Kocourek umřel

Kocour na mém klíně 20.3.2010


Tak kocourek umřel.

Kocourek Šimíček.

V neděli večer, po příjemném dni stráveném pospáváním a předením. A posloucháním filmu Matrix Revolutions, který jsem sledovala já, s výhledem na kocoura ležícího na dece ve skříňce. Jediná nepříjemnost v klidném dni potkala kocourka večer – totiž podání léku. Bojoval statečně, kluzkou kapsli se mu šikovně dařilo vyplivovat zas a znova. Však jsem ho taky pochválila, jak je šikovný! Měla jsem radost z tohoto jeho jediného projevu životaschopnosti; jídlo i pití odmítal už pár týdnů. Stříkla jsem mu do tlamičky ještě trochu vitaminové pasty rozmíchané ve vodě, ani ne všechnu, protože jsem ho už nechtěla po tom vyplivovacím seriálu otravovat. Jako vždycky – tedy vždycky během šesti týdnů jeho zdravotních patálií – byl po tom stresu zadýchaný. A jako vždycky jsem byla u něj, abych ho utěšila a aby se uklidnil.

Tentokrát dýchal pořád kníkavě, chvílemi to vygradovalo, napřímil se a zavrčel a zase si lehnul a dýchal chvilku trochu líp … tohle dělal pár týdnů pokaždé, když se zvedl na packy, někam se začal přesunovat, zjistil, že ochrnuté zadní ho nenesou a skácel se a smutně odfukoval. Nevěděla jsem, jestli je to ze zoufalství, anebo jestli ho něco přitom bolí nebo je z toho unavený. Ale nebolelo ho asi nic. A s plícemi asi nic neměl. Vlastně kdyby to bylo „jen“ zoufalství, asi by častěji zkoušel se hýbat, zkoušel by, jak nově na plandavých nohou chodit, možná. Možná ho to opravdu unavovalo a měl něco se srdcem? Už byl zesláblý?

Protože dýchání se kocourovi ten večer nezklidnilo, byla jsem u něj pořád, asi hodinu, něco mu říkala a čekala, až se jeho dech zpomalí. Naši společnou novou ohřívací lahev jsem mu podsunula pod něj pod deku. Že by ta horkost nebyla uklidňující, ale nějak eskalovala jeho potíže? Nebo jsem mu tou stříkačkou dala tekutinu špatně, nadechl se jí? To asi ne. Nevím.

Začal lapat po dechu, snažil se nadechnout. Znervózněl jako člověk, když se dusí, začal rychle popocházet, pomáhala jsem mu, vypadalo to už vážně, tak jsem telefonovala na pojízdné veterináře. Kocour zůstal ležet na boku a už po dechu tolik nelapal. Než jsem se dohodla s dispečerkou, jestli mi má poslat posádku záchranářů, anebo posádku zabijáků, kocour přestal dýchat.

Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct. Ležel tam mrtvý na boku – krásný, protože kočky jsou pořád krásné – asi dva metry od místa, kde před dvanácti lety takhle na boku ležela mrtvá moje kočka. Obě moje kočky umřely v mém pokoji, se mnou, Kitty i Šimůnek. Obě pátého dne v měsíci. A obě jsem pak v krabici odnesla na veterinu do Soběslavské. Šimůnka až ráno. Do krabice jsem ho ale položila hned, zabaleného ve staré bílé sukni. Bílá mi připadala jako vhodná barva. Že jde o sukni, je snad jedno – podobné připitomělé a směšné myšlenky člověka v takových chvílích napadají; jestli není sukně nedůstojná, jestli by ji chtěl, jestli se kocour vejde do krabice, jaký je nápis na krabici, jestli mám dnes na noc zhasínat … Nezhasla jsem.

A vlastně to byl klidný večer. Nebyl čas na nějaké nejistoty. Něco se dělo a dodělo. Kocourek umřel a nastal klid. Ne úleva, ne jako úlevné nadechnutí se voňavého vzduchu, ale klid jako kámen, ležící. To jsem si říkala. Necítila jsem úlevu, že už je konec toho intenzivního zaobírání se kocourem, které pro mě trvalo šest týdnů. To ne. Proč bych svému kocourovi nevěnovala šest týdnů svého života? Spíš mi připadá, jako by nebyly. Ne jako by byl nový začátek, ale jako by bylo pokračování toho, co je tady pořád.

A mám teď zvláštní dojem mužskosti – mužskosti kocoura. A říkám si, že bych nechtěla chlapa, který by se mu nelíbil. Budu chlapy vybírat podle něj. Podle toho, jakého by vybral Šimy. To nějak poznám.

Když umřela Kitty, byla jsem dva týdny úplně mimo provoz, jen jsem luštila křížovky – taková poloautomatická přitupělá činnost mi prospívala na odpoutání pozornosti a zklidnění žalu. Myslím, že teď když umřel Šimi-Šimi, jsem v provozu asi stejnou měrou jako v uplynulých šesti týdnech. A jsem míň sama než tehdy před dvanácti lety, mluvím o tom s víc lidmi – děkuju vám všem za podporu. Bylo to pro mě doopravdy cenné.

A jak říkám, až vám poleze do bytu oknem cizí kotě, vražte mu třicet tisíc hotově a přibouchněte mu před čumákem, ať se o něj za ty prachy postará někdo jiný. A život a zdraví vašeho kocoura zůstane zachováno. Na nějaký čas …

216 komentářů u „Kocourek umřel

  1. Najdu kocourovy deníky, které psal, když byl malý. Nemlčí navěky. Pokojně spí.

  2. Kocourka mi je líto. Liško, přeji Ti, abys sis nyní odpočinula psychicky, protože to bylo pro Tebe vše náročné.
    A když něco končí, tak většinou i něco nového začíná….

  3. Je mi to moc líto, že to dopadlo takhle po tom vašem společném statečném boji. Měl štěstí, že měl po boku tak velkého bojovníka.
    No drž se Liško.

  4. Čest jeho památce. Teď už je v kočičím nebi, nic mu nechybí. Žil a zemřel milován. Mnozí lidé by mu mohli závidět.

  5. :-((Moc dobře si pamatuju, jak jsme všichni vyšilovali, když umřel Mikešek- a to i hlava rodiny, která se tvářila, že jako kocoura toleruje, ale nijak si na něm nelpí… zjistili jsme, že pohled na okno bez kocoura, byt bez kočičího mňoukání a nikým neobydlený kočičí pelíšek prostě nesneseme… náhradník na sebe nenechal čekat…tak ať smutek brzy přejde v neodolatelnou chuť pořídit si nějaké další kočičí stvoření.

  6. Ano, byl to statečný společný boj vespolek!

    Kolegyně pronesla, že leckdo by totéž neudělal pro vlastní babičku… Mají štěstí,ti domácí zvířecí kamarádi, že je máme tak rádi. A o to větší smůlu mají ti, co jsou opuštěni, v nejlepším případě v útulku :(

    Dneska mě jedna zpráva moc potěšila!
    Jedna slečna u nás v práci má ráda zvířata a před třemi čtyřmi týdny, když se dověděla, že můj kocour je nemocnej, tak zrovna v té době jejich kočka odešla a nevrátila se. Nějaký cizí kocour ji zahnal (zajímavý, jak vpád cizí kočky má velký vliv na tu, co je doma…). Ani za tři týdny nepřišla, říkali jsme si, že ji má možná někdo zavřenou doma… a dneska, když jsem řekla té slečně, že kocour umřel, tak jsem se dověděla, že jejich kočka přišla! Úplně vyhublá, přišla domů a postupně ji krměj …
    To mě potěšilo.

    wlcice,
    ano, to bylo úplně tak u nás, když umřela kočka, nemohla jsem se ani podívat na některá místa, to bylo hrozný. Pak jsem zjistila, že bez kočky mě bydlet nebaví, a udrmolila jsem manžela, že do nového půdního bytu musí přijít kočka – že ty trámy po tom přímo volají. A přinesli jsme si Šimyho.

    Prožil se mnou tuhle radost, pak období tátovy mrtvice,to nejhorší, a pomáhal mi hodně, potom rozvod, stěhování … a byt rodičů byl vždycky jeho druhý domov. Prázdninový. A poslední dva roky byl už jen tam, spokojenej.
    – Takže ten byt známe už i bez kočky a není to taková darda, koukat na různá místečka…

  7. Když jsem šla z práce po ulici, připadalo mi, že mi něco chybí – ale co? Krabice. S kocourem. Co jsem nesla ráno.

    A včera jsem si vzpomněla na básničku, co umím zpaměti od maturity; je hodně kocouří (ne kočičí), vyjadřuje to srandovní i krásné kocourství a vztah k němu – Píseň o kocourovi od Jaroslava Seiferta:

    Když sedával jsem u vikýře,
    nahrbil kocour ostrý hřbet.
    Že nebyl nepodobný lyře,
    já zpíval mu a on mi před.

    Poslouchal kocour moje nářky,
    které dnes dobře nechápu,
    šlapaje měkce na polštářky
    tančil na okraji okapu.

    Však už je dávno po kocouru,
    myš sežrala ho – na mou čest!
    Teď slýchám okapovou rouru
    hrát v noci na rtech hvězd.

  8. Už jsem to řekla Ňuňánkovi, napřed se trochu divil, proč už ho jdu dneska hledat před půl osmou, ale pak už se nedivil.

  9. eee oprava: úzký hřbet, ne ostrý hřbet…

    Jak tady u rodičů sedím v obýváku, mám pořád cuky běžet do svého pokoje, podívat se na kocoura, být tam u něj.
    Nebo mu něco říkat.

    Ale není to smutný, je to v pořádku.
    Kocourek zlatej.

  10. Mod, Ňuňánkovi?
    A taky řekneš jako každý večer "Gerinka je moc nemocná a nemůže jít ještě domů."
    Jak funguje paměť zvířat, by mě moc zajímalo. Co jim utkví nejvíc, co míň…

  11. Šimíčku, hladím tě tam někde, kde už je ti líp a přitom jsi pořád i s liškou a se všemi, co tě měli rádi a mysleli na tebe. Vyřiď tam všem našim kamarádům zvířecím, že jsme nezapoměli a přejeme vám klid a žádné boje s nemocemi.
    Vím, že lišce nezapomeneš, jak moc se snažila, abys s ní mohl být a bylo ti dobře. Ty už máš pokoj, teď drž tlapičky lišce a to ty budeš..
    Hm, jsem to tu lištičko otevřela a nebyla jsem schopna hned psát..říkala jsem si, co asi ostatní, že na tom jsou podobně. A čl. vůbec najednou neví co..psát..až když se uklidní a řekne si, že Šimíčkovi je teď opravdu líp.
    Chybět mu můžeš ty, ale určitě i on ví, že se tak stává, že ti to udělat nechtěl, že už nemohl.
    Ty zase víš, že je mu líp, budeš mu to přát a čas to zahojí, i když se nezapomeneš a i on bude s tebou nějak navždy..

  12. Já jsem to též řekla ťapi. Seděla u mě pod židlí. Pak se zvedla a šla do svého pelíšku, tam se stulila do klubíčka. Vypadá jakoby o tom přemýšlela.

  13. Aleko, ahoj,
    a já se snažila psát nedojímavě.
    Zvířátkům zdar!

    Kocourův fotodeník bude srandovní. Škoda že ho psal jen asi tři roky. Já už ho nějak dám dohromady z jiných materiálů, chvíli to potrvá. Mezitím se můžem bavit třeba o pejskách.

  14. Barčo,
    ťapi moc pozdravuju! Ta je obdivuhodná!

    anino,
    určitě jsme navždy s kocourkem spojeni,to by teda jinak nešlo! :)
    Jako puberťáka mě dost zaměstnávala otázka, jestli zvířata mají duši. připadalo mi,že na to by mělo každé náboženství odpovědět, že na tom stojí víra, že je to klíčová otázka.

    A dneska mám fakt zvláštní pocit kocourství a toho, že kocour nedopustí, abych měla nějakýho chlapa, který by se mu nepozdával. :-)

  15. Kocourovi Ňunince, jedinému co chodí ven. Paštičce ani Šuměnce to říkat nebudu, ty ještě o odchodech nic nevědí.
    A že je Gerinka moc nemocná a musí ještě zůstat v nemocnici, to budu určitě zase říkat Tince, před spaním.

  16. Liško, určitě na tom něco je, na to jaké s nimi máme pouto a oni s námi..i když neřeknou, porozumíme jim a oni nám myslím ještě víc a líp.
    Kdysi jsem zaslechla takové pomlouvání starší kolegyně jiné, jednu mladou. Byla moc fajn, milovala zvířata, děti, dělala jim vedoucí ve skautu a jako dobrovolnice chodila občas za starými lidmi..jen tak..
    Ta starší, co ji pomlouvala se ušklíbala, jak je divná, že ani kluka nemá, bylo jí 20.
    Ta druhá starší se neustále chovala jako kdyby to, co ona řekne platilo a nikdy jinak :) Řekla, že kdo má rád zvířata, děti a starý lidi je zamindrákovanej a já nevím co ještě a jaký. Prý proto, že se s "normálníma" lidma není schopen bavit.
    No, šla jsem radši rychle dál, abych se neprojevila :). Ta "divná" se totiž dokázala bavit s každým a byla oblíbená, s tou co ji pomlouvala, to bylo naopak ;)

  17. anino,
    různí lidé jsou různí -)

    Ono na tom něco bylo,že ta dívka se nespokojila jsen s vedením oddílu nebo jen s něčím jedním a ještě přidala staroušky – ale ne něco nutně závadného, jak to pojala ta starší paní a jak to člověka někdy jako první napadne. "Psychiatr – to je sám vlastně magor."

    Ono to není úplně mimo mísu – akorátže to není žádná zlá mísa. Je dobrý si uvědomit, že když mě něco žene pomáhat lidem, tak to něco opravdu je a je dobrý to poznávat. A ne t odsuzovat, protože to neni nic špatnýho.

    – Co asi ta kritická paní, jestlipak takhle někdy na chvíli přemýšlela zase nad sebou, když se tak věnovala přemýšlení o druhých: jestlipak si někdy řekla "Proč já jsem taková podezíravá a jako první mě napadne něco nepříjemnýho, a ne něco radostného" apod.
    Nojo, tky si to teď tady píšu o druhejch :-) Je to snazší, to je jasný, tříska v oku bližního atd -))

  18. Zatímco ta mladá Pavla, pomohla kde se dalo a kde mohla, ta starší kolegyně spíš koukala, kde by si pomohla :)
    A možná co já vím ji záviděla kolik v sobě má dobra a zamindrákovaná byla sama.
    A kde je psáno, že dvacetilatá holka je divná, když není na diskotéce a tohle ji dá víc ? Ono ji nic neuteklo..ani kluk a pak rodina.
    To není o druhých, to je pořád o tom, jaká pouta s nimi máme a kdo nemá, nemůže vědět o co přichází, i když s nimi máme starosti, ale oni s náma někdy taky..

    Děti, zvířátka a staří lidé mají mnoho společného..kdy potřebují ochranu.

  19. Moje psí holky, tak koukaly..vědí, že se něco stalo..a já jdu zapálit vanilkovou svíčku pro Šimíčka..

  20. Šimíčku, vanilkový došly, tak mám melounovou..

  21. Já se přidávám též – mám jablečno skořicovou.

  22. Mod, barčo, dík, víc světýlek Šimíčkovi na cestu nezaškodí ;)

  23. Liško, známe to asi skoro všichni, jen ten zármutek je neporovnatelný a tím pádem i nesdělitelný, vždycky je to stejné a pokaždé jiné a právě proto nikdo nikdy nepochopí, jaké to momentálně pro toho, nebo onoho je. Každopádně svíčku jsme dneska určitě zapálily všechny, všichni, a všichni jsme s tebou a tvůj smutek sdílíme, protože víme o čem je. Žádná bytost není nahraditelná, jediné co možné je, je to, že po ní příjde jiná nenahraditelná bytost.

  24. I já zapálila svíčku a tyčinku. soucítím s Tebou, Liško, vím moc dobře, jaké to je.

  25. dojala jsem se taky. Lisko, je to moc krasny pribeh. Až k slzám krásný. Od zacatku do konce. Šimi mel hezky života a hezkou smrt.

  26. Tak kocourek si vybral… Upřímnou soustrast.

  27. Díky moc,
    takový rozšířený hezký zvyk – zapálit za někoho nebo pro někoho svíčku. A já to sama nedělám, já zapaluju jen pro pohodu, jentak nebo nic. Tak dneska zapálím – budu už u sebe, ne u rodičů, a tam mám různé svíčky, červené a oranžové a růžové květinové…

    Myslím, že to dobře dopadlo, že život kocouří byl dobrý, moc nás všechny těšil, pirát jeden, a nakonec když byl nečekaně nemocnej, tak dostal veškerou péči (až mu lezla krkem :-) a předl a vůbec. Takže ani nejsem roztruchlená, jen trochu povadlá a mám spíš pocit zdárně vykonané práce.

    Těším se, až dodělám deníky, co kocour psával.
    Když umřela naše kočička Kitty, hned jsem vyhrabala všechny svoje staré černobílé nafocené filmy a dělala ve fotokomoře fotky a vyrobila jí album.

    Díky vám, díky vám!!
    A už si představuju, jak má Lucienne nového kocouřího kamaráda.

  28. je to dojimave smutnekrasne. Moc to kocourovi preju. TAkhle sam z vlastni vule odejit a necekat, az o nem nekdo jiny rozhodne.

    Mam kolegyni v prace, ktera je uplne vyřízená. chová psy, miluje je z celeho srdce a je to jeji život. Svoji milovanou nejuzasnejsi fenku nechala pokrýt až v Polsku v nadeji že se povedou nekonecne uzasna stenatka. Fenka bohuzel nedokazala porodit a stenata byla vytazena již mrtvá cisařským řezem. Fenečka nekolikrat operovaná vic mrtvá než živá. Ale pořad radostně točíci ocasem a chvejici se štěstím při pohledu na svoji paní. Neví zda to přežije, každou chvíli muže být po ní. Operace za operací. Netroufnu se zeptat. Kolegyně je chodící mrtvola. Bere si dovolené co to jde, prý si veme neplacene volno – nemluví jen pláče.
    Kdyz to clovek vidí tak si říká, že takhle mít někoho rád je utrpení. je láska utrpení? nekoho takhle milovat… je likvidační.

  29. 32: nno, nechcela som o tom ešte, zdalo sa mi to necitlivé, ale keď už spomínaš nového zverka pre Lucienne ;-) tak co ty? ležiacemu pacientovi by zverko prospelo, čo myslíš?

  30. 33: no…. je to likvidační. ale mne to pripadá normálne, keď je niekto nešťastný, že mu ochorel blízky tvor.
    (spomenula som si na kolegu, tiež chovateľ. otrávili mu dva krásne zdravé chovné psy…..)

  31. 35. tou bolestí se človek reže opakovaně na kusy :o( TAk ráda bych pomohla a není jak.

  32. SV,
    nojo, wlčice [5] to také psala. Nechám na rodičích, jestli se rozhodnou pro nové kočičí stvoření. Já sama teď nové zvíře ne; máme kočku v práci, s tou trávím dost času, ta je prima.

    Tátovi ten kocourek svědčil; při každém jídle přišel kocour sednout si vedle táty na postel. A tehdy, když umřela kočička, táta prohlásil, že žádné zvíře už nechce, že by ho už "neodchoval." A mě tenkrát zrazovali rodiče, ať si nepořizuju kočku, že jsem potom uvázaná atd. A já kočku nutně chtěla a dostala Šimyho. Teď ani nechci. Asi že se vídám s tou pracovní a jsem její krmič a ubytovatel a hlavní ošetřovatel.

  33. ratko 33
    nojo, to mi taky připadá likvidační. Spíš proto, že ta paní měla takové veikánské představy a fantazie a naděje a velké plány – že budou štěňátka. Tak si naběhla :(

  34. 38. asi. asi to zklamání dosahuje nekonecna.
    MOji rodice taky nechteji kocicku i kdyz tu moji milují až do nebe a pokaždé se těší, když k nim naše kočka jede na dovolenou. to je pro ne svátek.
    pry by tu sovji nedochovali a kdo se ma o to starat. A pritom nasi Lucku nosi na rukach. boji se, z eji budou prilis milovat. o tom to asi je. clovek si veme zvire, jakoze zvire a skonci jako prvni milovník.

  35. "První milovník" :-))) to zní pěkně – hned mi to připomnělo operetky, volánové šaty a hudební divadlo v Karlíně, poskakování pronic zanic a zároveň pro všechno

  36. Ať tak nebo onak, Liška si musí odpočinout, protože to byl záhul i na moje nervy, natož na její:-)

    Mpje máma miluje zvířata na obrazcích:o)), taky pořád říká, jak zbožňuje psy, ale ty moje hladí jak hráběma a tuhle když tu byli, Paštička si šla na kočičí roh velkého stolu, co máme ve světnici, chroupat granule a máma ji hřbete ruky smetla na zem, jakože kočka na stole nemá co dělat, ovšem Pašťa jak to nečekala, protože se jí nikdy nic takového nestalo, spadla z toho stolu dolů na bok, no naštěstí se jí nic nestalo, ale já jsem se opravdu nahlas rozčílila, a pak jsem už smířlivěji dodala, že když může mít kočky na stole Miloš Forman, proč bych je nemohla mít na stole já ( tím spíš, že chodí jen na ten svůj kraj stolu, kde se nejí, nepije, ani neflámuje:o)

  37. Jo!
    Paštika přece na stůl patří!

    A pak do pusy.

  38. Liško statečná a obětavá, udělala jsi pro Šimiho maximum, je škoda, že tvá snaha a péče nemoha kocourka zachránit.
    Držím ti palce, ať se ze ztráty brzy vzpamatuješ. Moc na tebe myslím.

  39. dewberry,
    díky za potěšení!

    Já jsem ten smutek a ztrátu snad odžila během těch šesti týdnů. Asi proto, že to byl docela dlouhý čas, na mě nelezou nostalgické dojmy jako "tady na tom místě vždycky ležel" nebo "nikdo mě nevítá u dveří" a "nikdo se se mnou nemazlí."

    Nebo "nemám celý den na koho promluvit." Nebo "nemám nikoho, bydlím teď úplně sama."
    To by bylo těžký a přepadávalo by mě to, kdyby se tahle věc stala před pár lety, když jsem bydlela s kocourem sama. Ale teď už jsem na to samobydlení jednak zvyklá a jednak taky bydlel u našich dva roky, takže tak velká změna životního stylu, aby mě to dostalo, se nekoná.
    – Pokud teda mluvím o vlivech na mne. V tom si myslím, že Lucienne to má o hodně těžší.

    – A pokud mluvím o kocourkovi a jeho životě, tak vím, že jsem (i s vašim přispěním!) udělala, co šlo, a hlavně jsem byla s ním intenzivně. S nikým jiným, v té době. Dala jsem do toho, co jsem mohla, aby se necítil špatně. A hlídala jsem náznaky, jestli ho něco nebolí – a myslím, že uhlídala, že netrpěl. Mám pocit dokončeného díla. Ne pocit úspěchu a triumfu a sebevědmí jako když člověk třeba udělá státnice, ale pocit, že jsem dodělala, co muselo být doděláno.

    Nejen že jsem neutekla, ale ani jsem neměla nejmenší chuť utéct tomu. Chtěla jsem být u toho až do konce a splnila jsem to všechno.

    Až teď jak to tu dopisuju, přišla taková vlnka lítosti – proč doprdele proč se stane jedna směšná banalita zničehonic a výsledkem je konec života někoho, co nikdy nic neudělal špatně, nikdy nikomu neublížil, nikdy nebyl zákeřnej, vůbec nic nezavinil a nezpůsobil.
    Nebo to tak není, nebo si opravdu každý za všechno může sám a montuje si to předem a přitahuje do života?
    – je jedno, jestli mluvím o kocourech, nebo o lidech …

  40. … žijeme a pořád se s někým loučíme a rozcházíme, pořád znova a nevyhnutelně, mezitím se nadechneme a uklidníme a nahodíme nějakou povrchní zábavu, abychom se zregenerovali a mohli jít zase vstříc dalšímu rozchodu, rozloučení, změně, úmrtí …

    Aby byla zaručena postupná změna generací, vývoj života skrze ně (protože jedna dlouhověká bytost by se nemohla tak měnit a vyvíjet) – proto jsme vzali na sebe smrtelnost? Je to adekvátní cena, když nevíme, co bude pak?

    "Je to smlouva nová a věčná" – a my ji uzavřeli dobrovolně? Ptal se nás někdo, než nás sem hodil? Nevíme ani tohle! Můžeme jen doufat, že ano, že je to rozhodnutí, na kterém jsme se původně podíleli i my všichni. Že se všechno ubírá jediným správným směrem. Nojo, ale jestli existuje správný směr, předurčený, tak proč to žijeme a podstupujeme – když je výsledek (bytí lidstva) stejně daný předem?

    Tohle nám někdo udělal? A že je hodnej? Těžko se tomu věří (ale dá se; že přes loučení a změny jde vývoj k dobrému, to koneckonců je vidět u jednotlivců – jenže proč to všechno!), ale opaku se věřit nedá – že nám to udělal ze zlomyslnosti, to všechno naše utrpení. To by nešlo, to by nemělo smysl. Nebo je třetí varianta: nikdo nám to neudělal. Protože nic smysl nemá, my se nepodíleli na žádné smlouvě předem ani teď.
    Ani my ani kocouři ani kytky, kteří jsme všichni věčně propojeni stejným vzduchem, který spolu dýcháme.

  41. Jdu si obarvit hlavu, abych elegantněji čelila událostem příštím :)

    – ve virtuálním dění to není vidět, tam se to čelí :-) Ani tam není vidět, že je mi zima na ruce.

  42. (44)Liško, k poslednímu odstavci řeknu jen jediné. Je to jen můj osobní pohled. Stalo se to. Tečka. Odžila sis to se vším všudy. Tečka. Jde se dál. Takhle se lidé trápí a přemýšlejí dokola proč se jim to či ono stalo a pak jsou v bludném kruhu a nejsou štastní, trápí se a od toho se jim odvíjí další budoucí život – opět v podobných kruzích, jako v té mysli. Odžito, uzavřeno. Tečka. Je dobré nechat mysl otevřenou a nezavírat ji do kruhu myšlenek a neustálých proč. Nechat mysl volnou a otevřenou, aby mohly přijít věci nové.

  43. To jó, Barčo,
    nové věci přijít mohou – zrovínka je na ně příhodný čas. Dokola já se netrápím, to se mi nemele, spíš to prostě vyvstane v případnou chvíli. Protože kdyby nevyvstalo, co bych byla za člověka – nepochybujícího nikdy nikagdá. Pocit vděčnosti teď nepopisuju, ale i ten je ve mně přítomen při tom všem. Bludný kruh depresivní nálady tu není. Spíš ta nastavenost pro nové věci, jak to píšeš.

  44. … ale přecejen potřebuju pomalý náběh a odpočinout si, jak psala Mod. Protože mám nějaký ten zánět či co nebo náběh na něj, nevím, většinou dopoledne to jde a odpoledne bývám už od toho unavená. Gynekoložka mi dnes dala nějaké prášky na zmírnění revmatu (dle příbalového letáku) a právě si jdu naplnit ohřívací lahev.

  45. Tak to je moc dobře, že nejsou ty depresivní kruhy. Potřebuješ si odpočinout. Poslala jsem Ti mail.

  46. Všechno co se nám vž ivotě přihodí je buď osud, nebo to řídí to Ministerstvo náhod, nebo se přihodila "jen" chyba v Matrixu.
    Ve finále je to vlastně jedno, v tomto případě byl ve dni X Šimůnek v osudné chvíli na špatném místě, stejně jako před 2,5 roky Pepíček, když běžela z domu rovnou k plotu ke kterému ve stejné chvíli přijelo auto z kterého vystoupil debilní myslivec, co měl sebou malorážku. Nevím, jestli tohle vůbec někdy rozchodím.

  47. Pepíček – ano, to si pamatuju. To bylo otřesný. Neuvěřitelný. Že ta "honitba" nebo co podle některých blbů začíná hned u vchodu do domu :((

    Nojo, to je "být v osudnou chvíli na špatném místě."

  48. … v takovou chvíli aby se člověk držel a neumlátil toho myslivce holýma rukama!

  49. Mod. to je hrozný. Já nemám také myslivce ráda, mě přijdou úplně vypatlaní. Na podzim chodí střílet do takového malého lesíka, je to u Labe, podél břehu je spousta rybářů, na vycházky tady chodí spousta lidí se psy a oni si malý kousek od cesty chodí střílet. Je div, že ještě žádného člověka nepostřelili. Prý jedné paní postřelili pejska, protože ho neměla na vodítku. Ale pes to přežil.

  50. Barčou nás je to taky u Labe, ale tohle bylo v létě, ani ne půl metru od plotu. Pepíček to nepřežila, ale umřela až za 4 dny na Veterině.

  51. Pokaždé, když přijíždím zadní bránou, u toho plotu lesem domů, zapnu si bezpečnostní pás, kdybych na něj náhodou narazila….

  52. Jedna holčička se klouzala na zasněženém svahu na pekáči. Když jela dolů, výskala radostí. Občas si i namlela, ale znovu se na pekáč posadila a jela dál. Dole pak seděla a bědovala: Proč není ta klouzačka nekonečná, proč se prostě nepřeklopí kopec, abych mohla jet zas na druhou stranu bez námahy, kdo zpúsobil, že mi v zimě mrznou ruce? Proč?????
    A když se dost vyptala a vybědovala, vzala ten svůj pekáč a zase vyšlapala – a ráda – ten kopeček, aby se mohla znovu sklouznout a zažít si tu úžasnou jízdu. Znovu a znovu a znovu. Že měla večer trochu natlučený zadek? No a co, ráno půjde na klouzačku znovu. A znovu a znovu a s ní i jiné děti. A jednou tam bude Franta a Anička. A podruhé Anička s Tondou. A pak Tonda a Franta, ale Anička ne. Přijde zas jindy.
    A ta klouzačka je život, Liško. Žijeme ho, protože nás baví. S kocourky, bez kocourků, s natlučeným zadkem, se zmrzlýma rukama ….. prostě baví. A když chvilku ne (jako třeba se nám nechce šlapat do kopce), tak za tu legraci při jízdě dolů to tu chvíli vydržíme. Ne? A pak, nás baví i ty hádky a strkanice s ostatními dětmi, nás baví i to, jak si natlučeme zadek, nás baví i to filozofování, když se nám zrovna nechce do kopce …… Boží dar, tahle klouzajda a ti lidi okolo.

  53. kom57 je reakce na 46. Ty komentáře mezitím nebyly vidět, takže se omlouvám, že už téma je jinde a moc se to nehodí.

  54. Liško, přidala jsem ti u sebe jednu londýsnkou fotku pro radost:o)

  55. "Kocourek umřel a nastal klid. Ne úleva, ne jako úlevné nadechnutí se voňavého vzduchu, ale klid jako kámen, ležící"

    Takový klid,to je ta konečná,ke které všichni směřujem.
    Moudří vědomě,ostatní podvědomě.
    Už žádné úlevné štěstí založené na vzrušení,jako hloupá náhražka,ale "klid jako kámen,ležící"
    Možná musí umřít někdo blízký kolem nás,možná něco v nás,abysme ho aspoň jednou zažili.
    A možná je to dar těch,co odcházejí těm co zůstávají.
    Takový závoj hozený z věčnosti na osušení pozemských slzí.
    A ne každý ho dokáže chytit.

  56. Lenko,
    to zní pěkně srandovně – klouzačka jako boží dar :-)

    Mod,
    hurá, most a plachetnice! Jó, Londýn! Mně taky hodně utkvěl v paměti.

    Saule,
    to je hezky obrazové!

    Ten kamenný (ale ne studený) klid je dobrý, takový pracovní klid po dokončení jedné éry a beze strachu z nových období. Mně ten kocour ještě i tímhle nakonec hodně dal. Ujistil mě v tom, že není dobré někoho opouštět a že je dobré "být u toho"

    – ovšem "být u toho" je asi moje osobní vlastnost, takže nevím, jestli i s jinými lidmi tak koresponduje, aby byli tak intenzivně s kocourem, u všeho, a všechno se snažili dělat, nepředat to někam pryč. Možná pro jiné povahy by klid přineslo něco jiného, to nemůžu vědět, když nejsem někdo jiný. Kdoví, nědo jiný by třeba cítil klid po eutanázii, protože je přesvědčen o jejím dobru (?)

    Prostě mě to období přesvědčilo, že je dobré být s někým, když má právě namále. Kdybych utekla, nedalo by mi to nic, kocourovi by to ublížilo a já bych teď truchlila a truchlila mnohem víc a přemýšlela, co jsem mohla, měla nebo neměla udělat atd. A tomu jsem zamezila, protože jsem udělala, co jsem mohla podle svého přesvědčení a hotovo, nemusím ničeho litovat a nic si vyčítat, mám klid.

    A průběžně ty všechny činnosti mě udržovaly v naději a jakžtakž náladě. Kdybych nedělala nic, nebyla s kocourem, byla jinde bez něj, tak je to mnohem horší.

    No uvidím, jak to budu aplikovat v budoucnu :-)

  57. blby je kdyz nekdo ma namale 15 let (nebo 30) :o)

  58. ad 62: Fšechno je boží dar přece, natož klouzačka. Nic legračního na tom není! Naopak! Existence klouzačky na světě je velmi vážná věc.
    A kouzačka jako paralela života to je teprv seriózo.
    :-)

  59. No, ratko, to mi připomíná tvoje a moje rodiče…

    Ne že by měl táta namále, je to s ním dobrý – jediná věc a nemoc je, že 8 let od té mrtvice leží a nechápe, že na chození by bylo třeba vyvinout nějakou snahu, námahu, dřinu.
    Osm let péče a máma aby se z toho dala na alkoholismus…
    Tak uvidíme, třeba se všechno vyvine k dobrému a lepšímu a tvoje rodiče to taky zvládnou dobře s tvou přiměřenou :-)) přítomností… co jiného si tak přát.

  60. Lenko,
    jakože se můžem jít akorát tak klouzat. A ani se nenaděješ a už seš dole. A i potom existuje řada možností, co s tím podniknout. Jó, jó, to jsou věci; dobře že se už prodlužuje den, můžem se v tom sněhu plácat dýl…

  61. Našla jsem fotku kocourka na klíně, o jejíž existenci jsem ani nevěděla.
    Tak jsem ji sem dodala. Najednou je mi divný, že už tady na světě není. Přece tady měl svoje místo, svůj život, zdobil tu životy několika lidí (nahlas kváknul při každém dopadu po seskočení ze židle nebo topení..:-) – a ten pocit z něj je tu se mnou, ten ano. Jenže neviditelný a nehmatatelný.
    V hmatové paměti je taky a moje kočička s jemňounkým drobným bílým hrudníčkem stále taky, ale škoda, že bude postupně blednout :(

    – Musím dopsat ty jeho deníky, co načal. To bude nejlepší rituál. Už jsem dnes z nich naskenovala hodně fotek.

  62. Nevín, jestli se líp odchází bytostem milovaným, nebo těm o které nikdo nestojí, každopádně ty milované tu s námi budou nejméně tak dlouho, jako tu budeme my, zatímco na ty o které nikdo nestál, už tu vlastně dávno nejsou, a to je spíš zvláštní, než smutné.
    Dneska mě tak napadlo, že je moc dobře, že odešel sám, až když musel.

  63. Šimůnek je nádherný jako Ňuňánek:o) Kočky jsou nádherné bytosti, proto podle jejich vzoru asi udělali ty modré bytosti v tom 3D filmu, že takhle krásní budeme až se staneme moudřejšími:o)

  64. Až se staneme modřejšími.

    A to je jeden z filmů, který jsem ještě neviděla. A Havlovo Odcházení taky ne. Asi přece jen zítra zůstanu doma a kouknu se na ně :-)

    Kočky jsou pro mě krásné, ladné. Kocouři jsou krásní, někteří ne ladní, ale zase jsou sympatičtí rošťáci.

    Včera jsme v práci zahajovali společný oběd, když v tom kočka skočila do květináče s palmou vedle stolu a vyčůrala se tam. A radostně. Vypadalo to náhodou dobře :)

  65. modre lidi musis videt v kine :o) tam je hrozde dulezite vstoupit do deje a nechat se jim unest. stat se modrym :o)))

    palmicku lze postrikat odpuzovacem kocek. nebude ji to pak lakat.

  66. z jineho soudku Lisko. Ktera ctvrt v londyne je nejlepsi na ubytovani, kdyz tambudu jen 4 noci? teda abych mela pesky … k peknym mistum.

  67. ratko,
    no to já nevim, která čtvrť. Drahé budou všechny ty dobře dostupné.
    Jediný, jak se dá ubytovat zadara je couching – ale tam by ses musela zaregistrovat i ty s tím, že případné návštěvě z ciziny nabídneš ubytování zase ty. Nebo ne ubytování, ale aspoň společnost, vycházku, kafe.

    Myslím, že jsou to tyhle stránky, snad:
    http://www.couchsurfing.org/

  68. ratkojá jsem bydlela i spoon, proptože spoon byla v Africe, takže měla doma místo. spoon bydlí v jižní části Londýna, dosta daleko od centra – Peckham (určitě přes hodinu autobusem), ale každým autobusem, který odtamtud jel, se dalo dostat do nějaké zásadní části centra ( já nechtěla jezdit metrama, moc schodů, moc dlouho přechody z trasy na trasu).
    Jinak pěšky k pěkným místům, to by bylo asi hodně drahé, Londýn je tuším jedno z nejdražších měst na ubytování a všechno se nachází na příliš velké ploše na to, aby se člověk neuchodil.

  69. ratko aha:o)))no tak to asi není velký problém:o))

  70. ale ten típ potřebuji! dyt tam vypada vsecko uplne stejne a kilometry od sebe.

  71. u Temže? a v kterém místě, u kterého mostu?

  72. U Temže fouká, jinak u Tower bridge, nebo u Milenia?
    Proč u Temže? :o)

  73. protože ty fotky odsud byly moc hezké, ten most s tím domečkem uprostřed a tak. Milenium? zkusim.

  74. S domečkem? uprostřed? ježyšmárja netuším co myslíš:o)))

  75. schválně jsem to šla hledat do těch tvojich fotek. je to v prním povídání tower bridge a domečky tam jsou dfa :o)))

  76. Domečky, aha :o)))) tak na té straně u Toweru by bylo určitě moc hezké bydlení:o)

  77. Jo Mod, už jsem tu našla vzkaz a napsala.

    ratko,
    v tom případě bych volila čtvrť Westminster, je docela velká, z jedné strany je park a z druhé Strand, po kterém se dá dojít k Toweru a cestou navštívit nějaké ty obrazárny. A u vody je to taky.

  78. … anebo úplně jinou čtvrť … jestli chceš něco drahýho, tak to se nespleteš :)

  79. drahyho ne, ale koukala jsem na hotely a jsou rozesete po celem meste rovnomerne. i ty levnejsi (do 100 dolaru za pokoj) kdyby se nam fakt neco zvlastn libilo tak priplatim. ale za tuto cenu jsou i na dobrych mistech. nic extra nepotrebuju, jen misto by melo pasovat.

  80. ad 89: Myslíš asi do 100liber ne? :-) Tedy do 3000,- Kč/noc.
    Tak za tyhety peníze se ubytujete na každém druhém rohu, ne? Našla jsem jen tak maně hotel 2min od Buckinghamského paláce – 69 liber za noc ve dvojlůžkovém pokoji.

    Řekla bych, je to tam všechno v docházkové vzdálenosti, pokud jsi někde blízko London Eye, Buckinnghamského paláce, Trafalgar square, Toweru, St.Paul Cathedral …… Tohle kolečko dělám za jeden den, pokud nejsem celý den třeba v National Gallery nebo tak.

  81. Jo, jestli nejde o prachy, tak máš hodně na výběr, ratko!

    Hlavně mě dostávaly ty jejich extra kohoutky, jeden na horkou a jeden na studenou. A jejich sprchy se taky nějak divně míchaly – občas měly zvláštní systém, asi starý; ale to bylo na venkově, v BaB v soukromí.

    Zato se mi ohromně líbilo, co měli ti lidé, u kterých jsme bydleli v Oxfordu v domku: V kuchyni měli východ na dvorek a hlavně tam měli takový sporák, myslímže na plyn, co měl dvě velké kulaté plotny přiklopené těžkými kulatými víky. A jakmile jsi odklopila víko, dal se tam postavit hrnec, hřálo to a hodně rychle. S troubou to bylo. Dělalo to dojem kamen na dřevo, trochu, tím sálajícím teplem.

    Takové zajímavé věci, co my nemáme, tam Angličani mají! Ale v londýnském hotelu nevim, to asi ne.

  82. Dneska jsem zůstala doma v posteli. Mám dojem, že prášky od gynekoložky na mne nemají vliv (ale někdo mi potvrdil, že tytéž na totéž mívá); leda ta ohřevná lahev, ta mi svědčí.

    No a zdál se mi odpoledne horečnatý sen. Teda horečku nemám, ale ten sen byl hektický:

    Kocour měl svědivou kůži, alergickou (kterou má ne on, ale kočka v práci), válel se mi na klíně, aby se tím podrbal :)
    a já běžela městem a hlavou se mi honilo, jestli mu mám dát dithiaden, anebo mu to uškodí, protože jestli je to kortikoid, tak to mu dát nelze – při naší poslední návštěvě veteriny doktorka říkala, že ani kortikoid mu dát nemůže, protože když má v těle zánět, tak to nejde (to se stalo v realitě).
    Běžela jsem z kopce a už jsem měla v ruce jednu malou tabletu dithiadenu, rozpůlenou. A vypadla mi na zem a ve tmě jsem ty dvě půlky malinké nemohla najít. Možná bych je našla, ale dospěla jsem k tomu, že kocourovi je tedy dát nemůžu, když má ten zánět. Tak jsem běžela zas do kopce po pravém kraji silnice, něco mě předjelo, n¨byla tma, pořád to bylo hektické, já uvažovala ještě k tomu, jestli mám odvolat plány na víkend, měla jsem jet někam se známými rodičů, asi pracovat, něco společně stavět nebo prostě na výpomoc.

    A probudila jsem se opocená ve chvíli, kdy jsem s bouchnutím skopla z postele DVD přehrávač. Aspoň že mě ta rána probudila.

    Uf, ve snu samá rozhodnutí a hektické obstarávání – no přesně tak to ošetřování kocoura probíhalo v realitě. A připomnělo mi to opět situaci brzo po tátově mrtvici, to bylo taky běhání … jednou jsem letěla po ulici za jeho doktorkou odeššedší od nás, protože mezitím jsem se něco dověděla po telefonu – běžela jsem až na Jiřák a pak mě hrozně bolelo břicho, protože jsem zrovna měla začít menstruovat, no to bylo něco. A ta podobnost tu vlastně je i teď – teď mě taky trochu bolí břicho, nemocné.

  83. oprava: "byla tma" (a to je u mě ve snu vždycky nějaká zaslepenost nebo bezradnost…)
    a "odšedší" jsem tam chtěla napsat

  84. Odpočiň si holka, od rodičů, od kočiček, od všeho, spi a usínej s vědomím, že jsi skvělá dcera jakou by chtěl každý a skvělá kočičanda, jakou by chtělá každá i každý:o)
    Odjakživa jsem zvyklá na to, že všichni říkají " u tebe bych chtěla být pes, koška, kůň, ovce…" a tak já teď říkám " U tebe bych chtěla být kočka!"

  85. Upřímnou soustrast Lištinko. To je dobře, že Śimi umřel u tebe a mohla si ho držet za packu. Odpočiň si a uzdravuj se.

  86. Liško, ten stres z toho všeho prožitého doznívá. Podobně jsem to např. zahlédla u Lucienne na blogu, kde po návratu z nemocnice psala o vyšetřeních z nemocnice.
    Moje kolegyně z práce, která je zároveň kamarádkou, se před lety starala 3 měsíce o umírající maminku doma. Celé 3 měsíce nechodila do práce a vzorně se opravdu věnovala své mamince. Navíc i svého otce a bratra připravovala na odchod maminky, protože jim to vůbec nedocházelo, co se děje. Vše zvládla naprosto perfektně. Maminka zemřela v klidu a míru v kruhu své rodiny doma. Proběhl pohřeb. Vrátila se zpátky do práce a byla v pohodě. Zhruba po 3 měsících se ji začaly zdát také hektické sny, začala být hodně smutná, lítostivá. Časem se z toho stala nespavost, začala brát léky na spaní a později i léky na úzkost. Absolvovala asi dvě sezení se psychologem. Ten ji právě vysvětlil, že to všechno co se s ní děje, je v podstatě následek psychického traumatu. A nyní se to teprve mělo možnost projevit, protože v té době, kdy se starala o tu maminku tak ty své emoce kvůli mamince i ostatním členům rodiny skrývala, potlačovala, aby se vůbec o tu maminku a ostatní členy rodiny dokázala postarat. Po pohřbu maminky následovalo toto silné emoční období, kdy si mohla dovolit naplno prožít ten smutek, tu vnitřní bolest, že ztrácí maminku. Toto silné emoční období si prožila a nesmírně se ji ulevilo. Dá se říci, že tímto naplno přijala (nejen rozumově) odchod své maminky.

  87. ad 96: To je moc hezké povídání, Barčo. Takových pár skutečných příběhů znám i já.
    Líšo, ty jsi kocoura ještě nepustila v mysli, dej mu svobodu. Odevzdej ho.
    Samozřejmě, že ta bolest v břiše je jasné somatizování emocí, stresu. Kolikrát se mi zdálo, říkala jsem si: Dyk ona chudák vyšiluje, jako by to bylo její dítě. Dala jsi kocourovi příliš energie. Tu energii potřebuješ pro sebe. Tohle se nemůže tělu líbit, bylo by dobré se mu omluvit a uvidíš, třeba se vyléčí samo nebo aspoň umožní, aby pomohly prášky, cos dostala.

    Často vzpomínám na knihu Útěchy od Senecy, snad se dá nějak sehnat, určitě ti ji moc a moc doporučuji.

    Víš, teď to řeknu dost natvrdo (klidně mě můžeš nenávidět, udělat si na zdi ze mně terč a mlátit do mě :-)), ale vím, že to říct musím): Teď je dobré co nejvíc udělat pro to, aby ses lépe vyrovnávala se smrtí, s vážnou nemocí, s tebou neovladatelnou situací. Teď je to jenom trénink, "jenom" kocourek. To opravdu těžké přijde později a přílišná vázanost na život tvých blízkých – lidí i zvířat – může ohrozit vážně na životě i tebe.
    Takže teď se soustřeď na sebe, hýčkej se a jistě se brzy uzdravíš.
    Umění odevzdat (se), Líšo, je nanejvýš potřebné.

  88. Mod
    :-) Já bych chtěla bejt kůň u tebe.

    Planeto,
    taky jsem ráda!

    Barčo,
    no jo, tak to chodí, to znám (a když tohle člověk řekně, vždycky to něco důležitého znamená) – vždyť tu situaci už jsem prožila po tátově mrtvici a tehdy to bylo na dlouho a poprvé a na dno. Vypodobnila jsem svoje úzkosti a depresi v několika článcích, co se jmenují "Tehdejší temné sny" v rubrice Sny.
    Teď s kocourem to bylo podruhé, kratší a už bez úzkostí a deprese a s klidem teď nakonec.
    Ale nějaké té somatizaci jsem se nevyhnula :-) A to já se často vyhnu; většinou to tak projedu psychikou, jakoby "zodpovědně" :-)) že mi to do té roviny tělesné nemoci ani nesestoupí. A možná i proto, že se zuby nehty snažím nesomatizovat a pořád si říkám: nene, já přece nebývám nemocná, to nic není, to se nepočítá a normálně jdu do práce. To je pravda, že tímhle přístupem se potom to následné období prodlouží, protože jakoby popírám tu závažnost a jedu dál.

    Lenko,
    jak jsem psala Barče – jojo, to já vím, že to byla výborná lekce vyrovnání se s odchodem blízkého, toho jsem si nemohla nevšimnout, plus té paralely s ochrnutým tátou. (Mimochodem prý se mu po kocourovi každé ráno stýská, říkala máma. Jinak na mne působí klidně.)
    A tou lekcí jsem prošla nejlíp, jak jsem mohla. – Aspoň v tom, že nemám žádné pocity viny, žádné pochyby o tom, co jsem mohla nebo nemohla, měla nebo neměla. Tudíž nic neurotickýho. (S tím že i neurotická reakce na nějaké trauma je pořád ještě zdravá, týká se zdravých lidí, pokud se to nedrží léta a léta, že by to byl už charakter osobnosti.)

    Že jsem kocoura ještě nepustila, neodevzdala? To by mohlo být to blbý na tom celým, to souhlasím. Akorát že já to nepoznám. Myslím na kocoura, to ano, protože vlastně žádné "rozloučení" neproběhlo, pořád jsem jen uzdravovala a uzdravovala a nic jiného nedělala. Tak proto to chci dotáhnout, dodělat jeho kocouří deník (a bojte se, publikovat ho tu potom občas po částech :-). Tím se chci rozloučit.
    Jen tak vypustit a zapomenout, to ne – jenže mám dojem, že ty tím odevzdáním tohle nemyslíš. Ty myslíš asi nemít zasekaný myšlenky pořád jenom tím, radši se obracet do budoucna, žejo, plus se věnovat sobě – což jsem plánovala už před vánoci. Totiž koupit si nové brýle.

    Však ta nemoc mívá funkci přilepení člověka k posteli, do klidu a pečování o sebe aspoň léky, když ničím jiným.
    Bohužel si nemůžu pustit vybraný film, protože tu nemám svůj přenosný disk – můžu pouštět jen ty věci, co mám na DVD. Tak mě nenapadá, co jiného si štrejchnout pro radost krom toho, že jsem vyluxovala a poklidila a najedla se (domácí mi včera nechal zdarma celý jeden zbylý zásilkový zabalený oběd, to taky potěší).

    Tak soudím, že lekce proběhla dobře, a že ale příště (tfuj) musím zkoušet se nenechat tak pohltit tím pečováním o druhého. To mi jde hodně blbě, tohle pustit. A když to pak trvá dlouho, vyčerpalo by mě to, to si myslím. Najít v tomhle vhodnou míru, to není pro mě vůbec lehký. Spíš si řeknu: mám sil dost, tak proč je všechny nedat někomu, když to teď potřebuje!
    Tomu se bránit moc neumím, to vím a musím přijít na to, jak to udělat, aniž bych měla pocit, že jsem neudělala dost.

  89. Tak si jdu dát sprchu pro radost.

    Pitomě se cítím, protože ve mně hlodá: Potřebuju jít k rodičům, všechno to tam uklidit, vyhodit ty kapačky, odstrojit konečně opomenutý vánoční stromek teď o víkendu…

    I když mi máma říka: Přijď, kdy chceš, když přijdeš v sobotu odpokledne nebo v neděli na oběd, budeme rádi, ale zařiď se, jak potřebuješ…
    Já todleto už nesnášim, už jsem začala tuhle svoji zodpovědnost dneska úplně nenávidět. A ještě ke všemu teď myslím zároveň na to, že v pondělí chci vyčistit akvárko v práci! – Na jiné činnosti se tak zodpovědně neupínám, na úklid vůbec, právě jen když se to týká jiných konkrétních lidí (nebo i zvířat), tak jo.

    Přitom jsou to takový blbosti, vyčistit akvárko… proč se takovejma kravinama otravuju i o víkendu? Protože opomíjím to, co bych doopravdy chtěla dělat pro sebe a za sebe, nechci o tom přemýšlet, nechci se o to zajímat a nic dělat, a proto to přetloukám pečováním o jiné tvory, asi.

  90. Liško, ale to tak asi míváme většinou, nebo teda já to tak mám, že na věci, které se mi krutě nechce dělat, pořád myslím,namísto toho, abych šla, udělala to a mohla myslet na něco jiného, co se mi krutě nechce dělat:o))
    Třena i ty koně, když jsem tu sama, ráno jim musím jít nandat seno a pak se vrátím domů a do odpoledne myslím na to, že tam musím jít uklidit, napustit jim vodu, nachystat kyblíky s večeří, uhlídat, aby šel každý tam kam jít má, zas nandat seno, a jsem z toho vyřízeá celý den. Pak tam odpoledne jdu, všechno je vpohodě, baví mě to, není to nic nad moje síly, mám ze sebe vysloveně radost, ale přesto, je to druhý den ráno úplně stejně nechutný pocit. Nechápu :o))

  91. Dala jsem si sprchu a hezký šaty místo mikiny a je to hned lepší! Možná bych si mohla pro sebe upéct nějakej koláč – podívám se, co mám v zásobárně za suroviny, už si nic nepamatuju, po těch 6 týdnech. Ani nepoznávám, jestli ten špenát v mrazáku je můj…

  92. Mod,
    jo takhle to mám s uklízením a mytím oken – týdny na to myslet s představou, jak to bude dlpouho trvat a bude to opruz. Noa pak je to hotový raz dva a opruz byly jen ty domněnky :)

    Ale teďka to jsou všechno věci, který mě neobtěžujou, který mi nevaděj – nevadí mi čistit akvárko, kupovat krmení kočce ani poklidit svůj pokoj u našich. Akorát mi vadí, že myslím na věci, který dělám ne pro sebe. A nemyslim na žádný, který by byly pro mě. Ani si na žádný nemůžu vzpomenout a to mě nasralo :-)

  93. S okanam bych to nesrovnávala, okna jsou vopruz:o)))

  94. Mně je lépe, nic mě nebolí – buď pomohl řebříčkový čaj, nebo pěkné šaty. Nebo že mám okno umytý a nemusím na něj myslet :)

  95. ad 99: Výborné úvahy, Liško. Taky skvělá slova maminky: "Přijď kdy chceš, hlavně si zařiď, co potřebuješ." Nic nevyžaduje. A že by mohla. Tuším, že maminka přes kdeco je moudrá žena a má tě moc ráda.

    To je dobře, že tě nic nebolí, to znamená, že změna kurzu pomohla a pomohla okamžitě. Vnějškově to byl klid s řebříčkovým čajem a pěkné šaty, to už sou jen kulisy. Šikulka jsi!

    Jenom si dovolím tě upozornit na jednu tvou větu (98): "Spíš si řeknu: mám sil dost, tak proč je všechny nedat někomu, když to teď potřebuje!"
    – všechny???? Slyšíš to? (vidíš to?) jak všechny? Musíš si nechat dost pro sebe. Žádné síly nejsou nevyčerpatelné. A zhroucený lékař nikomu nepomůže, navíc způsobí další problémy. Takže odsud posud. Tu míru hledáme všichni, jasně. Špatně se to hledá mamině se čtyřmi dětmi. Obětavé maminky dostávají rakovinu úplně nejčastěji. Už jsme o tom mluvili. Zapomínají na sebe a když se včas nevzpamatují, ty opečovávané a hýčkané děti, kterým neodmítla nikdy pozornost, si budou muset poradit bez maminky, protože jim umře. Což, jak asi všichni uznají, je horší, než kdyby si matka, jakkoli zaměstnaná a vytížená, vyhradila na sebe každý den hodinu a jednou za týden půlden, kdy ji nikdo ničím nebude rušit a bude se věnovat jenom sobě (třeba jde na kosmetiku, masáž nebo pokecat s kamarádkami, to je jedno). Z toho vyplývá, že když se udržuji v pohodě, nejen že je to správné vůči mně (můj život má taky sakra nějakou cenu, ne?), ale hlavně je to fér i vůči jiným. Nebudu je vystavovat tomu, že se o mně pak budou muset starat anebo mě dokonce předčasně pohřbívat.
    Síly tedy mohu věnovat jiným jen tolik, kolik mi momentálně přebývá. Když ses octla v tíživé situaci po tatínkově onemocnění, sama vidíš, jak může být i mladý člověk křehký, slabý, stačí zahrát na citlivou strunu a dostane ho to do kolen. A stačí malý posun v myšlenkovém vzorci a zase je sil dost. Což zažíváš teď. Sláva, sláva ti! :-) Tož jen to udržet. První jsem já, pak teprve všichni a všechno ostatní.

    Mimochodem, píše ti to člověk, kterému se v minulosti (krátkodobě) třikrát zhroutilo tělo, páč nevěděl, kde v práci přestat. Prostě jsem omdlela uprostřed semináře a tělo mělo 2-3dny tak nízký tlak, že že nemohlo hýbat, chtělo si jen odpočinout. A teď stačí, abych překročila plánovaný počet hodin a přidala si a hned mám bolest hlavy jako hrom, která mě dostane taky do klidu. Takže vím, o čem mluvím. :-)

  96. … anebo vědomí, že se hodí myslet na svoje věci a na to, co chci dělat já, pro sebe.

    První na řadě jsou brýle.

  97. To teda. Pro ně co nejdřív.

    Jo, tlak je výbornej indikátor.
    Škoda, že kdysi mně blízký člověk nepochopil, že když mám opakovaně výpadky pod 80/50, není to jen o těle.

  98. Lenko,
    no ano, já to "všechny síly" použila a věděla, co říkám. Já si většinou uvědomuju, že nepoužívám slova náhodně a často píšu formulaci schválně tak, jak ji píšu, a nevolím jiná slova, než chci. To jsem napsala s vědomím, že právě dávám všechno a na nic jiného (svého) se pak nesoustředím.

    Popravdě řečeno je to jeden z důvodů, proč se mi tak dlouho nechce s někým chodit dlouhodobě a nanejvýš s někým randím, s někým, kdo taky chce jen randit a ne dlouhý vztah. Nebo radši ani to ne :-) Protože tu svou vlastnost už znám a trochu se obávám, že jakmile bych skočila do nějakého vztahu, tak dám všechno a budu spíš žít život toho druhýho a to nechci. Tak se do ničeho takového proto nehrnu. Ne že se bojím někoho, já se nebojím nikoho! Ale bojím se, že mám v tomhle slabou vůli a dovolím si být přespříliš obětavá. A to nechci. Tak se do ničeho nehrnu. Protože v tomhle si nemůžu být jistá.
    Můžu si být jistá, že kdybych měla partnera a něco se mu stalo, tak dám do toho všechno.
    No a to nechci, protože by mě to zničilo.

  99. No vida a hned mě zas začíná bolet vaječník :-)

    V tý zasraný obětavosti jsem stejná jako máma.
    Ona ale dobře dokázala ve vztahu ke mně, když jsem byla dítě, zachovat si i pro sebe radosti. Třeba si šetřila peníze s kolegyní do prasátka (ačkoli jich bylo jentaktak na topinky k večeři :-) a pak si koupily časopis Burda, aby mohly vyrábět doma oděvy, nebo si koupily korále z polodrahokamů a tak. Jako dítě jsem věděla, že moje potřeby odívání nestojí někde nahoře, ale na stejné úrovni jako potřeby mojí mámy. Nebyla jsem nějakej jedináček, kolem kterýho všichni skáčou a kterej si může říkat, o co se mu zamane. Stočilo se to ale bohužel k druhýmu extrému: že jsem jen čekala a nikdy si neříkala o nic pro sebe a že to doteďka neumim. Pak má člověk umět myslet na sebe, když je původem zasraná zodpovědná hodná holčička, byť s drsnou a drzou pubertou,to zas jo, v tom myslím, že můj vývoj probíhal zcela OK :)

  100. Liško, já nevím, ale myslím si, že každý to máme v partnerství nějak u sebe nastavené a cítíme to tak přirozeně. Jeden více do vztahu dává a opečovává a druhý více spíše jen přijímá. Někdy opečovává více žena muže a jindy muž ženu. Já bych to nepovažovala za projev slabé vůle, ale spíše za přirozenost. Ano, jistě jde o to nehnat to do extrémů. Spíše jde o to, nenakládat si a nepřebírat zodpovědnost za partnera. Co je jeho, ponechat jemu. Pomoci, poradit, jistě, ale vyřešit by si měl každý své problémy sám. A když už k nějakému extremu dojde a něco se partnerovi stane, myslím, že většina lidí do toho vloží maximum.

  101. (111) Liško, já jsem se také musela nejdříve naučit pomalu říkat – ne. A později až v dospělosti, jsem se naučila postupně říkat si o pomoc, když jsem ji potřebovala. A dokonce jsem zjistila, že když jsem si řekla o pomoc, zjistila jsem kolik lidí mě má rádo, kolika lidem na mě záleží a chce mi pomoci. Dokonce je to těší, že mi mohou pomoci. To hodně změnilo a ovlivnilo můj pohled na lidi kolem mě.

  102. Ano, Barčo,
    to mi taky už teď poslední roky připadá s tou pomocí:
    protože když to otočím, tak si uvědomím, že mně to nijak nevadí, když mě někdo požádá o něco (pokud to není nějaký vyžírka, co furt otravuje :-).
    Naopak mě to potěší a vždycky to posílí to přátelství. A nemyslím, že to posílí přátelství ze strany toho, kdožádal a byl vyslyšen, ale i z mojí strany, celkově. Prostě společně něco dělat je dobrý, na něčem se podílet. A ještě když to má smysl. Nic jinýho lepšího neexistuje.

  103. ad 110: Aha! A já pořád nemohla pochopit, jak to máš s tím randěním, mně to přišlo hodně divný. A teď už tomu rozumím! Skvěle, nejdřív se chceš naučit zůstat sama sebou ve vztahu a pak to teprve můžeš rozjet trochu závazněji, dobrá strategie. Tak tuhle "nemoc" mám taky a snažím se ji už dlouho léčit. Zůstat sama sebou, nezávislou a ne zbytečně moc obětavou i ve vztahu partnerském. Myslím, že to není zrovna jednoduché – pro nás altruisty. Pro sobce je to zas jednoduché až moc. :-)

    Právě proto nesouhlasím s Barčou (i když si jejích slov jinak vážím a rozumím jim velmi dobře), když říká: "Jeden více do vztahu dává a opečovává a druhý více spíše jen přijímá. Někdy opečovává více žena muže a jindy muž ženu. Já bych to nepovažovala za projev slabé vůle, ale spíše za přirozenost."
    – ve vztahu by měly být investice pokud možno vyvážené +, -, jinak vyrábíme z těch, co dávají, oběti z hlouposti a z těch, co jen přijímají, sobce a bezohledníky.

  104. (115) Lenko, to je v pořádku, že se mnou nesouhlasíš. Každý to vidíme malinko jinak.
    Já mám spíše pocit, že když začneme ve vztahu s partnerem hodně racionálně přemýšlet, proč děláme to či ono a pozorovat, jestli ten druhý dělá zase naoplátku támhle to a začneme to stavět na misku vah – jde ten vztah do háje. Protože vše co jsme dosud dělali jaksi přirozeně, tak najednou o tom moc přemýšlíme, zda to tak má být a vytrácí se i ta spontaineta. Možná by stálo spíše za úvahu, popřemýšlet spíše předem o tom, než vstoupíme do vztahu, jaké si k sobě přitahujeme partnery.
    Myslím si, že kdyby teoreticky oba lidé měli ve vztahu stejně rádi, byl ten vztah vyrovnaný – ten vztah nefunguje. Protože při nějaké roztržce by oba lidé neustoupili ani o píď. Vždy jeden z partnerů je více tolerantnější, dokáže se nad nedostatek druhého partnera povznést, má tedy i více rád. A tím pádem i ten vztah díky tomu funguje dlouhodobě.
    Nemluvím tu o extrémech, extrém je vždy průser – ať už ta obětavost až závislost na partnerovi, či druhý extrém sobeckost.

  105. Nebo ještě jinak, každý si tu vyváženost ve vztahu, také představuje jinak. Žádáme jiné hodnoty od partnera, než, které samy vytváříme. Jako partnerka budu vřelá, přívětivá, milá, budu se starat o rodinu mateřsky a láskyplně. Můj partner bude na pohled citově chladnější, uzavřenější, ale spolehlivý, zajistí a zabezpečí rodinu materiálně. Ta vyváženost je především o tom, jak ti dva lidé to cítí a jak jim to samotným vyhovuje. A to si myslím, že právě vyplývá i z té přirozenosti každého člověka.

  106. A když už jsme to takhle nakousli ty vztahy. Za sebe se přiznám, že tím, že jsem měla takové dětství, kdy jsem mého otce vnímala zvláštně – chyběla mi jeho ochrana a zároveň autorita i láska. Tak jsem ve svých partnerech hledala archetyp otce. Nerozuměla jsem si až tak tolik s muži vrstevníky, ale spíše s muži staršími. Můj bývalý manžel byl starší o 14 let, žili jsme spolu 12 let jako manželé a přestože jsme se rozvedli, dodnes jsou z nás přátelé.

  107. Hlavně netuším, jak objektivně změřit, jestli je to plus mínus objektivně vyvážené, nebo kdo je s čím v převisu. Protože co vím, tak většinou to vidí partneři velmi rozdílně. Jednomu se to zdá vyvážené, druhý má pocit, že dává víc, nebo dokonce oba mají pocit, že dávají víc než ten druhý…

    Přikláním se k Barči, že asi většinou, pokud vyloženě nejsou problémy, nemá smysl nějak moc řešit nějakou přesnou rovnováhu. Spíš to může být na škodu. Lepší je mít rád a tak to brát. :-)

  108. ad 112, 113,116, 117 k barče a co píše..zdravím další :)
    Holky a mně se líbí většina toho, co píše barča.
    Nebudu to asi moc rozebírat, ale např. ( a to i tehdy, kdy lecos píše Lenka a má svou pravdu..racionální ), ale to nám ženským mnohdy chybí, jo uznávám, že k naší škodě..
    Přijde mi úplně přirozený, že pokud se rozhodnu pro někoho udělat, jdu do toho jak jen mohu. Je to můj momentální cíl.
    Lenko, je pravda, že by ta energie měla zbýt i pro toho co dává. O tom žádná..jinaknení z čeho dávat a bereš sobě a vůbec i ta pomoc se pak mine účinkem, když člověk padá na ústa,ale těžjko to člověk rozpouná, spíš až když to vyčerpání přijde opravdu blízko. Život neskončil i jinde.Se 116 a 117 – soulas naprosto.
    Znám dost takových párů a snad bych i řekla, že patří mezi ty nejspokojenější. Vidíte křehkou ženu a vedle ní na první dojem chlapa, co vedle ní působí pomalu jak hrubián, ale on je zodvědný, spolehlivý a zajímá nse o děti, o rodinu celkově. Nemusí nutně nosit kytky a pak si jít jen za svým, po svým. Myslím si, že většima z nás potřebuje právě to sesazeni s oblak občas stát tak nohama na zemi. A takový si myslím potřebujeme..

  109. Teď napsala, než jsem to pustila Ru, podobně, taky souhlas, Ono to možná Leni bude tím, že i když ty víš, co by mohlo být..mělo být lepší..já nevím jak to tr´d napsat, ale asi tak..v některých situací h je dobrý vědět, co mě může potkat, když..ale když v ní konkrétně jsem, příručky beru až když hoří a ještě málokdy..nevi¨ím, možná chyba, ale já radši to co vyplyne tak nějak samo, a jak se uvidíma pak řeší ev., tedy já to tak mám.

  110. ad 111, liško píšeš..***V tý zasraný obětavosti jsem stejná jako máma. ***
    Přizná se, že chápu, jak to myslíš, jako v tý sebezničující někdy obětavosti.
    Ale jinak..já před těmi, co äe dokáží pro druhé obětovat smekám. Oni tím dávají cosi sobě.Sobců co vidí jen sebe je dost..
    A říct si o pomoc? Pro4 ne..on nikdom nebude st8t frontu aby
    nám nezištně pomohl. Takových lidí má asi každý pár, ky ví, že tam požádat může. To příemné není pro nikoho, cítí ase, že otravuje a nechce, ale jen si vzpomeň, jakou ty, máš radost, když někdo požádá o pomoc tebe. Já tedy jo a fakt si toho považuju, že se nebojí mi říct, že mi věří, že pokud mohu, pomohu., ale to už myslím psala barča, nebo Lenka, teď nevím..

  111. Mám tam překlepy a to tu a tam ještě překlepne mně :))Zvykejte si, bude to horší :))
    Ve 122 mělo být…přiznám se, že se mi ta věta moc nelíbí, ale chápu, jak to myslíš..atd, atd.

  112. ad 117, 119: Jsem to takhle nemyslela, jak vám to připadá, jako že někde mám metr a měřím to :-). Jednak to nejde, jednak je to pitomost a hlavně jsem myslela právě to, co Barča řekla těmito slovy:
    "Ta vyváženost je především o tom, jak ti dva lidé to cítí a jak jim to samotným vyhovuje." Právě si myslím, (taky navazuji to, o čem je řeč u mne, Liško, o emocích, které nás učí) že jakmile vznikne u jednoho partnera nějaká nedobrá emoce, cítí se nespokojen, že si mají sednout a nějak to pořešit. A tohle se děje málokde, že si člověk postěžuje tam, kde se to taky může vyřešit a ne třeba jenom plakat kamarádce na rameni. Muž si nestěžuje kamarádce, ten si nestěžuje nikomu, ale dlouho drží, drží a pak jde rovnou k milence. Takže mě šlo o to si vzít člověka už s tím předpokladem, že mě má rád přibližně jako já jeho, že je tu předpoklad spolu nějak vzájemně se podělit o všechno dobré i špatné. A když se mi něco nezdá, tak netrpět, ale hned se to snažit vybalancovat, páč jinak to nemůže skončit dobře.

    Příklad: Já jsem manželovi nosila obklad na hlavu, vařila mu ještě ráno před odchodem do práce česnečku, když měl ráno kocovinu a bolela ho hlava. Když bolela hlava mě (měla jsem migrenozní stavy, takže docela těžké, a nikoliv z alkoholu), nedokázal mi dojít ani pro prášek s tím, že neví, kde máme prášky. Tehdy jsem to měla hodně jasně s ním řešit. Místo toho jsem to nechávala jít dál a dál. To nebylo v pořádku a vím, že to tak řeší velká část lidí a říkají tomu tolerance. Takhle by to být nemělo a takhle tolerance nevypadá. Teď už to vím docela jistě.

  113. Barčo 116
    ta spontaneita, když všechno samo běží a člověk nepřemýšlí, jestli je na druhém nebo třetím rande nebo jestli už iběhly dva roky (to v amerických filmech) a má to být snad nějaká hranice "buď mě požádáš o ruku a dáš mi prsten s diamantem, nebo sbohem". Když je to velký štěstí, že všechno běží a nikdo nedumá nad ničíma nehraje hry, to je ideální. Jenže to jde jenom s někým. Nebo nevim, možná to jde s každým a záleží jen na mně?

    A k tomu, že ve vztahu obvykle jeden "má víc rád" :
    úplně nedávno mi začalo hlodat, že to nemusí být žádné "má víc rád", ale že má méně osobní odvahy, víc se bojí odmítnutí a bojí se nevyhovět druhýmu, neumí to zatím – proto jakoby "má víc rád" a ustupuje. Kdežto ten, kdo se (zvenčí) jeví, že má rád méně, že to má na háku, ten prostě jen stojí za svým, za tím, co chce a jak si co představuje, jaký víkendový program chce, třeba atd. Má tu odvahu trvat na svém, i kdyby to bylo druhému nepohodlné.
    No a to ten první nemá.
    Možná to tak není, ale takhle mi to momentálně napadá a chci tuto hypotézu otestovat :-))

  114. … ale mít méně rád taky existuje, tojo. Kdybych la do vztahu, kde bych viděla, že jsem ten, co má rád míň, tak bych se nebála toho, že budu žít život toho druhýho, měla bych to na háku, to známe.
    Jenže o takovej vztah nestojím. Radši risknu ten, kde budu mít ráda hodně – no a pak mám tendenci dát všechno, což je v pořádku, ale jen pokud to není na můj úkor. A toho se musím obávat. Přitom tohle risknout pro mě není tšžký, jít do toho. Tím spíš se toho obávám a nikoho nebalim :-))

  115. ru 119
    jo,jo.

    anino,
    a vidíš to, možná že nakonec mpje debilní obavy jsou zbytečný a naprd, to je nejpravděpodobnější. :) Už se na veškeré úvahy asi musim jednou vykašlat.

  116. Lenko [124]
    jo tak to přesně!

    Přesně tak, postěžovat si dotyčnému partnerovi, a ne jinde. Tojo. To totiř chce taky velkou osobní odvahu! A já na tohle v manželství tehdy neměla. A čeho se bojim (a co souvisí s tou obavou že dám všechno a příliš taky z ne-odvahy), je, abych ji už vždycky měla. Protože jinak je to v pr.
    Vztah chce obrovskou odvahu.

  117. Každý vztah je prostě vabank a každý vabank chce odvahu:o)
    Zkraje týdne přišel odkusdi večer můj muž a pravil " Já tě mám ale opravdu rád!"
    A já na to " Proboha, co se stalo??"
    a von na to " No ať jsem tento týden vlezl kamkoli, všude byla nějaká příšerná manželka!"
    :o)))

  118. ad 125: hřebíček na hlavičku problému jsi ťukla! :
    "nemusí být žádné "má víc rád", ale že má méně osobní odvahy, víc se bojí odmítnutí a bojí se nevyhovět druhýmu, neumí to zatím – proto jakoby "má víc rád" a ustupuje."
    – totiž, celé je to o tom, že on ten, co ustupuje, nemá rád více toho druhého, on se bojí – o ten vztah, je na něm závislý, a hlavně, hlavně nemá rád sebe! Kdyby měl, tak se tomu druhému postaví a řekne: minule jsme byli u tvé matky, tento týden jedeme k mé (beru si první blbý příklad, který mě napadl). Pokud se ti to nezdá, můžeme si o důvodech popovídat, ale mně se to zdá tak spravedlivé. Jasně, sebevědomě, samozřejmě a přitom laskavě.

    On nás to vlastně učil už Ježíš kdysi dávno, akorát to církev poněkud přeonačila. Původně to bylo: "Miluj bližného svého jako sebe samého." JAKO, ale ne více. To je to věčné vyvažování ….. Když nemám rád sebe, tak se vlastně opouštím, opouštím svůj život, žiju život někoho jiného a docela pravděpodobně na to doplatím. Pokud mám rád jenom sebe, velmi pravděpodobně mě nebude mít rád už nikdo jiný (nanejvýš vedle mě bude trpět kvůli třeba ekonomické závislosti).
    Jasně že se v životě loďka partnerství kymácí, zvlášť když jsou vlny, ale jakékoli přílišné naklopení na jednu či druhou stranu vede k vyklopení obou pasažérů (a že to tady skoro všichni známe, žejo? ta studená voda – brrr). Takže vyvažovat, furt vyvažovat je potřeba.

  119. (125) Jo, pokud se mi něco nelíbí, partnerovi to řeknu, co se mi nelíbí. Není to o tom mlčet a trpět. Teď jde o to, jak mu to říct, že :-) Buď začnu vyšilovat a nadávat a je z toho hádka a nebo mu to prostě řeknu v klidu a normálně. Prostě potřebuji, abys mi pomohl: Většině mužů nestačí např. jen náznak, třeba aby pomáhal v domácnosti, nebo stěžovat si, že nám v domácnosti nepomůže – je nutné říci přesně s čím chcete pomoci (umýt nádobí, dojít na nákup…) protože jemu to jinak nedojde, neví.

    Protože když mu to neřeknete, tak jste naštvaná na něj, že on to nevidí, že potřebujete pomoct, ale taky jste naštvaná sama na sebe, že mu to nejste schopná říct přímo. Takže ten chlap vidí naštvanou ženskou a ta atmosféra jen houstne a kolikrát zbytečně.

    Většina hádek je stejně kvůli maličkostem a ješitnosti jednoho, nebo druhého. Málokdy se lidé hádají o velkých věcech – většinou při velkých problémech drží při sobě.

    Většina mužů má v sobě zakódováno činit ženu štastnou. To už je někde z toho dětského věku, kdy své mamince dělali radost. A taky většina chlapů ví, že pohoda ve vztahu se odvíjí právě od toho, jak se cítí partnerka v tom vztahu.
    A když partner vyhoví mě, nevidím důvod nevyhovět jemu.
    Popsala jsem svoji osobní zkušenost. Někdo jiný ve vztahu může mít samozřejmě úplně jiné zkušenosti.

  120. (124) Lenko jo, to je dobrý příklad s těmi léky. Myslíš, že by Ti manžel ten lék na migrénu nepřinesl, kdyby věděl přesně kde ho najde? U mužů je běžné, že neví, kde jsou v bytě různé věci – např.ručníky apd.
    Osobně jsem se kdysi starala o svého nemocného manžela a on mi to vrátil naoplátku po mé operaci páteře. Jen jsem mu právě musela říci přesně s čím a jak potřebuji pomoct.

  121. (131)Nemám znalosti z Bible a duchovních nauk. „"Miluj bližného svého jako sebe samého." Tak tuhle větu vnímám asi takto: Spíše jako respekt pro mě a respekt pro druhého. Nebo co nechci , aby mi činil druhý člověk, sama nebudu druhému člověku dělat. Ta věta je spíše taková ochranná, kdy jde o to, aby se nědělo násilí. A nebo, když už se násilí děje, tak aby bylo ukončeno a nějak se ti dva lidé pokusili domluvit.

  122. ad 132: To je pěkný povídání a tak to píší i v různých časopisech, líbí se mi to …… akorát ….. víš, já se pořád nemohu smířit s tím, že se z chlapů dělají blbci. Oni totiž hloupí nejsou. Teď mám partnera, který se mnou automaticky vaří, zeptá se, jestli do toho může mluvit nebo raději ne a když jdu mýt nádobí, automaticky chytí utěrku, někdy to stihne i dřív než já, takže on myje, já utírám…… automaticky bere do ruky tašku s nákupem, když vidí, že mi doma něco nefunguje, řekne si o šroubovák a během chvilky je to spravené ….. no nejsme spolu dvacet let, tak to by se pak vidělo, ale ….. je to úplně něco jiného, než jsem znala.
    Zažila jsem dokonce i muže, kterému jsem podala utěrku, když jsem myla nádobí po hostině, která byla připravena hlavně pro něj, a on se mnou nemluvil pak dvě hodiny, že jsem ho ponížila tím, že musel utírat nádobí.

    ad 133: Jinak tehdy s těmi léky to bylo tak, že jsme byli v protějším bytě u známých a kamarádka, když viděla, že mi je špatně a slyšela odmítnutí mého manžela, řekla, že je vůl a že mi tam dojde sama, vysvětlila jsem jí to.
    Myslím, že je přirozená reakce, zeptat se, kde jsou léky, než říct, že tam nejde, protože neví, kde jsou. Nota bene, je povinností každého dospělého člena rodiny vědět, kde je lékárnička, doklady a jiné důležité věci – minimálně. Nevím, jak to vzniklo, že se choval takhle, když jsem si ho brala, byl docela dobrej, normální, skoro. :-) Samozřejmě, že vím, že je to i moje chyba, že se choval jako vůl. Asi že byl hodně v práci a jeho jedinou domácí povinností doma bylo jednou za týden vynést odpadky. Ani to nezvládl bez keců a mé pomoci. :-)

  123. ad 124, Leni, posl. odstavec, to už je sobectví a vím, že pokud čl. co by ti měl být blízký a ty ho opečováváš když něco,tak to přijde hodně líto, už jen to, že musíš o něco říkat, když je ti zle. To je sobec, co ho až tak nezajímáš, pokud je to tedy běžně tak. A taková blbost..on mi nepodá ani ten prášek, když je mi zle..tak to se jen zdá jako malichernost a dokáže to s člověkem dobře zacvičit.. Ne,je to zásadní!

    ad 125, 131, liško, Lenko, souhlas, jo všichni to víme..to
    je fakt..;)
    Jen, taky tu myslím všechny víme, že se z lodi jen tak neutíká..že je první tendence tu loď, co jsme do ní vlezli spolu zachránit. Vždyť dosud plula..žádné velké trhliny..nechce se nám přesednout hned do jiné, když tuhle už známe.
    Tak jen jsem chtěla říct, co čl., to nějaká situace a propojení s někým skrzevá a něco. Jedno už co..tak Rozum ví, pocity nic moc, ale třeba je situace až tak složitá, nebo se jeví, že pokud to nějak jde, lecos se přejde a čl. se nějak naučí si i tak žít jak to jde po svém..I si udělat občas třeba nějakou tu svou radost.
    Vím, rozhodně to není ideální, ani náhodou.
    Ale jednak..co je úplně ideální a pak kde to hledat..:) A co je horšího, taky vím, že na to koukám teď z tý horší stránky, on čl. málokdy pozná, co je kdo zač.. Nebo jak se ukáže za rok..že je někdo úplně jiný..Že mu šlo o to, toho druhého zaujmout a získat a když se povede, tak až pak protějšek přichází postupně na to, že věci se mají jinak. Párkrát se omluví a čl. si řekne že hned přece neuteče, že nemohlo zmizet jen tak to původní. A když už má třeba skoro dost, zjistí, že se jednoho, co ho tíží, a už je i problémem sice zbaví, ale nastanou jiné potíže, co zrovna není schopen řešit..
    Tak ano, neměl by čl. zůstat dál v tom..ulevilo by se mu, poradili bychom to každému..
    Ale řekni např. mámě se třema malýma dětma, bytem na hypotéku, co nemá dost fin. prostředků a doma chlapa, co se nechová jako partner a někdy ani jako táta..jdi rychle pryč a zachraň se! Ne vždy ji mohou fin. ale i jinak pomoci rodiče, jiného partnera mít okamžitě nemusí..
    Pak se jí pořád zdá lepší nějak to ustát, i tak jak to je, než skončit v azylovém domě např.
    Co je na první pohled tak jasný, může se ukázat ne, úplně neřešitelný, ale tak těžce, že na to musí sebrat sílu, nebo ji dorazí nějaká už posl. pro ni kapka..

  124. (135) Já se přiznám, že nemám ráda „manuály“ na chlapy,nebo na štastný život. Nečtu psychologické knihy ani časopisy na téma žena vs.muž. Mám pocit, že se z toho dělá velká věda a spíše se upozorńuje na rozdíly, které jsou vyhnané do extrémů, místo toho, aby se hledalo společné.

    Spoustu věcí dělám intuitivně, přirozeně, tak jak cítím, nepřemýšlím o nich. Podobně vysvětluji a chovám se k lidem i v práci. A i občas si dovolím říci lékaři, že je potřeba, aby zajistil a udělal to a to. Nebo zkrátka, aby nám sestrám šel pomoci např. s neklidným pacientem.

    A jak jsem psala výše – učila jsem se až v dospělosti říkat si o pomoc. Jako dítě jsem nechtěla také nikoho otravovat a vše jsem si řešila sama. Říkat si o pomoc mi přišlo, jako že jsem neschopná a slabá.

    Říkat si o pomoc a sdělovat co mi vadí ve vztahu, mě naučili právě mí partneři – jeden za svobodna a ten druhý byl manžel. To je taková ta otázka muže: „Co Ti je?“ A Ty odpovíš „ Nic.“ A ticho. A za chvíli muž: „Jsi nějaká divná, co je s Tebou?“ „Proč jsi naštvaná?“ a pak to jede. Jenže ten chlap není hloupý – jen myslí jinak. Takže jsem se naučila říkat si o konkrétní pomoc. Potřebuji pomoci : …..
    Je to určitě efektivnější, než mu vynadat, nebo hořekovat jak já nestíhám, nebo si stěžovat kamarádce, jak můj muž je laxní apd.

    Samozřejmě Leni, jak píšeš, jsou muži, kterým je to naprosto jedno, nebo se nesnaží vyhovět, nebo mají zafixováno ze své rodiny, že určitou práci má vždycky dělat žena apd. Ano, každá máme různé zkušenosti s různými muži.

  125. Lenko, jen o té komunikaci,ta je podle mě hodně zásadní umět se v klidu domluvit, neuhýbat, říct co mi vadí a udělat to v klidu. Bohüžel , já mám zkušenosti, že málokterý chlap tohle bere, myslím, že jsem poznala dva, ale já jich moc nepoznala, nebo se i snaží, ale v podstatě neodpoví přímo, zjistíš, že jeho odpovědi jsou jinde, než bylo třeba a jednoduše ho to nebaví až otravuje. Neummí se vžít do toho, že co je pro něj k ničemu a nedůležitý , je pro druhého dost důležitý. To se pak z klidně zamýšleném rozhovoru stane něco docela jiného..co čl. vůbec nechtěl.
    Nj, tak je častý, že si pak ženský tyhle věci probírají spolu, ale měly by s partnerem pochopitelně.
    A vůbec veškerý ..to se mi nezdá, nelíbí, nešlo by to jinak..mělo by se řešit pokud možno hned, když je to aktuální. Aby bylo hned jasno a nekupilo se..i něco, co může být ok, a druhý žije v tom, že neví..ptoto je TOLIK DŮLEŽITÁ.
    Leni, taky píšeš, že chlapi si navzájem nestěžují, nebo neprobírají..já znám takové, co ano. I když trochu jinak, než mi ženský..možná tam nejsou až tak navrch ty emoce a je to věcnější. Svěřují se i kamarádi kamarádkám a opačně, aby to viděli i z toho pohledu ženského, chlapského, co třeba dělají špatně oni.

  126. Anino, souhlas s tím co píšeš. Myslím, že žena s dětmi na mateřské dovolené je skutečně většinou závislá na manželovi. A ten muž to i ví. Tady se i projeví mužova povaha. Ano a ta žena to vše ustojí, právě kvůli dětem.

  127. ad 136: Jasně, Anino, ekonomická závislost na mužích ….. tak žily mnohdy i naše maminky, babičky (tedy pokud to nebyly fúrie, co naopak dělaly slabším mužům doma peklo, když nedělali, co ony chtěly), takže musely vydržet kdeco. (Taky často umíraly na půli cesty.) Zaplaťpánbu, že dnes už je to lepší, ale pořád to není úplně dobré. Pořád se máme co učit – obě pohlaví. A pak že lidská společnost moc nevyvíjí, na postavení muže a ženy je to vidět dost dobře. Ještě před sto, stopadesáti lety, ženy rodily pomalu každý rok, pak onemocněly nebo umřely, po čtyřicítce z nich byly stařeny nad hrobem. Ne že by na tom muži byli nějak líp, ale málokteré páry se brali opravdu z lásky. Teprve teď se učíme, jak žít spolu a jak být spolu šťastní a ne jen to vedle sebe nějak vydržujeme, z prostého pudu sebezáchovy. Tohle je pokrok! :-) Hurá! :-)

  128. Ono se to takhle asi nedá moc obecně rozebírat. Protože vždy se jedná o konkrétní lidi a konkrétní vztah. A co vztah, to originál. Jsou vztahy , kde mám pocit, že panuje celá léta pouze válečná nálada a je to takový ten vztah – kdo s koho. Pak jsou vztahy pohodové, klidné, člověk přijde na návštěvu a cítí se tam fajn. Jinde už je to totální rezignace obou. Každý na svém písečku. Prostě tak různě…

  129. Barčo, já taky neberu manuály na chlapy,,každý je jiný, má jiné přednosti i zadnosti, tak jako my :)
    Jinak Barčo, jak už jsem psala, neměl by tak napůl čl. žít..vím, ale někdy lidi dělají co mohou, aby vůbec žili napůl..smutný..složitý.

    Leni, já vím, že to nemyslíš až tak, že ty příručky máš vždy u sebe :))).Myslím, že to nepotřebuješ, že tohle dobře znáš jaksi uži z profese. Já jen ze zkušeností, ale i tak stačí.
    Jnak vím, že ty třeba pak na blogu můžeš působit, jako že vše je jasný, ale ono je jen teoreticky, prakticky už je to mnohem, mnonem, složitější..konat.
    Jinak vím, že jsi ta a nejen ty, co jak se někomu něco děje, dokážeš fakt pohladit po duši v soukromém mailu.

  130. ad 135: Barčo, mluvíš o tom, že jednáš intuitivně, přirozeně. Ale odkud máš to "přirozeně". Je to zkušenost okoukání zřejmě z tvé rodiny apod. Já jsem dlouho přemýšlela, co mi ve vztahu nesedí, kde je chyba. JÁ NEVĚDĚLA, ŽE TAKY MOHU NĚCO CHTÍT! Že se mohou plnit i moje potřeby a přání a ne jen toho druhého. U nás doma i u prarodičů, se dělalo jen to, co chtěl a potřeboval chlap.
    Zažila jsem naopak zase pár žen, které automatikcy předpokládaly, že se jejich přání a potřeby budou plnit a zase nepřemýšlely, co by potřeboval ten druhý. Taková je moje teta například. To je dirigent jako hrom. Vždycky jsme litovali strejdu, kterému byla schopna sprostě a hystericky vynadat před námi za úplnou maličkost. On to nějak snáší, dokonce se mi přiznal, že mu to přijde přirozené, protože jeho matka byla také dominantní. Nic nerozdhoduje, nic raději nedělá bez rozkazu mé tety. Stejně by to zkazil. Mají to tak navyklé. To, že ve svých šedesáti má pár orgánů venku a že je napůl slepý, ho nijak netrklo. Nevidí a vidět nechce.

  131. Lenko, jak jsem napsala, to je sobec, kdo ti nepodá lék, nebo je k tomu neochotný, když je ti zle..tak je to mnohem horší, než jen sobec.,teda v mých očích při míchání jíšky i jindy ;)

  132. Ano, samozřejmě, že se na našem vztahu podílí vztah, z kterého jsme vzešli. To je třeba ten můj příklad s mým manželem, v kterém jsem hledala svého jakoby otce. Ano, některé věci praktikujeme podle vzoru naší původní rodiny. A nebo naopak cítíme, že něco v té naší rodině bylo špatně a snažíme se to dělat jinak. A pak je tam něco – co neumím popsat a týká se jen každého člověka z nás. A je to něco, co bylo skutečně dáno do vínku jen tomu jedinému člověku. Je to i v tom způsobu samotného prožívání, vnímání. Ale možná se mýlím, a je to také někde zahrnuto dál v minulosti v mé rodině. A co se týče konkrétně mé samé – znám pouze malou část své rodiny z otcovy strany. Svou matku jsem nikdy nepoznala osobně a její rodinu také vůbec neznám. A pak si myslím, že nás mění právě pouze ty samotné odžité zkušenosti.

  133. Neumím to vyjádřit, ale čím jsem starší, tím více naslouchám nějakému svému vnitřnímu hlasu a cítím jistotu. Prostě moje mysl a cit je v souladu. A to považuji za přirozenost. Když jsem byla mladší, spíše jsem více naslouchala radám druhých lidí a řídila se podle nich. A stávalo se mi, že jsem to uvnitř cítila jinak. Samozřejmě, když si s něčím nevím rady, nebo něčemu nerozumím ptám se, vyslechnu radu.

  134. Barčo, JO, hodně rozumím..tak celkově..
    Musím se kolikrát smát, když někdy s nějakou přítelkyní se chceme něčeho dobrat ona, nebo já..to je fuk..
    A přitom už v podstatě obě víme, co bychom rozhodně měly udělat a nakonec to končíví, vím, chápu tě, to, ale stejně si to uděláš podle sebe.,No, on se ale člověk těžko převlíkne do jiný kůže, která může být daleko přijatelnější pro jeho život..zůstává v tý svý a i když se pohne třeba o krok, úplně jiný hned tak nebude, leda by si na to hrál :)

  135. Abych nezapoměla na Šimíčka, možná by nám ta zvíátka poradila,kdyby se ton dalo. I když člověk by měl být vybaven daleko větší mozkovou kapacitou, což je na jednu stranu skvělý, pokud to tak je..:), ale na druhou stranu si tím, že o věcech přemýšlí, což by asi už kvůli sobě a kvalitě svýho žití a vůbec lepšího světa měl.
    Někdy, ale zdá se mi, že je to náročný, možná až zbytečně a unavující a tak to necháme být..ale stejně ty myšlenky běží a běží pořád, vrací se a nedají pokoj :)..a neutečeme jim ani náhodou..

  136. Jdu s dětma bobovat a pořádně navrstvená. Jestli se svezou 20krát, budu mít i tak dost :)

  137. [135]
    to jsem ráda, Lenko že vámto tak hezky spolu jde!

    Jinak nevím, co k těm vztahům dodat – jen mě napadá, že muži by zas mluvili o jiných věcech a o tom, co je často dokáže naštvat na ženách :)

  138. to je teda komentarů, vratila jsem se z bezek a s jasnou hlavou a ctu komentare.

    a prvni co me napadne je, jake jsu zeny chudaci kdyz jim muz ani leka nepoda :o))) hrozni jsou. ale kdyz vemou do ruky uterku tak jsou fajn.

    jinak, mam muze co mi ten lek nepodal a ja jemu jo. ten lek co mi nepodal mu vycitam tak jednou rocne kdyz mam PMS, taky mu vyctu taky ze kdyz do me narazil jeden debil zezadu (do auta) tak se neptal zda jsem v poradku ale utikal se podivat jak vypada auto. no jsou to asi tri prihody, ktere svoji snahou jiz nikdy v dobre neobrati.

    ne vazne, existuje jeste jenda varianta, ze my zeny nejsme taky dokonale ( i kdyz lek podame a caj uvatrime) a muzi si s nami taky zkusi. a nebezi k milence, nybrz tise trpi a pak onemocni. a nakonec zhebnou. proto je tolik aktivnich sikovnych starych zen bez parntera.

    zkuseny muz se jiz do zadneho vztahu nehrne :o/ uz si sve zkusil. Souhlasim s MOd, ze neni moc zen s kterymi se da vydrzet a ze si ji jeji muz hluboce povazuje.
    mam to podobne: fakticky si denne dekujeme ze jsem si zbyli. protoze kdyz se podivam na jine chlapy tak se hrozne tesim ze mam doma toho mojeho. a muj mi rika, za zadnou bych te nevymenil. to bych nevydrzel.

    a neni to v tech lecich co jsou podany ci nepodany, ani v tech uterkach. nevim v cemo to je. asi v otevrenosti jeden druhemu. v klidu a absolutni duvere ktera je, at se deje cokoliv.
    proste je zbytecne resit co kolik udelal. nekdy ten chlap udela uplne vsecko, a neskutecne vysira. jenom tim ze vsecko udela, ze je tak snazivy. leze na nervy. a to mu klidne reknu ze me strasne leze na nervy. a napodobne z druhe strany.
    doma je pohoda a cisty vzduch. kdyz me ten druhy leze na nervy tak mu jen oznamim ze mi leze na nervy a je to vyrizene. lezime dal u televize nohy na gauci a lebedime si. i kdyz si lezem na ty nervy. ono to netrva dyl nez 10 minut.
    nevim zda je to srzoumitelne.
    proste ten vztah je. a kazdy si pritom dela a rika co chce. a presto je to k prospechu obou. at se to jevi vnejsimu pozorovateli jakkoli podivne. je to tou provazanosti a sjednocenim.
    neni dobre kdyz je jeden z partneru zavisly na tom druhem. nezavislost je predpokladem, aby clovek povolil a jednoduse duveroval ze se muze stat cokoliv. a vse bude dobre. ze je zbytecne se bat. ze mi treba muj muz utece s nejakou mladsi a co budu jist :o/ tak to je uplne blbe. muj vztah zacala uplne supr fungovat teprve az jsem byli ooa nezavisli. oba jsem umeli navarit, uklidit, vyddealt penzie a vychovat dite. ze to delal jednou jeden a pak zase druhy vyplynulo ze situace.

  139. ad 146, 147: to, co popisuješ, Barčo, je životní moudrost a nedává se to do vínku ani to není přirozenost – i když vlastně možná….. ano – ale to sis sama vypěstovala a upřímně gratuluji! :-)

  140. ad 151: No, zas tak skvěle nám to nejde :-), to byl jen útržek. Ale oba jsme obětaví stejně, což se mi opravdu líbí. (Jinak za dobu několika měsíců jsme se čtyřikrát rozešli, vždycky na pár hodin, jednou jsem ho chtěla uškrtit (ani to nebylo moc z legrace), vidíme se opravdu jen málokdy, páč je to daleko a komplikované, ale povídáme si po telefonu skoro každý den hodinu, dvě i tři. Chlap, se kterým se dá (i :-) ) povídat, je k nezaplacení! )

  141. Ratko, tak to máš v mnohém pravdu, rozhodně nejsme dokonalé my ženy a chlapi špatní. Je to oboustranné.A líbí se mi, jak jsim otevřená, ale to už jsem psala vícekrát. Myslím, že to i tak každý normální ženská bere, i když si stěžuje na to, či ono :))Ale oni si chlapi o nás taky myslí své, diví se mnohému a my nechápem, co jim jako není jasné..
    Co se týká např. toho léku, nevím, jsi třeba až tak nad věcí, že tohle neřešíš.
    A taky je určitě rozdíl, pokud ti ho muž nepodá jednou, někdy, nebo je to jeho běžné chování..
    Mně zrovna tohle se stalo vícekrát a bylo mi to daleko víc líto, než jiný situace, co se mi nelíbily. Možná se mi zas nedotknou jiný věci..nad kterými by jiná vyšilovala..:)
    V tom se Lence nedivím a nikomu.Myslím, že partnera mám i proto a nebo on mně, aby když je mi, jemu ouvej jsem se mohla na něj obrátit, pokud opravdu potřebuji. Je blbý, když se místo něj nabídne kamarádka. Jestli to bylo běžný, nevím, ale pokud ano, prostě to by mi vadilo.
    Okolo útěrky..tak to je zas jinak, c hápu, že jsou chlapi, co prostě nesnesou domácí práce a nakonec většinou žena si je asi nejraději udělá sama, než ny chlapa nutila do něčeho, co jemu se nechce a otravovala ho tím. Nakonec může to být i naopak, jemu ta útěrka vadit nemusí, ani stát u sporáku a nedokáže zatlouc hřebík, zatímco žena si nějak poradí.. Tak proč by každý nedělal, co je mu milejší a lépe zvládne.
    Přeju ti vztah, co máš a jistě si to tak představovali i jiní, pokud se tedy už vzali. Pokud to vyjde, myslím, že je to fakt velký životní štěstí:) A pokud ne, vědí jen ti dva proč, co už někdo, kdo se ro zvádět nechtěl..předpokládám, že ani jeden, nedokázal skousnout..

  142. ad 151: Jo ještě: dyk jsme si nepovídali o mužích, ale obecně o sobeckosti a nesobeckosti – muž, žena – kus jako kus :-)

  143. ad 143: Anino, k tvému: "Jnak vím, že ty třeba pak na blogu můžeš působit, jako že vše je jasný, ale ono je jen teoreticky, prakticky už je to mnohem, mnonem, složitější..konat."
    – to nevím, jak působím, mně to jasný je, ale nemám to teoreticky, je to souhrn mých zkušeností, ale stejně jako všichni se učím podle nich žít, často se nedaří, samozřejmě, někdy zas jo ….. žádná teorie, prosím! :-))) Na teorie jsem poněkud háklivá. :-)

  144. 156. proto mu to Aninko taky pravidelne vyčítam. a trestam ho tim jiz leta ve slabych chvilakach. prote ho porad za to trestam, leta neleta. Trestam ho pres dvacet let ze mi ten lek nepodal.
    pry jsem jako buldok, co se zkaousne a jiz nepusti, palicak :o)
    ono to je tojiz davno odpusteno ale kdyz chci ze sebe udelat ukrivdenou tak to vytahnu. a pochutnam si na nem.
    Naucila jsem se ve vzahu (i dyky muzi) absolutni samostatnosti. kdyz mi muz ten lek da, caj uvari a opecuje me tak to prijmu s radosti. kdyz to neudela tak mi je to jedno. nepotrebuji ho.
    ale v poslednich letech to dela rad a sam. stejne ajko rad vari a uklizi, umyva nadobi a chysta stul, kdyz prijde navsteva. driv by ho to ani nenapadlo. nic z toh ojsem ho neucila nebo jsem mu nerikala ze to ma delat. dela to proste sam oo sebe a prirozene jako kdyz se ji chleba. ja ho za to nechvalim. je to jeho vule a jeho rozhodnuti. stejne jako moje vule, kdyz neco udelam ja.
    je to supr, kdyz ladime. kdyz se nase vule sladi a hraji melodii. ale kdyz neladi tak je se taky nic nedeje. to je prave v ty samostatnosti. ze muzu snim i bez nej. a je to skvele ze je zde. ale on vi moc dobre, ze i bez nej by to bylo supr.

  145. (153) Ratko rozumím Ti. To co popisuješ je pohled lety sžitého páru, který si jistě prošel mnoha životnímí údobími.
    Vztah a partnerství jako proces – od hrubého neobroušeného diamantu až k úžasně souměrnému vyleštěnému diamantu. :-)

  146. No, Leni, já jsem strašně ráda, že je další háklivá na teorie :) Tak to promiň, ale někdy to na mě tak působilo, jako když je vše jasný..ale vím a psala jsem, že když si píšeme občas, tak mi tvůj mail fakt srašně potěší a dodá sílu a vůbec, i některých dalších..vědí.

  147. Leni, asi mi přišlo, že je to vše tak jednoduchý právě i prakticky, víš..a to není, tedy pro mě a třeba mi to vadí, třeba ne, asi jak kdy..ale prostě jsou věci, kdy mi je ta teorie moment. ukradená a pak, kdy se z ní snažím něco vzít..asi tak :))
    Ale nejradši konám podle toho, jak cítím a i za cenu rizika, zdá se mi pak pravdivější to, jak a kam si mě kdo zařadí..

  148. Sohlasim s Lenkou, ze at v paru nebo bez nej, je treba se naucit vyjit sam se sebou a nehledat v tom druhem svoje stesti. kdyz budu stastna ja, kdyz sama sobe budu hezky znit tak ten druhy pujde se mnou rad. za sedmeho hor a dol. protoze mu budu hezky znit.
    a co s partnerem ktery mi nezni hezky? ackoliv driv hezky znel a najendou nezni? co je jinak, co je jinak? co se zmenilo?

    ja si ladim a ten druhy … proste pockat az si zacne taky ladit. jit trpelive s nim a cekat az se doladi. az si prestane prekazet a zakopavat o vlasnti nohy. treba mu to trva dyl. a treba me trva neco jineho dyl.
    tuhle trpelivost ve vztahu nenahradi nic. kdyz jdou dva vedle sebe, takby meli na sebe pockat. kdyz jeden jde moc rychle tak si proste sednout chvili a svacit. ten druhy ho mezitim dojde.

  149. ad 161: Ani, pokud se tak stalo, stalo se rádo. :-) Ráda bych psala víc, ale ne vždycky to jde, víš?

  150. (154) Leni, myslím, že životní moudrost u každého člověka přichází postupně s věkem a s tím jak máme v životě odžito.
    Od toho se i odvíjí naše různé myšlenky, postoje a „filosofie“, které aplikujeme na nᚠživot.

  151. ad 163, ratko, nejsem dokonalá..a kdo je..jasně, můžeš čekat a dlouho, můžeš odpouštět, můžeš až potupně ustupovat v domnění, že někdo ustoupit musí, už to vadí, ale dá se..a pak jsou věci, kdy už ustoupit nechceš, kdy se stydíš např. před svými dětmi, co tě považují za slabou, zatímco ty si myslíš, jak jsi silná, že překonáš to, a ono ;)
    A ještě, tys napsala, že kdyby muž odešel, že ví, že by to taky bylo super, nebo tak nějak..no, nevím, ty víš..Ale možná nemusíš vědět, co by to udělalo s tebou s ním. Jen buďte hezky spolu a važte si toho !!!

  152. Ratka, Lenka: Ano, spousta lidí nevydrží samo se sebou. Nezvládají být sami. Mají strach z té samoty. A tak čekají, že je učiní jiní lidé štastnými.
    A je to myslím přesně obráceně – pokud jsme sami uvnitř štastní a spokojení – tak to z nás i vyzařuje navenek a působíme tím na své okolí. Odrazí se to samozřejmě i v tom partnerství.

  153. Já dlouho nechtěla, to už víte, moc jsem chtěla rodinu zachovat a právě jsem doufala, že děti v tom ještě pomohou..jak si to tak ženská nějkdy nauïvně myslí..pak jsem se začla těšit na tu úlevu, a teda dost mě to i tak zaskočilo, opravdu dost, to jsem nečekla..Ař po pár měsících jasem si začla připadat opravdu šťastná i v těch starostech, co byly okolo..jen se svými dětmi.Bylo to naše nej období.

  154. ad 167, souhlas, měl by člověk být umět spokojen i sám. Byla jsem nějaký čas sama a bylo to fajn. No, když někdo byl, bylo mi pak lépe s ním, než samotné. Tedy ne, že by mi byl pořád za zadkem, čl. taky potřebuje čas jen pro sebe..já taky.

  155. Co to je ustupovani?
    Lenka tady rika, ze dulezite jsou myslenky. takze bud jdu vlevo nebo vpravo. kdyz vlevo tak protoze chcu vlevo. kdyz vpravo takprotoze chcu vpravo.
    rekne se. muj muz nechtel nebo muj muz mi zakazoval nebomuj muz si pral tohle nebo ono.
    jenze ty jsi konatel. ty jsi ta bytost ktera dela akci. a zovpovednost si za tu akci neses opet ty. nikoiv muz. to by bylo priis jendoduche rict, ze to ON.
    ta zena rozhoduje. ona kona, ona je ta ktera dela to nebo ono.
    pokud to zasadne neladi tak muz na zenu narazi. mentalne ma zena temer vzdycky navrch. muz je mozna vetsi. ale zena nese energie, ona je hlavní dodavatel energie rodiny (ze zacatk, casem se to srovna) . muz je na ní závisly. jak se rozhodne zena tak je.

  156. muzi taky casto na zenu hrozne zarli (vlastni zkusenost) Maji strach ze ji ztrati, ze prijdou o teplo, lasku, bezpeci. zkousi na ni ruzne triky, strasi ji, delaji na ni bubu… protoze maji strach.

    kdyz jim zena nabidne bezpeci, ukonejsi je tak s eprestanou tolik bat. a muz ktery se neboji dokaze by nezny a citlivy. ukaze svoje bricho a nastavi vnitrnosti. prestane se bat o svuj hrebinek. je doma v bezpeci.

  157. jasně ratko, ale to mluvíš o muži, kterého jsi poznala ty. A já ti ho přeju.Třeba bych s tvým mužem vyšla, kdybych ho potkala :))), t5eba ne. Po svatbě, jsem se dozvěděla, kdo o mě stál a že jsem to neviděla. Řekli jsme si později, že škoda, protože i já bych o něj stála, ale byla jsem před svatbou, a někde v hlavě měla, že pokud mám vážnou známost, nehodí se opětovat moc něčí pohledy, natož něco víc.A neříkám, že by to vydrželo, to nikdo neví..možná jo, možná ne. Neměla jsem tehdy ani důvod..mnohé jsem prostě nevěděla, nebo jen tušila a odehnala pryč.

  158. Aninko, neber to na sebe prosim. ucime se vsichni. je to vabank. vsichni se porad ucime. Ty, tvuj byvaly muz, ten kdo predtim o tebe stal a potom taky, tvoje dcery. vsichni jsem porad na pochodu. ted jsem spokojena jako nikdy, neznamena to ze to takhle zustane. vse se muze behem vteriny zmenit. vsekco muze byt jinak.

  159. jo a co je ustupování..ty zjistíš něco ..až po svatbě, co říkal před tím jinak, údajně chtěl stejně a najednou máš vedle sebe někoho jinýho, řekneš, podivíš se, ale ustoupíš, máš děti a zdá se ti to jako malichernost a ono to jde dál a dál..ustupuješ dokud jsou děti malé. Jednou povyrostou a chceš žít i jinak, což on dělal.Být u dětí byla jen moje starost, tak odejít s kamarádkama z práce naproti nemožné..pak se jednou vzbouříš, že děti jsou i jeho a je zle..neustoupíš a je ještě větší zle, někdo ti něco pochválí, je zle a ono je toho víc..to už se ti pak nechce v tom být.,už se mi ne hce o něm , bez něj a nějaký podrobnosti, pochybuju, že by v tom někomu bylo dobře, Hlavní svou chybu vidím v tom, že jsem měla dokud děti byly malé se poučit z prožitého a neustoupit ve všem.Bohužel jsem si myslela, byla snad i přesvědčená dlouho, jak jsem dobrá a trpělivá manželka, když udělám to, co si přeje, štvát mi to začlo až když jsem nebyla u dětí nutná jen já..
    Nebyla jsem dobrá, ale dost blbá a rodina pro mě znamenala MOC.

  160. Chtěl se i dvakrát vrátit, po roce a asi přëd rokem, ale nebylo by to dobrý, už ne pro něj a potažmo ani pro mě. Je toho ved mně dost nakupenýho, prostě to beru jako společné selhání a pokažení všeho, na čem mi tak záleželo. A nejsem tak dobrá a tak nad věcí, abych mu to jak by něco bylo nevyčetla např. Už bych nebyla jako tehdy. Jsem jiná. A nechci..

  161. Někdy je potřeba čas. Moji nejlepší kamarádku Danulku manžel opustil před 20ti lety,po skoro 15ti letém manželství, začal podnikat, připadal si neodolatelný a tudíž potřeboval i ženu o 30 let mladší. Danulka z toho byla nějaký čas zoufalá, pak pochopila, že se s tím nedá nic dělat, rozvedli se a odžili si 15 let každý zvlášť, aby nakonec oba pochopili, že jsou pro sebe navzájem to nejlepší, co je v životě potkalo, a tak se k sobě zase vrátili. Teď už spolu 4 roky žijou úplně, a naprosto vpohodě. Myslím si, že nebýt té "přestávky" nedovedli by si dneska života tak absolutně užívat a považovat si, že můžou být spolu. Prostě nežijou spolu ze zvyku, nebo z únavy, ale protože je to fajn:o)

  162. ad 170: Ratko, tohle mě zaujalo: "ona je hlavní dodavatel energie rodiny (ze zacatk, casem se to srovna) . muz je na ní závisly. jak se rozhodne zena tak je."
    – jak to myslíš??? Můžeš to nějak rozvést? To jako myslíš s příchodem dětí či jak?

  163. Já to, co říká ratka pod 179. chápu tak, jak vidím většinu českých manželství, uštěkané baby a chlapi pod pantoflem, co raději drží hubu a krok, aby měli klid :o))

  164. Mod., jo říká se, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš, myslím, že to neplatí vždy a pro každého..
    Že i ta přestávka může někdy prospět a vím, že se stává. Někdy to i dopadne.
    Za sebe, možná, jen možná by ta přestávka pomohla jen kdyby (to kdyby):), jsem přestala fungovat, jak jsem fungovala mnohem dřív a děti už byly ve svým. Po tom roce, já bych možná i vyměkla a opatrně to řekla holkám. Obě mi bez přemýšlení řekly, že je to moje věc a jestli v tom chci být, když je nám konečně dobře, že by pak doma nechtěly být..podotýkám, že to nejsou fakt hajzlíci a ni vyděračky, a já je rozhodně ztratit nechtěla. No, neztratila bych je úplně, ale nebyly by doma. Jednoznačně jsem jim dala přednost, byly to ony, kdo mě podržel..moje děti ještě v pubertě, ne jejich táta..to jsem si i uvědomila..a jiné..

  165. Já už o tomhle nemám odvahu psát. Už si nejsem jistá vůbec ničím, ani opatrně formulovanýma hypotézama.
    Mám pocit, že čím víc chlapů jsem poznala (rozuměj aspoň trochu jako partnera), tím míň jasno v tom mám. A tím míň mi přijde cokoli definovatelné.

    Ale je fakt, že když ženská chce, tak to funguje. Když nechce, je konec.
    Na což chtění chlapa moc vliv nemá.

  166. Ano, ano, tak to je, dospělé děti už na svým ,a trvalo rok, než se to dozvěděly, že " je otec zpět":o))
    Můj případ to není, můj bývalý manžel, otec mého syna, od kterého jsem odešla před 27mi roky, je pro mě mrtvý chlap, a ani ve chvílích, kdy jsem pár let po rozvodu byla totálně na dně, mě ani na vteřinnu nenapadlo, že by mě mohl spasit:o)

    ruliso, není to tak, někdy nechce chlap tak moc, že ani veškerá vůle ženské s tím nehne, a to za tím mnohdy ani nemusí být vůle jiné ženy, ale většinou to tak je, že za tím je vůle jiné ženy.

  167. Lišti, připíjím kočourkovi silným ranním kafetem a představuji si, kterak se rozvaluje na nebeském polštáři, protahuje si nebolavé tlapky, a s nadhledem všem kočkám vlastním shlíží, jak se tu chaoticky hemžíme.
    Víš, co je zvláštní? Když jsem přišla o svoje Zvíře – taky jsem s ním byla v těch posledních okamžicích, které byly zaplaťpánbu klidné – ještě pár dní jsem brzy ráno slýchala, jak jeho drápky cvakají o lino, jak se protahuje a dělá ty svý srandovní zvuky při zívání… Jako by se ta jeho komediantská dušička přicházela ujistit, že jsme v pořádku a nevyšilujeme. Protože jeho už přeci nic nebolí, tak jakýpak copak.:) Bylo by mu to klidně podobné. Byl s námi krásných sedmnáct let, takže přečtené nás měl dokonale.

  168. Ado,
    díky, taky myslím, že kocour se má dobře a může být spokojenej; mohl tu být o několik let dýl, ale dobrý.

    To slýchání obvyklých zvuků – mně se to stalo jednou, tu další noc zamňouknul úplně stejně jako v těch dnech, kdy byl nemocnej. A přitom v pokoji už nebyl. Tak jsem mu řekla něco utěšujíácího a bylo. :)

    A v tom pokoji, kdy jsem v něm bydlívala v pubertě, jsem kolikrát slýchala obvyklé zvuky z kuchyně – vrzavé šoupání židlí a cinkání příborů. Úplně věrohodně, přesné zvuky. A přitom v kuchyni ještě nikdo nebyl, slýchala jsem to brzo ráno.

    Takže věřím tvým zvukům Zvířete.

  169. Jinak diskuse dobrá, jako obvykle. Ještě to téma partnerství určitě promeleme tu i onde :)

  170. 178. :o)) jo, taknejak. zenska je proste hrozna. a nemusi ani stekat, staci kdyz si postavi hlavu a pres to nejede vlak. to by ji chlap zabil :o)
    Jedubaba se muze casem zjemnit a stat se neznym jemnym kviteckem (teda asi muj pripad ale jista si nejsu)

    Jemny nezny kvitecek se muze stat take neustupnou jedubabou.

    Asi se tohle ma kazdy v parterstvi ucit. tu rovnovahu. kdyz je chlap odporny tak byt prijemny a kdyz je chlap prijemny tak byt odporny. a tak nejak to houpat na houpacce.

    byt jen hrozne prijemny, jemny, mily a laskavy vytvari hrubiány a odporáky na druhe strane. Kdyz to ale otočím a stanu se odpornou neustupnou hrubiánkou, tak vlastne nutim muže do role jemnéhom něžný kvítečka. oni se partneri stejne doplnují :o) občas si to prohodí. no asi přeháním.
    ale být jen odpornou zlou neustupnou ženou je časem nuda a je to omezující. Lze to změnit. Jako spoustu věcí. jako všecko.

  171. Psala jsem o chtění chlapa neúčinným v případě, že ženská nechce.
    Ten opačnej případ taky znám. I bez vůle jiné ženy.
    Někdy stačí jen vůle rádobyhrdosti, a dál to fakt už nechci rozebírat. :-)

  172. Tak co na závěr pohádku?Dnes mi došla mailem a musím říci, že se mi zdá roztomilá :-):

    Žila, byla v jedné zemi krásná, chytrá a emancipovaná princezna. Když jednou seděla ve své nádherné zahradě na břehu potoka, vyskočila z potoka žába a řekla jí:
    "Jsem princ zakletý zlým čarodějem. Stačil by jediný tvůj polibek, abych se znovu proměnil v pohledného, urostlého a elegantního muže. Pak se můžeme vzít a žít šťastně na tvém zámku s mou matkou. Budeš mě moci milovat, připravovat mi jídlo, prát moje košile a rodit moje děti. Budeme velmi šťastní."
    Tentýž večer si princezna při vychutnávání lehce osmahnutých žabích stehýnek ve vinné omáčce pomyslela: "Tos uhod, blbečku…"

    A to je děti všechno, dobrou noc. :-)

  173. 189. kdyz si vsecky prince sním, tak si aspon výborne pochutnam :o))

  174. 189. teda to neni pohadka :o/ to je tezka realita :o)

  175. 190:
    Ty jsi Ratko taky "emancipovaná princezna"?
    Jen aby ti pak po všech těch vychutnaných večeřích nezbyl na sex smrdutý pacholek ze stáje.:-0)
    Ale ten se může nakonec vyklubat i z toho prince,že.
    No nemáte to s náma lehký.:-)

  176. Jó, mě by zajímala pohádka, co napsali chlapi o ženskejch.

  177. 192. nejsem princezna, takze za mnou zadny zabak neprisel. prede mnou spis utikaji :o/

  178. Mně už je jasný, jak to ta Ratka udělala. Omámila svého muže, po svatbě se změnila ve fúrii, takže ho dostala včas pod pantofel, manžel chudák (:-) ) lapen do tenat povinností se to snažil vydržet, protože přece jen to byla matka jeho dětí atd., jen občas vybuchl, a když se zas zklidnil, ona na oplátku začala zas cukrovat. A od té doby to tak dělají: Ratka důsledně používá metodu "cukru a biče", manžel ví, že na Ratku zas působí metoda "výbuch – klid, a tak jsou spolu šťastni na věky. :-)
    Jak moc se mýlím, Ratko? :-)

  179. 197. nevim Lenko, mozna. jsem extremni individualista se smyslem pro odpovednost.
    takze kdyz jednou reknu ano, tak to nevemu zpet.
    Takhle treba ted sedim v praci a cekam na nejaky zazrak, ze me treba vyhodi :o/ ze me nebudou potrebovat, ze reknou: jdi kam te oci vedou! jsi volná… jdi kam chces

    NIc z toho se nedeje. dokud me nekdo nevykope obloukem nebo prede mnou nezabouchne dvere tak proste delam neco. neco si pizlam.

    necukruju, neumim to. jsem spise jezevec a takova ta komicka figurka z jeskyne v pytlu, co ji vytahli na svetlo a rekli ji: tancuj – dyt svet je tak krasny, slunicko sviti, oblaka plujou. RAduj se. Co v ty jeskyni mas? Nic tam nemas! Tady venku to je. Podivej jak je nam vsem hezky… jak si tancujeme.

    a tak se vyhrivam na slunicku a tancuju :o)) jakoze kdyz bude nejhur tak si zalezu.

    manzel me ma rad. rika: kdybys me nemela tak v ty svy jeskyni umres. blahem.

  180. bytostne v sobe vnimam zvireci materialni slozku. tu kera dycha, chodi, vnima, nasloucha, cicha, rodi a miluje. dotykam se kamenu, rostlin, kuze a nasavam hebkost toho vseho. vstupuji do stromu, do koruny stromu, do reky. unasim se hvezdnym nebem.

    a zaroven vnimam se vsi intenzitou ze tohle telo nejsem. ze to mam jen pujcene za odmenu. laskavost. dar. ze smim se kochat tou krasou a radovat z kazdeho nadechnuti. takovy krasny oblecek. uzasny. funkcni. silny a zdravy. chodici a behajici :o))

    vnimam ze nejsem blazen a ani psychicky nemocna. protoze muzu delat cokoliv aniz bych se hroutila. muzu pracovat, smat se, milovat, dosahovat nebo nedosahovat …

    ziju uvnitr. nemusim nic a muzu. setrvat v situaci tak jak prichazi. protoze je kouzelne vnimat jak se vse deje. co prichazi. kudy. nastesti uz mam velke deti a tolerantniho muze. ten me zna. a vi. ze se nic nedeje. normalka :o)

  181. o vikendu jsme byli na bezkach. behali jsem v minus 25 a vichrici a citila jsem se skvele. z fousů a nosu mi visely az 5 cm krapniky… telo behalo. tak jak bylo zvykle. bezici telo, ktere dycha mrazivy vzduch, probiji se vichrici… Sibiř. asi odsud nekde pochazim :o)) jinak si to neumim vysvetlit ze tak rada chodim, beham a pohybuju se venku. jako ryba ve vode.

  182. 198 – 200: Jééé …… Jsem to myslela nadlehčeně, zvesela a ty na mě s filozofií – a ještě k tomu skoro mou vlastní. :-))

    ad 200: já jsem taky venku jako ryba ve vodě, ale v 25 nad nulou!!, ne pod nulou!! :-). Já pocházím docela určitě odjinud než ze Sibiře. :-) Když je venku mráz, jako mnoho zvířat a našich předků zalézám do brlohu, počítám zásoby ….. ehm účty a čekám, až rozmrzne (až budu moci podat daňové přiznání). "Až (mráz) přestane, vyletím, celý svět rozveselím, půjde dívka na trávu, zazpívám jí nad hlavů….." Na to se tedy moc těším. :-) Zatím vyčkávám a v pozici péruju na startu. Jen jak to spolu s kytkama a lístkama odstartujeme, to bude tanec! Teď je zatím ještě doba rozjímání a kumulace energie. :-)

  183. ja taky zvesela :o) nejveselejsi jsem rano, mam 2 km do prace a chodim to pesky. kdyz prijdu tak primo litam :o)
    kumuluju chůzí.

    teda nadlehcena celkem jsem. zhubla jsem 6 kilo. celkove je to takove nejake zvlastne litaci

  184. No, já jak kdy, ale většinou po ránu je mi 85, do večera postupně mládnu a v deset večer ožívám, to bych se chtěla bavit, tančit, začíná mi to myslet úplně nejvíc.
    Jinak si nedovedu představit, že bych jezdila autem do jen 2km vzdálené práce. :-)) U nás "na venkově to ani nestojí za řeč. :-)
    A to jsi zhubla jen z té chůze nebo ses snažila?

  185. nesnazila jsem se. jedla jsme, opatrny pohyb :o) ale v hlave to slape jinak. jinak myslim, hubene :o))) kecam, jim s mym mužem. teda zakladni potraviny, spagety, hodne zeleniny, vajicka syry ale i celkem dost cukru, olivovy olej (nebo repkovy) a takovy pohodovy zivotni styl. zadny stres.

  186. ad 204: Jasně, žádný stres, uvolnění. Tělo může uvolnit zásoby. To znám. Tak i naopak.

    Liško, to je trapný, co tu všechno promeleme, a přitom tvůj článek má takový nadapis a vlastně má sloužit k pietě. Něco s tím udělej, prosím. (Třeba nás zastřel nebo tak. :-))
    Za sebe tady pod tímto článkem končím. Měla jsem to udělat dříve, omlouvám se.

  187. Ze střelných zbraní mám u sebe teď jen sešívačku.

    Promílání prostě jede – mohla jsem vykopnout nový článek (jenže mě nenapadá jiné téma) a pieta by byla zachována, ale ona je i tak. Pracovní kočka tu leží vedle myši a telefonu, zdědila všechny kocourkovy dobroty, život zdárně pokračuje, v počítači a foťácích nacházím fotky kocoura, na které už jsem zapomněla (ale na něj ne! :)

    Čekají nás nové věci, dnes se oteplilo a sněží a fičí teple a je to bezva, uvidíme, co přijde.

  188. Nevím jak k vám, ale sem přišla kalamita. :-)

  189. ad 208: Od nás dávno odešla. :-) Asi. Ale já návštěvám stejně neotvírám, ať si buší do oken, mlátí do střechy ….. není v mém diáři, tak nic. Očekávám jaro, to má rezervaci pro příštích několik měsíců, jiného nepouštím. (A hrozně mi tu smrďovoní hyacint. Ta vůně se prolnula celým bytem.)

  190. A hrome, teď to vidím, co se dělo v noci na silnicích. Ach jo, chudáci. – Proč za ty peníze, co ty silnice (hlavně dálnice) stojí, nejsou vyhřívané!?!

  191. Tak dnes v ranních hodinách nás opustila 18ti letá Bářina kočička Číča. Bohužel jsem zrovna spala u Vltavy a v 10 ráno pro mě přiběhl Adam, že Číča leží pod stolem a že ji mám jít zabalit do deky:-(, no tak sem vstala a šla k nim…Teď ji tu mám zabalenou v přepravce a odvezu ji k Labi.

  192. Číča!
    Čtu až teď. Ať Číča čičinka odpočívá v klidu.
    Určitě je to krásná číča.

  193. Onehdá jsem tu o ní psala, jak se za poslední rok vylepšila, co si ji Bára vzala k Adamovi domů ze svého původního bydliště. Viděla jsem ji jen asi 4x, byla to sympaťačka:o)
    Teď zatím odpočívá zabalená ve své dece na zadním sedadle mého auta, zítra se pokusíme udělat jí "pelíšek" vedle kočičky Pepíčka, kokřice Brity a mého táty:o)

  194. Vedle Pepíčka a těch ostatních :-)
    Přeju zdraví živým!

  195. Fotku kocoura jsem dala i na flickr a sesmolila story v angličtině:

    http://www.flickr.com…photostream

    Asi zase budu trochu víc fotit a zaplácnu tím díru v životě po kocourovi.

  196. Mod, už jsem tu byla předtím a nějak nevím, co napsat..no je mi to líto..a dál snad víš..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.