svych zajmu a cilu. jakmile by uspokojovali zajmy a cile vsech stejnou merou tak to znamena likvidaci fabriky.

    Nevim lisko zda jesm ti nejak pomohla. Asi ne :o) Ale je videt ze jsem individualista, skupina je nastroj moci a kontroly nad cleny skupiny. Plati to v malem i ve velkem. kdby to tak nebylo tak neni nic co by skupinu drzelo pohromade.

  11. Jó, rivalita, to je věc.
    (Ovšem rival a nepřítel není totéž! Rival není nepřítel.)

    Co vy, máte nějakého svého?

  12. ratko, to je zajímavý – koncept, že moc drží pohromadě skupinu.
    Já chci (spolu-)pracovat ve skupině pro skupinu, a proto je pro mě těžký to dělat i pro ty členy, kteří odskakují do té druhé skupiny; toho si všímám. Chápu je celkem, beru to, ale zatím ne úplně "easy." Dávání a braní. To v tom hraje roli. Sympatie. Moje experimenty s tím, jestli sympatie jsou vždy oboustranné. A když ano, jestli jsou oboustranné a zároveň stejného druhu, anebo doplňkově nebo úplně různě… ale to mě teď tak nebere jako ta rivalita.

  13. pro me je prace ve fabrice neco jako ucebnice energetickych vzorcu. je mi jasne ze je jen otazkou casu, kdy me neprizpusobiveho pozorovatele a rozkladace moci proste vyhodi z kola ven.

    proc chces byt kralovna? vyhodit nekoho jineho z trunu? Protoze citis podvedomu jak a kudy bezi energie. A chces ji taky. Kralovna (v tvych ocich) ji dostane nejvic. Proto i ta sexualni energie – je to lakadlo k pritazeni energie zvenci. To vse jsou energie zvenci ktere posiluji. Je jedno jesli je to energie z titulu pozoronosti kterou mi venuji zvenci, nebo moje napadne chovani ktere pritahne pozornost, nebo neco chytreho ci vtipneho co reknu. obscenni gesto. Porad taham energii zvenci. odjinud.
    Pokud nedokazu zit sama ze sebe a ze sve vlastni energie tak porad budu zavisla na skupine, priteli – nepriteli, na nekom s kym merim sily a s kym se srovnavam.budu zaviset na tech druhych.

    Terapeutka by mela byt nezavisla abymohla dobre pozorovat a vnimat energie clenu skupiny a nekazila je svojimi zavislostmi a potrebami. mela by umet vystoupit.

  14. 14. rivalita znamena, ze se s nekym pomeruji. Proc se snim pomeruji? Protoze se citim slabsi a chtela bych byt silnejsi.

    Rivalita vymizi az zmizi muj pocit slabosti (a tim i touha po moci) Proste nebudu potrebovat s nekym souperit. Protoze nebudu zkoumat svoj silu. budu ji mit ze sve podstaty existence. je to otazka nastaven mysli (vedomi) Dokud souperim, citim nutkani mit uspech, byt lepsi, dokazovat si svoje kvality.

  15. ratko, ty jsi drsná :)

    Poměřuju se, protože zkoumám. Zkoumám, v čem jsem já dobrá a v čem jsem speciální a v čem ti jiní jsou pro mě nedocenitelní. Jak jinak tvořit skupinu? Jde to bez toho vůbec?
    Chci využít možnost všímat si nejen, o čem je řeč, o co jde, ale i co se děje vedle a za tím a pod tím a mezitím, jaké vlny vztahů jedou mezi lidmi. Já se na to můžu vykašlat, já můžu vystoupit a koukat se zvenčí, jak si děti hrajou na písečku, ale to teda není můj styl. Není to živé. To tam nemusím být, to nemusím být vůbec. Jsem tam, abych mohla uvidět a pocítit, jak různě může člověk prožívat věci, co to dělá, co dělá dávání, co dělá důvěra, spojenectví, jak se mění, jak to celé funguje a jaké pocity to vyvolává atd.
    Terapeut podle mě není nezávislý pozorovatel. Leda Freud starého druhu :) – ovšem záleží, kdo je klient, že…
    Terapeut nic "nekazí" tím, že je on sám svůj, za sebe, speciální. Samozřejmě se rozhoduje, kdy co řekne a jak atd., jestli podpůrně, nebo důrazně, nebo nic; podle toho, kdo je klient.
    Ale já tam jsem za sebe, je to sebezkušenostní fáze, tam nejsme terapeuti. A třeba nebudeme ani potom, to je úplně vedlejší :)

  16. 16 ne dokazovat si svoje kvality, ale rozpoznávat svoje kvality a kvality druhých a být tím obohacen a obohacovat jiné a mít z toho obojího radost.

  17. … a já jsem prostě ten, kdo i provokuje a kdo si troufne poznávat jednu svoji kvalitu (např. rivalitu), aniž by měl z toho strach a utekl od toho. Jestli to není až přes čáru, to já si už nějak musím ošetřit; ale jen přicmrndávat, to by mi nic neřeklo.

  18. nojo, to je zase otazka jake klienty dostanes a co se maji tito klienti vlastne naucit. Teda vnimam pani ucitelku v jine pozici nez zaky. jakoze pani ucitelka by mela vedet to co se zaci maji ucit. teda pokud je klient zavisly. to je vetsinou problem psychickych poruch, zavislost a nesamostatnost. neschopnost smostatneho zivota.

    Co kdyz zadnou vyjimecnou vlastni kvalitu nerozpoznam? treba ja nemam nic vyjimecneho na sobe. jsem ve vsem prumerna a nijak mi to nevadi. kdy je dost a kdy mene? Tohle vsecko se mi zda hodne deprimujici.
    Je pravdou ze ze me by asi terapeut mel deprese :o))
    Je moc zajmave co pises, jakoze terapeut musi nejdriv vsecko odzouset na sobe. jakoby byl sam klient. aby se mohl pak empaticky vcitit ze rozumi.

    Presto mi prijde role terapeuta tak trochu jako role Mistra v nejake duchovni skole. ZE kdyz klient prijme Mistra s duverou tak se od nej necha vest a prejima jeho energeticke vzorce a nastaveni mysli. A fakticky ho napodobuje. Protoze jak jinak by se neco noveho mohl naucit? I kdyz… mozna ze teraput ho upozorni na neco co si sam nevsiml a on treba pochopi lepe sve jednani a tim se zmeni. No nevim, ale mozna tak je to mysleno. nechci teda moc blbe kecat jakoze kecam :o/

  19. ad 20: Jo. :-) Viděno zvnějšku. ….. ale to děláme mnozí a skoro pořád, dokud neoloupeme tu cibuli, takže v pohodě. :-)

    Líšo, stojím za drsným vyjádřením Ratky. Kdyby to nenapsala ona, asi bych to formulovala já, po svém. Což teď taky udělám. :-)

    Úžasně jsi to napsala v kom 18: "rozpoznávat svoje kvality a kvality druhých a být tím obohacen a obohacovat jiné a mít z toho obojího radost."
    O to tu jde. Cokoli, co vybočuje z tohoto rámce, bude většinou nepříjemné (tak to poznáš) a je to materiál k osobní práci na sobě.

    Malinko se mýlíš v tom, že pokládáš rivalitu za vlastnost. Nikoli. Rivalita je jen podoba boje.
    Zvolíš-li boj, nemůžeš vyhrát.
    Když bojuješ, žere tě to. Když prohraješ, ukoušeš se závistí, neuspokojením a jánevímčímještě. Když vyhraješ, tvoje ego vyletí do oblak …. a za čas zase bude muset spadnout – z čím větší výšky, tím víc to bolí.
    Jediná výhra je nepřijmout boj. Zjistit, proč tě zajímá boj se sokyní(sokyněmi). Pro muže? A ty bys chtěla muže, o kterého musíš bojovat falešnými kartami? Odstrčit někoho jiného? Doporučuji být sama sebou a jestli je to člověk, který to ocení, tak se vykašle na někoho s Audinou. A když to neocení, není to chlap pro tebe. A když ho dostaneš formou falešnou (bojem), tak stejně dříve nebo později uteče. Pro tyhle případy mám větu: "Chceš dosáhnout věcí pravých za pomoci falešných?" …… každý dříve nebo později pozná, že to nelze. Já jsem se přesvědčila mnohokrát, tak teď už to ani nezkouším. :-)

  20. Liško, to je legrace (ahoj po dlouhý době). Napadlo mě podívat se k Tobě a zrovna je tu akutní téma. Zničehonic mám na starost vzdělání osumadvaceti studentů … v sílu týmu věřím velice. To co píšeš mi rezonuje. "Tým nade vše". Vždycky mi přišlo nepochopitelný, proč tomu někdo nerozumí (a stejně tak obtěžuju bojem a uvádím v boj). Tak teď v tom bruslím, odhaduji složitou chemii, snažím se nemanipulovat, opatrně užívat moc … laboratorní váhy. Jsem zvědavej, jestli se nám to podaří. Vznik týmu je zázrak. Strašně mě to baví, tíží zodpovědnost, jsem zvědavý. Není to přesný přirovnání, ale zoufalá mi připadávala poloha fotbalovýho trenéra, který po začátku zápasu bezmocně kouká na svůj tým a doufá … (viz.odkaz).
    Nadpis by měl bejt "Temná stránka týmového hráče." Ne ? Líbí se mi komentář 23 od Lenky. Vždycky když zapomenu bojovat, cítím se šťastnej, všechno jde líp a lidi kolem mně si asi oddechnou. Užil jsem si to v minulosti takhle: život v boji je především sebedestrukce.

  21. ratko [21]
    já bych do toho hovoru ani netahala nic o terapeutech; to je mi teď vedlejší a ani v té souvislosti nikdy nepoužívám slova jako "naučit" a "žák" – spíš dostat svůj prostor, který vznikne na základě důvěry, a v tom prostoru pak můžu zkoumat cokoli, dávat něco a dostávat… Vztahy ve skupině a mimo skupinu jsou to, co teď u mě jede, ne žádní terapeuti. Jedu :-)

    Lenko [23]
    jo – souhlasím, že moje "rozpoznávat svoje kvality a kvality druhých a být tím obohacen a obohacovat jiné a mít z toho obojího radost" je OK a to je to, co dělám ve svojí vlastní skupině.
    Jenže je tam ještě ta druhá :-) a to ponouká k mnohému, například k boji. Já vím, že je ta soupeřivost blbost (však taky ji ve svém opravdovém životě moc nezažívám), ale právě proto si v ní na tom výcviku ještě setrvávám a koukám, co mi to všechno dělá. Příště třeba už v ní nebudu, tak to chci využít teď.

    A jo, je to poněkud unavující a někdy takové ne zrovna drásající, ale napínavé a nabuzující, zneklidňující, rozechvívající i smutný. To jsem si dobře všimla, že takové pocity mě nabuzují a rozpohybovávají. A to se mi někdy hodí. I když je to úplně zbytečný tejrání, máš pravdu. Je to asi jako koukat se na thriller místo toho, abych se koukala na úžasný krásný dokument o delfínech, který by mě naplnil klidným štěstím a láskou ke všem tvorům.

    A právě proč tohle udělám, to je zajímavý. Proč jdu zrovna do tohohle. Jestli za tím je jen to, že jsem ten teamový hráč a tohle je druhá stránka, anebo je za tím moje touha dostat každého fešáčka, kterého uvidím. Nebo ochraňovat toho fešáčka, který si nabíhá do role, že ostatní akorát nasere; to v tom je určitě taky. A to chci pak zrušit, nějak z toho vybruslit :), abych nebyla ten vůl, co ostatní zneschopňuje, nedá jim plnou svobodu, furt je hlídá zpovzdálí. Brr. Blbá vlastnost. A je to vlastnost? Asi taky ne…

    Takže jsi to psala dobře.

    ahoj m, [24]
    hezky, tak ty jsi tam jako vůdčí teamotvůrce a nebo spíš doťukávač teamových samotvůrců, aby ten team byl team…laboratorní váhy. (Akorát nevím, jaký odkaz máš na mysli – našla jsem tam Karlínskou zeď).

    Tvůj poslední odstavec:
    "Nadpis by měl bejt "Temná stránka týmového hráče." Ne ? Líbí se mi komentář 23 od Lenky. Vždycky když zapomenu bojovat, cítím se šťastnej, všechno jde líp a lidi kolem mně si asi oddechnou. Užil jsem si to v minulosti takhle: život v boji je především sebedestrukce."
    – jo, ten mi připadá dost trefnej! I s tím, že lidi kolem si oddechnou, jo, asi i to!

  22. myslela jsem ze je to vycvik k budoucimu povolani, ze se jedna o vzdelavani v oboru.

  23. (odkaz je na blog našeho školního atelieru, na něm budu dokumentovat mimo jiný i to, jak se pohybujou laboratorní váhy týmotvoření. Letošní zadání jsem dal takovou parcelu v Karlíně – proto Karlínská zeď)
    hele liško, jak to cvrká, tak jsem hned druhej den zkusil tenký lano a hned jsem to posral: poněvadž je nás dohromady třicet, tak jsem studenty poprosil, že všechny chci znát co nejrychleji jménem, jedna varianta je, že mi pošlou fotku, ale druhá, mnohem zábavnější a rychlejší je policejní stanice. Přeložíte A4 papír, napíšete jméno, stoupnete si ke zdi, anfas, profil, šup a jedem … probíhalo to s humorem, ale bylo vidět, že jsou pod tlakem. Hmm, samozřejmě jsem měl v hlavě reciprocitu, tu samou trapárnu udělají oni mně, mýmu asistentovi a pak to píchnem na blog … a šup, mezitím přišla sekretářka s nějakou administrativou … a na pointu jsem zapomněl. Cestou domů jsem si uvědomil renonc a zjistil jsem, že oni to celkem zvládli, ale já zůstal sám na tenkým laně. Věděl jsem, že když budu opatrnej, můžou mi z něj pomoci sami, ale musím víc odhalit břicho. Pomohli – jsou skvělí.

  24. (… a úplně s tebou souhlasím, tým musejí utvořit sami. Můžu to neutralizovat, nebo dělat katalyzátor. Už ho začínají vytvářet. Je hrozně zajímavý s tím pracovat. Vždycky se objeví několik opěrných "nohou" týmu a na nich se to začne stavět. Ti jsou vlastně na začátku mými "prostředníky" … a tou už jsou ty laboratorní váhy)

  25. ratko 26
    jo, to uvažuješ úplně správně a je to věc, která se tam už párkrát vmísila: proč tam kdo je, jestli jde hlavně o to zkoušení a vyzkoušení si prostoru ve skupině, anebo jestli jde o to snažit se vhodně formulovat svoje reakce na druhého (a já jsem pro to) nebo jak. Někdo třeba chce jen sebepoznávat a nepracuje v oboru – to ovšem trochu nevole vyvolalo jen ve dvou z nás; já to ale beru, mně to nevadí. Tomu druhému onomu tamtomu hádejkomu to hapruje víc :)
    Ovšem kdo je ochoten platit za to tolik peněz, dává najevo, že to pro něj důležité je, tak asi je to v pořádku. Ale téma to je, je to dobrý mít zavčasu probráno. :) Další věc je, že proběhlo výběrové řízení, takže by neměl být přijat někdo, pro koho to není vhodné – třeba moc mladý apod. A to potom vyvstanou otázky, jestli lektoři vybírali lidi kompetentně… jojo.

    Ony jsou i jiné typy výcvikových skupin, kde teorie jede zároveň s touhle sebezkušeností, ale já jsem si zvolila tenhle typ, kde se jede tři roky jen sebezkušenost (poměrně hodně hodin v porovnání s jinými výcviky) a reflexe uvnitř v té skupině, jak to přijde (lektoři jsou přítomni a mohou do toho vstupovat, mohou usměrnit nebo říct, že už zabíhá někdo na povrch atd., když uznají za vhodné), a pak teprve čtvrtý rok pojede teorie a další reflexe prožitého, s odstupem, a pak nejmíň rok společné setkávání (asi někdy v menších skupinkách) nad případy z praxe každého atd. To je jedna charakteristika toho mého výcviku.
    Druhá je, že je zaměřený hodně skupinově. Hurá.
    A pak jsou ještě další – na jakých směrech je založený a tak.

    Takže o tom uvažuješ správným směrem – a půjde to takhle v té popsané posloupnosti; a jinde je to zas jinak. No já nevim. Uvidím. :)

  26. m. 27
    jo, vidíš, jak seš dobrej, jak na ně myslíš! Hezky.

    m. 28
    jééééje, kolikrát já už dalala takového prostředníka nějakému učiteli :-)

  27. no myslela jsem si to. ve skupine do ktere nejsem vrostla ale jsem nejak vytvorena zvenci se chovam asi vic povrchne nez ve skupine "vlastni". Rivalitu fakticky neznam, nerada hraju treba kolektivni hry (protoze jsem bambula a neumim se nadchnout pro kolektivni hru) a trapim se kdyz treba nekdo prohrava nebo nekomu je nadavano kdyz se mu neco nepovede. Hravali jsem kdysi dostihy, ale kdykoliv jsem vyhravala tak mi to bylo lito a mrzelo me to. neumela jsem se nadchnout, kdyz jsemprohravala tak jsem mela radost jak to tem druhmy jde :o) proste jsem blbec na tyto veci.

    ale mam jinou zkusenost, takovou tu opravdickou. kdyz si kluk jako decko rozbil hlavu a ja bezele do nemocnice kde mu tuhlavu zasivali, tak jsem otevrele dvere do salu a uvidela ho jak tm lezi a najednou me popadl tak sileny vztek, udelali se mi mzitky pred ocima a ja byla najednou jako lita san a vedela jsem ze kdyby tam stal lev tak bych po nem skocila a zabila ho vlastnima rukama. Doktor to na me uvidel a jen zarval: Pani jestli se okamzite neuklidnite tak vas necham vyvest. Tak jsem se uklidnila :o)) Ale pamatuju si to, tu obrovkou silu ktera se do me vlela s tim vztekem a jak jsem chtela jit zabijet kdyz jsem uvidela to lezici dite na posteli. To je pro me opravdovost prozivani ve skupine. Tu skupinu nemuzu vytvorit jen tak umele. Ta skupina vyrusta z nejakeho zivota a v te skupine mam misto. V mem pripade to bylo misto ochrance.

  28. ratko 31
    první odstavec – ani já nemám ráda kolektivní míčové hry, když se mnou hraje někdo je děsně zažranej a chce vyhrát. Já hraju jen tak a potom se tomu zažranci, co je v mém týmu, hrozně směju a i mu to schválně pokazím, protože v tu chvíli ho teda nemám ráda. Mohla bych mít radost z té hry; nebýt jeho. A to posmívání při míčových hrách jsem vždycky nesnášela. Proto mi sport k srdci nepřirost, nejsem v tom soupeřivá.
    A přitom když něco hraju jiného, tak se do toho dost zaberu. I mě to někdy svádělo švindlovat, jen abych ještě nevypadla ze hry :-) Ale nemám "tah na bránu." Hraju si a baví mě to a najednou koukám, už je konec a prohrála jsem.

    druhý odstavec – jo, to je síla.
    Protože jsi tam cítila ohrožení?
    Mě teď napadlo, že v té mé rivalitě vůči pár holkám z druhé skupiny jde o to, že vlastně je vnímám jako ohrožení pro soudržnost té skupiny naší. – To jsem psala už předtím, ale nepojmenovala jsem to tím slovem "ohrožení."

  29. ad 32:
    k tvému "Mě teď napadlo, že v té mé rivalitě vůči pár holkám z druhé skupiny jde o to, že vlastně je vnímám jako ohrožení pro soudržnost té skupiny naší. – To jsem psala už předtím, ale nepojmenovala jsem to tím slovem "ohrožení."

    – mně napadlo, že lepší než bojovat proti "ohrožení", je tmelit tu vaši skupinu, jinak hraješ jejich hru jménem "Rozděl a panuj", sama ji ohrožuješ.
    Ještě pořád mám na paměti socialistická hesla "Bojujeme za mír", stejný princip. – Takže "nechť jsou všechny bytosti šťastny" a "pojďme stavět věž, která z nás udělá bratry" (dle Exupéryho v Citadele). :-)

    Co se týče kolektivních sportů, které vzbuzují agresivitu, doufám, že za nějakou dobu budou zakázány. Ale mezitím ještě vyhoří několik stadionů a pár lidí možná umře na bitky kvůli tomu, že jeden fandí jinému týmu než druzí.

  30. asi jde i o to, kde konci me skupinove ja. zda je to skupina mnou vybrana (nebo mne zvenci urcena), mesto, stat, zemekoule, vesmir…nekonecno. tohle skupinove ja (kmenova energie) urcuje vuci cemu se vymezim. co je moje skupina a kdo/co jsou ti druzi. Asi je moc dulezite pro dusevni zdravi prijmout svoji kmenovou skupinu, akceptovat ji a tim rozpustit. Jinak clovek furt resi Ja/my a ti druzi. topi se v tom a neposune se dal.

  31. Přeskákala jsem to a někde u komentu pět až deset mě napadlo – a co takhle obrana – vlastnictví – jistot…

    a koukám,že v zábvěru diskuze se k tomu Liška sanma dostala, rivalita jako povit ohrožení soudržnosti vlastní skupiny.

    Jinak hodně hlasuju i pro Radčin koment č. 16.

  32. vlastni skupina je totez jako vlastni telo nebo vlastni stat ci narod… Vymezuje se a brani svoje hranice.

    skupina umela vytvorena zvenci napr tridou, pracovni skupinou, detskym taborem se treba nemusi natolik vymezit protoze tam ten pocit muj, ja, moje vlastni chybi a spojuje je jen nejaky znak. tam taky poci ohrozeni muze schazet a takova skupina ma otevrene hranice.

    V souvislosti s komentem Michala me ale napadlo, ze i u volne skjpiny ktere je jen volne posdruzovana muze byt dovnit umele vnesena idea soudrznosti a oddelenosti od zbytku. Aby skupina drzela po hromade a ziskala pocit Muj, Ja, moje vlastni. Treba ty fotky, nebo ruzne ritualy, zvyky ci obleceni ktere patri jen skupine. Pak lze oddelit toho kdo je uvnitr a vymezit toho kdo je vne.

  33. aby umele sestavena skupina drzela pohromade spontanne i bez tlaku zvenci tak musi byt uvnitr nejaky zdroje energie ktery drzi cleny pohromade a motivuje je. treba elitarstvi a hrdost na clenstvi ve skupine.

  34. a co spontanne utvorenou skupinu co ma drzet umele ?

  35. 37 ratko
    já myslím, že obecně skupinu drží pohromadě vždycky společný záměr (a v případě, že vymizí, skupina zanikne nebo se transformuje, zmenší, změní, rozkouskuje…) a taky společná práce, spolubytí, společné zážitky, kooperace; i ty rituály k tomu patří.

    Jinak mě ještě napadlo, když už jsem do toho zabředla, o CO mi teda vlastně jde. CO je pro mě ta soudržnost a CO chudince malý Lištičce nejde pod nos, když jí někdo dělá a nabourává jí plány :)

  36. ru 35
    jo, vidíš, něco trochu majetnického to je, tohleto "dozírání" nad soudržností. Hehe, no vida, já takový nemajetnický týpek – a stejně se to někde najde.

  37. Lenko 33
    Jojo, tmelit nebo možná netmelit, ale rozhodně to předestřít jako téma skupině – abychom víc mluvili o tomhle, co se nám děje mezi sebou, a ne o věcech doma a tak. Připadá mi, že na to akorát nazrál čas. Pro mě jo.

    Sporty asi nezakazovat, nic nezakazovat. Třeba se to nějak vyvine k "lepšímu." Přece jen je to pořád bezpečné vybití agrese (i když se toho chytá řada těch, co to zneužijí nebezpečnou formou), narozdíl od jiných způsobů :-((

  38. 40. nebo spise spolecna motivace? spolecny zamer muze skupinu uplne rozvratit, pokud je kazdy motivovan jinak a necim jinym. muzou si konkurovat. Pokud ale jsem vnitrne namotivovana, ze kdyz pujdu s Pepkem a jardou tak se mi povede dosahnout neceho lepe nez s tím druhym nebo me smaotne tak jsem namotivovana a pujdu s nimi.
    Vytvorit skupinu se spolecnim cilem je predmetem profesionalnich koučů. Přiznam se že mi jsou tyhle metody proti srsti. Nejsem kolektivní typ a spolecný zamer není tmel. to jen tak zvenčí vypada. Každy ma svoji osobni motivaci, spolecna motivace neni prirozena. tuje treba nabudit a presvedcit skupinu. Spontánne funguje dobře jen skupina která vyrusta spontane. Je to stejne jako v přirodě. Jednotlivá zvířátka se musí sejít nejakým dlouhodobým přiřozeným způsobem a vytvorit společnství. Splečný zámer podle me nefunguje.

  39. Aha? Společný záměr = společný zájem = společná motivace = smysl existence skupiny; tak jsem to dejme tomu myslela.

    A měla jsem přitom na mysli například skupinu sousedů z jedné oblasti, kteří sesdruží a společně prosazují, že nechtějí, aby jim někdo postavil paneláky a smetiště u jejich domků. Sdruží se, spojí síly, společný zájem mají, mají cíl, pak ho dosáhnou nebo ne a nakonec jejich opodstatnění mizí. Buď se skupina rozpadne, anebo se transformuje třeba už v menší partičku sousedů, kteří svépomocí vybudují hřiště pro děti, postaví klubovnu, čepují si tam pivo…
    život skupiny se vyvíjí, mění, vzniká, zaniká, lidé se přelévají z jedné do druhé…

    Nebo jako třída ve škole. Po ukončení školní docházky zpravidla se neukončí všechny kontakty těch žáků – vzniknou menší skupinky, které pak na sebe nabalí partnery těch členů a jede to dál jako jiné skupiny… anebo zůstanou spojeni na profesní bázi, ne na rodinné a přátelské…

    Vždycky to má nějaký společný záměr – sousedi, co jen tak bydlí vedle sebe taky mají. Kdo se sejdou na víkendovém semináři, taky mohou pokračovat v kontaktech nebo se navěky rozpadnout, když se nevyskytne něco tak společného, aby je to drželo chvíli pohromadě.

  40. Soudím, že to rozebírat nemusíme, že o skupinách jistě vzniklo již mnoho typologií v sociologii adá se to najít, kdyby se někdo chtěl po tom pídit.

  41. A jedna věc se mi teď vynořila:

    v Americe dělali nějaký pokus (nevím už detaily) a zjistili, že lidi, co mají něco společného (ten pokus byl myslím o lidech podobného vzdělání, nějací matfyzáci nebo ajťáci, nevím, bohužel), se poměrně brzo sejdou a nějakým způsobem spojí, ať jsou od sebe daleko nebo ne (právě stěhování do cizího města v pokusu myslím zkoumali).

    Takže ahoj, ratko, máme asi něco společného :)

  42. Ještě něco k rivalitě?

    Co mi tak běží:

    Kdy nejspíš rivalita vzniká? Při pocitu ohrožení nebo pocitu křivdy či nerespektování (tj.vztek?) nebo z obav o dobrou budoucnost – a tedy souvisí s očekáváními, ne zcela podloženými… prostě tam, kde to člověk zrovna nenechá jen tak plynout, ale vloží nějakou svoji vůli a energii, a ono to nejde, jak by si představoval? Takže mocenské…

    A samozřejmě může vznikat z pocitu zaostávání za druhým – místo abych se vzedmul a inspirovala mne to k rozvíjení svých věcí, v nichž jsem dobrý, místo abych si jel po svém svoji cestu a byl v tom dobrý (a neměl zapotřebí soupeřit), tak začnu bojovat a nasírat se a použiju tu vzteklou energii pro boj, a ne klidnější energii pro seberozvíjení?

  43. Jistě je rivalita zakoušena už v dětství, například mezi sourozenci. Jak moc ovlivňuje počet a věkový odsup sourozenců jejich pojetí rivality v dospělosti? Nebo je to fuk a spíš se to formuje ve školní třídě, kde jsou stejně staré děti?

  44. Rivalita je touha si vybojovat místo na slunci. Vzniká, když je pocit, že nemám dost toho "slunce". Vypadá to, že je to jen obdoba živočišné touhy po zachování osobního života. Jenže jak je nás tady moc a zdroje se zmenšují, musíme se učit více spolupracovat, méně bojovat a agresi pokud možno nevytvářet. Proto o těch sportech. Ony možná agresi vybíjejí, ale také značným způsobem zvyšují. Lépe by bylo ji transformovat při prvním náznaku. Jak to vlastně děláš ty. Něco tě žere a ty zkoumáš, co s tím. To by se měli lidi učit všeobecně a do hloubky – víc než integrály třeba. Od nejútlejšího dětství. Integrály (jen příklad) nebo třeba goniometrické funkce (které se učí na základce), málokdo v životě využije, ale pracovat s agresí potřebujeme všichni a denně.

    Samo, že sporty nezakazovat, to je další agrese, jasně, jsem se vyjádřila nepřesně, ale transformovat lidské myšlení od zvířecího k lidskému – čili učit se spolupracovat.
    A nejde jenom o přežití lidstva v budoucnu, ale o přežití každého jednotlivce tady a teď. Jakýkoli boj je vlastně forma sebedestrukce, jak říkal Michal. (Páč jsme jeden organismus, ale to už je zase vyšší politika. To ani není potřeba tady vytahovat, stačí, když to všichni pocítí na sobě, jak jim to nedělá dobře – psychicky, později fyzicky.)

  45. Hezký, Lenko!

    Ano, přešaltrovat víc na kooperaci a hodně rychle je asi jediná možnost, jak zabránit katastrofám – válkám apod. Ty jsou už teď v takové formě možné, že by byly destrukcí půlky světa :( Právě jsem si pouštěla přednášku Koukolíka o moci a zrovna tohle tam taky bylo a on to považuje za méně pravděpodobné … což chápu, protože takové přešaltrování je podle mě (dle mého neinformovaného odhadu :-) na dvě století práce. A za tu dobu… :(( Brr.
    Za tu dobu se mocenské globální poměry pozmění, klíčoví aktéři už teď se mění.

    No fuj, to jsem si nemusela pouštět takhle před odchodem do tmy a domů. Budu si muset před spaním přečíst zase kousek Hovorů s Bohem…

  46. Mám málo času, ale to téma je pro mne zajímavé, mám něco podobného a jak jsem nakukovala, postřehy jsou podobné těm mým. Nevím si s tím rady, ne a ne se nad to povznést… asi jsem momentálně v psychické nepohodě, četla jsem na tohle téma pěkný opsaný text u lucifera:
    Lidé si svou energii mohou posilovat také tak, že jeden druhému pomáhají uspokojit své potřeby a touhy či si poskytují pocit bezpečí, který umožňuje uvolnění mysli a oproštění od pocitu ohrožení, jež vysává psychické síly jedince. Psýché se tak automaticky rozvinuje a regeneruje.
    celé zde:
    http://lucifer.bloguje.cz…ost.php

  47. ad 50: 6ádný strach, Liško, i strach je vlastně výzva k boji.

    Jo, pak Koukolík, úcty hodný člověk.

    Ať se váhy překlápějí jak chtějí, to je jedno, já jsem pro tmelení a spolupráci. Jasně že to nebude hned, jasně že se při tom může několikrát umřít, ale zase ….. má něco jiného cenu větší? Nevím o tom. Pro mě konkrétně např. není jiné cesty. A úplně nejvíc práce mám na sobě, přirozeně, jako každý.
    Použiju Masarykovské "Nebát se, nekrást …
    ……. a spolupracovat!."

  48. ad 51: To je hezky popsáno, Zuzi, přečetla jsem. Tak já si troufnu víc ještě zobecnit.
    Dejme tomu, že existují pouze 2 polarity – Celek a jedinec.
    Celek je souhrn všecho živého i neživého a vědomí o tom, vědomí toho všeho.
    Jedinec si je vědom pouze sám sebe a kašle na Celek.
    Ovšem jedinec je také součástí Celku.
    Celek je Zdroj – života, energie. Čím víc se jedinec vyděluje (v myšlenkách či v činech proti Celku), tím méně má energie, tím vztekleji se o ní dere, někdo naopak propadá smutku, depresi a končí v osobní tmě, bez energie.
    Pokud však lidé spolupracují, zvyšují pocit bezpečí (jak již v článku u Lucifera uvedeno), mohou se uvolnit, duše se roztáhne, přestane vnímat tolik své hranice omezené na jedince a může do nich přirozeně proudit energie Celku. A je to velmi příjemné a nabíjející. Říkáme tomu Láska.
    Kdežto jedinec je pod vládou strachu, uzavření. Nemá přístup k Lásce, proto o energii musí bojovat.
    Někteří lidé říkají Celku Bůh a jedinci ďábel. Může být. Jen je dobré si uvědomit, že tím ďáblíkem jsme my všichni, kdož žijeme pod vládou strachu a oddělení. A naopak k Bohu (Celku) se hlásíme, žijeme v něm, ve chvílích, kdy právě prožíváme Lásku (nebo aspoň některou z jejích podob).
    A takhle hezky jednoduše to můžeme cítít, kým zrovna jsme a korigovat si to a pokoušet se přejít na tu příjemnější stranu.
    Toť moje vidění světa, tak jej nabízím, kdyby se někomu hodil do krámu.

  49. Jo, to je dobrý. A nejzajímavější na tom je, jak různými způsoby se to dá vykreslit, pomocí úplně jiných rovin a jiných slovních termínů může víc lidí říkat zcela totéž. A někdy mít dojem, že neříkají totéž, jen být pomýleni třeba svou kulturou, náboženstvím v místě obvyklým, svým profesním zaměřením a tak…

  50. [54] bylo na Lenku

    [51] zuzi,
    přesně to mě zaujalo, ten začátek článku u Lucifera – taky jsem to tam napsala do komentářů. To přispělo k tomu uvědomění si slova "ohrožení" [32]

  51. A přátelé,
    co mě baví na tomto typu blogování (tj. osobní blogy, ne popisné nebo kazatelské nebo úzce profesně či tématicky orientované), je právě to, že už se mezi námi některými vytvořila velká důvěra. A někdy už dost dávno a rychle. Někdy jsme ji podpořili i osobním setkáním naživo a opravdu to nepovažuju za podružné, ale za dost důležité pro můj život.
    Mohla bych bez toho být, jo, ale musela bych se mnohem víc snažit někde nahánět lidi, se kterými bych mluvila a mluvila a vím, že by to bylo méně často, než by se mi líbilo. Mám skvělé kolegy, ale každý takovou kliku nemá; dřív jsem k nim byla méně otevřená a taky to nebylo ono. Se svými blízkými kamarádkami se sejdu tak s každou jednou za dva měsíce a je to skvělé, ale přece jen často ty všednodenní zařizovačky prolnou i do našich hovorů. Tady můžeme jít rychleji k věci. Občas. Jasněže každé ublognutí není důležité, taky je potřeba trochu odlehčit nebo něco jen zaznamenat atd. Žádný nárok tu není. Uf :-))

  52. 53 Lenko dobry. taky mam tuhle zkusenost
    56. Lisko jsi jeden z mala Zivých blogu, rada ctu i komentuji protoze me to vede k Zivotu. To je ta motivace :o)))

  53. 58. Dnes jsem do noci tancila ve skupine s indianem za zvuku bubnu bosa na trave kolem ohne. Teda pro pozorovatele totalni blazen. Pro me Zivy a krasny večer. Krasna noc plna hvezd. Zivot. TA laska se objevi tak nejak plizive kdyz se ty hranice otevrou. neni to neco co se má. nebo dostane. laska je kdyz se ji dovoli byt.

  54. Laska Je, kdyz se clovek (mysl – ci vedomi) otevre. Kdyz je pritomen strach, obava ze ztraty neceho, hnev na nekoho …tak neni. Proste misto lasky JE strach.

  55. ratko 59
    jo. Ten strach má hodně druhů, některé vypadají nevinně, jako lehké rozechvívající znejistění (které může být i zábavné a k něčemu podněcující a rozpohybovávající, takže to člověka strhne, protože se to nejeví jako průšvih) nebo obavy o milovanou bytost – ale je to právě strach.

    58
    tos měla parádní noc! To by se mi taky líbilo.

    57
    No a ty teď míň píšeš – což je pouhé konstatování, nic jiného. Je to zajímavý, jak člověk někdy chrlí a někdy ustoupí do pozadí a kouká a pak zase víc zažívá a nemá potřebu chrlit nebo zažívá a chrlí… :)

  56. to nevinné rozpohybovávací může být dost zavadějící, motivace k výkonu… abych těm druhým ukázala, potřebuji je.. aby viděli co dokážu. cesta na hraně. Provazochodectví. Pokud to vidim a uvedomuji si proc to delam a že to dělám tak mě to povede (asi) správně. Pokud to nevidím tak se točím dokola jako veverka v kleci. zbytecne pohyby.

  57. Ustupování do pozadí je ted muj zivotní ukol.

  58. 62:
    ještě že ses nepřeklepla a místo toho prvního U nenapsala V.
    Ale zase by se ti lépe hledal spřízněný team,protože tento životní úkol má spousta lidí.

  59. 63. hehe, jakoze rektalni alpinismus? nojo je tam teploucko a heboucko.

  60. rektalni alpinismus je uplne z hlediska osobniho vyvoje k nicemu. slouzi jen k ziskani mekke židle, je to uplne zbytečně zameřena a vydaná energie.
    Ovsem, muze byt kombinace rektalního alpinismu (když jsem si vedoma ze jsu sketa prolezajici cizí prdelí za účelem pohodli) a osobního vyvoje. Když mám pohodli tak mám dostatek volného prostoru k osobnímu vyvoji a z ty prdele mužu posleze vylézt na studený vzduch :o(

  61. teda, jakože věřím v dobré konce když se člověk zbaví svých strachů :o)))

  62. Jo.
    Když se nic nedějem je snadné být kooperující blahosklonný usměváček, rochnící se v blaženosti. Ale jak se něco semele, je těžký tu smršť uhlídat a nepropadnout žádnému z odrůd strachu. Stejně se to vždycky nepovede kontinuálně furt imrvére.

  63. Vrhám se do víkendu – každé další příspěvky k tématu rivality a odvozených odnoží vítány! Čau.

  64. 69 – dobré po všech stránkách. :-)

    S těmi sourozenci, pro mě teď zrovna docela bolavá otázka, řeším problémy mladšího, z rivality vůči staršímu plynoucí. Z rivality, kterou ve svých očích prohrál.

    Škola (třída, vztahy v ní) to jen podpořila.

    A je mu patnáct a teprv teď se snad začíná s tím vším snažit vyrovnat.

  65. 58:
    příští týden budou eskymáci na Novomlýnských nádržích pořádat lov na vorvaně.
    No o Lásce to asi moc není,ale já jsem tam každoročně zván svým přítelem šamanem Aikahutahatou,kterej tvrdí že jedině tam přestanu přemýšlet o pičovinách.A má pravdu.
    Když si to tak tady čtu,asi doporučím svému vzácnému příteli další klientelu.
    Jen se obávám o ty novomlýnský vorvaně,abysme je nevybili.
    A případní zájemci se taky musí naučit bezchybně vyslovovat jméno hostitele,jinak by mohli mít sakra velkej problém.
    Já tam loni přijel po dvou litrech burčáku a…měl jsem pod krkem nůž a v posteli 5 eskymaček.
    Ale obstál jsem:-)

  66. 71 Odkdy jsou na Palave vorvani? Heled, napis kam a kdy a prijedu :o)

  67. A když přijede baba, bude mít taky pod krkem nůž a v posteli pět eskymáků?

  68. Pubertální?
    V tom případě mám pubertu od cca pětadvaceti doposud. :-DD

  69. U mě taky, ale naštěstí ještě ne všechny. :-)

  70. eeee … a myslíte, že pět eskymáků s jednou ženou v jedné posteli je vůči sobě ve vztahu rivalů? Nebo ryze kooperují?

  71. … hlavně ať tady nikdo pobouřeně nepíše, že je to nechutný; pokud ho to napadne. Že má jiný styl humoru, ještě neznamená, že musí mít v posteli těch eskymáků hned pět…

  72. třeba těch 5 eskymáků někomu připadne nechutně málo:-0

  73. bo,
    něco o "jealousy" jistě není offtopic, když jde o rivalitu. – Ale ještě jsem si ten odkaz nepustila; jsem teď chvíli na počítači, kde to nepremáva.

  74. Něco česky nebo v pantomimě by nebylo?

    Pět si myslím, že už je moc. Kooperovat můžou tak maximálně dva, a to ještě musej bejt kamarádi, aby byli trochu sehraní.

    Jinak je to spíš taky pantomima, než kooperace nebo rivalita.

  75. 87:
    Sice D.Hofmana moc nemusím,ale Malý velký muž je skvělý film.
    Ten by měl by být vzhlédhnut celý,na to tuba nestačí.
    A nejlepší je ten slepý "dědeček",jak šel umírat,jak začalo pršet…ono to v těch odkazech je,ale chce to fakt vidět celý film.
    Třeba jen proto,že člověk pochopí,že ani eskymačky,ani indiánky,ani kurvy,ani kdo jinej v té posteli vůbec nejsou důležitý.
    Důležitá je ženská tehdy,když se má člověk(tedy muž-pochopitelně:-) kam vrátit,když zrovna nemůže,nebo nechce umřít.:-0))

  76. Když zrovne nechce anebo nemůže umřít … čemu že se to říká "malá smrt" :))

  77. to je příprava na "velkou smrt".
    Já jsem připraven dokonale,dokonce si připadám "přetrénovaný":-0)

  78. 88 Finále komentu moc hezky napsáno.
    Až dojemně, fakt,.
    Blbý je, že se zrovna nacházím v dumání, jak krásný ten hluboký partnerský vztah vzájemné jistoty bytí pro druhého je… Ale že by to občas fakt chtělo si i ten čas na takovou obyčejnost, jako je sex, udělat…

  79. – pouštím se do pouštění odkazů, co jste sem dali. Dobrý. Zatím :)

    Škoda že mě nenapadá, co sem mám dát já.

  80. 92 lépe řečeno blognu tři věci, které jsou vcelku dané, jenže všechny potřebují doprovod fotek – a mě už to probírání a upravování fotek a strkání fotek na net připadá jako hrozná ztráta času, už mi to radost nedělá. Opruz je to.

    Tak čekám, až dostanu zase chuť piplat se s fotkama, anebo až mě napadne něco, co se bez nich obejde.

  81. me taky fotky nebavi. mam jich doma mraky. spousty zajimavosti. ale toho casu s poplanim mi je lito. taky me to nebavi :o)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.