Pocit jedné noci

Labutiška

Jsem labuť.

Sedící na hladině.

Mávám velkými silnými křídly,

chci vzlétnout.

Nejde to.

Labutě přeci vzlétají tak, že se rozeběhnou po hladině!

– Ale po vodní hladině se běžet nedá, říkali mi. Každý to ví.

„A co kdyby ses přestala bát?“

– „A co kdybys mi v tom pomohl?“

Ó, že bych si už dokázala říct o pomoc?

I když se mi pořád zdá, že žádnou oporu nepotřebuju?

Jsem zvyklá žádnou nemít a jde to.

Jde to pořád?

Asi se ochuzuju:

Nepřestávám máchat silnými křídly,

tuším, že bych mohla běžet třeba i po hladině,

ale radši to nezkouším …

Příspěvek byl publikován v rubrice Sny a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

24 komentářů u „Pocit jedné noci

  1. ten obrazek je nadherny. skvely. proste prefektni. Liska s kridly. Andel s vocasem.

  2. ratko,
    hurá. Taková rozepjatá andělská slípka nad hladinou.

  3. to já si ve snech pořád lítám.
    Teda zase po dlouhé době.Už jsem myslel,že to nejde,ale nedávno jsem si zase zalítal.Nebo spíš zaskákal.Ono to není létání,jen takový vznášení…odrazím se od země a vylítnu do korun stromů a tam plachtím a pomalu se snáším k dalšímu odrazu.
    Zajímavý je,že si to uvědomuju jako sen,vím že sním a ptám se,jestli to létání dokážu i když se probudím.
    A vždycky mi jasně vyjde že jo a že to hned ráno vyzkouším.
    No z pár fabrik už jsem vyletěl,ale do každé jsem ráno musel poctivě dojít,toš nevím:-)

  4. Co je Liškobuti:-) proboha pěknýho na tom,že ráno vstávám(nelítám) a ještě k tomu do zasrané fabriky?

  5. "Ó, že bych si už dokázala říct o pomoc?
    I když se mi pořád zdá, že žádnou oporu nepotřebuju?"

    A jak jsi přišla na to,že pomoc musí být oporou?

  6. "tuším, že bych mohla běžet třeba i po hladině,
    ale radši to nezkouším …"

    to má logiku,
    Protože běžet po hladině bez vzlétnutí znamená doběhnout ke břehu.
    A co labuť na suchu?
    A co labuť ve vzduchu?Viděla jsi je někdy?
    Vypadají docela trapně:-0
    Labuť je prostě krásná a vznešená jen na vodě.

  7. dnes jsem se vznasela i v aute :o)) vznesla jsem se nad zablacenou hnusnou cestu ktera padala prudce dolu. Nelibilo se mi to takjsem proste jela porad rovne a divala jsem se jak cesta dole mizi v lese. A to jsem si mysella ze jsem vzhuru a vubec opravdu vubec nespim :o)))

  8. ratko,
    ty se máš – takové operativní řešení :-)

    Já lítala ve snu jen asi dvakrát.

    Saule,
    celý ten komentář 4 se mi líbil! Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že ho chápu a není v něm žádná narážka na nevímjaké koncepty buddhismu a toho, co neznám. :) Nejsem nucena se cítit mimo. To je dost příjemný pocit.

    To je zajímavý, žes to rozlišli – pomoc a oporu. Tu oporu já tam vnesla, protože je to moje téma, nemít oporu a být schopen být bez opory. Jenže někdy by třeba nezaškodila a pomohla něčemu (?) – jen si troufnout z někoho oporu udělat, jen si troufnout říct o pomoc; což moc v životě nedělám.

    Kdo nabízí oporu, že spíš nepomůže? No to právě nevím, musím to prozkoumat, v jakých situacích je to tak a kdy naopak, pokud naopak.
    Je docela fajn, mít někoho důvěryhodného a spřáteleného v zádech… parťáka.
    Pořádnýho chlapa :-)

  9. 11. tojo, ale ne proto aby ti pomahal a byl oporou. ten partak tam proste jen je.

  10. Jo, to jo.

    Já totiž jsem ten druhý extrém, bez opory: už od adolescence moc nechápala, proč holky často říkaly, že chtějí, aby byl ten partner pro ně opora. Já měla úchylku, že pro mě nikdy opora nebyl – v tom smyslu celkovém, i psychickém. Pro mě byl partner opora pro běžný chod domova, pro setkávání s kamarády a rodinou, pro finanční situaci. Ale pro mne, když mi někdy bylo blbě, opora nebyl. I když… co všechno je opora? Tak se mi musela vynořit otázka, jestli by byl, kdybych si o to řekla…

    … jestli jsem to nepřehnala s tím, jak všechno dělám sama a neříkám si o pomoc, víš? Neříkám si o oporu, protože mám pořád dojem, že nepotřebuju. A proto nevím, co by se stalo, kdyby ta opora tu byla, kdybych si ji vyžádala. Nevím, jaký to je. Asi je to dobrý :-)

    nechci to zjistit až ve chvíli, kdy mě přemůže naprostá bezmoc, nekdy v (doufám) hodně daleké budoucnosti.

    Tak si zkoumám, co všechno se dá pojmenovat jako opora.
    (teda ne že bych tím trávila celé noci a hodiny, to ne, jen to problikává :-)

  11. napadlo me v ty suvislosti, jak maminka posluhuje tatinkovi a jak si z nej dela furt pomocnika a oporu. Ona mu posluhuje protoze to posluhovani dava jejimu zivotu smysl. a dela si z tatinka v hlave oporu a pomocnika protoze po ty opore a pomoci touzi. Ve skutecnosti ale ona pomaha jemu. ona ho podpira. ona ho vede. TAtinek neni ani duveryhodny a ani sprateleny. Dela si co chce a nerespektuje nikoho. Pomoc a oporu povazuje za samozrejmost. Jako treba stul nebo zidlu.
    Presto kdyz je pozoruji jsou naprosto sehrany organismus. Hodinovy stroj. Kde kolecka zapadaji do sebe. A toci se jedno v druhem.
    Jak dojde k takovemu serizeni strojku? Podleme jen tim, ze ti dva zustanou spolu a berou to jako samozrejmost a jedinou volbu.

  12. Teda nekdy ta opora je a nekdy neni. a je uplne jendo zda partner oporou je. to je vedlejsi.
    rekne nejaka holka: preji si aby mi parnter byl oporou. Ale to jejen kec. Protoze az prijde na lamani chleba a ten partner ji zadnou oporou neni a ona s nim zustane, tak proste bude rikat ze je ji oporou ackoliv zadnou oprou neni. to jsou vsecko jen kecy.
    Kdyz partneri zustanou spolu tak je ot jen proto ze se rozhodly spolu zustat. Nic jineho a dalsiho, zadny jiny duvod v otm neni. vlastnezadny duvod to nema, proc jsou spolu. nedava to zadny smysl. pak to parnterstvi ma velkou nadeji ze zustane. ZAdna ocekavani, zadne predstavy, zadne duvody a zadne priciny proc. jsou spolu a basta

  13. Taky si čím dál víc myslím, že to rozhodnutí být spolu a vydržet a basta hotovo, je to nejdůležitější; žádná láska nebo prachy nebo společné rodičovství nebo charakterové kvality.
    To je tay důležitý – pro ten výběr partnera. Ale pro trvání vztahu to není determinující, asi.

    No mně se to kecá, když jsem to po 12 letech zapíchla :)
    Ale jo – přesně ve chvíli, kdy přišel pocit: Tak tohle na celý život? To ne!
    – Může ten pocit přijít kdykoli a u všech?
    A pak je konec. Anebo přijde "revize" a pokračuje se. Podle toho, zda je to únosné pro život.

  14. … a mně vlastně přišel taky takový "pocit jedné noci":
    zdál se mi sen, v němž jsem uviděla, že nechci, aby můj manžel byl otec mých dětí. Bohužel. Bylo to jasné přesvědčení.
    A to byl už definitivní konec.

    je to smutný, ale na druhou stranu i veselý: dala jsem mu šanci být šťastný s někým jiným, mít ty děti, co tak chtěl (když to tak chtěl a mně připadalo, že to chce víc, než mne osobně)- už má dvě.

  15. Vždycky, když jsem si z partnera začla dělat moc oporu, začla chtít, aby takový byl, zašmodrchala jsem se sama v těch svých představách a šlo to do háje.

  16. Opora, podpora ….. je důležitá věc. A chce to pokoru. Vnitřní rebel/ka, který/á vykřikuje do světa "já sám/sama", jendou skloní hlavičku a řekne si: I ba ne, nechci už sama, Bože, příteli, sousede, kamarádko ….. potřebuji tě ke svému životu, protože jsem člověk a jeden je fakt málo. Jsem samostatná, jdu sama, na nikoho se nevěším, ale když mi podklesnou kolena, ráda bych někoho, kdo mě podepře. Ke stejnému jsem připravena i já. Na nic si nehraju. Nejsem silná jako silnice, svět se mě dotýká a já se potřebuji někomu vypovídat, potřebuji vědět, že na mě někomu záleží a že mě nenechá sežrat lvům. Nicméně to nikdy nezneužiju a nebudu na to spoléhat. Každý, i nejvyšší velitel musí mít svého věrného pobočníka, kapitán má svého prvního důstojníka ……. je nesmyslem ve světě lidí být sám a hrát si na hrdinu. Nakonec i hrdina potřebuje po svém hrdinství se přitulit k paní Hrdinové. A pokud paní Hrdinovou nemá, možná by se raději stal zbabělcem, aby ji měl. A je dobře, že to tak cítí. Protože Život je Celek a chtít být sám je cesta mimo Celek, mimo život, čili cesta do pekel.
    Chtít být sám je dobré pouze pro omezenou dobu, kterou potřebujeme k růstu, nalezení sebe a hodnot pravých. Jakmile se nalezneme, běžíme se chytit za ruku s někým jiným. Protože do toho zapojení prostě patříme.

    Labuť má dost své samoty a rozhodne se, že poletí za ostatními. Je však třeba do mávnutí křídel dát vše. Pak se labuť obtěžkaná svou samotou a lehká svou touhou a pokorou vznese.

  17. ru,
    aha, no vida, tak si dám majzla!

    Lenko,
    "oporu" ve formě různých spřátelených lidí, ze kterých si pokaždé vyberu někoho, s kým budu nějakou věc sdílet atd., to já mám velkou. Někteří jste mezi nimi :-)
    Ale že bych si na někoho přímo lehla, na partnera (protože koho jiného zalehnout :-) , plně, aby byl mou absolutní oporou, to jsem neudělala.

    Jó, to s tou obtěžkaností a lehkostí labutě, to je hezký!!

  18. ad 20: Absolutní oporou nemůže být nikdo a když na někoho lehneš, logicky z pudu sebezáchovy uteče. Absolutní oporou nedokáže být kolikrát ani člověk sám sobě. Absolutnost patří jen Bohu, člověk není dokonalý. Je naprosto skvělé, když nás někdo podrží v nějakých jednotlivých případech nebo si přeje být na blízku, kdyby něco, nebo nás vyslechne, když jsme měli dobrý či špatný den …… je za co být vděčný. Ale absolutní podpora? Absolutní blbost. To v lidských měřítkách nejde. :-)

  19. No vidíš, mně to tak taky vždycky připadalo!

    A v poslední době jsem začala pochybovat a říkat si, jestli přece jen nemám z někoho udělat svoji oporu; jestli ty holky neměly pravdu, když říkaly, že chtějí, aby jim partner byl oporou (a já nechápaala, co myslej).

    Měla / mám dojem, že jsem právě ještě nevyzkoušela nikoho jako oporu, na kterou se můžu spo-lehnout, na koho můžu na-lehnout a on mě udrží.

    A teď mě zase vaše rakce vracejí k mému původnímu stanovisku. Nojo, jenže dokud to nevyzkouším v praxi,oba póly, tak to není ono, tak neporozumím plně… znáte to.

    Uvidíme, co se namane k vyzkoušení.
    Někoho jen proto sbalit abych na něm konala experimenty, to zas ne, to nedělám.
    Jak já to provedu, aby to bylo praktické, a ne jen teoretické..? :-))

  20. Pamatuju si jeden citát z puberty, tuším od Kopeckýho, rady dceři. Přibližně: Aby od nikoho nevyžadovala slib věrnosti,ale že se nevylučuje, že jí věrnost bude zachována. A že nemá ona dávat sliby věrnosti, což ale nevylučuje, že tu věrnost ráda zachová.

    O opoře v partnerství nejspíš platí totéž.

  21. Už jsem poodhalila další kousek toho svého tématu (ne)opory:
    u mě jde zřejmě i o to, že jsem neměla TĚLESNOU oporu, a tu chci zažít. Hoho!

    Ta opora, přímo to slovo samotné, vychází z fyzické opory, z představy hmotné věci, která se opírá o hmotnou věc. Těééélo na těééélo :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.