Zavřena v malém prostoru

KLAUSTROFOBII NEMÁM, ALE TESTOVAT TO UŽ NEBUDU.

Tři minuty stačily.

A tím bych to mohla uzavřít, příběh byl odvyprávěn ve třech větách. Jen trochu podrobněji: Pracovní den se chýlil ke konci, dokončila jsem nějakou činnost v suterénu, rozloučila se s posledním odcházejícím a zašla do dlouhé chodby na záchod. Ne tedy že bych čůrala na dlaždičky v chodbě; vešla jsem na konci chodby do dveří a ještě do dveří kabinky. Malé, obdélníkové, s nízkým stropem. V suterénu, bez okna. A klika byla nějaká divná, ale netušila jsem nebezpečí. Až když jsem chtěla vyjít ven. Klika mi zůstala v ruce. Samozřejmě ta polovina bez tyčky, kterou se otevřít nedá. Co v takové situaci člověk dělá, jsem se dověděla velmi rychle:

Bleskově jsem přelétla pohledem kachlíkovou krabičku, v níž jsem se ocitla – ve stropě hučí větrák. Snad bych se tedy neudusila, v nejhorším, do rána … záchod tu k dispozici je, to je také dobré; uvíznout ve výtahu je o dost pitomější. Hned mi naběhla myšlenka, že za chvíli už budou všichni odcházet a možná se dolů do suterénu nepodívají, i když se tam svítí a jsou tam zotvírané dveře. Spoléhají na mne, že je zavřu, že tam jsem a všechno je v pořádku. Takže první myšlenka: Neudusím se. Druhá: Mám málo času, musím ven rychle. Třetí myšlenka: Uslyší mě vůbec někdo, když jsem v suterénu v dlouhé chodbičce? Čtvrtá: Néé, já tady nechci bejt!!! Pomóc, chci okamžitě pryč. Chci veeen!

Volala jsem a mlátila na dveře (jinam se mlátit ani nedalo). Opakovaně. A konečně se na druhé straně ozval nevzrušený hlas našeho vrátného: „Je tady někdo?“

Byla jsem vysvobozena. Po pár minutách; ale stejně to vězení bylo pěkně hnusný. Myslím, že by mi stačilo deset minut pobytu a propadla bych zoufalství, jeblo by mi v té malé kachlíkové kostce s hučákem v nízkém stropě. Pak bych se asi po delší době uklidnila, nasadila minimalistický režim a přečkala do rána. Nikdy by mě nenapadlo, že tak rychle bych se vyděsila z takové prkotiny. Nebo to není prkotina?

Oproti podobným situacím to prkotina je. Být zasypán lavinou nebo troskami domu, ležet pak v díře pár dní sám, nevědět, co se děje kolem, to je neporovnatelně příšernější, než uvíznout na záchodku ve známém prostředí, kde nic moc nehrozí. Brr.

Kupodivu jsem se nad prožíváním takových situací nikdy nezamyslela. Přitom občas přicházejí zprávy, jak po několika dnech někoho vyprostili živého. Jak příšerně mu muselo být, o tom jsem nikdy podrobně neuvažovala. Fuj, musí to být docela velké trauma. To teda nepřeju ani nepříteli.

Já měla dohru humornou. Ptala jsem se, jestli moje mlácení a volání bylo slyšet. Prý po celém domě. Ale někdo si řekl: „Někde pláče děťátko,“ a většina lidí měla zato, že nějaká skupina bubnuje a zpívá u toho, což je v našem domě poměrně běžné. A pak se v takovém domě nechte zachraňovat…

Nikdy jsem si nevšimla, že bych trpěla klaustrofobií. A teď po zážitku zavření v malinkém prostoru mě napadá, čeho by klaustrofobie mohla být obraz, jaký je její možný původ (už to jistě v nějaké psychosomatické knize bude, ale já se po klaustrofobii dosud nepídila). Izolace, která je nejprve ochrannou slupkou soukromí a pak se z ní vyvine šílené vězení, nekomunikace, strach, nedostatek vzduchu pro život? Velká omezenost a snaha uniknout své omezenosti a letět do prostoru? Strach, že člověka něco drtí, nemůže dýchat a musí před tím uprchnout (namísto aby to vyřešil změnou postoje)? Tak mě napadá, jestli se klaustrofobie neobjeví u lidí, kteří mají ve své rodině, své životní situaci, malý manévrovací prostor! Třeba mají v rodině tak trochu tyrany … znám jen jednoho člověka s klaustrofobií a to by se tomu podobalo.

Vím prd. Kdyby vás něco ke klaustrofobii napadalo, prosím dodejte. Nebo nějakou příhodičku, jak vás někdo zamknul na záchodě (uzavření horšího druhu se vám doufám nestalo). A já se jedu na víkend zavřít do kláštera.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co Liška a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

18 komentářů u „Zavřena v malém prostoru

  1. Teď se divím, že jsem nezkoušela dveře vyrazit – s tím mám několik dobrých zkušeností. :)
    Asi že se ty dveře otvíraly dovnitř a ne ven… nebo nevím … kovová futra … když si vzpomenu, jak jsem na ně bušila, tak to budilo dojem, že vyrazit nejdou.

  2. Pro tento okamžik budiž pochválen mobil – většinou ho mám v kapse u kalhot, takže bych neměl problém zavolat:-)

    Ale mám kolegyni, která trpí slabší klaustrofobií a jednou jí bolely nohy a tak se nechala známou zlákat na jízdu výtahem. Uvízly tam na dvě hodiny. Když je technik vysvobodil, byly opět dost zdrchaný.

  3. Sejra,
    ano, mobil dobrej i ve sprše, všude! Já ho měla o dvě patra výš.

    Tfuj, ve výtahu je to ještě navíc trapné kvůli nedostatku záchodových mís. Chuděry ty dvě!

    PS: ten svůj smazaný komentář – kdyby si toho někdo všimnul – jsem smazala, protože jsem jeho text ještě přidala začerstva k článku.

  4. zažaluj firmu za psychickou újmu a máš vystaráno:-0)

  5. Chybí mi tu pocta hrdinnému vrátnému,který tě z toho pekla zachránil.
    Uznávám,že otázka "je tady někdo" nesvědčí zrovna o bystrosti,ale na druhou stranu dokazuje,že osvobodit ze smradu uzamknutý intelekt může jen prostý duch,nezatížený myšlenkovými konstrukty.
    Ovšem pozor,ani to není pravidlem.
    Například já měl děsivý zážitek,když jsem zůstal uvíznutý ve výtahu a bez přehánění jsem se málem udusil.
    Do smrti mne to bude traumatizovat.
    Jenže já si tam krátil dlouhou chvíli kouřením.

  6. Vůbec se ti, Liško, nedivím. Panický strach už jsem viděl u jedné osoby za mnohem méně komplikovaných okolností – stačilo otevírání dveří proti směru útěku z jedné minimístnosti bez oken.
    Ohledně kliky jsem často přemýšlel, na které straně mám být ta delší část – ta, kterou se dají otevřít i po vypadnutí druhého dílu. Jestli má zůstat šance na vysvobození uvězněnému, nebo naopak zvenčí příchozímu :-)
    Jako malí, teda něco okolo 12-ti let, jsme chodili válčit na sídliště mezi "panelákový parchanty". Terén na hry i bitvy byl skvělý. Například v jednom období se tam budoval horkovod a přes celé sídliště se do hlubokých a širokých výkopů ukládaly trubky o průměru cca 70cm. Samozřejmě nás nenapadlo nic jiného, než do nich lézt :-) Když si dneska vzpomenu, mám z toho hrůzu – lezeš zhruba 100 metrů, aniž bys věděla, jestli na druhé straně vylezeš, nebo se budeš muset vrátit zpátky. Taky by mohlo být zajímavý, kdyby mezitím někdo zavařil ten vstupní konec a všechny ty roury pospojovali :-) To naštěstí nehrozilo, protože o víkendu všem upadla práce a měli jsme to celý pro sebe. Akorát jednou to přestala být sranda, když kamaráda zasypala ve výkopu hlína. Utrhl se svah, vlítlo to na něj a povalilo na zem tak, že mu zůstala koukat jenom hlava. A koukala divně :-) Nejspíš nikdy nezapomenu na ten měnící se výraz od smíchu po vytřeštěný strach – přesně v průběhu toho, jak si promítal v hlavě ty možné scénáře asi…

  7. Saule – kouřením :-))

    Pocta byla vykonána, mně by totiž taky chyběla: Vrátnému jsem den poté dala odměnu – druh nealko nápoje, který má rád, a oplatky. Tak to bylo prima legrační dotažení příhody.

    Jirko*,
    takový dlouhý a takový úzký roury, týjo!
    No, zasypaný kamarád – když se mu nic nestalo – je taky silný zážitek. Asi si to pamatuje.

  8. Mobil nemám u sebe snad skoro nikdy, když ho potřebuju! Já jsem uvízla ve výtahu jen jednou, ještě v korporátu a ve více lidech. Navíc docela sympatická společnost. Strávili jsme tam jen takovou příjemnou konverzační 10-minutovku, než nás vyprostil security a bylo to osvěžení běžného dne. Zůstat někde viset sama a navíc s pocitem, že tam můžu být do rána, tak to je jiné kafe a nedovedu úplně odhadnout, jak bych se na to tvářila. Ale to cigáro bych si teda nedala:)

  9. Nějak se mi ten koment nechce odeslat, tak ještě jednou: Taky jsem jednou zůstala zavřená na hajzlíku. Bylo to už dávno, ale dobře si to pamatuju a asi navždycky budu :-) Opila jsem se (poprvý v životě!) se svým prvním klukem, ne že bych byla nějak moc, ale měla jsem prostě naváto, příjemně, motala se mi trošku hlava a byla jsem veselá. Bylo to odpoledne, mezi prací a kinem. Po těch několika deci vína se mi chtělo čůrat, takže jsem zapadla do jednoho podniku a v tom podroušeném stavu se v tý kabince zavřela. Bylo to jen takový to zašupovátko, jenže to držátko bylo ulomený… Zavřít to prsty z boku šlo – jenže mi nedošlo, že zpátky už ne. Strávila jsem tam pak několik perných minut, než se mi to podařilo rukojetí hřebenu, který jsem vyštrachala v kabelce, nějak otevřít… Toliko tedy moje záchodová příhoda :-)

  10. mischko,
    kreativně sis poradila!
    To je tedy nezapomenutelná příhoda, první alkoholové opojení a hned tohle.

    psice,
    ještě že vás bylo víc. Drsný na tom je, jak si člověk uvědomí, co všechno má nebo nemá právě u sebe. Možná takový zážitek uvíznutí kdekoho formuje tak, že potom všude chodí s obřím zavazadle, v němž jsou hygienické pomůcky, několik mobilů, baterka, plynová maska … nebo kdovíco :)

  11. jj, KáPéZetku! V té moji imaginární nesmí nikdy chybět jahodové labello, papírové kapesníky (často nudlím z nosu nebo s nimi odstraňuju různé nehody), drobné mince (pak klasika klíče, mobil, peněženka). To je v situacích, kdy si vyrazím jen tak nalehko, většinou sebou ale vláčím objemnou kabelu nebo batoh, který funguje jako mlýnek – po čase z něj ty věci vyházím jen v podobě barevné mouky. Každopádně, dlouho bych nepřežila, když si to po sobě tak čtu. Úplně se vidím, jak ohryzávám jelení lůj k večeři a ke spánku se ukládám na improvizovaném lůžku z heřmánkových kapesníčků…

  12. "v podobě barevné mouky" :-))
    "na improvizovaném lůžku" :-DD

    Jahodové labello? Já zase třešňové, nosím neustále. Zvlášť když se mi svět zdá pustý, smrdutý nebo hladový! Nasadím labello a hned je plnějšíá, voňavý a ovocný.

  13. … jé, já jsem si labello hned automaticky aplikovala, když jsem ten komentář psala!
    Však se mi ráno svět dost hnusný zdál. Naštěstí jsem prováděla delegaci po pracovních prostorách a vyprávěla a to mi zvedlo náladu. Teď to labello k tomu a je to o dost lepší.

  14. "Však se mi ráno svět dost hnusný zdál…"

    to vypadá jak začátek nějaké Baudelairovi básně.
    Návštěvu jsi měla vyhnat a pokračovat v prokleté tvorbě:-0

  15. :)

    Návštěva dobrá, já mám ráda exkurze, protože to bývají lidi z oboru z jiné země, co se ptají dobrým směrem a jsou příjemní. A tentokrát jsem napřed mluvila česky to sušší (a tlumočnice to překládala do němčiny a mně to ani nebylo blbý, protože se do exkurze vmísili ještě dva Češi) a až nakonec, když už jsme neseděli, ale chodili, tak jsem říkala to zábavnější anglicky. To mi šlo rychle. Ty popisnější věci by mi šly anglicky pomalu, jak z chlupatý deky a to je trochu trapný.

  16. to je pak těžký,když se jeden/jedna nechá vytrhnout z tušení kosmické pravdy nějakou exkurzí:-)
    Ještě ryze k tématu a vlastně i těm prokletým básníkům.
    Kdyby umělci neměli "klaustrofobii" ze světa a života,tak by žádné umění nebylo.
    A nejen umění,nebyly by odkazy filozofů,mudrců,mystiků…ti všichni trpěli těžkou klaustrofobií.
    Mohli se zavřít do sudu,to jim nevadilo,ale exkurze by je zabila:-0

  17. úkolem extravertů je pomáhat introvertům.A naopak.
    Takže jestli to byla exkurze autistů,tak je vše v nejlepším pořádku:-0)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.