Touha být v obraze

JEDNA MOJE VLASTNOST…


Jsem člověk, co potřebuje mít přehled o dění, když o něco nebo o někoho jde.

A i když o nic moc nejde – z mejdanu odcházím až poslední, asi aby mi nic neuniklo. Nechci vypadnout z obrazu. A je to užitečná vlastnost, právě když o něco jde. Například o něčí zdraví – nezanedbám ho, všímám si. Přes Vánoce jsem se věnovala pochroumanému kocourovi a nebylo pro mě s touto vlastností úplně banální nechat podání medikamentu jednou taky na někom jiném nebo jednu noc z dvaceti strávit u sebe doma a ne s kocourem u rodičů.

Nechat to být? Dovolit si nevědět? Smířit se s tím, že nemohu mít všechno pod palcem?

Napadlo mě najednou, co dalšího je u mne s touto vlastností spojené:

Málokdy jsem ve škole chyběla. Málokdy jsem byla nemocná – bylo to jednoduše proto, že jsem byla zdravá, anebo jsem byla zdravá proto, abych nemusela ve škole chybět a nic mi neuniklo?

Neměla jsem tendence chodit za školu, vůbec ne, méně než ostatní: na gymplu jsem se ulejvala jen z anglické konverzace. Leckdy jsem měla za celé pololetí nula zameškaných hodin a dostala jsem za to s vysvědčením čokoládu. I na universitě jsem na přednášky docházela svědomitě. Jen občas jsem vynechala jednu uvážlivě zvolenou věc a šla místo ní na chvíli k řece kreslit vodní ptáky – to když jsme měli od sedmi od rána do osmi do večera v kuse a často jsme ani nestíhali běžet do menzy na oběd. Pravda, na jeden seminář jsem nechodila vůbec; ale to proto, že jsem vedla oddíl a v té době jsme měli každý týden schůzku. Ani jsem nevěděla, kdo je vyučující; jednou na chodbě jsem viděla, že spolužáci zdraví nějakého kluka, tak jsem mu řekla ahoj a oni mi pak užasle sdělili, že seminář ze statistiky vede právě on … šla jsem tam potom jen na zápočtovou písemku. To abyste nemysleli, že jsem nějaký šprt, co nesměl nutkavě chybět ani minutu. Ve čtvrtém ročníku jsem už šla ne k řece, ale do putyky. A měla jsem posunutý denní rytmus – na přednášku, co byla od osmi od rána, jsem prostě nikdy nevstala; tak jsem tam nechodila a nějak to zvládla, i když výpočet průměrného věku matky při narození prvního dítěte v roce XY nebyl bez přímé instruktáže zrovna triviální.

A s mojí dobrou docházkou souvisí další věc – vždycky jsem na hodinách pořizovala čitelné a přehledné výpisky a stíhala jsem zapisovat i na těch přednáškách, kde docent chrlil informace takovou rychlostí, že ostatní postupně odhazovali pera a vzdávali marný boj o zaznamenání všeho důležitého. Pak si sešity půjčovali ode mne. Někdy si je i kopírovali. Moje poznámky posloužily mnoha lidem ke státnicím. Skoro ale neposloužily mně samotné. Tehdy měl někdo půjčené tři sešity týkající se velmi obávaného předmětu, a vrátil mi je až týden před státnicemi. Bylo to akorát, stejně jsem se doma nikdy moc nepřipravovala, ale mělo to tu příjemnost navíc, že jako odškodné za prodlení jsem dostala obří čokoládu. Rozbalila jsem ji pak těsně po obhajobě diplomky … jó, vzpomínky. Výpisky jsem půjčovala kdekomu, ale sama jsem si nerada půjčovala cizí sešity. Nerozuměla jsem pak látce tak, jako když jsem byla osobně přítomná výkladu a když jsem si to osobně a podle svého zapsala. Nechápu, že tolik studentů vycházelo z výpisků někoho druhého. Já toho schopná nebyla a tradované „Já jsem tehdy ve třetí třídě týden chyběla,“ a proto se v tom nevyznám, na mne sedí.

Je to tak, že moje vlastnost mít přehled o věci vede ke svědomité docházce a svědomitým výpiskům? Nebo naopak k tomu vede moje neschopnost vycházet z cizího pojetí, z cizí interpretace výkladu? Nebo nechuť spolehnout se na cizí interpretaci, nedůvěra? A odpor k biflování! Je první moje svědomitá touha mít přehled a schopnost mít přehled, anebo je primární moje nedůvěra a neschopnost vycházet z cizí interpretace; nebo je to propojené jako slepice a vejce?

Také jsem často ten, kdo odchází z práce poslední, nejen z mejdanu. Zkontroluji, že kočka se nachází z dosahu alarmu, vypnu počítač, nakrmím rybičky, umyju hrnek, zavřu okno (ale jó, už víckrát jsem ho nezavřela a byl z toho policejní výjezd; nejsem dokonalý puntičkář), zhasnu, zamknu, zabezpečím. Často to raději ohlídám sama, než bych to nechala na někom, kdo v tom neumí ještě chodit. A má to opět dvě stránky – ne jen že zabezpečuji, ale také tím získávám nejlepší přehled ze všech. Je to možná trochu mocenské; ovšem nikoli zneužitelným způsobem, není to zištné. Může to ale vytvářet určitou pozici. Mně ale vůbec nejde o to, být snad nenahraditelná, ani náhodou; zkoumám-li své pohnutky, je jimi obava, aby bylo všechno zabezpečeno a nic se nestalo, nic a nikdo nebyl zapomenut, opomenut, nic nebylo hozeno na někoho, kdo by si s tím obtížněji poradil, protože to „nemá v krvi.“ Mám dojem, že když už se jednou o něco starám, nemůžu to jen tak na někoho hodit a jet na dovolenou – musím předem s konkrétní osobou domluvit, že na věc dohlédne. Zabezpečit zabezpečení.

Z čeho to je? Máte to taky? Jde prostě o kontrolu? O obavu něco pustit a nechat letět i beze mne?

I proto se mi nechce umřít, že bych nevěděla, co je nového …

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

187 komentářů u „Touha být v obraze

  1. Kdyz jsem to cetla tak me prekvapilo jak mas vsecko ucelove serazene. jakoby kazde gesto nebo krok ktery udelas melo slouzit nejakemu ucelu. jakoby jsi nic nedelala jen tak. protoze. protoze nic :o)
    pritom casto pises jak je pro tebe dulezita svoboda…

  2. Jsem bordelář a pozorovatel. Věci dělím na ty, které je potřeba a chci mít v pořádku, neb jejich nepořádek by mě znervózňoval, třeba už pocitem, že by se mohly navršit a vymknout se mým schopnostem nějak je zvládnout, a na ty ostatní, které stačí zpovzdálí sledovat, existují-li. Případně, jak se chovají, proměňují…
    Zařazení, co mám kde, jsem zatím blíže nezkoumala. :-)

  3. ratko, to mě zajímá,
    protože nevím přesně, jak to myslíš, a zajímá mne, c je u mne mezi řádky.
    Nenapadá mě, jaká je souvislost s neúčelovostí a svobodou. Svoboda a dělat něco za nějakým účelem, to k sobě nepatří?

    – jo aha, ty možná myslíš ten způsob, jak se furt tak blbě ptám :-), jestli první je to nebo to druhé a z čeho vzniklo nějaké moje chování … to jo, to já so myslím, že nedělá člověk "samo od sebe", ale na základě nějaké zkušenosti nebo na základě vychování (ne třeba že by k něčemu byl veden a vychován, ale že to, k čemu byl vychováván, u něj způsobilo nějakou reakci na to, která se ustálila v jeho chování).

  4. No, mezi vedoucími pracovníky a podnikateli bys byla zařazena do kategorie "Ten, co neumí delegovat, tak ho nikdy nepovýšíme, raději všechno udělá sám, tak mu naložíme více práce, ale nenecháme ho vést lidi."

    Co když je za tím pocit ohrožení? (Když to nebudu mít všechno pod palcem, tak se něco může stát – mně nebo jiným nebo to něco ohrozí.) Co když je za tím nedůvěra v ostatní lidi? Nikdo to nedokáže lépe než já? Pocit důležitosti. Touha ovládat situaci ….. v pozadí je strach.

    Zkus se na to podívat takhle. A vůbec nic ve zlém. Samořejmě jsem si na něco podobného přišla také, akorát dřív. :-)

  5. Takovéhle zodpovědnost- pracovitost je dost cenná a výjimečná.Já si toho vážím. A v pracovním poměru je to k nezaplacení. (Nechceš se přešaltrovat do soukromého sektoru- nutně zrovna sháníme pracanty do projektu, ale byl to kapitalizmus se špetkou psychologie:). Dej vědět.)

    Může ti to osobně blokovat určitý rozlet a schopnost riskovat, být flexibilní?

  6. No, mezi vedoucími pracovníky a podnikateli bys byla zařazena do kategorie "Ten, co neumí delegovat, tak ho nikdy nepovýšíme, raději všechno udělá sám, tak mu naložíme více práce, ale nenecháme ho vést lidi."

    No nevím kolik trolů je úspěšnými podnikateli:). S tímhle nesouhlasím, delegovat se člověk naučí- se stejnou zodpovědností s jakou přistupuje k všemu ostatnímu. Loajalita a pracovitost za to chytří vedoucí pracovníci nosí na rukách.

  7. Myslím, že na pochopení těchto otázek se musí jít hlouběji. Jak to bylo v dětsví? Pomáhali mi hodně rodiče s úkoly, se školou? Nebo naopak, byla jsem od dětství vedena k tomu, abych vše dělala především sama, bez pomoci a nesla za své počínání důsledky? Lidé to tímto způsobem mají nastavené různě. Někomu rodiče velmi pomáhali v dětství s úkoly, psali omluvenky. Jiný spoléhal už od dětství jen a jen pouze na sebe a nebo také měl ještě místo své školy, velké povinnosti o mladšího sourozence. Měl prostě od mala už hodně naloženo.
    A takto to promítáme do svého života – do své práce, do vztahů, kdy jeden to tahne a druhý se veze, ale jen do té chvíle, než ten první padá na ústa. V podstatě to není nic jiného než kopírování naší zkušenosti z dětství.
    No jistěže je plno psychologických příruček, jak se „naprogramovat“jinak, na jiný volnější režim, ale obávám se, že to až tak moc nefunguje. Spíše chvíli a pak se znovu časem dostváme do vyjetých kolejí.
    někomu se Tvé jednání nemusí líbit, protože mu přijde, že jsi „moc důležitá, upjatᓠa naopak, druhý člověk toto u Tebe obdivuje a považuje to za způsob „jak být svým pánem“ určovat si svůj život a tím být v podstatě na nikom nezávislý a tedy svobodný. Pouze je to o úhlu pohledu.

  8. Lisko, zavani mi to vymezovanim se vuci zbytku. oddelovanim. ale to se mi mozna jen zda. protoze protoze :o))) kdbys byla tak skvely pracant v kapitalistickem systemu tak jsi asi nekde jinde a delas neco jineho. takze oddelan a pracant nicmoc :o)))
    spise mi to cele zavani touhou si zduvodnit (sama sobe) proc delas, zijes, tak jak celas zijes. proc to tak mas. mas potrebu si veci zduvodnovat. klast mezi sebe a svet meziclanek zduvodneni.
    te meziclanek je takovy bocni vir, vypada zdalky dobre jakoze vis co delas a proc to delas a zblizka (zevnitr) ehm asi je to jen takove vireni

  9. Lenko,
    no,právě – když jsem si položila ty otázky, tak nedůvěra je v tom jen vůči některým lidem; těm, co jsem byla svědkem, že opakovaně udělali to ono něco pro mě nevyhovující – a to teď nemluvím o lidech, co mám kolem sebe teď (ti jsou bezva), spíš o spolužácích, co měli nepoužitelný sešit :-))

    A teď: ten pocit důležitosti a touha po ovládání nebo moci v tom není. Ovládání situace, leda (lidí ne), a to ne pro ovládání jako takové, ale spíš aby nenastala nějaká moje nedostačivost. Spíš je to obava, že bych byla v něčem pozadu, nedostačující, asi. že bych vypadala nedostačující, ačkoli nejsem. A ta motivace není jen takhle negativně vymezená, je v tom i pozitivní pohnutka: radost z činnosti a z vykonané činnosti. A touha, aby bylo vidět, že nejsem nedostačivá. Asi jako když žák chce ukázat učiteli, že něc ví a umí
    :-)

    no to je mi tedy slovo, co mi přišlo na jazyk – "nedostačivost" :)

  10. planeto,
    nazdár, už jsi v českých krajích?

    Práce – jako vedlejšák, kdyby se to dalo. Protože teď zrovna je pro mě cenné vydržet, kde jsem, počkat, jak to bude, jakým způsobem budu pokračovat.

    ad jestli mi to může blokovat rozlet nebo riskování:
    jo asi jo!
    To je téma, které na mě čeká!! Už je nějakou dobu ve frontě, ale ještě nemělo svůj pravý čas.
    Možná jsi ho popošťouchla a čas přijde!

  11. Jo ještě mě napadlo po napsání článku, že v těchhle "zabezpečovacích činnostech" hraje roli moje oddanost něčemu –
    zaměstnání nebo oboru nebo nevím, čeho se dočkám, možná budu oddaná věci pletení fuseklí :)

    Když nejsem oddaná, tak se neangažuju, ale jdu od toho.

    Což není jednoznačně a pouze dobrý – protože to například vede k rozvodu; nejsem ten, kdo celý život krůček po krůčku postupně a soustavně po milimetru trpělivě šine svou ulitu, protože se něčemu v mládí zasvětil.

  12. Barčo 7
    áno, dětství hraje roli – konkrétně já (jak se tak občas na svém blogu o sobě pro své potěšení vykecávám) jsem ten, komu rodiče podepisovali úkoly, ale nedělali je, natož aby se se mnou učili (to jsem ani bez nich nedělala). Neinformovala jsem je, kdy dělám nějakou zkoušku na VŠ a jakou atd. Připadalo by mi to trapný; měla jsem za to, že je to moje věc a je to na mně, nezatahovala jsem je do ničeho.
    Je to přínosný, ale je to i na škodu – neprožívala jsem spolu s nimi tolik věcí jako jiné typy mých vrstevníků.
    Například by mě nikdy ani nenapadlo, aby mě někam doprovodili, vezli, někam pro mě jeli (stejně neměli nikdy auto :-))
    Mě by to zneschopnilo, cítila bych se pitomě.
    Možná i proto, že naopak jako menší dítě mě doprovázeli až až, až moc na můj vkus.

    Ale nenakládali mi nijak moc.
    Jen že jsem jedináček – čehož mi bylo vždycky trochu líto – jsem zvyklá dělat věci sama, zabavit se ráda sama, je to pro mě běžné. I s tou skutečnou , reálnou hrozbou, že o dva rodiče budu, kdyby to nastalo :-(, pečovat sama. To je tak jediný, co mě na tom netěší.

  13. ru 2,
    :-)
    bordeláři jsou sympaťáci!
    Myslím, že můj šéf má vždycky radost, když vidí můj pracovní stůl … pod papíry a jinými krásnými věcmi. Protože on ho má podobný.

  14. ratko [8]
    a to je asi dobrej postřeh!
    Že si zdůvodňuju, co dělám, to ano, to já jsem pochybující člověk, a asi je v tom i strach, abych nežila nadarmo, abych nedělala něco, zatímco by bylo lepší, kdybych v tom čase dělala něco jiného někde jinde!
    Je v tm otázka, jestli dělám, co je optimální, abych právě já dělala.

    A vymezování, jojo, to s tím souvisí, si myslím, to máš pravdu.

  15. Liško, mám to podobně. Odmala. Nikdy jsem nebyla schopná pracovat s cizím sešitem, s cizími výpisky, s cizím zpracováním maturitních otázek apod. Prostě přesně jak to píšeš – interpretace přes někoho mi prostě nesedí. A děje se to tak dodnes, i když už ne v takové míře. Asi je to věkem – člověk časem rozliší, na koho může delegovat nějakou zodpovědnost a ví, že případně bude interpretováno správně, a na koho se prostě spolehnout nemůže…
    Nejvíc se naučím vlastníma chybama, vlastním opakováním, vlastním přičiněním, nepožaduju pomoc od jiných, protože vím, že nejlíp jsem schopná fungovat, když jsem u všeho sama a osobně a vlastnoručně ošahám…
    I když – posledních pár let už v žádném případě nemusím být ten, kdo na všechno dohlídne a odchází poslední. Na to je mi můj čas dost drahej a už jsem se smířila s tím, že všechno prostě vidět, obhlídnout a vědět nemusím :-))) A že mi utečou souvislosti? Už mi to nevadí tak, jako dřív.

  16. … a to zase souvisí s tím, co psala planeta, jestli by nebylo dobrý, kdybych někdy zas zariskovala a zkusila něco nového, jiného, svého, jinak … (takhle jsi to,planeto, nepsala, já vím, tak si to pro sebe interpretuju :-)

  17. mischko [15]
    hurrrááááá! Nejsem sama, kdo si nic nepočne s cizími výpisky!
    Už jenom ten cizí rukopis mě u každého slova rušil :-)

    Tys to už rozvolnila, gratuluju.
    To já zatím dokázala během letošního podzimu odejít z jednoho mejdanu ve dvě v noci a nezůstat tam až do konce; ale byla jsem a víc mejdanech. Aspoň první vlaštovka.
    A péči o pracovní kočku už mohu směle delegovat a dokonce na víc než jednoho člověka, tak je to prima.

    Mno, stejně je to sranda, že píšu o takových blbinkách jako jsou žrádlo pro kočku a mejdan … a vůbec že se tak konkrétně pořád rozkecávám;prostě neodolám, jsem taková nezdrženlivá. O tom možno také dumat :-)

  18. ad 6: Planeto, tvému vyjádření o trolech moc nerozumím. Samozřejmě, že zodpovědný člověk je ve firmě výhra. Ale právě takoví mají problém s delegováním – zkušenost. Není to tak jednoduché – právě pro tyhle typy. Proto se jim zpravidla dává více práce – ať dělají to, co umí a v čem jsou dobří, kdežto povyšováni jsou ti druzí, co umějí lépe řídit a organizovat druhé a nikomu pak nevadí, že na ně skoro žádná práce nezůstane.

  19. ad cizí poznámky a sešity (15,17) Já je ani nikdy nečetla, nikdy jsem si je ani nepůjčovala, takže nevím, zda bych je dokázala použít. Asi ne. Docela určitě ne.
    Jsem tak zodpovědná, že jsem cítívala natolik veliký tlak na sebe, že jsem se prostě někdy vzbudila a řekla jsem si, že je toho na mě moc a že do školy prostě dneska nemohu. A nešla jsem. Škola se nezbořila, nikdo mě nepostrádal a já si ulevila od cizích nároků. Dost mám svých. Všechny možné školy jsem vychodila velmi dobře, tak co, proč chodit každý den?

    Liško, jak jsi psala: "Asi jako když žák chce ukázat učiteli, že něco ví a umí." Si představ, že od malička učitel i všichni okolo mě pořád nabádali, abych se hlásila, když něco vím. Jenomže já jim tvrdila, že vím, že to vím, a to by mělo stačit. :-)
    Napadlo mě, jestli třeba sama sobě ještě pořád chceš něco dokázat. Nejsi pro sebe dost dobrá? Nebo je to trefa mimo? Co myslíš?

  20. Myslím, že to dost souvisí s tím jedináčkovstvím. Ono je totiž jednodušší spolehnout se jen na sebe, udělat si věci sám, než muset někomu něco vysvětlovat, na něčem se domlouvat, myslet na to, že já mám tenhle díl a on ten druhej, nádobí tenle týden já,příští ségra…
    Pocit svobody je i v tom, nevázat se na druhé s dělěním povinností. Jistější je to udělat sám. Taková klidná, sice pracovně náročnější, ale v podstatě bez nutnosti přizpůsobování se někomu n apsychiku nenáročnější svoboda.

    Přesně to odpovídá i volbě single života místo manželství. :-)

  21. Souhlasim s Ru, hodne to souvisi s jedinackovstvim. Nikoliv jen zaliby, celkove pristup k reseni. ja sam, ja sam, ja sam :o) taky jsem jedinacek.

    pro je partnerstvi zivotni skola. stejne tak vstah k detem, zviratum a vsemu kolem me. jak se naucit delit, jak rozkladat energie, jak se rozvolnovat sam. jak poustet svych chteni a nechteni.

  22. jakakoliv odchylka od toho co chci, Liska to popisovala jako odchylka od sve oddanosti ve me zpusobovala zachvaty paniky a stresu. a i kdyz jsem dokazala s timto stresem a panikou pracovat, presto jsem postupne zjistovala ze je to moje nejslabsi misto. dnes se tomu musim smat, protoze ocividne "chytam nerva" kdyz se dostavam do situaci ktere nemam pod kontrolou, kde jsem uplne mimo a …. a za ktere se citim zocdpovedna. tento nerv se zrovna nedavno odhalil a prastil me po hlave :o))) takze ono neni vubec jednoduche bojovat se svymi stiny. ale je treba je pojmenovat. nezduvodnovat jen, no holt jsem takova protoze delam vsecko "spravne" je treba se postavit celem svym stinum. cim driv tim lip. nezastirat a nezametat. neni vzdycky to co se tvari jako spravnactvi a odpovednost skutecne spravnactvi a odpovednost. Vetsinou je to normalni vyplasenost a neschopnost jednat jinak. strach. je za tim strach a s tim strachem je treba se poprat. obnazit ho.

  23. No, může to souviset s jedináčkovstvím, ale ne úplně jednoznačně. Můj manžel byl jedináček jako vyšitý, ale když něco dělal, ke každému "prdu" musel mít za zadkem deset lidí, pro kteří mu měli něco držet, všelijak pomáhat, popř. to udělat za něj. – Myslím, že problém není zdaleka tak jednoznačný. Avšak znovu se připojuji s názorem, že když se nažíme udržet si kontrolu nad vším možným, že je za tím strach. A jak je orientovaný a motivovaný, to už si musí – chce-li – každý najít sám. To my tady můžeme jen dávat náměty, které známe, ale to je tak všechno. U Lišky to může být ještě z důvodů úplně jiných, se kterými jsme se třeba vůbec nesetkali a jen ona bude vědět, pochopí. A bude fajn když nám to řekne. A když nám to řekne teď, možná to poznání za pět let ještě někam posune a zas to bude jiné, a za deset let zase a za dvacet taky. Nebo taky ne. Šmarjá, ten život je tak nepřehlednej! :-)

  24. říkala si že manzel byl voják. asi byl taky velitel. velitel velí manšaftu :o) to jedináčkovství může být náhoda. jedináček může být kdokoliv kdo si v dětství musel poradit nějak sám.

  25. Projevy jedináčkovství silně závisejí na tom, jak je formovali sami rodiče. Jestli byl manžel zvyklý, že co si doma zevelel, to bylo, a že rodiče tam byli pro něj, je to něco jiného než Liška, u které byl doma zřejmě hlavní tatínek.

  26. Ego, jsou jedináčci rozmazlovaní, a jsou nerozmazlovaní. :-)

  27. Ru, jelioz mluvim z vlastni zkusenosti tak si myslim ze problematika je v zamerování pozornosti na díte. ani ne tak v rozmazlování jako problém s pozorností okolí.
    Byl jedinaček zahrnut přílišnou pozorností ze strany rodicu – okolí – prarodičů – očekáváním ? Můžou být v rodině i sourozenci ale pokud je jeden z nich zahrnut absolutní a bezpodmínenou pozorností tak se chová jako jedináček. pořád je to problem práce s okolím a s tlakem (očekáváním) ze strany okolí. jak se s tím uvnitř popere. jak se popere s vlastním strachem, že není dost dobrý.

  28. (12) Liško, já měla na mysli svým komentářem to, že tyto otázky v sobě lépe pochopíme tím, když si projdeme sami v sobě (tiše) tím, čím jsme si v životě prošli. Pravdou je, že lidé zvenčí nás mohou vnímat různě.
    Já jsem také jedináček, a své dětsví jsem prožila trochu jako nomád v různých rodinách a měla více nevlastních matek, nevlastních sourozenců, prošla jsem díky stěhování několika základkami. Můj otec se snažil uspořádat si svůj život a já jsem byla v jeho vleku. A zatímco on si budoval nové vztahy, nový život, já jsem se též naučila velké samostatnosti, zvládala jsem přechod 3 základních škol, zvládala jsem pokaždé sama nová pravidla v každé nové rodině. Byla jsem takový malý zenový mistr. :-) Jsem také zvyklá starat se sama o sebe.
    Ale na druhou stranu si velmi cením týmové práce. Mám ráda kolektiv a vůbec ten pocit sounáležitosti a sdílení. Postupem času jsem se naučila i říkat si o pomoc jiným lidem, když potřebuji. A v té týmové práci, jsem se časem naučila i více důvěřovat nejen sobě, ale i ostatním lidem.

  29. strach, pocit nedostatečnosti, strach z prohry a zlyhání… soud nad sebou samým. že to co je nestačí. že je třeba víc. Smažení v ohni pekelném vlastního soudu :o))

  30. 28 Barco, to je moc zajímave co píšeš. TAky si myslím že nomádský život, časté stěhování a mnohé změny v životě vedou k vnitřní samostatnosti.
    Můžeš něco napsat k svému soukromému životu? TEda jen pokud chceš. Máš rodinu a děti? Stálé zaměstnání nebo samostatně podnikáš? Čím se živíš? ZAjímá mě moc, jak žije člověk který se cítí být malým zenovým mistrem (s úsměvem)

  31. SelháváníJá myslím, že většina lidí „selhávᓠneustále. Někdo selhává v práci, druhý na poli partnerských vztahů, další ve výchově svých dětí. Selhávání jako normální stav. Když budeme „dokonalí“ v jedné oblasti a zaměříme tam svoji veškerou pozornost, energii a úsilí, tak zákonitě polevíme v oblasti jiné. Je to přirozené a normální.
    Myslím, že stačí si jen uvědomit ten samotný fakt, že prostě selháváme. A tím, že zkoušíme a snažíme se nějak žít – tím selháváme lépe. Spíš jde o to nedostat se do těch extrémních výkyvů.

  32. 31. pocity selhani jsou jiz vysledkem vnitřního soudu a odsouzení. je to lidské umelé meřítko – umělý konstrukt. to selhávání jsme si vymysleli abychom se nenudili a trochu rozvířili energie.
    Dostat se z kleští posuzování a soudů znamená přestat zlyhávat a stát se v každém okamihu dokonalým. lze toho dosahnout pomalu přes zkušenosti nebo najednou.
    Najednou je to jasné jako facka. ale i to "najednou" má předehry, omyly, zákruty a slepé uličky.

  33. Lenko [19]
    jo, je v tom, že si chci něco dokázat, jak jsem trochu podobně psala [14] – něco dělat dobře, a když zjistím, že ne, tak místo toho dělat radši něco jiného.
    Protože dělat něco, co mě nebaví nebo co dělám blbě, to nechci; asi jako nechci pracovat jenom pro obživu, ale pro trávení času, které je užitečné i pro mě zábavné nebo dobrodružné nebo rajcovní zároveň.

    Anó, že se nehlásím, to mi taky říkali a mojí sousedce.
    Mně taky stačilo, že vím odpověď – nepotřebuu se ještě k tomu hlásit. :-)
    Připadalo mi srandovní, když některé holky, když náhodou zrovna nečekaně něco věděly, začaly se natahovat, plazit se po lavici a volat polohlasem: "Soudružko, soudružko!!"
    Tfuj.

    Takové podbízení nebrat :-)
    Přece když to bude chtít ten učitel slyšet ode mne, tak se zeptá, ne? Co se já budu hlásit jako debil..:)

  34. Nevím, proč mi v komentářích vypadávají písmenka? To slovo selhávání – jsem napsala v uvozovkách, jen se to nezobrazilo.

    Ratko, malý zenový mistr – to bylo přirovnání. Přistěhovali jsme se s tátou do nové rodiny, pro mě to byli cizí lidé, cizí děti, cizí škola a vše toto přijmout a najít si své kamarády. A po nějakém čase jsme se znovu stěhovali – hned teď všechno tak jak je opustit a jinam. Vše předchozí co bylo – zapomenout a přijmout opět nová pravidla..

    Byla jsem 12 let vdaná. Děti nemám. Nepodnikám. Jsem zdr. sestra, pracuji 20 let na směny a mám to tak ráda. Nyní 4 roky po rozvodu žiji sama. Mám své vlastní bydlení na hypotéku. S mým ex manželem máme dodnes přátelský vztah, žádné drama se v našem manželství neodehrálo – on je o 14 let starší a měli jsme každý trochu jinou představu o životě. Jen nám chvíli trvalo, než jsme na to přišli. Prožili jsme si společně hezké i zlé. V životě beru věci, tak jak přijdou. V tomto mě ovlivnila hodně moje práce. Člověk přijde do nemocnice a najednou se vše změní a někdy je to jako lusknutí a člověk prostě není.

    Sama pro sebe jsem se naučila v životě hodně odpouštět sobě i jiným. Prostě se zbytečně netrápit.

    Koneckonců, když takhle občas vidíme hodně staré lidi – nechybí jim nadhled a dobrosrdečnost.

  35. ru [20]
    ratko [21]

    jojo, jednodušší je prostě se sám v klidu obstarat, jak potřebuju a zvolit si čas, kdy, a jíst, co chci a kdy chci a – jde to jak pomásle. Jen je to ochuzenější, protože vzniká míň příležitostí pro diskuse, dohadování, případně pro hádanice a rozepře, kterých je v partnerství hodně. Tam je toho k dohadování fůra, zvlášť kolem dětí (vidím kolem sebe). Ale i kolem bydlení a chodu domácnosti a programu na víkend atd…
    – Myslím, že moje schopnost se s druhými na nějakých činnostech dohodnout, během těch pár let nezakrněla :-))

    Jedináčkovství:
    mi připadá, že to není: "já to chci udělat sám, protože to umím nejlíp a je to raz dva a mám to pod palcem,"
    ale spíš: "samozřejmě to udělám sám a podle svého – ono to snad jde jinak? ono jde se obrátit na někoho jiného? proč? Jak? To neznám, tak to udělám sám, poradím si a je to. Jinak bych byl neschopák, co musí mít někoho za zadkem."

  36. Lenko [23]
    jasně, nejde pouze o jedináčkovství. Taky starší sestry to mívají, podle mého pozorování – s těmi jsem v tom podobná, akorát ony některé jsou aktivnější a komandovitější. Ale možná se pletu :-) a určitě mám málo pozorování.

    Však to jedináčkovství může mít i úplně jiný účinek – člověk může být naopak zvyklý, že rodiče kolem něj běhají, hledí si ho až příliš, když je vymodlené dítě; a pak si hodně dovolí, zvlčí nebo spoléhá, že všechno za něj vyřídí jiní :-))
    Kdoví… určitě to prozkoumala spousta autorů z různých pohledů… no je to zajímavý!

  37. [25] ru,
    jo, to jsi dodaLa` tak to jsem ani nemusela psát předchozí dva komenty tak zdlouhavě :)

  38. Barčo [28]
    tak tos měla tedy hodně zátěžové dětství, tolik změn! Musíš být dost životaschopná a šikovně, schopně adaptovaná, když jsi to přestála ve zdraví!
    – protože časté stěhování v dětství může být i rizikový faktor, pokud se třeba ještě spojí s chaotickým prostředím nebo kdovíčím… to píšu pro ratku [30]; že to nemusí vést zrovna k samostatnosti, ale v horších případech naopak k horšímu duševnímu zdraví

    Týmový člověk jsem.

    K tomu prvnímu odstavci, ad projít si tiše v sobě, čím jsme v dětství prošli. To soudím, že vyhovuje jen některým povahám. Jiné si to potřebují projít nahlas a mezi lidmi, ne tiše v sobě. Nebo v kombinaci.

  39. 34. Barco diky. uplne jsem zapomela ze jsi zdravotni sestra. psala jsi o tom. jo ta cesta mi s tebou ladi. alespon z tech par slov se obraz celkem hezky vyloupne. jeste jednou diky za odpoved. ten zenovy mistr je hezke prirovnani :o) vede cloveka spravnym smerem.

  40. 38. TY zmeny jsou Lisko jen pomucky, nebo nastroje… Záleží jak je použiješ a kterým směrem. SAma jsem prošla spoustou změn i jako dítě, tehdy to byly pro mě šoky a skoková salta, mraky tiku a neurozy. Ted vím že to byly dopravní prostředky které mě vezly nekam. Kam? to jsem netusila, jen jsem s necim zápasila a pak prislo neco jiného a pak zase neco jiného. to chaotické prostředi bylo pro mě odjakživa jako živná půda. neco uvnitř rostlo. chaos má obrovskou výhodu, obsahuje kdeco v nehotovém stavu. takže sláva chaosu, podporuje rust :o)))

  41. Radka to napsala taky dobře, včetně toho, jak opravila to rozmazlování/nerozmazlování. To jsem napsala spíš už s nadsázkou, jako příklad toho, že i jedináčci se od sebe líší. :-)

    Ale tak nějak, jak to napsala Radka, jsem to myslela. Přílišná zaměřenost na dítě, kdy dítě je středem pozornosti, ani ne rozmazlování, ale věnování se mu, neustálé výchově jeho… Takže ono se jednak cítí středem pozornosti, jednak určené k tomu, aby se mu lidi věnovali, a jednak často i nositelem tíže zodpopvědnosti za ty lidi, co se mu věnují…

    A pak jsou jedináčci, na které prostě ten čas a energie nezbyly, takže to spíš odpovídá rodině s více dětmi, kde jedináček přijal samostatnou roli odpovídající opravdu spíše roli nejstaršího z dětí. A to je třeba – myslím si – i případ Barči. Sice jediná, ale hozená do nutnosti poradit si sama s ledasčím, s jinými lidmi okolo…

    Taky jsem byla víceméně jedináček, jeden nevlastní sourozenec o hromadu let starší, brzo z domupryč, další dva o hromadu let mladší. Batolata, když jsem odcházela já. Většinu svých let dětství, co mě formovaly, jsem si odbyla o samotě, uprostřed rodičů, co si řešili svoje vlastní problémy, a pak po rozvodu zvykání si na jiná bydlení, na nutnost vedení domácnosti, na novou tátovu partnerku…

    A taky mám dodneška problém s tím, že si nejradši dělám věci podle svého. Týmovou práci miluju, pro souhru s lidmi, patření k nim, do klapajícího soukolí, ale takovou týmovou práci, kde má každý svůj úsek, do kterého mu ostatní nekecají, a jen si to mezi sebou synchronizují. :-)

  42. Ehm… Horší duševní zdraví je co? :-))
    (Asi to mám taky, čoveče.:-))

  43. 42 taky miluji tymovou praci a lidi kolem sebe. nee prdel :o) musela sjem se smirit s tim, ze jsem jaká jsem a že vysírám.

  44. 41 a 43
    napsala jsem to tak decentně, až je to blbě nicneříkající …
    časté stěhování v dětství – jak se zjistilo – je jeden z rizikových faktorů pro následný vznik psychózy. Ale ne jediný – to by můj táta musel být schizofrenik a to zatím ve svých 82 letech není.

    Ještě k tomu jsou další faktory – právě to chaotické prostředí, schizoidní, nebo prostě rodinní příslušníci, kteří psychózu mají (to si přesně nepamatuju a mám to jen z přednášky, nečetla jsem to, neznám zdroje, výzkumy… takže to přesně nevím).
    Taky je rizikovým faktorem úmrtí blízké osoby; myslí se tím rodič.
    A rozvod rodičů (během dětství) je taky faktor.
    Ale neznamená to vůbec, že každý člověk, který tohle zažije, bude mít psychózu, to ne!

  45. Myslím, že člověk se rodí s určitým potenciálem. Někoho moc překážek a nepříznivé podmínky v životě udolá a ochromí. A naopak druhého člověka tyto překážky dovedou nastartovat, nasměrovat ještě více k plnohodnotnějšímu životu. A stejně tak přílišná pozornost a výchova, či péče člověka zkazí a nebo také naopak dovedou k rozvinutí jeho osobního potenciálu a ten člověk má možnost vyniknout a být významným v nějakém oboru. Myslím si, že to skutečně klíčové – je ten samotný potenciál v tom člověku, podmínky a výchova jsou důležité, ale druhotné.

  46. Barčo [31]
    to se mi líbí! Je to takový normální pohled, smířený, nedělá ze slova "selhání" nějakého démona.

    Já totiž to slovo selhání těžko snáším, nepoužívám ho, připadá mi totiž hodně silné; a takhle, jak o něm píšeš ty, se mi stává přijatelné. Hurá, úleva.

    a [34]
    když se setkám s někým, kdo se takhle musel adaptovat v dětství na nové prostředí, jsem na něj zvědavá. A bývají to zajímaví lidé. Získali nějakou dovednost.
    Třeba emigranti…

    A navíc 12 let jsi byla vdaná; taková podobnost mě dokáže potěšit – já byla vdaná čistého času jen 2 roky, ale s tím partnerem jsem byla zadaná taky 12 let.

    "Člověk přijde do nemocnice a najednou se vše změní a někdy je to jako lusknutí a člověk prostě není." – zrovna dnes přišla zpráva, že náhle zemřela jedna paní, kterou jsme často vídali … zvláštní.

    Škoda že nemáme žádnou 100% útěchu o tom, že smrt není definitivní nebytí a nicota. S tím se mi blbě smiřuje.

  47. Liško, spíše si myslím že negativní podmínky a určitá psych. traumata jsou pouze „spouštěčem“ určitých psych. poruch. Ale tyto psych. poruchy , které se postupem času mohou změnit na trvalé duševní nemoci jsou už v tom člověku – tedy vrozené a jen skryté.

    Nyní nemám na mysli takové ty extrémní případy, kdy rodiče úmyslně týrají své nebo svěřené děti – tam to poškození psych. zdraví je evidentní.

  48. ru [42]
    stejně je to pěkný, jak každý zažil něco jiného (i dobrého i těžkého) a každý je jiný, neopakovatelný, a když se to sejde dohromady, vznikne prima mejdan!
    Z něj potom je těžký odejít dřív než jako poslední :-))

  49. 48 Barčo
    ono právě je to dost diskutabilní, kolik je toho vrozeného. Spíš je to formováním v útlém věku, v dětství- momentálně zastávám tenhle názor; ale každou chvíli přijde zas výzkum, který řekne opak…
    Spouštěče jsou určitě; a předtím jsou ty vytvořené podmínky.

  50. co se tyce poruch priklanim se k Barci. ty poruchy jsou dany do vínku jako potencial a moznost dalsiho vyvoje. porucha muze byt i pozitivní pokud je ten clovek okolim ocenovan a jeho porucha se treba da zpenezit (je to umelec, vyjímecny vedec ci vynálezce) nebo negativni pokud je ten colvek jen cistou zatezi a okoli ho chape jako k nicemu.

    vse je otazkou hodnoceni, jelikoz to zprumerovavani je cista teorie. skutecnosti je individualita jedinecnost. nikoliv ve smyslu nauceneho. nybrz rozvoje toho uvnitr. rozvoje osobnosti a ta je vrozena.

  51. ratko 51
    s tím, že jde o hodnocení společenské, s tím souhlasím. Ostatně blázni nebo třeba šamani v průběhu historie a v různých kulturách měli postavení různé.

    Ale že je to jen vrozené, to si nemyslím.

  52. Liško, pokud budeš mít vrozený talent třeba na matematiku, matematika Ti půjde, bude Tě i bavit.

    Ale talent jen nestačí, se samotným talentem budeš zvládat tu matematiku jen lehce a dobře. Je potřeba k tomu práce a úsilí. Talent Ti pomůže rychleji chápat a proniknout do té matematiky. Ale z větší části tu bude ta práce a úsilí, které z Tebe udělá toho významného vědce.

    Jiný člověk bez talentu na matematiku se může stát také významným matematikem, ale jen mu to potrvá o mnoho a mnoho déle, než tomu člověkem s talentem. Ano, spousta významných vědců, malířů trpělo duševními poruchami. Jungovsky : světlo a stín.

  53. celkem dobry popis psychozy je zde http://www.dobrapsychiatrie.cz…zy
    celkem to odpovida tomu jako to vnimam ja. psychoza je fakticky "sjedoceni psychiky" Podvedomi a vedomi se propoji do celku. nedojde k oddelovani ja a ti druzi. nybrz vse se propoji v jedno. to co tzv. normalni clovek denne a utomaticky oddeluje, psychotik neoddeluje a zije svoji osobnost absolutne kazdym okamihem v plnem rozsahu. pak nedokaze plnit jednoduche ukoly, protoze se mu rozpliznou cas i prostor a upada do zmatku okamihu.
    TA schizoidnost se k tomu pridruzuje v moment, kdyz do podvedomi zacnou zasahovat cizi vnejsi sily a energie. Nekdo jim rika duchove, nebo ruzne astralni bytosti. Tam by mel zasahovat zkuseny vymítac duchu. ale to je jine tema. Vlastne jsou nekdy sklony k psychickym porucham a hranicni stavy osobnosti i vyhodou. Ta dvirka do podvedomi jsou lehce pootevrena a lze nahlednout dovnit. Samozrejme opatrne. Chybou je, kdyz si nekdo v nerozvaznosti do sebe nahaze nejake drogy a ty dvere co oddeluji vedomi od podvedomi vyrve z pantu. pak ma problem.
    ja vedela proc jsem nesla studovat psychologii a jsem technikem ve fabrike :o))) hezky řád a disciplinu. sebeovladani. poradne se srovnat do rady a udrzet vnitrni stavy hezky pod kontrolou vůle.

    Ne vazne. jsou veci mezi nebem a zemi ktere se nedaji popsat lekari ani vedeckym vyzkumem. Kdysi tyto vec resili celkem uspesne šamani či moderni vymítači duchů. zejmena v oblasti psychickych poruch to vidim spise na sluzby šamana než na psychoterapeuta. nedelam si legraci. veřím že šaman vleze psychotikovi či schizofrenikovi do podvedomi, udela mu tam poradek, vylomene dvere mu opat nasadi do pantu a zavre je na zavoru. Tohle psychoterapeut (asi) nedokaze. neumi to a ani se to nikde neučí.

  54. teda, abych se vrátila k tematu a moc nedesila svojimi filosofickymi uvahami. Tou 54 jsemchtela rict, ze je fakticky vedlejsi jesli odejdu posledni z mejdanu, zavru okno, splnim nejaky ukol
    to hlavni a rozhoduji je schopnost uridit si svoji vlastni psychiku. aby to nebylo naopak, ze psychika mi bude poroucet a ovladat me. je dulezite nalezt klic k vlasntimu nitru a hledat kdo jsem. kazdy sam za sebe. je to moc dulezite. pozdeji nebudou stacit sily.

  55. To jsem ráda, že s eponěkud vracíme k tématu.

    54 si myslím, že je to úpolěn jinak – ne že šaman pomůže někomu se "znormalizovat" a udělat "pořádek," ale v takové kultuře právě ten šaman je pro nás psychotik a podle mě ne že by "léčil" něco, ale jde jinak, jde s tím, ne proti tomu. Proti chodí medicína naše západní.

    Ale to je fuk, to bych tady nechtěla rozebírat; to vůbec nemá smysl, dokud to člověk pořádně neprozkoumá. Můžu si o tom číst často knihy – jako že to dělám – a můžu v tom pracovat šest let denně – jako že pracuju – a mít možnost o tom mluvit s opravdu odborníky, ale stejně si já osobně netroufnu něco vypovídat o psychóze; něco, o čem bych byla přesvědčená, takhle obecně. Jedině konkrétně ke konkrétnímu stavu konkrétního člověka, ale obecně ani náhodou.
    Nechci do toho tady zabředávat, protože to je obří do všech směrů, na tomto místě ani všichni dohromady nemáme na to, abychom to nějak "rozetnuli", o moc lepší by to bylo naživo! Takhle písemně mi tohle téma moc nesedí, protože jsme každý jiný a vyskakují každému jiné věci a jet takovou diskusi je hodně náročné a zabíhavé, když je to ne při osobní debatě naživo.

    Nebo máte jiný dojem?
    Ono je možné, že je to jen moje deformace prac.prostředím, co já vím.

  56. Chápejte – já se nikdy nebudu bavit "o psychóze", protože i to je proti mému přesvědčení a proti filosofii moderního pojetí duševního zdraví! Já se můžu bavit o člověku, ale nechci se bavit o nemoci! Prostě i tohle je mi proti srsti, natož nějak zobecněně, to prostě nejde!
    Můžu se bavit o konkrétním stavu konkrétního člověka, který souvisíé s jeho konkrétní anamnézou, konkrétními symptomy a konkrétním chováním a konkrétními věcmi, co se mu honí hlavou. (A to samozřejmě nesmím! Dodržuju mlčenlivost, je to lékařské tajemství ještě citlivějšího druhu než věci o stavu těla.)

    A já tu sedím v domě, kde je mnoho lidí, kteří se tomu tématu věnují celý život, studovali to, mají několik psychovýcviků a několik desetiletí praxe. Á z této svojíá pozice já nikdy nebudu "hovořit o psychóze," protože bych si připadala nemístně.
    – a to se jediné dotýká tématu článku: jo, připadala bych si nedostačivě, proto to nebudu dělat; jako bych si jindy připadala naopak nedostačivě, kdybych něco neudělala. Takteď kdybych udělala :)

    A ratko, ten odkaz, kde se píše "co je psychóza" mi na několika místech dost pokulhává, ale nebudu tady na to psát recenzi.
    Ten text by se dal napsat mnohem vhodnějším způsobem a líp … a tak. A mimochodem, když se někdo sám nazve třeba "dobrá psychologie" nebo "nejlepší prášek na praní", myslím si o něm svoje, už se předem u mě diskvalifikoval a musel by bejt hodně dobrej, aby se rehabilitoval :-))

  57. beru to tak ze jsem sama sobe pokusna osoba :o( a uspechy ci neuspechy si taky pripisuju sobe. ten odkaz jsem si nasla proto, ze jsem sama zvedava co o tom pisou jini. myslim ze jsem vyrustala v prostredi ktere je na diagnozu :o)) a ted tak trochu s humorem, proc ma nekdo potrebu se stat psychologem ci delat sychoterapii?
    meho muze to napr. nikdy nenapadlo a me to napadalo pravidelne od detstvi. a napada me to porad. ze treba na stara kolena muzu pomahat druhym. az nebudu muset vydelavat tak potom treba :o)

  58. ratko, to je dobrá otázka.

    Tu otázku by si měl klást a odpovídat a to na několika rovinách každý, kdo pracuje nebo cítí touhu pracovat v pomáhající profesi. A když to neudělá, je víc pravděpodobné, že buď bude mít syndrom vyhoření, anebo třeba bude práci dělat nějak mocensky (lékař, bachař…) nebo v tom bude jiný háček. Který on neodhalil. Odhalit nejen zjevnější motivy, ale i ty skryté, to je pro tu práci podle mě nutný.
    – Nebo třeba ne hned plně odhalit, ale snažit se, myslet na to, nezamést tu otázku pod koberec.

    Mě dřív nenapadlo dělat v pomáhající profesi, ale už na základce mi psycho- věci připadaly lákavé, poutavé, dobrodružné (na té dětské úrovni, že tě strhne koukání na thriller, kde je vrah s nějakou poruchou :-)

    Pak jsem na střední koukala, kolik lidí se chce hlásit na psychologii, jaký je tam nával – a nechápala jsem proč, říkala jsem si, že jsou to sami magoři, kterým asi něco chybí.
    To si tak člověk řekne hodně (!) zjednodušeně jako první. A ono na tom něco je, ale je to moc hrubý, generalizovaný.
    Protože není nic směšného, špatného, trapného ani pobuřujícího, když někdo má v rodině třeba depresivní osoby a chce tomu tedy lépe porozumět, pochopit, aby s tím uměl nakládat, chovat se k nim a kdyby se to projevilo i u něj, aby si líp věděl rady. Na tom nic blbýho není; naopak člověk, který se nikdy s ničím nesetkal, natož u sebe, ten bude mít s empatií větší potíže, si myslím. Ovšem bude se pravděpodobně věnovat právě tomu podoboru, kekterému má sám nejblíž – někdo se věnuje závislým, někdo lidem s depreí, někdo ženám s poruchami příjmu potravy …
    a skutečně to zřejmě dost vypovídá o tom člověku samotném – proč se věnuji právě tomuhle, měl by se sám ptát. A taky nepochybuju, že se ptá, pokud je to člověk na svém místě.

    Nedávno jsem se dověděla, co to vlastně všechno znamená "syndrom pomáhající profese" a co spíš vede k vyhoření. A jedna typická věc pro pomáhající profesi je, že se rozhodne hodně v nízkém věku, že bude mít jako povolání pomáhat druhým.
    To já jsem neměla, tak se cítím (naivně :-) být trochu chráněna proti syndromu vyhoření :-))

    Neplánovala jsem to jako svoje povolání, ale vždycky jsem se tomu okruhu věcí věnovala mimo – vedla jsem oddíl od 14 let, to byla moje skutečná realizace vedle studií.
    Tak proč to nemít jako realizyci za peníze. Dvanáct nebo víc let dobrovolnictví stačilo :-))

    – což je vlastnost taky příznačná pro pomáhající profese (a té opravdu nejsem prosta) – dělat za málo peněz. Bohužel.

    (Teda myslím, tak nějak si to pamatuju; nehledám to nikde na netu.)

  59. Já si myslím naopak, že je důležité si projít vyhořením. Kdo se s tím neutkal, nezvládl to, není úplně hotový odborník. Vyhoření je proces s určitými fázemi. Nevzniká to najednou a náhle. Pokud člověk projde procesem vyhoření, pochopí hlouběji sám sebe, souvislosti a svým způsobem ho to transformuje a zocelí. Proces vyhoření je obrovská zkouška – buď tu práci už dělat nemohu a nebo přesně naopak, své práci rozumím plně, znám její všechny stránky a limity, vím na co si kde dát pozor a co mohu očekávat, být připravená. Tedy zvládla jsem i její Stín.
    Zpravidla proces vyhoření provází lidi, kteří jsou v počátcích své práce obrovsky nadšení, plni altruismu a optimismu.
    Souhlasím s Tebou s tím, že není rozhodně náhodné, kdo se jakým poradenstvím zabývá. Někdo jak píšeš, řeší vztahy rodinné, partnerské, jiný poruchy výživy.
    To je v podstatě zákon rezonance – lidově řečeno – co brnkne o Tvoji strunu. Je to vidět hezky i astrologicky – v horoskopu.

  60. Pokud si člověk ve své profesi projde vyhořením a ustojí to -dostává se na vyšší level své profese. Získá tím celkově odbornější nadhled (odosobnění, kritické analytické, logické myšlení, pochopení souvislostí), ale zároveň tím vyhořením člověk dokáže více, hlouběji soucítit s klientem. Ta empatie zajišťuje takový hlubinný vhled celkově do situace klienta, lepší pochopení a podílí se na tom samotném způsobu poradenství. Tedy jak "radit", vysvětlit klientovi, ale zároveň nepodsouvat, nemanipulovat, spíše jen poukázat, nebo nasměrovat tak, aby si to ten dotyčný člověk sám v sobě uvědomil. A ten odborný nadhled (odosobnění)nám pomáhá při rozklíčování a nalezení řešení té samotné situace.

  61. vyhorenim projde i nadsenec s mesiašským komplexem ve fabrice, který chce "pomahat" :o) Takže vim o cem je řeč. Ačkoliv jsem se hodne naucila, zjistila jsem ze jsou jeste slaba mista na kterych je treba hodne pracovat. Relaxuju, nestaram se o veci ktere se me netykaji, hodne chodim ven a vedome se snazim neresit to co reseni nema, resit jen to na co stacim. presto jsem chytila pasovy opar :o)) Poprve v zivote, koukam na to jako zjara a rikam si: Tak tohle jsem! Muzu si vykladat a myslet co chcu, zarikavat, uvolnovat se, meditovat od rana do vecera ale takovy pasovy opar mi to rekne razdva. ze to stoji za starou belu.

  62. Sestra pacienta jen edukuje, informuje žádné jiné poradenství ji nepřísluší vůči pacientovi. Naprosto podléhám lékaři.Tečka.
    Ovšem sama jako sestra stojím mezi dvěma mlýnskými kameny. Lékař – sestra – pacient. A z této úrovně to bývá kolikrát velmi zajímavé. Vidím jak lékař vnímá pacienta na svém pokoji, a naopak vidím jak pacienti vnímají svého ošetřujícího lékaře. A také vnímám jak lékař vnímá mě a nebo jinou sestru, moji kolegyni kamarádku. A vidím sebe, když mám spolupracovat s více lékaři a s různými náturami pacientů. Jako sestra si pro sebe rozhoduji i o prioritě, když mi zvoní 5 lidí na zvonečky, kam půjdu jako první. Takže je to o postoji k těmto skutečnostem.

  63. Pásový oparDůvodem k probuzení viru bývá nejčastěji oslabená obranyschopnost organismu. Spouštěcím mechanismem může být úraz, operace, závažnější onemocnění, porucha výživy, nadměrná únava nebo stres. Rizikovým faktorem je v určitém smyslu i věk. Pásový opar se nejčastěji vyskytuje po 50. roce věku. Pravděpodobně to souvisí s celkovým oslabením přirozených obranných mechanismů. Moje vrchní sestra (55 let)na něj trpí velmi.

  64. Ratka: „ Ačkoliv jsem se hodne naucila, zjistila jsem ze jsou jeste slaba mista na kterych je treba hodne pracovat.“

    Myslím si, že někdy jen stačí svá slabá místa pouze přijmout, už tím se obrovsky uleví. A tím, že to člověk přijme je více v klidu, nemá z toho takový stres, že to nezvládá, zbývá mu i více energie, než kdyby s tím zápasil.
    A tímto způsobem se s tím svým nedostatkem někdy natolik vyrovná, že ho vlastně tím překoná.
    A tu ušetřenou energii a námahu může věnovat něčemu jinému, co ho baví, co mu jde, nebo zcela něčemu úplně novému a tím objevuje a rozšiřuje svůj život o další aspekt.

  65. Jinak většinu našich "nedostatků, deficitů" – vnímám ne až tak negativně, ale spíše něco, co tvoří a podílí se na jedinečnosti každého člověka.

  66. Ten článek se jmenuje touha být v obraze.
    Osobně to mám někdy jako liška, pokud mě někdo zaujme svým chováníma, to může být i v tom smyslu negativním..pak jsem zvědavá, proč a co se děje, co je zatím, pokud se to tedy dá snést..a už neobtěžuje. Asi proto, že nemám ráda, když se někdo šmahem odsoudí většinou, jen dle určitého zrovna chování..možná docela urputně hledám to lepší a co ho k tomu vede, zajímá mě to..
    Pokud mě zaujme nějaká činnost, dost se snažím se do ni nějak vpravit. Pokud vidím, že mi ale ubírá příliš energie, buď to chvíli nechám, nebo si jednoduše řeknu, že prostě na to nemám a mám zas na něco jiného, co mi dělá radost a dělám to uvolněně a s radostí, protože se daří, bez stresu.
    Jak píše Barša, dělala jsem to i v práci, pokud jsem uznala, že mi něco jde líp a jiné hůř, dělala jsem to, co mi šlo a co ne, přenechala jsem v tom schopnějším..tak asi budu i týmový hráč :)
    liško, dost často odcházela z práce později, protože..jednak jsem měla zodpovědnost za celou službu např..a byla za to placená.. a pak ..chtěla jsem mít v sobě klid, že je opravdu vše tak, aby nebyl malér.
    Ale už jako mladá, když jsem odcházela mezi posledními, tak jsem zkontrolovala např. i kohoutky, okna, kde co byla třeba a co se mělo.
    Jednodušší to samozřejmě bylo, když jsen službu měla s další zodpovědnou kolegyní. Bylo pak zkontrolováno dvakrát a byla jsem si jistější.
    A to důležité jsem kontrolovala jaksi autonaticky vždy a v práci víc, než doma :)
    Už jako dítě jsem byla a taky i musela být za mnohé zodpovědná a myslím, že mimo těch nedobrých, tuhle vlastnost mám.
    Myslím, že i u tebe je to prostě zodpovědnost a on ji každý samozřejmě nemá.

  67. Anino, v té práci a té zodpovědnosti nás k tomu vedla už ta zdrav. škola samotná. Už na škole byly nastavené poměrně tvrdé podmínky a pravidla. Zodpovědnost se stala naší přirozeností. A v té práci se na to navazuje např. i těmi harmonogramy o nočních směnách, nastavená disciplína. Jenže si dovolím říci, že na tu sestru se dnes už nakládá daleko více než kdysi, nároky na sestru obrovsky narůstají(nejen po stránce odborné, co se týče celoživotního vzdělávání, ale po té stránce lidské, organizační). Je to dané celkově tou medicínou, jak jde kupředu, ale také novým pojetím té sestry. Dovolím si říci, že sestra je v podstatě svým způsobem takový "manažer". Vůbec se nedivím, že spousta sester odchází vyřízených, vyčerpaných fyzicky, psychicky. Tím, že tu práci dělám takhle dlouho – mám právě možnost toho srovnání a pojetí sestry, které bylo kdysi a které je nastavené teď.

  68. 65. BArco, to jsem si prave myslela. ze jsem to prijala, ze jsem se smirila. ze jsem se vyrovnala a ze mam energie na rozdavani :o)) ale to byla jen iluze. ono telo cloveku prozradi kde je pravda. nejdriv potichu a pak i nahlas.

  69. ad 68: Barčo, k tvé větě "a té zodpovědnosti nás k tomu vedla už ta zdrav. škola samotná." se mi zdá, že je třeba dodat, že kdo se rozhodne být zdravotní sestrou, už tu zodpovědnost a touhu pomáhat v sobě má (a škola ji jen trénuje a piluje).

    Jinak osobně si velmi mnohých sester vážím, jako semtamnávštěvník ordinací a podobných zařízení, vím, že sestry jsou mnohdy nad doktory a pár jich taky znám osobně. (Samozřejmě bez despektu k lékařům.)

  70. (70) Lenko, asi ano, to má ten člověk v sobě. Osobně si vážím každého, kdo se snaží dělat svoji práci poctivě a tak nějak "lidsky". Předevčírem na nákupu v supermarketu jsem narazila na pokladní. Byla unavená, bylo to na ni vidět a žena přede mnou se tam nad něčím rozčilovala. Pokladní ji něco trpělivě, spíše odevzdaně vysvětlovala, pak si zavolala ještě jednoho člověka kvůli kase. Problém se vyřešil. Pak markovala mě a v závěru se na mě usmála. Té pokladní mohlo být kolem 50 let. Už je to delší čas, kdy jsem dobíhala autobus. Řidič na mě počkal, poděkovala jsem mu. Cením si velmi ochoty a vstřícnosti lidí, kdekoliv.

  71. ad 71, 72 – Jj. přesně..klasický příklady..nejen u sester, pokladních v supermarketech, co mají dost těžký chleba, ale přesto se přes tu únavu umí na člověka usmát, protože jaksi VĚDÍ, že zákazník nemůže za to, že dělají tak těžkou práci a chce si pokud možno v pohodě nakoupit, řidičů busu..
    Taky se celý život snažím usmát se, i když je ten úsměv kolikrát unavený.
    Myslím, že v pohodě pochopím a nikde si nevyskakuju kvůli nějaké drobnosti, co nemá zásadní význam, protože nikdo nejsme neomylní.
    Na druhou stranu, jak zjistím a vím, že se mnou někdo oral, paradoxně ještě proto, že jsem byla vstřícná, pak se to jistě ode mně dozví.
    Vůbec ne proto, že by mi to dělalo radost, nemusím zrovna konflikty za každou cenu. Ale zdá se mi správné tyhle lidi NEPŘECHÁZET A NEBRAT TO JAKO NORMÁL.. a jen nad nimi mávat rukou.
    Někdo řekne, nekaž si s nimi náladu, nestojí ti za to. Zkaženou už ji mám tak jako tak, a nevidím důvod, abych se neozvala a tím pomohla nejen sobě, ale MOŽNÁ i někomu dalšímu, protože je možné, že si to alespoň jednou u jiného rozmyslí..i kdyby to byl jeden z deseti..

  72. Vím, že existuje mnoho lidí, co si nechají pomalu nas..na hlavu a jen proto, aby si někde neudělali zle a působili, jen mile se pak vztekají až poté..a dobře vědí proč.
    Chápu, mohou mít opravdu strach se s někým dohadovat, kdo má momomentálnš "nad nimi moc". Zvlášť hnusný je orat s někým, kdo o něčem nemá páru a nechápe..
    A to už vůbec nemluvě o starých lidech, co se často neubrání.
    Nedávno jsem byla nucena platit něco, i když jsem opakovaně říkala, že o to vážně nemám zájem. To samé se stalo dceři, která to také odmítala. Nešlo zas o žádnou malou částku.
    Docela by mě zajímalo, kolik lidí dopadlo podobně a přešlo to, nebo si ani nevšimlo co platí. Tak raději zaplatili..
    Když jsem tam volala a vyřídila si svoje, no omluvili se..to ano.
    Ale to, že já se zatím bránit mohu a dcera taky ještě neznamená, že např. staří lidé už nemohou a často nevědí o co jde..jsem řekla. A taky, že by mě zajímalo, kolik jich dopadlo podobně jako my, a ani se nedokázali ozvat a bránit tomu, že se na nich někdo fin. hojil.

  73. Jo, doufám, že i tohle patzří k tomu, že "chci být v obraze".

  74. Být v obraze(75)Anino, máš pravdu. Dnes velmi funguje manipulace všeho druhu. Je občas těžké se ji ubránit, rozeznat ji a hlavně nenaletět.

  75. Barčo, to ano. Nechci např. odmítat pokaždé lidi, kteří volají a cosi nabízejí, i když je to tak často, že to někdy už obtěžuje. jsem si vědoma toho, že každý se chce a musí nějak uživit a je to jejich práce, co vím, většinou je jim to samotným proti srsti někomu něco vnucovat. Tedy většinou vnutit a přesvědčit. Nic jiného jim zrovna nezbývá. Pokud přimdruhém pokusu pochopí, že si vnutit nedám, nějak to ještě beru..a přeju jim to, že mají další čárku za někoho a tedy zaplaceno za snahu. Taky, když už ztrácím ten čas, a vadí mi to, koukám i na to, když už tedy se snaží, jestli vůbec řeknou A i B a nejen rychle zadrmolí jedno. To čl. ani nestíhá pak pochopit, co vlastně chtějí říct. A těch telefonů je tedy dost. A to není jen to..čl, je nucen ve svém zájmu, být ve střehu u spousta věcí.

  76. ad 73,74: Anino, jsem na tebe hrdá! :-) Skvělé.

    Jen k tomu přidám něco, možná trochu mimo téma, ale snad mi Bůh i Liška odpustí :-)):

    Včera jsem tu měla jednoho pána na terapii. Už se tím neživím, takže jsem v tom svobodná (jak dlouho to bude trvat, jestli mi za to zaplatí a kolik) a o to lépe se mi pracuje. Když jsem s pánem pracovala a cítila, že to zabírá a že pán snad trochu chápe, co má dělat dál sám, i já sama jsem dostávala: pocit, že jsem tam, kde mám být a dělám to, co dělat mám. Nebyla to práce, ale zábava. Kdybych měla volno, docela určitě bych chtěla dělat v tu chvíli právě to. Okamžik, kdy se práce stává odpočinkem, relaxací, neunavuje, anýbrž nabíjí. Myslím, že tohle je odpověď na otázku, jak žít dlouhý a šťastný život. Dělat to, co mám, s radostí a láskou, otevřít se a nabízet to nejlepší, co ve mně je.

    A pokud to někdo zneužije, pak to, že mu nastavím tu druhou – nepříjemnou tvář – a vnitřně v klidu, vnejškově však rozzlobeně – mu dám znát, kde jsou hranice, které má vůči mně dodržovat, není to selhání tomu laskavého přístupu, ale jeho pokračování. A teoreticky bych z toho měla mít stejně dobrý pocit, jako když se tvářím mile.
    Tohle zatím úplně dokonale neumím, ale párkrát jsem to zažila – myslím, že vy také – třeba při výchově dětí. Vypadáte, že se zlobíte, ale přitom je to v té chvíli jediné správné, co máte dělat a děláte to s láskou. A i to nabíjí. Protože jsme ve spojení se sebou a tedy se Zdrojem.

    A teď se vrátím obloukem k tématu – vida! Neplánovaně. – Myslím, že když jsme ve spojení se sebou a se Zdrojem, jsme otevření a tedy dostatečně pozorní k odchylkám od toho, co a jak se děje, a tedy nemusíme všechno fyzicky udělat, všude fyzicky být, všechno slyšet a všechno zkontrolovat, už se tak děje samo – na pozadí. V tu chvíli se můžeme zbavit strachu z toho, že se něco neudělá nebo neudělá správně, protože věříme, že bychom o tom dostali vnitřně zprávu. A tehdy jsme skutečně v obraze.

  77. Ratko a k pásovému oparu, a nejen k němu. Jednak, jak píše Barča..
    Ale už dávno jsem přesvědčená, že veškerá onemocnění mají psychosomatický podklad.
    A to i v tom smyslu přenosu těch informaci z matku na dítě – její nálady, starosti v době těhotenství, kdy se vyvíjí dítě s určitým vybavením už od obou rodičů a to, jak se cítí matka v těhotenství se na to nabaluje.
    To se nemusí projevit hned.
    Někde to dříme a za různě dlouhou dobu se valí z těla.
    Může si čl,. myslet a cítit se tak, že je vše v pohodě, že zvládá, i když je toho někdy přehršle, ale ani tělo se svými mechanismy není bezedné.
    Pokud je navíc něco v genech, je o dost větší šance.
    Může si čl. myslet a cítit se tak, že je vše v pohodě, že zvládá, i když je toho někdy přehršle, ale ani tělo se svými mechanismy není bezedné.
    Marně se sice neříká, že veselá mysl = půl zdraví.
    Pod veselou myslí se dá představit pohoda, ve které by chtěl být snad každý. Někomu to ale nedovolí životní okolnosti co se semelou, jiný nemá v sobě dost síly a optimismu a nic moc s tím nenadělá..něco mu snad může pomoci to zmírnit třeba na čas..nevím..sama moc na to "předělaní" toho, co je každému vlastní a pro něj jedinečné nevěřím, relaxace všeho druhu samozřejmě pomáhá, už jen tím, že dělá co ho baví, co se mu chce.
    A vším možným přetažené tělo se už ozve a přestává poslouchat, tak jako už tak neposlouchá ve stáří, kdy je opotřebované.
    Kdysi jsem si říkala, že sem nepatří asi úrazy, bouračky apod. Ale myslím, že i to.
    Pokud je někdo přetažený, unavený pak selhává i ta pozornost, soustředěnost na cosi, např. si nepřečte návod, aby už měl něco hotovo. Nemusí to být vždy z lemploství. Nakonec..i když čl.narazí do sloupu, nebo zakopne, spadne do díry..je to nepozorností..myšlenkama, co jsou úplně jinde..

  78. Lenko, ahoj :) Sesmolila jsem to nějak současně, jen jsem si odběhla. No, hrdá..dík, ale považuju to fakt za normální a podivuji se, co si lidi nechají kolikrát líbit..je to jen medvědí služba, ne pomoc někomu, naopak. A taky lhostejnost.

  79. 79. Anino dik. pro me je nemoc dulezita informace. teda pro me :o) reci se vedou (pisou) a chleba se ji. a ten "posrany" opar mi to sdelil velice durazne.
    nektere veci se zmenily. vetsi odstup od tatinka. jakoby i on pocitil, ze nejsem bezedna nadoba jeho zivota a poteseni, a povolil. a muj muz taky se jasne postavil za me, nebo spise prede me jako ochrana. ale on i ja vime, ze ten vnitri boj se vztahy, pocity viny, podsouvani jak maji veci byt a falesne pocity odpovednosti si musim v sobe vyresit jen sama se sebou.
    nekomu to jde hladce a nekomu to teda dře… a mam se porad co ucit.
    byt na nekoho prijemny nebo neprijemny je urcite dulezite pro toho druheho. nehraje to zase az tak velkou roli uvnitr sebe sama.
    78 zde souhlasim moc s Lenkou, ze clovek by se mel zazlobit i zakricet kdyz je to treba, ale uvnitr setrvavat v klidu, miru a lasce k tomu druhemu. jen venku se zveda vitr a pluji mraky.
    jsem velka optimistka, nemam problemy presto si je dokazu behem vteriny vyrobit :o/ Anina to rekla presne, nepozornosti. Chcilku clovek znejisti, zavaha a povoli v pozornosti a je vtazen …spaden do diry. a bumm! dostane na budku :o)

  80. Ahoj ratko, vůbec nemáš zač. Víš, ono se radí a pokud má čl. už něco za sebou, poradí druhému to, co vidí s nadhledem, a hlavně rozumově správně..i když pokud tě trochu zná, tak ví, že to bez toho zapojení srdce jen tak nezvládneš, že musíš dostat pořádnou pecku, co by tě postavila fakt na zem.
    Pro tebe třeba to vše byla taky už taková pecka ne jadérko od JABKA :), ale fakt pecka od maxibroskve :)

  81. Jo, Leni, s tím zlobením se navenek..dát najevo, že tak tedy ne..já se musím přiznat, že mi to, když ze mne a nemusím to být jen já, udělá někdo vola..zabouří ve mně na chvíli. Navenek se ale zlobím tak napůl, to když je ten důvod hodně pro mě velký a těžko ho skousávám.
    Pokud se jedná o takový jako hrátky..hele s ní by jsme to mohli zkusit, nic nepozná apod.nebude se o to zajímat..pak dokážu ty věci řešit, jak se říká elegantně a dokonce i s humorem, leč kousek ironie nechybí, a to se pak ten kdo chtěl udělat pitomce ze mně, se tak pak cítí dle výrazu sám. V tom lepším případě, myslím, že se i zastydí.

  82. Liško, tys tu kdesi psala, že jsi se na psychologii hlásilo moc lidí. To vždy, Já když se hlásila na med. tak brali 1 z 11 a jen tak jsem se zajímala taky o psychologii, tak tam to byl snad trojnásobek, Já tehdy o tom přemýšlela a ono v tom věku, kdy se člověk ještě hodně hledá, tak ho asi láká najít se sám..pomocí psychologie. Tehdy jsem k ní vzhlížela, že by mi mohla v tom taky pomoc a zároveň tedy porozumět i jiným.
    Dnes na ni pohlížím trochu jinak, nezavrhuju ji, ale ami nad vším nejásám. Myslím si, že úplně nejvíc mě naučil život sám vším co mi zatím přinesl. Jeden lékař Arab a urolog mi řekl roztomilou češtinou..vy moc chztrá, usoudil asi z toho, že jsem mu napovídala česká slova, a moc přemýšlet, to pak deprese. ite ja sávidět tem co přijít domů, zapne televise a otefře pifo a vvubec nepřemzslet. Já to ale taky neumet..to ještě dodal :))
    A já si tak někdy říkám, něco na to je..

  83. Barčo [60][61] to je pěkný
    a souhlasím taky s [65] a [66].

    (já měla v pátek práci mimo počítač a v sobotu 14.1. jsem byla na pohřbu v kostele a pak jsem už jen polehávala spolu s kocourem a četla si o psychosomatice a nešla k počítači,na to jsem po tom pohřbu neměla myšlenky)

    anino [67]a barčo [68] a Lenko [70]
    ad zdravotní sestry:
    u nás vpráci jsem se setkala se třemi a všechny byly (jsou) prima, lidské, zodpovědné, pořádné, pracovité, nechaotické, dodávající tím možná i jistotu pacientům, každá svým způsobem.

  84. pásový oparTo je fakt,co píše Barča – že se pásový opar vyskatuje nejčastěji po 50.roce věku a že ho spouští oslabená imunita, která vzniká při nějakém stresu.
    A proč, proč právě tohle, a ne jiná nemoc? – je dobrý se ptát, když nějakou nemoc mám. A proč právě teď? A co mi to sděluje?

    Zrovna čtu knihu "Nemoc jako řeč duše" od autora jménem Rüdiger Dahlke. Koupila jse si ji, že se na ni podívám, jestli je to blbý, anebo ten autor stojí za dokoupení dalších publikací … a hned dva kolegové , co u mne tu knihu viděli, hned reagovali, že toho autora znají a je dobrej.

    A v knize je i o pásovém oparu:
    Onemocnění oznamuje, že něco (z postiženého člověka) chce vyrašit ven. A jde pravděpodobně o konflikt; který dlouho dřímal, byl dlouho odsouvaný.
    Pak se píše něco o bojovné náladě a udatnosti, o potřebě otevření hranic a hledání kontaktu.
    Možná seotevírá stará rána a symptomy zmizí, když člověk vypustí to, co držel uvnitř, půjde do toho, ať je to pěkné nebo ne.

    Může to být nějaký duševně-duchovní konflikt, který zadržen,projevuje se v těle.
    Nebo něco, co si dovoluji říct jen mírně, aby to nezranilo, oklikou, květinou, a ne přímo, ne jako trní.

    Anebo je to úplně jinak :) To stejně nikdo neví, jak je to u druhého člověka.

  85. k puvodni otazce "z ceho to je" – je to ze strachu, a ten je z hnevu.
    nebo mozna lip-mam to ze strachu, a ten mam z hnevu. to kdyby na individualni lisku psychicke zakony nechtely platit.

  86. Jo Lisko, souhlasi to s tim co se stalo me. Rozhodla jsem se ze vypudit ze sebe vse co me svazuje, zavislosti a "cizi" energie. REkla jsem, ted bezte pryc a neskodte. otevrela jsem kamna a rukou ukazala do ohne a pozadala o pomoc. Vse se melo promenit :o))
    misto toho mi olezla cela ruka a od srdce az po ukazovak ktery do ohne miril. Porad se z toho se nemuzu vzpamatovat.
    je to psychosomaticka nemoc, ktera mi vykvetla primo pred ocima. kdyby mi to nekdo vykladal tak tomu neuverim. privolala jsem si ju sama. :o( Je mi ted mnohem lip. chodim ven a tak nejak nasloucham svy ruce. pasovy opar je bolestivy. jenze ta bolset je mluvici. protoze se jedna o zanet nervu, tento nerv mi sdeluje veskere informace s tisicinasobnou jemnosti. jakobych obdrzela dalsi smysl.

  87. kamaradka zdravotni sestra me posilala k doktorovi. Co jem mu mela rict? hrala jsem s energiemi a ony mi ukazaly prostrednicek? :o) uz to mam skoro pryc, bolesti polevily jen ta zvlastni precitlivelost zustava. funguje to skutecne jako smyslovy organ. musim se drzet v klidu aby moje ruka nemluvila a nehrala jako hudebni nastroj.
    zajimave. je tomoc zajimave.

  88. s detstvim dost nesouhlasim. sice deti nemam, ale jsem v kontaktu s kamaradama co maji po dvou, a to jak jsou kazde uz od zacatku jine (myslim ted samozrejmne ty od stejnych rodicu) je teda mazec.
    uplne to cloveka nuti si polozit otazku odkud se to teda vlastne bere? vzdyt kazdy dite uz ma tak silnej charakter uz odmalicka a tak silne se snazi si rodice zmaknout k tomu "svemu", ze ty vsema opakovany teorie jak jsme definovany jen a pouze rodicema teda fakt neberu.

  89. 90. Ore, jenze v rodice v nas vytvareji zavislosti na urcitych vzorcich jednani. ty zavislosti mohou byt tak silne, ze pretrvavaji az do vysokeho veku. kdyz se vzpouzis vzorcum tak te prepadnou pocity viny a odebiraji ti silu. a seslabuji te.
    je to neuveritelny kolobeh. ten opar vznikl v souvislosti se snahou zbavit se moji chorobne zavislosti na rodicich (oboustranna zavislosti). mozna to pomohlo. nevim. mozna. dulezity je ten smer. touha po sovobode.touha po osvobozeni se z pout. uz mi je pres padesat. beru to fakt vazne. chci odejti z tohoto sveta jakoa svobodna bytost.

  90. (69,88)Ratko: Popsala jsi své snažení, svoji vnější i vnitřní bolest. Tak ještě jinak. Někdy stačí přijmout jen to, že prostě něco přijmout v sobě skutečně nedokážeme. Opar mám , stalo se mi to. Pokud mu budeme věnovat velkou pozornost a péči, budeme si ho uvědomovat čím dál víc a čím dál víc nás bude trýznit – vnitřně, vnějškově. Pokus se s ním sžít. Znáš pro sebe, všechna fakta, proč se Ti objevil. Bojovala si s tím a snažila si se ho s bavit. Věnovala jsi tomu velké úsilí a energii, která Tě oslabila ještě víc. Zkus ten opar přijmout, jako část sebe samé. Je to podobné, jako když se ženy po chemoterapii, nebo po nějakém devastujícím zákroku snaží přijmout svoji"novou podobu" Snaží se přijmout pro ně nepřijatelné. Sžijí se s tím a tím pádem je to časem trápí méně, ne tak bolestivě a tím šetří svoji energiii a jsou více v pohodě.

  91. mne se to s tim ohnem nahodou libi. vzpomnel jsem si na Akumulator: "jsi moje, tak poslouchej!"

  92. ale vazne.
    ta reakce na ruce je vlastne znak, ze se neco povedlo. budoucnost urcite neco potvrdi.

  93. 93. beru to velmi pozitivne, bezne se opar leci tydny a ja jak se zda ho mam jiz odeznely po tydnu. citlivost ruky vitam. to neni nic negativniho.
    pro me je to pozitivni zazitek.
    95. ano, verim ze se neco zmenilo. ze to co to melo rict, bylo receno a pochopeno.

  94. tak nakonec v sobe tu samanku prece jen odkryjes. drzim palce.

  95. ore [87]
    vzhledem k tomu, že necítím vůči tvému tvrzení žádný odpor, a na druhou stranu mi to ani nijak nerezonuje, tak buď je to jinak, anebo je to příliš redukované, okleštěné, zestručnělé natolik, že to už nic neříká.
    No uvidíme :)

    [90]
    "vsema opakovany teorie jak jsme definovany jen a pouze rodicema" takový neznám. nejsou jen rodiče, je i prostředí, ostatní věci včetně sourozencůa života s nimi… a krom toho rodiče, to může znamenat jak geny, tak chování…

    Osobně si myslím, že v genech se beztak přenáší právě to chování, podmínky, formující prostředí, celá ta směska. Kolikrát je něco v rodině ve třech generacích podobné – např. babička – její dcera – dcera té dcery. Může to vypadat jako nějaká vlastnost genetická, ale co to znamená? třeba to, že se nějaká vlastnost předává spíš spolubytím.
    No to je jedno, o tady setjně nevyřešíme, nějakými geny nebo negen bych se moc nezabývala.
    Mnohem důležitější je to osobní pro jednotlivce – každý se svou výbavou a s jejími projevy jak v těle, tak v duši, za okolností, co nastávají teď. na to se orientovat.
    Dumat o obecnostech není takové dobrodružství. A nevyžaduje osobní odvahu.

  96. ano, rychlejsi odezneni nez je bezne. to je ono.
    mne temer vzdy dva dny po navratu z ne uplne beznych energetickych poli ne uplne beznych lidi sejme anginovita choroba. a je pryc sama bez prasku za par dni.
    pricip je ten, ze nejakej kostlivec se probudi, vyleze, prohraje a odejde :-)

  97. 93 Barčo
    jo, protože za předpokladu, že KAŽDÁ nemoc je psychosomatická, tak KAŽDÝ z nás je nějak nemocný (protože nikdo není dokonalý, jsmie rozmanití a v tom je krása) a hlavně není žádná ostuda mít nějakou nemoc, byť takovou, u které je ten psycho- podklad už veřejně známý.
    Je to normální. Funguje to! Je to vlastně štěstí.
    Nemoc jen promlouvá o nás samotných, podobně jako o nás promlouvá naše chůze, způsob řeči, ksicht nebo naše povolání, náš dům nebo rukopis … všechno.
    A není potřeba se snad obávat, že někdo něco si na nás přečte, co bychom nejradši utajili. Protože dokud budeme něco chtít utajovat, bude to propukávat jako tělesná nemoc víc. Přijmout to – ja říká Barča -je asi cesta, jak fungovat dobře.

    – musím ještě dneska číst toho Dahlkeho, tam toho ještě bude zajímavého…

  98. Lisko, ty tvoje ocekavani jak ma komunikace probihat aby byla uzitecna.
    A co treba tohle?
    Cim vic Te ctu, k tim vetsi strucnosti mne to navadi :-)
    Jsi uplne megauzitecna!

  99. cist? fuj! obecnosti! kde je dobrodruzstvi a osobni odvaha?

  100. 99 ore
    mám za to, že pásový opar sleze rychle,že to není vyjímečné (?)
    – ale já nejsem zdravotní sestra :-)

    a to myslíš, že propukne onemocnění, odejde a je vyhráno, jo, Bez práce? To mu já nevěřím. Nebo jsi myslel, že sis to odpracoval, něco statečně odhalil a přijal, pak propuklo onemocnění těla a bylo to? Tomu bych už byla nakloněná :-)

  101. Lisko, mej si za co chces.
    Ja v techle vecech myslet prestavam. Jen pozoruju a opakuju si "je to mozne, dyt to kurnik vidim, to ze tomu neverim je muj problem, nejsou vedomosti na ktere by to sedelo"

    a druha vec, clovek se nemusi pricinit uplne primo.
    muzes treba jen neprimo doputovat do situace ze se octnes v rukach toho spravneho…radsi ted reknu treba masera, kterej te zprelame tak ze se ti uvolni tolik bloku ze te z toho dva dny boli hlava a pak te tejden napadaji samy "aha, ty vole co blbnu, dyt to je uplne jasny co mam udelat"

  102. urcite jsou i nemoci vrozene. nejen psychosomaticke (zpusobene samotnym nemocnym)

  103. tohle otevira znacne neprijemnou otazku jestli si neco typu "zatez" co se projevi na fyzickem zdravi, muze nase vedomi prinest z minuleho zivota

  104. no, opět nepářeš! no je videt ze strachu mam porad vic jak ty :-)

  105. no a dosazenim mety 108 jsem se uspokojil, myslim ze jsem toho tady napachal uz dost a jdu neco delat.
    postavit nejakou pyramidu ze stolu a zidli na umisteni topeni pod strop, odloupani odchliple barvy a tmelu ze stropu ukazalo ze pod tim je sadrokarton vesele mokrej :-(

  106. Určitě souhlasím s tím, že nemoc probíhá na více úrovních. Na úrovni psychické a tělesné. Ovšem na úrovni psychické to může být na té úrovni vědomé, ale také na úrovni nevědomé, v našem podvědomí, takže tady nejsme schopni to nijak ovlivnit vůlí a těžko se to i odkrývá.
    Na úrovni tělesné – dostaneme se do situace, která nás teď hned poškodí. Infekční prostředí, souhra okolností a vznikne úraz. Rizikové vnější faktory, které ale také souvisí s tou psychikou (alkohol, kouření, přejídání, závislost na sladkém) To vše se časem promítne do našeho těla. A pak je tu dědičnost – to není nic jiného, než přenos toho všeho co jsem výše uvedla, ale v minulosti a kumuluje se to. Dědičnost je takové vědomí i nevědomí (podvědomí) rodu.
    R. Dahlke ve svých knihách učí pochopit lidi, skrz své nemoce. Tak např. co je cukrovka? Je to v podstatě špatně naprogramovaná slinivka, která neprodukuje, nebo velmi nedostatečně produkuje inzulin, který je důležitý pro zpracování krevního cukru. Jak se cukrovka projevuje? Hypo , nebo hyperglykemií – tedy disbalancí krevního cukru. Psychicky, co pak se na tom všem může asi tak podílet? Cukr představuje sladké. Mám ve svém životě hodně lásky (nemyslím jen partnerské, jakékoliv), nebo málo? A tak něčím tu lásku nahrazujeme, třeba cukrem a dlouhodobě. A tak se může postupem času, událostí rozvinout cukrovka. Myslím, že tímto způsobem na to nahlíží pan R. Dahlke.

  107. Jéžiš, tohle se čte jak pohádka. :-) Jak těžce se před několika lety probojovávaly názory o tom, jak všechny nemoci jsou více či méně )spíš více než méně:-) )psychosomatického původu a vy mi to tu teď servírujete jak housku na krámě. Milé. :-)

    Jo, Liško, Dahlke je dobrej, četla jsem ho dávno tomu. Myslím, že má – a teď už si nepamatuji kde přesně, ale řekla bych že v Nemecku svou kliniku. A Němci ( a všichni neměcky mluvící národy) jsou hodně racionalistické. Kdyby neměl výsledky, žádná klinika by dlouho nevydržela.
    Jinak není třeba sahat tak daleko, u nás jsou již v psychosomatice také dobří – třeba zde již zmiňovaný Mudr. Hnízdil (který uplatňuje holistický přístup k léčbě), Mudr Vogeltanz (který to zase bere hodně spirituální cestou) a jiní a jiní.
    Začali s tím léčitelé, ale ti nejsou pro lidi moc věrohodní, často chybují, často jejich znalosti o fungování těla nejsou dobré. Proto každý lékař, který dá svou reputaci všanc a psychosomatikou se začne zabývat, je nesmírně cenný a je tou pověstnou kuličkou, která strhává lavinu. Zaplaťpánbu za ně.

    Osobně jsem začala v roce 1993 s knížkou (asi již zprofanovanou, nicméně velmi dobrou na záčátek hledání) Miluj svůj život od Louise Hay. Jakmile mě něco dloubne, píchne, první, co hledám, tak u ní. Nemyslím, že funguje její seznam stoprocentně, ale na mě zrovna funguje dost nebo mě to aspoň napoví. Stačí hluboký ponor do sebe, snažit se emoci transformovat a upevnit nějaký lepšejší program, který chci žít, a i vážné nemoci v počátku lze takto zvládnout bez oficiální léčby, jindy je to obrovská pomoc klasické léčby a uzdravení pak probíhá tryskově.

    Takže, Ratko, gratuluji k rychlému průběhu, je skvělé, jak si s Tím povídáš, jak vnímáš, na co To reaguje. To je zkušenost nad zkušenosti, to ti přeju. Pokud smím k tomu něco konkrétně říci, pak mi to přijde tak, že opar ti měl být znamením, že takto jednoduše se toho nezbavíš, že to nejde vhodit do ohně, že je to v tobě a že je to jen na práci vnitřní. Ale to už teď víš. :-)

  108. Možná už ted opravdu doba nazrála a psychosomatika bude braná jako něco běžného, jako jiná odvětví. A kdo jiný by se jí měl zabývat, když ne lékař – anebo z druhého pólu psychoterapeut§
    – Ale vlastně každý z nás, pro sebe.

  109. Lenko,
    a ta kniha "Miluj svůj život" tedy taky stojí za pozornost? Nemám si ji představovat jako New Age pozitivní myšlení, něco jednostranného?
    Je dobré tu knihu vlastnit? Když už jsme v tm utrácení .. :)

  110. … a teď nevím, jestli jsme tu knihu nečetla nebo jestli si ji s něčím nepletu:
    jsou tam takové úkoly, třeba napsat dopis někomu (neodeslat ho), zodpovídat si na nějaké otázky a tak?

  111. 11. Lenko, taky jsem si na tebe vzpomela :o)) Jednoduse nejde nic. Jen u me to trva otravne dlouho. tak jsem to chtela urychlit. ehm, mozna se neco castecne povedlo. to ukaze cas.

  112. ratko,
    jo tak to mám taky – dojem, že mně trvají věci dlouho!

  113. Chudáci opaři,teď už nemají šanci.
    Je mi jich líto.

    .

  114. Naštěstí je můžou zastoupit třeba rakoviny.
    Na tu dokonce umřel i Ramakršna.
    Ale to byl zamindrákovenej idiot,který nečetl zdejší příspěvky a tudíž-dobře mu tak.
    Každopádně gratuluji-sice nevím k čemu,ale je to slušné,připojit se ke gratulacím,ne?

  115. ahoj, pan doktor Hnízdil mě zajímá již delší dobu. Jeho pohled na medicínu jako celostní je mi hodně blízký. Nepamatuji si, že by se vyskytlo něco, nad čím bych z toho, co říká pochybovala. Předesílám, že nikomu nevnucuji, jen tomu jak on bere medicínu a člověka vůbec..se mi líbí.
    Myslím si, že když se k nabytým vědomostem a zkušenostem přidá i ten selský rozum..klidně i ve vědě, vůbec to není ke škodě. Naopak..
    Přiznám se, že toto video jsem našla u Mirky.
    Nevěděla jsem, že se dá "odchytit" na Youtube Je sice dlouhé, ale koukala jsem po částech dvakrát. Je jich na té stránce víc.
    http://www.youtube.com…embedded#!

  116. Ratko, nad tím tvým pokusem jsem ani nehla brvou.
    To, že člověk chce něco zkusit, zvlášť když tomu momentálně věří se mi nezdá vůbec divný, naopak. Co by nezkusil..a jen ty víš a znáš jaký z toho máš pocity. A kdybys napsala, že se ti pásový opar takhle zahojil do půl hodiny, věřila bych ti to.
    Nejen proto, že mi je jasný, že by sis to nevymyslela, ale protože věřím, že existuje mnoho věcí mezi nebem a zemí.

  117. 120. nezahojil, jeste s nim furt chodim ale uz nehori jen doutna :o) neni to ta hruza jak prvni dny. ted uz se smeju.

    ze jsou veci mezi nebem a zemi vim. a neni radno zahravat si s ohnem. a kdo si s ohnem prece jen hraje, toho ohen popali. teda v mem pripade to plati na vic nez 100%.

  118. 118. kdyz rikaš :o) telo muze onemocnet nezavisle jestli je nekdo zamindrakovany idiot nebo osviceny svetec. je to smrtelne telo.
    Taky gratuluji SAule.

  119. ad 113: Liško, já nevím, zda kniha Miluj svůj život stojí za tvou pozornost, když jsi četla Dahlkeho. Je to asi totéž, jen paní Hay není doktor a má spíš terapuetický přístup, tedy dává i nějaké návody, to asi jo (jsem to četla skoro před dvaceti lety, asi je čas si to přečíst znovu :-) ), ale hlavně v té knize je seznam nemocí a možné příčiny (+ -, nesmí se to brát doslova, jen jako námět na hledání) a afirmace, které je dobré si osvojit. Ona vůbec dost často pracuje s afirmacemi. Já jsem pochopila, že není nijak zvlášť účinné si je opakovat, člověk pak sobě často lže do kapsy, ale pochopit smysl a prosítit, naladit se na to, jako by ta afirmace byla pravdivá. Za paní Louse Hay stojí obrovské výsledky a její vlastní životní příběh. – Co se týče knihy, vyhledej ji někde v nějakém esoterickém knihkupectví, snad ji ještě mají, vydávají ji pořád dokola, myslím, koukni do ní a uvidíš, zda si ji máš pořídit či ne. Co se týče osobnosti paní Hay, tak je asi spousta ukázek s ní na You Tube. Můžeš se na ni kouknout a zase uvidíš, jak na tebe bude působit.

    Dále určitě doporučuji veřejnosti knížku Mudr. Hnízdila "Mým marodům". Není to drahé, dobře se to čte, Jan Hnízdil píše často s velikým humorem a je tam celý příběh o tom, jaká byla jeho cesta od čistě materialistické mediciny k holistické a pár hodně zajímavých případů, příběhů pacientů. Řekla bych, že je to velmi poučné pro lidi, kteří ještě něčemu takovému, že nemoci si způsobujeme sami svým životem a myšlením, moc nepřišli. A potvrzující a milé pro ty, kdož už tuší či vědí. A obžalující farmaceutické firmy a celou mašinerii zdravotnictví prováděného jako obrovský byznys.
    Už jen motto cosi říká: "Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic."

  120. S tím Dahlkem je to zajímavý. Mně se lupenka vylíhla, když jsem začla intenzívně cítit nelásku v absenci dotyků, partnerských, kdy jsem dělala všecko možný (podvědomě, sebeobranně), abych si je přivolala (prosila, brečela, křičela…)

    A už pořád to tak funguje. Když mě totéž začne trápit zas, třeba i ve vztahu dálkovém, lupenka se zhorší. A naopak. (Třeba i když absenci necítím, protože žádnýho chlapa nemám a jsem s tím smířená.)

  121. ad 123: Lupénka je prevít. Tam je potřeba hodně lásky k sobě a přesvědčení, že jsem se sem narodili pro radost. Radost (nemyslím tu povrchní, jásavou, lacinou) pomáhá nakonec na všechno.
    Mým několika známým na kdejaké kožní problémy včetně lupénky pomohla taky kromě toho změna stravy – na bezmasou např. Ona se s nižší konzumací masa snižuje také agresivita a v tomto případě vlastně jde o agresi zaměřenou dovnitř. Tož předávám jako námět.

    Na tu tvou poslední větu sedí jako vyšité mé oblíbené rčení: "Tělo má vždycky pravdu." Takže když si člověk myslí, že ….. něco, tělo mu ukazuje, že si lže do kapsičky. Mám též bohaté zkušenosti. :-) Když jsem před několika lety posílala svému příteli, se kterým jsem se rozešla, věci, co si u mne nechal, a říkala jsem si, jak to dobře snáším. Po odeslání balíku mi začalo být špatně a druhý den už jsem ležela se zánětem v nemocnici. A jiné a jiné podobné "veselé" taškařice mohu přidat k obveselení.
    Napadá mě: Ona marně paní Hay neříká Miluj svůj život. Přeloženo: Především miluj SVŮJ ŽIVOT a ne něco a někoho jiného. To až pak. První je na řadě život, zdraví každého z nás. A pakliže je tento základní zákon života porušen, tělo, život se vzpírá a řve: važ si především života a zdraví, to ostatní nech být!
    Proto končí v nemocnici a na hřbitově dřívě ti citlivější, láskyplnější, obětavější. Ti hajzlíci, co je jim kdeco jedno a lásku ani pořádně neprožívají, těch se to tolik netýká. :-)

  122. Dietu mi doktorka na alternativní medicínu sestavila, ta funguje dobře, dohromady s kapkama na ledviny, akorát že se mi to blbě dodržuje, když chodím do práce a nebo vařím pro ostatní, co chtějí klasiku. Maso a všelijaký ty omáčky bych sama o sobě ani nemusela, nejradši mám stejně syrový. :-))

  123. Nejhorší je, že potřeba milovat někoho druhýho je jak drogová závislost. Když to jednou člověk pozná, chce to zas a zas a zas…

  124. ad 126: Jo, znám jednu krásnou ženskou, jako víla vypadá, velmi jemně a něžně, ale jejím nejoblíbenějším jídlem je syrové maso. :-) To sou ty paradoxy, to sou ty paradoxy. :-)

    ad 127: Si myslím, že v tom případě, kdy je to jako drogová záležitost, to nikdy nemůže dopadnout dobře. Stejně jako s drogou. On o tom hezky píše Don Miguel Ruiz v knize Láska, vztahy a přátelství …. myslím, že to tam je. Moment, najdu to:
    "…Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?

    Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.

    Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?“ Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!“ Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoliv, aby ho partner neopustil." …..
    a má to i pkračování, ale já už zkusím svými slovy a ze svého úhlu pohledu: Myslím, že je důležité najít tu lásku jako takovou – k sobě, k životu, ke světu. A tou se živit a tu si pak vyměňovat s někým jiným. A když on už si spravedlivě nevyměňuje, je třeba ho vyměnit za toho, kdo to umí. Můžeme opustit a často i musíme opustit jeden druhého, ale nesmíme opustit Lásku. Když ji nemáme, jsme pouzí žebráci a žebráme u ostatních. Když ji v sobě máme, pěstujeme, hýčkáme, pak je ten druhý zákonitě přitažen a přítomen, protože stojí o výměnu (známek … genetické informace…. slasti… názorů… :-) ) Ve chvíli, kdy si už nemáme co vyměnit nebo ten druhý nehraje fér – honem pryč!

    Už se mi jednou to skvěle povedlo. Ráno jsem se vnitřně rozešla s někým, kdo mi nedával dostatek pozornosti, měl jinak seřazené priority, i když na začátku říkal něco jiného, a večer už se – kde se vzal tu se vzal – objevil neznámý člověk, který mi začal dávat přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala a co mi chybělo – tedy čas, pozornost, podporu …… Protože jsem nebrečela, nevztekala se, nic jsem nechtěla (další dávku), já se prostě začala jen těšit úplně nevinně na nějakou jinou hezčí budoucnost v době blíže neurčené a na jiného člověka. Během nekolika hodin se nečekaně v mém životě objevil člověk, který mi přesně zrcadlil to, nač jsem se těšila. A já žasla.
    Ve chvíli, kdy něco požaduji, začne to skřípat a bolet. Když jsem radostná a jen si to všechno užívám, je to moc krásné. Učím se a zatím s těmito výsledky. Uvidíme, co bude dál. :-)

  125. Omlouvám se, Liško, za moc dlouhý koment, nevšimla jsem si. Jen tak si tu povídám….. Omluv mou bezuzdnost. :-)

  126. Lenko, děkuju za dlouhý komentář, nicméně mám pocit,že je spíš produktem tvého stereotypního pohledu na věc (v tomto okamžiku, netvrdím, že obecně) než skutečné odpovědi na to, co jsem napsala. :-)
    (Což byla pro změnu reakce na tvoje slova: Především miluj SVŮJ ŽIVOT a ne něco a někoho jiného. :-)

  127. krasne se zde kazdy zrcadli :o)) se stereotypnim pohledem zapolim taky. nejlepsi lek na stereotp je vstupovat do zivota ,nevyhybat se :o))) teda ne ze si reknu tohle ne a tamto taky ne , nybrz vstoupit do ty reky a nechat vystupovat vsecky ty vlny tak jak jdou. at se ukazou. at se ukaze to schovane ve me.
    neni to nekdy an prijemne a ani radostne. je to barevna paleta vsech ruznych barev. porad se ukazuji nove nezname barvy.

  128. Já to ještě upřesním:
    moje 127 už se týkala potřeby mít rád druhého obecně. Mám pocit, že celý můj život se změnil (a v podstatném zlomu vývojově dovršil), když se mi narodil první syn.
    Dneska ten starší už prakticky stojí na vlastních nohách ( i když ekonomicky ještě ne) a maldší už je taky habán o hlavu a opůl větší než já,kterýho můžu tak akorát obačs zkusit přibrzdit, když nabere prudkým tempem blbej směr, ale to je tak asi všecko.

    A tak si občas říkám, že je dobře, že už to nejde, páč jinak bych už asi měla další mimčo, jen pro tu potřebu někomu dávat všecko to, co najednou kam dávat nemám. :-)

    Bez ohledu na to, že by mi to v tomhle věku už asi ubralo pěknejch pár let života. :-)

  129. ja bych to mimco mela jeste asi taky kdyby příroda chtela. touha se odevzdat. u me je to jasne touha se plne odevzdat tomu kdo/co o to stoji a nepada to do cerne diry. a male dite o to jasne stoji a vyvíjí se.
    ted premyslim ze si poridim psa. ten taky asi potřebuje a bude o to stat :o))

  130. kdyz se odevzdavam plně rodicum nebo i partnerovi tak me to ničí. vysává mi to život z žil, to je ta černá díra.

    když se oedevzdávám dětem tak mě to posiluje. Takže rozumím mým rodičum proč na mě tak visí. co si ode mne berou. a vím že takhle to detem nechci delat. Že viset nebudu, že se odetnu včas. Už se fakticky stalo. a to u všech třech.

  131. kdyz se odevzdam praci tak skoncim s born out syndromem :o))) tam jedu se zataženou brzdou.

  132. 124:
    nezoufej Ru.
    Na lupenku je vyzkoušený lék.
    Infarkt.
    Otec měl lupenku celej život,furt se mastil,pak dostal infarkt a ani flíček.
    Sice nevyšel 3 schody,ale z lupenky se vyléčil.:-0

    No já mám zatím jen chřipku,jak každej rok v tomto období,tak přemýšlím,jestli si vzít Paralen,nebo mám přemýšlet,co jsem to za hazla(tedy odhalit psychosomatický původ této chřipky).

  133. Anó, toho Duška s Hnízdilem (na videu:-) jsem loni viděla.

    O paní L.Hay jsem si právě včera taky našla video – rozhovor.

    Ruizova kniha Láska, vztahy, přátelství mi tu leží na poličce.

    Tak už jen plně uvěřit všemu pozitivnímu, nadějným vyhlídkám, životu věčnému a bohu láskyplnému a je to.
    Kdyby člověk nebyl tak zasr–aně pochybující a naučenej věřit o sobě blbejm věcem.

  134. přečetl jsem si nejmenovaný koment a svědí mi…všechno.
    Jasná psoriasis,či jak se to jmenuje,neboli lupenka!

  135. Saule
    aha – to s lupénkou a infarktem by nasvědčovalo tomu, že lupénka má co dělat se srdcem, city, láskou…

    tyjo Saule ale proč tak hrubě, i vůči sobě – jakejpak hajzl, nemoci se nevyhne nikdo, nikdo nikdo, ani svatej. To bychom useli být bohové a navíc všichni stejní na jedno kopyto, mít stejné vlasy, stejný tvar ucha, stejnou chůzi – potom by platilo, že nemoci nejsou. :)

  136. 139:
    tak jo,začnu se milovat:-0)
    Taková duchovní onanie,no něčím se musím bavit,než se z té chřipky vyklube zápal plic a já zemřu bídnou smrtí v poměrně mladém věku a s tolika průsery na krku.
    Ne!
    Mám se rád,rád,rád.
    Miluji se i vás a jsem ochotem kdykoliv vám poradit a vyřešit vaše přiblblé problémy,protože JǍ už jsem je všechny vyřešil.
    Tedy až na tu zkurvenou chřipku.
    Ale ta s tou mojí sebeláskou dozajista brzyčko chcípne.:-0)

  137. (137) Když některé tyto esoterické knížky jsou až moc pozitivní. Až tak nezdravě. Spíš jde o to pochopit, přijmout realitu a ne mít jen růžové brýle. Pan Dušek je tak trochu český Tom Cruise. Cruise propaguje všude scientologickou církev a pan Dušek Toltéky. Tahle New Age je hodně zmýtizovaná a velmi zidealizovaná. Upřímně řečeno o Toltécích nevíme téměř nic, údajně jejich učení přebrali Aztékové. Ale podívejte se na Aztécké rituály, při velkých obřadech byli schopni obětovat i 20 tis. lidí. Tím vším chci jen říci, že duchovno, esoterika je fajn, ale je třeba také mít selský rozum. A takový celkem vyvážený přístup má ve svých knihách R. Dahlke. Je to takový vědecko-intuitivní (meditativní)přístup. Taková zlatá středí cesta.

  138. 59:
    "nejlíp pomáhá ten,kdo vůbec neví,že pomáhá."

    Ale to není z mé hlavy.
    Já teď o takových kravinách nedumám a plně se věnuji sebemilování a zkoušim různé polohy:-0)
    Zřejmě duchovní "literaturu" brzy obohatí Saulova Kamasůtra pro jednoho:-0)

  139. Saule , chřipku máš zřejmě proto, že naše problémy zde nemůžeš pořádně vydýchat. A jak vidno, dává Ti to zabrat čím dál víc. Viz. Tvoje stoupající teplota jako příznak. :-)

  140. Hele, to je zajímavý, ač jinak potřebná změn a variací, pro sebemilování se mi zdá furt nejlepší ta poloha klasická. :-)

  141. 144:
    Ano Barčo,stoupá pouze teplota.
    A to buďte rády,jinak byste to nevydýchaly zase vy.:-0)
    148:
    Milá Ratko,gratuluji k dotazu,JÁ to mám prostě od narození a přišel jsem vám radit a pomáhat:-0)
    A to říkám(píču)tak 30% toho,co vím.
    Jinak byste se mi smály a to JÁ nemám rád!!!!

  142. 145,147
    tak nevím,jestli je to tou horečkou,nebo jsem zblbnul z té sebelásky,já tomu nerozumím.
    Pro mne je klasická poloha třeba na schodech,nebo ve výtahu
    Že ty máš Ru doma ještě nějakýho plyšovýho medvídka z dětství:-))

  143. kurna SAule, predstav si sebe v misionarské poloze jak provadis sebemilovani :o)))

  144. to jsem zvedava jak to tvoje chytre J&# JÁ vyřeší :o))

  145. 151:
    představuji si,jak ti to v misionářské poloze "provádím".
    Zkus si to představit taky a už nikdy nebudeš chtít jinak:-)
    Zatímco JÁ budu hledat nové a nevyšlapané cesty,jak se na nás muže sluší a jak nám příroda káže.:-0)

  146. 153. když ti to tak funguje :o) proti gustu žádný—

  147. Vidět, jak to provádíš v té poloze sám sobě, by mě asi bavilo víc. :-))

  148. Momentálně mi mentálně funguje akorát představivost:-)
    38.8.C
    Ale v podpaždí Ratko,v podpaždí a možná na čele:-))))
    Dál je to na tvé představivosti:-))
    A už mě neruš,žhavě jsem žil,žhavě umřu.(asi)

    Ru,už to tesej!!!!:-)))

  149. Ore, že ty musíš věci dycly hnát kamsi za okraj…

  150. jo, ore, jdi s tím někam, s takovým zasviňováním! Je to jako odkaz na reklamu na pitominy. Naštěstí víme, kdo ji sem dal a ať si myslí, kdo chce, co chce.
    Ať si autoerotiku dělá kdo chce v jaké poloze, já o tom vědět nemusím.

  151. … stejně je štěstí, že existují muži!
    Ženě bych všechno říkala větší oklikou a odstupem než orovi.

  152. tak jsem si na ten odkaz klikla, ale moc tomu nerozumim. ale on si to Saul nejak prebere :o)

  153. film vsechny polohy lasky byla jen takova souhra slov v matrixu. mam ho par dni rozkoukanej a dneska jsem ho dokoukal.
    povedena vec.
    a pak jsem googlu predlozil Ratcino zadani "vsechny polohy autoerotiky" a link jsem zkontroloval jen pohledem na prvni stranku, ze to jako vtip staci.
    no, vic nez staci zda se :-(

  154. Ore, vtip musis vymyslet prece sam. proc hazet nejake cizi filmy a uplne pitome stranky. jeste si clovek pritahne nejaky zly virus :o(

  155. Dávám sem na blog další článek, který ponechává téma psychosomatiky.
    Je asi dlouhej, tak klidně komentujte i bez čtení; i když by mě váš názor na moje dlouhodobé somatizace (v článku) dost zajímal.

  156. ad 130: Omlouvám se, nebyla jsem tu, tak s křížkem po funuse, jen pro dovysvětlení, Ruliso: Omlouvám se, že jsem dostatečně neoddělila rekaci na tvá slova a obecná prohlášení světu :-). Nechtěla se mi psát jedna smlouva, co měla být hotová do rána, tak jsem se tu vykecávala an nastolené téma, za to jsem se Lišce omluvila, tobě ne, to je fakt, když sis myslela, že je to celý adresováno tobě. Nebylo. A nechápu poznámku o mém stereotypním přemýšlení. To nevím, proč to bylo zmíněno. Ani nevím, zda je stereotypní či ne, hlavně je mi to jedno. Se svým způsobem přemýšlení jsem spokojena :-), páč je moje, ostatně žádné jiné nemám, zaplaťpánbu za něj. :-)

    A teď jdu na ten další článek ……

  157. Oujé…
    Stereotypem jsem myslela, že jsi odpovídala na něco, na co ti přepnula automaticky tvoje hlava, aniž by ji napadlo, že moghlo být psáno něco jiného. Jak se to občas stává. :-)

    Neznám lepší drogu v životě než závislost na lásce.

    Když tohle napíšu, je na každém, jak si to vyloží.
    Jestli jako moji závislost na milenci, na partnerovi, na potřebě být obletovaná a oňuchňávaná, nebo jako moji potřebu oňuchňávat, milence, manžílka či dětičky a vnoučátka… Nebo jako potřebu žít v božím přikázání veškeré lásky a vtloukat si tu lásku aspoň jednou tejdně komunálně v kostele… A nebo prostě jako radost z toho, že jde mít rád, kdeco jde mít rád, i smrad z vaření z kuchyně, puchejře na patách i blbý počasí, a závislost na téhle radosti…

    Takže výklad pouze na základě jednoho tohoto pojetí bez poptání se, jedná-li se skutečně právě o ně, mi vychází jako stereotyp…

    Zvlášť když ono tam bylo "ad 127", tak jsem myslela, že je to ad 127. :-)

    Hele, já už odkládám jednu otravnou práci do práce tři tejdny, docela s úspěchem. Ale zítra už asi budu muset… Milovat i tu. :-))

  158. No, to mi zní jako když napíšu "chleba" a někdo mi vyčte, že stereotypně navazuji a mluvím o chlebu. Ale asi myslím moc streotypně. :-)))))
    Nechala bych to být. Není to nic podstatného. :-)

    A jen tak mimochodem. Láska není pro mě droga. Láska je pro mě život sám, takže ji mezi drogy nazhranuji. I proto jsem zareagovala, jak jsem zaregovala. A podle mne dobře tak. :-)

  159. Leni, uznávám, že závislost a to včetně lásky, a´t už je mateřská, babičkovská, patrnerská, ev. přátelská nám svým způsobem může i brát, je – li hodně přehnaná až ničit.
    Nj, ale jsem jako Ru, závislák taky, taky potřebuju dávat dost lásky a dělám to ráda.
    Taky ji ale potřebuji i někde načerpat pro sebe.
    V obou případech pak ožívám, v opačném případě je mi smutno. Nestydím se za to, je mi v tom dobře, i když vím, že někdy na to člověk dojede. Radší tak, než nic.
    Tedy v mém případě..mockrát jsem si to pomyslně dávala na váhu.
    Neumím si vůbec představit nemít a nedostávat lásku.

  160. ad 173: V 99,5% (mám to spočítané přesně :-) )žijeme lásku jako závislost. A pak se nám jí nedostává, žebráme o ni, pláčeme pro ni, skáčeme z okna, ničíme svá těla bolestí a nemocemi …….. a přitom ….. v ní žijeme, dýcháme ji, jsme jí prodchnuti. Je jen naše chyba, že se nedokážeme na tuto univerzální Lásku naladit a procítit, jak jsme jí plni. Taková Láska není tam a není tady a k tomuhle či tamtomu, taková Láska nemizí a stále přítomna, a to i když pochováme navždy svého blízkého, kdy nás opustí milenec …… Myslím, že tohle bychom se měli učit od malinka: pěstování vědomé Lásky univerzální. V opačném případě totiž trpíme velkou část života jak na mučidlech. Znám jen chvíle, kdy se mi zdá, že to umím – napojit se, žít to. Ale ty chvíle se postupem doby zhušťují a musím říct, že zamilovanost je fajn, ale prožitky Lásky univerzální jsou o několik pater nad to. Zamilovanost přejde, zatímto Láska univerzální, základní láska k životu ve všech jeho podobách, se jen prohlubuje a činí člověka šťastným, i když k tomu nemá třeba ani moc vnějších podmínek.
    Myslím, že i ty víš, o čem mluvím. Vzpomeň si! :-)
    A napadá mě: Co když veškerá bolest tebou dříve prožitá byla jen znovu a znovu apelem: Vzpomeň si ……. a žij to, čeho jsi konkrétně ty tak moc plná ….. neadresně, necíleně …jen si to užívej…… máš – máme na to plné právo ……

  161. Pokud je univerzální láska vědomá a musí se pěstovat, není to taky jen jiná forma drogy?

  162. ad 175: Jsem nanejvýš přesvědčena, že není. Je to naše chyba, že jsme zapomněli, něco potentili, ztratili spojení se sebou (Sebou). Křesťané říkají, že jsme byli vyhnáni z ráje. Myslím, že je to náš přirozený stav – štěstí. Bez nutných vnějších podmínek. Myslím, že jiné lidi, stejně jako mne, provází onen pocit: tohle jsem celý život hledala, tady jsem skutečně DOMA.

  163. 176. Leno, jsi zavisla na slovech. pak te slova v tvy hlave ovladaji a kdyz je nemas nebo mas jine slova tak hned trpis a hledas leky (spravna slova)

    Kdo jsi? Kam jdes? Kdyz toto rozlustis nepotrebujes zadna slova a nepotrebujes ani nikomu vysvetlovat co si ma myslet, co ma pestovat a kdy ma trpet ci netrpet. vse si vytvaris sama. co si vytvoris to si zijes. kdyz si vytvaris vedomou lasku tak jimas.

  164. jeste dokoncim. Pokud se dokazes pustit toho co vytvaris pak ti Lenko uverim ze zavisla nejsi. ale pokud se vedome lasky a prirozeneho stesi porad drzis a vse ostatni odmitas, zavisla si. jsi stovky mil od probuzeni do svobody. na ocich pord zavoj máji. Pokud teda plati slova ktera jsi zde napsala.

  165. ad 177, 178: Ne, na slovech zrovna závislá nejsem, jen mi pomáhají …..

    Neříkám, že něco jsem nebo nejsem, jdu, poznávám a podávám o tom zprávu, kdyby se to také někomu hodilo. Toť vše.

    (Tvá reakce se mi jeví poněkud mimo, promiň.)

  166. tykalo se prozitku vseobjimajici lasky, ladeni na univerzalni lasku a kolik pater to tam je a ze je to tam fajn protoze to tam znas, fakticky tam pravidelne chodis domu. jakobys Ru neverila ze mluvi o tomtez co ty, ze to zna taky. ze zna totez. proto ta slova a zavislost na nich.

  167. ad 180: Myslím, Ratko, že vytváříš konflikt, který neexistuje.
    Není o to někomu něco věřit či nevěřit, ale hledat a nalézat, co vysvobodí člověka ze závislosti (na vnějších podmínkách) a přinese dlouhodobý prožitek štěstí. Dyk nejde o mně, Rulisu nebo paní Novákovou. Jde o to, jak to může fungovat. Pokud sis našla jinou svou cestu, pak sláva!
    Ale v tomto případě zrovna ty mluvíš, kdežto já popisuji konkrétní prožitek.
    Dál o tom nebudu plýtvat slovy. Kdo chtěl pochopit, pochopil. Kdo se míjí, nedokážu mu nic vysvětlit, myslím, že by o to ani nestál. :-)

  168. ano, jde o to jak to funguje. Co funguje. Co (kdo) je ten co proziva. vede tato cesta pouze k prozitkum nebo k probuzeni kdo jsem?
    neplytvam slovy, spise pisu méně. a je to i tak lip.

  169. při onom prožitku určitě ano

    avšak veškeré hledání v životě, celý vývoj lidstva, celá cesta je lemována svědectvím a zprávami těch, kteří šli před námi

    v černé jeskyni tě nenapadne, že lze žít na slunci
    dokud odněkud nezasvítí světýlko

    Není špatné zapálit osobní svíčičku i když svítí slunce. Jen tak, pro radost třeba.
    Je hříchem nerozsvítit svíčku, máme-li ji, když je mně či jiným zima a tma.

  170. pouze té účelovosti jsem se dotkla. když byla řeč o zavislostech. otazku jsem poožila kdo prožívá a kam jde. za čím se žene.

    pes se žene za kostí

  171. Leni, tak trochu koukám, jestli jsem tu něco nevyvolala, co jsem vůbec nechtěla..ano, já myslím, že vím o čem píšeš..ale pro mě je to stav nějaký ke kterému máme jako obyč. lidi ještě hodně daleko..Já tedy ano.
    Myslím, že to co dokáže číst moje myšlenky by mě jako obyč. čl. tady a teď pochopilo.
    Ani náhodou ti neberu tvé myšlenky a snad i přesvědčení. Možná by se mi v něm i lépe žilo, kdybych ho opravdu měla v sobě..Ale zatím nemám, neumím, jen tuším..
    Samozřejmě vím o zamilovanosti to, co píšeš..a každý snad by potvrdil, že je to tak.
    Ale málokdo tady na tom světě, ji přesto, když se mu dostane do cesty odklidí..Nevím jak ty..
    Já bych ji chtěla umět od sebe odehnat několikrát v minulosti, právě proto, že vím jako snad každý, jak člověka časem "pěkně" posadí na zadek…a dostane ho..
    Jasně, kolikrát by se čl. toho i raději vyvaroval.
    No, na druhou stranu pokud jsem ji kdy zažila nelituji, i když jsem si vědoma všech jejích nástrah. Bylo mi fajn..jj. štěstí krátkodobé a stav, kdy je čl. krátkozraký a přesto je za to rád..
    Asi jako když víš, že bys neměla jíst např. čokoládu, že jsi na ni alergická, a najednou ji na nějaký čas můžeš :)
    Pokud ji máš ráda, asi si ji dáš..
    Tím, že neodmítám nějakou lásku konkrétní, si tedy myslím, neznamená, že nemohu mít v sobě i tu vesmírnou.
    Víš, já si nějak neumím zatím představit, že bych se bála riskovat něco, co by se mi opravdu riskovat chtělo s tím, že se budu předem bát, že mě to zase smete. Třeba pokaždý nemusí..
    Pochopitelně, že čím víc má čl. zkušeností, tím je i opatrnější, jestli má to, či ono podstoupit.
    Co se týká dětí a vnoučat, kdyby já nevím co provedli, vím, že je neopustím, i kdybych si o tom myslela cokoli.
    To neznamená, že nemiluju děti všechny..obecně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.